Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

18/B - Ochlazení

Tuto kapitolu věnuji Vám všem, kteří máte rádi Draca… Přiznám, se že jsem nikdy nebyla jeho fanda, ale tato povídka mi… eh… nemůžu říct, že mi vyloženě 'spadly šupiny z očí'… ale, začínám se na něho dívat - trochu jinak…

 

***

Draco otevřel dveře do knihovny a zamířil do rohu, kde obvykle sedávala Hermiona.

 

Skutečně tam seděla, shrbená nad nějakým tlustým svazkem.

 

„Děkuji, Grangerová,“ sarkasticky zasyčel na dívku. „Mohl jsem tušit, že je bláhové očekávat od mudlovské šmejdky nějakou zdvořilost.“

 

Hermiona vzhlédla.

„Prosím?“ výraz v obličeji měla podivně zmatený. Dívčina tvář byla bledá a vystupovaly z ní ošklivé rudé skvrny. Nebyl na ni hezký pohled. Ani nijak nezareagovala na jeho urážku. Že by na tom byl Potter opravdu tak špatně?

 

Vytáhl jí knihu z ruky, aby viděl, co čte. Žádná lékařská kniha, ale lektvary.

 

Takže se tedy raději věnuje výzkumu než tomu, jak zachránit Pottera?

 

„Uvědomuji si, že zdravotní stav našeho hrdiny je ta poslední věc, která mě posledních několik let zajímala, ale slíbila jsi, že pošleš zprávu, jak se mu daří,“ zaťal ruce v pěst znechucený sám sebou, že musí o něco opakovaně požádat.

 

„Cože? Aha. Och! Och… omlouvám se!“ řekla zmateně.

 

„Jo, to bys měla.“

 

„Je mi to líto, Draco, úplně jsem na tebe zapomněla…“

 

„Pěkně děkuji.“

 

„Něco se mi dnes… stalo…“ uhnula očima a hlas se jí třásl. „Viděla jsem...“

 

„Co? Weasleyho péro?“ zavtipkoval Draco.

 

Hermiona se odmlčela a odvrátila se od něj.

 

Je možné, že je tak strašně prudérní? Draco byl tím zjištěním užaslý. Byl si jistý, že mají poměr několik měsíců. Měl pocit, jako by nad nimi byl nápis, že spolu prožívají románek. Tedy ne, že by se Potter nikdy Grangerové nedotýkal, vůbec by se nedivil, kdyby to rozjížděli ve třech. Ale této teorii neodpovídá fakt, že je Potter teplej. A co když se zapletl s Weasleyem a chtěli do toho zatáhnout… rychle se od toho podivného scénáře vrátil do reality.  

 

„Přestaň se chovat jak malá,“ zavrčel. „Je Potter v pořádku, nebo kouzelnický svět spěje ke své záhubě?“

 

Hermiona se na něho ostře podívala. Co všechno Draco ví? Nejdřív ta hloupá poznámka o Ronovi a… a teď tohle… svět je dnes převrácený vzhůru nohama.

 

S prásknutím zavřela knihu a popadla svoji tašku.

 

„Jsi neuvěřitelný bastard, Malfoyi,“ zasyčela, „Jdi do prdele!“

Hermiona utekla z knihovny, aniž by si všimla šokovaného výrazu paní Pincové.

 

Nutno podotknout, že výraz knihovnice se příliš nelišil od výrazu Draca Malfoye.

 

Dracovi se v hlavě prolínaly dvě myšlenky. Potter na tom musí být opravdu špatně. A kdo by si byl pomyslel, že by ta mudlovská šmejdka uměla takhle nadávat?

 

***

 

Draco se vlekl nesčetnými chodbami zpět do své koleje, když dostal nenadálý impuls a vydal se ke Snapeovým komnatám. Zaklepal na dveře. Trvalo dlouho, než se dveře otevřely a Draco už začal uvažovat o tom, jestli se vedoucí jeho koleje právě dobře nebaví se svým přítelem – milencem – kýmkoli. Opřel se o protější stěnu. Nijak nepospíchal s tím vrátit se do společenské místnosti, kterou bude muset  projít, aby se dostal do svého pokoje.

 

Konečně se dveře otevřely.

 

„Pan Malfoy… co chcete?“ řekl Snape a jeho obvyklý srdečný tón, který používal, když byli spolu o samotě, kupodivu v tomto přivítání chyběl. Je nad slunce jasné, že jde nevhod! I přes to, že Draco nebyl zvyklý na to, že by s ním muž zacházel takto odměřeně, nehodlal se vzdát.

 

„Máte chvilku, pane?“ zeptal se zdvořile a napřímil se.

 

„Je to důležité?“ dotazoval se Snape.

 

Všechny okolnosti jako by na Draca křičely, aby se otočil a nechal to být. Snape má zjevně víc než jen špatnou náladu. Ale jestli je Potter vážně nemocen, možná by mu mohl pomoci.

 

„Myslím, že ano, pane.“

 

„Tak pojďte dál,“ podržel mu Snape otevřené dveře.

 

Na stolku u krbu stála poloprázdná láhev whisky a jedna sklenka. V pokoji byl i přes oheň v krbu cítit chlad.

 

„Tak co se děje? Nemám na vás celý večer, pane Malfoyi,“ prohlásil Snape rezolutně.

 

„Jak je Potterovi?“

 

Snape na něj zíral.

Draco cítil v jeho pohledu víc, než jen touhu ho zastrašit. Nejspíš je opravdu chyba, že je tady.

 

„Bojím se toho, že byl při lektvarech vážně zraněn, pane. Nebyl ani na večeři.“

 

„A z jakých důvodů se domníváte, že bych o něm měl cokoli vědět, nebo se o něho z jakýchkoliv důvodů starat?“ protáhl Snape.

 

Draco byl naprosto zmatený. „No, byla to přeci vaše hodina, pane, ne? Paní Pomfreyová říkala, že na ošetřovně nebyl, ale myslel jsem si, že jste ho třeba šel zkontrolovat…“

 

„Myslel jste špatně, pane Malfoyi a já jsem příliš málo opilý na to, abych teď s vámi diskutoval o čemkoli, co se Pottera týče,“ odsekl Snape a strčil mu před obličej láhev.

Dost neobvyklé vysvětlení.

 

Draco se podíval na láhev whisky.

„Ano, pane Malfoyi. Měl byste se vrátit. Vaši kumpáni už na vás jistě čekají. A jsem si jistý, že slečna Parkinsonová bude mít radost.“

 

Bože, dnes večer se chová opravdu jako bastard! Moc dobře věděl, co si Draco o Parkinsonovic rozhoďnožce myslí.

 

„Dobrou noc, pane,“ otočil se a odešel s veškerou důstojností, jaké jen byl v dané chvíli schopen.

 

Dveře za ním se zabouchly.

 

K čertu se všemi! Proč mu to, k sakru, nebylo jedno?! Hnal se přes společenskou místnost tak rychle, jak jen to šlo, jen aby zabránil Pansy, která se k němu blížila, aby ho odchytla. Zavrtěl hlavou na Crabbeho, který začal vstávat, a praštil dveřmi do své ložnice s hlasitým uklidňujícím třeskem, který byl roven jeho raněné důstojnosti.

 

O půl hodiny později, když ležel osprchovaný ve své posteli, pomyslel si, že i za tuhle lekci života by měl být vděčný.

 

Myslel si, že na světlé straně budou všichni nechutně sladcí a roztomilí. 

 

Místo toho zjistil, že Grangerová má nevymáchanou hubu, a že vedoucí jeho koleje je v jádru přesně takový arogantní a mrzoutský parchant, jak se prezentuje na veřejnosti.

 

***

Harry se probudil a prudce se posadil na posteli.


Rychle sáhnul pro hůlku a namířil. Když zjistil, že mu v nohách postele sedí Dobby, snažil se zoufale vzpamatovat ze svého šoku a uklidnit zběsilý tlukot srdce.

 

„Harry Pottere, pane! Jste vzhůru!“ vyjekl skřítek radostně.

 

„Bože, tys mě vyděsil! Kolik je hodin, Dobby?“ zeptal se a natáhl se pro brýle a  všimnul si, že je za zamrzlým oknem tma.

 

„Je kolem osmé hodiny, pane,“ řekl Dobby vesele. „Vy jste měl velmi tvrdé spaní a teď je čas, aby vám Dobby obstaral něco k večeři.“

 

„Díky, Dobby, ale musím jít dolů, abych viděl…“ začal Harry a přehodil nohy přes okraj postele.

 

Dobby mu skočil do klína, takže ho skoro svalil zpět na postel.

 

„Harry Pottere! Vy nikam nepůjdete, potom, co jste usnul bez jídla naprosto vyčerpaný na třicet hodin! Winky má pro vás nachystanou silnou kuřecí polévku…“

 

„Třicet hodin?“ zděsil se Harry. „Nemohl jsem přeci prospat třicet hodin!“

 

„Ano, je to pravda, a pan Potter to opravdu potřeboval,“ řekl skřítek a přímo před něj přilevitoval misku s velmi lákavě vonící polévkou.

 

Harry zíral na Dobbyho, který tam jen tak stál a trpělivě čekal.

 

„Dnes je pátek večer?“ zachroptěl konečně.

 

„Ano a přes víkend si Harry Potter může dostatečně odpočinout. Dobby řekl profesoru Brumbálovi, že byl velmi nedbalý kouzelník a že měl dávat větší pozor na to, jak pan Harry Potter používá magii a…“ přistrčil lžíci s polévkou Harrymu k ústům tak rychle, že ji Harry bez přemýšlení spolknul, „a on slíbil, že v budoucnu bude na pana Pottera dávat větší pozor!“

 

Harry zíral na skřítka a představoval si, jak přesvědčuje ředitele, aby něco takového prohlásil. Dobby využil jeho rozpoložení a nacpal mu do pusy další sousto polévky.

 

Harry si vzal od přeochotného skřítka misku a lžíci, protože věděl, že mu malé stvoření stejně nedá pokoj, dokud vše nesní. Naléhavá potřeba opustit pokoj se vytratila, stejně už ztratil celý den. Také si uvědomil, že právě nevoní. Nutně potřeboval sprchu.

 

„Pan Longbottom mě požádal, abych mu dal vědět, až se probudíte,“ řekl skřítek. „Dobby ho bude informovat, zatímco budete ve sprše.“

 

Harry se chystal něco namítnout, když si uvědomil, že Neville jistě pochopil, co se stalo a možná má pro něho nějaké novinky.

 

„Díky, Dobby,“ kývl a zamířil do koupelny.

 

Když se Harry vrátil z koupelny s ručníkem omotaným kolem pasu, už tam jeho spolužák seděl v křesle a čekal na něho.

 

„Neville! Jak je mu? Nějaké novinky? Jak vypadá?“

 

„Cože? Ptáš se na Rona?“ svraštil Neville obočí.

 

„Na Rona? Co se děje s Ronem? Samozřejmě mluvím o Snapeovi!“

 

„Aha. On nebyl ve Velké síni na jídle, ale hádám, že ve svých hodinách se chová jako bastard, takže jako obvykle. Čtvrťákům při dnešní hodině strhnul sto bodů. Ale o tom jsem s tebou mluvit nechtěl.“

 

„Cože? Ale to může počkat, ne? Opravdu se musím co nejrychleji dostat dolů a přesvědčit se…“ Harry popadl kalhoty a rychle je na sebe soukal.

 

„Po tom všem stále na ostro…“ poznamenal Neville, který věděl z vyprávění o trapasu, který zažil Harry při hodině lektvarů.

 

„Ne, to jen že pospíchám,“ řekl netrpělivě Harry a popadl košili.

 

„Přišel jsem kvůli Hermioně.“

Harry se prudce otočil a jeho srdce začalo zběsile tlouct. Rychle si sedl. „Co se stalo?“

 

„Ona a Ron se rozešli.“

 

Harry na něho zíral. Znělo to asi tak nepravděpodobně, jako kdyby mu kamarád právě řekl, že člověk nikdy nevstoupil na povrch Měsíce. To přeci nemůže být pravda...

 

„Pohádali se? Pořád se hádají, vždyť je znáš. Nic to neznamená…“

 

Neville si odfrknul. „Je to víc než to. Je konec.“

 

Harry zavrtěl hlavou. „Tomu nevěřím. Každý přeci musí vidět, že se navzájem milují.“

 

„No ona Hermiona neunesla příliš přátelské setkání Rona a Lisy...“


„Ron a Lisa? Lisa Turpinová? Ale to je jistě jen proto, že Hermiona řekla Ronovi, že se Lise líbí! Ona přeci ví, že občas společně pracují na úkolu z věštění. Nemůžu uvěřit tomu, že žárlí.“

 

„Harry, Lisa byla u Rona v pokoji…“

 

„Jistě a proč by ne? Hermiona je také v mém pokoji dost často. To ještě nic neznamená…“

 

„Budeš už chvíli držet hubu?!“ vybuchl Neville a šokoval tím Harryho až do morku kostí.

 

Zvedl ruce na znamení, že se vzdává a ještě k tomu přidal gesto, jako by si zipem zapínal ústa.

 

„Kašpare,“ řekl mu Neville beze stopy nevraživosti. Naklonil se k němu. „Harry, já jsem to viděl. Bylo to poté, co jsme tě šli zkontrolovat. Dobby nám řekl, abychom odešli a Hermiona šla do mého pokoje na šálek čaje…“

 

„Vidíš?“ začal Harry, ale Neville po něm výhružně blýsknul pohledem. „Promiň, promiň, pokračuj.“

 

„Při cestě zpět do společenské místnosti narazila na Rona v jeho pokoji. Přitom je obvyklé, že ve čtvrtek odpoledne chodívá cvičit, ne?“

 

Harry přikývl.

 

„Výborně, takže když tam nakoukla, zjistila, že cvičí s Lisou Turpinovou.“

 

„Cože? Co tím myslíš? Jako že s ní Ron dělal jogging?“

 

Neville se na něho podíval. „Oni byli nazí, Harry. A Ron byl… v ní,“ Neville zrudnul, když si vzpomněl na ta dvě propletená a upocená těla.

 

„Och, do prdele!“ zalapal Harry po dechu. „To ne! Chudák Hermiona! Jak je jí? Kdo je s ní? Myslím, že její nejlepší přítelkyně je Ginny, ale v této situaci…“

 

„Přesně tak. Vlastně Ginny dala Ronovi facku jako dům. Celá kolej mu to má za zlé a nikdo s ním nemluví.“

 

„Nic jiného si nezaslouží,“ řekl Harry, i když si vzápětí vzpomněl, jak je bolestivé být takhle odsouzen.

 

„Ano, je to absolutní idiot. Měl tu nejkrásnější a nejchytřejší čarodějnici na škole a on se spustí s Lisou Turpinovou.“

 

Harry se na Nevilla překvapeně podíval. „Máš na Hermionu zálusk?“ zeptal se   zvědavě.

 

„Co to s tím má co společného?“ ozval se Neville rozzlobeně. „Nikdy jsem takhle o Hermioně neuvažoval. Samozřejmě jsem ji obdivoval – no a kdo taky ne? Ale byla to vždycky Ronova holka. Dokonce ještě dlouho před tím, než spolu začali chodit.“

 

Harry se rychle dotkl Nevillovy ruky, aby se mu tak omluvil. „Jistě,“ přisvědčil tiše, „také jsem to tak vždycky bral.“

 

„Musel bys ji vidět,“ řekl Neville. „Jako by z ní odešel všechen život. Přitom ona nic špatného neudělala, tak proč se musí takhle trápit?“

Harry si vzpomněl, jak tu pro něho Hermiona vždycky byla, když byl rozrušený.

 

„Kde je?“

 

„V knihovně.“

 

Harry přikývl.

 

Zavolal si Dobbyho a k jeho velké radosti mu poděkoval za pomoc. Potom zamířil do knihovny.

 

Co má jenom říct Hermioně?

 

A co řekne Severusovi?

 

***

 

Hermionu našel, jak sedí ve svém obvyklém koutku a píše si poznámky. Sedl si vedle ní a přitáhl si blíž židli. Když vzhlédla, zářivě se na ni usmál.

 

„Harry!“ na okamžik se na něho usmála zpět a potom ho pevně objala. Harrymu to připomnělo staré časy a začal ji hladit po zádech.

 

Odtáhla se. „Ty už to víš,“ tipla si. „Tak kdopak nám tady roznáší drby?“ zeptala se hořce.

 

„Vlastně, Neville za mnou přišel, abych se příliš nelekl, až přijdu do společenské místnosti,“ řekl Harry. „Nemůžu tomu stále uvěřit.“

 

„Ani já tomu pořád nemůžu uvěřit, byl to šok,“ souhlasila Hermiona.

 

„Je mi to tak líto,“ zašeptal Harry. „Je to takový hlupák. Nevím, co mám na to říct, jsem si jistý, že tě miluje…“ zadrhl se.

 

Hermiona přikývla. „Ano, myslím si, že ano. Ale já nedokážu žít se strachem, kde mě s kým podvádí za zády, když nejsem v dosahu. A… tak jsem to skončila. Žárlivost je strašná věc, Harry, nikdy jsem netušila, jak to může bolet.“

 

„Pohádali jste se?“

 

„Ne, mluvili jsme klidně. Všechno, co se stalo, událo se tak nějak přirozeně. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Chtěla jsem si ho jen vyslechnout a odejít, abych mohla přemýšlet, protože… ho miluji a zdálo se mi hloupé to všechno zahodit jen proto, že jednou podlehl pokušení,“ řekla a zadívala se na ruce.

 

Harry se k ní naklonil a ruce si nechal svěšené mezi koleny. „Ale?“ vybídl ji.

 

„Potom jsem se na něho podívala a strašně to bolelo,“ zašeptala. „Při pohledu na něho jsem to viděla znovu a znovu. Nemohla jsem snést to pomyšlení, že s tím budu dál žít. Dřív nebo později by se ze mě stala podrážděná a podezřívavá mrcha. Musíme si navzájem důvěřovat v nadcházející poslední bitvě. A já vím, že mu ve všem ostatním můžu věřit,“ řekla dutě. „Zdálo se to jako jediná možnost. V naší situaci nemá žárlivost místo.“

 

„Lituješ svého rozhodnutí?“ zeptal se Harry.

 

Hermiona se na něho smutně usmála. „Ano i ne. Vím, že to bylo správné rozhodnutí. Cítím pocit úlevy, když vím, že se nebudu muset starat o to, co… kde… dělá. Ale bolí mě, že mi tohle provedl. Opravdu bolí,“ zašeptala. „A… cítím se tak opuštěná,“ Viděla, jak Harry otvírá ústa a rychle dodala. „Vím, že mám tebe. A Nevilla. A doufám, že jednoho dne budeme zase s Ronem kamarádi, ale…“

 

„Ano,“ řekl Harry a myslel při tom na Severuse. „Chápu.“

 

***

Harry zaklepal na dveře Severusova bytu. Srdce mu prudce bušilo, už když scházel dolů po schodech do sklepení. Bojoval s přívaly pocitů viny, která ho přepadala při rozhovoru s Hermionou, protože polovina jeho mysli se po celou dobu zabývala tím, co řekne Severusovi. A také se trochu styděl za to, že mluvil s Hermionou, zatímco si měl nejdřív promluvit se Severusem. Ulevilo se mu, až když zjistil, že s Hermionou ztratil jen pár minut.

 

Ale teď už je tady.

 

Věděl, že ho Severus vidí v zrcadle, a přestože byla jeho přítomnost ve sklepení neobvyklá, nepochyboval o tom, že historka o jeho nehodě v lektvarech se už roznesla po celé škole. Kdyby ho někdo tady viděl, určitě by si myslel, že přišel profesorovi buď poděkovat, nebo naopak vynadat za to svlékací kouzlo.

 

Čekal.

 

A čekal.

 

Nakonec se dveře otevřely.

 

„Pan Potter,“ řekl Snape svým nejledovějším hlasem. Bledá tvář rámovaná černými vlasy byla bez jakékoli známky emoce.

 

„Mohu s vámi mluvit?“ požádal tiše Harry.

 

Snape na něho mávl rukou na znamení, aby pokračoval.

 

„Uvnitř?“

 

„Ne!“

 

Harry polknul a s obtížemi si pročistil krk. Ztratil i tu nejmenší naději, že Snape za ten den, co měl pro sebe, cokoli pochopil.

 

„Přišel jsem se omluvit…“

 

„Výborně,“ Snape se pokusil zavřít dveře. Harry mu mezi ně strčil nohu a rozhlédl se po chodbě. Nikde nikdo.

 

„Chtěl jsem ti to dnes večer říct…“

 

„Ušetřete mě!“

„Je to pravda!“ naléhal Harry.

 

„Pane Pottere,“ ušklíbl se Snape, „nenapadlo vás, že je irelevantní, kdy jsem to zjistil? Moje reakce by byla naprosto stejná. Sbohem, pane Pottere.“

 

A odhodil Harryho pryč mohutným výbuchem bezhůlkové magie. Zvuk zabouchnutých dveří se nesl chodbou s několikanásobnou ozvěnou.

 

Harry se vlekl zpátky do svého pokoje a posadil se ke stolu, aby napsal Severusovi dopis.

 

Mladík se snažil nepropadnout své náladě. Věděl, že se na něho bude Severus zlobit – vždyť on by se cítil stejně, kdyby jejich role byly opačné, ne? Potřeboval vymyslet, co přesně má říct, aby ho Severus pochopil. Teď už se tomu nemůže vyhnout. Nadešel čas na vysvětlování.

 

***

Když dokončil svůj pátý neúspěšný pokus o napsání dopisu, někdo zaklepal na dveře.

 

Nacpal dopisy do koše a aby je zakryl, ještě vytáhl čistý pergamen a napsal na něj: ‚Domácí úkol z lektvarů‘ a položil to nahoru. Teprve potom zvolal: „Dále!“

 

Ve dveřích se objevila Ronova hlava. Harry odložil pero a podíval se na svého přítele přešlapujícího na prahu.

 

„Pojď dál, Rone,“ řekl netrpělivě. „Děláš tady strašný průvan.“

 

„Promiň, kámo! Jak se cítíš?“

 

„Mnohem méně unavený, než jsem byl,“ odpověděl Harry. Cítil se sice úplně na dně, ale to nebylo fyzickým vyčerpáním.

 

Ron stále stál na prahu.

 

„Sedni si, ať mě ještě nezačne bolet za krkem, jak se na tebe budu dívat do té výšky.“

 

„Nebyl jsem si jistý, jestli se mnou budeš chtít mluvit,“ zamumlal Ron a zrudnul, když se zhroutil na postel vedle Harryho.

 

„Protože jsi idiot?“ zeptal se Harry. „Ale na tom přeci není nic nového, že?“

 

Ron se hořce usmál. „Ublížil jsem Hermioně,“ řekl.

 

Harry si povzdychl. „Ano, vždyť říkám idiot. Co tě to proboha posedlo?“

 

Ron zavrtěl hlavou. Pokrčil rameny a ve výmluvném gestu rozhodil rukama.

 

Harry čekal.

 

„Nechtěl jsem jí ublížit,“ zamumlal nakonec Ron. „Já jenom… já…“

 

Harry mlčel.

 

Ron ještě víc zrudnul. Vypadal jako rudé zacházející slunce se zlatavými paprsky vlasů. „Bylo to lichotivé, víš?“ řekl nakonec. „Po tom, co mi Hermiona řekla… víš…“

 

„Že se líbíš Lise?“

 

„Ano. Začal jsem si všímat, jak se na mě dívá. A… asi jsem se na ni usmál, nevím přesně, jak se to stalo,“ přiznal. „Bylo to vážně dobré. Vědět, že mě opravdu někdo chce.“

 

„Hermiona tě taky chtěla,“ neodpustil si Harry.

 

„Ano, vím,“ odvrátil se Ron.

 

„Dobrá, popojedeme,“ vyzval ho Harry. Pokud o tom chce Ron mluvit, pak bude lepší, když teď vypoví všechno. Harry věřil tomu, že se Ron ještě pokusí předstoupit před Hermionu a zkusí ji přesvědčit, aby mu dala druhou šanci. Ale po té, co s Hermionou mluvil, si nemyslel, že by se to Ronovi mohlo podařit a doufal, že se ho nebude snažit přesvědčit, aby se za něho u Hermiony přimluvil.

 

„Bylo to… tak vzrušující. Chci tím říct, že to nebylo jako s Hermionou, se kterou jsme se znali odjakživa, chápeš? S Hermionou to bylo takový... poklidný. Ale Lisa... s Lisou to bylo něco dráždivého, vzrušujícího. Ale neměl jsem v úmyslu si s ní něco začít! Opravdu ne, Harry!“

 

„Co se tedy stalo?“ Harry se snažil být co nejlepším přítelem. Chtěl mu naslouchat a pomoci mu. Ale byl na Rona naštvaný za to, jak hloupě ztratil Hermionu, zbytečně jí ublížil a strašně chtěl napsat svůj dopis pro Severuse. Připadal si strašně sobecký.

 

„Přišla si půjčit učebnici, kterou jsem měl ve svém pokoji. Chtěl jsem jí ji přinést, ale ona navrhla, že půjde se mnou, aby mi ušetřila cestu zpět. No a tím to všechno začalo,“ soukal ze sebe Ron nešťastně.

 

„Rone. Chceš lhát mně nebo sám sobě? Opravdu věříš tomu, že ti skočím na to, že tě ani na chvíli nenapadlo, co se bude dít dál, až bude u tebe v ložnici? To snad ne!“

 

Ron pokrčil rameny. „Asi máš pravdu,“ zamumlal.

 

Seděli v naprostém tichu. Harry si v mysli opět přeformuloval dopis pro Severuse.

 

„Co mám dělat?“ zamumlal Ron.

 

„Asi už nic.“

 

„To je od tebe kruté!“ řekl Ron a vzhlédl.

 

„Ale realistické,“ řekl Harry pevně. „Nemůžeš očekávat, že ti někdy bude Hermiona věřit. Byl jsi její první milenec, Rone! Celou tu dobu ti byla věrná, cele se ti vydala!“

 

„Taky byla moje první!“ namítl Ron.

 

„Ale ne poslední,“ řekl Harry. „Říkal jsi, že se s ní chceš oženit a mít děti…“

 

„Ano, to jsem chtěl,“ přikývl Ron.

 

 

„Nikdy jsi nemyslel na to, že by ses měl scházet i s jinými dívkami, abys věděl, že tohle je skutečně ta nejlepší volba?“

 

Ron se odvrátil.

 

„Podívej se, nemusíš se stydět za své myšlenky,“ řekl Harry jemně. „Vždycky jsem si myslel, že je to velmi zvláštní a že jste to měli udělat. Je škoda, že jsi nespal před Hermionou s nějakou jinou. Možná, že kdybys obrátil pořadí, takhle by to nedopadlo.“

 

Ron padl pozadu na Harryho postel a dal si ruce za hlavu. Harry si zoufale přál, aby se u něho nezasekl na delší dobu, protože tohle vypadalo opravdu na dlouhou cestu.

 

„Je dobré s tebou o tom mluvit,“ řekl Ron. „Všichni ostatní se mi vyhýbají jako malomocnému.“

 

„Dokonce i Dean a Seamus?“

 

„No ti se mnou mluví. Ale já si s nimi nemám co říct – nejsou ti praví na povídání, rozumíš? A Neville a Ginny na mě mají strašný vztek. Ginny to nejspíš ještě mamce neřekla – ale jako bych už slyšel jejího huláka,“ řekl Ron mrzutě.

 

„Snad Ginny nebude zacházet do detailů,“ řekl Harry. „A tvoje mamka je zvyklá na to, že se její synové během let scházeli a rozcházeli s mnohými dívkami.“

 

„To je sice pravda, ale ona měla Hermionu skutečně ráda. Myslím, že ji bavilo učit ji všechny ty čarodějné triky potřebné pro domácnost, které Hermiona nezná z domova.“

 

Harry se zasmál. „Pokud se ti podaří udržet si ji jako přítelkyni, myslím si, že se Hermiona dál bude ráda učit od tvé matky. A kdo ví, jestli se to podaří, ale možná za pár let k sobě opět naleznete cestu.“

 

***

 

Už bylo dlouho po půlnoci, když Harry dokončil svůj dopis pro Snapea. Nebyl si jistý, jestli je mistr lektvarů ještě vzhůru, tak poslal školní sovu s instrukcí, že má počkat, až se profesor vzbudí a předat mu dopis osobně.

 

O půl hodiny později, když si Harry čistil zuby, aby se připravil na několik málo hodin spánku, zaklepala sova na jeho okenní tabulku. Srdce mu tlouklo v naději jako splašené. Otevřel okno a nechal ptáka vletět dovnitř spolu s poryvem ledového vzduchu. Sova zamávala křídly. Natáhla nohu, na které měla uvázaný dopis a vzduchem se snášely sněhové vločky, které roztály dřív, než dopadly na podlahu.

 

Harryho naděje splaskla jak mýdlová bublina.

 

Byl to jeho vlastní dopis.

 

Severus mu ho vrátil zpět.

 

Neotevřený.

 

Na vnější stranu pergamenu mu napsal:

 

Domníval jsem se, že jsem svůj postoj dal jasně najevo. Nepište mi, ani se mě nepokoušejte jinak kontaktovat. Další zprávu spálím bez toho, aniž bych se vůbec namáhal odvázat ji z nohy posla.

***

Harry, Ron a Hermiona leželi ve svých postelích a nemohli usnout. Poslouchali tlumený vítr, který se proháněl po cimbuří hradu a pozorovali poletující bílé vločky sněhu třpytící se v temné noci.

 

Byla páteční noc, ale nebyly zde žádné hřejivé ruce, které by je vtáhly do objetí, žádné žhavé tělo, které by se tisklo proti tomu jejich.


Jen bezútěšný chlad, který pomalu obcházel jejich srdce.

 

***

 

Pokračování příště…

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
19.10.2011 00:16:45: depka...smiley${1}smiley${1}smiley${1}
07.03.2010 14:26:45: Jsem ráda, že je Harry v pořádku a stihl si se všemi promluvit. Snad se tu brzo zlepší ponurá nálada...
02.12.2009 18:58:17: Excelentný preklad. Díky.
04.11.2009 19:08:00: Severus je tak neústupný... já být Harrym kromě těch pocitů, co má, začnu být smutná z toho, že mě S...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.