Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

18/A - Ochlazení

 

Hermiona a Neville se neúspěšně pokusili přemístit zpět do Nevillova pokoje, a nyní mladík přemýšlel, jestli ten neúspěšný pokus má něco společného s jeho křeslem. Když se přesunovali do Austrálie, tak se s nimi dostalo víceméně náhodou a teď se zdálo, že jim překáží. Měl podivný pocit, jako by je ochranné bariéry nechtěly pustit dovnitř, takže se raději vrátili zpět do Austrálie. Nakonec Hermionu napadlo nešťastné křeslo zmenšit a vložila ho Nevillovi do kapsy.

 

Druhé přemístění, do kterého musel Neville vložit všechnu svou sílu, už proběhlo naprosto hladce a bez sebemenších problémů. Hermiona z toho měla špatný pocit, ale věděla, že nemá smysl, aby se pokusila přemístit sama, protože nejdelší vzdálenost, kterou kdy samostatně absolvovala, byly necelé dva kilometry.

 

Přistáli před branami hradu a rychle spěchali do školy. Ostrý vítr a mráz byl v kontrastu oproti jejich dosavadnímu útočišti. Do nebelvírské věže se dostali bez problémů.

 

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Neville, ještě než prošli přes portrét Buclaté dámy.

 

„Ne, ale přežiju to,“ řekla pochmurně Hermiona.

 

Věděla, že to tak je. Uvědomila si, že se její život během chvíle naprosto změnil a vysněný obraz její budoucnosti se náhle vytratil jak pára nad hrncem, ale i přes to – ona tu ránu přežije....

 

Ron seděl na schodech, které vedly do ložnic a jakmile zahlédl přicházející Hermionu, prudce vyskočil.

 

Hovor studentů, kteří se právě vraceli z večeře do nebelvírské věže, naráz ustal a vystřídalo ho napjaté ticho.

 

Neville a Hermiona se přiblížili ke schodům.

 

„Rone, jestli se mnou chceš mluvit, uděláme to v soukromí,“ řekla Hermiona rozhodně. „V opačném případě jdu spát. Jsem strašně unavená.“

 

To vzalo Ronovi vítr z plachet, ale přikývl na souhlas.

 

„V Komnatě nejvyšší potřeby?“ navrhnul Ron.

 

„V knihovně,“ opravila ho Hermiona a tím zmařila jeho veškerou naději, že by mohl použít k jejímu obměkčení nějaké fyzické prostředky.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?“ zeptal se Neville a položil ruku na dívčino rameno.

 

Krátce přikývla. „Děkuji ti, Neville,“ řekla a naklonila se, aby chlapce letmo políbila na tvář.

 

Neville se toho místa dotknul, s lehkým úsměvem jí přikývl nazpět a vydal se po schodech nahoru.

 

Hermiona se obrátila a zamířila ven z místnosti, těsně následována Ronem.

 

Ještě než se za nimi zaklapl portrét Buclaté dámy, byl ze společenské místnosti slyšet hukot.

 

„Pochopila jsem správně, že to ví celá kolej?“ řekla Hermiona a pevně stiskla rty.

 

Ron byl červený ve tváři a koktal. „Ne! Ano... tedy více méně ano. Já… byl jsem zoufalý a všude jsem tě hledal. A Li… Lisa po tom všem s brekem utekla. A Ginny mně dala facku, celé to vidělo hodně lidí.“

 

„Skvělé.“

 

Ron nevěděl co říct. „Hermiono…“

 

„Tady ne,“ přerušila ho chladně.

 

V knihovně bylo v této době jen pár pravidelných čtenářů, všichni to byli Hermioniny  známí. Dostalo se jí od nich několik pohledů a úsměvů. Podle celkové atmosféry poznala, že se ta zpráva zatím nerozšířila mimo nebelvírskou kolej. To by znamenalo, že Lisa držela jazyk za zuby. Hermiona zahnula za roh, kde byl výklenek, v němž ráda sedávala a učila se tam. Bylo to její území, tam se cítila bezpečně.

 

Posadila se a Ron si k ní přisednul. Jejich židle svíraly pravý úhel a odděloval je malý kulatý stolek.

 

„Nevím, jestli jsem připravená rozebírat náš vztah, Rone,“ řekla Hermiona prostě. „Co jsi mi chtěl vlastně říct?“

 

Podívala se na něho, položila si ruce do klína a čekala.

Ron ale nemohl najít ta správná slova.

 

Místo toho k ní jen natáhnul ruku, ale zastavil ho Hermionin ledový pohled.

 

„Je mi opravdu moc líto, že jsem ti ublížil,“ řekl nakonec.

 

„Děkuji,“ kývla na něho.

 

Ron vypadal překvapeně.

 

„Myslím si, že je pro mě důležité vědět, že sis uvědomil, jak moc mě to zranilo.“

 

„Co to znamená…? Myslíš, že bys mi mohla odpustit?“ zeptal s úlevou.

 

Hermiona se hořce zasmála. „Myslím, že nakonec ano,“ odpověděla.

 

„Aha,“ Ron vypadal ještě trochu skleslý, ale potom se rozzářil. „To znamená, že se mnou budeš dál chodit?“

 

„Řekla jsem, že ti to odpustím, ne že na to zapomenu.“

 

„Cože? Ale Hermiono, my dva se přeci milujeme!“

 

„Ano, to jistě. Ale jen to zřejmě nestačí a možná se nemilujeme tím správným způsobem.“

 

„Co?“

 

„Rone, myslel jsi na náš vztah, předtím než si ji zatáhl do svého pokoje?“

 

„Já jsem ji nikam nezatáhl, přišla sama!“

 

„Já se neptám na to, kdo byl iniciátorem.“

 

Ron se najednou nedokázal Hermioně podívat do očí. „Vždyť víš, jak to mám rád,“ řekl.

 

„Myslím, že vím, Rone.“

 

„Jsem impulzivní a… a…“

 

„A tvůj mozek vypne pokaždé, když se ti postaví. Což se ti stává dost často.“

 

„Myslím si, že za to můžou geny. Dvojčata mluví o sexu téměř neustále a Charlie je pořád nažhavený po…“

 

„A Bill se zamiloval do víly a tvá máma s tátou…“ začala Hermiona jízlivě.

 

„Dobře, dobře! Ale teď už jsi zašla příliš daleko!“

„Souhlasím, ale přestaň se vymlouvat na svou rodinu.“

 

Ron svěsil hlavu. „Tak tedy jo. Připouštím, že neustálé myšlení na sex je jen má vina, nikoho jiného, jen má. Tentokrát také! Spokojená?“

 

„Neuvěřitelné. I tentokrát? Takže někdo další krom Lisy?“

 

„Cože? Ne! Hermiono… prosím! Samozřejmě, že ne!“

 

„Žádné samozřejmě, chci slyšet jasnou odpověď. Bylo to poprvé?“

 

Ron přikývl.

 

„A co bys dělal potom?“

 

Ron otevřel ústa a hned je zase zavřel.

„Co ti mám na to říct?“ zeptal se po chvíli.

 

„Chci se dozvědět, jestli jsi mi chtěl lhát, nebo říct pravdu. Zajímá mě, jestli by ses cítil natolik provinile, že by ses mi sám přiznal, nebo to hodil za hlavu a udělal to znovu. To už by…“

 

„Ne!“

 

Hermiona se zadívala na Rona a ten se pod tíhou jejího pohledu přikrčil.

 

„Opravdu jsem ti nechtěl ublížit, Hermiono,“ opakoval, jako by nemohl přijít na nic jiného, co by mohl říct.

 

A bylo vůbec něco, co by v téhle situaci mohl říct?

 

„Já vím. Ale přesto jsi to udělal,“ sotva slyšitelným hlasem zašeptala dívka.  

 

K Ronovu překvapení mu náhle vytryskly slzy z očí. Všechno napětí, všechny ty obavy posledních několika hodin, se naráz uvolnily. Bylo tam všechno: Frustrace z nedokončeného sexu, to, jak se mu zastavilo srdce při odhalení jeho nevěry, horečné hledání Hermiony a nakonec úleva, když ji zase uviděl, až po tento okamžik. Kdyby ho tak alespoň chtěla praštit, nebo na něho ječet. Věděl, že by si zasloužil obojí. Pro Rona bylo strašně bolestivé si přiznat, jak moc jí ublížil.

 

Překryl si obličej rukama a snažil se silou vůle zadržet slzy, on tu nebyl ten, kdo měl nárok na slzy.

 

„Rone,“ řekla Hermiona třesoucím se hlasem, „omlouvám se, ale já zřejmě nejsem taková, jakou sis mě představoval.“

 

Nechápavě se na ni podíval.

 

„Nejsem tak silná nebo v pohodě, jak sis vždycky myslel. Nesnáším představu, že bych měla na někoho žárlit. Já prostě do budoucna odmítám myslet na to, co asi provádíš, kdykoli nejsme spolu.“


„Už se to nikdy nestane, Hermi…“

 

 „To mi přeci nemůžeš zaručit, že, Rone? A já budu mít pořád někde v koutku své mysli, že se něco takového může opakovat. To, co se stalo, mezi nás zaselo nedůvěru a já si nemyslím, že bychom mohli v našem vztahu pokračovat. Vím jen, z čeho musíme vycházet - máme před sebou hodně společné práce. Nemůžeme nechat Harryho, aby čelil Voldemortovi sám… musíme při něm stát ruku v ruce a bok po boku při závěrečné bitvě… takže nemůžu být plná hněvu a žárlivosti. Ale já bych taková nechtěla být ani kdyby nás ta válka nečekala. Já… budeš mi chybět…“ zaváhala, „ale…“

 

Takže jsi se mnou skončila,“ řekl Ron rezignovaně. „Vím, že si to zasloužím… ale já… miluji tě… Vím, že jsem o tom nikdy moc nemluvil… ale…“

 

„Nejde o to, co si kdo zaslouží, nebo nezaslouží, Rone,“ řekla Hermiona netrpělivě. „A kdy jsem se já chtěla někomu za něco pomstít?“ zeptala se.

 

„Jistě že nikdy, ale…“

 

"Podívej se, když jsem se vrátila, tak jsem ještě neměla představu o tom, co ti řeknu, víš? A teď, když tady s tebou sedím a dívám na tebe, tak se mi líbí, jak jsi žádoucí… ale potom si představím její ruce na tvém těle a to se mi nelíbí. Vím, že tě nevlastním, ale ta žárlivost ve mě vzbuzuje pocit… že jsem nějak selhala… že nejsem dost dobrá na to, abych si tě udržela…"

 

„Hermiono, já tě mám rád takovou, jaká jsi! Jsi nádherná! Víš přeci, jak moc tě miluji!“

 

„No možná jsem, Rone, z tebe opravdu kdysi měla tenhle pocit. Teď si spíš připadám jako někdo, koho si měl po ruce.“

 

Ron prudce vstal. Nohy židle zaskřípaly na podlaze a ten zvuk přitáhl pozornost ostatních studentů, kteří k nim teď vzhlédli. Ron je ignoroval. Ještě že tam nebyla paní Pinceová. Udělal tři kroky směrem do knihovny, ale nedalo mu to a ještě se otočil a unaveným gestem se opřel o jeden z regálů s knihami.   

 

„Tak to není, Hermiono. Nevíš, jak dlouho jsem sbíral odvahu k tomu pozvat tě k sobě,“ pokusil se o úsměv.

 

Hermiona ho hltala očima, prohlížela si ho, jako by ho viděla poprvé v životě. Dlouhé hezky modelované nohy, štíhlý pas. Útlé boky se rozšiřovaly k silným bedrům a širokým ramenům. Krásné husté vlasy rámovaly vážnou tvář.

 

Dívka zavrtěla hlavou. „Myslím si, že teď musíme být oba silní a skončit to, Rone,“ řekla tiše.

 

„Navždy?“ polknul ztěžka Ron.

 

„Byla bych ráda, abychom byli znovu přátelé,“ řekla Hermiona. „Tedy samozřejmě až se oba vzpamatujeme, co myslíš? Známe se takových let, to by nám mohlo pomoci?“

 

„Jistě,“ přikývl Ron. Hrozilo mu, že se zase rozpláče a to nechtěl. Odlepil se od police s knihami. „Já snad raději půjdu,“ řekl rozpačitě.

 

Hermiona přikývla.

 

Ron odešel.

 

*

Hermiona tam zůstala sedět se zvláštní pachutí v ústech. V hlavě měla pocit prázdnoty, jako by si sebou Ron odnesl část jejího já.

 

Dnes ráno ještě byla něčí miláček.

 

Teď tu zase sedí jen ten protivný knihomol, vrátila se stará dobrá Hermiona Grangerová.

 

Jak se někomu může tak najednou změnit celý život?

 

Jak je to jen možné? Žádný pláč ani bouřlivý záchvat vzteku, plný rozbíjení věcí.

 

Vůbec nic, co by naznačovalo to, že už není toutéž ženou, jakou byla před dvaceti čtyřmi hodinami.

 

***

 

Draco seděl rozvalený v křesle ve zmijozelské společenské místnosti u krbu a jen tak chytal lelky. Gregu Goylovi bylo dnes osmnáct let. Jeho otec mu poslal k jeho narozeninám basu kouzelnického piva a jeho matka narozeninový dort a koš plný různých pochoutek. Všichni byli spokojeni a kolem se ozývalo veselé brebentění a přátelský smích. Snape se tam také ukázal. Krátce popřál Goylovi vše nejlepší a varoval přítomné, že alkohol smí pít pouze poslední dva ročníky. Objevili se domácí skřítci a pro ostatní donesli nealkoholické nápoje. Ještě než Snape odešel, předal Goylovi malý dárek, tak jak to bylo obvyklé při jejich posledních narozeninách na škole. Bylo také tradicí, neotevřít balíček před svědky a Draco přemýšlel, co mu asi tak mohl Snape věnovat.

 

Dracovi se ulevilo, když se na oslavě vedoucí jeho koleje objevil. Na první pohled vypadal, že je zase ve své kůži, nicméně Draco znal Severuse déle než kolegové z koleje a tak si všimnul jeho napjatého postoje.

 

Byl snad potrestán za to, že měl Potter při jeho hodině nehodu? Nebo za to, že ho vysvlékl přes ostatními spolužáky? To by bylo přeci naprosto absurdní, kdyby tomu tak opravdu bylo. Severus udělal jedinou možnou věc, kterou udělat mohl. Odstranil zasažený svrchní oděv a potom vykouzlil bariéru soukromí. Ale tohle všechno se snad ředitel školy dověděl, ne? Krom toho nikdo nezemřel hanbou, oproti tomu jedovatý silně žíravý lektvar by mohl být osudný během chvíle.

 

Draco se strašně chtěl zeptat Severuse, jestli je Potter v pořádku. Ale ukázat jakýkoli byť i malý zájem o osud hrdiny Nebelvíru před bandou Zmijozeláků bylo naprosté šílenství a on si toho byl setsakra vědom.

 

Snape zůstal jen chvíli, ale to u něho nebylo nic neobvyklého.

 

Draco se rozhlédl po svých spolužácích z koleje.

Studenti z mladších ročníků byli zahnáni do ložnic a tak mohla začít ta pravá zábava. Už přicházela ta přechodová fáze, kdy poklesl zájem o dobré jídlo a alkohol začal postupně odbourávat zábrany. Brzy budou všichni tančit, líbat se, muchlovat, jako by nebylo zítřka. Snape se k tomuto druhu radovánek postavil velmi překvapivě. Na začátku šestého ročníku byli všichni zmijozelští poučeni, jak se vaří lektvar proti kocovině a antikoncepční lektvar. Snape jim oznámil, že si vysloveně nepřeje, aby je kdykoli kdokoli viděl mimo jeho kolej opilé. Dále jim udělal přednášku o možných následcích aktivního sexuálního života. Vedoucí jejich koleje připustil, že ví, že spolu někteří studenti udržují milostný vztah a popsal jim velmi zevrubně, jaký vliv by to mohl mohlo mít na jejich budoucnost, ať v negativním, tak v pozitivním smyslu. Počínajíc posílením magického jádra mladého kouzelníka až po jeho postavení v kouzelnické společnosti. Dále jim připomněl, že při nejasnosti s otcovstvím existuje spolehlivé kouzlo, které problém vyřeší. To uvrhne dotyčného do dvou protichůdných situací, buď ho rodina donutí ke sňatku, nebo se ho zřekne, v závislosti na rodinné tradici.

 

Draco se zamyslel nad tím, jak Snape se zmijozelskými jednal. Teď, když věděl, komu náleží věrnost vedoucího jejich koleje, tak opravdu ničemu nerozuměl. Jak je možné, že se o ně staral s takovou péčí, když věděl, že někteří z nich přijmou Znamení zla, jakmile opustí školu? Budou pro něho od té chvíle nepřátelé? Studenti, kteří pocházeli ze starodávných rodin, věděli, že Snape byl Smrtijed a že po pádu Voldemorta vyvázl z Azkabanu. To, že ani nebyl z ničeho obviněn, považovali generace zmijozelských studentů za vrchol vychytralosti vedoucího jejich koleje, téma této legendy patřilo k nejoblíbenějším. A ačkoli se o Temném pánovi na koleji nikdy otevřeně nemluvilo - k této obezřetnosti byli všichni doma vychováni - většina z nich předpokládala, že je Snape stále Smrtijed. Konec konců pořád udržoval přátelské styky s lidmi z nejužšího Voldemortova kruhu – s Dracovým otcem, Averym a Rookwoodem.

 

A on přitom je celou tu dobu špehoval. Měli přímo ve svém středu zrádce.

 

Draco byl svým zjištěním ohromen. Jaká to musela být od Snapea odvaha! Nejen to, že vzal osud do svých rukou, on to udělal, aniž by tušil, že v budoucnu budou mít na své straně mága… ale je to vůbec pro Snapea dobrá zpráva? Když uvážíme, že se jedná o člověka, kterému neustále spílal a kterého nenáviděl většinu času z  posledních sedmi let?


To vypadá, jako by se Merlin za něco mstil! Když mu osud rozdal tak špatné karty.

 

A přes to všechno se Potter rozhodl, že ho bude učit. Viděl v něm skryté síly a vytáhl je na povrch. Zatracený Nebelvír!

 

Pansy se mu nepředvídaně posadila do klína a ruce si volně položila na jeho hrudník.

 

„Draco! Jsi na míle daleko! Zatančíš si se mnou?“ přitiskla se k němu a on cítil její malá prsa proti svým žebrům. „A nechám na tobě, jestli horizontálně nebo vertikálně,“ zavrněla lascivně.

 

Draco se jen s námahou ovládnul, aby ji nesmetl z klína. Nenáviděl hrubost. V jednu dobu opravdu využíval její štědrosti, ale to bylo ještě ve čtvrtém ročníku, když byl méně vybíravý. Když nekoukáš napravo a nalevo a děláš to s kýmkoli, tak není až zas tak marná, ale nyní nenáviděl ten slabý závan potu, když mu přehodila ruku kolem krku. Draco se ani nesnažil skrýt grimasu znechucení.

 

„Odprejskni, Pansy!“ zavrčel na ni.

 

Dívka nedala ani v nejmenším najevo své roztrpčení a sklouzla mu z klína. Ale nezapomněla se při tom o něj otřít každou částí svého těla.

„V poslední době jsi divný, Malfoyi,“ ušklíbla se na něho, když kolem procházela, aby si vyhlídla další oběť. Padl jí do oka Eb Frazier z nižšího ročníku. Studenti ze sedmého ročníku ji už moc nezajímali. S každým už byla, dokonce i s Crabbem a Goylem. Jednou si to rozdali společně ve třech, "na zkoušku" jak to výmluvně popsal Goyle, aby následně usoudil, že s ženami je to nuda. Možná ostatním studentům připadali jako dva neurvalci, ale Greg a Vince spolu byli šťastní a o nikoho jiného nestáli. A jediný pohled na jejich mohutné postavy zaručoval, že si nikdo nedovolí žádné poznámky.

 

Tedy ne, že by někdo chtěl něco namítat, jejich vzájemný vztah byl pro většinu zmijozelských dívek úlevou. Žádná z nich se totiž nemusela obávat, že by je jeden z nich požádal o rande, nebo - nedej Merlin - o ruku. Jejich otcové byli služebníci Temného pána a rodiče mnohých dívek by je rádi uvítali do svých rodin.

 

Dalo by se dokonce říct, že na ně Draco byl v tomto směru hrdý. Nikdy se nelíbali nebo neobjímali na veřejnosti, a že ti dva jsou víc než jen přátelé, zjistil Draco jen náhodou. Greg a Vince se znali už od dětství a když měl v prvním ročníku Crabbe hrozné noční můry, začal se o něho, k velké úlevě ostatních, Goyle starat. Brzy si všichni zvykli vídat je ráno v jedné posteli. Teprve ve třetím ročníku zvuky vycházející z jejich postele přestaly znít jako výkřiky někoho, kdo prožívá noční můru. Draco a Zabini si vyměnili překvapený pohled a s pokrčením ramen se dohodli, že je musí naučit nějaké tišící kouzlo, které by jim zaručilo soukromí.

 

Jejich vztah byl pevný a Crabbe a Goyle byli nerozlučná dvojka.

 

Draco přemýšlel nad tím, co s nimi bude, až dokončí školu. Rodiny obou chlapců očekávali, že se ožení a zplodí dědice. Nebude pro ně jednoduché přijmout fakt, že se jejich synové nebudou chtít řídit podle běžné normy. Draco si byl skoro jistý, že mu Crabbe s Goylem začali dělat osobní stráž jen kvůli tomu, že od začátku akceptoval jejich vztah. Konec konců blonďatému Zmijozelovi to nijak nevadilo, znamenalo to, že na něho zbylo o to víc dívek, ze kterých si mohl vybírat.

 

Jenže právě nyní měl pocit, že na sex nemá náladu – nebo na to, co se děje na parketu a tváří se jako tanec. Už dávno se necítil být součástí téhle koleje, svým rozhodnutím jako by se od nich vnitřně odloučil.

 

Ačkoli... Snape je vedoucím jeho koleje a přitom se s Voldemortovými názory neztotožňuje...

 

A je docela pravděpodobné, že jsou zde i jiní, kteří se snaží zamaskovat své pravé politické názory, nijak nevyčnívat a prostě jen dokončit školu, aniž by se pouštěli do otevřené diskuze, nebo snad nedej Merlin předvádění poskvrněného či holého předloktí. Zmijozel opravdu není místo pro otevřenou diskuzi, studenti se báli o čemkoli promluvit ze strachu, že by to později mohl proti nim kdokoli použít. Potterova třída s otevřenou diskuzí a jeho hra s malými kousky papíru byla pro Draca jako zjevení.

Vánoční prázdniny začnou už příští týden. Draco byl rozhodnutý, že tentokrát domů neodjede. Bylo to pro něho vše příliš čerstvé a v případě, že by dal neúmyslně najevo svůj nový postoj, také nebezpečné. Ještě nebyl připraven čelit své rodině. Chystal se svého otce požádat, zda by mohl zůstat v Bradavicích a pracovat na tom výzkumném projektu s Grangerovou. Mohl by si vymyslet jinou výmluvu, ale jeho otec moc dobře věděl o jeho nadšeném zájmu o lektvary, takže by mu nemělo být divné, že byl právě on pověřen nějakým speciálním výzkumným úkolem. A navíc, pokud mu Draco řekne, že ten samý úkol byl zadán i Grangerové, je skoro jisté, že mu otec sám navrhne, aby zůstal ve škole, ještě dřív, než ho o to požádá.
Neexistovala možnost, aby jeho otec připustil tu hanbu, že by nějaká mudlovská šmejdka mohla být v něčem lepší než jeho syn.

 

Draco se rozhlédl po místnosti. Světlo bylo ztlumené a studenti tančili, nebo byli usazeni v malých skupinkách a debatovali. Uvědomil si, že sedí u krbu sám. Ohlédl se a viděl, jak v rohu místnosti hrají Greg a Vince kouzelnické šachy.

 

Napadlo ho, co by asi udělali někteří z těchto lidí, které znal celá léta, kdyby zjistili, že přeběhl na opačnou stranu. Který z nich by ho s radostí předhodil Temnému pánovi?

 

O Nottovi a Pansy nepochyboval ani na vteřinu. Oba byli Voldemortovi horliví stoupenci a oba byli velmi ambiciózní.

 

Kdo z nich mu bude chybět? Určitě Zabini. Ten chlápek je zábavný a chytrý. A jistě mu také bude scházet Greg a Vince. Napadlo ho, jestli bude někdy v budoucnu nucen někoho, kdo je s ním dnes v místnosti, zabít.

 

Když si myslel, že nápor svých myšlenek už nezvládne, rozhodl se odejít. Vstal a zamířil ke dveřím. Greg přerušil hru a vrhnul se za ním.

„Potřebuješ nás?“

 

Na takovou upřímnou věrnost se dá lehce zvyknout. A to má ten idiot dnes narozeniny!

 

„Ne, jdu jen na chvíli do knihovny.“

„Bolí tě hlava? Mám tady lektvar, co mi poslala matka.“


„Díky, Gregu,“ řekl překvapeně Draco svému – příteli? „Jsem v pořádku. Jen nemám náladu na Pansy,“ vykrucoval se.

 

Goyle se zasmál.

„Nechceš si vzít s sebou kus dortu?“

 

Pinceová by to považovala za nevhodné,“ potřásl hlavou Draco. „Poděkuj, prosím, za mě tvé matce. Váš skřítek skvěle vaří.“  

 

„Jistě, Draco,“ usmál se Goyle a odpochodoval zpět do rohu, aby se svým partnerem pokračoval ve hře.

 

Draca napadlo, jestli by je mohl zachránit. Byli příliš nevinní ve srovnání s tou špínou okolo nich.

 

‚A teď už mám taky záchranářský komplex,‘ pomyslel si. Zatracený Potter!

***

Pokračování snad zase za 4 dny…

 

 

Poslední komentáře
07.03.2010 13:50:54: Dracovi myšlenkové pochody jsou zajímavé! A Ron dostal co si zasloužil. I když by bylo pro něj lepší...
28.10.2009 21:46:26: tak to nemalo chybusmiley${1}
28.10.2009 21:15:55: Super kapča.
28.10.2009 21:02:37: no kdo jsou v sedmáku, pak jim je v průběhu roku 18. V šesťáku 17 ... Harrymu, Drakovi, i Nevillovi ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.