Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

17/A - Přátelství není vždy snadné

Neville slyšel spadnout těžkou tašku na podlahu a vyběhl ze svého pokoje ven na chodbu. Hermiona právě ustupovala ode dveří pokoje svého přítele. Neville se podíval dovnitř Ronova pokoje, ale ani nemusel. Už na dálku slyšel typické zvuky sexuálního aktu. Oči do té chvíle tak vášnivého páru se teď provinile upíraly na šokovanou Hermionu, která tam stála jako solný sloup neschopná pohybu, s výrazem nelíčené hrůzy ve tváři.

 

Neville se přes ni natáhl a zabouchl dveře.

 

„Hermiono.“

 

Neville se snažil dívku obejmout, ale ta se skrčila a začala sbírat své knihy. Z hrdla se jí draly tiché vzlyky.

 

„Musím se dostat co nejrychleji pryč. Teď s ním prostě nemůžu mluvit!“

 

Neville popadl tašku s knihami a vtáhl Hermionu zpět do svého pokoje. Nehodlal připustit, aby odešla k sobě, kam by ji nemohl následovat. Probíral si jména dívek z Nebelvíru, které by mohly Hermionu utěšit, ale uvědomil si, že Hermiona neměla kromě Ginny žádnou blízkou přítelkyni. A vzhledem k tomu, že se tady jednalo o jejího bratra, nebyla právě nejvhodnější kandidát k utěšování.

 

Poté, co byli zpět v Nevillově pokoji, cítil se hoch naprosto bezradně. Netušil co si má počít a jak dívku uklidnit. Hermiona mu situaci ulehčila, když se zhroutila do křesla a začala vzlykat do dlaní. Tiše si klekl k jejím nohám a čekal. Ron byl takový idiot.

 

„Jak mohl? Jak jen mohl?“ zasténala Hermiona sama pro sebe a Nevilla jako by ani nevnímala. „Už ho nechci vidět. To setkání bych nezvládla!“

Neville uslyšel na chodbě chvatné kroky, ale ten někdo dusal na druhou stranu a teď běžel dolů po schodech. Klaply dveře a další, tentokrát tišší kroky jej následovaly. To odešla Lisa. Takže Ron se opravdu rozeběhl za Hermionou.

 

„Co mám dělat, Neville?“ zeptala se Hermiona a vzhlédla k němu.

 

Neville jí neobratně pohladil koleno a nevěděl, co jí na to má říct.

 

Nezdálo se však, že od něho dívka čeká jakoukoli odpověď.

 

Třásla se jí ramena tak křečovitě, že v tu chvíli Neville Rona opravdu ze srdce nenáviděl. Hermiona přece byla vždycky tak silná a dokonale se ovládala.

 

Bože, co mám jen dělat?“ zašeptala znovu.

 

Neville stáhnul přikrývku z postele, přehodil ji dívce přes ramena a ta se do ní vděčně schoulila.

 

Zase se vedle ní přikrčil, ale nevěděl, co jí má říct, tak tam s ní prostě jen byl.

 

„Bože, já jsem takový idiot!“ zasténala Hermiona.

 

„To tedy nejsi!“ rychle zamítl Neville její sebeobvinění.

 

„Jsem!“ odsekla Hermiona. „Je to moje vina. To já jsem mu řekla, že po něm Lisa Turpinová jede, nebýt toho, tak by si jí nikdy nevšiml!“

 

„Hermiono Grangerová, to přeci ještě neznamená, že to, co se stalo potom, je tvoje vina! Jednoduše přestal myslet hlavou… nic víc, nic míň,“ řekl Neville důrazně.

 

Hermiona se zavrtěla v křesle a sklopila oči. „Asi máš pravdu,“ přitakala po chvíli.

 

Na chodbě se opět ozvalo hlasité dupání.

Hermiona vypadala vyděšeně a tak Neville okamžitě uzamknul dveře kouzlem.

 

Ron do nich z druhé strany zabušil a zalomcoval klikou.

 

„Hermiono! Pojď ven! Pro svatého Merlina tě prosím!“

Hermiona se obrátila se slzami zalitýma očima k Nevillovi.

 

„Nedovol, aby se sem dostal! Nemůžu s ním teď mluvit! Prostě nemůžu, Neville!“

 

„Hermiono! No tak! Já vím, že tam jsi. Buď rozumná, chci se ti omluvit! Stalo se to poprvé… do prdele!“ chvíli bylo ticho. „Dej mi pět minut, abych ti to mohl vysvětlit… prosím, otevři.“

 

Hermiona zůstala nehybně sedět, jen nepatrně zavrtěla hlavou. „Musím se odtud dostat, nemůžu ho teď vidět. Ještě ne. Nedokážu jasně přemýšlet. Nemůžu… prosím, udělej něco!“ pevně stiskla Nevillovu ruku.

 

Bylo nemožné odejít z pokoje, aniž by se střetli s Ronem, který blokoval jediný východ.

 

Neville vytáhnul hůlku a přiložil ji ke kamenné podlaze. Držel ji tak, aby se zároveň dotýkal i podlahy a druhou rukou opsal kolem sebe a Hermiony kruh.  V duchu prosil hrad, aby je ochrany nechaly projít a vložil do svého kouzla veškerou moc, jíž  disponoval.

 

***

 

Hermiona se kolem sebe udiveně rozhlédla.

 

Teplý vánek jí cuchal vlasy. Vlny omývaly jemný písek na pláži. Stále ještě seděla v Nevillově barevném křesle a Neville klečel vedle ní. Z úst jí unikl přidušený smích.

 

„Neville? Tys nás přemístil z Bradavic? Kde to, probůh, jsme?“

„Tohle je Austrálie. Před pár týdny jsem tu našel pěkné sazenice ibišku. Myslel jsem si, že tady budeš mít klid.“

 

Hermiona ho prudce objala. „Děkuji,“ zašeptala vroucně.

 

„Ty jsi prolomil ochranná kouzla?“ zeptala se náhle.

 

„Ne, jen jsem promluvil s hradem a požádal jsem ho, aby nás nechal projít. Harry nás také přemístil při naší první lekci, takže jsem… ach, ne.“

 

„Co?“ zeptala se Hermiona zvědavě v reakci na Nevillovo náhlé zadrhnutí.

 

Neville zrudnul. Harry nás při první lekci vzal do Zapovězeného lesa. Vzpomněl jsem si na to, když jsem nás chtěl dostat pryč, ale teď jsem si uvědomil, že nás vlastně nikam nepřemístil, že to byla jen fikce." 

 

Hermiona se začala smát, i když se jí po tvářích ještě kutálely slzy.

 

„Asi bychom měli zkontrolovat ochranná kouzla hradu, až se vrátíme,“ navrhnul Neville. „A také to říct Harrymu,“ dodal.

 

Hermiona se zhroutila v křesle. Cítila, jako by její tělo ztratilo veškerou energii. Dlouhé minuty se nehybně jen tak dívala na moře. Neville se pohodlně usadil do písku. Odejít ze studeného Skotska do tohoto tropického ráje byl skvělý nápad. Aniž by na Hermionu promluvil, nabral si hrst písku a nechal si jej protékat mezi prsty.

 

„Je to tady velmi uklidňující,“ poznamenala Hermiona.

 

„Ano. I mně se tady líbí. Jsem rád, že jsme právě tady… samozřejmě okolnosti, za kterých jsme sem zamířili, nejsou ty nejlepší,“ dodal spěšně.

 

Hermiona přikývla.

 

„Proč to jen udělal?“ zeptala se po dalších několika minutách.

 

Neville se na ni podíval, aby se ujistil, jestli od něho opravdu očekává odpověď, nebo se zase jen ptala sama sebe.

 

Hermiona otočila hlavu a zpříma se na něho podívala.

 

„Vím, že nejsem tak krásná jako je ona a že dokážu být občas pěkně protivná, ale víš, myslela jsem si, že se vzájemně milujeme. Nebo alespoň já jeho miluji. A sex s ním byl skvělý, nemyslím si, že by si na mě v tomhle mohl stěžovat. Zřejmě jsem se spletla.“

 

Neville se nad otevřenou zpovědí Hermiony začervenal. Pořád měl před očima Rona a Lisu a nemohl se toho obrazu dvou milujících se lidí zbavit. Do dneška ani netušil, že by sex mohl být tak upocený a živočišný. Tvrdě ho zasáhlo zjištění, že tuto část života dosud opomíjel.

„Hermiono,“ řekl jí jemně, „je mi to líto, ale já o sexu nic nevím,“ a s náznakem  úsměvu dodal, „ale jsem si jistý, že tě Ron miluje. Jen si musí dát dvě a dvě dohromady.“

 

Hermiona o tom chvíli přemýšlela. „Já to vím, že máš v jistém smyslu pravdu. Ale Ron se nechává příliš ovládat hormony. K tomu, aby se vzrušil, mu stačí jediný smyslný pohled a bez přemýšlení jde…“

 

Neville se snažil skrýt své pobavení nad tím trefným popisem.

 

„Největší potíž je v tom, že jsem je spolu přistihla. Že jsem to viděla…“ zašeptala tiše. „Možná je to jen holčičí problém… bože, jak já nesnáším tyhle sexistické kecy!“ Hermiona zasténala a zhroutila se zpět do křesla.

 

Na to opravdu nebylo co říct. Seděli tiše pospolu a pozorovali příboj. Hermiona se najednou prudce otočila na Nevilla.

 

„Ach, Neville, jsem tak strašně sobecká!“ rychle přeměnila křeslo, na kterém seděla, v malou pohovku a povzbudivě vedle sebe poplácala na sedadlo.

 

„Rád sedím na písku,“ řekl Neville, ale přesto vstal a posadil se vedle Hermiony.

 

Kontakt s pískem mu však brzy začal chybět. Předklonil se, zul si boty i ponožky a s povzdechem si zahrabal nohy do vyhřátého písku.

 

Hermiona se i přes své slzy rozesmála a sklonila se, aby se také osvobodila ze svých bot. „Nedívej se,“ přikázala mu, než vstala a poodešla za pohovku, kde si stáhla vlněné punčochy. Když se vrátila, sedla si a také zabořila bosé nohy do písku.

 

„Ach, Neville, to je tak příjemné,“ povzdychla si a zavrtěla slastně prsty u nohou.

 

Seděli tam takhle hodně dlouho. Ticho narušoval jen křik mořských ptáků a příboj moře.

 

„Budeme se muset vrátit,“ řekla Hermiona lítostivě. „Poradíš mi, co mám dělat?“

 

Neville se na ni podíval. „A musíš se rozhodnout hned?“

„Jak to myslíš?“

 

„No myslím si, že za tebou Ron přijde a bude s tebou chtít mluvit a byla bys blázen, kdybys ho alespoň nevyslechla. To ale neznamená, že musíš být jakkoli rozhodnutá ještě předtím, než se s ním setkáš, ne? Prostě mu řekni, že jsi ochotná ho vyslechnout a podle toho, jak se k celé situaci postaví, se rozhodneš, jestli mu dáš nebo nedáš druhou šanci.“

Hermiona se na Nevilla pozorně podívala. „Máš naprostou pravdu. Jsem ve svých úvahách tři kroky dopředu a už dělám závěry, zatímco Ron by mi mohl říct něco, co můj postoj nějak ovlivní.“  

 

„A jaké jsou tvé závěry… tedy pokud ti není nepříjemné o tom mluvit?“

 

„To je v pořádku, nevadí mi o tom s tebou mluvit. Dobře, můžeme se třeba políbit na usmířenou a pokračovat, jako by se nic nestalo. Nebo na něj můžu vykřičet všechnu svou frustraci a rozejít se. To by však znamenalo nepřátelství a to nechci, už kvůli boji proti Voldemortovi, který nás společně čeká. To je teď důležitější. Ale jde o to, že i kdybychom se usmířili, náš vztah už nikdy nebude jako předtím. To kouzlo, co mezi námi bylo, je pryč.  A já nechci neustále myslet na to, jestli si Ron někde neužívá s nějakou jinou, zatímco budu třeba v knihovně. A také se nechci vzdát chození do knihovny ani svého výzkumu jen proto, abych ho měla neustále na očích. To vážně není moje představa o zdravém vztahu.“ 

 

„V tom s tebou souhlasím.“

 

„V podstatě je to o tom, Neville, že on je můj kamarád od doby, kdy jsem poprvé vstoupila do kouzelnického světa. Vždycky byl můj kamarád. A já ho nechci ztratit. Možná byla chyba, že jsme spolu začali chodit.“

 

„Tak v tomhle s tebou nesouhlasím,“ řekl Neville překvapivě. „Byli jste spolu opravdu šťastní, i když to teď bolí. Nebo právě proto to tak bolí. Já osobně jsem v tomto zastáncem starého rčení: „Je lepší milovat a ztratit, než nikdy v životě nepoznat lásku.“ Ani nevíš, jak rád bych miloval a byl milován, i kdyby to mělo být jen na chvíli.“

 

Hermiona vyslala na Nevilla soucitný úsměv a položila mu ruku na rameno.

 

„Nevím, jestli bys něco takového měl chtít, strašně to bolí,“ zašeptala.

 

Neville jí beze slova stiskl ruku.

***

Při večeři se profesorka McGonagallová dívala úkosem ke stolu své koleje. Potter, Grangerová, Ron Weasley a Longbottom, ti všichni chyběli. Obrátila se na Brumbála. „Albusi, nevíš něco o tom, že by Potterova skupina na něčem pracovala?“

„Minervo, omlouvám se, zapomněl jsem ti to říct. Dobby mě informoval, že dal Harrymu něco na spaní. Pochopil jsem to tak, že byl Harry vyčerpaný a kvůli tomu měl dnes odpoledne nějakou nehodu při lektvarech, která ho stála zbytek jeho sil.“

 

„Cože? Severus mi neposlal žádnou zprávu!“ Podívala se směrem, kde její kolega obvykle sedával, ale jeho místo bylo také prázdné. „Psaní zpráv o úrazech bere obvykle velmi vážně, i když zrovna pracuje na nějakém lektvaru, tak tohle nikdy neopomene.“

„Dobby říkal, že je to jen pár drobných popálenin. Nemusíš si dělat starosti. Dobby u něho bude bdít do zítřejšího rána a až se probere, bude v pořádku.“

 

„V tom případě zůstává otázka, kde jsou ostatní, že? Nemohou sedět u jeho postele, zatímco on spí?“

 

Dveře do Velké síně se otevřely. Na chvíli se v nich objevily ryšavé vlasy Rona Weasleyho. Ten se jen podíval k nebelvírskému stolu a rychle zmizel.

Minerva byla v tu chvíli na nohou. „Něco se děje! Cítím to!“

Okamžitě odešla ke svému kolejnímu stolu, aby zmapovala situaci.

 

***

 

Draco Malfoy na druhé straně Velké síně celou scénu zvědavě pozoroval. Byl domluven s Hermionou, že mu po Eloise pošle zprávu, kdyby se Potterovi přitížilo. Dost se vyděsil, když zjistil, že pří večeři chybí Harryho přátelé. A Snape také chyběl. Harrymu muselo být něco víc, než se původně předpokládalo, ale proč mu, pro Merlina, nedali vědět, aby se na něho podíval? Jeho obavy vystřídal zmatek, když rozrušený Weasley strčil hlavu do dveří, rozhlédl se a zase vycouval. Všiml si, jak na to zareagovala McGonagallová a jak odešla ke stolu své koleje. Sáhl do tašky, vytáhl z ní učebnici lektvarů a rychle vstal.

 

„Kam jdeš, Draco?“ zeptal se Goyle.  

„Grangerová si zapomněla po té nehodě při lektvarech v učebně svou knihu,“ zalhal. Pansy se zamilovala do vyprávění příběhu o tom, jak se ocitl Potter nahý při hodině lektvarů a bavila tím všechny přítomné u zmijozelského stolu. „I když teď, když nad tím přemýšlím, opravdu se mi nechce tahat se s tou knížkou nahoru do nebelvírské věže, a to jen kvůli její hlouposti. Může jí to vzít jeden z nich.“ Nechal svůj hlas, aby zněl trochu váhavě a přitočil se ke stolu v naději, že zaslechne rozhovor.

 

***

 

„Pane Finnigane, proč pan Weasley hlídkuje mezi dveřmi, když by měl být u stolu a jíst? Bůh ví, že ho obvykle nemusí nikdo dvakrát pobízet! A kde je slečna Grangerová a pan Longbottom?“

 

Seamus samozřejmě znal odpověď a věděl, co se stalo mezi Ronem a Hermionou, ostatně jako snad každý z Nebelvíru. Někteří dokonce s velkým potěšením dál roznášeli scénu, které byli svědky. Ron se totiž přihnal do společenské místnosti s dotazem, zda někdo neviděl Hermionu a o pár chvil později přišla Lisa Turpinová, evidentně ze schodů, které vedly do chlapeckých ložnic, v slzách. Polovina  z přítomných šla s Ronem nahoru a když bezvýsledně prohledali celé patro, začali bušit na dveře pokoje Nevilla Longbottoma.

 

Neville jim odmítal otevřít, i když věděli, že ani on, ani Hermiona neopustili chlapecké ložnice. Ron si byl sice zcela jistý, že tam jsou, přesto však v naději prohledal ještě celou školu a potom se vrátil do společenské místnosti a znovu se ptal, jestli někdo neviděl jeho přítelkyni. To celé se opakovalo několikrát dokola a Ron byl stále více zoufalý. Opětovně šel ke dveřím do Nevillova pokoje a začal do nich kopat. Když se ho snažila Ginny uklidnit a zjistit, co se stalo, jen se na ni utrhl s dotazem, kde je Hermiona.

 

Ginny si dala dohromady toto podivné chování a pláč Lisy Turpinové a spěšně odešla ověřit si svou domněnku. Když se za chvíli vrátila, vrazila bratrovi facku a mrazivě mu řekla, že je nechutné hovado.

 

Nikdo přesně nevěděl, jakou roli v tom má Neville, ale začaly vznikat dohady, že nešlo o milostný trojúhelník, ale čtyřúhelník. Ovšem představa vášnivého Longbottoma u většiny spolužáků vyvolala přinejmenším úsměv.

 

Přes to všechno, co o tom Seamus věděl, podařilo se mu zachovat vážnou tvář a říci: „Obávám se, že vám s tím nepomůžu. Netuším, co se děje, paní profesorko. Není snad možné, že je Hermiona v knihovně a Neville ve skleníku? Oba mají tendenci nechat se unést prací a zapomenout na čas. Nemyslíte, paní profesorko?“

 

„Věděla jsem, že se vás nemám ptát, pane Finnigane. Ale ujišťuji vás, že vám lhaní nikdy moc nešlo. Ginevro Weasleyová,“ řekla a poodešla dál podél stolu k dívce, „proč váš bratr není na večeři?“

 

Ginny na ní vzhlédla a její pohled byl tvrdý a nepřístupný. „Zřejmě se mě bojí. Před chvílí jsem mu dala pořádnou facku,“ prohlásila vzdorovitě.

 

„Slečno Weasleyová, po tom, jak se k sobě chováte doma, mi nic není, ale v této škole nehodlám tolerovat žádné násilné chování. V této věci mě navštívíte zítra touto dobou v mém kabinetu a odpykáte si trest. A teď zpět k mému dotazu. Vsadím se, že mi k tomu nechcete říct nic bližšího?“ Minerva toho věděla o sourozencích Weasleyových tolik, že by o nich mohla napsat knihu. Léta praxe ji naučila, že ať se pohádali sebevíc, vždy se semkli proti každému, kdo by jim do jejich sporu chtěl strkat nos. Nemělo proto smysl plýtvat časem v této předem prohrané bitvě a musela jen doufat, že Ronovo rozrušení není důsledkem nějaké nemoci.

 

„Nechci, paní profesorko,“ souhlasila Ginny.

 

„Tedy dobrá. Jen doufám, že nikdo z vás mi neskrývá nějaké závažné informace, protože jestli je někdo zraněný a vy mi to neřeknete, budu strhávat body nejen každému, kdo s tím má něco společného, ale i těm, co o tom věděli a nic neřekli.“

 

Všichni kolem stolu zmlkli. Provinile se ošívali na lavicích, ale nikdo nic neřekl. Draco byl ohromen. Právě když se chystal odplížit se pryč, obrátila se profesorka k němu.

 

„A vy o tom náhodou nic nevíte, pane Malfoyi? Předpokládám, že tady stojíte úplně náhodou a vůbec se nás nesnažíte odposlouchávat.“

 

Draco se napřímil. „Jen jsem vás nechtěl přerušit, paní profesorko. Grangerová ztratila tuto knihu. Myslel jsem si, že bych ji měl vrátit,“ odvětil chladně.

 

„Opravdu? Nikdy jsem si nevšimla, že by vám chyběla sebedůvěra, abyste přerušil kohokoli, pane Malfoyi. Jak jste přišel k té knize?“ natáhla k němu ruku.

 

Draco zkoprněl.

 

Na vnitřní straně knihy byl jeho vlastní monogram.

***

Pokračování za 4 dny…

 

 

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
07.03.2010 13:13:48: Co udělá s tak velkou školou, když zmizí čtyři známé tváře... Myslím, že pro Rona je už velkým trest...
23.10.2009 15:57:42: Ou, tak teď si Draco trochu na...hnojil do bot..smileysmiley Ginny je skvělá a dovedu si představit, že...
22.10.2009 16:41:51: Kuraiko – san – Hmmm… doufám, že neprozradím příliš když řeknu že ani Neville nezůstane v této povíd...
21.10.2009 17:19:05: Wow tak to byla fakt dobrá kapitola, Ginny mě úplně dostala jak dala Ronovi facáka klidně ale mohla ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.