Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Vánoce

Hajmi – Vánoční snítka jmelí – 1. část

Miláčkové, přispívám k vánočním dárkům svou troškou do mlýna. Nečekejte žádné drama, nebo něco složitého. Přiznám se, že celá povídka je posbíraná z nápadů někde použitých a plná klišé. Ale jsou Vánoce, svátky, které v nás budí rozcitlivělost a sentimentalitu. Proto jsem měla v úmyslu napsat něco přesně tomu odpovídajícího a lehkého. Snad vás můj výtvor alespoň trochu pobaví.    

Vaše Hajmi.

oooOOOoooOOOooo

Albus Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, sledoval svého profesora lektvarů, jak naštvaně opouští – s obvyklým zavířením pláště – jeho pracovnu.

Profesor se ovládal jen natolik, aby za sebou vztekle nebouchl dveřmi. Přitom mu docela unikl Albusův potutelný úsměv skrytý v bílých vousech.  Seběhl po schodech a řítil se chodbami, jako rozjetý Bradavický expres. Nevnímal studenty, kteří se mu v panice klidili z cesty a pokud mohli, raději překotně mizeli za nejbližšími rohy.

Když za ním nakonec s třísknutím – tentokrát si ho neodpustil – zapadly dveře jeho soukromých pokojů, ani nezpomalil a stejnou rychlostí došel k baru. Chňapl po lahvi značkové brandy a zavdal si přímo z lahve. Palčivá tekutina mu vyrazila dech a trochu ho vzpamatovala.  Alespoň natolik, aby se mu myšlenky v hlavě znovu rozběhly. Realita na něj naplno dopadla a on se s unaveným povzdechem svalil do křesla.  S lahví v ruce hodnou chvíli jen civěl do plamenů v krbu a snažil se dát dohromady.

Albus se patrně zbláznil – byla jedna z prvních myšlenek, která Snapeovi prolétla hlavou.  Z těch svých hrátek a manipulací dočista zešílel. S dalším povzdechem si přivolal sklenku, nalil si štědrou dávku a lahev postavil na stolek vedle. Pomalu kroužil jantarovou tekutinou a sledoval pablesky, které se v ní odrážely.

Ano, musel zešílet, jinak by ho nic podobného nemohlo napadnout.

Jakoby nestačil normální vánoční ples. Studenti zdivočelí vyhlídkou na prázdniny a odjezd domů, byli i na obyčejném plese k neuhlídání, natož na takovém, jaký si vymyslel Albus. Hodlal nařídit, aby všichni studenti vyšších ročníků, přišli ozdobení snítkou jmelí. Ta se měla úderem desáté hodiny – po odchodu mladších dětí, stát hlavní předmětem v ohromné společenské hře.  Studenti se měli snažit kouzlem o snítky jeden druhého připravit, a ten kdo prohrál a o své jmelí přišel, ho musel vykoupit zpět.

Aby nedocházelo k nějakým nemilým zraněním, měla mít hra svá přísně stanovená pravidla.

Na získání cizího jmelí smělo být použito jen přivolávací kouzlo, kouzlo krátkého zmatení a kouzlo vzájemné přitažlivosti – které bylo povoleno kvůli nesmělým jedincům. Naopak na obranu bylo vybráno a odsouhlaseno odrážecí kouzlo a všechna štítová kouzla. Albus měl v úmyslu celý Velký sál osobně začarovat, aby nikdo nemohl použít nic jiného. Pokud by se o to pokusil, kouzlo by nefungovalo a dotyčný by za trest ztuhnul, jako pod Petrifikem.

Každý student směl ukořistit pouze jednu snítku. Ta musela být vykoupena zpět. Dlužník ji dostal nazpátek za tradiční polibek, nebo mohl nabídnout jinou, drobnou cenu, jako sladkost, květinu, tanec a podobně. A opět se výběr možné nabídky výkupného řídil podle předem určeného seznamu. Výherce byl povinen si z této nabídky jednu možnost vybrat a po obdržení ceny snítku vrátit. To aby se zamezilo urážlivým a ponižujícím nápadům, které by určití studenti mohli dostat. Ti, kteří svou snítku ukořistili, nebo dostali zpět, už dál ve hře nemohli pokračovat. Prý aby měli šanci i pomalejší a méně schopní žáci. Podrobné pokyny byly vyvěšené už dva dny vedle vstupu do Velkého sálu.

Vypadalo to bezpečně, ale Snapea mrazilo při představě, na co všechno jsou student schopní přijít a to nejen ti jeho zmijozelští. Celý ples se dal přirovnat k tanci na odjištěné bombě s nepředstavitelným množstvím potenciálně nebezpečných situací.

Ovšem přesně to zapadalo do trendu, jakým si veřejnost zvykla chovat v posledních dvou měsících, které uplynuly od Voldemortovy porážky. 

Ano, Temný pán byl po mnoha letech konečně a definitivně mrtev a snad celá magická Británie zešílela. Jakoby si lidé chtěli vynahradit dobu, kdy se každý bál upoutávat na sebe pozornost. Teď oslavy, večírky, plesy a další divoké zábavy nebraly konce a jedna zábava střídala druhou. Čím divočejší a bláznivější – tím lepší.

Profesor si upil ze sklínky, opřel si hlavu a zavřel oči. Pod víčky se mu jako film začaly odvíjet obrazy z té poslední bitvy.

Byl to první víkend, na který po začátku Potterova sedmého ročníku připadla návštěva Prasinek. Voldemort a jeho Smrtijedi o sobě už delší dobu nedávali vědět. Všichni – a především učitelé – si měli uvědomit, že je to jen dobře známý klid před bouří. Ale bylo příjemné si na chvíli vydechnout.

Starší ročníky dostaly povolení k návštěvě vesnice s dvojitým učitelským doprovodem. Zlaté nebelvírské trio šlo celé. Cesta do Prasinek probíhala v klidu, nic zvláštního se nedělo.  Studenti se uprostřed vsi rozběhli po obchodech, cukrárně a hospodě.  Potter s kamarády právě přecházel napříč středem vesnice, když se situace jako mávnutím změnila.

Najednou jim cestu přehradilo deset postav v černých pláštích a maskách. Jen jedna mezi nimi byla bez masky.

Voldemort.

Trio naštěstí reagovalo dost pohotově, Harry skočil před kamarády a s obdivuhodnou rychlostí vykouzlil před nimi ochranný štít. Grangerová a Weasley vyčarovali štíty na bocích a pokoušeli se Potterovi chránit záda. Přesto proti Voldemortovi neměli šanci. Ale opět, tak jako už mnohokrát, se ukázalo příslovečné Potterovo štěstí. Vlastně zapracovalo několik šťastných náhod najednou a dopomohlo Chlapci-který-přežil k neuvěřitelnému vítězství.

Nikdo nevěděl, že Voldemort vydal přísný zákaz, aby kdokoliv útočil na Pottera. Chtěl ho zabít sám, vlastní rukou, proto přítomní Smrtijedi nijak nezasahovali. V Severusovi – který celou situaci zahlédl od postraní uličky, do které mířil – se zastavilo srdce.  Hlavou mu blesklo, že tohle je konec. Věděl, že Potter nemá šanci, a že dnes oba zemřou. Přesto byl odhodlaný splnit svou povinnost a Pottera chránit do posledního dechu. Spěchal Zlatému triu na pomoc, když Voldemort poprvé udeřil.

Potterův štít byl prvotřídní a kouzlo neprošlo. Ale možná si Voldemort byl příliš jistý a nevypálil plnou silou. V každém případě Potter zůstal stát, i když byl trochu otřesený. Severus viděl, že se Temný pán chystá k druhému úderu, který už nutně musel být smrtelný. Věděl, že nestačí doběhnout a tak z boku veškerou svou silou vypálil štítovým kouzlem. Potter v tu chvíli také posbíral všechnu svou magii a vrhnul jí do ochranného štítu. Šťastnou náhodou se obě kouzla prolnula přesně ve chvíli, kdy do nich udeřila Voldemortova kletba. Severusova a Potterova magie se neuvěřitelným způsobem propojila, takže smrtící kletbu dokázala nejenom zadržet, ale i odrazit zpět na překvapeného Voldemorta, který s úšklebkem čekal na Potterovu smrt. Vlastní ochranu naprosto pominul, byl si stoprocentně jistý, že vyhraje. Než stačil pronést zaklínadlo, jeho vlastní kletba ho udeřila do hrudi plnou silou a byl konec.

V ten okamžik se snad i čas zastavil. Voldemortovo tělo se zpomaleně hroutilo na zem sledováno oněmělými a v šoku ztuhlými lidmi kolem. Smrtijedi nevěřícně sledovali smrt svého doposud nepřemožitelného pána a nedokázali hrůzou ani pozvednout hůlku. Učitelé a čtyři bystrozoři, kteří v Prasinkách hlídkovali, naštěstí duchapřítomnost neztratili a pohotově zbylé Smrtijedy zneškodnili.

Severus nečekal, až se lidé vzpamatují. Zamířil k Voldemortovu tělu a cestou chytil za rameno i překvapeného Pottera. Levou rukou sevřel zápěstí Temného pána a druhou z kapsy hábitu vytáhl knoflík. Zařval na Pottera, aby se knoflíku dotknul a pak se už oba i s mrtvým Voldemortem přenesli k Bradavické bráně. O všechno ostatní se pak postaral Patronem přivolaný Albus. Potter dostal dávku Spánku beze snů a byl v klidu uložený na ošetřovně, kde zůstal pod Poppyiným dohledem.

Profesor lektvarů z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečná může být davová hysterie. Pokud Potter zázračně vyvázl ze souboje bez zranění, ponechat ho napospas rozjařenému davu, kterému brzy dojde, co se stalo, by tak dobře skončit nemuselo. Ze stejného – byť opačného důvodu – odstranil i Voldemortovo tělo. Nepochyboval, že by si lidé na něm vylili všechnu svou, tak dlouho pociťovanou nenávist a zlobu. Ovšem rozcupované zbytky by pak jen těžko byly přesvědčivým důkazem pro ministerstvo.

Jenže teď byl Potter téměř ve stejném nebezpečí a Albus všechny Severusovy připomínky odmítal vzít na vědomí. Pobaveně se usmíval, když mu líčil, jak se na Pottera sesype polovina dívek i část chlapců, jen aby získala jeho snítku jmelí.

„Albusi, bude jako pod palbou, nedokážeš si představit, čeho jsou schopni.“ Rozčiloval se marně.

„Tak mu to jmelí co nejdřív seber sám, a bude v bezpečí.“

To byla jediná odpověď, kterou nakonec od ředitele dostal.

Severus se zadíval na sklenici ve své ruce, jako by se pokoušel ve zbytku pití spatřit pravdu, kterou si tak dlouho odmítal připustit.

Harry Potter.

Jméno a člověk, který v něm vzbuzoval snad ty nejrozporuplnější pocity ze všech. Od nenávisti až po… ne, nevěděl, jak pojmenovat, co k mladíkovi v současné době cítil.

Už před dlouhou dobou přišel na to, že je chlapec skutečně jiný než jeho otec. Jak postupně vycházely najevo fakta o Potterově dětství a životu u příbuzných, začala pomalu mizet i nenávist. Pochopitelně musel dál hrát svou roli, ale jejich srážek přesto ubývalo. Severus se při hodinách snažil předstírat spíš únavu z Potterovy hlouposti, než nenávist a chlapec se naopak hodně zklidnil.

Letos o prázdninách strávili poměrně hodně času pohromadě.

Jakmile v polovině prázdnin Potter dosáhl plnoletosti, odmítli ho příbuzní dál u nich nechat bydlet.

Harry sám čekal na odchod od nich jako na spásu a okamžitě se přestěhoval na Grimmauldovo náměstí. Albus souhlasil, za předpokladu, že tam s ním vždy bude někdo z dospělých, který ho zároveň bude trénovat v obranných a útočných kouzlech. Severus se v této úloze střídal s vlkodlakem.

Potter se opravdu snažil a on musel chtě-nechtě přiznat, že má pro boj talent. Skutečně dosahoval obdivuhodných výsledků, ale na Voldemortovu porážku to stále nestačilo. To dobře věděl i chlapec sám.

No nakonec to ani nebylo třeba.

Během tréninku spolu začali poměrně slušně vycházet. Dalo by se říci, že beze slov uzavřeli jakési příměří.

Ovšem od Potterova návratu do školy se Severus při jednání s mladíkem cítil trochu zvláštně. Bylo zvláštní zvykat si na chlapcův zamyšlený pohled, bez obvyklé nevraživosti. Pravda, čas od času se v něm objevila zlost, ale nezdála se namířená přímo na něj. Možná Pottera rozčilovaly jiné okolnosti, než jeho profesor. V každém případě se choval mnohem vyrovnaněji, než dřív.

Ano, rozhodně dospěl, a to nejen po tělesné stránce. Stal se z něho pohledný mladík, který se dokázal ovládat i když tím působil trochu uzavřeně. Vypadal skutečně přitažlivě. Rozhodně se za ním otáčelo hodně dívčích hlav a i pár chlapeckých, ale zdálo se, že si Potter jejich obdiv neuvědomuje.

Tím, komu to všechno neušlo, byl Severus sám.

Nehledě na jeho osobní pozorovací talent, místo u vyvýšeného profesorského stolu bylo pro podobné sledování reakcí studentů přímo ideální – a to nejen reakcí na Potterovu osobu.

Co však Severuse vyvádělo z míry, byly jeho nepřátelské pocity na tyto reakce. A pokud se jednalo o vyloženě zamilované pohledy, vzbuzovaly v něm nevoli a přání chytit dotyčného pod krkem.

I teď při pomyšlení, že některá ze studentek, nebo studentů získá Potterovu snítku jmelí a bude mít právo se s mladíkem líbat, cítil nevysvětlitelnou zlost.

Proboha… vždyť se chová, jako by na Pottera žárlil.

To musí přestat. A okamžitě.

Severus znechucený sám sebou rázně vstal, vrátil lahev na místo a rozhodným krokem zamířil k pracovnímu stolu. Čekala na něm obvyklá hromada pergamenů s esejemi k opravě. Musel přece studentům ještě před prázdninami zadat dostatečné množství písemných prací a úkolů. Nu teď mu alespoň psaní kritických komentářů ke studentským výplodům vyžene bláznivé myšlenky z hlavy.

Večeři si raději nechal přinést do svých pokojů, a když se chystal ke spaní, po celou dobu se velmi bedlivě kontroloval, aby na Pottera ani nepomyslel. Až nepatrný okamžik těsně před tím, než se odevzdal do náruče spánku, si nejasně uvědomil, že jeho pád do snů provází zářící zelené oči.

oooOOOoooOOOooo

Holenkové moji, ještě stále můžete zasílat své příspěvky na Sallome13@centrum.cz. S politováním musíme konstatovat, že nemáme jediný obrázek, montáž, dokonce nepřišla ani jedna básnička a povídek je také poskromnu...

oooOOOoooOOOooo

Možnost komentáře pro neregistrované čtenáře… Shout je želmerlin společný pro všechny Vánoční povídky, proto prosím ke každému komentáři uveďte název povídky, které vaše slova patří.

Poslední komentáře
13.01.2013 18:01:52: Na poviedku som sa veľmi tešila, akurát, že času pomenej, preto sa k nej dostávam až teraz. Úvod abs...
29.12.2012 19:42:58: Krásná povídka, už se těším jak to dopadne na Plese a jestli se Severus odhodlá k tomu co mu Albus n...
28.12.2012 18:29:55: Tak tohle je slibný začátek smiley na začátku jsem se pochechtávala a pak mě dostala věta: „Tak mu to ...
28.12.2012 15:24:30: To je tak hezkýýýý smiley${1} Honem další smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.