Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 21 - 30

23/B - Pomoc od přátel



 

Severus s Nevillem užasle sledovali, jak Hermiona rychle zjistila adresy a telefonní čísla nemocnic v blízkém okolí. Přičemž jen v samotném Edinburghu bylo nemocnic neuvěřitelně mnoho. Hermiona vyloučila některá specializovaná pracoviště jako stomatologie, ortopedie a podobně, ale stále jich ještě k prověření zbývalo hodně. Hermiona vytáhla telefonní kartu z kabelky a z nejbližšího automatu začala obvolávat lékařská zařízení podle svého seznamu. Bylo to velmi časově náročné. Nemocnice se zdráhaly poskytnout informace a dívka se musela uchýlit ke lžím, aby se od nich něco dozvěděla. 

Snape stál vedle ní a nevěřil svým uším. Neville se vrátil do Bradavic, protože s ničím jiným, než s přemístěním, jim nedokázal pomoct. Vracel se za nimi každou půlhodinu.

 

Po sedmém volání si Hermiona opřela hlavu o telefonní budku.

 

„Děláme to špatně,“ prohlásila.

 

„Cože!“ vybuchl Snape. „Byl jsem přesvědčený, že vám ten stroj dal všechny potřebné informace...“

 

„Ano, ale o to nejde. Pokud je Harry v nemocnici, tak se o něho nemusíme obávat. Tedy přesněji řečeno, jestliže je v nemocnici, tak nemusíme panikařit. Měla jsem si to uvědomit dříve.“ Povzdechla si a obrátila se na Snapea. „V průběhu doby, když jste byli spolu, představil jste Harrymu nějaké přátele, u nichž by teď mohl být?“

 

Snape se odmlčel a potom řekl: „Nepředpokládám, že by Harry hledal útočiště právě u Luciuse Malfoye.“

 

Hermiona se otřásla. „Vy jste ho vzal... Harry šel k...“

 

„Vždycky měl víc nesmyslné odvahy, než rozumu,“ vyštěkl Snape.

 

„To si děláte srandu!“ zalapala Hermiona po dechu a po chvilce přemýšlení dodala: „Je tu někdo další?  A co jeho dům, prohledali jste ho pořádně?“

 

„Nikdo a ano.“

Hermiona se opět podívala na seznam nemocnic. „Myslím, že Londýn zatím vynechám a zkusím nějaké v Brightonu. Vím, že tam Harry žil o prázdninách, ale neznám jeho adresu – používal P.O. Box kvůli svému utajení,“ vysvětlila.

 

Telefonní hovory do dvou brightonských nemocnic žádné výsledky nepřinesly.

 

Hermiona nemohla tušit, že její předchozí telefonní hovory byly zbytečné, vzhledem k tomu, že tou dobou byl Harry bezvědomí v bytě svých přátel. A nyní, když se informovala na pacienta s horečkou a potenciálním zánětem v pánevní oblasti, tak ho právě přiváželi do nemocnice. Jeho jméno ještě neznali, a později, když k zjistili, že se jmenuje Johnson a někdo se na něho ptal telefonem, tak se sekretářka jen podívala do jeho karty, kde byla poznámka o jeho srdečním kolapsu, a to absolutně neodpovídalo danému popisu.

 

***

 

Do Bradavic se vrátili s Nevillem o hodinu později. Mezitím profesor Kratiknot, Eloise, Neville a Brumbál zařídili, aby mobilní telefon fungoval, aniž by museli narušit ochrany hradu.

 

Zatímco Hermiona upíjela čaj v kanceláři ředitele školy, pokračovala v obtelefonovávání jedné nemocnice za druhou. Snape přecházel po místnosti sem a tam, zatímco Albus seděl pokojně za svým stolem. Hermiona měla před sebou listy papíru, které vyjela z počítače a odškrtávala jména nemocnic, kam už se dovolala.

 

Ron podřimoval. Neville seděl tiše, ruce složené v klíně.

 

Byla tam i Poppy, která mezitím bezvýsledně prověřila všechny velké kouzelnické nemocnice.


***

 

Pozdě v noci – tedy přesněji brzy ráno – byla Hermiona na konci svého seznamu.

 

Bolel jí krk od mluvení, její mozek byl však bdělý. Vyzkoušela několik různých taktik - od přímého dotazu, jestli u nich byl přijat Alex Johnson, až po žádost, zda by ji spojovatelka nemohla ověřit, na kterém oddělení leží její přítel, s výmluvou, že si to zapomněla poznamenat. Hned si ke každému telefonnímu číslu připsala, který ze svých dotazů na kterou nemocnici vyzkoušela.

 

„Tak a můžu začít znovu od začátku,“ řekla. „Mám se dál snažit navštívit Alexe Johnsona, nebo se mám začít ptát na Harryho Pottera?“

 

Nakonec se dohodli, že by bylo příliš riskantní používat Harryho pravé jméno – když on sám už dva roky používal falešné, ve snaze zůstat inkognito. Obzvlášť teď, když byl oslaben, to pro něho bylo důležité. Skutečnost, že se mohl uchýlit k dalšímu jménu, které oni neznali, v nich vyvolávala další obavy.


Brumbál se na ně unaveně podíval. „Myslím, že jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Nebudeme vystavovat Harryho většímu riziku, než v jakém je teď. Konec konců je také možné, že Severusovy obavy jsou neopodstatněné.“

 

„A proč by jinak takhle zmizel?“ dotazoval se Severus.

 

„Možná to ponížení, že před vámi zvracel, bylo to poslední, co ještě unesl?“ řekl Brumbál ocelovým hlasem. „Možná si jen přál trochu soukromí, kde by si mohl léčit svou pošramocenou duši.“

 

„Ale jeho zranění jsou skutečná, nikoliv imaginární, Albusi,“ téměř vykřikl Snape.

 

„Jsem si jist, že obojí je pravda,“ řekl klidně Brumbál. „Nicméně, ať je to jakkoli, vyučování začíná během několika hodin. Nechci žádný náznak informace, že je s Harrym něco závažného. Tedy krom toho, že mu nezabral lektvar proti nevolnosti,  že má akutní střevní virózu a je v izolaci ve svém pokoji. Nechám v jeho pokoji Dobbyho na stráži. Až bude Harry připraven s námi mluvit, udělá to sám.“  

 

Když Snape odcházel z místnosti, prudce za sebou zabouchl dveře.


„Má o něho starost,“ řekl Neville do ticha.

 

Rona probudila jejich hádka. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a poznamenal: „Jo, za to, že zabil Chlapce – který – přežil, by se s ním nejspíš Starostolec moc nemazal, že?“

 

Neville se zvedl. „Myslím si, že jeho obavy jsou jiného rázu,“ řekl tiše. „Já si jdu lehnout. Pane řediteli,“ obrátil se na Brumbála, „pokud mě budete z jakýchkoliv důvodů potřebovat, okamžitě mě prosím probuďte.“

 

„Ano, děkuji vám, pane Longbottome.“

 

Neville s těžkým srdcem odešel do nebelvírské věže.

 

***

 

Bylo pozdní odpoledne, když Harry konečně přišel k sobě.

 

„Alexi,“ usmíval se na něho mile Derek a jemně mu třel studené ruce.

 

Harry se rozhlédl kolem a snažil se pochopit, kde je.


„Jsi v nemocnici. Všechno bude v pořádku. Našli jsme tě u nás na gauči a byl jsi v bezvědomí. Po těch všech lécích se musíš cítit jako opilý, ale jsi v dobrých rukou, ničeho se nemusíš obávat, drahoušku.“

„Brighton?“ zamumlal Harry zpoza kyslíkové masky.

 

„Správně, lásko,“ Derek ho pohladil po čele a naklonil se k němu blíž. „Přišel jsi k nám pro pomoc.“

Harry přikývl a znovu se začal propadat do snů. Nicméně za chvíli opět otevřel oči. „Dereku?“ zaskřehotal.

 

„Ano, jsem to já,“ řekl muž tiše, „a jsem stále tady. My se o tebe postaráme, ničeho se nemusíš obávat.“

 

„Vodu?“ zeptal se Harry a olízl si suchým jazykem rozpraskané rty.

 

Derek stisknul tlačítko u lůžka, aby přivolal sestru.

 

„Alex se konečně probudil,“ usmál se na ni.

 

„A má žízeň,“ dodal ještě a stále držel jeho ruku.

 

Sestra mu sundala kyslíkovou masku, nadzvedla ho a vložila mu do úst trochu ledové tříště.

 

Studená kapalina byla příjemná v ústech a uklidňovala jeho vyprahlý krk.

 

Opatrně ho položila zpět a představila se: „Jmenuji se Johana. Jak se cítíte, Alexi?“

 

Harry vůbec neměl tušení, jak se cítí. Měl pocit, jako by se zároveň vznášel a zároveň ho cosi strašně tížilo.

 

„Zmateně,“ zašeptal. „A bolí mě v krku.“

 

„Museli jsme vás zaintubovat, to je ten důvod, proč vás to bolí. Ale to brzy přejde. Seženu lékaře, aby vám předepsal něco proti bolesti. Víte o tom, že byste byl na nějaké léky alergický?“

Harry se snažil zavrtět hlavou, ale i ten nepatrný pohyb mu způsobil bolest. „Je mi zle!“ stihl jen říct.

 

Sestra okamžitě pochopila, o co jde. Pod bradou mu podržela oválnou emitku a zachytla do ní to malé množství vody, kterou vyzvrátil.

 

Harry cítil, jak se mu zalily oči slzami a pomalu se odvrátil.

 

„Hele, nemusíš se stydět,“ řekl Derek a pečlivě otřel jeho slzy. „Klidně si poplač, lásko. Vím, že je to pro tebe těžké období,“ zlomil se mu hlas.

 

Harry se plně odevzdal do péče toho nekomplikovaného a vřelého člověka – svého prvního milence – a rozplakal se.

 

Sestra se pohybovala tiše v pozadí. Zkontrolovala monitor srdečních ozev a potom mu jemně vložila do ucha digitální teploměr. Pak odešla, aby sdělila doktorovi, že je pacient vzhůru a podala mu nejnovější údaje o jeho stavu.

 

„Andy?“ zeptal se Harry.

 

„Byl tady. Poslal jsem ho domů, aby se trochu prospal, má dnes noční. Nechtěl odejít, ale nedostal volno. Byl tady celou noc.“

 

„Co je dnes za den?“

„Je pátek odpoledne. Jsi tu už od včerejška.“

 

Harry tam ležel a snažil se vše pochopit. Přinejmenším se zdálo, že už ho nebolí břicho. Opatrně do těch míst sklouznul rukou a tam nahmatal...“

 

Vystrašeně se podíval na Dereka a jeho puls vyletěl.

 

„Ne, nemusíš se ničeho obávat, kamaráde,“ řekl Derek rychle. „Je to jen dočasné opatření. Podívej, tady přichází doktor, on ti to všechno vysvětlí.“

 

Čím déle však lékař mluvil, tím obtížnější bylo pro Harryho chápat smysl jeho slov. V polovině další věty opět usnul.

 

Když se příště probral, bylo přítmí a ticho. Opatrně se rozhlédl kolem sebe. Opodál uviděl skládací postel. Podle velkých chodidel, které z ní přečuhovaly, poznal Dereka.

 

Pokusil se dát si dohromady všechny informace, ale měl v hlavě podivně prázdno. Věděl, že je v nemocnici v Brightonu. Je naživu. Je po nějaké operaci. Oni mu... má na břiše nějaký váček. Bože! Snad mu nesešili zadek? Bude mít ještě někdy sex? Zdálo se, že má k sobě připojeno spoustu hadiček a přístrojů. Poznal monitor sledující činnost srdce – byl to standardní postup po všech operacích?

 

Byl naživu a to považoval za důležité. Napadlo ho, co je asi za den – Derek předtím říkal, že je pátek. Je ještě pořád pátek?

 

Vešla zdravotní sestra.

„Jste vzhůru,“ řekla šeptem, tak aby nevyrušila Dereka. „Přišla jsem vás jen zkontrolovat,“ dodala a znovu mu změřila teplotu. „Jak se cítíte? Máte bolesti? Hlad? Žízeň?“

 

„Žízeň,“ přikývl Harry a zjistil, že mu zmizela kyslíková maska.

 

Sestra mu pomohla napít se brčkem.

 

Harry nemohl uvěřit tomu, co ho to stálo úsilí.

 

„Váš přítel je zlatíčko, že?“ řekla sestra. „Ani na chvíli vás neopustil, víte. Váš další přítel mu sem přinesl věci na převlečení, ale nechal to u mě. To je poprvé, co jste tady, kdy usnul, takže se snažím, abych ho neprobudila.“

 

„Tak to tedy nevyšlo,“ ozvalo se chraplavým hlasem.

 

Harry se na zdravotní sestru usmál.

 

Provizorní lůžko zapraskalo. „K sakru!“ ozvalo se zaklení a potom se objevila Derekova rozcuchaná hlava, na tváři široký úsměv.

 

„Pardon,“ řekl Derek směrem k zdravotní sestře, „ale nemyslím si, že tenhle krám je určen pro někoho v mé váhové kategorii.“

 

Zasmála se. „Nebudeme vám to účtovat.“

 

„Platí,“ usmál se. „Hej, jak se máš?“ zeptal se Harryho.

 

„Je mi mnohem lépe, myslím,“ usmál se na něho Harry. „Vypadá to, že můj mozek už z jedné čtvrtiny funguje.“

 

„Sakra, chlape, stejně ho nepotřebuješ používat celý! Alespoň se teď před tebou nebudou muset ostatní stydět!“ žertoval Derek.

 

Harry si poprvé uvědomil, že mu Derek tak trochu připomíná Hagrida – obří muž s velkým srdcem. Ale při pomyšlení, že by ho někdy přitahoval Hagrid, se otřásl.

 

„Je ti zima? Seženu ti ještě jednu deku…“

 

„Ne, jen jsem si na něco vzpomněl,“ zašeptal Harry. Podle tmy za okny byla noc. V krku ho pořád škrábalo a on se necítil na to pokračovat v povídání.

 

„Nemyslím si, že by bylo teď prospěšné, aby ses s čímkoliv zatěžoval.“

 

Sestra ještě překontrolovala Harryho kapačky a vyklouzla ven.

 

„Jsi skvělý, Dereku,“ sevřel Harry ruku svému příteli. „Děkuji ti.“

 

„Nesmysl. Jsme rádi, že jsi přišel k nám.“

 

„Měl bys teď být doma s Andym. Jsem už v pořádku.“

 

„Má noční směnu. Tak lehce se mě nezbavíš.“

 

„No tak tedy zítra. Je zítra sobota, ne? Vynechal jsi celý pracovní den!“

 

„Flákám se, že? To je výhoda toho, být svým vlastním šéfem, víš.“

 

„Ano, ale takhle přicházíš o peníze.“

 

„Přestaň plácat. Stejně už je teď víkend, ne?“

 

„Ty jsi ale vždycky pracoval i v sobotu.“

 

„Sklapni. Myslíš, že bych tě nechal o samotě, po tom, co jsi málem umřel?“

 

„Já?“

 

„Měl jsi infarkt, zatraceně!“

 

„Cože!“

 

„Hlavně nepanikař! Jen takový malinkatý, stalo se to, když tě sem přivezli.

Málem jsem se posral strachy. Ale řekli mi, že budeš v pořádku, že jsi mladý a silný.“

 

Harry stisknul Derekovi ruku a uvědomil si, jaký byl neskutečný idiot. A málem za svou hloupost zaplatil životem! Záměrně ignoroval svůj stav, i když věděl, že něco není v pořádku. A to jen proto, aby se ukázal před Severusem v lepším světle.

 

Severus! Do prdele! Bradavice...

 

Jak se s nimi jen spojit? Pomyslel si.

 

„Dereku, musím kontaktovat přátele, budou se o mě bát. Máš u sebe mobil?“

 

„Ale lásko, tady není povolené používat podobná zařízení. Krom toho ho vzal Andy domů dobít.“

 

„Aha, mohl bys prosím někam zavolat z veřejného telefonního automatu? Ale nemám u sebe peníze...“

 

„Na peníze ti seru. Dej mi číslo a já tam zavolám.“

 

„Díky.“ Harry mu ho nadiktoval. „Je to na Grangerovi – to jsou rodiče mojí přítelkyně Hermiony – už jsem se ti o ní zmiňoval.“

 

„To je ta intelektuálka? Jak jí vyšel článek v nějakém vědeckém časopise?“

 

„Ano, přesně ta. Můžeš prosím požádat její rodiče, aby jí dali vědět, že je Harry v pořádku?“

 

„Harry?“

 

„Myslí si, že jsem trochu podobný princi Harrymu,“ zalhal Harry. „Je trochu trhlá a říká mi tak. Bude vědět, že je to pravda, když jí to řekneš takhle.“

 

„A proč nezavoláme přímo jí?“

 

„Není vždy v dosahu, ale její rodiče jsou zubaři a mají záznamník.“

 

„Vy spolu učíte?“

 

„Jak jsi to uhodl, ty chytráku?“

 

„Měla zveřejněný ten článek a ty učíš – Andy říkal, že ta černá látka, kterou jsi byl omotaný, byl nějaký univerzitní plášť, nebo tak něco. A vzhledem k tomu, že chceš, abych dal vědět ženě a ne muži,“ ušklíbl se Derek, „tak předpokládám, že je to tvá kolegyně.“


„Ano, ale ona je také opravdu dobrá přítelkyně,“ řekl Harry. „Znám jí sedm let. Svěřil bych jí i svůj život.“

 

Derek vypadal vážně. „Ale nesvěřil ses jí, když se ti stalo tohle, že? Přišel jsi k nám. Miláčku, kdo ti ublížil? Někdo, koho znáš nebo to byl nějaký cizí člověk?“

 

Harry odvrátil pohled.

 

„Nehodlám tě soudit, Alexi, jen ti chci pomoct. Ten doktor se mě ptal, jestli máš rád drsný sex.“

 

Harry prudce trhnul hlavou, ale okamžitě toho litoval.

 

„Myslel si, že to bylo tak, nebo že šlo o znásilnění. Chtěl, abych se tě zeptal, jestli chceš podat trestní oznámení na policii.“

 

„Bože, ne. Není to už takhle dost zlé?“

 

„Já vím, lásko. Ale – pokud je tu někdo, kdo tohle dělá gayům...“

 

Harry se znovu odvrátil. „Nechci do toho tahat policii. Prosím.“

 

„Dobře tedy, zapomeň na to. Já jdu zavolat na to číslo a hned jsem zpátky.“

***


Ke vší smůle pro Harryho přátele, byli pan a paní Grangerovi v Paříži, kde slavili výročí svatby. Zprávu dostali až v neděli večer po svém návratu.

 

***

 

„Kde je Harry?“ zeptal se Seamus Rona při snídani ve Velké síni.

 

„Profffím?“ řekl Ron s plnou pusou slaniny a míchaných vajec. Když byl nervózní, tak jedl ještě víc, než obvykle.

 

„Nevrátil se z jednoho ze svých víkendů, co?“ zašeptal Dean. „To si od McGonagallové pěkně schytá.“

 

Ron pohlédl na Hermionu, nevěděl, co má odpovědět. Jak dlouho ještě můžou ostatním tvrdit, že Harry má střevní virózu? Na koleji si nejspíš mysleli, že se dávno uzdravil.

 

V ten moment dorazila pošta. Velká sova z poštovního úřadu v Prasinkách, která měla na nožce připevněnou obálku, se snesla  přímo před Hermionu. Dívka jí odvázala dopis, zatímco Ron podával sově kus slaniny.

 

„To je dopis od tvé matky, že?“ zeptal se.

 

„Ano... a do háje! Jejich výročí svatby! Já jsem na něj zapomněla! Pravděpodobně jen kontrolují, že jsem v pořádku!“

 

Hermiona otevřela dopis a po rychlém přečtení ho strčila Ronovi.

 

 

Milá Hermiono,

 

doufáme, že se ti daří dobře. Nedělej si starosti s tím, že jsi zapomněla na naše výročí – nebylo kulaté! Užili jsme si krásný víkend v Paříži. Když jsme se však vrátili, čekal na nás zvláštní vzkaz od člověka jménem Derek Summers. Je tak zvláštní, že ho budu raději citovat: ‚Alex vzkazuje Hermioně, že je Harry v pořádku‘. Doufám že ti to dává smysl a že se ten nešťastný chlapec nedostal zase do nějakého maléru.

 

Dej nám prosím vědět, jestli si v pořádku – samozřejmě mi nevadí, že jsi nám neposlala blahopřání, jen mám o tebe strach, protože ty obvykle nezapomínáš.

 

S láskou máma (táta také posílá pusu).

 

 

Hermiona pohlédla na Nevilla, zatímco Ron ještě četl. „Máma našla to, co jsme ztratili,“ poznamenala jako by nic, vzala Ronovi dopis z ruky a vstala.

 

„Musím si o tom promluvit s ředitelem Brumbálem, sejdeme se za pět minut?“ Významně se na ně podívala a vydala se k učitelskému stolu.

 

„Slečno Grangerová?“ oslovil ji ředitel a ostře se na ní podíval.

 

Vědoma si toho, že studenti sedící blízko učitelského stolu by mohli něco zaslechnout, Hermiona řekla: „Je mi líto, že vás obtěžuji, pane. Ale právě jsem dostala dopis od svých rodičů a potřebuji se s nimi neprodleně kontaktovat.“ S těmito slovy mu podala dopis.  

 

Brumbál si ho rychle přečetl.

 

„Samozřejmě, slečno Grangerová. Pojďte se mnou.“

 

Ještě než došel do poloviny cesty k bočnímu východu, otočil se a ledabyle řekl: „Och, Severusi, já zapomněl! Až budete hotov, mohl byste se mnou projít vzdělávací program čtvrtého ročníku? Obdržel jsem od rodičů nějaký zajímavý návrh.“

 

Severusovi stačil jediný pohled na Hermionu a potom odpověděl se svým obvyklým sarkasmem, hodným pravého Zmijozela: „Samozřejmě, vždy si rád poslechnu jakýkoliv návrh na to, jak vést své hodiny, pane. Přijdu za vámi do kanceláře.“ A vrátil se k pití čaje.

Několik mladých studentů Zmijozelu se zachichotalo.

 

Draco Malfoy pohlédl z Grangerové na Brumbála a na Snapea, ale neměl tušení, o co jde. Potom se však zahleděl k nebelvírskému stolu, kde už vstával Weasley s Longbottomem a také se chystali k odchodu. A Potter stále chybí... Něco se děje.

 

***


O pět minut později už byli Snape, Hermiona, Ron a Neville v kanceláři ředitele školy a znovu si četli dopis.

 

Severus se ztěžka posadil do jednoho z křesel.

 

Bylo to nejblíže k tomu, co se u běžného člověka dá nazvat úlevou. Alespoň Hermiona na něm nikdy takový výraz neviděla.

 

„Funguje stále ten mobilní telefon, pane? Zavolám svým rodičům. Existuje jistá šance, že mají vzkaz ještě uložený. Takže by mohli zjistit číslo, ze kterého bylo voláno.“

 

Brumbál sáhl do šuplíku a podal jí telefon.

 

Poněkud rozpačitě Hermiona vyťukala číslo mobilu své matky.

 

„Mami? To jsem já, Hermiona – ano, všechno je v pořádku. Ano, jsem ve škole – ne tenhle telefon byl speciálně upravený. Můžeš pro mě něco udělat? Je to naléhavé! Máte ještě v záznamníku tu zprávu o Harrym? Ano? Oh, mami, můžeš se rychle podívat, jestli se tam zobrazilo číslo volajícího? Je to opravdu důležité. Ano, počkám.“

 

Chvíli bylo ticho. Všichni mlčeli. „Ach, mami, jsi úžasná. Večer ti napíšu všechno v dopise. Jsem v pořádku, ano? Nedělej si starosti! Ano, taky tě miluju, ne opravdu o mě nemusíš mít obavy. Ahoj!“


***

Podívala se na ostatní a navolila číslo. Slyšela, jak to vyzvání a vyzvání...

„Haló? To je Derek Summers?“ zeptala se naléhavě. „Och.“

 

Všem poklesla nálada, když Hermiona záporně zavrtěla hlavou.

 

„Kam jsme se to dovolala? Nemocnice Royal Sussex County? Můžete mi říct, jaké oddělení – ach, jsem vám nesmírně zavázaná! Ano, ano, promiňte, že jsem vás obtěžovala, děkuji vám!“

 

Podívala se na ostatní. „Myslím, že ho máme! Moment, kde jsou mé seznamy?“

 

Brumbál jí podal papíry, které měl uschované ve své zásuvce pod mobilním telefonem. Dívka vytočila další číslo.

 

„Dobré ráno. Mohla byste mě prosím spojit s poúrazovým oddělením? Děkuji vám.“ Chvíli bylo ticho. „Ach, dobrý den. Promiňte, že vás obtěžuji tak brzy, ale mohla byste mi prosím říct, jak se dnes ráno daří vašemu pacientovi Alexi Johnsonovi? Ano, jsem jeho sestra Hermiona. Byla jsem pryč a tak jsem dostala Derekovu zprávu se zpožděním… Cože?“ Hermiona si přitáhla k sobě židli a klesla do ní. Napětí  v místnosti se okamžitě zvýšilo. „Ale... jste si jistá, že mluvíme o tom samém člověku? Je tak mladý... ach, Bože. A bude v pořádku? Ano, ano, chtěla bych si promluvit s lékařem, děkuji moc, nashledanou. Dobrý den pane doktore. Ano, Alex je sirotek, vaše záznamy jsou správné… musel se stát nějaký omyl, Derek mi zanechal vzkaz na záznamníku, protože si zřejmě myslel, že jsem nejbližší příbuznou jeho zemřelých rodičů – ano, oceňuji, že zachováváte pacientům diskrétnost, ale – poslouchejte, můžu ho navštívit? Přijdu hned. Ano, děkuji. Budu tam tak rychle, jak jen to bude v mých silách.“

 

Položila sluchátko a polkla.

 

„Mohla bych dostat šálek čaje?“ zeptala se Brumbála.

 

„Co se děje?“ vyštěkl Snape. „Tak už to ze sebe vysypte, pro Merlina!“

 

Hermiona vzhlédla, oči do široka otevřené.

 

„Harry měl infarkt,“ zašeptala.

 

Brumbál Hermioně strčil hrnek do ruky. Ruce se jí třásly natolik, že rozlila čaj do podšálku. Musela sklonit hlavu, aby byla schopná si usrknout.

 

„To řekla sestra, ale doktor to nepotvrdil, že prý nemá právo zveřejňovat informace o pacientovi, dokud on sám nedá svolení. Ach, Bože. Můžu za ním jít hned?“ zeptala se.

 

„Vezmu tě tam,“ okamžitě se nabídnul Neville.

 

Ředitel se podíval po lidech v místnosti. Ronald Weasley vztekle bušil pěstí do zdi vedle krbu. K jeho překvapení šel Neville k Hermioně a položil jí ruku na rameno. Severus se strnulým výrazem zíral z okna. 

 

„Slečnu Grangerovou tam vezme profesor Snape,“ řekl Brumbál pevně a doufal, že je to správné rozhodnutí.

 

„V žádném případě!“ vykřikl Ron. „Vždyť skoro Harryho zabil!“

 

„Slečna Grangerová nemůže opustit školu bez doprovodu zaměstnance. Nikdo jiný neví, co se stalo a jsem si jist, že Harry ocení, když to tak i zůstane. Dokonce ani madam Pomfreyové se nesvěřil. Severusi, raději nechoďte panu Potterovi na oči, leda že by se na vás přímo zeptal slečny Grangerové. Rozumíte mi?“

 

Atmosféra byla napjatá. Snape neřekl ani slovo.

 

Neville vstal a řekl: „Uklidni se, Rone. Hermiono, dej nám vědět, jak je Harrymu, jakmile se vrátíš, ano? A vyřiď mu náš srdečný pozdrav.“

 

„Neville...“ začal Ron, „ty si opravdu myslíš, že je to v pořádku? Vždyť to on Harryho zranil.“

 

„Harry se o sebe dokáže postarat sám,“ řekl překvapivě Neville. „Pojďme, nebo přijdeme pozdě na hodinu přeměňování. Když všichni vynecháme školu, tak vznikne mnohem víc spekulací. Musíme je krýt, Rone.

 

Neville s přikývnutím otevřel svému nespokojenému příteli dveře a společně odešli.

 

Hermiona se podívala na Snapea. „Profesor Brumbál má pravdu. Já nevím, jestli litujete toho, co jste udělal nebo nakolik vaše reakce byla oprávněná, ale musíte brát v potaz, že Harry je po srdečním infarktu. Nesmí se vystavovat jakémukoli stresu. Pokud vás sám nebude chtít vidět, zůstanete venku.“

 

„Dle vašeho rozkazu, slečno Grangerová,“ řekl Snape beze stopy sarkasmu.

 

***

Pokračování snad za čtyři dni...

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
07.03.2010 17:58:56: Nádherná představa kdy Snape poslechne Hermionu a Nevilla... Jak jsem si myslela, kamarádi pomohli....
18.12.2009 07:12:00: Velice zajímavá kapitola, Derek je ještě víc fluffy než Fredie Mercury:-D Akorát Harry je pěkný idio...
17.12.2009 22:53:37: Moc děkuji za překlad.
17.12.2009 17:30:21: Cožeeeeeeeeee, pokráčko až za 4 dny!!!!!smiley To se nedá vydržet nehledě na to, že už nemám co okuso...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.