Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

12/A - Tajemství výroby hůlky

Tuto kapitolu bych ráda věnovala svým betám, obě s ní měly spousty práce a věnovaly jí spousty času. Děkuji Vám dámy, bez Vás by tahle kapitola nebyl vůbec publikovatelná…

Dokonce musím přiznat, že si tady u té kapitoly obě bety zpřekládaly. Jedna proto, že si chtěla vyzkoušet jaké to je. A druhá proto, že jsem místy měla chyby v překladu…. Naštěstí obě pracují tak skvěle, že se žádný z mých nešvarů k Vám nemá šanci dostat.

Ještě jednou dík, tahle je jen Vaše... nejen proto jak obrovský na ní máte podíl…  Vaše vděčná Sall

***

Harry byl ze svých neúspěšných pokusů vyrobit si hůlku velmi frustrovaný. Už vyzkoušel nespočet různých druhů dřevin, když však zahlédl ve spodní části zahrady svého domu starou sukovitou jabloň, cítil, že ho něčím přitahuje. Jeho první pokusy s jabloňovým dřevem ho ale zklamaly, bylo to sice trochu lepší, ale stále to nebylo ono.

 

Nakonec požádal Fawkese o pírko a on mu ho dal. Pečlivě si vybral prut z větve jabloně, přiřezával jej do patřičného tvaru, ohlazoval a nakonec do něj malou žiletkou připevněnou na špejli vydlabal dutinu pro srdce hůlky. Ještě vyrobil ze dřeva malou zátku a celé své dílo přeleštil. Byl sice trochu znepokojený, protože měl pocit, jako by se pírko uvnitř hůlky pohybovalo, ale přesto doufal, že bude fungovat.

 

Zbývalo už jen ji vyzkoušet.

 

Hůlka sice byla nezvykle lehká a cítil, že je něco jinak, ale kouzlo fungovalo. Pouze náhodou později zjistil, že to nebyla jeho nová hůlka, s kterou kouzlil. Podřimoval na pohovce v pronajatém bytě v Brightonu, odložil si brýle na stolek a rozespale se natáhl pro hůlku, aby si s ní přivolal přikrývku.

 

Když se o hodinu později probudil, zjistil, že to, co stále ještě svírá v prstech není kouzelnická, ale jídelní hůlka. Dřevěná jídelní hůlka byla ještě trochu upatlaná od oranžové sladko kyselé omáčky a on zjistil, že si od ní umazal svoji oblíbenou košili.

 

Po té, co zjistil, že ke kouzlení vlastně hůlku nepotřebuje, začal Harry na své bezhůlkové magii tvrdě pracovat. Vzpomněl si, že první bezhůlkové kouzlo se mu podařilo už v době, kdy ještě bydlel u Dursleyů. Probudila ho tehdy neskutečná žízeň. Okno bylo hermeticky uzavřené a v místnosti bylo příšerné horko. Celý den pracoval na zahradě a před tím, než strýc s tetou odešli do kina, zamkli ho v jeho pokoji, protože nesnášeli, když se v jejich nepřítomnosti potuloval po domě.

 

Harry si znovu zdřímnul, ale po chvíli ho opět probudila nesnesitelná žízeň. Když uslyšel, jak se otevírají hlavní dveře a zaslechl typické dusání svého bratrance Dudleyho, zavolal na něho.

 

To se však brzy ukázalo jako velice špatný nápad.

Dudley totiž nebyl sám, byl s ním Piers Polkiss a ještě jeden kluk. Prázdný dům považovali za skvělé místo, kde by mohli nerušeně experimentovat s drogami.

 

Dudley odemkl zámky na dveřích jeho pokoje a všichni tři vrazili dovnitř. Okamžitě za sebou zabouchli. Když je Harry požádal o vodu a někdo z nich mu podal láhev vodky, neváhal a napil se. Byl tak žíznivý, že doušek čehokoli bylo jako požehnání.

 

Dudley se uvelebil na Harryho polštáři, zatímco Eric se posadil do nohou postele. Piers se opřel o dveře a zatarasil tak únikovou cestu. Harry se napřímil. Strach mu pumpoval adrenalin do žil, v ústech měl jako na sahaře a ta vodka to celé jen zhoršila. Točila se mu hlava a před očima mu všechno plavalo.  

 

Piers nasypal několik řádků bílého prášku a po té, co ho ostatní užili, zbyla tam jen jedna tenká linka. Eric donutil Harryho, aby si šňupnul poslední dávku a jemu bylo brzy ještě hůř. Měl takový neblahý pocit, že drogy a magie by se neměly míchat.


Erik řekl o Harrym, že je baba a všichni se tomu zasmáli. Ale přitom všichni byli zhruba dvakrát těžší než byl on. Piers se na to zašklebil a řekl, že sice nevypadá jako holka, ale asi stejně bude na chlapy. Harry, který teprve nedávno přišel na to, že je jeho orientace jiná a že je opravdu gay, dostal strach jako nikdy předtím.

Z toho nic dobrého nevzejde.

 

Piers se Harryho zeptal, jestli by ho nemohl obsloužit pusou a demonstrativně si sáhl na zip u poklopce.

 

Harry ho rezolutně odmítl.

 

Veselí se rychle změnilo na agresi. Piers se vrhnul na Harryho, vyrval pásek z jeho kalhot, praštil s Harrym o stůl a spoutal mu opaskem ruce za zády. Škubnul mu za kalhoty a jedním tahem mu je sundal ke kolenům. Erik vehementně Pierse povzbuzoval. Harry se obrátil na Dudleyho, který teď byl v rohu postele ve stínu a vůbec nevypadal dobře.

 

Prakticky Dudleyho pohledem prosil, aby mu pomohl.

 

Když se jeho bratranec postavil, doufal Harry, že se chystá vzít situaci do vlastních rukou a zjedná pořádek.

 

Dudley se však šinul ke dveřím.

 

„Kam jdeš, kámo?“ volal na něho Piers. „Bojíš se, že taky ztepláš?“

 

Dudley se ve dveřích otočil. „Je mi zle,“ prohlásil nesrozumitelně a rychle zmizel.

 

„Idiot,“ zamumlal si pro sebe Piers.

 

Otočil Harryho k sobě a rukou mu sevřel krk, tiskl ho opravdu silně. „Budeš mě kouřit hned, ty buzerante, nebo se mám snad obsloužit v tvojí vychrtlý prdeli?“

 

Jakmile mu Piers začal tlačit hlavu dolů, Harry ztratil nervy a něco se v něm zlomilo.

 

Ozvalo se prásknutí a v dalším okamžiku byli oba násilníci pryč. Prostě zmizeli. Harry si natáhnul kalhoty a vyvrávoral ze dveří. Jednou rukou si držel pohmožděný krk a těžce dýchal. Dudley klečel u záchodové mísy a usilovně zvracel. Harry se vrhnul k umyvadlu a chlemtal vodu přímo z kohoutku. Lok za lokem jako by na tom závisel jeho život a dost možná, že opravdu závisel. Potom také zvracel.

 

Měl strach opustit dům ve stavu, v jakém se právě nacházel, ale zrovna takovou měrou se v něm bál zůstat.

 

Podíval se Dudleyho, jak objímá záchodovou mísu a zhoupnul se mu žaludek nad tím obrazem. V břiše měl křeč a musel ještě jednou použít umyvadlo.

 

„Jdu zpátky do svého pokoje,“ řekl, když skončil. „Těch tvých pochybných kamarádíčků jsem se zbavil. Jestli sem ty sráče ještě jednou přivedeš, zabiju tě.“


Dudley pouze ochable přikývl a pokračoval v útoku na toaletu.

 

Harry se vrátil zpět do pokoje, strčil psací stůl a komodu ke dveřím a zhroutil se na postel.

 

O tomto incidentu se nikdy nikdo nedozvěděl. Petunie potkala o několik dní později matku Pierse a ta jí s hrůzou vykládala, jak její syn nebyl několik dní k nalezení.  Nakonec ho někdo objevil úplně opilého v Exeteru a on vůbec netušil, jak se tam dostal. Dudley neřekl ani slovo a Harrymu se vyhýbal jako moru. Žádné urážky, prostě nic. O dva dny později našel Harry ve svém pokoji láhev vody. Přičichl k ní a vypadalo to, že je to opravdu jen obyčejná pitná voda. Možná se po tom všem takhle projevilo Dudleyho špatné svědomí.

 

Během následujícího školního roku si Dudley získal nové přátele. Petúnie o tom psala Harrymu v dopise. Že prý také začal sportovat a oblíbil si box. Dokonce i hodně zhubnul. Nejdřív jí bylo líto, že už se Dudley nestýká se svými starými přáteli. Když však zjistila, že Piers musel nastoupit na léčení ze závislosti na drogách, tak si uvědomila, že takhle je to lepší.

 

Harry se o tom také nikdy nikomu nezmínil.

 

Neřekl to ani Ronovi s Hermionou, dokonce ani Derekovi a Andymu, svým prvním milencům a spolubydlícím z Brightonu.

 

Místo toho začal pracovat na svých svalech a na své magii.

 

Už nikdy se nechtěl dostat do podobné situace.

 

* * *


Vrátil se myšlenkami zpět k pokusům o vytvoření kouzelnické hůlky. O zimních prázdninách opět pracoval na své bezhůlkové magii a znovu měl pocit, že ho k sobě jabloň nějak přitahuje. Na jaře na ní vyrostly nové proutky, byly pružné a přímo překypovaly životem. To je ono – to bylo přesně to, co potřeboval. Harry jasně cítil, že tohle je to pravé dřevo a ten správný čas. S pocitem, že tentokrát to vyjde, jich několik uřízl a vydal se do Ollivanderova obchodu.

 

* * *

Dovnitř vešel v podobě Alexe.

 

Těžký vzduch byl naplněný magií a v paprscích slunečního svitu, který se sem dral skrz netěsnící okenici, tančila prachová zrnka svůj nikdy nekončící tanec.

Harry si chvíli vychutnával všepohlcující ticho a když se před ním z ničeho nic objevil pan Ollivander, téměř nadskočil leknutím.

 

„Pan Potter! Jsem tak rád, že se s vámi opět setkávám! Vidím, že jste za tu dobu pěkně vyrostl. Přišel jste si pro novou hůlku, hádám dobře?“

 

„Ano, pane,“ začal Harry naprosto ohromený tím, že stařík prohlédnul jeho kouzlo. Kouzelník na nic nečekal a otočil se k němu zády a se spokojeným mručením nahlížel do malých zásuvek v regálu. „Tak copak tu máme… tuhle ne… ta taky nevypadá… tahle…“

 

Harry si hlasitě odkašlal a když ho druhý muž ignoroval, zkusil to znovu ještě hlasitěji.

 

„Je tu plno prachu,“ konstatoval výrobce hůlek, „zkuste dýchat nosem, milý hochu. Nakonec od toho tam máte všechny ty jemné chloupky.“

 

„Ehm… tohle není můj problém,“ zamrkal Harry. Vyndal pírko a ratolest z náprsní kapsy a položil je na pult, aby si je mohl pan Ollivander prohlédnout.

 

Když kouzelníkovi došlo, co to před ním leží, prudce se na Harryho podíval.

 

„Snažil jsem si ji vyrobit sám, pane. Ale nefunguje moc dobře. Tohle jsem si přinesl…“ posunul ratolest a doufal, že tím výrobce hůlek nenaštve „…já vám tady nechci dělat zmatky, vím, že váš obchod funguje jinak. Také ale vím, že jste nejlepší ve svém oboru, doufal jsem tedy, že mi pomůžete. Samozřejmě za to dobře zaplatím,“ dodal. Doufal, že jeho žádost nebyla nějak nevhodná. Etiketa kouzelnického světa pro něj byla stále záhadou.

 

„Chtěl jste si ji vyrobit sám? Co vás to napadlo, mladý muži?“ Ollivander se na něho pátravě podíval přes okraj svých půlových brýlí.

 

„Jen jsem měl takové nutkání,“ prohlásil Harry a sám si uvědomoval, jak to zní bláhově, „myslím si, že musí existovat nějaké kouzlo, které připevní jádro hůlky tak, aby uvnitř nechrastilo. Doufal jsem, že byste mě to mohl naučit.“

 

„Hmmm. Takže jste to už zkoušel… A fungovala vám některá?“

 

Harry zrudnul. „Myslel jsem si, že ano,“ připustil svůj omyl, „ale pak se ukázalo, že jsem to dělal já,“ snížil hlas do šepotu, „eh… pomocí bezhůlkové magie.“ Bylo trochu trapné žádat výrobce hůlek o radu a přitom zároveň přiznat, že žádnou hůlku ve skutečnosti nepotřebuje.

 

„Jste si jistý? Že to opravdu byla bezhůlková magie? Můžete mi, chlapče, něco z toho ukázat? Rád se na to podívám na vlastní oči!“

 

„Ehm, a co byste chtěl, abych konkrétně udělal?“ zeptal se Harry zmateně.

Stařík si ho znovu pátravě prohlédnul.
„Mezi všemi hůlkami v tomto obchodě je jedna, která je zhotovená z lipového dřeva a má jádro z žíně jednorožce. Můžete ji přivolat?“

 

Za normálních okolností by to byla podivná žádost, ale vzhledem k tomu, že byli v obchodě s hůlkami, to byl celkem logický požadavek. Harry se snažil vnímat jednotlivé prvky v místnosti. Hledal požadované dřevo. Podlaha na něho téměř křičela, byl to nejspíš největší kus lipového dřeva široko daleko. Taková blbost! Měl začít hledat žíně jednorožce, ty byly vzácné. Začal na ně myslet a na to, že je chce přivolat. Devět krabic vystřelilo z regálů a přistálo na pultě.

 

Ollivander se na něho tázavě podíval.

 

„Od jednoduchého ke složitému,“ vysvětlil Harry.


Podíval se na krabice a myslel na lipové dřevo, snažil se představit jeho typickou vůni a ruka mu sama dopadla na jednu z krabic. „Tahle to je,“ řekl pevně.

 

Výrobce hůlek otevřel krabici a sáhl dovnitř. „Ano, dobře, moc dobře. Není moc lidí, kteří tohle dokáží. Máte přirozený talent potřebný pro výrobu hůlek a jejich prodej,“ pochválil ho tichým hlasem.

 

„Musí to být velmi zajímavá práce,“ poznamenal Harry.

 

„Hmmm… jistě. A teď k tomu, proč jste za mnou přišel! Nemáme čas na lelkování!“

 

Zavedl Harryho ke dveřím, které vedly do zadní části obchodu.

 

Vešli do překvapivě světlé a vzdušné místnosti s velkým stolem uprostřed, u kterého seděli tři lidé. Mladá žena, muž středního věku a žena, jíž vrásky hluboce brázdily její tvář.

Když všichni zvědavě zvedli hlavy od své práce a podívali se na nově příchozí, pozdravil je Harry mírným pokývnutím hlavy. Všichni pracovali na výrobě magické hůlky.

 

„Jemiro, drahoušku, mohla bys mě, prosím, vystřídat v obchodě? Lottie a Alfricu, máte dnes odpoledne volno! A Jemiro, prosím, nevyrušuj nás! Věřím v tvá rozhodnutí! Řiď se vlastním citem!“

 

„Ano, jistě strýčku, samozřejmě,“ okamžitě se zvedla a kvapem mířila do obchodu, cestou si zvědavě prohlížela Harryho. Když procházela těsně kolem něho, ještě mu vyslala jeden obdivný pohled.

 

Stará dáma se postavila, rozdělanou hůlku pečlivě zabalila do ovčí vlny, uložila do standardní Ollivanderovy krabice a strčila ji do skříně za sebou. Potom se pomalu obrátila na Harryho a sjela ho ostrým pohledem v poněkud zapadlých očích.

 

Podívala se na Ollivandra a lehce mu pokynula hlavou. „Připravím vám na později nějaké jídlo. Nechám vám to v troubě,“ řekla, lehce se usmála na Harryho a houpavým, přesto však na její věk a proporce svižným krokem opustila místnost.

 

I muž uklidil svou práci, oblékl si kabát, kývl na ně a také odešel.

 

„Tak to by bylo! Konečně je tu trocha ticha a klidu! Báječné!“ Ollivander se tvářil, jako kdyby tam ti tři běžně dělali hluk nebo nějaké výtržnosti.

 

„Je mi strašně líto, že jste musel kvůli mně přerušit práci v…“

„Ach můj bože, chlapče, stejně pořád naříkají, že jsem jim nedal volno za posledních padesát let! A Jemira… ona je skvělá, je to moje pra pra pra  praneteř. Víte, ona se ráda prohrabává v krabicích v mém obchodě. Chce to tu zdědit, až jednou zaklepu bačkorama, jak s oblibou říká. Myslím, že jí to tady nechám, je opravdu dobrá,“ dodal. „Co si o tom myslíte?“ podíval se vážně na Harryho.

 

„Ale pane, já nemám žádnou představu o tom, co musí umět správný výrobce hůlek. Na první pohled se ovšem jeví jako velmi příjemná a to je velké plus, ne?“

 

„Obezřetná odpověď, to mám rád. Řekl jste to výborně! No tak, položte to na stůl, abych se na to mohl podívat!“

 

Harry položil pírko a útlý proutek vedle sebe na obrovský bílý stůl.

 

„Fawkes vám dal pírko?“

 

„Ano, pane.“

 

„Albus o tom ví?“

 

„Ehm... ne, pane.“

 

„Ničeho se neobávejte, milý hochu. Fawkes si o těchto věcech rozhodne vždy sám. Požádal jste ho o něj, nebo to byl jeho nápad?“

 

„Požádal jsem ho,“ odpověděl Harry a doufal, že v tom nebude nějaký problém.

 

„V té věci si nemusíte dělat žádné starosti. Je dobré, že jste věděl, co chcete a dokázal jste si o to říct. Používal jste toto pírko při všech svých pokusech?“

 

„Ano, někdy jsem ho pěkně pomačkal, ale potom se samo zázračně zregenerovalo,“ přiznal Harry a chvíli se kochal pohledem na krásné peříčko. Natáhl ruku a jemně jej pohladil prsty. Z pírka vytrysklo několik jisker magie.

 

„Ó, to je velmi dobré! Stará magie vytváří dokonalou rovnováhu s mladým dřevem. Skvělé, to je dokonalá kombinace!“ vykřikoval nadšeně výrobce hůlek.

 

Harry byl zmatený. Jeho volba byla náhodná, tak si na tom nepřipisoval žádné zásluhy. Ollivander nadšeně brebentil a vypadalo to, že slova chvály bude opakovat do nekonečna. Jeho radost byla potěšující a nakažlivá.

 

„Vezměte si proutek do ruky. A teď s ním zkuste švihnout! Ano, tak je to dobře! Jste jen o zlomek vteřiny pomalejší, než byste měl být. Uřízl jste si příliš dlouhý prut.“

 

„Opravdu?“ podivil se Harry. „Já jsem doufal, že bych pro změnu mohl mít dlouhou hůlku.“

„Nesmysl, milý hochu. Na krátkém nástroji není nic špatného. Mě to nikdy v ničem nebrzdilo. Proč by na světě existovaly štafle na regály, kdyby byli všichni vysocí? A krom toho, stejně nikdo nedosáhne ze země až na tu horní polici a potom je jedno, o kolik příček musíš vystoupat. Všichni je nakonec potřebujeme, abychom se dostali až nahoru. Na krátkosti není nic špatného, vůbec nic.“

Harry se na něho zašklebil. Ollivander byl nepochybně bizardní muž, ale rozhodně velmi zajímavý.

 

„Tak mi řekněte něco o svých minulých pokusech a podle toho se rozhodneme, jak dál pokračovat.“

 

Harry začal vysvětlovat, jak experimentoval a Ollivander jen střídavě vzrušeně vykřikoval, nebo potutelně mlčel a přikyvoval.

 

„Nebyl to špatný pokus, ale neměl jste na to dostatek speciálních nástrojů a taky jste si napřed dřevo nenamočil.“

 

Vzal Harryho do vedlejší místnosti, kde bylo několik malých podlouhlých kádí, ve kterých se namáčelo dřevo na pozdější zpracování.


Harry se podíval na svůj proutek a potom na nádrž s roztokem. Trochu se zachmuřil a podíval se zpět na svou hůlku.

 

„Potopte ji tam. Mladému dřevu stačí jen několik hodin.“

 

„Eh, je mi to líto, pane, ale já mám z toho takový divný pocit,“ začal Harry a lehce zčervenal.


„Jakže? Co máte za pochyby, pane Pottere?“

 

„Ona tam nechce,“ snažil se vysvětlit Harry a připadal si neuvěřitelně pošetile.

 

„Ne?“

 

„Ano, myslím, že se brání jakýmkoli látkám, které by do ní mohly proniknout. Můžeme to udělat bez nich?“ zeptal se. Nejdřív požádá člověka, který je ve svém oboru špička o radu a pak odmítne udělat, co mu doporučí. Očekával, že ho mistr chytne za ucho a bez prodlení ho vyrazí z dílny.

 

„Opravdu? Tak dobře. Lázeň tedy vynecháme. Velmi zajímavé. Řekl bych, že je to vzácný úkaz! Bude to pro vás obtížná práce, ale pokud je to, to co od vás vaše hůlka očekává, potom jí musíte vyhovět, pane Pottere.“

 

Harry si připadal jako cizinec, který studuje jazyk jeden rok a promlouvá s rodilým mluvčím – jednotlivá slova chápal, ale jejich význam byla jiná věc. Vydechl úlevou nad klidným přístupem výrobce hůlek. Dokonce to vypadalo, že mu zkušený řemeslník věří, že tohle všechno cítí.

 

Pan Ollivander začal z jedné kádě vyndávat jeden kousek dřeva za druhým a tiše si u toho pro sebe něco bručel.  

 

Harry trpělivě čekal.

 

Nakonec vybrané kousky dřeva pečlivě otřel a odvedl Harryho zpět do dílny.


„Dobře, dobře pane Pottere. Jako první stáhněte pruhy kůry. Asi takto,“ prohlásil a začal pracovat na jednom z proutků, který před chvílí vytáhl z kádě. „Nesmíte to uspěchat. Při výrobě dobré hůlky je čas nepodstatný. Některé lze udělat za pár dní a jiné mohou trvat měsíce. Spoléhejte se na svůj instinkt a nechejte se jím vést, pane Pottere.“

 

O chvíli později už byla Harryho hůlka nahá jako novorozeně. Ukázalo se, že hůlka není ideálně hladká, ale Harrymu se ten malý suk, který pasoval přesně na jeho palec líbil. Uchopil hůlku do ruky jako při kouzlení a palcem suk pohladil.  

„Vidím, že jste tam ten suk nechal. To je velmi neobvyklé. Ale není na tom samozřejmě nic špatného,“ dodal Ollivander s úsměvem.

 

„Je na správném místě,“ odvětil Harry a snažil se, aby jeho hlas nezněl útočně.
 
„Ano, ano, věřte svým instinktům. Velmi dobře, chlapče! Ve vašem věku to musí být zvlášť náročné, ale vedete si výborně!“

 

Harry si už na podivné reakce výrobce hůlek začínal zvykat.

 

„Co dál, pane?“

 

„Och, další krok může být ošemetný! Nejdřív si dáme něco k pití, milý chlapče! Vodu? Čaj? Jakmile totiž začneme, nemůžeme práci přerušit.“ 

 

Harry vypil sklenici vody a šel za Ollivanderem, který ho přivedl ke zvláštnímu stroji, který trochu připomínal mudlovskou vrtačku. S nejmenším vrtákem, který kdy Harry viděl. Byl připevněný na vysokém stojanu ve výšce očí.

 

„Nyní se posaďte sem,“ prohlásil Ollivander a rukou zatlačil na Harryho rameno a tím ho donutil si sednout na stoličku.

„Hůlka se nemůže do ničeho upnout, musíte ji po celou dobu držet v ruce. A to může být setsakra namáhavé. Neočekávejte žádnou snadnou cestu. Musíte najít jádro - nechte se vést cestou, kterou vám ukáže vaše hůlka. Očekávám, že ten suk bude trochu problém. Ale v žádném případě nespěchejte! Musíte cítit, co po vás to dřevo chce, rozumíte?“

 

Harry přikývl a snažil se nepovzdychnout si.

 

„Přidržte proutek před strojem a snažte se vnímat jeho pocity. Je dobré to zjistit ještě než začnete.“

 

Harry zvednul hůlku před přední část stroje. Moc ho nenadchla představa, že bude muset držet ruce v této nepohodlné pozici.

 

„Můžete se opřít lokty o stůl. Takhle byste to dlouho nevydržel.“

 

Harry to udělal. Přiložil si konec hůlky k obličeji a podíval se přes její délku na vrták, asi jako se odstřelovač dívá přes hledáček své pušky. Ale nic necítil.

 

Náhle ho napadlo sundat si brýle a zamhouřit jedno oko. A bylo to!

 

„Výborně, mladý muži. Teď si to nanečisto jednou či dvakrát zkuste,“ položil před něho cvičné hůlky.


Byl to rozumný návrh. Potřeboval si to nejdříve vyzkoušet. Harry odložil svou hůlku, vybral si jednu z nabízených, prohlédl si ji a položil zpět.

 

Podíval se na Ollivandera.

 

„Nedělejte si starosti, že ji pokazíte, chlapče. Je to jen kus dřeva a trocha času!“

 

Harry uchopil jeden proutek, potom ho však položil a vzal si svůj. „Takhle mi to nejde, on není můj.“

„Hmmm? Tomu nerozumím. Vysvětlete mi to, prosím, milý brachu!“

„Víte,“ řekl Harry a pohladil jabloňové dřevo, „tohle je moje hůlka a ostatní jsou pro mě jen kusy dřeva.“

 

Ollivander se pochechtával. „Dobře, dobře! Co s tím budeme dělat? Máte nějaký návrh?“

„Je mi to opravdu líto, pane, já vím, že praxe má smysl, ale nemyslím si, že by v tom byl nějaký významný rozdíl, když si to vyzkouším na hůlkách, ke kterým nemám vztah,“ prohlásil a přejel prsty po své budoucí hůlce, „tahle na mě prakticky křičí, co mám dělat.“

„Inu tedy dobrá, tak tuhle etapu taky vynecháme,“ řekl Ollivander tajemně. „Pusťte se tedy do toho! Neváhejte.“

 

„Jak se vlastně ta vrtačka ovládá, pane?“

„Och! Ano, ano, já hlava děravá. Dejte si nohy na pedály a to je celé. Zkuste lehce sešlápnout. Ach ano, výborně, to je ono. Dobře, vedete si opravdu dobře.“

 

Harry cítil, jak se nad něho naklání, když zapínal vrták. Když však začal pracovat, brzy nevnímal nic jiného než vrtačku, dřevo a bolest v rukou.

 

Všechny své pocity a myšlenky odsunul do pozadí a soustředil se jen na to, aby nakláněl hůlku přesně tím směrem, kterým ho vedla.

 

Když byl hotov, bolela ho ramena, jako by právě absolvoval mučení. Záda měl jako v jednom ohni, jeho oči se nemohly vzpamatovat z toho, jak celou dobu usilovně téměř bez mrknutí sledoval vrtačku.

 

Opatrně své dílo položil na stůl, vstal a protáhl se. Byl v šoku, když zjistil, že venku už je tma a že pracoval pod silným světlem lampy. Vůbec si nevšiml, kdo a kdy rozsvítil.


Pan Ollivander se vrátil zpět do dílny. „Hotovo? Výborně. Musíte být strašně vyčerpaný. Nikdo si neuvědomuje, jak je výroba hůlek fyzicky namáhavá!“

 

„Je mi opravdu líto, že jsem vás tak dlouho zdržel, ztratil jsem pojem o čase.“

„Dlouho? Nesmysl! Když se člověk dobře baví, tak copak záleží na čase? Ale musíte být hladový. Pojďte se mnou, podíváme se, co nám Lottie nachystala k jídlu.“

„Já vám opravdu nechci způsobovat nějaké komplikace, pane. Můžu se sem zítra vrátit, abych to dodělal?“

„Vrátit se zítra? No to ne! Nemůžete práci přerušit! Je potřeba, abyste další část dodělal ještě dnes! Nejdřív se ale musíte najíst, další etapa je těžká. Pojďte za mnou!“

 

***

 

Pokračování za maximálně za 4 dny…

 

Jistě jste si všimli, že se neobjevily příspěvky k 25% povídky… mrzí mi to, ale nestihla jsem zpracovat materiál, co mám pro Vás nachystaný já… Pokusím se to napravit přes víkend…

 

Poslední komentáře
21.12.2010 12:50:51: ZJTrane - děkuji, tato kapitola byla docela náročná na překlad a živě si pamatuji, jak dlouho jí Nik...
20.12.2010 09:31:53: Výroba prútika pre mága Harryho je veľmi zaujímavá. Perfektný nápad popísať ten proces. Skoro som ne...
14.09.2009 19:43:47: Úplně jsem zapomněla… už zítra…hmmm… No tak tedy zítra… smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
14.09.2009 19:06:38: 11 a čtyři... jee.. horlivě namáhá mozkové závity.. patnáct.. a patnáctého je... listuje kalendářem....
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.