Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 31 - 40

34/B - Odstraňování následků

To byla zase doba od minulé kapitoly, co? Ale zatím jste neprokoukli to, že tyhle rozestupy jsou proto, abych naplnila svou touhu sestavit ze začátečních písmen ve vašich jménech celou abecedu... tímto děkuji: Airiny, Ajka, Anfulka, Anna, bacil, Cety, Elza, Falkira, Hajmi50, Irbise, Isabel, Jana, Jikita, K.Brauwn, Lady_Pollo, Leňule, M.M., Michangela, MIREK, Mononoke, Nade, nadin, Nerla, Nikol, nymf, oronis, Peťan, Profesor, Saskya, Slimča, soraki, Tajnostka, Teressa, Ukulele, verča, Wigy, za to, že mi pomáhají tento plán uskutečnit a vyzývám D, G, R, Z aby se příště ozvali...

 

Holenkové moji, přiznávám se, že až ve chvíli, kdy jsem si pořídila betu mi došlo, jak nevděčnou a náročnou práci taková osůbka má (tedy ta moje rozhodně). Mrzí mi, že svou práci nezvládám lépe a že Niki má s mým textem tolik práce. Drahá Niki, jsem ráda že tě mám a věř, že nemám dost slov, na to, abych ti napsala, jak moc si vážím si Tvé práce...

»«

 

Během následujících týdnů Draco, Hermiona a Neville svůj vzájemný vztah ustálili.

 

Bylo zřejmé, že si ostatní lidé myslí, že se stali pouze dobrými přáteli. Draco se naučil nebýt žárlivý, ale stejně dál miloval spát stočený do klubíčka těsně přitulený k Nevillovi.

Vypadalo to, že za pár let se skutečně naplní Dobbyho sen o jejich společném potomstvu.

 

Jedním z těch, kdo si celou pravdu uvědomil jako první, byl Vincent Crabbe. Draco pravidelně navštěvoval Grega na ošetřovně a nijak ho nepřekvapilo, když tam pokaždé našel i Vinceho, který se od Gregova lůžka téměř nehnul. Čtvrtý den se Draco zeptal, jestli Greg nepotřebuje jeho další pomoc. Byl přesvědčený, že nyní by mu už mělo být natolik dobře, aby mohl nemocniční křídlo opustit.

 

Vincent se na něho podíval.

 

„Děje se něco?“ zeptal se Draco.

„Ty taky nepřespáváš ve sklepení. Myslíš si, že je to pro Grega bezpečné?“

 

Draco svraštil obočí. „Vy se tam bojíte vrátit?“

 

„A ty snad ne?“

 

„Ne! To není ten důvod, proč tam nespím,“ odpověděl Draco se zarudlými tvářemi.

 

„Chápu. Chodíš za Grangerovou nebo za Longbottomem?“

 

„Cože?“ vyprskl Draco.

 

Greg se v posteli vzepřel na lokty a napůl se posadil. „Nemusíš nám to říkat, Draco.“

 

Draco se podíval na oba mladé muže. Byli jeho přáteli už tolik let, kvůli němu opustili své rodiny...

 

„Za oběma,“ šeptl.

 

„Naráz?“ zeptal se Vince tiše.

 

Draco rozpačitě přikývl.

 

„Bomba,“ vyhrkl Greg.

„Bomba?“ zopakoval Draco a zvedl obočí.

 

„Budeš s nimi v pohodě,“ prohlásil Greg, jako by mu to bylo jasné jako den.

 

Draco se na něho podíval. „Ano, myslím, že budeme,“ řekl klidně a usmál se.

 

Vince se k němu natáhl a podal mu ruku.

 

Všechno se zdálo být tak bizardní.

 

„Ale stále nám tady zůstává problém se Zmijozelem. Přál bych si, aby už se Snape vrátil,“ povzdychl si Greg.

 

„Nemůžeš očekávat, že se jen tak vrátí, když je jeho partner zraněný,“ odvětil Vince.

 

„Vy to víte?“ zíral na ně Draco.

 

„To, že jsme tlustí, ještě neznamená, že si nevšímáme ničeho, co se kolem nás děje,“ pokrčil rameny Goyle.

 

„Žasnu nad vaší prozíravostí, pane Goyle, ale byl bych vám vděčen, kdybyste přestal na veřejnosti probírat můj osobní život,“ protáhl hladce Snape, který se tam z ničeho nic objevil.

 

„Do prdele!“ vyhrkl Draco a málem z toho šoku dostal infarkt. „Kde se tu berete?“

 

„Pozor na jazyk, pane Malfoy. Roky špionáže a sledování studentů ve mně rozvinuly určité užitečné schopnosti,“ pokračoval Snape.

 

Vincent se postavil a rozpačitě natáhl k vedoucímu své koleje ruku. „Je skvělé, že jste zase tady, pane. Už jste v pořádku? A jak je... no... vy-víte-komu. Ale nemyslím tím vy-víte-koho,“ řekl mladík poněkud zmateně.

 

Severus mu potřásl rukou. „Jsem v pořádku, děkuji za optání, pane Crabbe. A jak se daří vám, pane Goyle?“

 

„Díky Dracovi dobře,“ vyslal Greg zářivý úsměv směrem ke svému příteli.

 

„Dlužíme oba dva Dracovi své životy,“ řekl Vince vážně.

 

„Cože?“ přerušil ho Draco, „Neříkej takové věci před svědky, Vinci! Kdybys to totiž udělal, bylo by to závazné! Nic mi samozřejmě nedlužíš, ty ani Greg. Jste přeci moji přátelé.“

 

„Musíme,“ řekli oba hoši současně.

 

„Zní to možná sentimentálně, ale můj život bez Grega by neměl smysl,“ řekl Vince tiše. „Takže my oba...“

 

Draco zvedl ruce, aby své přátele od vyslovení takového závazku zastavil.  

 

„Draco, možná tě uklidní, když budeš vědět,“ začal Snape jemně, „že podstatou léčitelského daru je povinnost zachraňovat druhým život. A záchrana života pro kouzelníka znamená vděčnost a závazek, který nemůže nikdy dostatečně splatit.“

 

„Oh,“ řekl Vince a posadil se. „My jsme jen čekali na správnou chvíli.“

„Když je to tak, pak vám děkuji,“ usmál se na něho Draco. „Je mi ctí.“

 

Greg se podíval na Snapea. „Můžeme si promluvit, pane?“ zeptal se.

 

Severus posílil tišící kouzlo, které kolem nich již dříve vytvořil.

„Můžete mluvit. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se tiše.

„Jak je Potterovi? Jenom... jenom mě napadlo, že kdyby mi Draco nepomohl a věnoval se jemu, tak by nemusel být tak těžce zraněný... nebo mu snad Draco nedokázal pomoci? Nebylo to tak, že jsem vyčerpal všechnu Dracovu sílu?“

 

Bylo zřejmé, že na to mladý muž už delší dobu myslí a dělá mu to starosti.

„Nemohl jsem mu pomoct,“ řekl Draco rychle. „Přísahám, že to nesouviselo s vyčerpáním mé síly.“

 

„Krom toho... je mu už mnohem lépe,“ přidal se Snape taktně.

 

„To jsem rád,“ vydechl Greg úlevně.

 

„Ptal se i na vás.“

 

„Opravdu?“

 

Snape přikývl. „A teď z jiného soudku,“ prohlásil vážně. „Domníval jsem se, že profesorka Sinistrová má vše pod kontrolou. Řekněte mi, proč se tedy nemůžete vrátit do svých ložnic?“

 

»«

 

V několika příštích týdnech byl Snape neuvěřitelně zaneprázdněný. Situace v jeho koleji byla velmi složitá. Těsně před bitvou odvedl Draco všechny studenty, o kterých se domníval, že by mohli během boje představovat nějakou hrozbu, do tajných podzemních prostor a ujistil je, že je to pro jejich bezpečnost. Hlavním cílem ale bylo zabránit jim zúčastnit se bitvy a ochránit ostatní studenty. To ale také znamenalo, že nyní všichni věděli, jaký byl v téhle válce jejich postoj, a jednali s nimi nyní jako s potencionálními špehy a donašeči. Snapea na celé té situaci uklidňovalo jen to, že jejich budoucnost, ještě před tím, než opustí školu, nebyla úplně zničená. Rozhodl se, že pokud si to oni sami budou jen trochu přát, umožní jim nový začátek života. Považoval za svou povinnost vysvětlit jim, že mají možnost volby. Někteří z nich ale bohužel byli příliš oddaní Voldemortovým názorům. Věděl, že mnozí zmijozelové byli Dracovi vděční a jiní by mu naopak nejraději za jeho zády podřízli hrdlo - a to jeho jako bonus k tomu navrch. Jako ředitel jejich koleje nikdy nedal otevřeně najevo, komu patří jeho loajalita, ale studenti, jejichž rodiče byli Smrtijedi, věděli, že byl aktivní Smrtijed - a teď se dozvěděli, že byl ve skutečnosti špeh. Na mnoho studentů z jeho koleje sice zapůsobila zmijozelská prohnanost a vynalézavost, s jakou si v této dvojité hře počínal, ale to také mohlo trvat pouze do doby, než jeden z nich zatouží použít kletbu Avada Kedavra. I z tohoto důvodu bylo nutné jeho vztah s Harrym udržet v naprosté tajnosti, zrovna tak, jako Harryho stav a místo pobytu. Alespoň do té doby, než bude Harry schopen se sám bránit.

 

Ale Snape měl pro tyto děti pochopení... vždyť mnoho z nich ztratilo rodiče, starší sourozence, nebo jiné blízké příbuzné a z jejich pohledu se svět obrátil vzhůru nohama. Jejich naděje ohledně budoucnosti zmizely,a aby toho nebylo málo, ten nečistokrevný Harry Potter byl na stránkách všech novin prohlašován za mága. Severus věděl, že žádný z těchto studentů si k němu pro radu nepřijde, ale také si uvědomoval, že když jim nikdo nepodá pomocnou ruku, mohli by v budoucnu představovat skutečné nebezpečí. Proto byl rád, že profesorka Sinistrová zůstala jeho zástupkyní. I ona vzešla ze Zmijozelu, ale na rozdíl od něho byla vždy z politického hlediska neutrální. Její přístup ke studentům sice nebyl právě vřelý, ale to studenti Zmijozelu nevyžadovali.

 

Ulevilo se mu, když zjistil, že mnoho jeho studentů její klidné a věcné argumenty přijalo. Tolik by si přál, aby to byl on, kdo by jim pomáhal, ale důsledky jeho odhalení coby špiona byly dalekosáhlejší, než by si kdy pomyslel.

 

Ve škole začal nový semestr a Severus se s překvapivou lehkostí vrátil ke svému běžnému životu.

 

Své večery a každou volnou chvíli se snažil věnovat vyčištění Harryho magie od kleteb. Šlo to pomalu a byla to velmi namáhavá a vyčerpávající práce. Vyžadovala si kombinaci Albusových, Nevillových i jeho sil, přičemž jeden z nich držel jejich síly spojené a ostatní dva se snažili vyprostit nežádoucí kouzla. Včera v noci se dostali na maximum, když se jim podařilo vyplést tři kletby a Severus si začínal dělat stále větší a větší starosti.

 

Byl se podívat na Harryho a i když díky mastem a mudlovským antibiotikům předešli infekci, vypadaly jeho jizvy stále jako ta nejhorší noční můra. Zmijozel přemýšlel nad tím, jak je nespravedlivé, že zrovna Harry musí trpět takovým znetvořením svého těla. Podobné zjizvení se v kouzelnickém světě vidělo jen zřídka. Byli lidé, jako třeba Alastor Moody, kteří si své jizvy doslova pěstovali. Ale u Pošuka to bylo jiné, byl na své zranění pyšný. Severus moc dobře věděl, že starý bystrozor by tak příšerně vypadat nemusel, kdyby nechtěl. Pokrok v čištění Harryho magie byl také omezen Albusovým stavem. Teď, když s ním Severus trávil delší čas, si poprvé ve svém životě uvědomil, jak je ředitel skutečně starý. Obvykle se zdál být zdravý a silný, ale to byla jen maska, za kterou skrýval svou slabost, kterou na něm Severus nemohl během jejich krátkých setkání odhalit.

 

Jednoho večera, když se sešli, aby dostáli svým povinnostem, pohlédl na Nevilla a napadlo ho, že mladý muž má o ředitele stejné obavy, jako on sám.

 

Tu noc vyprostili jen dvě kletby a Brumbál už před nimi nemohl skrýt, že vyčerpáním sotva stojí na nohou.

 

„Moc se vám oběma omlouvám, Albusi a Severusi,“ řekl Neville tiše. Během jejich společné práce je začal oslovovat takto důvěrně, ale z tónu jeho hlasu se nikdy nevytratila úcta, ani zdvořilost. „Obávám se, že dnes večer zde nemůžu zůstat déle. Začal jsem pracovat s Hermionou na společném projektu, ale zatím dělá veškerou práci sama. Několik večerů po sobě na mě čekala ve společenské místnosti, abychom mohli udělat tu část, na které musíme pracovat společně, ale když jsem přišel, bylo vždy už moc pozdě. Zítra přijdu dříve a budeme pokračovat,“ slíbil ještě svým učitelům.

 

„Samozřejmě, milý hochu,“ řekl Brumbál vesele a neúspěšně zamaskoval svou úlevu. Rychle došel ke svému stolu a posadil se do křesla.

 

Severus zkontroloval čas. Bylo dvacet minut po desáté. Byl už také hodně vyčerpaný a váhal mezi návštěvou Harryho a dlouhou horkou sprchou, sklenicí whisky a spánkem. Ale nakonec se rozhodl, že půjde navštívit Harryho.

 

K jeho lítosti ho zastavil Flavian Smythe, jeden z jeho žáků ze čtvrtého ročníku, který přišel v bitvě o otce. Chlapec stál u dveří jeho kanceláře a úzkostně na něho hleděl. Snape tipoval, že tam čeká už pěkně dlouho.

 

Po té, co si s mladíkem dlouze pohovořil nad šálkem horké čokolády (tu vlastní si lehce vylepšil kapkou whisky), bylo již na návštěvu Harryho pozdě. Severus si dal rychlou sprchu a potom si šel lehnout. Bez Harryho rukou, které by ho objímaly a jeho černých vlasů, šimrajících ho na hrudi, cítil podivný chlad a osamělost. Bylo zvláštní, jak rychle si zvykl sdílet s ním svou postel. Severusova ruka samovolně zabloudila do rozkroku. Uvědomil si, že naposledy na cokoliv sexuálního myslel před bitvou.

 

O jeden zuřivý a podivně neuspokojivý orgasmus později se převalil na bok a usnul.

 

»«


Ron Weasley se cítil mizerně. Byl podrážděný a rozladěný.

 

Od té noci po bitvě neustále myslel na Nevilla, Hermionu a Draca... a musel si sám sobě přiznat, že z té představy nebyl až tak znechucený. Spíš mu bylo stydno. A možná také trochu žárlil.

 

Samozřejmě, že nechtěl mít sex s Malfoyem, nebo - nedopusť Merlin - s Nevillem.

 

Jenže... Neville snad není tím druhem chlápka, kterému je předurčeno mít neuvěřitelné sexuální zážitky? Vždyť je to Neville, pro Merlina!

 

Po té, co je Ron opustil, vrátil se do Velké síně a hodně pil. V průběhu večera a noci měl sex se třemi různými dívkami, jako pomstu Nevillovi a Hermioně za jejich prostopášnost.

 

Byla to celé od něho neskutečná hloupost a Ron si z toho večera stejně příliš nepamatoval. A se třetí dívkou si ani neužil, protože jakmile začal, musel jít zvracet, protože všechna ta tělesná aktivita spojená s alkoholem nebyla příliš dobrá kombinace. Samozřejmě, že to Annu příliš nepotěšilo.

 

Ovšem tím jeho ponížení ještě nekončilo. Když se následujícího rána při pozdní snídani chlubil bratrům svými dobyvatelskými schopnostmi, tak se ho Bill jen potichu zeptal, jestli použil kondom nebo se zeptal těch dívek, jestli požily antikoncepční lektvar. Ron sebou při jeho slovech polekaně trhnul.

 

Následující hodiny byly jedny z nejtrapnějších v jeho životě. Nepamatoval si, že by použil kondom a Bill ho donutil, aby našel všechny tři dívky a absolvoval s nimi ty nejtrapnější rozhovory, které společenské místnosti Mrzimoru a Havraspáru kdy zažily. Zjistil, že dvě dívky nepoužily žádnou ochranu a Bill ho - čistě jen pro jistotu - donutil jít se všemi třemi dívkami (naštěstí ne se všemi najednou) na prohlídku k madam Pomfreyové. Její vyčítavý pohled ho zasáhl víc, než kdyby mu vynadala. Poppy Pomfreyová vypadala naprosto vyčerpaně a když Ron viděl všechny ty pacienty, o které se starala, došlo mu, že měl na antikoncepční lektvar myslet, ještě než se opil a úplně ztratil nad sebou kontrolu.


Ale nejhorší ze všeho pro něho bylo, že se před svým bratrem cítil zahanbený.

 

Ke všemu se Bill neusmál a nepokrčil nad tím rameny, když to všechno skončilo, jak Ron doufal, ale řekl mu, že všichni muži od Weasleyů jsou neobyčejně plodní a že by se měl chovat zodpovědně nejen vůči dívkám, se kterými spí, ale také vůči jejich rodině. Děti by měly být počaty pouze tehdy, když jsou plánované a chtěné, a že nemůže očekávat, že jeho matka bude vychovávat všechny jeho nemanželské potomky, i když by to nakonec musela udělat, protože je přesvědčený, že se Ron nedokáže dost dobře postarat ani sám o sebe.

 

Po této řeči Bill odešel s Charliem a Rona tam zanechali s pocitem školáka, který není hoden pozornosti ani jednoho ze zbývajících mužů v rodině.

 

Navíc měl ošklivé noční můry o poslední bitvě. Sice nikoho nezabil, ale kletbu Avada Kedavra vyslovil více než jednou.


Jeho kletba selhala a jemu se na jednu stranu ulevilo, ale na druhou stranu měl strach, že má málo magie a že jako kouzelník nestojí za nic. V boji, kdy Avadu použil téměř jako první ze svých kouzel, to v něm zanechalo pocit bezmoci a zděšení. Byl si vědom toho, že udělal několik výborných strategických tahů, když jeho panika trochu zmizela, ale také použil několik kouzel, na která sice odmítal myslet, ale která ho pronásledovala v noci. Byla to samá odporná kouzla. A nyní ve svých nočních můrách slyšel křičet lidi. Viděl jejich tváře, i když zpětně nechápal, kde vzal dostatek času na to, aby si je ve víru bitvy mohl prohlédnout.

 

Poté, co strávil celý den navštěvováním madam Pomfreyové s dívkami, se šel podívat na Harryho a našel ho v hrozném stavu. A pomyslel si, že i on sám je příčinou mnoha bolestí a že jiní lidé trpí kvůli němu stejně, jako jeho přítel. Ale možná že ne, jestliže se jim dostalo kouzelnické lékařské pomoci... Ale ruku na srdce, nikdo se po bitvě nijak nenamáhal poskytnout Smrtijedům první pomoc a všichni na vítězné straně si zřejmě mysleli, že tak je to v pořádku.

 

Ale Ron se nemohl rozhodnout, co vlastně cítí. Kdyby stál na straně poražených a byl by zraněn, také by ho nechali napospas bez ošetření? Samozřejmě, že by si takový osud pro sebe nepřál, a samozřejmě také chápal, že se strana vítězů nejprve postarala o zraněné z vlastních řad. Ale co se stalo potom? Viděl, jak lidé z jeho strany kopou do zajatců – dobrá, také si kopnul do nějakého muže, ale těsně před ním, než kopnul do krčící se ženy se zarazil a v tom okamžiku z něho veškeré nadšení vyprchalo jako pěna nad lektvarem a on odtamtud odešel pryč. Nikdo další se však nezastavil, a on sám se prostě jen otočil a nechal to být.

 

V posledních několika dnech se cítil nespokojený sám se sebou a se vším kolem sebe.

Samozřejmě, že byl rád, že Harry zabil Voldemorta.


Ale také mu to přišlo jistým způsobem trochu zvláštní.

 

O to, aby byl Voldemort poražen, usilovali celou dobu.

 

A i když neměl o Harrym žádné pochybnosti... zejména po té, co zjistil, že je mág, nikdy se doopravdy nezamýšlel nad tím, co bude po poslední vítězné bitvě.

 

Nepřemýšlel o světě bez Voldemortovy hrozby.

Jak to ovlivní jeho životní plány?

Stále ho láká být bystrozorem?

 

Teď by chytal jen obyčejné zločince, nebo ne? Tedy... až se jim podaří pozatýkat zbývající Smrtijedy. Zůstanou na něho jen takový idioti, jako je Mundungus se svými kradenými kotlíky a jemu podobní. 

 

Opravdu chce svůj život zasvětit pronásledováním takového lidského odpadu?

 

A krom toho, je pravděpodobné, že bystrozorský sbor bude nabírat daleko méně rekrutů, když je Voldemortova hrozba zažehnána.

Věděl, že přátelství s Harrym a jeho účast na poslední bitvě mu vybudovalo silnou pozici, které by mohl k získání tohoto místa využít, ale v koutku mysli si stále rekapituloval své reakce během bitvy. Své pocity, když druhým způsobil bolest. A svou neschopnost jednat pod tlakem.

 

Uvědomil si, že v podobné situaci by se nechtěl znovu ocitnout.

 

Ron si vzpomněl na den, kdy poprvé navštívil Harryho na základně. Byl upřímně zděšen, to ano, ale kdyby byl upřímný sám k sobě, musel by si přiznat, že se po prvních patnácti minutách začal nudit. Harry byl stále v bezvědomí a sedět vedle Snapea mu přišlo tak nepříjemné, jako by jako by se s ním ocitl na hodině lektvarů a neměl vypracovanou domácí úlohu. Bylo sice zajímavé pozorovat vojáky a všechny ty jejich zbraně, ale netušil, proč mají na sobě to směšné bílé oblečení, v němž vypadali opravdu hloupě.

Přitom nikdy dřív, když trávil čas u Harryho lůžka, se nenudil a trvalo mu poměrně dlouho, než pochopil, co se na této situaci liší.

 

Vždycky tam s ním byla Hermiona, která s nimi mluvila, smála se, nebo jen tak četla nahlas.

 

A teď, když Harry dokonce ani nebyl kouzelník...  a Hermiona ho nepotřebovala, nebo nechtěla, tak se cítil opuštěný.

Pro někoho, kdo vyrůstal ve velké rodině a potom několik let žil na koleji se spolužáky, to byl zvláštní pocit. Připadalo mu, jako by jeho mozek byl podivně ochablý, když tu nebyl nikdo, s kým by sdílel své myšlenky a nápady, a nedostalo se mu od nikoho žádné reakce. Což bylo poněkud směšné, vzhledem k tomu, jak byly Bradavice přecpané studenty, mezi nimiž byli i jeho příbuzní. Ale zdálo se, že se izoloval od nejdůležitějších lidí svého života, aniž by věděl proč.   

 

Několikrát se byl podívat na Harryho a byl rád, že se stav jeho přítele lepší a že s ním už dokáže komunikovat a povídat si o starých časech. Ale bylo zcela zřejmé, že i když se Snape vrátil do školy, tak stále zůstával Harryho nejbližším přítelem. Stejně tak to bylo u Hermiony. Také ona k němu byla laskavá, ale blíž jí byli Neville s Dracem.

 

On však necítil touhu se usadit a mít jednu stálou partnerku, i přes tu trapnou epizodu, která vznikla z oné bouřlivé noci po bitvě.

Bude se prostě muset naučit žít sám za sebe.

 

V příštích několika týdnech viděl Ron najednou hodiny strávené v Bradavicích v jiném světle. Uplatní nějak v budoucnu získané vědomosti? Bude se něčím z toho, co naučil, živit? Chtěl by ještě dál studovat v kouzelnickém světě? A jaký obor by vlastně studoval?

 

Byl pevně rozhodnutý, že si chce vydělat nějaké peníze.

 

Napadlo ho to, když po bitvě poprvé opustil hrad. Bylo několik dní po boji a šesté ročníky dostaly povolení k návštěvě Prasinek. Ron se vydal se  Seamusem a Deanem do hospody u Tří Košťat. Cestou byl však osloven reportéry, kteří mu dokonce nedali pokoj ani v hospodě a nabízeli mu velkou kopu peněz za to, když jim vyzradí místo Harryho pobytu, nebo s ním alespoň získají exkluzivní rozhovor. Byli stále dotěrnější. Ron, stejně jako Dean a Seamus, byli tak pobouřeni, že se vytratili z hospody, ještě než jim donesli objednané pití a přes dav reportérů kteří se na ně vrhali, se vydali zpět k hradu. Zdálo se, že se zde reportéři objevili v celých rojích, hned poté, když zjistili, že se v Prasinkách pohybují lidé, kteří byli přímými účastníky poslední bitvy. Sláva, o které vždycky tak snil, byla pro něho najednou obtěžující.

 

Celý rozzuřený spěchal po návratu do hradu ihned za Brumbálem.

Brumbál, který byl v kontaktu s novináři od první hodiny po skončení bitvy, byl znepokojen. Dohodl se s Asociací kouzelnického tisku, že novináři nebudou studenty obtěžovat a tento útok, který na ně podnikli hned v první minutě poté, co opustili zdi hradu, byl pro něho poslední kapkou.

 

Vyzval Starostolec, aby vydal pro veškerý tisk soudní zákaz - s odvoláním na bezpečnost hrdiny kouzelnického světa a také všech studentů. Seamus byl hordou utíkajících novinářů povalen na zem a zraněn. Fotografie jeho zranění, i jeho potrhané šaty byly naprosto dostačující, aby Brumbálově žádosti bylo vyhověno. To však nezabránilo tisku ve spekulacích, že byl Harry zabit nebo tak těžce zraněn, že nemůže být fotografován.

 

Potřeba vyčistit Harryho magii a dostat ho zpět do Bradavic se stala ještě naléhavější, než kdykoliv před tím. Protože navzdory všem bezpečnostním opatřením bylo jasné, že se jim nepodaří Harryho úkryt udržet v tajnosti navěky.

»«


Lucius Malfoy si s velkým zájmem každý den pročítal všechny kouzelnické noviny, které mu byly doručovány do jeho poštovní schránky v Mnichově. Najal také několik špehů a podařilo se mu navázat kontakt s několika známými Smrtijedy.

Měl velkou radost ze své vzrůstající magické síly. Nyní už mu zbývalo jen nastřádat dost informací, aby mohl analyzovat situaci a dokázal přesně určit, kdy a kde bude nejlepší udeřit.

»«


Harryho mudlovští lékaři byli s tempem jeho zotavování velmi spokojeni. Požádali Severuse a Nevilla o svolení zkusit jejich mast na ostatních pacientech a protože byl balzám vytvořen bez pomoci magie, oba souhlasili. Neville se okamžitě rozhodl zasadit některé potřebné bylinky do svého nového fóliovníku – jen pro jistotu, kdyby bylo potřeba připravit větší množství masti.

 

Kouzelničtí ochránci, kteří hlídali Harryho, se u něho střídali podle rozpisu v osmi lidech, ve snaze minimalizovat pravděpodobnost odhalení místa pobytu pacienta. Nedaleko základny byl zřízen bezpečný byt, do kterého se kouzelníci mohli buď přemístit nebo letaxovat. Do tábora odtud chodili pěšky, aby nevzbudili podezření mezi mudly, kdyby se tam jen tak zčista jasna zjevili. Harry, kterému se vrátil zájem o dění kolem sebe, s pobavením sledoval, jaký typ mudlovského oblečení se jeho jednotliví ochránci rozhodli nosit.

 

Když uplynul první měsíc, aniž by došlo k nějakému útoku, vojáci už své kouzelnické protějšky dobře znali. Říkali si navzájem křestními jmény a často nechávali otevřené dveře, aby si ti, kteří hlídali venku, mohli povídat s těmi, co měli stráž uvnitř. Na dveře zavěsili terč a kouzelníci a někdy i vojáci, se bavili tím, že házeli šipky. Dokonce i Harry, jakmile dokázal vstát z postele, se připojil ke hře. Když to zjistil jeden z velících důstojníků, tak mu Harry vysvětlil, že to byl velmi dobrý nápad jednoho z vojáků, aby mu pomohl zotavit se. Že prý mu šipky pomáhají posílit jeho sebedůvěru, zlepšují schopnost koncentrace a fyzičku. A když vydal souhlas i přivolaný fyzioterapeut, který se o Harryho staral, nebylo co řešit. Za krátkou dobu se Harry, notně povzbuzovaný svými strážci, naučil hrát šipky velmi obratně.

 

Otok na obličeji pod plastovou maskou ustupoval, a když se mu na tváři znovu objevilo oko, zjistili, že je naštěstí nepoškozené. Harry se na oční chirurgii podrobil laserovému zákroku, při kterém mu byla vyléčena jeho krátkozrakost, takže teď viděl dobře i bez brýlí, které ho na oteklém a bolavém obličeji tlačily. Harry miloval ten pocit, když se ráno probudil a nemusel jako první šmátrat po svých brýlích. Pomohlo mu to snadněji přijmout, že nebude šmátrat ani po své hůlce.
 
Ze začátku byl Harry příliš nemocný na to, aby přemýšlel o své chybějící magii, cítil se tak zle, že ho absence jeho moci neznepokojovala. Ale s tím, jak jeho noha začala reagovat na fyzioterapii a on začal znovu chodit a samostatně se pohybovat, a posléze se začala uzdravovat i další zranění, prázdnota uvnitř něj se stala všudypřítomná. Ptal se Severuse, jak se jim daří v čištění jeho magie a když viděl napětí v jeho ústech, která vyslovila jen strohé: „Pomalu“, slíbil sám sobě, že už se nebude ptát. Severus vypadal naprosto vyčerpaně a Harrymu bylo jasné, že mu dává zabrat i jen to, aby se popasoval se svými zmijozely a s výukou, natož když ještě musel pracovat na jeho magii. Navrhl Severusovi, aby ho navštěvoval méně často a snažil se necítit bolest, nebo osamění, když za ním Severus nepřišel celý následující týden a potom dalších deset dní.

Při poslední návštěvě se zdál být Severus roztržitý a dlouho se nezdržel. Po té, co odešel, se Harry nedokázal ubránit pocitu zklamání a nepodařilo se mu zastavit ani hořké slzy, které se mu kutálely po tvářích. Ležel na svém vzduchovém polštáři a hrdlo měl celé stažené, jak se snažil, aby ze sebe nevydal žádný vzlyk. Ten večer u něho byla na stráži Tonksová a laskavě ho hladila po vlasech a po nezraněné části tváře. A když přeci jenom voják zaslechl posmrkávající zvuky, vyměnil si s Tonksovou ustaraný pohled. O chvíli později se v pokoji objevil lékař. Byl trpělivý a uklidňující, a ujistil Harryho, že takové citové výlevy se daly očekávat. Potom Harrymu do ruky napíchli jehlu a pustili mu do žil látku, která ho poslala do říše zapomnění.

Harry nebyl příliš překvapen, když za ním v následujících třinácti dnech Severus nepřišel.

Netušil, že Severus byl v Prasinkách napaden dvěma mladými Smrtijedy, Withingtonem a Turleym, a přestože oba mladé muže zneškodnil, aniž by je zabil, aby mohli být vyslechnuti na ministerstvu, strávil třicet šest hodin na ošetřovně s ošklivou zlomeninou pravého kotníku. Harry si byl vědomý pouze toho, že jeho návštěvníci jsou více obezřetní, a že mu několik dní za sebou zapomněli přinést Denního věštce.

 

Harry byl právě uprostřed nějakých cvičení, když za ním přišel Kingsley Pastorek.

„Kingsley! Rád tě vidím! Čemu vděčím za tu čest?“ zubil se na bystrozora.

 

Kingsleyho vážný výraz mu však setřel úsměv z tváře.

 

„Co se stalo?“ zeptal se Harry nervózně a posadil se.

„Můžeme si promluvit soukromě?“ zeptal se Kingsley.
Po jeho otázce se fyzioterapeut na Harryho chápavě usmál a spěšně opustil místnost.

„Také půjdu,“ ozval se Moody a začal vstávat, „když jsi přišel převzít směnu.“

 

„Ty můžeš zůstat, Alastore,“ řekl Kingsley s pohledem upřeným na zbývajícího vojáka. Ten však stál dál nepohnutě, bez jediného mrknutí oka.

 

„Joe nemůže odejít, má příkaz tady zůstat,“ řekl Harry tiše. Jeho hlas zněl ještě trochu ochraptěle a on uvažoval nad tím, jestli někdy bude znít jako dřív. Zalovil v zásuvce stolku u postele a vytáhl malou kovovou kouli. „Použijeme tohle. To zabrání tomu, aby nás slyšel. Promiň, Joe,“ kývl na strážného.

 

„Bez problému, Alexi,“ přikývl strážný vděčně.

Harry postavil kouli na noční stolek a podíval se na Moodyho. „Umístěte kouzlo proti odposlouchávání,“ instruoval ho tiše.

 

Moody přikývl a udělal to.

„K čemu je ta věc dobrá?“ zeptal se Kingsley a udiveně si kouli prohlížel.

 

„Vůbec k ničemu,“ ušklíbl se Harry, „ale pro ně je jednodušší věřit, že to ticho způsobilo nějaké pole, než že jste to udělali vy.“

 

„To jsou opravdu tak hloupí?“ zavrčel Moody.

 

Harry se na něho vyčítavě podíval. „Ne, jsou velmi chytří. Je to pro ně logické. Umějí vyrobit spoustu malých zařízení, která mají obrovskou moc a kterým byste neměl vůbec šanci porozumět. Tohle jim dává smysl.“

 

„Když to říkáš, chlapče,“ zavrtěl Moody pochybovačně hlavou. Harry byl z přezíravého přístupu starého bystrozora mrzutý, protože jeho vlastní budoucnost v kouzelnickém světě byla nejistá. A pokud nedostane svou magii zpět... tak by mudlovský svět byl i jeho světem.

 

„Co se stalo?“ obrátil se na Kingsleyho.

 

„Mluvil jsem s tvými lékaři,“ začal Pastorek.

 

„Ano?“

 

„Chceme, aby ses vrátil do Bradavic. Našli jsme specializovanou sestru, která je čarodějka, ale pracuje v mudlovských nemocnicích. Postará se o tebe. A kdyby byla zapotřebí odborná konzultace, můžeme tě přemístit kdykoliv zpět.“

 

„Dobře,“ řekl překvapeně Harry. „Je to ale trochu náhlé. Co způsobilo ten spěch?“

 

Kingsley mlčel.

 

„Tak co se stalo?“ zeptal se Harry naléhavě.

 

„Máme za sebou útok Smrtijedů. Rádi bychom na tebe dohlíželi v Bradavicích. Zvlášť teď, když se už můžeš sám pohybovat.“

 

„Cože? Útok? Kde? Byl někdo zraněný?“

 

„Dva Smrtijedi byli zajati, ale po výslechu to vypadá, že jednali nezávisle a že jejich útok byl s větší pravděpodobností spontánní, než že by byl nějak pečlivě naplánovaný. Nikdo nebyl vážně zraněn.“ vysvětlil Kingsley.

 
„Tak dobře,“ řekl Harry pomalu. „Kdy vyrazíme?“

 

„Hned,“ řekl Kingsley pevně.


»« 

O hodinu a půl později, po té, co se Harry ve spěchu rozloučil a poděkoval svým novým přátelům, už s ním a Kingsleym kroužil vrtulník kolem Bradavic a chystal se na přistání.

 

Uvnitř hradu, v nemocničním křídle, čekal na Harryho Severus. Otevřeným oknem slyšel svist listů rotoru. Jak dlouho jim to může trvat? Deset minut, než Harry vystoupí a dojde k hradu? Možná o trochu déle. Jestli ho někdo zahlédne, tak mnohem déle. Snape si znovu uhladil šaty a pak si za to sám sobě vynadal. Věděl, že Brumbál čeká ve dveřích hradu.  

 

V nemocničním křídle byl zřízen oddělený pokoj pro Harryho a s ním sousedily další soukromé apartmány. V nemocnici už na něj čekají dva bystrozoři, ale naštěstí zraněný kotník dával Severusovi důvod zde být také. Teoreticky teď čekal na ošetření, ale všechny případy byly pochopitelně kvůli příchodu Harryho Pottera odloženy. 

 

Severus se nemohl dočkat, až bude Harrymu natolik dobře, aby se mohl vrátit do jeho postele a mohl ho každou noc držet ve svém náručí. Nemusí to být hned. Věděl, že je před Harrym dlouhá cesta k uzdravení, ale doufal, že se chlapec za posledních několik týdnů, co ho neviděl, hodně zlepšil.

 

Harry jistě pochopí, proč čištění jeho magie trvá tak dlouho, až uvidí, jak strašně vyčerpaně Albus vypadá. On sám již pracuje na lektvarech, které zahladí Harryho jizvy, jakmile se mu vrátí magie, aby jejich účinky podpořila.

 

»«

 

Harry vyšel z temného prostoru vojenského vrtulníku a na chvíli ho oslepilo slunce odrážející se od jezerní hladiny. Obrátil se, aby podíval na Bradavický hrad. Srdce mu bušilo radostí z návratu domů a očekáváním, že brzy uvidí Severuse.

 

Najednou se začal třást, podlomila se mu kolena a musel se chytit Kingsleyho ruky.

 

„Alexi?“ oslovil ho Pastorek jeho falešným jménem kvůli lékaři, který na Harryho dohlížel po cestě a teď si s ním přišel potřást rukou. Harry se ohlédl přes rameno, zalapal po dechu, zamrkal, zavrtěl hlavou a namáhavě polkl.

 

„Alexi? Jsi...“

 

„Vezměte mě zpátky,“ řekl Harry naléhavě.

 

„Cože?“

 

„Alexi...“

 

„Vezměte mě zpátky!“ Harry se začal vracet k vrtulníku.

 

Když ho Kingsley uchopil za ruku, bolestivě sebou trhnul.

„Ach, Merline, omlouvám se!“ vyhrkl Kingsley. „Řekni mi, v čem je problém? Budeš v pořádku...“

 

„Nebudu,“ zalapal Harry po dechu a třásl při tom hlavou. „Nebudu, nemůžu...“

 

„Ale no tak...“ pokusil se ho přesvědčit Kingsley.

 

Doktor tam váhavě stál.

 

Harry se podíval na Kingsleyho a zasyčel: „Copak to nechápeš? Nemůžu! Nedokážu ho ani vidět! Vidím jenom ruiny!“

 

A se slzami na tvářích Harry znovu nastoupil do vrtulníku.

 

Kingsley se za ním chvíli zděšeně díval a potom se k němu připojil.

„Odvezte nás zpět,“ řekl překvapeným vojákům a o chvíli později se Chinook opět se svým typickým zvukem vznesl a přelétl zpět přes údolí.

 

»«

 

Doufám že se uvidíme u příští kapitoly, ale do té doby je tu pro Vás nachystané další kolo soutěže hádej- kdo-jsem...

 

Poslední komentáře
02.05.2010 20:15:57: úžasné.. konec mě hrozně moc překvapil, jak Harry odmítl, ale musel se cítit příšerne..Jinak úplně u...
02.05.2010 18:50:23: Pěkná kapitolka líbilo se mi, že se psalo o více postavách ale ten konec chudák harry co asi musel c...
02.05.2010 11:28:34: Och. Tak krásná kapitola a tak smutnej konec... Díky za překlad smiley${1}
02.05.2010 10:31:33: Děkuju!!!
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.