Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

12/B - Tajemství výroby hůlky

Harry ho následoval do prvního patra, cestou se zastavili v koupelně. Posadili se v útulné kuchyni za stůl z lakovaného dřeva. Na stole už byla přichystaná velká mísa plná lahodně vonícího masa a několik krajíců čerstvého chleba.

 

Lottie už večeřela, ale poté, co se o oba muže postarala, usadila se k nim se sklenkou nějakého fialového alkoholu a dělala jim společnost.

 

„Pane Pottere, chodíte ještě do školy, že? Jaký je váš oblíbený předmět?“ zeptala se Lottie se zájmem.

 

„Ano, madam,“ odpověděl Harry, protože si nebyl jistý, jestli je to paní Ollivanderová, nebo ne.

 

„Och, nemusíte být tak formální! Říkejte mi Lottie! Tak jako každý,“ řekla povzbudivě.

 

„Dobrá, pak mi tedy prosím říkejte Harry. Nejsem moc dobrý v kouzelnické etiketě,“ přiznal Harry s rozpaky, „nikdy si nejsem docela jistý tím, co se sluší a co ne,“ dodal.


"Ke zdvořilému chování  není zapotřebí znát nazpaměť etiketu," usmála se na něj Lottie, "a vaše chování se zdá být velmi milé, Harry."


Harry se na ni také usmál.

 

Před sebou měl zbytek pudinku s ovocem a šlehačkou.


Harry olízl poslední zbytky ze lžíce a blaženě se na ženu usmál. „To byla lahoda, Lottie! Poznal jsem v tom hřebíček a kardamom, ale co bylo to další koření?“

 

„Tedy! Mladý muž co umí vařit? Vy jste samé překvapení!“ v průběhu dalších několika minut si vyměňovali recepty.

 

„Obávám se, že na vás čeká práce,“ řekl Ollivander, zatímco vstával od stolu.

 

„Neměl bych nejdřív umýt nádobí?“ zeptal se Harry a rychle vstal.

 

Lottie se zasmála. „Že bych vás zaměstnala v kuchyni? Myslím si, že jste sem přišel kvůli něčemu důležitějšímu! A na Barnym vidím, jak je netrpělivý, tak už běžte.“

 

Harry se zašklebil a v okamžitém impulsu se naklonil přes stůl a políbil Lottie na tvář. „Děkuji,“ špitnul jí.

 

„Och! Jste vážně milý! Ale raději už jděte, než začne Barny žárlit!“ pochechtávala se, ale byla očividně potěšena.

 

Harry následoval výrobce hůlek zpět do dílny.

 

„Teď je čas umístit do hůlky jádro, pane Ollivandere?“ zeptal se.

„Tak takhle ne! Moje žena je pro vás Lottie a já pan Ollivander?“

 

„Já bych si nikdy netroufl…“

 

„Myslím si, že v tuto noční hodinu hodíme etiketu za hlavu! Mé jméno je Barny a je stejně dobré jako mé příjmení!“

 

„Děkuji… Barny,“ usmál se Harry.

 

„Dobře, dobře, pane Pottere…“

 

„Harry.“

„Je mi potěšením, chlapče. Dobrá tedy… Harry. Budeme postupovat od jednoduchého ke složitému, jak jste už dnes jednou řekl. Možná vám to tak nebude připadat, ale je to tak. V každém případě je opravdu čas vložit peří Fawkese do hůlky, Harry!“

 

Harry zvednul pírko ze stolu a opatrně ho zasunul do otvoru. Všiml si, že pan Ollivander... Barny...  se nikdy nedotkl jeho budoucí hůlky ani pera z fénixe a uvědomil si, že to bylo od něho záměrné. Hůlka bude jen jeho majetkem a pracoval na ní zcela samostatně, přesně tak, jak o tom snil. Byl skutečně velmi šťastný, že se mu jeho přání vyplnilo.

 

„Dobrá, to bylo snadné, že? S pírkem nejsou žádné potíže. Ale měl byste vědět, že s ostatními jádry to není tak lehké. Představte si takové vlasy mořské panny. Tam je to velmi složité. A co se týče… jistě, jistě! Nebudu odbíhat od tématu! Nyní je potřeba hůlku zaplombovat.“

 

„Tady jsem měl vždycky problém,“ přiznal Harry. „Existuje na to nějaké kouzlo?“

 

„Ne, ne, žádné kouzlo.“

 

Harry posmutněl.

 

„Neexistuje žádné verbální kouzlo. Ale všimnul jsem si, že máte velmi silnou bezhůlkovou neverbální magii, takže to jistě dokážete. Teď se soustřeďte na svůj proutek. Přiveďte ho zpět k životu tak, aby se zevnitř vyplnily i ty nejmenší molekuly prostoru, ale přitom se nepoškodilo jemné chmýří pírka. Ty malé chloupky se nesmí porušit, jen se musí vyplnit prostor mezi nimi.“

Harry se podíval na hůlku a ten úkol se mu zdál nemožný.

 

„Jak to mám udělat?“ zeptal se.

 

„Vezměte si hůlku do rukou. Soustřeďte svou mysl jen na ni. Zavřete oči. To je vše, co vám k tomu můžu říct, Harry.“


Harry to udělal. Vždy cítil nějaké zvláštní spojení s tímto kouskem dřeva, ale nyní, když v něm bylo jádro, byl ten pocit naprosto odlišný. Ale nevěděl, co přesně má hledat.

Otevřel oči a bezradně se podíval na Ollivandera, který se na něho povzbudivě usmál.


Harry znovu zavřel oči.

Co jen má udělat pro to, aby se mu to podařilo? Jak může získat kontrolu nad prolínáním dvou různých materiálů? Myslel si, že na to existuje nějaké speciální kouzlo, kouzlo země a on bude jen jako kanál, který ho povede. Uvědomil si, že potřebuje půdu pod nohama. Nešikovně vstal, potřeboval sílu přírodních elementů.

 

„Máte tady zahradu?“ zeptal se.


Ollivander se usmál. „Tudy.“


Vzal ho na malou zahrádku za obchodem. Harry se spolehnul na svůj instinkt, zul si boty a postavil se na mokrou nakypřenou půdu na květinovém záhoně. Příjemný chladivý vánek se opřel do jeho těla. Podíval se na Ollivandera a zrudnul.

 

„Cokoliv budete považovat za nutné, milý hochu, bez rozpaků to udělejte.“

 

Harry si stoupnul zpět na trávu a svlékl si šaty. Bylo mu hloupé stát tam jen tak nahý na cizím dvorku, bos ve trávě, ale jak moc mu to bylo nepříjemné, tak zároveň věděl, že takhle je to správně. Sice mu byla zima, ale byl si jist, že jen takhle to bude fungovat.

 

Co ještě chybí? Oheň a voda. Harry se rozhlédl dokola. Podle sklonu okapového žlabu došel až k sudu.

 

„To je všechna dešťová voda, co tu máte?“ zeptal se Harry.

Ollivander přikývl. Harrymu se ulevilo, když zjistil, že ho starý pán nepovažuje za šílence.

 

Tak už zbývá jen oheň.

 

V rohu stál železný zahradní gril a Harry si ho přenesl k sobě. Když otevřel víko, zjistil, že uvnitř je připravené dřevo, jen ho podpálit. Podíval se tázavě na Ollivandera.

 

„Cokoliv považujete za nutné,“ zopakoval muž svá slova.


Harry zapálil oheň. Cítil, jak zepředu zalévá jeho tělo hřejivé teplo plamenů, zatímco na zádech cítil chlad.


Uchopil hůlku do obou rukou a začal čerpat sílu živlů.

 

Rychle přestal.

Něco bylo špatně.

 

Co by asi tak mohlo chybět? Měl kolem sebe všechny základní přírodní elementy.

Co to jen může být? Roztřásl se zimou.

 

Oheň vesele zapraskal.

 

Na Ollivanderově tváři vytvořily stíny hluboké vrásky.


„Potřebuji slunce,“ řekl Harry v pochopení po chvíli.

 

„Slunce? Ano? No… v tom případě se zatím oblečte, Harry, než tady zmrznete,“ řekl Ollivander pragmaticky.

 

Harry se zklamaně soukal do šatů, ale věděl, že to bylo správné rozhodnutí.

 

„Uděláte si na mě zítra čas, až se sem vrátím?“ zeptal se s nadějí v hlase.

 

„Dobré nebe, milý hochu, nemůžete jít teď domů! Odpočinete si tady u nás! A můžete pokračovat ráno!“

 

„Ale vaše práce… a taky nechci, abych vám u Lottie způsobil nějaké potí…“

 

„Už ani slovo! Máme tady vždycky nějakou tu postel navíc, když k nám přijedou na prázdniny vnoučata, synovci a neteře! U nás budete mít pohodlí, uvidíte!“ naklonil se k němu a spiklenecky mrknul. „Lottie miluje, když se tady něco děje a musí se starat! Na mě se nemůže realizovat, když vyrábím hůlky, nemám na ni tolik času, to sám už dobře víte. Ale když přijdou přátelé a rodina, je ve svém živlu. Je to její životní radost. Její potěšení. A každý velký obraz je tvořen malými tahy, Harry.“

A tak po vypití ohnivé whisky usnul Harry pod střechou výrobce hůlek jako nemluvně. Byl neuvěřitelně unavený, ale také vzrušený v očekávání zítřejšího dne.

***

Příští den ráno vykoukl Barny Ollivander z okna své ložnice. Slunce právě vykukovalo zpoza štítu a vysílalo své zlaté paprsky plné jarní síly. Dnes bude krásný den.

 

A nejen to, bude i velmi zajímavý.

 

Harry Potter stál uprostřed jeho zahrady, nahý jako v den, když se narodil, sledoval východ slunce a čekal, až se první zlatavé paprsky proderou mezi mraky a dotknou se země. Ó, to je tak skvělé! Jaké potěšení vidět takovou míru pochopení přírodních zákonitostí! Ano, výborně! Lottie si stoupla vedle svého muže a přes noční košili si přehodila lehký pléd.

 

„Dobrý bože,“ řekla. „Tohle znamená…on je…?“

„Vypadá to tak. Jaká je to pro nás čest, jaká čest!“ jejich ruce se spojily a potom bok po boku sledovali dění na zahradě.

 

Slunce se přehouplo přes čelní zeď a dopadlo na prokřehlé tělo očekávajícího mladého muže. Dokonce i přes okno mohli cítit tu sílu, kterou znali a využívali výrobci hůlek při své práci.

 

„Má tu moc!“ Lottie těžce dýchala.

 

„Ano!“

 

Netrvalo to dlouho a nezazněly ani žádné fanfáry. O okamžik později Harry Potter precizně mávl hůlkou ve vzduchu, strčil ji do plamenů, smočil ve vodě a nakonec ji zarazil do země. Potom ji vytáhl, položil do trávy na sluníčko a beze spěchu se začal oblékat.

 

„Postavím na čaj a připravím snídaní,“ řekla Lottie. „Drahoušku, mohl bys ho přivést nahoru, jistě bude mít hlad jako vlk!“

Ollivander pro dnešek vynechal své ranní rituály a mávl svou hůlkou kolem sebe, aby se co nejrychleji oblékl. Potom sklouzl dolů po schodech a Harryho potkal, právě když vcházel zadním vchodem.

„Barny?“ oslovil Harry rozpačitě. „Potřeboval jsem to udělat při rozbřesku…“


„Ano, ano, to byl velmi dobrý nápad. Hůlka do sebe nasála naději a svěžest nového dne! Velmi kreativní myšlenka. Viděli jsme to z okna. Teď se pojďte najíst, musíte mít hlad. Jsem si jistý, že Lottie už bude mít přichystanou snídani.“

Harry ho následoval po schodech nahoru a posadil se ke stolu. Před ním ležel velký talíř a na něm šrůtek slaniny, vajíčka, houby, párky a nakrájený chleba. Vše snědl do posledního drobečku.

 

„Dnes opravdu budu trvat na tom, že umyji nádobí,“ prohlásil Harry a zašklebil se na Lottii.

„To není špatný nápad, drahoušku, a mohl byste to udělat, zatímco bude Barny mluvit s Jemirou a Alfricem? A já se mezitím půjdu upravit.“


Harry se pustil do umývání talířů a pánví. Tahle fyzická práce a ráchání se v teplé vodě ho těšilo. Cítil se překvapivě plný energie, přestože očekával, že bude po provedeném kouzlu vyčerpaný.

 

Když skončil s nádobím, vypravil se dolů do dílny.

 

„Položte ji na stůl, Harry. Poslal jsem Alfrika, aby sehnal více exotického dřeva z Afriky. Alfrik miluje tropické klima.“  

Harry položil hůlku na stůl a Ollivander ji studoval, jako by to byla nějaká vzácná starožitnost.

 

„A výsledek?“

 

Harry pozvednul hůlku a švihnul s ní. Vytryskla sprcha stříbrných jisker, obletěla v kruhu pana Ollivandera, který se tomu pochechtával a zmizela za doprovodu harmonické melodie.

„Och, skvěle, skvěle! Ano, ano!“

 

„A pírko uvnitř není uvolněné,“ zašklebil se Harry.

 

„A teď už jen dokončit povrchovou úpravu, mladý muži. Máte už nějakou představu? Nějaký lak? Matný nebo raději lesklý? Má být světlá nebo tmavá?“


Harry se podíval na hůlku. Tolik otázek! „Jen lesklý lak – hladký, nikoli kluzký. Nejraději úplně bezbarvý.“


„Velmi dobře. Takže ji jen lehce přebrousíme. Vypadá hladce už teď.“

 

Starý muž vstal a někam odběhl. Za chvíli se vrátil s kusem velmi jemného brusného papíru. Harry se posadil a jemně přejížděl smirkem po hůlce. Když byl spokojený s jejím hedvábným leskem, položil ji na stůl a podíval se na Ollivandera, který seděl opodál.

 

„Pane Ollivandere? Barny?“ začal zdráhavě, ale měl pocit, že má práci hotovou a nic víc jeho hůlka nepotřebuje.

 

Ollivander zvedl hlavu od krabice, ve které se přehraboval a natočil se jeho směrem.


„Děkuji vám. Byla to příjemná spolupráce a opravdu mě to těšilo. Máte tady v dílně volné místo pro učedníky? Vím, že se nejdřív musím vypořádat s Voldemortem, ale jestli vyváznu živý a…“

 

Ollivander se otřásl smíchem. Když k němu přišel, aby se vedle něho posadil, utíral si však slzy z očí.

 

„Drahý chlapče, víte, jak dlouho trvá, než se z učedníka stane mistr?“ 

 

Harry zavrtěl hlavou.

 

„Alfric je u mě šedesát čtyři let a doposud nedokáže udělat celou hůlku samostatně.“

 

„Cože? Ale to…“

 

"On se stále ještě učí, milý brachu. Jednoho dne se stane kompetentním zaměstnancem, ale Jemira bude vždycky lepší. Výroba hůlky není řemeslo, to je umění, Harry."

 

„Ale…“

 

„Ano, byl jsem zpočátku velmi zmatený, když jste za mnou přišel. Obvykle to totiž bývá nejdřív berla, hůlka přichází mnohem později. O mnoho let později, mladý muži! Proto byla vaše žádost tak neobvyklá, ale já jsem cítil, že to dobře dopadne. Někdy je dobré se spolehnout na intuici, nakonec, bezhůlková magie je také intuitivní záležitost, souhlasíte?“

 

„Ano, samozřejmě,“ přikývl opět zmateně Harry, „ale vůbec nechápu to s tou berlou, Barny, omlouvám se…“

 

„Jste mág, milý hochu. A ti obvykle mívají nejdřív berlu. A až o mnoho let později si vytvoří vlastní hůlku. Ale vy jste ve všem odlišný, tak proč ne?“ vysvětlil mu klidně starý muž.

 

„Mág?“ zalapal Harry po dechu.

 

„Nemusíte se toho obávat! Znamená to jen tolik, že jste neuvěřitelně silný kouzelník, Harry!“

 

„Stejně jako Albus Brumbál? Nebo Voldemort?“ neodpustil si otázku Harry.

 

„Ne, ne! Už jste někdy přemýšlel o míře moci Toma Raddla? On totiž vůbec není tak mocný, jak se zdá. Je jen chytrý a dost šílený na to, aby si pomohl jinak. Ale to, myslím, sám brzy zjistíte, jeho magickou úroveň určitě budete mít možnost vidět. A Albus… jistě, on je velmi silný kouzelník. Ale mezi kouzelníkem a mágem je velký rozdíl. Asi jako mezi motákem a čarodějem. Není to něco, co se dá naučit, je to záležitost genů. Rozumíte…?“


Harry si položil hlavu na ruce, které měl složené na stole.

„Co je vám? Na co myslíte? Nemusíte se ničeho obávat, Harry! Všechno bude v pořádku!“

 

Harry zvedl hlavu a podíval se na něj. „Myslím si, že už mám vlastní berlu,“ prohlásil nesrozumitelně.

 

„Co? Co jste to říkal? Tohle mi musíte vysvětlit!“

 

„Když jsem na své zahradě našel jabloň,“ prohlásil Harry a zčervenal, „tak jsem se ji rozhodl trochu prořezat. Zahrada byla tak zarostlá. Ale mezi prořezanými větvemi byla i taková, která se perfektně hodila jako opora při chůzi. Byl to spíš takový žert… ale potom jsem ji prostě nedokázal jen tak spálit s ostatními a postavil jsem ji ke dveřím k zadnímu vchodu.“

 

„Ano? A dál?“

 

Harry se narovnal a opřel se lokty o stůl, na složené ruce si položil hlavu a začal vyprávět. „No… vy nejspíš nevíte o Tajemné komnatě v Bradavicích. Když jsem chodil do druhého ročníku, tak jsem se tam potkal s baziliškem. V každém případě jsem se tam vrátil zpět pro jeho zub. Samozřejmě pro zub mrtvého baziliška,“ dodal rychle, „tedy vlastně tři zuby, abych byl přesný.“

„Zuby z baziliška! Dobré nebe! Pokračujte!“ muž téměř nadskakoval vzrušením.

 

 

No, já jsem je tím špičatým koncem vtlačil do dřeva. Na každý konec jeden a jeden doprostřed. Ne, už nejsou jedovaté,“ dodal Harry rychle.“

 

„Vskutku geniální řešení! Spojit dřevo a zuby k sobě navzájem přímo! Bez potřeby je nějak přivazovat! Geniální!“   

 

Harry zčervenal. „Víte, nějak jsem cítil, že v té věci je nějaká zvláštní síla a jeden čas jsem ji měl hodně často v ruce… předpokládám, že to zní divně,“ prohlásil zachmuřeně.

 

„Vůbec ne! Chodil jste s ní po zahradě? Spojil jste ji se zemí?“

 

Harry přikývl, byl rád, že o tom konečně může někomu říct. Někomu, kdo pro něho má pochopení a nebude se na něho dívat jako na blázna. Opravdu si tenkrát připadal potřeštěně, když cítil z berly mnohem silnější magii, po té, co ji pod širým nebem zabořil do půdy.  


„Bylo to nesmírně užitečné, ale nepraktické. A potom jsem dostal nutkání vyrobit si hůlku. A zbytek příběhu už znáte.“

 

„Je mi ctí, že jsem mohl vyslechnout váš příběh, Harry. Ale nyní nadešel čas. Nebude vám vadit, když se k nám Lottie a Jemira připojí, že ne?“

 

„Samozřejmě, že ne. Co budeme dělat, pane?“ vyzvídal Harry.

 

„Mág je velmi vzácný. A vlastnoručně vyrobená hůlka má pro něho speciální význam. Mohu říct, že pomoci vám s ní bylo vrcholem mé kariéry.“

 

„To já jsem poctěn, že jste mi s ní pomáhal,“ protestoval Harry. „Nikdy bych to bez vás nedoká…“

 

„Vždyť jste ji celou vyrobil sám! Já jsem jen poradil, jak na to. Zbytek je vaše dílo, mágu Harry Pottere.“

 

Barny došel ke dveřím. „Lottie! Pojď, prosím, dolů, drahá! Jemiro? Jestli nemáme žádné zákazníky, prosím, zavři na chvíli obchod a přijď k nám. Buď tak hodná a vyvěs na dveře cedulku, že přijdeš za chvíli, děkuji.“

 

Obě ženy přispěchaly, Lottie se usmívala a Jemira se tvářila zvědavě.

„Drahá Jemiro, dnes se nám dostalo velké cti. Máš to štěstí, že můžeš být u této stěžejní události přítomna v tak útlém věku. Pan Potter si právě vyrobil vlastní hůlku.“

 

Jemira zírala ze starého muže na Harryho a zase zpět. Barny se křenil od ucha k uchu a vehementně přikyvoval.


Podíval se na Harryho. „Je to tradiční ustálená forma a my se jí budeme řídit. Vy už sám jistě pochopíte, jak na to reagovat.“

 

Všichni tři si klekli na koleno, překřížili svou zaťatou pěst přes hrudník a vyslovili přísahu, kterou později toho roku Harry slyšel ještě několikrát.

 

Harry se cítil trapně, ale zároveň radostně. V rozporu s tím, co mu řekl Barny, vůbec netušil, jak zareagovat. Ale potom si vzpomněl, že ti lidé tu byli kvůli tomu, že vyrobil zvláštní hůlku.

„Děkuji vám,“ špitl. „Chcete ji vidět?“ zeptal se zkusmo.

 

Jak se ukázalo, našel ta správná slova. Ollivander, který se jí až doteď nedotkl, ji vzal s úctou do ruky.

 

Několik minut obrážela za velkého mručení technických poznámek dokola.

 

Jemira se nakonec musela vrátit do obchodu, když někdo začal nedočkavě bušit do dveří krámku, cedulka necedulka.

„Moc vám děkuji,“ řekl Harry Barnymu a Lottii. „Omlouvám se předem, jestli to neřeknu nějakým vhodným způsobem, ale rád bych věděl, kolik vám dlužím. Kvůli mně jste dvakrát zavřeli obchod a navíc jste mě krmili, nechali tady nocovat, věnovali jste mi spoustu času…“ soukal ze sebe rozpačitě

 

„Nesmysl!“ zavrtěla Lottie hlavou, když mu odpovídala. „Přestože jsem s vámi nestrávila moc času, jsem ráda, že jste tady byl. Platit nám za lůžko a stravu, takový nesmysl!“ řekla pohoršeně, nicméně její úsměv vypovídal o tom, že se nezlobí.

 

„A pokud jde o mě,“ připojil se její muž, „tak vidět vás při práci bylo dostatečnou odměnou samo o sobě. I když, jestli bych mohl mít přání…“

 

„Ano?“ povzbuzoval ho Harry.

 

„Chtěl bych se podívat – jistě víte, že z čistě profesionálního zájmu – na vaši berlu.“

 

Harry se podíval z jednoho na druhého. „Bude mi potěšením, když vám vaši laskavost oplatím tím, že vás k sobě pozvu na večeři. A při té příležitosti si prohlédnete mojí berlu. A také strom, ze kterého jsem ji vyrobil.“

 

Samozřejmě, že přijali jeho pozvání. Přišli za ním do jeho domečku na návštěvu opakovaně. Harry je považoval za prarodiče, které nikdy nepoznal.

 

***

S úsměvem na tváři se obrátil na své kamarády.

 

„Právě jsi byl na míle daleko!“ zašklebil se na něho Ron. „Pamatuješ? Bavili jsme se o hůlce! To je taková dřevěná věc. Chtěl jsi nám vyprávět o tom, jak jsi ji vyrobil. Vrať se zpátky na zem a spusť!“


Harry odmítavě zavrtěl hlavou. „To je profesionální tajemství. Nemůžu vám to říct. Pardon.“

 

Ron po něm hodil další polštář.

 

***

Pokračování za 4 dny…

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
17.09.2009 17:27:22: Tak som sa konečne dostala normálne k netu a k stromu. Trochu nahá kapitolka, ale aspoň vieme, ako ...
16.09.2009 18:29:41: Ehm, Harry nahý na zahrádce, no měl štěstí, že se tam nenachomýtl Severus...smiley Berla? To mi tak t...
16.09.2009 09:45:11: Super kapitola. Moc se těším na pokračování.
16.09.2009 07:06:18: A my ti to Sall nemáme za zlé, každý z nás je ti vděčný za překlad, protože se nám a/nechce číst to ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.