Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 31 - 40

40/C - Harryho návrat do Bradavic

Tuto kapitolu věnuji všem našim věrným komentujícím: Aduška, Airiny , Anfulka, Anna, bacil, Bara1982, 1beruska, Cory, EliotSnape, Elza, Falkira, Gigi..., gleti, gridi, Ha!, Hajmi 50, jahavi, Janica, K.Brauwn, Leňule, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, nadi n , orbis, Profesor, Saskya, Sharka, Sharlaid, Slimča, soraki, Sylvie, Tachi, Teressa, Vinka, wigy, Zulík…  Doufám, že jste nám všichni neodjeli hledat azyl někam k Eskymákům, a že se Vám tento střípek příběhu bude líbit...

»«

 

Draco se dostal do postele kolem čtvrté ráno. Vklouzl pod přikrývku vedle Nevilla, který se k němu obrátil a objal ho.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Neville rozespale a pohladil ho na boku.

 

Ještě v noci poslal Draco svým dvěma milencům skřítka se vzkazem, že na něho nemají čekat, protože má nějakou neodkladnou práci.

 

Draco se přitulil k velkému tělu a užíval si jeho pevné hřejivé objetí.

 

„Taky tě zdržel esej z Věštění z čísel?“ zamumlal Neville. „Hermiona šla spát až ve dvě.“

 

Poměrně brzy zjistili, že mají každý jiný spánkový režim. Draco a Hermiona často pracovali dlouho do noci, zatímco Neville měl tendenci chodit spát dříve, ale o to dříve byl ráno vzhůru. Po několika nocích, kdy spali odděleně, protože měli starost, aby se vzájemně nerušili, se dohodli, že budou raději spát společně, bez ohledu na to, kdo chodí v kolik hodin spát.

 

Několik minut strávili v tichosti. Vypadalo to, že Hermiona spí jako dudek.

 

„Konečně se nám podařilo vyčistit Harryho magii,“ řekl Neville po chvíli.

 

Draco prudce zvedl hlavu. „Opravdu? Takže je připravená?“

 

„Hmmm. Zítra ji můžeme Harrymu vrátit. A konečně budeme zase trávit večery společně.“

 

Draco si lehl na záda, chvíle radosti, která ho zachvátila, ho rychle opustila a hrozilo mu, že se hloupě rozbrečí. Posledních pár hodin strávil s Harrym, Bertem a Harryho mudlovskými lékaři, které tam v záchvatu zoufalství sám přemístil.

 

Věděl, že slzy byly způsobeny částečně i vyčerpáním.

 

Tak moc to chtěl Nevillovi všechno říct, přímo zoufale potřeboval útěchu i povzbuzení, ale věděl, že se musí zachovat jako správný léčitel. Stejně tak si počínal i Bert, který se mu ani slůvkem nezmínil o tom, že ví, co se s Harrym děje.

 

Hlasitě popotáhl.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se ho Neville znovu a pohladil ho svou velkou teplou dlaní po nahých zádech.

 

„Jsem jen unavený,“ řekl Draco. „Na něčem jsem dělal s Bertem,“ dodal ještě před tím, než se Neville stihl víc zajímat o příčiny jeho únavy.

 

„Aha.“ Neville se k němu víc přitiskl. Věděl, že uzdravování může být pěkně vysilující. Léčitelé, kteří občas přišli za jeho rodiči, vypadali při odchodu úplně vyčerpaně.

 

Držel Draca v pevném objetí a oba brzy usnuli.

»«

Druhý den ráno byl Harry probuzen tím, že mu někdo jemně zatřásl ramenem. Obrátil se na záda a zasténal. Celé tělo ho bolelo a podle vůně mu bylo okamžitě jasné, kde je – za ta léta v Bradavicích zde totiž strávil víc času, než by mu bylo milé.

 

Otevřel oči a viděl, že se nad ním sklání Draco.

 

Pracně posbíral své myšlenky, posadil se a natáhl se po sklenici, kterou mu Draco podával.

 

„Měl bys spát,“ řekl Dracovi, když si svlažil ústa a hrdlo.

 

Draco se na něho tázavě podíval.

 

„Měl bys naspat všechen ten čas, cos strávil se mnou,“ vysvětlil mu Harry. „Jsem ti za to vděčný, Draco. Děkuji ti. A promiň, že jsem tě do toho zatáhl.“

 

„Zapomeň na to,“ odmítnul Draco jeho díky a přitáhl si blíž židli. „Neville mi řekl, že je tvá magie vyčištěná. A připravená na to, aby ti ji okamžitě vrátili.“

V Harryho očích na zlomek vteřiny zahlédl jiskřičku naděje, ale ta rychle pohasla.

 

„Dobře víš, že na tohle je příliš pozdě,“ řekl Harry tiše.

 

„Ne, tím si nemůže být nikdo jistý,“ prohlásil Draco naléhavě.

 

Harry si lehl zpět na polštář a unaveně se na něho podíval.

 

Draco si roztřesenou rukou prohrábnul vlasy.

 

„Harry…“

 

„Mozek mám ještě v pořádku,“ přerušil ho Harry. „A není to tak dlouho, co jsem o tom mluvil s léčitelem Entwhistlem.“

 

„To nemůžeme vědět…řekl mi, že ještě nikdy nebyl v situaci, jako je tato. Alespoň počkejme, než přijdou ty mudlovské testy. Rozhodneme se až potom.“

 

„No, myslím, že tím nic neztratím,“ přikývnul Harry. „Musím vidět Rona. Jsem přesvědčený, že ze všeho nejvíc potřebuju dobrou strategii a to rychle.“

 

„Ty mu to řekneš?“

 

Harry se na chvíli odmlčel. „Ano,“ řekl nakonec.

 

„A Severusovi?“

 

Harry sklopil hlavu. „Říkal jsem ti… že už mě nechce… všechno skončilo.“

 

„Tomu se dá těžko uvěřit,“ zamumlal Draco. „Stejně se to dozví, až bude pátrat po tom, proč odkládáš vrácení své magie.“

 

„Napřed si musím promluvit s Ronem. Potřebuju vědět, jak dostat tvého otce… promiň. Draco, musím se s ním setkat tváří v tvář a s co největším počtem jeho kumpánů. Musím to skoncovat. Jaké by jinak mělo moje snažení smysl?“

 

Draca samotného překvapilo, že Harryho pohnutkám opravdu rozumí. Povzdychl si. „Jak se cítíš?“

 

„Jsem celý rozlámaný. Ale mohlo by to být i horší. Dej mi minutu, abych se oblékl… Je ještě čas na snídani, ne? Půjdu na ni s tebou.“

 

„To tedy nepůjdete!“ ozval se kapitán Nathan Jones, Harryho mudlovský lékař, který právě vstoupil dovnitř.

 

„Proč ne?“ zeptal se Harry.

 

Nathan zkontroloval jeho krevní tlak a teplotu a celou dobu si Harryho pozorně prohlížel. „Opravdu se na to cítíte?“ zeptal se po chvíli tiše. V tom se tam objevila Poppy.

 

„Nejsem si jistý,“ odpověděl Harry upřímně. „Myslel jsem si ale, že bych to měl zkusit. Mám hodně práce.“

 

„Jsem si jistý, že to může počkat…“ začal Nathan.

 

„To nemůže,“ přerušil ho Harry příkře. „A vy to moc dobře víte. Omlouvám se, nechtěl jsem být hrubý,“ řekl o poznání smířlivěji, „Ale pokud to mám říct v armádní terminologii, ještě jsem nedokončil svou misi. A dokud budu žít, tak se budu snažit svůj úkol dokončit. Chápu, že máte spoustu dalších pacientů. Pokud se chcete vrátit zpět…“

 

„Mýlíte se,“ přerušil ho Nathan pevně. „Právě jsem se spojil se svými nadřízenými a až do odvolání jsem nyní váš osobní lékař. Odpoledne přijde doktor Hammond s výsledky posledních testů, a jsem přesvědčený, že vám bude chtít odebrat nějaké další vzorky.“  

 

Harry si mezi řádky domyslel i nevyřčené. „V tom případě se sem odpoledne vrátím. Chtěl bych jít do Velké síně, protože se potřebuju vidět s Ronem. Nechcete se s k nám připojit na snídani?“

 

„Pokud ovšem v tuto nekřesťanskou hodinu snesete ryk několika stovek dětí,“ utrousila Poppy.

 

 

Nathan se usmál. „Půjdu velmi rád. Miluji to tady. Stále nemůžu uvěřit vlastním očím.“

 

„Tak si to pojď obléknout, Harry,“ řekla Poppy a měla přes ruku přehozený jeho speciální ochranný oblek.

 

Harry se na ni podíval. „Myslíte, že má ještě smysl tohle všechno na sobě tahat?“ zeptal se.

Nastalo bolestné ticho.

Harry popadl svůj hábit a odešel do koupelny.

 

»«

Kráčeli dolů do Velké síně a bez tlaku speciálního obleku se Harry cítil báječně. Poppy na jeho hábit použila změkčovací a nadlehčovací kouzlo, aby se mu neotíral o poškozenou kůži. Pod ochranným oblekem musel nosit spodní prádlo, ale pod hábit si žádné nevzal a tak šel na snídani tradičně ustrojený. Dokonce si nevzal ani obličejovou masku. Cítil se tak lehce a mnohem více sám sebou.

 

Vlastně se celkově cítil mnohem lépe a celá cesta do Velké síně proběhla bez problémů. Draco a Nathan šli po jeho boku a všichni si přátelsky povídali.

Sotva vstoupili dovnitř, všichni studenti se na ně obrátili. Nejvíc pozornosti ovšem sklidil atraktivní mladý lékař v uniformě, který byl středem zájmu už od své první návštěvy. Obvykle byl viděn jen na chodbách, takže jeho příchod do Velké síně vzbudil náležitý rozruch.

 

„Přejete si sedět u studentského stolu, nebo profesorského?“ zeptal se ho Draco.

 

„Budu sedět s vámi,“ odvětil bezstarostně Nathan.

 

»«

 

Brumbál a Severus napjatě sledovali, jak všichni tři zamířili k nebelvírskému stolu. Albus byl informován Poppy o tom, že je Harry na ošetřovně a že k němu Draco přivedl jeho mudlovského lékaře. Krátká zpráva také uváděla, že Draco požádal o konzultaci i léčitele Cuthberta. Přemýšlel nad tím, co se asi děje, nicméně na první pohled to nevypadalo na nic vážného.

 

»«

 

Severus se zamračil. Proč je tady Harryho lékař? Všiml si, že Harry nemá svou masku, a když zvednul šálek čaje, aby se napil, zahlédl pod rukávem hábitu holou kůži. Takže už nemá ani speciální ochranný oblek? Kdy bylo rozhodnuto o tom, že je dnes ten den, kdy ho přestane nosit? Nevzpomínal si, že by se o tom Harry zmínil.

 

Severus už oznámil Albusovi, že Harryho magie je vyčištěná od všech kleteb a připravená, aby se vrátila ke svému majiteli a Albus navrhl, že to můžou udělat ještě dnes po vyučování. Vypadalo to, že věci nabírají správný směr a Severus přemýšlel, jak moc by Poppy dokázala zlepšit vzhled Harryho zdevastovaného těla.

 

Uvažoval také nad tím, jestli už Draco Harrymu tu skvělou zprávu řekl. Vsadil by se, že ano, určitě se to dozvěděl od Nevilla. Při tom pomyšlení se cítil podrážděný. Bylo to od něho možná dětinské, ale on chtěl být tím, kdo Harrymu tu novinu sdělí. Zvláště teď, když se měl za co omlouvat a napravovat, co způsobil.

 

»«

 

Harry se posadil vedle Rona a Nathan si sedl na lavici naproti nim.

 

Harry se necítil moc hladový, ale napil se čaje a snědl kousek toastu s marmeládou. Kolem nich probíhala živá konverzace, ale Ron se soustředil jen na své jídlo. Ostatně jako vždy.

 

„Rone?“ promluvil na něho tiše Harry. „Musím s tebou mluvit.“

 

„Tak spusť,“ povzbudil ho Ron bodře a začal vytírat žloutek na talíři několika plátky slaniny.  

 

„V soukromí,“ ozval se Harry.

 

Ron se na něho podíval. „Dobře. Mám volno po hodině péče o…“

 

„Můžeme si promluvit hned? Je to opravdu důležité.“

 

Zatímco Ron dožvýkával poslední sousto, tázavě na Harryho zíral.  „Tak jo,“ řekl nakonec. „Můžeme vyrazit?“ Zkoumavě se podíval na Harryho talíř a dodal. „Zrovna moc jsi toho nesnědl.“

 

„Nemám hlad. Už jsem hotov,“ odpověděl Harry a vstal. „Nebude vám tady nic chybět, Nathane?“ obrátil se na lékaře.

 

„Nechcete raději, abych šel s vámi? Umím být diskrétní.“

 

„Zůstaňte tady a v klidu se najezte. Pokud bych vás potřeboval, pošlu pro vás Rona.“

 

„Dobře. Mimochodem, ta slanina je vynikající.“

 

Harry se zasmál.

 

Ron nechápavě následoval svého přítele ven.

„Komnata nejvyšší potřeby?“ navrhl.

 

Navzdory tomu, že to byl dobrý nápad, tak to Harry hned zavrhl, pochyboval o tom, že by byl schopen vydrápat se až do sedmého patra. Na schodech se totiž dost zadýchával.

 

„No a co jít do mé třídy? Stejně se nikdy nepoužívá na běžnou výuku. Můžeš udělat nějaká ochranná kouzla proti vyrušení, Rone?“

 

O chvíli později se tak stalo.

 

Harry si uvědomil, že absolutně nemůže najít slova, kterými by takovou věc svému příteli mohl říct. Byl tak zaměstnán přemýšlením o tom, co je všechno třeba udělat… no, možná by mohl začít tam.

 

Posadil se na židli a opřel se lokty o stůl. „Musíš vymyslet plán, abych se mohl setkat s Malfoyem a jeho kumpány tak rychle, jak jen to bude možné.“

 

„No, víš, hodně jsem o tom přemýšlel, kámo, ale proč ten náhlý spěch? Krom toho Hagrid začíná být vážně nervózní, že ses tam ještě neukázal...“

 

„Musím to zvládnout do příštího týdne, maximálně do deseti dnů,“ přerušil ho Harry klidně.

 

„Hej! No, tak, Harry, pojďme se bavit rozumně. To není reálné. A pak, tvá magie ještě není připravena… počkej, oni to už dokázali?“

 

„Ano, včera bylo dokončeno čištění.“

 

„Dobře, rozumím,“ přikývl Ron. „Chceš dostat svou magii zpátky co nejdřív, jasně.“ Zčistajasna hrozně zrudnul. „Och. Abys pořád nemusel… však víš… se Snapem… jen kvůli tomu, abys mohl zůstat na hradě?“

 

Harry se od něho odvrátil. Tahle konverzace se začala stáčet jinam, než měl v plánu. „Severus mě vlastně včera vyhodil.“

 

„Cože?“

 

„Jsem příliš komplikovaný a líný… vidím jen sám sebe. V každém případě…“

 

„Ach, Harry, to je mi líto. Sám nemůžu uvěřit tomu, že jsem řekl, že mi je to líto, ale... no, ty ho miluješ.“

 

„Ano.“

 

„No ale...  když tě vyhodil... takže už není nutné, abys měl sex? Abys mohl zůstat na hradě? Neville říkal…“

 

„Je to nutné.“

 

„Ale…“

 

„Minulou noc mi pomohl Draco. Byl jsem venku a on…“

 

Draco? Ty ses nechal šoustat Dracem? Zatraceně, napřed Hermiona a Neville a teď… to vás přitahují zmijozelové, nebo tak něco? Harry, jistě by se našel někdo jiný…“

 

Harry si nemohl pomoct, a i přes hrůzu, kterou měl jeho přítel v očích, se rozhodl, že si z něho vystřelí.

 

„Rone, nenapadlo mě, že bych se mohl v této záležitosti obrátit na tebe. Nevykládej si to špatně, ale já jsem opravdu nemohl tušit, že bys byl ochotný...“


Ron zezelenal, potom zesinal a otvíral pusu jako ryba na suchu.

„Já… já… Harry…nemyslel jsem…“

 

Harry mu položil ruku na rameno. „Uklidni se. Nikdy bych tě o něco takového nepožádal. Krom toho to byly jen sliny.“

 

„Tys ho políbil?“ Ron vypadal ještě vyděšeněji, než před chvílí.

 

„Ne, naslinil si prsty a vrazil mi je do pusy.“

 

„Eh! Fuj! Harry…“ zašklebil se Ron znechuceně.

 

„Nicméně, dnes budu muset najít někoho jiného, tak přestaň vyvádět, Rone.“

 

„Jasně, ale je to… jsi fakt chudák,“ poplácal Ron soucitně Harryho po rameni.

 

Zdálo se, že nastala ta pravá chvíle.

 

„Ve skutečnosti tohle bohužel není můj největší problém, Rone.“

 

Ron se podíval na Harryho a potom vesele poznamenal. „Víš, Harry, zezačátku to byl trochu šok, ale teď už mi na tvém obličeji nepřijde nic zvláštního.“

 

Harry se musel zasmát. „To je opravdu potěšující, Rone,“ zazubil se na něho.

 

„No... ale, však víš, jak to myslím,“ zamumlal Ron a znovu zrudnul.

 

„Jo, vím,“ usmál se na něho Harry. „Jsem ti za to vděčný.“

 

„Sakra. Jsem jako slon v porcelánu,“ mnul si Ron krk.

 

„Neřeš to,“ uklidnil ho Harry, a rozhodl se pro jiný přístup. „Nejsi tady proto, abys mě utěšoval, ale proto, že ti věřím jako stratégovi. Já to opravdu s Malfoyem potřebuju skoncovat okamžitě.“

 

„Ale je ti jasné, že to nemusíš dělat. Od toho máme bystrozory a jiné… Už to není tvá zodpovědnost, bez ohledu na to, co kdo od tebe očekává.“

 

„Jistě, teoreticky to vím,“ souhlasil s ním Harry, „ale přesto tady uvnitř cítím pocit zodpovědnosti. Teprve potom, až to celé vyřeším, tak budu moc odejít s vědomím, že jsou všichni, na kterých mi záleží, v bezpečí.“

 

„Odejít? A kam?“ vykřikl vzrušeně Ron, ale potom svěsil hlavu. „Předpokládám, že jsi dostal nabídky z celého světa. Chápu, že jsi přijal tu nejlepší. Ale budeš mi chybět.“

 

Harry polknul. Nedokázal si představit, jak tento rozhovor bude těžký – tedy ne, že by o tom ve skutečnosti vůbec přemýšlel.“

 

„Posaď se, Rone. Chtěl bych si s tebou vážně promluvit.“

 

„Cože?“ Ron se posadil. „Co se děje, Harry? Naháníš mi strach. Lidé mi vždycky říkají, abych si sednul, když si myslí, že po vyslechnutí jejich zprávy omdlím. Ještě nikdy jsem neomdlel.“

 

Harry si položil ruce do klína. „Není jisté, jestli to byl Voldemort, nebo někdo jiný, ale... něco mě dostalo. Až po bitvě.“


„Nerozumím?“ zvedl Ron obočí. „Myslel jsem si, že ty kletby z tebe vytáhli zároveň s tvou magií? Ona tam nějaká zůstala?“

 

Harry zavrtěl hlavou.

 

„Je možné, že ty kletby, dokonce i za tu krátkou dobu, co tam byly, spustily nějakou reakci. Nebo se stalo něco, co by se stalo tak jako tak… to už nikdo nezjistí. Jde o to...“ Harry se zarazil, podíval se na Rona a polkl.

 

„Řekni mi, co se děje. Určitě to můžeme nějak vyřešit.“

 

„Ne, to nemůžeme,“ odvětil Harry. Vzhlédl a vzal Rona za ruku. Pomyslel si, že i jeho ten dotek možná povzbudí. „Mám leukémii. To je rakovina krve. Je to… no… není to snadno léčitelné ani když se to podchytí včas, a já ji mám už v pokročilém stádiu.“

 

Ron ho popadl i za druhou ruku a natočil si ho k sobě. Chvíli na něho zíral. „Co mi to tu vykládáš?“ zašeptal.

 

„Slyšels. Proto potřebuju tvou pomoc. Prosím, pomoz mi to s tím sráčem Malfoyem skoncovat. Prosím.“  

Zdálo se, že ticho je nekonečné.

 

„Kolik máš času?“ vysoukal nakonec ze sebe Ron.

„Měsíc? Čtrnáct dní? Pět týdnů? Prostě málo,“ ozval se Harry sotva slyšitelně. „Lékaři doufají, že budou mít už dnes odpoledne lepší představu. Musíme pospíchat… protože… za chvíli nebudu schopen se hýbat. To je ten důvod, proč…“

 

Ron přikývl.

 

Chvíli tam spolu seděli a rozpačitě mlčeli, a přesto to ticho bylo po tom všem překvapivě uklidňující.

 

„Kdo všechno to ví?“ zeptal se po chvíli Ron.

 

„Draco. Našel mě včera v noci. Musel to říct Poppy. Potom Cuthbert Entwhistle a mudlovští lékaři.“

 

„Severus to neví?“ hlesl Ron šokovaně.


Harry zavrtěl hlavou.

„Musíš mu to říct.“

„Myslím si, že je na čase říct to všem… aby se věci daly do pohybu. Možná bychom to měli probrat se členy Řádu. Už nemá smysl nic zastírat.“

 

„Jak se cítíš?“ zeptal se Ron mdle.

 

„Jsem unavený. Někdy je mi lépe, jindy hůř a někdy úplně zle. Lékaři mi můžou dát nějaké utišující léky… až se budu blížit ke konci. Ale zatím si musím uchovat čistou hlavu.“

 

Ron přikývl a vstal. „Svolám setkání Řádu na dnešní večer... tedy jestli souhlasíš? Neměl bys to napřed říct Hermioně a Nevillovi?“

 

Harry se najednou cítil neskutečně vyčerpaný. „Nemohl bys to udělat ty? Anebo by jim to mohl říct Draco? A pokud by ti to nevadilo, mohl bys dojít do Velké síně pro Nathana? Doprovodí mě zpět na ošetřovnu.“

 

»«


Ron byl právě na cestě do Velké síně, když mu zastoupil cestu Snape. Zrzkovi došlo, že tu na něho čekal.

 

„Pane Weasley? Nejdete náhodou pozdě na hodinu?“

 

Ron se snažil ze všech sil o lhostejný výraz, ale zdálo se, že ho svaly na obličeji odmítaly poslouchat.

 

„Rone? Jste v pořádku?“ zeptal se ho Snape naléhavě.

 

„Milujete Harryho?“ vyhrkl na něj Ron. „Řekl mi, že jste ho vyhodil.“

 

„Došlo k nedorozumění,“ odsekl Snape.

 

„Jo, Harry po životě u Dursleyů nemá páru o tom, co obnáší rodinný život,“ zabručel Ron. „Stačí mu sebemenší narážka a už je přesvědčený, že ho nechcete. Tak milujete ho?“ zeptal se znovu.

 

Severus zvedl obočí. „Jste rozrušený. Nevím, jak jste přišel na to, že bych vám odpověděl…“

 

„Tak máte ho, kurva, rád nebo ne?“ zaječel na něho Ron. „Protože jestli ano, tak byste měl za ním hned jít! Já jdu pro jeho lékaře. Máte teď vyučování?“

 

Zmatený z jeho chování a z nevyzpytatelných otázek, rozhodl se Snape odpovědět. „První odpověď je ano a druhá ne. Jste spokojen?“

 

„Ne. Ale teď jděte za ním. Vrátím se za chvíli.“

 

»«

 

Harry zvedl hlavu, jakmile Severus otevřel dveře.

 

„Potkal jsi Rona,“ odtušil.

 

„Ano. Choval se velmi podivně. A proč je tady tvůj lékař?“

 

Harry se podíval na Severuse. Bylo teprve půl deváté ráno, ale jemu se zdálo, že tento den už trvá věčně.

 

„Umírám,“ řekl stručně. Za Severusovými zády se objevili Nathan a Ron. Harry se podíval na Nathana a řekl: „On tu bude se mnou, dokud nezaklepu bačkorama, že Nathane? I když si myslím, že bude zklamaný z toho, jak krátce tady v Bradavicích bude moct zůstat.“

 

»«

 

Poslední komentáře
25.01.2013 12:49:36: Ookami - máš pravdu,smileysmiley za chybějící konce kapitol může převod na nový systém WG. Již se to řeš...
25.01.2013 11:07:06: Děkuji za překlad této úžasné povídky. Škoda, že jsem na ni nenarazila dřív a mohla se zapojit do ko...
25.07.2010 23:33:58: smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1} a slova jsou zbytečná krásná kapitola
24.07.2010 15:15:54: Poprvé jsem to četla před čtyřmi dny, ale byla jsem tak vyvedena z míry, že jsem nevěděla, co napsat...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.