Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 31 - 40

36/A - Rozhovory od srdce

Díky Richardu Chápavému jsme právě složili celou abecedu... ale až já přijdu na to, kdo z vás to je, tak nebudu chápavá... ale ne, je to moc milé. Děkuji všem, kteří u minulé kapitoly komentovali, je pro Vás...

»«   

 

Později toho večera vešel Snape do kanceláře ředitele školy. Našel tam Nevilla a ředitele, jak popíjejí čaj a připojil se k nim.

 

„Pan Potter nás žádá, abychom si pospíšili,“ řekl klidně. „Navrhuji, abychom k tomu přizvali jeho třídu pro nápravu magie a někoho z Řádu, kdo nemá jinou práci, aby se podívali na to, jak to děláme. Třeba někdo z nich přijde s nějakým jiným řešením.“

 

„On s vámi o tom také mluvil, Severusi?“ zeptal se Neville. „Mě se ptal, jak dlouho bude čištění jeho magie ještě trvat.“

 

„A vy jste mu řekl?“

 

„Že to bude trvat spíš pět let, než jeden rok. Že nám to jde hrozně pomalu. Ten nápad požádat někoho o pomoc je skvělý, co si o tom myslíte, profesore Brumbále?“

 

„Ale pak se všichni dozví, že má Harry problém,“ řekl stařec zdráhavě.

 

„Pokud na tom budeme pracovat pět let, stejně se to nakonec všichni tak jako tak dozví,“ usoudil Neville logicky. Obrátil se na Snapea. „Jak mu je? Přišel jste právě ve chvíli, když jsem mu to řekl.“

 

„Řekl, že si přeje, aby to už skončilo, stejně tak jako si to přeju já,“ řekl Snape po chvíli. „A jsem si jistý, že i vy máte jiné plány na to, jak trávit večery v příštích pěti letech, pane Longbottome.“

 

Neville se pozorně na Snapea podíval. V poslední době ho málokdy nazval panem Longbottomem a Harryho panem Potterem, natož když byli v relativním soukromí, tak, jako tomu bylo teď. Musí to být pro něho docela těžké, když v Harryho pokoji neustále někdo je. Není se tedy čemu divit, že se Snape snaží vrátit co nejrychleji Harrymu jeho moc a dostat ho zpátky do Bradavic. 

 

„Výborně, jdu to zařídit. Tak tedy zítra večer?“ zeptal se Albus. Oba muži přikývli.

»«    

Bohužel schůzka nepřinesla žádné realizovatelné nápady. Návrh, aby se na obrovském množství svíjející se magie pokoušelo pracovat více kouzelníků najednou, se zdál být neproveditelný. Dokonce se přihodilo to, že když dva kouzelníci zkusili v jeden okamžik vyprostit dvě kletby najednou, tak se jim rozpadly na několik malých částí. A pokoušet se vymotávat tyto menší části kleteb by bylo mnohem náročnější.

 

Hermiona celý proces pečlivě pozorovala a hlavou jí vířily myšlenky, ale ať dumala, jak dumala, nemohla přijít s ničím užitečným. Jednotlivé kletby byly tak pevně propletené navzájem i s Harryho magií, že tento úkol se zdál takřka nemožný. Jediné rozumné řešení, které tam zaznělo, byl návrh, aby se Neville nebo Snape pokusili držet Harryho magii, zatímco někdo další bude zkoušet vyprostit kletbu. To by znamenalo, že by byli zapotřebí pouze dva ze tří mocných kouzelníků, kteří by pracovali najednou. Bill Weasley, který byl původně pozván k tomu, aby pomohl vylepšit plán na vymotání kleteb z Harryho magie, byl celý žhavý si to vyzkoušet. Dosáhl celkem dobrého výsledku, i když musel připustit, že nečekal, že by to mohlo být tak úmorné a také ho překvapilo, jak vyčerpaně Brumbál vypadal. Když si myslel, že se na ně starý muž nedívá, vyměnil si s Nevillem ustaraný pohled, ale ředitel se poněkud popudlivě ozval: „Co jste čekali, moji chlapci? Je mi už přes sto padesát! Můj věk musí být někde znát.“   

 

„Pane?“ ozval se Neville tiše: „Můžu si s vámi později soukromě promluvit?“

 

„Tak jako tak musím odejít,“ prohlásil Bill, potřásl Brumbálovi rukou a usmál se na Nevilla.

 

„No, můj příteli,“ začal Albus, „doufám, že jsem na vaše bedra nenaložil příliš velkou zátěž?“

 

„Prosím? Ale ne, o to nejde, pane.“

 

„Jste šokovaný z toho, že jsem vám umožnil převzít tak velkou část ochran hradu?“

 

„Nejsem z toho v šoku, pane. Jen mě to překvapilo. A mám k vám v souvislosti s tím několik otázek.“

 

„Jistě. Pochopitelně, že je máte. Myslím si, že bude lepší, když si k tomu dáme šálek čaje,“ nabídl starý čaroděj.

 

Usadili se před krbem a Neville si uvědomil, že ho Brumbál neposadil za svůj pracovní stůl. Nejspíš mu tím chtěl naznačit, že ho bere jako sobě rovného.

 

„Můžete spustit, Neville,“ usmál se Albus, přičemž si ukousl z kousku ovocného koláče.

 

Neville si nervózně otřel ruce o kolena. „Mám spousty otázek, mohu vám je položit všechny naráz? Budu se snažit být stručný.“

 

„Samozřejmě, jak si přejete.“

 

„Dobře, přemýšlel jsem nad tím, proč mi hrad umožnil držet ochranná kouzla. Vím, že je na to jednoduchá odpověď, pokud prominete, pane, a to ta - že jste poněkud unaven. Ale proč zrovna já? Může ochrany držet pouze stávající ředitel, nebo jeho potencionální nástupce? Protože hrad si snad nemůže myslet, že jsem příští ředitel školy, nebo snad ano? A co se děje s ochranami, když jste mimo hrad? Můžete odejít na dlouho? A... no, další otázka je poněkud osobní,“ plaše zamumlal Neville.

 

„Jen pokračujte! Mimochodem jsou to vynikající otázky!“

 

„Musí ředitel školy - nebo kdokoli, kdo to má na starosti - držet ochrany až do té doby, než zemře? Nebo můžete odejít na odpočinek? Vzdát se svého břemene? Protože kdybyste chtěl trochu ulevit a být jen ředitelem školy, anebo odtud odejít a užít si to, co... no, jak jste sám s prominutím řekl... užít si čas, který vám ještě zbývá... tak jsem vám chtěl říct, že budu rád držet ochrany do té doby, než do Bradavic nastoupí nový ředitel, nebo někdo, kdo mou úlohu převezme. Doufám, že jsem to neřekl nějak hloupě,“ dodal Neville úzkostlivě.

 

Brumbál se pohodlně opřel v křesle a díval se na mladého muže před sebou přes páru, která stoupala z jeho šálku čaje.

 

„Je vidět, že jste o tom hodně přemýšlel a je to vskutku velkorysá nabídka, Neville. Je to pro mě velká čest.“

 

„No, já jsem rád, že to celé nevyznělo hloupě, ale... dobrá tedy, můžete mi říct, co si o tom celém myslíte, pane?“

 

„Řekl bych, že jste mi dal námět k zamyšlení. Bradavičtí ředitelé, případně ředitelky, většinou zůstávali ve funkci až do své smrti. Ale když o tom tak přemýšlím, tak si uvědomuji, že tomu tak vždy nebylo. Elgin Doddle odešel do důchodu, aby se mohl věnovat psaní velmi prospěšné knihy o Věštění z čísel, i když vy jste samozřejmě pracovali již s novějším vydáním. A Jeremiah Dobbs odcestoval do Ameriky. Angelica Amesbury, ta... dobrá, jak vidíte, byli i tací, kteří odešli na odpočinek, ale... abych byl upřímný, Neville, vždycky jsem se domníval, že ten, kdo dokáže držet ochranná kouzla hradu, se stane příštím ředitelem. Ovšem tato skutečnost by se dala lehce zjistit, že?“ Pečlivě si Nevilla prohlédnul. „Jak se vám líbí představa, že byste se mohl stát příštím ředitelem školy? Zdá se mi, že z toho nejste příliš nadšen?“  

 

„Myslím si, že by to nebylo dobré,“ řekl Neville tiše, ale odhodlaně. „Mluvil jsem o tom s Harrym, protože ochrany hradu uznaly i jeho. On... byl hrozně laskavý a řekl mi, že bych byl dobrý ředitel, ale... on se mýlí. Někdo jako já nemůže mít na starosti zaměstnance a řízení školy, když o tom všem nic neví. Ale jsem připraven držet ochrany hradu. Prozatím.“

 

„Chcete z Bradavic odejít?“

 

„Byl jsem tady vždycky šťastný. Pokud by... pokud by to nebylo proti mysli mým blízkým, tak bych byl rád, kdybych tu mohl zůstat. Ale jejich štěstí je pro mě důležité a proto vám mohu slíbit jen dočasnou pomoc, ale o tomto tématu bych se nerad dál bavil.“ Neville byl rudý, ale byl odhodlaný svůj vztah neskrývat. Krom toho mu Severus prozradil, že i Albus prožil vztah ve třech.

 

„Jste velmi moudrý mladý muž,“ řekl Brumbál uznale. „Já jsem vždy dával svou kariéru na první místo, a jistě si dokážete představit, jaký to byl strašný tlak na můj vztah s Freidou a Dilys. Obě se mnou měly svatou trpělivost, ale obávám se, že vaši milenci nebudou tak benevolentní.“ Ředitel na Nevilla mrknul a ten se zasmál.

 

Ne, Draco opravdu není trpělivý partner, možná to je ještě umocněné tím, jak moc se obává podlehnout své touze podvolit se Nevillovi, a dovolit mu, aby o něho pečoval. Oproti němu je Hermiona sice méně vznětlivá, ale když cítí, že má pravdu, dokáže být tvrdohlavá jako hipogryf.

 

Neville vstal. „Přemýšlejte o mé nabídce, pane. Je hrozné pomyšlení na to, že nebudete v Bradavicích, ale ještě horší je pomyšlení na to, že vám smysl pro povinnost vůči hradu zabrání žít takový život, jaký byste si pro sebe přál.“

 

K Nevillovu překvapení Brumbál také povstal, oběma rukama stiskl jeho dlaň a potřásl s ní. „Vaši rodiče by na vás byli velmi pyšní, drahý chlapče,“ řekl vřele.

 

Neville mu jen vděčně přikývl a odešel.

 

»«


Severus si sám sobě zakázal přemýšlet o tom, co se stalo. Všechny myšlenky a pocity pevně uzavřel ve svém nitru, jako v Pandořině skříňce, která čeká na to, kdo ji otevře. Měl ale bohatou praxi v tom, jak držet toto pomyslné víko pevně zavřené a dařilo se mu to už celé čtyři dny. Proplouval svým zaběhlým stereotypem školního roku, učil a vychovával domýšlivé usmrkance, kteří z nějakého důvodu k němu buď vzhlíželi, nebo se ho báli stejně tak, jako se ho báli vždy. Sarkastický byl jako obvykle, ale nebylo to o nic horší. Ale večer, když se šel potýkat s Harryho magií, byl schopen svůj úkol držet zcela odděleně od muže, pro kterého to dělal. Dokonce začal vařit lektvar na Potterovy šipky.

 

Severus byl na svůj klid a sebeovládání hrdý. Dokonce se začal zabývat myšlenkou, jestli své city k tomu chlapci nepřeceňoval. Byla pro něho úleva vědět, že i když utrpěla jeho hrdost, tak pro něj opravdu nebude tak těžké začít nový život.

 

Koneckonců byl teď považován za hrdinu nebo něco takového.   

 

Když v pátek večer předával službu ve Zmijozelu Sinistrové, naprosto ignoroval její šibalský úsměv. Poté opustil hrad a zamířil do Londýna. Navštívil několik klubů a nakonec skončil v hlučném tanečním gay klubu, kde se svalnatí mladíci eroticky vlnili do rytmu hudby. Všichni přítomní ho okamžité poznali a začali ho oslavovat. Několik krásných mladíčků ho začalo osahávat a on se při tanci tiskl svým tvrdým pérem na pozadí nebo břicho svých spoře oděných obdivovatelů. Už se téměř chystal vzít krásného černovlasého mládence, který mu přes košili sál bradavky, do zadní místnosti, když si všiml, že černovlasý mladík má tupý pohled a začal raději tančit se starším blonďatým mužem s vlasy sepnutými do ohonu. Sice ho jeho světlé řasy a vlasy dost znervózňovaly, ale ten muž byl dobře stavěný a zdál se k mání. O tři hodiny a několik čísel později s ním ležel na propoceném prostěradle ve spoře zařízené místnosti laciného hotelu.

 

Muž usnul na zádech a hlasitě chrápal. Snape se vzepřel na loktech a studoval bez emocí jeho tělo. Kolem krku měl řetízek a na něm destičku se jménem Damon. No, zřejmě chtěl, aby jeho partneři věděli, s kým to vlastně spali.

Musel uznat, že ten člověk – Damon – má dobrou postavu, musí jistě strávit hodně času udržováním se v kondici.

 

Tak proč se k sakru cítil tak nespokojený?

 

Udělal se přece třikrát, do háje! To snad není dost?

 

Odpověď zněla - ne, není. Byl zvyklý na drobné tělo, které se k němu tisklo, drobné ruce které ho uklidňovaly, objímaly a vláčně hladily i během noci. Byl zvyklý na pocit, že se dostal do nebe a zpět, na vroucnost.

 

A lásku.

 

K sakru! Do prdele, do prdele! On toho hloupého kluka miloval. Věděl to už dávno, třebaže o tom ani jeden z nich nikdy nemluvil.

 

Ale nebylo to vzájemné, pomyslel si hořce. Jakýkoli předpoklad, že k němu chlapec něco cítil, byl špatný. Měl to vědět dávno.

 

Ale na druhou stranu si přeci Potter mohl vybrat v Bradavicích kteréhokoliv chlapce svého věku – není pravděpodobné, že by koukal po Hagridovi, Kratiknotovi, nebo Filchovi. Jeho předchozí zážitky ukazovaly, že se mu líbí velcí svalnatí muži, pomyslel si Severus a okamžitě si vybavil obrovského Dereka. A teď se ocitl obklopen svěžími, testosteronem nabuzenými mladými muži, kteří žijí jen pro dnešní den. Ke všemu už nemá žádnou zodpovědnost ke kouzelnickému světu a může si dělat, co se mu zlíbí.

 

A jemu se zjevně líbilo spát s nějakým svalnatým mudlou.

 

Teď, když Harry nemá magii, tak věci, které ho dřív na Severusovi přitahovaly... jeho magická síla, znalost černé magie, byly najednou bezvýznamné. Severus byl jen ošklivý muž, který Harrymu v životě, který bude muset v dohledné budoucnosti vést, neměl co nabídnout.

 

Severus byl idiot, který lpěl na něčem, co vlastně nikdy neexistovalo.


Ale on na tebe žárlil, ozval se mu hlas někde vzadu v hlavě. Pokud by tě nemiloval, tak proč by žárlil? Ale měl také vztek, že Severus šel bez něj na ples a že on sám nebyl ani pozván. Byl to na Harryho podraz a Severus to měl tušit, ale on to vážně nevěděl, a i kdyby ano, tak by s tím stejně nemohl nic udělat.

 

Po dalším hlasitém zachrápání dloubnul svého společníka do žeber.

 

„Co je?“ zamumlal Damon.

 

„Vypadni,“ zavrčel Severus.

 

„Co se děje?“ zvedl blondýn rozcuchanou hlavu.

 

„Slyšel jsi mě. Vypadni,“ zopakoval Severus chladně.

 

„Vždyť je hluboká noc, sakra!“

 

„Bojíš se snad bubáků?“ zeptal se Snape sarkasticky.

 

„Jdi do hajzlu!“ řekl muž, zatímco vstával z postele, aby na sebe oblékl své těsné kalhoty.

 

Severus se neobtěžoval odpovědět. Vstal a šel do koupelny, natočil si sklenici vody a šel zkontrolovat, aby mu muž náhodou něco neukradl.

 

„Vždycky jsem o tobě slyšel, že jsi pěkný bastard,“ bručel Damon.

 

„Takže sis musel být vědom toho, co tě čeká.“

„Chováš se jako bastard ke všem mužům, které zatáhneš do postele?“ zeptal se Damon.

Ne, pomyslel si Snape, nechovám. Ne s Harrym...

Najednou ho zalila vlna vzteku a frustrace. Mrštil sklenicí na muže a ten nepřišel k úrazu jen proto, že se včas sehnul.

 

Sklenice se hlasitě roztříštila o zeď s krupobitím střepů.

„Jsi zasranej blázen a ne hrdina!“

 

„Jsem zasranej vrah, to je to, co ze mě udělalo hrdinu,“ ušklíbl se Snape. „a ty jsi pro změnu patolízal a domýšlivý malý zmrd. Vypadni.“ 
Muž odešel.

»«

 

Když si Harry příští den prohlížel nové vydání Denního věštce, byl rád, že se fotky, na kterých se Severus lepí na krásné, spoře oděné muže, nepohybují.

 

Takže měl pravdu. Severus byl jen velkorysý a čekal na to, až ho Harry propustí. No, alespoň mu naznačil, co od něho očekává, i když to udělal jako pravý Zmijozel. Zajímalo ho, jak dlouho by Snapeovi trvalo, než by s ním ztratil soucit a jejich vztah ukončil sám. Při pomyšlení, že ho Severus líbá a dotýká se ho jen ze soucitu, se mu chtělo zvracet.

 

Opatrně složil noviny a začal se rozcvičovat.

 

Samostatně se na podložce na zemi připravoval na výcvik s noži a šipkami. K boji zblízka se ještě nedostal, jeho kůže byla ještě příliš zranitelná a tak Harry jen sledoval cvičení vojáků, účastnil se všech ostatních akcí a hodně četl – hlavně návody na to, jak přežít v extrémních situacích. Ty knihy byly neuvěřitelně zajímavé. Harry požádal, jestli by si mohl v praxi vyzkoušet některé teoretické poznatky, naučit se, jak ulovit zvířata, aby získal potravu, jak je stáhnout, uvařit a konzervovat k pozdějšímu použití. Jak rozpoznat rostliny, které jsou k jídlu, a kterým se má raději vyhnout – v tom vlastně vynikal, zřejmě v něm po těch letech bylinkářství přeci jen něco utkvělo. Ale pak mu došlo, že tyto znalosti mohl získat i na hodinách lektvarů... a to mu opět připomnělo Severuse.

 

Mezitím přišel jeho fyzioterapeut Fred a začali pracovat na Harryho programu. Čím víc narůstal jeho hněv a frustrace, tím usilovněji Harry cvičil.

 

„Poslyš, Alexi, dej si na chvíli pauzu! Kam se ženeš?“ napomenul ho Fred.

 

„Měl bych být schopný to zvládnout! A já to dokážu,“ procedil Harry přes zaťaté zuby a makal dál.

 

„Dobrá, okamžitě se zastav. Dost,“ řekl Fred klidně.

 

Harry pokračoval.

 

Fred ho popadl a snažil se ho udržet v klidu.

 

Harry s ním začal bojovat.

 

„Alexi! Dost!“ Fredův ostrý hlas ho přivedl k rozumu.

 

Uklidnil se, vstal a přešel k oknu.

 

„Omlouvám se,“ řekl po chvíli roztřeseně.

 

„V pohodě,“ odpověděl Fred s mávnutím ruky a posadil se na postel. „Musíš se naučit poslouchat své tělo. Až do teď sis vedl neobyčejně dobře...“

 

Harry si odfrkl.

 

Fred si v zamyšlení podepřel dlaní bradu. „Nesouhlasíš se mnou?“ zeptal se.

 

Harry se otočil a zpříma se na něho podíval. „Jsem troska.“

 

„Víš, já dělám tuhle práci dvacet let a ty jsi, vzhledem k závažnosti poranění, které jsi utrpěl, v rychlosti rekonvalescence v první desítce pacientů,“ prohlásil.


Harry přikývl, ale už se na něho nepodíval.

 

„Byl jsi venku?“ zeptal se Fred náhle.

 

„Jednou. Bylo to na levačku.“

 

„Mohl bych ti zařídit propustku, aby sis mohl zajít do hospody. Museli by s tebou jít kluci z ochranky, to je jasný. Prostě si myslím, že odsud potřebuješ na chvíli vypadnout.“

 

„Nemyslím si, že by mi někdo něco takového povolil,“ zavrtěl Harry odmítavě hlavou, ačkoliv si nedovedl představit, že by tady takhle strávil příštích pět let. „A rozhodně si nemyslím, že bych tam byl nějak moc vítaný.“

 

„Proč ne?“

 

Harry se k němu otočil a zadíval se na šedivé vlasy svého trenéra. Potom se od něho odvrátil a ukázal na svou tvář.

 

„Bojíš se ukázat na veřejnosti?“  zeptal se ho Fred jemně.

 

„Nevím,“ odpověděl mu Harry upřímně. „Nepřemýšlel jsem o tom, že bych šel ven a setkal se tam s cizími lidmi. Nepředpokládal jsem vůbec, že by mi to někdo povolil.“

 

„Víš o tom, že tvé stráže tě mají chránit, ne tě věznit?“

 

„Někdy to vyjde nastejno,“ pokrčil Harry smutně rameny.

 

„Poslyš, mám se tedy zeptat, jestli tě pustí ven? Když půjdeš se skupinou vojáků...“

„Výborně. Moje přítomnost jim jistě udělá strašnou radost. Jít někam s buzerantem, který vypadá jak příšera z Modré laguny.“

 

Strážný u dveří zašoupal nohama.

 

„Mám tomu rozumět tak, že ti tohle někdo řekl?“ vyskočil fyzioterapeut. „Takové jednání je naprosto nepřijatelné…“

 

Harry se krátce střetl pohledem se strážným. Byl to jeden z mužů, který měl tak nemístné poznámky o jeho vzhledu.

 

„Ne,“ řekl Harry. „Samozřejmě, že ne. Ale přesně to jsem.“

 

Strážný zakašlal a oba se na něho otočili.

 

„Velmi rád vám poskytnu doprovod do hospody, pane.“

 

Harry se na něho podíval. „Děkuji,“ přikývl, „ale stejně si nemyslím, že je to reálné.“

 

„No, když se nezeptám, tak se to nedovíme. Proč si zatím nepozveš nějaké přátele, kteří za tebou ještě nebyli? Je na čase, aby ses znovu začal setkávat s lidmi.“

 

Harry se chystal odmítnout, když ho náhle napadlo, jestli by mohl zavolat Derekovi a Andymu. Na krátkou chvíli se mu zlepšila nálada, ale když si uvědomil, že si nedokáže vykouzlit tvář Alexe, jeho nálada zase rychle poklesla. Ale možná... vešel do koupelny a podíval se na sebe do zrcadla.

 

„Opravdu to není zakázané?“ zeptal se.

 

„Samozřejmě, že není.“

 

Harry se podíval na bystrozora, který ho hlídal.

 

„Zjistím to,“ přikývl muž.

 

„Zjistěte, jestli má Kingsley Pastorek chvíli času si se mnou o tom promluvit,“ požádal Harry. „Také si ještě něco musím rozvážit.“


»«

 

 

Poslední komentáře
14.05.2010 09:03:05: Sallome (aspol.) - Díky za každý kousek smiley${1} , Ajko - 100% souhlas smiley${1}
13.05.2010 11:23:51: jj, Brumbál byl zamlada asi pěkný divoch smiley${1}smiley${1}smiley${1}
13.05.2010 11:11:59: Niki, nojo... to bych musela číst podobné poznámky... já se vždycky nemůžu dočkat a rovnou se vrhám ...
12.05.2010 21:32:18: Uplně sem na Dereka a Andyho zapomněla! Doufám, že mu pomůžou z té depky.smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.