Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Slimča - Naděje - příspěvek k 75%

         Profesor Snape ležel na nepohodlném lůžku ve speciálním pokoji v Nemocnici sv. Munga a spal. Vlastně ne tak docela. Spalo jeho tělo. Mozek jakoby to už několikátý týden odmítal akceptovat. Ze začátku vnímal všechno kolem sebe jakoby z dálky, dutě. Postupně se začala slova a zvuky vyjasňovat a přesně věděl, kde je a co se s ním děje. Bohužel si toho nikdo nevšiml. Lékaři ani personál... pro ně byl jen lidskou schránkou odsouzenou k zániku – bez duše. Říkali to. Říkali to všichni. A přímo u jeho postele. Chtěl na ně zakřičet, vyskočit, zatřást s nimi... Nebo aspoň otevřít oči... ale tělo neposlouchalo.

Většinou byl sám. Sám se svými myšlenkami a nepoužitelným tělem. Až na pár výjimek, kdy přišla návštěva. Och ano, návštěva... Chodil za ním jediný člověk. Jeden jediný. Nemluvil, jen seděl u postele a asi ho pozoroval. Přestože ho Snape neviděl, věděl, kdo to je. Věděl to jistě a nerozuměl tomu. Normální by asi bylo, kdyby nechodil nikdo. Ano, Brumbál by se slitoval, kdyby ještě žil, Brumbál byl... no, kdo ví, možná přítel. Pokud vůbec mohl někdo cítit k bývalému Smrtijedovi něco jako přátelství. Dnes už přítele nemá.

 

Ale co tady, k čertu, dělá ten kluk? Co ho sem táhne? Vlastně si odpověděl sám. Byl to Brumbálův miláček. Dělal všechno, co ředitel chtěl. Brumbálova prodloužená ruka. Dokonce i teď, když už tady ředitel více než rok není. To bude ono! Chodí sem, protože by to chtěl Brumbál. A koho zajímá, co by chtěl on – Severus Snape? Proč by měl u svého lůžka trpět zrovna Pottera? Nechce ho tady a ani ho nedokáže vyhodit...

 

Nechce? Měl chuť se ušklíbnout, ale tělu to bylo fuk. Nechce... Vždyť neustále napíná uši a hlídá každý nepatrný zvuk za pokojovými dveřmi. Čeká na ty kroky. Pozná ho z dálky. Čeká, aby si mohl v duchu odfrknout a říct: no jistě, zase přišel obtěžovat... otravný Nebelvír! A potom vnímat jeho dech. Jediné pojítko s minulostí, jediné pojítko se životem. Až Potter nepřijde, bude Snape mrtvý.

 

Začala ho zachvacovat panika. Mrtvý! MRTVÝ! Tohle přece říkali včera. „Je prakticky mrtvý, jeho srdce funguje už skoro půl roku jen díky lektvaru. Nemá smysl v tom pokračovat.“ Zabijou ho. Zabijou! Nedají mu lektvar a... nedokázal to domyslet. Půl roku... Netušil, že je tady tak dlouho. Mrtvý... vlastně - proč ne? Už nemá tělo, jen mozek. Nemůže dělat nic z toho, co měl rád. Vařit lektvary, učit ta nezvedená děcka a pouštět na ně hrůzu, studovat nebo jen tak sedět u krbu a dívat se do plamenů. Nic už nikdy nebude jako dřív...

 

A odkdy propadá sebelítosti? On, Severus Snape s ledovou tváří a stejně ledovým srdcem. Vedle něj zašustil hábit. Návštěva se zvedala k odchodu. „Pottere ne! Prosím ne, nenechávejte mě tady! Dnes ne!“ Jeho mysl zpanikařila vidinou svého zániku a posílala k chlapci zoufalou prosbu. A on jakoby to zachytil. Zarazil se, přišel blíž k posteli a Snape mohl přímo cítit ten upřený zelený pohled. Na čele mu přistála teplá dlaň a druhá stiskla jeho prsty. Tohle nikdy neudělal. Nikdy se ho nedotkl. Dlouho jen tak stál a potom konečně promluvil: „Nedovolím jim to. Slibuji. Nikdy jim nedovolím udělat to, čeho se bojíte.“

 

Se Snapem se zatočil svět. Jak to ví? Jak to, pro všechno na světě, ví! Slyšel ho. Slyšel! Harry... Pod víčky ho podivně pálilo a na tváři ucítil své vlastní slzy. Jedna, druhá, třetí... Musí být zrovna tohle ta jediná věc, ve které ho tělo poslechne? Konejšivý dotyk z čela se přesunul do vlasů a probíral se jejich zcupovanými pramínky. Harry se usmíval. Věděl to. Cítil, že se usmívá. „Proč jste mi to neřekl dřív? Jste tady...“ Mluvil tiše a pořád se ho dotýkal. Jak je to dlouho, co ho někdo pohladil? Pro tuto chvíli byl rád, že nemůže vzlykat. Harry...

 

Doteky přestaly, jen stisk na prstech na chvíli zesílil. „Dnes musím jít, ale zítra to vyřešíme. Zkusíme to spolu. Najdeme způsob, jak vás zvednout z té postele. Vy ho najdete – jste mistr lektvarů. A já budu vaším tělem... a teď se vyspěte.“

 

Věřil mu. Jako nikomu v životě. Tak nesmyslně a bezmezně. Harry řekl, že to spolu zvládnou. Zaposlouchal se do zvuku zavíraných dveří. Zítra...

 

Poslední komentáře
25.11.2011 19:29:05: Je to hezký, ale stejně... nějaké moje já... nedokáže nepřestat myslet na to, že až tam zítra ráno H...
20.04.2011 20:59:03: smiley${1} aMaja - No vidíš. Není to tak nejlepší? smiley${1} A díky! smiley${1}
20.04.2011 10:58:31: Nechápu, proč jsem na tuto povídku nenarazila už dřív... Je krásná, kouzelná a určitě by si zaslouži...
24.08.2010 22:45:18: prosím, prosím, může být pokráčko s krásným koncem? já jsem beznadějná optimistka smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.