Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

17/B - Přátelství není vždy snadné

Tuto kapitolu věnuji svým betám… Dámy, jste skvělé. 

                  

Niki, prosím ozvi se, mám o tebe starost…

 

***

 

„A vy o tom náhodou nic nevíte, pane Malfoyi? Předpokládám, že tady stojíte úplně náhodou a vůbec se nás nesnažíte odposlouchávat.“

 

Draco se napřímil. „Jen jsem vás nechtěl přerušit, paní profesorko. Grangerová ztratila tuto knihu. Myslel jsem si, že bych ji měl vrátit,“ odvětil chladně.

 

„Opravdu? Nikdy jsem si nevšimla, že by vám chyběla sebedůvěra, abyste přerušil kohokoli, pane Malfoyi. Jak jste přišel k té knize?“ natáhla k němu ruku.

 

Draco zkoprněl.

 

Na vnitřní straně knihy byl jeho vlastní monogram.

 

„Nechala ji v učebně lektvarů, když spěšně odešla po té Potterově nehodě.“ Slovo nehoda vyslovil tak výsměšně, jak jen dokázal. „Šel jsem ven ze třídy jako poslední a všiml jsem si, že leží pod stolem.“

 

McGonagallová se podívala na vnitřní stranu desek. Dracovi poskočilo srdce.

 

„Nemám právě teď náladu tahat se s tak těžkou knihou,“ řekla po chvíli. „Laskavě ji  odevzdejte slečně Grangerové, až ji uvidíte.“

 

Draco se snažil nasadit naštvaný výraz, což pro něho nebylo nijak obtížné, třebaže byl sledem událostí naprosto konsternovaný.

 

„Ano, paní profesorko, jistě,“ jen pípnul a vrátil se ke svému stolu. Tam oznámil, že ta stará škeble je příliš líná na to, aby to vyřídila a že trvala na tom, aby Draco předal knihu osobně.

 

To mu samozřejmě dalo skvělou záminku navštívit nebelvírskou kolej.

 

Profesorka McGonagallová se vrátila k učitelskému stolu. Brumbál už byl po jídle a čekal na ni.

 

„Nic jsem z nich nedostala, táhnou všichni za jeden provaz,“ odfrkla si Minerva. „Půjdu nahoru a zjistím, co se děje.“

 

„Půjdu s tebou,“ řekl ředitel, který vstal, jakmile k němu kolegyně došla. Minerva zvedla překvapeně obočí, ale byla potěšena.

 

O chvíli později se společně přenesli letaxovou sítí do společenské místnosti. Těch několik studentů, kteří se rychle navečeřeli, teď polekaně vyskočili z křesel. Když viděli, jak na ně Brumbál v uklidňujícím gestu kyne, věnovali se dál rozehrané partii kouzelnických šachů.

 

„Podívám se do pokoje slečny Grangerové,“ řekla Minerva.

 

„A já se podívám do chlapeckých ložnic. Sejdeme se tam.“

 

Ložnice Hermiony byla prázdná a nenašla tam ani žádný klíč k tomu, kde by mohla její obyvatelka právě teď být. Bylo tu čisto a uklizeno, ačkoli kupy knih rostly, kam jste se podívali.

 

Albus byl v pokoji u Harryho Pottera. Dobby se sice zdráhal nechat u něho i samotného ředitele školy, ale nakonec s jeho přítomností souhlasil. I když se zdálo, že jen proto, aby mohl starému muži vyčinit za to, že o mladého mága dostatečně nepečoval.

 

„Vzhledem k tomu, jak velkou má ve svém věku moc, tak prostě potřebuje, aby ho někdo vedl, pane, a vy to neděláte,“ řekl přísně skřítek. Brumbál se podíval na skřítka, který se kousal do prstů a obličej měl zkřivený bolestí, jak se trestal za svou opovážlivost. Navzdory tomu, že se skřítci po prohřešku, který udělali ve vztahu s čaroději sebetrýznili, tak je to neodradilo, aby i příště neudělali to, co považovali za nutné. Brumbál se nad jeho slovy zamyslel. Opravdu se chlapci málo věnoval? Ale on byl tak silný… ale byl to sám Harry, kdo ho požádal o radu, vzpomněl si ředitel zahanbeně.

 

„Máš pravdu, Dobby,“ uznal ředitel školy mírně. „Prosím, přestaň se trestat. Dodržím slovo, které jsem dal Harrymu, jakmile mu bude lépe.“

 

„Dobby vám za to děkuje, pane,“ řekl skřítek. „Dobby je rád, že se postaráte o Harryho Pottera, tedy ne, že by sám potřeboval až tolik péče!“

 

***

Brumbál stál nad chlapcem a naslouchal rytmu jeho pravidelného dechu. Na standardním bradavickém lůžku vypadala Harryho postava obzvlášť drobně. Spokojen se svým rozhodnutím proklouznul ven na chodbu.

 

„Dobby, viděl jsi dnes pana Weasleyho?“

Skřítek se podíval naštvaně. „Tenhle Weasley se dnes choval jako zlý chlapec! Přišel a bušil do dveří, až skoro probudil chudáka pana Harryho Pottera za spánku. Dobby mu řekl, ať jde pryč a nevrací se!“

 

„A řekl ti pan Weasley, proč tak nutně potřebuje s Harrym mluvit?“


„Nechtěl Dobbymu nic říct!“ prohlásil skřítek rozhořčeně. „Jen dokola křičel jméno slečny Grangerové, jako by snad byla v posteli s Harrym Potterem! Přitom Dobby moc dobře ví, že pan Harry Potter nedává přednost čarodějkám!“ dokončil Dobby vítězně.

 

Minerva, která mezitím dorazila, si rozpačitě odkašlala.

 

Brumbálovi zajiskřilo v očích. „Výborně, Dobby. Děkuji ti za tvou pomoc.“

„Dobby se nyní vrátí k panu Harrymu Potterovi,“ řekl skřítek. Oběma se uklonil a zmizel.

„Albusi, tys věděl…?“ začervenala se Minerva.

 

„Ano, ale Minervo, ty teď vážně vypadáš jako prudérní školačka a já vím, že to rozhodně nejsi,“ usmál se na ni Brumbál.

 

„Zdá se mi poněkud trapné, že je mám učit, když o nich vím tolik intimností a mám se k nim chovat jako autorita,“ ještě víc zrozpačitěla Minerva.

 

Albus se zasmál.

 

„Vypadá to, jako by pan Potter vůbec neměl tušení o tom, že pan Weasley a slečna Grangerová měli mileneckou hádku. Pan Longbottom buď dívku uklidňoval, nebo byl příčinou jejich sporu. Nemyslím, že je potřeba se o ně obávat, ale dej mi, prosím, vědět, kdyby nebyli zpět ve věži ani po večerce.“

 

„Neměli bychom se ještě podívat do pokoje pana Longbottoma, když už jsme tady?“ zeptala se zkusmo Minerva. „Vsadím se, že v pokoji pana Weasleyho jsi už byl, že?“

 

„Ano, má tam strašný nepořádek, ale uvnitř zrovna nebyl. Dobrý nápad, Minervo.“

 

Ukázalo se to jako opravdu dobrý nápad. Brumbál byl překvapen silou kouzla, které bylo umístěno na dveřích. Když ho zlomil, okamžitě věděl, že tohle dokázal jen velmi mocný kouzelník. Místnost však vypadala poklidně, rostliny tvořily v pokoji lehce nazelenalé světlo. Postel byla uklizená. Vše tu mělo svůj řád.

 

„Chybí tady jedno křeslo,“ řekla překvapeně  McGonagallová a poukázala na kulatý stolek se dvěma šálky čaje a jen s jedním křesílkem.

Brumbál luskl prsty, aby přivolal domácího skřítka. „Minty, můžeš mi, prosím, přivést slečnu Padmu Patilovou? Tak rychle, jak je to jen možné, děkuji.“

 

„Ano, řediteli Brumbále, ihned tady bude, pane.“

 

O několik minut později se na chodbě ozvalo slabé prásknutí a několik vteřin na to se ve dveřích pokoje objevila Padma.

 

„Pane řediteli? Profesorko  McGonagallová? Chtěli jste se mnou mluvit?“ řekla a z hlasu jí čišela zvědavost.

 

„Slečno Patilová. Děkuji, že jste přišla tak rychle. Slyšel jsem, že jste nedávno u sebe objevila nové schopnosti?“

 

Padma se začervenala a přikývla.

 

Můžete mi říct, jaké kouzlo bylo naposledy použito v této místnosti?“

 

Dívka vešla do pokoje. Chvíli se soustředila, potom otevřela ústa, ale hned je zase zavřela.

 

„Ano?“ povzbuzoval ji Brumbál.

 

„No, je to jen takový pocit… ale to není možné… nicméně…“

 

„Prostě to řekněte, ať je to, co je to,“ vyjela na ni profesorka McGonagallová, která už ztrácela trpělivost.

 

„Připadá mi to jako…“

 

„Přemístění,“ doplnil ji známý mužský hlas.

 

Ve dveřích stál Neville.

 

„Dobrý večer, profesoři, Padmo, všem se vám omlouvám,“ dodal. „Jestli jsme vám způsobili starosti, pak je mi to opravdu líto. Hermiona i já jsme v pořádku zpátky, omlouvám se, že jsme opustili Bradavice bez povolení.

 

„Vy jste se přemístili z této místnosti?“ řekla McGonagallová a snažila se, aby její hlas zněl jako obvykle. Bylo by nedůstojné, aby vypískla.

 

„Ano, je mi to moc líto,“ omlouval se Neville znovu. „Měli bychom okamžitě zkontrolovat, jestli nejsou kouzla, která chrání hrad, nějak narušená, to je teď to nejdůležitější.“

Byl to právě ten okamžik, kdy si děti a dospělí vymění role a dítě poučuje dospělé, co mají dělat. Nicméně Neville nebyl jen dítě, ale byl i student a oni byli jeho profesoři.

 

„Doufám, že se slečně Grangerové daří dobře?“ pokračoval Brumbál jakoby nic.


„Myslím si, že se cítí lépe,“ řekl Neville opatrně.

 

„Pochopili jsme správně, že má nějaký problém s panem Weasleyem?“ zeptal se bez okolků Brumbál.

 

Vzhledem k tomu, že Neville nevěděl, co se dělo v jejich nepřítomnosti, odpověděl prostě jen: „Ano, pane.“

 

„To ovšem nemůže omluvit to, že opustili školu bez povolení,“ řekla profesorka McGonagallová. „Zítra si u mě oba odpykáte školní trest.“

 

„Ano, paní profesorko,“ přikývl Neville klidně.

 

McGonagallová vyběhla ven. Padma ještě vyslala plachý úsměv na Nevilla, který se usmál zpět a také se rychle vytratila. I Brumbál se měl k odchodu.

 

U dveří se však ještě otočil a zadíval se na Nevilla. „Doufám, že jste ji vzal někam do bezpečí, pane Longbottome?“

„Ano, pane,“ odpověděl Neville.

 

Na Brumbálovi byla sice vidět zvědavost, ale nakonec se ovládnul a nezeptal se.

 

Neville se ředitelovu zdráhání lehce zasmál. „Byli jsme v Austrálii, pane.“

 

„Ach, ano. Hádám, že touto dobou tam musí být krásně teplo.“

 

Neville se usmál.

 

Albus se vrátil do svého pokoje a nalil si sklenku portského. Sice miloval silnou ohnivou whisky, ale někdy potřeboval něco jemnějšího, co ho vyloženě pohladilo po duši.

 

Ulevilo se mu, že pan Weasley a slečna Grangerová konečně po těch všech nebezpečných dobrodružstvích prožívali něco tak obyčejného a prostého, jako je milenecká hádka. Ať už je to sblíží nebo rozdělí, myslel si, že i nešťastná či ztracená láska pomáhá formovat charakter člověka. Bolest, kterou při tom zažívají, upevňuje vnitřní sílu a láska… či spíše její ztráta… alespoň zanechá člověka bez fyzické újmy na zdraví.

 

***

 

Chrlič u vchodu do ředitelny informoval Albuse, že Severus Snape je na cestě nahoru.

 

Brumbál vytáhnul druhou skleničku.

 

Severus zaklepal a vešel dovnitř.

 

„Řediteli, můžu na slovíčko?“ Severusův hlas zněl, jako by z toho člověka vyprchal všechen život.

 

„Samozřejmě, Severusi. Dáš si se mnou sklenku portského?“

 

„Ne, děkuji, jen jsem vám chtěl oznámit, že v průběhu vánočních svátků nebudu pobývat zde na hradě.“

 

„Opravdu? Někam si vyrazíte s Alexem?“ zeptal se Brumbál vesele. Bylo to totiž již mnoho let, co chtěl strávit Severus svátky mimo hrad.

 

„Ne, řediteli, já rozhodně nehodlám své Vánoce trávit s Harrym Potterem,“ vyštěkl ledově Snape.

 

„To tedy znamená…“

 

„Přesně tak. A teď pokud mě omluvíte,“ hnal se divoce ke dveřím.

 

„Posaď se, prosím, Severusi,“ řekl ředitel a vstal.

 

Snape se na něho podíval přes délku svého nosu.

 

„Přejete si se mnou mluvit o něčem, co se týká chodu školy?“

 

„Přál bych si s tebou promluvit o tvém vztahu s Harrym…“

 

„Potom se obávám, že máme rozdílné zájmy, já s vámi o tom mluvit nehodlám.“

 

„Severusi, je pochopitelné, že se na něho zlobíš, ale víš, jak pro něho muselo být těžké, říct ti to…?“

„Zjevně jste špatně informován. Dozvěděl jsem se to zcela náhodně při nehodě na dnešní hodině lektvarů.“

 

„Ach bože! Ale Harry ti to měl v úmyslu právě teď říct, opravdu, Severusi. Nemohl to udělat, dokud jsi neovládl svou magii a dokud nezrušil to spojení, které jsi měl s Voldemortem.“

 

„Jak pozorné. Obávám se však, že vašemu ujištění dávám jen malou váhu. Pokud si však tolik přejete, abychom v tomto absurdním rozhovoru pokračovali, chtěl bych vám říct, že jsem vám vždy důvěřoval a dokonce jsem vás považoval za svého přítele, ale jak se zdá, tak jsem se ve vás šeredně zmýlil. Nenechám se zatahovat do vaší další hry.“

 

„Severusi a co jsem ti měl říct, co jsi ode mě očekával, že ti asi tak řeknu?“

 

„Očekával? Rozhodně jsem nečekal, že budeš přehlížet sexuální vztah mezi profesorem a žákem! A laskavě nezapírej, věděl jsi, že máme mezi sebou sexuální vztah!“ pronikavě vykřikl Snape.

 

„Naprosto jasně jsem ti řekl, že to neschvaluji. Varoval jsem tě, že to v budoucnu bude bolet. A tys mi na to řekl, že jsi dost starý, abys mohl učinit vlastní rozhodnutí,“ vracel mu Albus jeho slova neochvějně zpět.

 

„Bez dostatku informací!“

 

„Ty jsi věděl, že je to někdo v přestrojení. Sám ti to řekl.“

 

„Ale jak jsem k sakru mohl očekávat, že je to zatracený Harry Potter?“

 

Brumbál se posadil. Všimnul, že se mistr lektvarů třese. V takovémhle stavu ho viděl naposledy, ještě když byl na této škole jako student, ale alespoň s ním o tom mluvil.

 

„Říkal jsi mi taky, že se domníváš, že ten vztah má potenciál,“ prohlásil Brumbál klidně.

 

„Potenciál? Albusi! Je mu sedmnáct! Já nejsem pedofil!“

 

„A Harry Potter rozhodně není dítě. Nebo si snad někdy měl při vaší schůzce pocit, že jsi s dítětem?“

 

Severus se otočil, ale neodpověděl. Přešel ke krbu, stál tam chvíli jen tak a potom se začal botou prohrabávat ve vychladlém popelu.

 

„Věděl jsi, že ho nemohu vystát,“ zašeptal. „Musel ses celou dobu dobře bavit.“

 

„Tak to rozhodně není a nebylo! Byl jsem na něho rozzlobený od té chvíle, kdy jsem se dozvěděl o jeho dvou identitách! A ke všemu mě do toho celého zatáhl a stal jsem se nedobrovolně jeho spojencem. Nicméně v jedné věci měl pravdu. To, že jsem do té doby nebral zřetel na tvé štěstí…“

 

„Moje štěstí!“ uplivl ta dvě slova Snape sarkasticky.


„Myslím tím, že jsem ti nedal šanci mít nějaký normální vztah," opravil se Brumbál. „Severusi, vždyť to mezi vámi úplně jiskřilo!  Nikdy před tím jsem tě neviděl tak šťastného a vyrovnaného. Měl jsem ti snad ten vztah zakázat? Co bys mi asi na to řekl?"

 

„Byl bych ti poděkoval za to, že jsi mě uchránil před pošetilostí si cokoli začít s Potterem!“

 

Brumbál seděl mlčky.

 

„Je to můj student, Albusi,“ opakoval Snape znovu. „Jak jsi jen mohl?“

 

„Pokud jde jen o to, tak právě tak vyučoval i on tebe a pokud je mi známo, tak vztahy mezi kolegy nejsou zakázané.“

 

„Tedy upřímně! To je ten největší blábol, co sis mohl vymyslet!“

„Tak to vezmi z jiného úhlu,“ řekl mu tvrdě Brumbál. „Je to mág. Mág, Severusi! A vybral si ze všech lidí na světe právě tebe!“

 

„Jen se rád nechával kouřit umaštěným, starým učitelem lektvarů,“ vyštěkl Snape.

 

„Teď nejsi nic víc než jen neotesaný!“

 

„Teď jsem řekl pravdu.“

 

„Něčemu takovému přece nemůžeš věřit! Byli jste spolu… jak dlouho? Zhruba čtyři měsíce? Nikdo nemá vztah s člověkem, kterého nenávidí tak dlouhou dobu.“

 

„Mýlíte se, řediteli. Zdá se, že je to možné. Nicméně teď je konec.“

 

„Alespoň si s Harrym promluv…“

 

„Nechci s ním mluvit. A jestli se pokusíte mě do toho nutit, tak odtud odejdu. Beztak můžete počítat s tím, že pokud tuhle válku vůbec přežiji, tak rezignuji na své místo učitele lektvarů. Nemyslím si, že by Bradavice splňovali mé požadavky, co se morálky týče. Dobrou noc, profesore Brumbále.“

 

Severus zavířil černým pláštěm a byl ten tam.

 

„Ten rozhovor neproběhl právě nejlépe,“ ozval se portrét  Dilys Derwentové, ředitelky Bradavické školy v letech 1741 až 1768. „Proč je jen raná láska tak rozháraná, že? Jsem si ale jistá, že se ti dva dají zase dohromady.“                 

 

Brumbál litoval, že si kdy myslel, že ztracená láska může formovat a upevňovat lidský charakter. Někteří lidé v životě zakusili příliš mnoho bolesti… nebo příliš málo lásky. Nebo dokonce obojí. Přiznal sám sobě, že nemohl sdílet Dilysin optimismus.

 

***

Pokračování za 4 dny…

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
07.03.2010 13:34:18: Škoda, že si Severus nevěří a nepřipouští si odstup tak, jako Hermiona. Té se jistě povede nějak uro...
26.10.2009 01:12:10: Stále mě fascinuje, jak je tato povídka propracovaná i jak skvěle přeložená - což obojí spojeno je v...
25.10.2009 15:58:10: Děkuji Vám za všechny komentáře... smiley${1} smiley${1} smiley${1}
24.10.2009 15:33:48: Úžasné, naprosto úžasné. Ohromný překlad. Vyvyjí se to naprosto úžasně, začíná to být čím dál víc ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.