Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

3/A - Staré účty

Po večeři šel Harry do kanceláře ředitele a v duchu se připravoval na nepříjemný rozhovor.  

Bylo to pokaždé, když se vracel z prázdnin, a přestože si svou řeč mnohokrát nacvičoval, byl trochu nervózní. Potřeboval se uklidnit. Trochu zpomalil a zaměřil své podvědomí na svůj srdeční tep, jako při meditaci, kterou ho naučil Andy. Dýchal pomalu a pravidelně. Ticho temných chodeb porušovala jen ozvěna jeho kroků. Ten tichý pravidelný rytmus ho uklidnil. S potěšením do sebe nasál jedinečnou vůni starého kamenného hradu. Cítil se jako doma.

Když se trochu uklidnil, začal myslet na body, podle kterých chtěl postupovat. „Takže za prvé, musím být přístupný i názorům druhých,“ umiňoval si. „Za druhé, musím správně posoudit všechny skutečnosti, které vyjdou najevo a zasadit se o jejich zlepšení. A za třetí, musím položit ty správné otázky.“ 

Řekl chrliči heslo, které mu před večeří dala McGonagallová, vstoupil na schodiště a nechal se vyvézt ke kanceláři ředitele. Nepřekvapilo ho, když uvnitř uviděl profesorku McGonagallovou sedět v křesle a popíjet čaj. Když vešel, Brumbál právě podával šálek Snapeovi, který byl opřený o zeď.

„Harry! Dáš si čaj? S mlékem a cukrem?“ usmíval se Brumbál a ukázal na konvici.

„Bez cukru, pouze mléko. Děkuji, pane,“ odpověděl Harry. Ředitel mu mávnutím hůlky přistrčil křeslo a podal mu šálek čaje.

Harry se pohodlně posadil a kotník levé nohy si opřel o pravé koleno. Věděl, že uvolněné a sebevědomé vystupování ovlivní jejich přístup k němu. Byl si vědom toho, že ho učitelé pozorují a o to víc se snažil zachovat klid. Usrkával čaj a čekal.

„Jsem si jistý, že nebudeš překvapený, že na tebe máme přichystaných několik otázek, Harry,“ začal zvesela Brumbál.

„To je v pořádku, pane, já mám na vás také několik otázek,“ odpověděl zdvořile Harry.

Brumbálovy oči se zúžily překvapením. „Samozřejmě ti odpovím na vše, co budu vědět,“ usmál se. „Chceš začít jako první, Harry?“

„Až po vás, pane,“ odmítl nabídku.

„Velmi dobře. Možná bys nám tedy mohl říct, kde jsi byl celý minulý týden.“ šel Brumbál rovnou k věci.

Harry usrknul svůj čaj a podíval se na něj. „Můžu se zeptat, proč ve vás vzbudil takový zájem právě minulý týden, pane řediteli?“ zeptal se klidně.

„Protože jste nebyl doma u svých příbuzných,“ vyjel na něj Snape. „V domě, ve kterém jsme promarnili spoustu času a námahy při vytváření ochranných kouzel!“

Harry se na něho podíval a jeho fantazie se rozeběhla úplně jiným směrem, než kterým se ubíral rozhovor… Teď ne! Okřikl se.

Znovu si usrkl čaje. Dlouhé tísnivé ticho přerušil až hlas profesorky McGonagallové.

„Pane Pottere, my si uvědomujeme, že váš život v Zobí ulici může být trochu nudný, ale…“

„Opravdu, paní profesorko?“ zeptal se tiše Harry a trochu se k učitelce přeměňování naklonil. „To je zajímavé. Co vlastně víte o mém životě v Zobí ulici?“  

McGonagallová si ho pátravě prohlížela. „Promiňte, ale nechápu...“ 

„Jen jsem se zeptal, co víte o mém životě v Zobí ulici.“

Minerva se zmateně podívala na své kolegy a uviděla na jejich tvářích stejné nepochopení, které cítila ona sama.

„Nevzpomínám si, že by od té doby, co jste mě jako nemluvně položili na jeho práh, nějaký dospělý kouzelník nebo čarodějka, ten dům navštívili. V tu noc, kdy moji rodiče zemřeli, jste mě nechali napospas mé tetě a strýci. První do toho domu vstoupil až pan Weasley v létě před mým čtvrtým ročníkem v Bradavicích. Nebo se snad mýlím?“ zeptal se Harry.

 

„Vaši příbuzní nemají kouzelníky příliš v lásce …“ začala McGonagallová, ale Harry ji nekompromisně přerušil.

„Ano, to je pravda. Nemají rádi žádné kouzelníky,“ prohlásil pomalým nebezpečným tónem.

Na okamžik se v ředitelně rozprostřelo tíživé ticho.

Harry potlačil svůj hněv a tiše pokračoval. „Víte, pokoušel jsem se to pochopit. Dali jste mě tam tu noc, co mí rodiče zemřeli, to chápu. Ale že nikdo z vás nepovažoval za nutné se přesvědčit, že jsem v pořádku, třebaže jste věděli, že Dursleyovi nesnáší magii a kouzelníky vůbec, je pro mě víc než nepochopitelné!“

„Paní Figgottová…“ začal Brumbál.

„Do toho domu nikdy nevstoupila,“ dokončil Harry.

„Pottere, tohle všechno je nějaký úvod k dojemnému příběhu o tom, jak s vámi bylo špatně zacházeno? No tak prosím, pokračujte!“ ušklíbl se Snape.

Harry se podíval na muže, vedle kterého se dnes ráno probudil. Když si uvědomil tu ironii, měl co dělat, aby se nerozesmál.

„Vlastně jsem - právě nyní - se svým životem naprosto spokojený. Tedy... když mi o něj zrovna neusiluje  Voldemort,“ odpověděl Harry, „bojím se jen o další děti, které někde trpí tak, jako jsem trpěl já.“

„Jak nebelvírské,“ zamumlal Snape, za což si vysloužil spalující pohled od McGonagallové.

„Pane řediteli, máte představu, kolik je právě teď ve škole sirotků?“ snažil se Harry změnit taktiku.

„Mám dojem, že to není váš problém!“ zavrčel Snape.

Harry se nenechal vyvést z klidu. „Neptám se na jména, chci vědět jen přibližný počet. Předpokládám, že vzhledem k řádění Voldemorta tu nějací budou.“

„Máte starost o všechny trýzněné děti, Pottere?“

„Předpokládám, že i ve Zmijozelu jsou sirotci. Voldemort jich nadělal dost i ve vlastních řadách, když byl nespokojen se svými služebníky, pane profesore,“ podíval se zpříma na Snapea. „Zajímá mě každé dítě, bez výjimky. Chci se ujistit, že to, co jsem zažil já, není obvyklá péče, se kterou se opatrovníci staví ke svým svěřencům. Pokud ano, je to strašné.“

Dospělí se podívali na Harryho jako na dítě, které ničemu nerozumí.

„Pane Pottere, většiny těchto sirotků se ujala jejich rodina. Není potřeba je kontrolovat,“ nasadila McGonagallová vlídný tón.

„Profesoři, předpokládá se, že nasadím svůj život za osvobození kouzelnického světa. I kdybych tu válku vyhrál, bude to vítězství vykoupené za cenu velké bolesti. A to nemluvím jen o Voldemortově Cruciatu. Potřebuji žít ve světě, který stojí za to, abych za něj bojoval.“

„Pottere, vaše touha být hýčkaným hrdinou je prostě ohromující! Stěžujete si, že vás kouzelnický svět nerozmazloval a přitom jste ignoroval veškeré ochrany, které jsme vám poskytli,“ Snape byl opřený ve svém křesle, ruce položené na opěrkách. V tmavých očích pohrdání.

„Vaše snaha o moji bezpečnost byla žalostná,“ prskal Harry, „ale na to, aby to vybudovalo pevnou vůli v zachránci kouzelnického světa, to dokonale stačilo. Vážně vás ty vaše ochrany ujistily o tom, že jsem v Zobí ulici? A jaké zprávy vám podával Remus Lupin o mé bezpečnosti? Vím, že Zobí ulici hlídal.“

Snape a McGonagallová se podívali na Brumbála. „Ano, hlídal, Harry,“ odpověděl ředitel a přemýšlel, o co vlastně Harrymu jde.

„Tak proč Lupin nepožádal moji tetu, aby se se mnou mohl setkat?“

„Předpokládali jsme, že by tě tví příbuzní poslali do tvého pokoje za neposlušnost. Měl jsi přeci zakázáno stýkat se s jinými kouzelníky.“

„Samozřejmě. Oni ode mě očekávali jenom špatné chování. Takže vy jste si začali o mě dělat starosti, až když se ukázalo, že můj magický podpis zmizel,“ podíval se do tří tváří před sebou, v každé z nich se odrážely jiné emoce. „Kdybych zemřel dva dny před tím, tak by to vaše odpovědnost nebyla?“

„Nebuďte směšný, Pottere!“ ušklíbl se Snape. „Nedělejte z toho melodrama! Proč bychom si měli myslet, že jste byl ve svém domově v nebezpečí?“

„Samozřejmě, proč byste měli?!“ křičel Harry.

Ticho.

„Pane Pottere?“ promluvila tiše Minerva McGonagallová a hlas se jí lehce třásl. „Snažíte se nám naznačit, že vás vaši příbuzní zneužívali?“

Vycítil, jak se do něho zabodly tři páry očí.

„Řekl jsem jen, že jste neměli žádný způsob jak to zjistit, a upřímně řečeno, ani jste neměli zájem to zjistit.“

Ticho.

Harry se zhluboka nadechl ve snaze se uklidnit. „Obávám se, že jsou zde i jiné děti, které jsou na tom tak, jako já. Vím, že pečovat o ně, než přijdou do Bradavic není vaše zodpovědnost, ale kouzelnický svět by se měl ujistit, že je o ně dobře postaráno. A poté, co se stanou studenty tady, měl by být nějaký způsob, jak kontrolovat, že je v jejich rodinách všechno v pořádku.“

„Takže vy tvrdíte, že jste byl zneužívaný?“ přestože Snapeův hlas nebyl výsměšný, Harry se cítil lehce podrážděný, protože o tohle tady přece vůbec nešlo.

„Profesore Snape, nic takového přeci netvrdím. To, co se stalo mně, není důležité…“

Mistr lektvarů si odfrkl a Harry se na něj pronikavě podíval.

„Dobrá, když to tedy musíte vědět, byl jsem zneužíván. Byl jsem bit asi víc, než většina dětí a často jsem hladověl. Většina lidí by asi mé podmínky považovala za nepřijatelné, ale tohle není…“

„Dům vypadal být v pořádku, Harry, a tví příbuzní nejsou nemajetní...“ začal zaraženě Brumbál.

Harry si povzdechl. Zdá se, že mu od tohoto tématu nedovolí uhnout. „Byl jste někdy uvnitř mudlovského domu?“ zeptal se ředitele.

Brumbál vypadal zaskočeně. „Ne, myslím, že ne,“ odpověděl zdráhavě.

Harry přikývl. „Mudlovské domy nejsou podobné těm kouzelnickým. Pokoje nejdou zvětšit tak, aby vyhovovaly potřebám jejich obyvatel. Nikdy vám nebylo divné, že moje oznámení o přijetí do Bradavic bylo adresované do přístěnku pod schody?“

Tři páry očí blýskly po sobě a potom se zaměřily na Harryho.

Harry se rychle rozhlédl po místnosti a pak mávl hůlkou na prázdný kus zdi vedle krbu. Objevila se tam dvířka zhruba 90 cm vysoká a 60 cm široká, s petlicí na jejich vnější straně.

„Můj pokoj,“ prohlásil Harry, „před tím, než mi přišel dopis ze školy. Prosím, podívejte se.“

Všichni tři přistoupili k dvířkům.

„Budete muset jít jeden po druhém,“ řekl Harry s úsměvem v hlase. Vstal a podržel dveře profesorce McGonagallové. Když byla uvnitř, zavřel za ní.

„Je tady tma!“ Její hlas zněl zevnitř přidušeně.

„Ano.“

„Au! O něco jsem se praštila do hlavy!“

„Promiňte, paní profesorko, neřekl jsem vám o schodišti. Rovně se můžete postavit jen u dveří.“

„Ale já ty dveře nevidím!“ 

„Ale ano, je to možné. Podívejte se na podlahu, škvírou pode dveřmi prosvítá světlo.“

„Pottere, kde je tu vypínač? Mudlové mají přeci elektřinu!“

„Většinou mi nedovolili používat žárovku,“ zašeptal Harry. „Elektřina je drahá.“

Snape i Brumbál se zadívali na Harryho. Uhnul jim pohledem a ustoupil, aby mohl otevřít dveře. McGonagallová ještě chvíli zůstala uvnitř, než se odhodlala vyjít ven. Když procházela kolem Harryho, pohladila ho po rameni. Nebyla schopná se mu podívat do očí. Její pohnutí Harryho dojalo.

Brumbál se sehnul a podíval se dovnitř. „Dveře se dají zamknout pouze zvenku,“ konstatoval překvapeně.

Mladý muž přikývl.

Snape se musel pořádně sehnout a Harry se pokoušel nedívat se na jeho pozadí, když se skloněný soukal dovnitř. Zavřel za sebou. Harry slyšel, jak zavrzalo jeho provizorní lůžko, když se Snape posadil a připadalo mu nemístně intimní, že Snape sedí na jeho dětské posteli. Věděl, jak má mistr lektvarů citlivý nos. To vše ještě umocňoval uzavřený prostor. Zápach potu, moči a špinavých ponožek se mísil s pachem krému na boty, který byl položen v krabici u dveří.

Snape zaklepal na dveře a Harry mu je okamžitě otevřel. Jedno mávnutí hůlkou a místo malých dvířek tu byla velká.

„Toto je místnost, kde jsem spal poté, co přišel dopis z Bradavic. Byli tak vyděšení, že mě přestěhovali do Dudleyho druhé ložnice.“

Vyzval své učitele, aby vstoupili a následoval je. Když Snape vcházel dovnitř, prohlédl si pečlivě všechny visací zámky na dveřích. Nacpali se všichni do malého pokoje. Harry viděl, jak si prohlížejí skromné vybavení a mříže v okně. Kleknul si na kolena a nadzvedl uvolněné prkno v podlaze. „Tady jsem měl ukrytou svou hůlku a jiné cennosti. Všechny ostatní věci byly zamčené v mém kufru, ke kterému jsem neměl přístup.“

„Alespoň jste tady měl kočku, která vám dělala společnost,“ snažila se McGonagallová zlehčit situaci, když si všimla, že dole na dveřích jsou přimontovaná malá výklopná dvířka.

„Ne, těmi dvířky mi sem strkali chléb a vodu. Byl jsem tu zamčený i několik týdnů v kuse. Pouštěli mě ven jen pokud bylo potřeba pomoct s nějakými domácími pracemi.“

Mlčení bylo tak napjaté, že se ho mohl skoro dotknout. Harry vyšel ven jako první a posadil se opět do křesla.

 

Brumbál mlčky vykouzlil konvici čaje a nalil si plný hrnek.

„Musíte je nenávidět. A nás také,“ šeptla McGonagallová.

„Nesnášel jsem je,“ souhlasil Harry, „až do té doby , než  jsem měl před dvěma lety srdečný pohovor s mou tetou... na začátku letních prázdnin, poté, co zemřel Sirius. Došlo mi, jak jsem k nim byl nespravedlivý.“ Nedokázal potlačit lítost v hlase. „Oni to všechno nedělali, aby mi ublížili. Oni se mě báli.“

„Cítíte s nimi lítost?“ zeptal se Snape nevěřícně.

„Ano,“ přikývl Harry. Obrátil se na ředitele. „Pane, chtěl bych, abyste mi něco slíbil…“

„Slíbil? O co jde, Harry?“ zeptal se Brumbál překvapeně.

„Slibte mi, že bez ohledu na to, co vám nyní řeknu, budete pokračovat v placení školného pro Dudleyho, tak, jak jste slíbil tetě, když se mě ujali. Zbývá mu už poslední rok.“

Brumbál se vážně podíval na mladého muže před sebou. Měl pocit, že jeho chápání reality je opravdu zkreslené. Bylo pro něho těžké, aby si uchoval svůj klidný tón, když odpovídal: „Slibuji, Harry.“

„Děkuji vám, pane,“ vydechl Harry úlevně. Právě splnil jeden úkol.

„Musíte mít svého bratrance velmi rád, pane Pottere,“ poznamenala McGonagallová hřejivým hlasem.

Harry se zasmál. „Je mi líto, že vás zklamu, paní profesorko. Nemůžu Dudleyho vystát, ale udělal jsem s jeho matkou oboustranně výhodnou dohodu.“

„Nechtěl byste nám to vysvětlit?“ zasáhl Snape.

Harry se podíval na černovlasého muže. Seděl pohodlně opřený v křesle, hrnek s čajem držel v dlouhých prstech se zjevnou nonšalancí. Vypadal opravdu úžasně sexy. Harry pocítil nevhodné pnutí v tříslech.

Ovládej se! Odvrátil pohled a obrátil se na Brumbála: „Měl bych několik otázek, pane.“

„Ptej se!“ usmál se starší kouzelník. V duchu byl vděčný, že má u sebe velmi silný a sladký čaj.

„První otázka je trochu osobní,“ poukázal Harry omluvně.

„Pokud budu moci, odpovím ti,“ přikývl starý muž.

„Děkuji vám, pane. Měl jste někdy nějaké děti?“ 

Na všech třech bylo vidět překvapení.

„Ne, neměl, ale jak sám dobře víš, zabýval jsem se dětmi celý svůj život.“

„Ano, pane. Ale to není úplně totéž. Nemám pravdu?“

Brumbál se na něj tázavě podíval.

Harry si povzdechl. „Jsem rád, že vaše chování způsobila nevědomost a ne zlý úmysl.“

Harry viděl, jaký šok jeho slova způsobila, ale to bylo přesně to, co potřeboval. Ujištění.

„Zlý úmysl? Vůči tobě? Měl jsi někdy důvod si něco takového myslet?“ zeptal se Brumbál zaraženě.

„Nevím, co si o tom všem mám myslet. Jen jsem zvažoval různé možné příčiny vašeho jednání.“

„Myslel jsem si, že dát tě k tvým příbuzným je dobrý nápad. Co nejdále od uctívání a pochlebování kouzelnického světa…“

„A to vás nenapadlo, že když mě dáte do rodiny, která se štítí jakéhokoli kouzla, pohlíží na čaroděje jako na šílence a věří tomu, že je jejich povinností to ze mě vytlouct, že tak pro mě vytvoříte stejné prostředí, v jakém vyrostl Voldemort? Víte, že docela rozumím jeho pohnutkám?“

Ticho by se dalo krájet nožem. Co čekali? Pomyslel si Harry.

„A vaše závěry, pane Pottere?“ optal se Snape hedvábným hlasem.

„Než jsem přišel do Bradavic, neměl jsem s mudlovským světem dobré zkušenosti,“ prohlásil Harry. „Na druhou stranu, některá má setkání s kouzelníky by se také nedala označit jako vydařená,“ dodal s mírným úsměvem. „Bylo pro mě velké štěstí, že jsem poznal Weasleyovi. Díky nim jsem pochopil co je to opravdový rodinný život a to pro mě znamenalo opravdu hodně. A asi před rokem jsem šťastnou náhodou potkal jednoho skvělého mudlu, takže nyní mám snad více vyrovnané vnímání světa.“

Tenkrát to pro tebe bylo takhle nejlepší, Harry,“ řekl Brumbál a vzal si z nízkého konferenčního stolku kousek koláče.  

„Možná jste si měl tenkrát promluvit s mou tetou, pane,“ řekl Harry nebezpečně.

„Nerozumím?“ polkl ředitel namáhavě kus sladkosti.

„Že jste si měl promluvit s mou tetou, pane.“

„Pořád ti nerozumím, Harry.“

„To vidím. Jak už jsem řekl dříve, chápu vaše prvotní rozhodnutí přijaté ve spěchu. Smrt mých rodičů musel být šok. Je logické, že jste v první chvíli myslel na mé nejbližší příbuzné. Ale musel jste přece vědět, že mě nechtěli, ne? Jinak byste přeci zaklepal na dveře a řekl jí, že je její sestra mrtvá. Jaký člověk nechá dítě položené na prahu? Jen se zbabělým dopisem?“

Snape zasyčel. Potter si troufl nazvat ředitele zbabělcem! Oproti tomu McGonagallová tam seděla jako přimražená. Ona tam tehdy byla taky. Někde hluboko v srdci cítila vinu.

„Nemůžu uvěřit tomu, že jste si o nich nejdřív něco nezjistili anebo později o mně. Věděli jste, že Dursleyovi už nechtěli další děti?“    

Ticho.

»«

Pokračování příště…… snad za čtyři dny

Poslední komentáře
19.12.2010 00:26:36: Toto mi chýbalo od Rowling. Presne toto mi mnapadlo, keď ho ako bábätko nechali pri dverách. Ako nec...
07.03.2010 00:43:32: Harry se chová úplně jinak, než bych čekala! Tak dospěle a rozumně...
02.07.2009 22:58:30: Soraki – jj dal jim to a ještě dá… zítra… Děkuji za chválu, Bett opravdu odvedla skvělou práci.smiley ...
02.07.2009 15:56:15: Sall a spol., děkuji za krásnou kapitolku... Harry jim to dal, co? Dobře jim tak, měli se starat ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.