Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Vánoce

Hajmi – Vánoční snítka jmelí – 2. část

Harry Potter měl starosti.

Ne, že by je někdy neměl, ale poslední tři dny – přesněji řečeno od vyvěšení toho oznámení – se zvětšovaly ohromnou rychlostí. Připravily ho o spánek i chuť k jídlu. Jindy mu alespoň pomáhala Hermiona s Ronem. Jejich rady a projevená účast velkou část starostí vždycky dokázaly zmírnit.

Ale tentokrát i Hermiona propadla všeobecné hysterii. Dokonce i její známé šprtání šlo stranou. Viděla jen možnost konečně získat od Rona polibek, a posunout tak jejich vztah od kamarádství k partnerství. Vánoční ples a plánovanou hru považovala za skvělou příležitost, jak konečně uskutečnit svůj sen. Za normálních okolností by patrně musela čekat ještě Merlin-ví jak dlouho, protože Ron byl v těchto věcech příšerně upjatý. Proto tentokrát neměla na Harryho čas. Musela ho věnovat vlastním plánům.

Harry by nejraději ples vynechal a zcela vážně přemýšlel o tom, že si raději něco vymyslí a půjde na ošetřovnu. Ale po setkání s Brumbálem věděl, že to není možné. Ředitel mu dal jasně najevo, že se těší, až ho na plese uvidí.  A jakoby znal i Harryho myšlenky, jen tak mimochodem mu připomněl, že účast je povinná.

Harrymu nezbývalo nic jiného než s obavami sledovat všeobecné šílenství kolem.

Dokonce i nižší ročníky, které se směly zúčastnit jen začátku plesu, byly nadšením a klevetěním celé bez sebe. Po přečtení vývěsky spřádaly své vlastní fantazie o tom, co se patrně bude dít později. Zvědavě pokukovaly po svých starších spolužácích a hlavně po Potterovi. Hihňali se kdykoliv šel kolem a určitě si ho představovali, jak se líbá snad s celými Bradavicemi.

Na rozdíl od nich ti starší chodili s hrdě vztyčenou hlavou, a trousili poznámky o svých zaručených schopnostech, dostat kohokoliv si zamanou. Když procházeli kolem Harryho, měřili si ho upřenými pohledy, jako případnou kořist, o které se ještě nerozhodli, jestli o ni stojí, nebo jako někoho, koho mají naprosto jistého. Vymýšleli různé podmínky, za jakých by mu byli ochotni milostivě jeho prohranou snítku jmelí vrátit a pochopitelně to všechno se smíchem prohlašovali pěkně nahlas. Není nutné říkat, že nejnápaditější v tom byli zmijozelové, a také jejich výmysly byly z těch nekrutějších a nejvíc ponižujících.

Jistě, Harry v tom nebyl sám. V o trochu menší míře byli ve stejném postavení i Draco Malfoy, Marcus Flint, Angelina a dalších pár famfrpálových hvězd z ostatních kolejí. Ale Harry věděl, že největší pozornost je upřená na něj. Ať už se jednalo o tu nepřátelsky zaměřenou, nebo jako druhý extrém – tu romantickou. Samozřejmě, že se setkával i se zamilovanými pohledy. A nebylo jich jen pár. Vídal je u velké části dívek a k jeho údivu i u několika chlapců, nejen vytrvalého Colina a Seamuse. Uvažoval, kolik z nich je skutečnými gayi, jako on.

Jediný, kdo se k němu choval normálně – byl Snape.

Harry musel uznat, že teď, když měl možnost nevlídného profesora trochu blíž poznat, musel si ho začít vážit. Kdykoliv měl možnost ho sledovat, musel o něm přemýšlet. Obdivoval jeho nesmírnou odvahu, inteligenci a ohromující, všestranné schopnosti. Nutilo ho to, aby se víc snažil ukázat, že také není takový hlupák, za jakého jej profesor celá léta prohlašoval. Měl zlost sám na sebe, když něco zpackal a vysloužil si tak od Snapea zaslouženou, nelichotivou poznámku. Dokonce začal oceňovat i lektvaristovy jízlivé komentáře. Nedalo by se říci, že se do věčně zamračeného profesora zamiloval, ale rozhodně ho muž zvláštním způsobem fascinoval a přitahoval.

oooOOOoooOOOooo

Harry vyklouzl z plesu těsně před desátou hodinou. Využil odchodu nižších ročníků a vrátil se zároveň se skupinou svých nebelvírských spolužáků zpět do věže.

Jeho panika během večera rostla a najednou mu cosi prolétlo hlavou. Ano… to je ono, že ho to nenapadlo dřív. Vždyť má neviditelný plášť. Schová se pod něj a zůstane klidně stát třeba hodinu někde v koutku, dokud to šílenství neopadne.

„Hermiono, potřebuji si na chvilku odskočit. Za chvíli se vrátím,“ pošeptal kamarádce, ale nevěděl, jestli ho vnímala. Celý večer se nehnula od Rona a teď jen místo odpovědi roztržitě kývla a zahučela. Ani ji nenapadlo se zeptat, kam jde a proč. Nedočkavě čekala na začátek hry a chystala se rychle si s Ronem jmelí vyměnit. Věděla, že první okamžiky budou nejvíc rozhodující. Nesměla je tedy propást. Harry byl docela rád, že se na tentokrát na nic nevyptávala. Nechtěl zmeškat větší skupinu mladších spolužáků, která se chystala k odchodu. Předpokládal, že mezi nimi spíš proklouzne.

Teď se zachmuřeně vracel na ples. Merline, jak se mu nechtělo. Snad by dnes raději zalezl do postele a odpustil si i další ze svých tak častých nočních procházek. Dnes by ho Snape rozhodně neměl šanci nachytat.

Scházel právě po posledním schodišti, když se dveře Velkého sálu pootevřely a vyklouzla z nich známá černě oděná postava lektvaristy a zamířila směrem k chodbě vedoucí do zmijozelské koleje.

Harry zůstal stát v půli schodiště a tiše Snapea pozoroval. Ten pochopitelně Harryho také okamžitě zaregistroval a zastavil se též. Oba na sebe chvilku mlčky hleděli.

„Copak, pane Pottere. Ta spousta vašich fanoušků na plese vám nestačila? Musel jste je jít shánět i jinam? Nebo jste si někde v soukromí vychutnával obdiv pouze jedné konkrétní osoby?“ Přerušil samozřejmě ticho jako první Snape. Představa, že se Potter kdesi objímal a olizoval s kýmkoliv, ho nějak rozčílila. Proto použil jeden ze svých nejsžíravějších tónů.

Harry si už takové míře jízlivosti odvykl, ale to nebyl ten pravý důvod, proč se zmohl na odpověď až po chvilce. Jeho oči totiž s údivem zaregistrovaly na jednolité černi profesorova hábitu záblesk zelené barvy.

Snape měl totiž také připnutou malou větvičku jmelí. Brumbál dostal chuť se trochu uvolnit a proto dodatečně prohlásil, že se k vánoční hře připojí i profesorský sbor. Není nutné říkat, jak tento nápad právě Snape přivítal.

„Vy máte také jmelí, pane…“ vyhrknul překvapeně Harry.  „Také hrajete?“

„Ředitelův nápad. Přesto vás mohu ujistit, že JÁ si v žádném případě hrát nehodlám, Pottere.“ odpověděl ledově profesor. „Ovšem vy máte nejvyšší čas se ke všeobecné hře připojit.“

„Hře,“ zabručel naštvaně Harry. „Spíš k všeobecnému honu,“ dodal.

„Dokázal jste porazit Temného pána, jedna stupidní hra, vás porazit nemůže.“ Poznámka už nebyla řečena tak kousavě. Harry po chvíli sebral odvahu a odhodlal se profesora zeptat na to, co ho v tuto chvíli nejvíc zajímalo.

„Pane profesore, jak to tam vypadá?“

Snape se na něj chvíli beze slova upřeně díval. Mohl jasně vidět Potterovo nešťastné rozpoložení. Najednou mu jízlivá odpověď nešla přes rty. Rozhodl se, že pro jednou by mohl použít normální tón.

„Myslím, že použití neviditelného pláště by tentokrát bylo nanejvýš vhodné. A doporučoval bych okamžitě při vstupu, vytvoření jednoho z vašich silných štítů.“

„To snad ne! Opravdu je to tak vážné?“ vyděsil se Harry a zíral mírně pobledlý na Snapea vykulenýma očima.

„Přesvědčte se sám, pokud mi nevěříte,“ odpověděl suše profesor a pokynul rukou ke dveřím Velkého sálu.

„Ne, ne… já vám věřím,“ řekl rychle Harry. „A děkuji za radu, pane.“

Snape sledoval, jak se Potter neochotně vydal ke dveřím a šel zvědavě za ním. Nechtěl přijít o možnost vidět, jak to nakonec všechno dopadne. Chlapec se před dveřmi zastavil a opět mu věnoval jeden z těch záhadných zamyšlených pohledů. Pak sáhl do kapsy, vytáhl ten prokletý neviditelný plášť a zmizel pod ním. Profesor otevřel dveře, počkal, dokud mu závan vzduchu neřekl, že Potter už jimi prošel a vstoupil za ním. Zůstal stát hned u dveří a rozhlédl se po tom množství obličejů, které se vyčkávavě obrátily jeho směrem. Mohl jasně vidět zklamání ve tvářích, když všichni zjistili, že on není ten, na koho číhali.

Většina z přítomných už svou snítku jmelí ztratila, nebo naopak ukořistila. Asi pět žáků bylo proměněno v sochy, protože se neubránilo použití jiných než povolených zaklínadel. Ale přesto zůstávala velká skupina dost silných jedinců, kteří se podobným situacím zatím dokázali úspěšně vyhnout. Ti všichni teď čekali na Pottera a profesor si uvědomil, jak přiléhavé slovo chlapec použil, když mluvil o „honu“.

Bohužel Potterovo bezpečí pod neviditelným pláštěm rychle vzalo za své. Harry už nebyl daleko od svých kamarádů, když jedna z mrzimorských dívek od vedlejšího stolu uhýbala před kouzlem, které na ni vyslal chlapec z Havraspáru. Vrazila přitom do někoho na místě, kde nikdo nebyl. Zapotácela se a ve snaze zachránit se před pádem se dotyčného chytila. Lehká a klouzavá látka neviditelného pláště sjela dolů a ona překvapeně vykřikla.

„Harry!!“

Její výkřik zapůsobil, jako povel k hromadnému útoku. Harry sice měl vztyčený štít, ale ta spousta kouzel, která do něj bušila, mu dávala pořádně zabrat. Navíc, jak se zdálo, dívka se svému zachránci místo poděkování, hodlala odvděčit zabavením jeho jmelí. Patrně si myslela, že by bylo škoda tu příležitost nevyužít, když už se k dotyčnému dostala tak blízko.

Severus Snape měl celou scénu před sebou, jak na dlani. Neunikla mu ani sebemenší maličkost, protože sledoval mladíkovu cestu velmi pozorně. Dostal vztek, když ta hloupá káča Pottera prozradila. Kdyby alespoň dokázala držet hubu, místo aby vykřikla jeho jméno na celý sál. Nejraději by ji zaškrtil. A teď by ještě navíc chtěla cenu, o kterou stála polovina přítomných? Tak to tedy ne. Ne, pokud tomu on může zabránit.

Už od chvíle, kdy dívka do Pottera vrazila, držel Severus hůlku v ruce. Teď když viděl dívčiny prsty mířit ke jmelí, neváhal, mávnul s ní a o zlomek vteřiny později držel Potterovu snítku v dlani. Ovšem téměř v současné chvíli ucítil trhnutí na svém hábitu a jeho vlastní jmelí svíral zelenooký nebelvír.

Harry nedokázal srážce s Harrietou Stoneovou zabránit. Když z něj strhla plášť a navíc všechny svým výkřikem na něj upozornila, sice se dokázal před ostatními zaštítit. Ale nepočítal s Harrietinou zradou. Nečekal, že ve chvíli, kdy ji bude držet, aby neupadla, se mu pokusí jeho jmelí ukrást. Ne kouzlem, ale pěkně ručně.

Pak ale ucítil kolem prolétnout závan silné magie a snítka těsně před Harrietinými prsty se škubnutím zmizela. Zcela instinktivně za ní natáhl ruku a neverbálně vyslal své vlastní přivolávací kouzlo.

Snítku jmelí držel – jen ne tu svojí.

Překvapeně na sebe se Snapem navzájem zírali. Nakonec se profesor odlepil od dveří a pomalu vykročil k Harrymu. Zastavil se na metr daleko od Pottera, který na něj stále hleděl s mírně pootevřenými rty. Celé okolí ztichlo tak, že by bylo slyšet upadnout i ten pověstný špendlík. Všichni napjatě čekali, jak nevlídný profesor Pottera velkolepě seřve. Jenže marně.

Ti dva na sebe tiše zírali a teprve po chvíli se jako první pohnul Snape. Elegantním pohybem nepatrně sklonil hlavu v naznačeném pozdravu.

„Pane Pottere.“ To bylo všechno, co řekl.

„Profesore.“ Harry kývl hlavou na pozdrav trochu prudčeji, méně elegantně, ale jeho úklona byla hlubší. Když hlavu zvedl, věnoval navíc Snapeovi trochu rozpačitý, křivý úsměv. Cosi podobného pobavení se mihlo v očích profesora lektvarů. Pak se ale muž otočil, zamířil zpět ke dveřím a s vlajícím pláštěm z nich bez ohlédnutí vyšel.

oooOOOoooOOOooo

Ticho ještě chvíli zůstalo i po Snapeově odchodu. Pak ale vypukla vřava. Polovina přítomných cítila neodbytnou potřebu sdělit své pozorování a názor té druhé půli. Skupinka zmijozelských si Pottera měřila zachmuřenými pohledy, jakoby ztrátu Snapeovy snítky považovala za svou osobní urážku. Od ostatních studentů bylo možno zaslechnout, – „viděl jsi to…. Snapeovi… není možné… Merline, právě jemu… “ – a další podobné poznámky, které jasně ukazovaly, v jakém šoku žáci jsou.

Harry se otočil ke svým nebelvírským kamarádům. Hermiona se na něj dívala s rozšířenýma očima plnýma nevíry a obav. Vedle ní stojící Ron střídavě měnil barvy od bílé po rudou v závislosti na tom, jestli se mu zrovna podařilo lapnout dech, nebo se právě dusil. Otvíral a zavíral ústa jako ryba, ale nic z něj nevypadlo. Nakonec se přece jen vzmohl na vyděšené konstatování:

„Harry… ty jsi sebral jmelí Snapeovi!“

„Hmm, vypadá to tak.“

„Kámo… páni, zrovna tomu parchantovi. Co budeš dělat? Co když ti sebere body, nebo dá trest?“

„Nešil, Rone,“ vmísila se do řeči Hermiona. „Je to přece hra. Nemůže Harrymu nic udělat – a navíc si myslím, že to celkem klidně přijal. Vždyť on zase sebral jmelí jemu, ne? Jsem zvědavá, Harry, co bude od tebe chtít jako výkupné,“ otočila se s poslední větou na Harryho.

V tu chvíli vyvalil Ron oči a div nevykřikl, když mu začaly docházet všechny důsledky posledních událostí.

„Tyjóó, hele a co budeš chtít ty od Snapea?“ zeptal se. „Nedalo by se třeba dohodnout, aby ti do konce školy nemohl strhávat body?“

Harry se jen usmíval koutkem úst a vrtěl hlavou. Ale než sám stačil odpovědět, udělala to za něj opět Hermiona. „Rone, to přece nejde. Víš, že pravidla jsou přesně stanovená. Harry může chtít polibek, tanec, květinu, nebo sladkost. Nic jiného není dovolené,“ řekla a znovu se obrátila na svého druhého kamaráda.

„Co si vybereš, Harry?“ Podívala se na něj zvědavě. Ona sama si s Ronem větvičku rychle vyměnila hned na začátku. Ve svém osobním výběru výkupného měla naprosto jasno. Polibek – nic jiného nepřipadalo v úvahu. Dalo jí to dost práce, přimět nenápadně Rona, aby sám navrhnul výměnu jmelí a nečekal na to, kdo mu snítku náhodou sebere.  Teď se tedy své odměny konečně dočká. Dokonce by mohla doufat ve dva polibky. Snad bude Ron tentokrát alespoň trochu chlap a bude ten druhý chtít na oplátku za její větvičku.

„Polibek od Snapea, fuj… bléééé,“ reagoval na její prohlášení Ron.  „To je ohavnost. Hmm, tancovat s tím umaštěncem taky žádná výhra není. Já bych bral tu sladkost, ale u Snapea bych si nebyl jistý, že nebude s něčím, po čem by mi bylo špatně. Ten bastard je schopný ti do toho něco přidat. No a kytku? Už vidím Snapea, jak dává kytky právě tobě. Teda řeknu ti, kámo, že ti tu výhru nezávidím.“

Harry jen pokrčil rameny, a aby ukázal, že si uvědomuje vážnost situace, hluboce si povzdechl. Pár nebelvírských spolužáků se shluklo kolem nich a také se dožadovalo odpovědi na stejnou otázku, kterou mu položila Hermiona s Ronem. Není nutné říkat, že jejich názory na případný výběr se přesně shodovaly s tím Ronovým.  Vlastně je Harry slyšel všude kolem sebe i od jiných. A nejen názory, ale různé divoké spekulace typu * co kdyby* a pochopitelně i vtípky občas i celkem nechutné a pohrdavé.

„Musím si to pořádně rozmyslet.“ prohlásil nakonec Harry, a protože se chtěl vyhnout Hermioniným radám – vypadala, že mu jich pár docela ráda udělí – šel si raději pro trochu punče.  Byl rád, že znovu začala hrát hudba a tak se mohl se skleničkou postavit k oknu a pozorovat tancující. Všiml si, že podle všeho Brumbál prohrál své jmelí s Minervou McGonagallovou, kterou právě teď obdaroval krásnou, vyčarovanou orchidejí, a hned ji také navíc požádal o tanec. Podle spárování zmijozelských Harry usoudil, že jich většina na ples šla už také domluvená, s kým si jmelí vymění. Vlastně by ho překvapilo, kdyby tomu bylo jinak. Zmijozelští jen neradi cokoliv ponechávali náhodě.

Harry chvíli přemýšlel, co by měl po profesoru lektvarů za jmelí žádat. Pak se ale rozhodl nechat výběr na Snapeovi. Nechtěl jakkoliv narušit nevyslovené, křehké příměří, které poslední dobou mezi nimi panovalo. Přesto se mu něco v hloubi duše ozývalo a nutilo ho přemýšlet o tom, jaký by asi byl Snapeův polibek, kdyby mu ho byl profesor ochotný dát. A vůbec při té představě žádné znechucení necítil – spíš jisté šimrání v oblasti žaludku a trochu zrychlený dech.

oooOOOoooOOOooo

Možnost komentáře pro neregistrované čtenáře… Shout je želmerlin společný pro všechny Vánoční povídky, proto prosím ke každému komentáři uveďte název povídky, které vaše slova patří.

 
Poslední komentáře
13.01.2013 18:38:06: Ty jo, no ja sa tak bavím smiley Podľa mňa by nemusela byť ani dvojnásobná pusa, taký tanec a pusa by ...
31.12.2012 03:20:11: Dvojnásouvnou pusu... pusuuu smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1}
30.12.2012 22:29:54: Nádhera smiley${1}smiley${1}smiley${1} Děkuji smiley${1}
30.12.2012 21:34:11: jéé :) veľmi pekné :) pusuuuuu :DDD
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.