Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 41 - 44

Blesk - Třetí do dvojice - 4. část

A když už je řeč o ložnici.

Severus posadil Harryho na postel, zavřel a řádně zabezpečil dveře. Trvalo mu však ještě dlouhou dobu, než se otočil.

„Jak je ti?" zněla jeho první otázka, čímž Harryho dost vykolejil.

Zamrkal. „No, docela dobře. Vlastně skoro skvěle." Endorfiny stále proudily, i když atmosféra houstla. „Unavený. A ehm... V posledních týdnech jsem toho moc nenaspal. To víš, pořád sebou mlel a… ehm…" zarazil se. „Prostě jsem toho moc nenaspal."

Přikývl.

„Proč jsi přišel?"

„Neville mě zavolal. Prý měli strach, že...," odmlčel se. Nechtěl se zabývat všemi obavami a hrůzami, které ho napadaly, když se sem řítil. V době, kdy Harry trpěl leukémií, jich sdílel až příliš mnoho. „Proč jsi sakra něco neřekl? Někoho nezavolal? Draca! Nebo Poppy! U Merlina, žiješ pár desítek metrů od Bradavic a nebyl jsi schopný kohokoliv zavolat, aby ti pomohl?! Mohl jsi umřít, u všech svatých!" vztekal se. Ne, zuřil. Křičel na Harryho, jako kdyby byl stále studentem. Jenže víc než hlas se mu chvěly ruce, obavou. Nakonec je musel zabořit do vlasů, aby se uklidnil.

„Nemohl jsem," špitl.

„Jak nemohl?"

„Prostě nemohl. Fyzicky. Nebyl jsem schopný ničeho. Nemohl jsem se pohnout, neovládal jsem ruce ani nohy, jen jsem se svíjel na posteli a prohýbal se v křečích. Já... já... volal jsem tě. Na to jediné jsem se zmohl," zašoupal nohama.

Šokovaný, tak nějak by se dal popsat jeho pocit. I když i to se zdálo nedostatečné. Nemohl se hýbat? Neovládal svoje tělo? A zůstal tu úplně sám. Kdyby ho tehdy neopustil, určitě by byl poblíž, aby mu pomohl, ale místo toho...

Přejel rukou po rámu dveří, který mu náhle přišel velmi zajímavý. „Slyšel jsem tě..." přiznal. „Tedy, alespoň si to myslím. V noci. Probudil jsem se a... Něco mi říkalo, abych šel za tebou, ale... prostě..."

Nedokázal to vyslovit. Nedokázal říci, že mu v tom jeho hrdost zabránila. Hrdost, která za jiných okolností mohla způsobit Harryho smrt.

„Nevyčítám ti to," promluvil Harry do ticha. „Prosím tě, přestaň si to myslet."

„Jak můžeš vědět, na co myslím?"

„Znám tě."

Severus si odfrkl, jako kdyby někdo mohl o někom říci, že ho zná. I když až příliš dobře věděl, že pokud ho někdo zná, tak je to právě Harry. Stejně jako on znal jeho. Nebo si to před několika měsíci ještě myslel. „Měli bychom si promluvit."

„Severusi, než řekneš, nebo uděláš cokoliv, já... musím ti něco říct."

A je to tady, pomyslel si Severus a jen zatnuté prsty na nohou dávaly zdání, jak moc ho ta věta znejistěla.

„Já... vím, že v téhle situaci nejsme tvoji vinou, vlastně v tom nejsme tak úplně ani moji vinou, i když na tom mám větší podíl než ty. Chci tím ale říct, že... že...," musel se nadechnout, než mohl pokračovat. „Jestli mě teď donutíš si vybrat mezi tebou a malým, tak... tak si vyberu jeho." Polkl, i když nechtěl. I to polknutí mu přišlo jako příliš dlouhá prodleva, prodleva, která mohla dát Severusovi čas k odchodu. „Ne že bych chtěl, Merlin je mi svědkem, že nechci. Ale jestli mě donutíš... Nemůžu ho opustit, prostě nemůžu. Ty beze mě přežiješ, on ne. A to myslím do slova a do písmene. Prosím tě, nenuť mě si vybírat."

Muž střelil pohledem po mladíkovi, který seděl na posteli, stále jen v pyžamových kalhotách a i po těch letech vypadal jako nezvedný školák. Školák, který mu právě oznámil, že ho klidně vymění.

Za dítě! ozvalo se jeho racionální já. Věděl, že to je dáno evolucí, že matky staví na první místo svá mláďata a Harry v tuhle chvíli byl vlastně matka.

A on otec.

Možná.

Pokud Harry tenkrát nelhal. A Draco měl pravdu. Poté, co mu mladý léčitel popsal, jak nejspíš došlo k porodu by snad i věřil, že by Harry byl schopen něčeho tak magicky nemožného jako oplodnění bez lektvarů, ale část jeho žárlivého já stále hlodalo, že je přeci mnohem pravděpodobnější, že...

„S nikým jiným jsem nebyl."

„Přestaň s tím!" utrhl se na něho Severus. Jak sakra ten zmetek může jen tak sledovat jeho myšlenkové pochody! Vždyť on je mistr Nitrozpytu, ne ten kluk!
„Přestaň odpovídat na to, co si myslím!"

Harry se na posteli ještě víc schoulil, zatímco Severus dál přecházel po pokoji sem a tam. Nebyl sice Nebelvír, ale to neznamenalo, že nemohl přecházet jako lev v kleci. Váhal. Jeho mysl se bortila pod touhou povalit Pottera do postele a zapomenout na všechny pochybnosti i starosti a snahou vlastního ega zachovat si alespoň trochu důstojnosti.

„Proč ho tolik nechceš?"

Severus se otočil, ten tichý dotaz ve svém zamyšlení skoro přeslechl. „Prosím?"
Harry si povzdechl, jako kdyby vážně uvažoval, že se podruhé nezeptá. „Proč tolik nechceš děti?" zopakoval.

„Zkrátka nechci, říkal jsem ti to."

„To ale není odpověď."

Severus si odfrkl.

„To jsi říkal pořád, že prostě nechceš, ale to přeci, Severusi, není důvod. Není to argument a ty pro všechno musíš mít argument."

Severus naštvaně rozhodil rukama a vydal se k oknu, aby stál k Potterovi zády a dal tím najevo svůj postoj.

„Co je tak hrozný, že mi to nemůžeš říct?" naléhal Harry.

Jenže odpovědi se nedočkal.

Dlouhé desítky vteřin hleděl na Severusova záda. Nepotřeboval vědět víc, aby pochopil.

„Takže takhle to končí?" zeptal se nakonec do ticha.

Lektvarista se nechápavě otočil.

„Takhle se rozpadají vztahy? Není to o tom, že by se lidi neměli už rádi, ale že se... už nedokáží bavit? Že už si nevěří? Nerozumí si? Prožili jsme toho spolu tolik, Severusi, kdy... Kdy se to stalo nám?"

Potter mluvil klidně, ale přesto měl muž pocit, že se mu ten hlásek vtírá pod kůži jak léčivá mast, a poté se zavrtává ještě hlouběji, hlouběji a... Sakra, nemohl ten kluk na něj alespoň křičet? Nepřipadal by si jako takový ignorant.

„Budeš mě nenávidět," řekl jen lektvarista.

Harry se otočil, už se chystal opustit místnost, očividně si neměli co říci. Teď hleděl na Severusova shrbená záda a čekal, jestli něco řekne. Cokoliv! Cokoliv, čeho by se mohl chytit a zachránit jejich vztah. Nebo při nejmenším přátelství.

„Když to neřekneš, tak neskončíme o nic líp," řekl jen.

„Mám strach."

Nechápal. Z čeho by muž jako Severus, muž, který přežil dvě války v první linii, mohl mít strach?

„Strach?" zašeptal a prosmekl se pod Severusovou rukou, aby mu viděl do tváře. „Ze mě?"

Severus sevřel rty. „Z toho dítěte."

Harry se nezmohl ani na slovo.

„Že mi tě vezme."

Ani nemrkl.

„Což se očividně už i stalo."

„Cože? Ne, počkej," popadl Severus za rukáv. „Severusi, dítě přeci nikdy není konkurencí pro partnera."

„Je, vždycky. Není větší konkurence, než dítě."

„Ale..."

„Všechen čas, všechnu péči, starostlivost... lásku... to všechno a cokoliv dalšího, co jsi kdy ke komukoliv cítil, cos cítil ke mně, nic z toho se nevyrovná pocitu, který teď budeš cítit k tomu dítěti. Vždycky to tak je. Budeš se muset rozhodovat, dělit mezi nás pozornost, čas i lásku a dítě bude vždycky vyhrávat. Oprávněně vyhrávat. Budeme na sebe mít míň času, budeme se hádat... po narození dítěte se lidi vždycky víc hádají... a pak si po nějaké hádce najednou uvědomíš, že už mě nechceš, že už mě nepotřebuješ. Což vlastně nepotřebuješ a odejdeš!" jeho hlas zněl pevně, jako kdyby o tom byl skálopevně rozhodnutý. „A já zase zůstanu sám."

Harry dlouho hledal řeč. „Ale Severusi, tohle... Děláš jako kdyby se všechny vztahy, do kterých se narodilo dítě, rozpadly. Podívej se na Elien a..."

„Draco říkal totéž," přerušil ho. „Že od jejího narození jsou mnohem míň. Více sporů, víc... hádek."

„Ale pořád jsou spolu. A on Elien miluje a neříkej mi, že ne. Viděl jsem je! "

„Jenže já jsem sobec."

Jako kdyby to byla ta nejprostší věc na světě.

„Nechci se o tebe dělit. Nikdy jsem nikoho neměl, Harry, ani rodinu, ani přátele, milence, partnery... nikoho. Jen tebe. Nechci se tě vzdát," zašeptal.

Tak tohle byl ten důvod? Strach... z odmítnutí?

„Ale vždyť já jsem pořád tady," naléhal na něj Harry, když našel ztracený hlas. „A vždycky budu. Severusi, dítě... mezi námi nic nemění. Naopak. Vždyť moje láska... moje partnerská láska je a vždycky bude jenom tvoje. Na tom se přeci nic nezměnilo! CO mám udělat, abych tě přesvědčil?"

Severus sveřepě uhýbal jeho pohledu.

„Proč se chceš všeho mezi námi prostě vzdát?" pokračoval. „Proč to nechceš alespoň zkusit?" popadl jeho tvář do svých rukou a skoro hrubou silou ho donutil, aby se na něho podíval. „Přežili jsme spolu naši nevraživost, přežili jsme Voldemorta, Malfoye i tu zpropadenou nemoc, proč to všechno teď má skončit kvůli tomu, že mi nevěříš?"

Stále se na něj odmítal podívat. Možná se styděl za vlhké oči, možná nechtěl vidět slzy v těch zelených.

„Jak ti mám sakra dokázat, že tě miluju?!" cedil Harry přes zaťaté zuby. Chtěl dodat i něco ve smyslu ty nevděčnej parchante , ale nedostal k tomu příležitost. Kdoví jak se v další chvíli jeho mandle nadšeně vítaly se Severusovým jazykem. A že to setkání po dlouhých měsících bylo divoké.

Stejně divoké jako jejich ruce, které se nezkrotně začaly plazit jeden po druhém a likvidovat vše, co jim stálo v cestě. Naštěstí toho moc nebylo. Pár knoflíčků Severusovy košile a jedna deka, kterou Severus strhl z postele těsně předtím, než do ní Harryho přišpendlil. V Severusových dotecích byla majetnická touha, v těch Harryho touha dokázat mu, že se mezi nimi nic nezměnilo. Že stále prahne po jeho dlaních a po tom úžasně velkém penisu jako tehdy, jejich první noc v Děravém kotli.
Tiskl si k sobě tělo staršího muže, jakoby mu vůbec nezáleželo na tom, že mu těžké tělo způsobovalo nedostatek kyslíku. Nebo to snad bylo tím, že byla jeho ústa okupována a pleněna a on neměl sebemenší touhu to změnit?

Zasténal, když se Severus odtrhl a začal zkoumat jeho krk. Jedna z jizev po jeho strašných zraněních se táhla od klíční kosti až po ucho a představovala nejen ohyzdnou značku, ale i nespočet citlivých nervových zakončení. A Severus byl natolik prohnaný, aby toho často zneužíval. Laskal ji dlouho a pečlivě, zatímco prsty zkoumal citlivé bradavky.

Harry miloval každý dotek, i když strašně toužil po pozornosti i o dvě patra níže. Sjel prsty Severusovi na záda, pod lem kalhot a začal ho jemně škrábat okolo páteře.
Lektvarista zasténal.

Ten malý zelenooký zmetek věděl, že mu to vysílá mrazivé výboje přímo do ptáka! I když jako kdyby mu tenhle fakt mohl po tolika letech společného soužití uniknout. Však on mu to ještě spočítá.

Vrhl se na něho jako sup na svoji nehybnou hostinu. Líbal mu pupík, prsty jemně štípal do bradavek a jazykem škádlil prostor okolo gumy od kalhot. Tak blízko a přesto tak daleko.

„Severusi," zasténal mladík a vyklenul se proti muži. I když věděl, že to bude k ničemu. Severus byl dokonce takový zmetek, že zvedl hlavu a dlouze se na mladíka zadíval, než si vysloužil pohled zelených očí. „Ano?" zavrčel sametově, což mělo na Harryho penis ještě zhoubnější vliv.

Začal se kroutit.

„Prosím.... prosím... vykuř mě...," zaskučel. Už se naučil, že pokud se chce někam dostat, musí říci na rovinu, co chce. Nezdálo se však, že by tentokrát tahle žádost stačila.

„Pane Pottere, co ten jazyk?" Mělo to být napomenutí, ale kombinace Severusova hlasu a slova jazyk, který mu stále ještě brouzdal okolo pupíku, byla pro Harryho téměř smrtící.

„Můžu říct i horší věci, ty zmetku!" snažil se vyklenout se proti těm ústům, které ho každou noc ve snech přiváděly k šílenství, ale bledé ruce ho držely pevně.

„Severusi..."

„Například?"

„Nenávidím tě!"

„Ou, skutečně...?" zapředl Severus a jeho prsty zabrouzdaly za gumu kalhot, aby polaskaly ty pevné půlky a konečně zajely do rýhy mezi nimi. Ten dotek rozechvíval a mrazil.

„Severusi," vydechl, jeho břišní svaly sebou škubly. „Jestli... jestli... jestli..." musel polknout, aby ze sebe něco vymámil. „Udělám se do kalhot."

Starší muž se ušklíbl. „Pane Pottere, vy děláte, jako kdybyste několik let žil jako mnich."

„Čtvrt roku, ty ignorante," zavzdychal Harry a snažil se sám vyjít vstříc těm vtíravým rukám. Cokoliv, co by ho dovedlo k uvolnění.

Severus se na vteřinu zarazil. Přes čtvrt roku byli od sebe. Čtyři dlouhé, předlouhé měsíce odloučení. Ve kterých on sám přetáhl dva kolegy na Cambridgi a užil si jednu ruční práci s chlápkem v nedalekém baru. Bylo snad možné, aby Harry za celou tu dobu...? Ani jednou...? Ani jedinkrát...?

Jako Alex Johnson měl otevřený celý svět. Tak proč by...?

Jistě, byl těhotný, ale i to mohl zakrývat vlastní magií, tak proč...

Protože tě miluje, ty ignorante!křičela na něho vlastní mysl. Ano, za ta léta se přesvědčil o tom, že ho jeho partner miluje, ale nikdy si nemyslel... Sex přeci neměl s láskou nic společného, to si mohli myslet jenom... Nebelvíři.

A jeho přítel byl jejich prototypem.

Draco měl pravdu, tohle prostě neměl v povaze.

Ne, on určitě nikoho jiného neměl.

„Severusi!" zavzlykal mladík. Stál na hraně, takový kousíček... proč ho ten chlap tak mučí?!

Jediným pohybem mu stáhl kalhoty a pevně vtáhl jeho penis do úst. Žádné škádlení, žádná předehra, jen sání a palec pravé ruky opřený za šourkem o hráz.

Harry sebou cukl, překvapením i vlnou rozkoše, která ho přelila.

A potom už byl ztracený.

Nezáleželo na tom, jestli se ztrapní. Snad i chtěl Severusovi dokázat, že pro něho byl on celou dobu ten jediný.

V další chvíli mu totiž explodoval do úst a vystříkal ze sebe vše, co se v něm za ty měsíce nahromadilo. Všechno zoufalství i vášeň. A že toho bylo. Měl pocit, že ze sebe musel dostat vše včetně části energie i svalů, jinak nebylo možné, aby se cítil tak neskonale vyždímaný. Do morku kostí.

Ale šťastný.

Ucítil, jak mu ruka odhrnula vlasy ze zpoceného čela. Nechápal, jak se mohl tak splavit, když na tom celém neudělal vlastně nic. Všechno oddřel Severus. Měl by mu jeho péči vrátit, ale i ruka, kterou před sebe natáhl, aby se muže dotkl, působila jako končetina gumového panáka. Severus si ji naštěstí jen položil okolo boku a přitáhl si Harryho hlavu k sobě na rameno. Do vlasů vtiskl polibek.

Harry vypadal spokojeně, i když lektvaristu trochu děsila jeho neaktivita.

„Jsi v pořádku?" zašeptal starostlivě.

Zamručel, odpověď se zdála příliš složitá. „Unavený," dostal ze sebe. „Šťastný," dodal ještě, ale to bylo nejvíc. I tak to vyznělo spíš jako zahuhňání.

Severus ho k sobě těsněji přitiskl a trochu vševědoucně se ušklíbl, už se mu dlouho nestalo, aby jediným pokusem mladíka takhle vyšťavil. Zatím očividně nepatřil do starého železa. Ještě chvíli hladil Harryho po zádech, než se odvážil odtáhnout.
„Harry, měli bychom se vrát..." Zbytek věty mu odumřel na rtech, když si uvědomil, že jeho společník zcela bezostyšně usnul. A nebyl to takový ten lehký krátký spánek na nabrání síly, podle chvějících se víček Harry spal tvrdě.

S trochu svíravým pocitem si Severus uvědomil, že ještě před několika hodinami se strachoval o Harryho zdraví, včera touhle dobou zřejmě prožíval neskutečně těžký magický porod a on se na něho prostě vrhnul a očividně z něho vyždímal zbytky sil.
Neochotně se vymanil z mladíkových paží a podstrčil místo sebe polštář. Potom upravil Harrymu kalhoty, aby guma pyžama netlačila na citlivá místa, a řádně ho přikryl. Dokonce si dovolil i rychlý polibek, než se odtáhl a opustil místnost.

Bylo třeba vyřešit ještě jeden problém.

***

„Kde je Harry?" ozvala se Hermiona trochu s obavou, když se Severus vrátil sám.

„Spí."

Nadechla se k další otázce, ale když si všimla Severusovy nakřivo zapnuté košile a zarudlých tváří, raději ji rychle spolkla.

„A kde je Draco s Nevillem?" vrátil jí otázku.

Trochu si poposedla na židli, tváře jí zrudly a ona se snažila ze všech sil, aby se muži nemusela dívat do tváře. Lehce si odkašlala a střelila rychlým pohledem k posouvacím dveřím do obývacího pokoje, aby se přesvědčila, že jsou zavřené.
Její pohled naneštěstí nebyl dostatečně nenápadný. Severus si ho všiml a trvalo mu jen dvě vteřiny, než si domyslel zbytek.

„V našem obýváku?!" vydechl napůl překvapeně a napůl naštvaně.

Hermiona zrudla, pořád byly věci, ve kterých si připadala jako školačka.

„V Potterově obýváku," ozval se ode dveří rozcuchaný Draco, který si akorát přes hlavu natahoval košili. „A ten řekl, že mu to nevadí, pokud se vyhneme ložnici," dodal šibalsky, než se natáhl k Hermioně a políbil ji. „Čeká na tebe."

Na jednu stranu měla chuť říci, že teď už tam jít prostě nemůže, ale na druhou stranu byla touha dostat se ze Snapeova dosahu silnější. „No běž," lehce ji Draco štípl do zadku a poslal ji tak pryč. Neville měl ve zvyku ji přes něj vždycky plácnout, ale to Dracovi stále připadalo příliš vulgární. Na Malfoyova dědice.

Severus se mračil jako podzimní nebe. „Taky byste se mohli trochu krotit."
„Hele, hele... podle plánu jsme teď měli všichni tři ležet v posteli na Ibize a nevidět z jejích památek ani ň. Jen díky Nevillově umanutosti jsme tady a staráme se o ty tvoje dva chlapáky. Nebo bys snad chtěl, abychom se včera sebrali a vůbec se tu nestavovali? Víš, jak by to dopadlo?"

Nevěděl a rozhodně to vědět nechtěl.

„Tak nám dopřej trochu toho uvolnění," dodal Draco a sáhl do lednice pro pivo. Za ten výkon si zasloužil trochu odměny.

Severus se místo toho sehnul nad kolíbkou, každou ruku opřel o jeden dřevěný bok a hleděl dolů na spící dítě.

Přemítal.

„Můžu udělat test otcovství, kdybys chtěl," ozval se blonďák do ticha.

Povzdechl si. Samozřejmě, že ho takhle možnost napadla, ale... „Když ho udělám a bude negativní, budu se nenávidět, že jsem tomu zmetkovi věřil," zabručel.

„A když bude pozitivní, budeš se nenávidět, žes mu nevěřil."

Severus přikývl.

„Přijde ti užírání se pocitem nejistoty lepší? I když pravda, Potter je příliš velký Nebelvír, než aby tě podvedl. I když musím říct, že s tou prdelkou by na to rozhodně měl."

„Snažíš se mi pomoct, Draco?" zavrčel Severus. „Protože to ti zatím moc nejde."
Zvedl ruce v ochranném gestu. „Znáš ho líp než já, měl bys to vědět sám. A vůbec, co já tu vůbec dělám, že si tady ten svůj malej klon můžeš pohlídat sám. Jdu si užít trochu dovolený," dodal šibalsky u dveří k obýváku.

„Můj klon?"

„Hermiona říká, že ti je strašně podobný. I když nevím, já to nevidím a takovou smůlu bych mu nepřál."

Měl chuť po něm něco hodit.

„A mimochodem, nebylo by od věci mu vymyslet jméno," objevila se ještě Dracova hlava, než hůlkou vyčaroval nápis NERUŠIT! a zmizel za dveřmi.

Severus musel dlouze vydechnout a napočítat do pěti, aby se uklidnil. Dobře, taky se jednou s Harrym neudrželi a trochu těm třem zaneřádili kuchyňský stůl, ale vážně se mu nezamlouvalo, že si udělali z jejich obýváku šmajchl-kabinet. I když vlastně to byl spíš Potterův obývák, on odtud přeci odešel... ale znamenalo to teď, že se může vrátit zpátky? A chce se vůbec vrátit zpátky?

Znovu se opřel o strany kolíbky a dlouze se zahleděl na dítě pod sebou. Stále schoulené do prenatální polohy, ne příliš hezké a ne větší než jeho dlaně. Černovlasé a... opravdu mu bylo podobné?

Jeho srdce a mozek příliš nevěděly, co si počít. Na jednu stranu by nejraději zapomněl na celý ten půlrok předtím, přitáhnul sem zpátky všechny svoje věci a pak se vydal nahoru, kde by Pottera umiloval k smrti. Jenže jeho druhou část stále trápily pochybnosti. Dokáže se přenést přes tu nejistotu ohledně otce dítěte? Dokáže se přenést přes chuť udělat test otcovství? A dokáže se někdy srovnat s tímhle?

Pohled mu padl na dítě.

Necítil k němu žádnou lásku, ani otcovský cit. Ochranitelské pudy ano, zvědavost ano. Ale překvapilo ho, že k němu necítí byť jen špetičku odporu. Měl by ho nenávidět, ten prcek v podstatě způsobil, že se jejich dokonalý vztah rozpadl, i když... Ne, tohle na to mrně svádět nemohl.

A mohl by ho mít rád?

Jemně mu šťouchl do sevřené pěstičky a lehce ho pohladil. Kůže byla neskutečně jemná a teplá. Nevinná.

No, rozhodně se o to alespoň pokusí.

***

Následující dny byly... podivné.

Každý pozorovatel, který by Harryho a Severuse sledoval, by řekl, že se nestalo vůbec nic překvapivého. Zkrátka si dva partneři užívají svého života, Severus se pravidelně zúčastňuje vědeckých konferencí a školní výuky. Zkrátka žádná změna, která by stála byť jenom za půl slova.

Ale vždyť změna se přece udála.

A velká.

Obrovská.

Přesně tak obrovská, jako příchod dítěte do rodiny bezesporu je.

Jenže v domě v Prasinkách, jako kdyby žádné dítě nebylo.

Harry si svého syna bezmezně zamiloval, což ale bylo dáno i tím, že ho dlouhé měsíce v sobě živil. A s každým dnem, kdy s tím mrnětem prožíval další a další strasti, které potkávají každého, kdo se učí být mámou/tátou, se jeho vztah posiloval. Pravidelně ho krmil, učil se ho koupat, přebalovat a rozlišovat, které kňournutí znamená hlad a které značí jenom malého nespokojenou chvilku.

Jenže tohle vše platilo jen tak dlouho, dokud se Severus nevrátil domů. Ne, že by prcka nechával o samotě, či ho ignoroval, jako spíše že se snažil tvářit, že tam není nic, co by narušilo jeho vztah se Severusem. Chlapce ukrýval i s postýlkou pod neviditelné kouzlo, pravidelně se ho pokoušel uspávat dřív, než Severus přišel domů a krmení i přebalování probíhalo vždy ve vedlejší místnosti a bez přítomnosti druhého otce. Harry se zkrátka snažil sebevíc, aby Severus přítomnost nechtěného dítěte vůbec nepocítil. Dokonce i v noci se Harry spíše plížil z postele a nikdy, nikdy nepožádal Severuse, aby mu s čímkoliv pomohl. Vlastně se o něm jen málokdy zmínil. A naopak se snažil svému příteli maximálně věnovat, a připravoval mu milostné chvilky kdykoliv to bylo jen možné.

Alespoň tak proběhlo uplynulých deset dní, ve kterých Harry odevzdaně vstával a každé dvě hodiny krmil svého syna, aby se mu během dne pečlivě věnoval, zatímco v podvečer hýčkal svého přítele.

Dnes však něco bylo jinak.

Severus si toho všiml už večer, když Harry klimbal nad svoji připravenou večeří. Naservíroval mu ji sice s chutí, chybělo však nadšení. Stejně jako scházelo při večerním tulení na gauči, při kterém Harry spíše usínal, než aby si péči svého přítele užíval. Nakonec se jen odploužil do sprchy a snad i doufal, že ho to dokáže probrat.
Severus si nedělal iluze, věděl, že Harry musí být k smrti unavený. Věděl, kolik sil ho musí stát pravidelné vstávání, všechna péče o syna i neustálá monitorovací kouzla, která na něho užíval, pokud s ním nebyl.

Pokud ho před Severusem schovával.

Jako třeba právě teď, když se Severus sklonil nad skrytou kolíbkou a zkontroloval malého spícího chlapce, jako to dělal vždy, když se Harry sprchoval. Nebo připravoval jídlo. Nebo v noci zkrátka spal příliš tvrdě na to, aby ho to tiché kňourání vzbudilo.

To všechno Severus věděl a snad i trochu chápal, že to Harry dělá kvůli němu, i když Severus nikdy neřekl, že se o malého odmítá starat. Jenže Harry to tak očividně pochopil a Severus byl trochu sobecky zvědavý, jak dlouho to jeho mladý přítel bude zvládat. A chvíle zlomu se očividně blížila.

Pohladil chlapce po ruce a opět kolíbku skryl, Harry se právě vracel.

„Jsem dneska nějaký unavený, půjdu spát," řekl lektvarista a nemohl nepostřehnout, jak se Harrymu ulevilo. Ty jeho kruhy pod očima totiž přímo křičely, jak moc touží jít do postele. Spát.

Harry kývl. „Za chvíli přijdu za tebou." Neřekl - musím uložit malého, nebo cokoliv v tom smyslu, i když to oba dva museli vědět.

Severus přikývl a odešel.

Harry se k němu přidal za 15 minut, takže Severus pochopil, že malého určitě nekrmil. Zřejmě jenom připravil mléko na noc a uložil syna do postele ve vedlejším pokoji. V ložnici na sebe jen natáhl pyžamové kalhoty a Severus uvažoval, zda i dneska přijde každodenní sváděcí rituál, nebo Harry uzná porážku a usne.
Ale kdepak, mág Potter se nevzdává. I přes očividnou únavu se přitiskl ke svému příteli a jemnými doteky ho začal svádět. Polibky na krk a za ucho byly dostatečně dobré, aby se daly považovat za předkrm vášnivé chvilky. Jako po většinu jejich společných nocí.

„Hmmm," zamručel Severus spokojeně, než se otočil a přisál své rty na ty Harryho. „Promiň," řekl, když se odtáhl, „ale dneska se mnou nic nebude, potřebuju se vyspat."

Znovu ta úleva a víčka jako kdyby mu sama začala klesat.

„V pořádku," usmál se na něho mladší a věnoval mu další polibek, než se stáhl na svoji půlku postele… a snad v minutě spal.

Severus ho dlouho pozoroval a uvažoval, jak dlouho s ním má ještě hrát tuhle hru. Hru, že nic neví, nevnímá, nechápe. Na druhou stranu musel Harryho obdivovat. Kdyby žil s klapkami na očích a ušla by mu Harryho únava a roztržitost, nevšiml by si, že v domě s nimi žije ještě dítě. Stále bylo příliš malé, aby křičelo, spíše jenom kňouralo, když mělo hlad a Harry si dával velmi dobrý pozor, aby u něho byl dřív, než se rozkřičel.

Harry zkrátka dělal vše jako dřív, nic se nezměnilo.

Jenže Severus nebyl pitomec, věděl, že se změnilo.

Měli dítě.

A ano, nebyl z jeho příchodu dvakrát nadšený, dlouze se mu bránil, nechtěl přijít o Harryho ani o život, který dosud měli, ale rozhodně nestál o tohle. O dům z písku, který dřív nebo později spadne. Tenhle stav byl neudržitelný a on jen čekal, kdy to pochopí i Harry.

Už skoro přes hodinu ležel v posteli, Severus nebyl zvyklý chodit spát tak brzy. Věděl ale, že kolem jedenácté se Harry buď s výmluvou nebo s největší tichostí plížil pryč, aby malého nakrmil. Dneska ale nevypadal, že by ho vzbudil byť výbuch kotlíku.
Potichu se vyplížil z pokoje.

***

Když se Harry o půl hodiny později s trhnutím probudil, uvědomil si dvě věci. Jeho mateřský instinkt bil na poplach, že se neprobudil a jeho syn teď někde úpí hlady. A ta druhá věc, Severuse to zřejmě vzbudilo, což taky nemusela být dobrá zpráva.
Vyskočil z postele, nakoukl do vedlejšího pokoje a pak se vydal do kuchyně, kde se mu naskytl zvláštní pohled. Vůbec to nebyla pohroma, kterou čekal, naopak celá situace působila až neskutečně idylicky.

Severus seděl u stolu s tváří pohrouženou do nejnovějšího Měsíčníku lekvaristy na stole, jednou rukou si podpíral bradu, zatímco tou druhou držel lahvičku s mlékem. Mrňous ji už spíš jen žužlal a přehazoval z tváře do tváře, nezdálo se však, že by s ním bylo jakkoliv špatně zacházeno.

Severus pomalu zvedl oči ke dveřím, ale víc mu pozornost nevěnoval. „Doufal jsem, že se nevzbudíš."

Harry chvilku pomrkával. Stále jeho mozek protestoval proti tomu náhlému probuzení a vůbec celá tahle situace působila spíše snově, než reálně. „Lekl jsem se, že mě neprobudil."

„Což by se dneska asi i stalo," zkonstatoval Severus, „odpadl jsi jak žok."
Byla to výčitka? Bral to Severus tak, že musel přebírat jeho povinnosti? „Měl jsi mě vzbudit, když brečel."

„Nebrečel. A proč bych tě měl budit, stejně jsem nespal." V tu chvíli chlapec lahvičku už regulárně vyplivl, tak ji lektvarista odložil a vytáhl dítě z kolíbky, aby ho nechal odříhnout.

„Udělám to."

„V klidu, Pottere. Mazej spát, my to zvládneme," opřel si syna o rameno a za jemného plácání se opět ponořil do rozečteného článku.

„Nechápu to," promluvil nakonec Harry do ticha.

„Co nechápeš?"

„Nemusíš se o něj starat, jestli nechceš, já…"

„NIKDY jsem neřekl, že nechci."

Mladík se zarazil. „Za celých těch… deset dní jsi… nedal jsi nijak najevo, že… že máš zájem."

„Za celých těch deset dní jsi mi v podstatě ani jedinkrát nedal možnost zájem projevit. Dokonce jsi raději letaxoval Hermioně, aby ti sehnala mléko, než abys požádal mě. A to jsem seděl na křesle dva metry od tebe." Nebyly to výčitky, jen konstatování.

„Ty o tom víš?"

„Samozřejmě, že o tom vím!"

„A proč jsi, u Merlina, nic neřekl!"

„A proč jsi, u Merlina, nikdy nic neřekl ty!" vrátil mu Severus a ano, byl naštvaný.
„Harry, přiznávám, že jsem neskákal radostí, ale od porodu ses choval, jako kdybych byl masový vrah, který toho kluka prokleje, jen co se k němu přiblíží. Dřív bys něco řekl, pokoušel by ses to nějak vyřešit, požádal bys mě o pomoc, ale u Merlina, tys to dítě přede mnou i schovával!"

Harry uhnul, pohledem. Věděl, že má pravdu. Promnul si oči, byl unavený. „Já jsem jen nechtěl, abys měl pocit, že se mu věnuju víc než tobě."

„A máš pravdu, že kdybych byl slepý a hloupý, tak se ti to podaří," přikývl a poklepal dítě po zádech, když si tiše říhlo. „Ale jak dlouho bys to tak chtěl dělat? Než by začal chodit? Než by nastoupil do Bradavic?"

Nebyla to řečnická otázka, čekal na odpověď. „Já nevím," přiznal Harry. „Já jsem vážně jen měl strach, že… že když se to tu změní, že odejdeš."

Severus si povzdechl, ale byl to on, kdo přišel blíž a jednou rukou si přitáhl mladíka do náruče. „Pitomý, pitomý Nebelvír."

Mladík se zabořil ještě hlouběji do náruče. „Neopustíš nás, že ne?"

„Harry, musel bych být idiot, kdybych nepočítal s tím, že po příchodu dítěte se něco nezmění. A troufám si říci, že nejsem. A k tvé otázce… ne, nemám v plánu tě přenechat někomu jinému. Ani jednoho z vás."

Harryho oči se rozzářily. A zaleskly se slzami.

„Neříkám, že vždy budu milující otec a perfektní partner, ale nehodlám tohle všechno opustit kvůli vlastnímu sobectví. Thomas už se zkrátka narodil, tak to musím vzít na vědomí."

„Thomas?" podivil se Harry.

„Musíme mu nějak říkat, ne?"

Harry zamrkal. Tématu jména se bránil celou dobu, dokonce i záznam do matriky se pořád ještě někde válel. A skutečně nečekal, že mu jméno vybere Severus a tak spontánně. „No, ale... no… on už má v matrice jméno James. Víš… po dědovi."

„Ne." Severus se zamračil. „Nechtěj po mně, Pottere, abych musel svého syna nenávidět pokaždé, když na něj zavolám."

Svého syna. Ta dvě slova zněla tak nádherně, že se rozbrečel. Natáhl se nahoru pro polibek a přisál se na ty úžasné rty. „Miluju tě, strašně strašně moc. A nemusíš být dokonalý, buď prostě sám sebou."

„Protivný a sobecký?"

Usmál se. „Asi tak."

oooOOOoooOOOooo

KONEC

Poslední komentáře
09.03.2013 09:18:32: Moc pěkná celá povídka. Severus je prostě blb, jak mu nevěřil a myslel, že ho Harry podvedl, naštěst...
08.03.2013 23:33:50: Mňam. Moc pěkné. A jak se ti tři chudáci nikdy nemohli spolehnout na soukromí bylo kouzelné.
08.03.2013 23:13:49: Ha! Koukám jako puk, tady přibyla krásná, dlouhá a hlavně už dokončená povídka! Juchů!smiley Omlouvává...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.