Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Slimča - B Í L Á - 3,4 kapitola - 100%

KAPITOLA 3

V příštích dnech se život vracel do starých kolejí. Tedy skoro. Zpráva o Voldemortově smrti se rychle rozkřikla a kolem Harryho se teď neustále pohybovala spousta dychtivých obličejů s hromadami všetečných otázek. Pořád na něj někdo pokřikoval a poplácával ho po rameni. Každé ráno nosily sovy na Harryho stůl hromady děkovných dopisů a noviny psaly sáhodlouhá pojednání o „Chlapci, který zvítězil“.

Na hranicích bradavických pozemků se hromadily davy zvědavců a ředitel musel vynaložit značné úsilí, aby nakonec ten příliv zarazil. Harry už byl unavený a otrávený. Ron s Hermionou přetékali štěstím, že mají Harryho zpět živého a zdravého, a snažili se ho všemožně rozptýlit, ale Harry byl stále bez nálady. Snad to bylo tím, že jeho život udělal takový kotrmelec. Z pocitu neustálého tlaku, ohrožení a zodpovědnosti zbylo najednou jen prázdno a Harry nevěděl, co dál. A jeho myšlenky se stále častěji upínaly na Snapea. Díky té hrůze, co spolu prožili, se s ním cítil nějak spjatý, podobně jako s Ronem a Hermionou. Chyběl mu.

Když si pro Harryho přišel Brumbál, aby ho odvedl z hodiny přeměňování, bylo chlapci jasné, že je Snapeovi zle. „Je to vážné, pane?“ upřel na ředitele vyplašené oči.

„Myslím, že to zvládneš, Harry. Není to tak zlé, jako posledně,“ povzbuzoval Harryho Brumbál a spěchal k ošetřovně.

Byla to pravda. Snape měl sice silné bolesti a třásl se po celém těle, ale neprohýbal se tolik a dýchal celkem pravidelně. Harry si nenápadně otřel zpocené ruce do hábitu a Brumbál se usmál: „Nechám vás o samotě, Harry. Poppy nepřijde, neměj obavy. Vyzvednu tě tady za tři hodiny. A s vyučováním si nedělej starosti.“

Když za Brumbálem zapadly dveře, Harry vzal opatrně Snapea do náruče a přitiskl se k němu. Dnes se cítil zvláštně. Snape už věděl, že ho Harry objímal a chlapec neměl nejmenší tušení, jestli zná důvod toho všeho. Mluvil o tom s Brumbálem? A i kdyby ano, nemusí mu to být příjemné. Jistě, že není, vzdychnul si Harry. Nikdy neměl Harryho rád a taky… jak to říkal? „ Asi pro vás nebude překvapením, že právě vy jste jeden z posledních lidí, kterým bych chtěl cokoliv dlužit…“ No jistě. A teď ho ten nenáviděný Potter dokonce objímá a on nemá na výběr. Buď si to nechá líbit, nebo po čase zemře bolestí a vyčerpáním. Anebo taky ne. Třeba už by to zvládnul sám a jenom Brumbálova a Harryho přehnaná péče mu to znemožňuje. Snape vždycky všechno zvládnul sám.

„Musí mě za to nenávidět,“ blesklo Harrymu hlavou a udivilo ho, proč ta myšlenka tolik bolí. Nakonec si povzdechnul, trochu se sesunul dolů, takže ležel za Snapeovými zády a zavřel vyčerpaně oči. „Promiňte, pane profesore,“ zašeptal zničeně. Snape se už netřásl a vypadalo to, že spí.

„Je mi líto, že to ode mě musíte snášet,“ Harry měl najednou pocit, že potřebuje mluvit. Pořád a pořád dokola. Dostat ze sebe všechno, čím poslední dny prochází. Ospravedlnit se za svou nejistotu, za strach z budoucnosti a za to hrozné prázdno, kterého se neumí zbavit. Vykřičet zhnusení nad tím, že lidé, kterým byl celý život ukradený, mu najednou lehají k nohám a své zklamání nad tím, že pro nikoho nemůže být prostě jen Harry. Harry Potter, který už prožil tolik strachu a bolesti, že by to stačilo na tři lidské životy a který zoufale prahne po tom někam patřit. A když jednou ta stavidla spustil, nedokázal přestat, a tak žaloval celému světu a z úst mu plynuly věty o nocích v přístěnku, odmítnutých objetích, o prázdnu a zmatku v hlavě, když cizí mámy konejšily a líbaly své uslzené děti a Harry dostal za svou bolest trest. Vykládal o Siriovi, své hrozné vině vůči němu a o nekonečné samotě, když kmotr odešel. Mluvil o lidech, kteří pro Harryho umřeli, a on tomu nedokázal zabránit, protože je slaboch. A taky o hrůze a nenávisti k sobě samému, když zjistil, že v jeho vlastním těle trčí kus duše toho prokletého bastarda. Tehdy se chtěl zabít a jen Hermioniny slzy ho nakonec dokázaly zastavit

Ke konci už skoro brečel a slova se mu zadrhávala v hrdle, ale bylo mu lépe. O mnoho lépe. Svěřil se člověku, který ho zřejmě nesnášel do morku kostí, ale co na tom záleželo. Vždyť on spí. Nakonec se uvolněně zasmál a zašeptal: „Myslím, že kdybyste mě teď slyšel, docela dobře byste se bavil. Chlapec, který zvítězil, fňuká do hábitu obávaného profesora lektvarů jako nějaké mrně…“ Pak už Harry mlčel a jenom vnímal to zvláštní teplo Snapeova těla. V této chvíli měl v duši klid a mír.

Když Brumbál zaklepal na dveře ošetřovny, byl už Harry na nohou a spokojeně se usmíval. Večer si sednul ke svým knihám a učil se tak snadno a s chutí, jako už dlouho ne. A těšil se na další den. A pak na ten příští a ještě další. Na světě je hezky.

---

Uplynulo dalších pár dní a Harrymu bylo pořád fajn. Děkovné dopisy házel pod postel, noviny nečetl a davy obdivovatelů míjel s nacvičeným úsměvem. Už ho neobtěžovaly. Prostě je to přejde, říkal si. Hodně se učil a bavil se s Ronem a Hermionou. Tolik legrace, jako teď, si neužili už celé měsíce. Najednou byli volní. Bez Voldemorta za zády a bez vyhlídky na to, že se nemusejí dožít dalšího dne. Jistě, ještě pořád je tady banda opuštěných Smrtijedů, ale ti mají jistě jiné starosti, než honit Harryho Pottera a jeho přátele.

Studenti právě seděli u večeře, Ron si cpal do pusy lívance a Hermiona četla Denního věštce. „Že tě to ještě baví,“ mumlal Ron. „Vždyť je tam pořád to samé. Harry a Snape tak, Harry a Snape naopak… Nechápu, proč musí Harryho zásluhy znevažovat přítomností toho umaštěnce...“

„Rone!“ protestovala Hermiona. „Jak to můžeš říct? Snape tam přece byl a opravdu Harrymu zachránil život. A pak zase Harry jemu – víš to moc dobře, tak co se ti na těch článcích nelíbí?“

„Na článcích nic. To jen na Snapeovi,“ zavrčel Ron.

„A mimochodem, Harry, neříkal jsi, že půjdeš Snapea navštívit? Vím, že ho moc nemusíš a užil sis jeho společnosti víc než dost, ale přece jenom – prve se mi to zdálo jako docela dobrý nápad. Asi bys měl prokázat dobrou vůli, ať se to mezi vámi zase nepokazí. Nemusíte se milovat, stačí vycházet, hm?“

Harry poslouchal Hermionu a přikývl. Kdyby jenom věděla… Ve skutečnosti chtěl Snapea vidět už dávno. Každý den se plížil chodbou kolem ošetřovny a pokoušel se zachytit alespoň útržek nějakého rozhovoru. Zjistit, co je s profesorem. Ale dovnitř se bál. Hrozně bál. Snape ho nenávidí, určitě. V jeho očích musí být Harry drzý fracek, který ho viděl v okamžicích největší slabosti a dovolil se ho dokonce dotýkat! Merline! „Prokleje mě, sotva projdu dveřmi…“ zoufal si Harry. Ale když už začal naléhat i Brumbál, musel se vzmužit a kousnout do toho kyselého jablka. V sobotu dopoledne tedy klepal na Snapeův nemocniční pokoj.

„Dále!“ ozval se nevrlý hlas. Nebylo pochyb, Snape už byl téměř ve své kůži. Harry polknul a opatrně vkročil.

„Á, pan Potter osobně! Tak přece se mi dostalo té cti! Jen dál, náš hrdino!“ Snape se šklebil a Harry si v duchu zanadával, že se radši nešel s Ronem proletět na koštěti.

„Dobrý den, pane profesore…“

Snape si odfrkl. „Pravda, dobrý. Zvlášť, pokud se můžeme navzájem těšit svou společností, že?“ protáhl měkce.

Harry zalapal po dechu. Takhle si to opravdu nepředstavoval. „Jen jsem chtěl vědět, jak se vám daří,“ zkusil Harry.

„A co jste zjistil?“

„Asi lépe,“ zašeptal chlapec a studoval špičky svých bot.

Snape ho chvíli zamyšleně pozoroval a potom zavrčel: „Tak se přece posaďte, Pottere, já nekoušu.“ Mávnul rukou k židli vedle své postele.

Harry poslechl, ale oči nezvedl.

„Pane Pottere, skutečně mě těší váš zájem,“ vydechl Snape už o něco vlídněji. „Po pravdě jsem vás dokonce očekával poněkud dříve. Ze staré známosti,“ ušklíbl se.

„Nechtěl jsem obtěžovat, pane. Asi… myslím, že beze mě se cítíte… méně se rozčilujete,“ zamumlal Harry a nervózně si proplétal prsty na rukou.

„Tak to byste mohl laskavě nechat na mně, nemyslíte? Buďte si jistý, že vás dokážu vyhodit tak rychle, že se nestačíte ani nadechnout. Pokud budu cítit tu potřebu… Takže? Povíte mi něco podnětného?“

Harry překvapeně zvedl oči.

Snapeův obličej zdobil jeden z jeho úšklebků: „Tak začněte třeba tím, jak se vám daří, co vy na to…“ Snape se pohodlně opřel do svých polštářů a podal si hrnek s čajem.

Harrymu se trochu ulevilo. „Myslím… Teď už dobře, děkuji. Ze začátku jsem… no potřeboval jsem si odpočinout, ale už se cítím v pořádku,“ Harry pokrčil rameny. „Opravdu jsem si o vás dělal starosti, víte? Ech, omlouvám se. To jen… bylo vám zle.“

Snape mlčel. Upřeně se díval na Harryho – zkoumal ho, jakoby něco hledal. Vypadalo to, že přemýšlí, co si má o Harryho poznámce myslet. „A možná jsem ho naštval a teď mu nestojím ani za to vyhození,“ pomyslel si Harry a nervózně se zavrtěl. „Asi bych měl jít,“ vypravil ze sebe nakonec a začal se zvedat.

„Počkejte přece, Pottere. Nic takového jsem neřekl. Nebo už vám má společnost není milá?“ Znovu úšklebek. „Už jsem řekl, TĚŠÍ mě váš zájem,“ Snape se zřejmě musel přemáhat, ale řekl to. „Ředitel Brumbál mi sdělil, že jste byl na vaše velmi intenzivní naléhání zevrubně informován o mém zdravotním stavu,“ protahoval kysele. „Bohužel jste se nevyhnul ani přímé konfrontaci s mým… handicapem…“ stiskl Snape rty a vypadal, že rozdrtí hrnek ve svých dlaních.

„Je vám to nepříjemné…“ vydechl Harry.

„Nepopírám. Ale budu se s tím muset nějak vyrovnat, a ač by mi v této chvíli velmi pomohlo myslet si opak, není to vaše chyba. Ve skutečnosti vám dlužím dík za záchranu života, i když nemohu tvrdit, že jste jednal logicky. Stále si myslím, že jste mě měl nechat v té chatě. Vaše reakce byla velmi zbrklá.“

„Mám k tomu sklony.“

„A obvykle i hromadu štěstí. Díky vaší zbrklosti jsem teď tady…“

„Jsem rád, pane… Já… Já si pamatuju, co jste mi říkal, tehdy v tom srubu, a nečekám vaši vděčnost.  Nechci, abyste ji cítil. Rád bych s vámi vycházel, ale ne proto. Prosím, zkuste na to zapomenout. Měl jste pravdu – před chvílí – prostě jsem udělal hloupost a pak měl jen hromadu štěstí. A vy se mnou…“

„Mám tomu rozumět tak, že jste se poučil a příště mě poslechnete?“ nadzdvihl Snape obočí.

Harry se zazubil: „Ne. To ne. Nikdy bych vás tam nenechal.“ A pak zůstal zírat s otevřenou pusou. Snape se totiž smál…

---

V pondělí Snape nakráčel do učebny lektvarů. Majestátně, s hlavou vzpřímenou a rty semknutými do tenké linky. Harrymu poskočilo srdce, jen se nemohl rozhodnout, jestli radostí, nebo strachem. Když se učitel postavil za katedru, rozhostilo se obvyklé napjaté ticho, jen ruka Hermiony Grangerové vystřelila do vzduchu. Snape se zatvářil, jakoby mu někdo strčil pod nos něco skutečně ohavného. „Ano, slečno Grangerová?“

„Pane profesore, jsme velmi rádi, že jste opět zdráv, a jménem celé třídy bych vám chtěla poděkovat za pomoc Harry-“

„Slečno  Grangerová! Nechte si laskavě vaše citové výlevy pro své vrstevníky a v mých hodinách se věnujte pouze předepsanému učivu. Obávám se, že vaše 'nadšení' z opětného shledání nemohu sdílet. A nyní – vytáhněte pergameny a zapište si postup. Dnes budeme připravovat antialergický lektvar.“

Hermiona zalapala po dechu a posadila se. Harry si v té chvíli pomyslel, že dnešek bude těžký.

Nakonec to ale nebylo tak zlé. Snape sice hýřil sarkasmem a odebíral body jako nikdy předtím (snad potřeboval dohnat tu dlouhou absenci), ale Harrymu se více méně vyhýbal. Příměří trvá? Když tak Harry sledoval vlající Snapeův hábit, poslouchal jeho jedovaté poznámky a krčil se před blesky, sršícími ze Snapeova pohledu, musel se bezděčně usmát. Všechno je zase v pořádku. Bradavice jsou znovu Bradavicemi, jako dřív. Vlastně ne – lepší, protože venku nečíhá žádný temný mág…

---

Zima se překulila a na bradavické pozemky se vkrádalo jaro. Ještě zubaté slunce pomalu roztápělo závěje, tahalo ze země první květy a zvalo studenty ven. Ani Harryho nenechalo jeho vábení chladným. Chodíval teď se svými učebnicemi na astronomickou věž, vyhříval se ve sluneční lázni a vdechoval kořennou vůni probouzející se hlíny. Brzy však zjistil, že mnoho lidí mělo stejný nápad a na astronomické věži je poněkud těsno. Našel si tedy malinkou věžičku s úzkým ochozem v západním křídle hradu a uchyloval se tam. Nebyla sice tak pohodlná jako astronomická věž, ale měl soukromí a klid na učení i přemýšlení.

Klid na přemýšlení… No ano, nebyla to zase taková výhra, jak se Harry původně domníval. Napadaly ho v té době divné věci a s nimi přicházely i zvláštní pocity. A středobodem všeho byl Snape. Sarkastický, odtažitý a obvykle dost chladný Snape. A Harrymu chyběl. Opravdu a hluboce. Napřed si nepřipouštěl, že na něj myslí. Potom si to zakazoval a ještě později si zoufal. Nakonec tu myšlenku přijal a smířil se s ní. No co – konec konců to nikdo nemusí vědět, že?

Po čase se Harry, pokud měl v plánu pracovat, musel vrátit zpět do nebelvírské společenské místnosti. Jeho malá soukromá věžička se k tomuto účelu začala jevit jako zcela nevhodná. Tam se dokázal soustředit jen na Snapea – a dělal to často…

---

Harry stál v učebně ve sklepení a trápil se nad svým kotlíkem. Moc mu to nešlo. Zase… Hodiny lektvarů pro něj v té době byly něco mezi očistcem a rájem. Dobře, to znělo trochu přehnaně, připustil si Harry, ale nějak nedokázal lépe popsat tu směs protichůdných pocitů. Na jedné straně nesmírné uspokojení nad tím, že je Snape nablízku, že se na něj Harry může dívat a poslouchat jeho (pravda trochu uštěpačný) hlas, a na straně druhé přímo panická hrůza z toho, že si někdo (v nejhorším případě Snape) všimne, jak na něj Harry nepokrytě zírá. A pak taky podivné zklamání, že se přesně tohle nestane. Ale on by si s ním chtěl přece jenom popovídat, ne? Už je to alespoň měsíc, co spolu naposledy mluvili na ošetřovně. Tedy přesně čtyři týdny, dva dny a tři a půl hodiny… Když Harrymu došlo, jak přesně to ví, málem zavyl.

Ztrápeně otočil oči ke katedře, kde Snape opravoval nějaké eseje. I když… Harry musel na okamžik zatajit dech, jak mu sevřela srdce zlá předtucha. Snape stále seděl, ale už nepsal. Brk mu vyklouzl z třesoucí se ruky, rty svíral do pevné linky a oči slepě upíral na jeden jediný bod mezi poházenými pergameny. Pak na okamžik vzhlédl a vypadalo to, že něco hledá. Chvatně, naléhavě… Teď! Jeho pohled se zastavil v Harryho zelených očích a mihla se v něm panika. „Pokračujte v práci,“ vyštěkl Snape, s rachotem odsunul židli a třemi dlouhými kroky zmizel ve svém kabinetu.

Harrymu se rozeběhlo srdce. „On potřebuje pomoc,“ vířilo mu hlavou. „Ach bože, ale je při vědomí. Prokleje mě, jestli se k němu jenom přiblížím!“ Vteřiny ubíhaly a Harry sváděl divoký vnitřní boj. Vidět Snapea zrovna teď – Harry si byl jistý, že si profesor neumí představit horší pokoření. Ale má bolesti. Vysiluje ho to. A jestli se mu teď nedostane pomoci, může znovu omdlít. Vše se vrátí o několik týdnů zpět. Na druhou stranu – Snape už ho tak dlouho nepotřeboval… Třeba našli s Brumbálem způsob, jak si s těmi záchvaty poradit sami. Určitě ano. Snape to zvládne! Zvládne to sám… „Hermiono, zruš můj lektvar,“ vydechnul Harry a vyřítil se uličkou ke kabinetu. „Zabije mě, zabije, zabije, zabije…“

Snape stál v mírném předklonu a rukama se opíral o pracovní stůl. Ztěžka dýchal, třásl se po celém těle a na čele se mu perlily kapičky potu. Bylo znát, že se sotva drží na nohou. Ve chvíli, kdy Harry rozrazil dveře, nepatrně zavrávoral. Chlapec se nerozhodně zastavil několik kroků od něj a dýchal, jakoby právě dokončil závod ve sprintu. Třásly se mu ruce. Profesor ani nevzhlédl a Harrymu se zdálo, že se vteřiny natahují do nekonečných spirál. „Zabije mě…“

„Pottere,“ zavrčel Snape temně a zjevně s velikou námahou. „Já vím, co mi pomáhá… takže jestli to pro mě chcete udělat… PROSÍM… Já to přece… vím…“ teď už šeptal.

Harry byl u Snapea ve zlomku vteřiny. Přitáhl si ho zezadu za ramena k tělu a Snape se s úlevou opřel. Zavřel oči a jeho dech se začal zklidňovat. Harry ho musel podpírat, aby se oba nesesuli k zemi. Čekali. Vlastně trvalo jen pár minut, než se Snape dokázal opět postavit rovně a vymanil se z Harryho objetí. Těžce dosedl do křesla za svým stolem a začal poněkud nesmyslně přerovnávat hromady listin před sebou. Pak toho nechal a unaveně si promnul oči.

„Pane profesore…“

„Ano, pane Pottere?“ Snape zvedl k Harrymu obličej zkřivený nenávistí a jeho hlas proletěl místností jako švihnutí meče. „Zvládl jste to bravurně, že? Ostatně jako vždy. Jste na sebe pyšný? Možná bych vás měl za odměnu uvolnit ze zbytku hodiny, abyste si mohl dát sprchu! Potřebujete ji přece, po takovém nechutně blízkém kontaktu s umaštěným a mimořádně odpudivým individuem mého ražení? Dobrá tedy. Máte ho mít! Můžete opustit třídu… Slyšíte? Tak už sakra VYPADNĚTE!!!“

Harrymu proletěl tváří stín zděšení a rychle ho nahradil výraz nekontrolovatelného vzteku. „Tak?“ vyštěkl. „Tohle si myslíte? Celou dobu? A možná je to přesně naopak, co? Třeba jste to teď právě vy, kdo nedokáže myslet na nic jiného, než jak ze sebe co nejrychleji smýt dotyky mých špinavých pracek! Tak si poslužte!“ Harry prudce švihl hůlkou a šokovanému Snapeovi přistál v klíně čistý ručník a mýdlo. Harry se otočil na patě a vyběhl ze sklepení tak rychle, že za ním zůstala jen ohnivá čára. Běžel bez rozmyslu. Vnímal jen své tlukoucí srdce, zrychlený dech a nohy, jak v divokém rytmu míjejí jedna druhou. Začalo ho píchat v boku a tak ještě přidal. Běžet dál, rychleji, ještě rychleji! Vyplivnout plíce, kašlat krev, vyždímat si vnitřnosti. Chtělo se mu zvracet a najednou neměl kam utíkat. Cesta končila a Harry si překvapeně uvědomil, že stojí na své malé věži. Sesunul se k zemi podél jedné ze zdí, přitáhl si kolena pod bradu a snažil se potlačit vzlyky.

To ne! Nebude přece brečet! Ne kvůli němu! Ne kvůli tomu, tomu… „Bastarde! Studený zmetku!“ syčel Harry do větru a vzdal boj se slzami. Nevěděl, jak dlouho tam seděl. Zameškal celou dvouhodinovku kouzelných formulí a dokonce i večeři. A když už neměl z čeho plakat a skoro nic necítil, zvedl se a tváří mu přeběhl podivný úsměšek: „A víš, že ta sprcha není zase tak špatný nápad, Severusi?“

---

Harry mířil k nebelvírské věži s hlavou podivně prázdnou a lehkou. Vlastně mu bylo skoro fajn. Skoro. Přemýšlel, jak vysvětlí Ronovi a Hermioně své podivné zmizení a těšil se do postele. Dnes půjde spát hodně brzy. Potřebuje to…

A pak ho uviděl. Stál opřený o zeď vedle obrazu Buclaté dámy, ruce zkřížené na prsou, pohled upřený k rudému západu za oknem. Snape. Harry se ani nezarazil, jen prostě okamžitě změnil směr a zalitoval vzdalující se vyhlídky na odpočinek. „Sakra! Co tady dělá? To na něho musím narazit zrovna já a zrovna teď?“ spílal Harry osudu a slastná prázdnota ustupovala vlně zoufalství a vzteku.

„Pane Pottere?“

To snad ne! Ne, ne, ne!!! Harry bojoval s pokušením zacpat si uši a rozběhnout se pryč. To gesto mu však přišlo tak zoufale bezbranné a nedospělé, že ho Snapeovi nemohl dopřát. A tak se prostě otočil a čekal. Modlil se, aby neměl v očích napsáno všechno, co si Snape neměl přečíst.

Snape zkoumal Harryho tvář. V očích i ve tváři mu seděly známky únavy a Harrymu se zdálo, že se je ani nesnaží skrýt. I hlas měl utahaný. Jeho problém!

„Zmeškal jste své vyučování, pane Pottere.“

„Pustil jste mě, pamatujete?“

„Vím, co jsem udělal. Ale já nemluvím o lektvarech. Vynechal jste i dvě následující hodiny…“

„Vážně? A jak VY to víte? Myslím, že nejste přesně ten člověk, kterého by to mělo trápit…“ Harry už se zase vztekal.

„Vím to jen proto, že jsem vás tam hledal.“

„A to proč?“ odfoukl Harry.

„Proč? Třeba abych vám vrátil ručník, Pottere,“ Snape si odfrknul. „Neodevzdal jste vzorek své práce, a jelikož k závěrečné zkoušce bude právě tento lektvar požadován, bylo by vhodné vaření zopakovat…“

„Dostanu trest? Ale jistě. Vyhodíte mě a potom ještě… hummm… A vaše potřeba mi to sdělit je natolik silná, že se kvůli tomu obtěžujete obětovat svůj drahocenný čas a čekat na mě celé dlouhé minuty u nebelvírské společenské místnosti?“ z Harryho hlasu čišel posměšný tón.

„Ve skutečnosti tady čekám už dvě hodiny…“

„To je pozoruhodné…“

„Vy mi to neulehčíte, že, Pottere?“

„Co přesně myslíte? Proč mi prostě neřeknete, kdy a kam mám přijít a nenecháme to plavat?“ Harry cítil, jak mu pulzují spánky.

„Půjdete se mnou hned teď, pane Pottere…“

„Aha…“ Harryho tvář byla bez výrazu, když mlčky zamířil ke sklepení. Snape za ním, jako chlapcův stín.

Nešli do učebny. Snape nasměroval Harryho ke svým soukromým komnatám a usadil ho k malému jídelnímu stolu. Jedním mávnutím hůlky přivolal tác s kouřícím jídlem a sklenku dýňového džusu. „Najezte se, pane Pottere.“

„Díky, ale nemám hlad. Můžeme se raději věnovat vaření? Jsem dost unavený a chci jít spát co nejdříve.“

„Nebyl jste na večeři, pane Pottere. Měl byste do sebe něco dostat.“

„Tak… Nebyl… Toho jste si taky všimnul?“

„Opravdu jsem se po vás sháněl!“

„Kvůli trestu? Nejste blázen?“ štěkal Harry a napadlo ho, že teď by se měl asi omluvit, ale být drzý na Snapea mu přinášelo příjemný pocit zadostiučinění.

„Blázen jste vy, jestli si tohle skutečně myslíte, Pottere!“

Harry mlčel. Nenapadla ho žádná chytrá odpověď.

„Poslyšte, pane Po... Tohle ode mě už víckrát neuslyšíte, takže zkrátka a dobře nastražte uši, ano? OMLOUVÁM SE!“

Harry potlačil úsměšek, ale Snapeovi neunikl ani ten náznak chlapcovy nedůvěry a nezájmu o jakékoliv omluvné gesto. Těžce si povzdechnul a přivolal z baru lahev a dvě skleničky. Oběma nalil na dno trochu zlatavé tekutiny a pokynul Harrymu, aby si nabídnul.

Harry neměl chuť odpouštět a neměl chuť pít se Snapem tohle hnědé… cokoliv, ale přece jen měl pocit, že tomu muži dluží alespoň poslední vyslechnutí. Popadl skleničku a opatrně usrknul. Nebylo to špatné. Snape se napil o poznání odvážněji, chvíli zíral do plamenů v krbu a pak tiše promluvil: „Opravdu mě to mrzí, Harry.“ Chlapec sebou cuknul při zvuku svého jména, ale Snape na to nereagoval. „Choval jsem se jako… Neměl jsem to říkat.“

„Pokud jste to tak cítil…“ Harryho hlas zněl dutě. „Aspoň máme mezi sebou jasno,“ přihnul si ze své skleničky, teď už výrazně víc, než prve.

„Ale to je přece nesmysl!“ vyštěkl Snape hlasitěji, než zřejmě zprvu zamýšlel. Jeho pohled se zavrtal do Harryho očí takovou silou, že chlapec nedokázal uhnout. „Plácal jsem hlouposti a vy to víte! Doufám…“

„Doufáte v co? Že jsou to hlouposti, nebo že to vím?“

„Obojí,“ Snape uhnul pohledem a pro změnu mluvil velmi tiše.

Harry pokrčil rameny. Na jazyk se mu drala jedovatá slova, ale z nějakého důvodu se mu začínala vracet rozvaha a být drzý na profesora se zdálo být těžší.

„Možná vám dlužím více, než jen omluvu?“ zkusil Snape. „Stojíte o vysvětlení? Záleží vám na tom?“

Harry se na něj nedíval. Byl zase prázdný. Viděl sám sebe na té prokleté věži a ptal se, proč tam, k čertu, takhle vyváděl! Jestli mu na tom záleží? Celé odpoledne pracoval na tom, aby mu to bylo jedno. Celé odpoledne se snažil vykašlat na Snapea a na jeho zatracená krutá slova! A chce na tom pracovat dál. Odpoutat se od toho netopýra bez srdce.

„Harry?“

Ticho.

„Jsi v pořádku?“

Žádná reakce.

Harry ve skutečnosti vůbec nebyl duchem ve Snapeově kabinetě. Toulal se tím promrzlým, nehostinným lesem daleko v Americe a tisknul se po nocích ke Snapeovu horkému tělu, konejšil ho v krutých bolestech, šeptal mu slova povzbuzení, ležel vedle něj na ošetřovně a žaloval mu znovu do zad svou bolest a pak stál na vysoké věži a šeptal nesmělé „chybíte mi…“

Harry sebou trhnul. V zádech ucítil živočišné teplo a kolem hrudníku se mu omotaly něčí paže. Když Harrymu došlo, co se děje, vydral se mu z hrdla tichý vzlyk a musel se silně kousnout do rtu, aby se, dnes už podruhé, nerozbrečel.

„Jsem proklatý, bezcitný a neodpustitelný idiot, Harry,“ šeptal Snape. „Nevím, jestli existuje způsob, jak odčinit, co jsem provedl. Styděl jsem se za svou slabost a za tu nezvladatelnou potřebu tvé blízkosti. Přiznat si, že jsem na tobě závislý, je jeden z nejtěžších úkolů v mém životě a věř mi, že bych se daleko raději znovu postavil Voldemortovi, než tohle. A navíc… skutečně mám obavy, že musíš dělat něco, co ti není příjemné a jen velikost tvého srdce, nebo snad síla povinnosti posilují tvou vůli a ty mě dokážeš neodstrčit. Pravda ale je, že ať už jsou tvé pohnutky jakékoliv, nemám právo ubližovat ti. A to je, soudě podle tvých předešlých i současných reakcí, přesně to, co jsem dnes udělal. Svou vlastní frustraci jsem bezostyšně hodil na tebe a TOHLE je ve skutečnosti ta věc, za kterou bych se měl stydět. Je mi to upřímně líto, Harry… opravdu…“

Pak už Snape nemluvil, jen dál tisknul Harryho ke své hrudi a trochu ztěžka dýchal. „Je nervózní,“ napadlo Harryho a nepatrně se ošil. Pro Snapea to byl signál, aby se odtáhl.

„Snězte, prosím, tu večeři, pane Pottere, a potom se vraťte na svou kolej. Pokud vám to bude vyhovovat, dostavte se do mého kabinetu zítra v šest hodin večer. Pomohu vám s tím lektvarem.“ Lehce kývnul hlavou na pozdrav a zmizel ve vedlejší místnosti.

A bylo to. Harry se opravdu necítil hladový, ale nakonec do sebe poslušně nasoukal aspoň část nabízeného jídla a opustil sklepení. Do postele se, navzdory všem svým předsevzetím, dostal až těsně před půlnocí, ale i tak ještě dlouho nedokázal zabrat. Jestli o sobě někdy mohl říci, že je smutný, bylo to právě teď. A proč vlastně? Nerozuměl tomu. Ať už to čekal, nebo ne, Snapeův odpolední výpad se ho skutečně hluboce dotknul a teď… Ten zmetek vyhledal Harryho tak rychle a přiložil na rány hojivý obvaz takovým způsobem, že se Harryho srdce nestihlo zajizvit a zatvrdit. A to bylo zlé. Kdyby dal Snape Harrymu jen den či dva navíc, neměli by spolu už nic společného. Harry by se otřepal, sám sobě se vysmál a šel dál. Bez podivné závislosti na člověku, který neví, co je přátelství a cit. Chyběl by mu Snape? Těžko říct. Asi ne. Nebo možná ano, ale Harry by se za to nenáviděl. A nenáviděl by za to Snapea. Teď to však nějak nedokázal. Jen se na Snapea zlobil. Strašně zlobil.

---

Harryho „trest“, jak to sám nazýval, proběhl bez nějakých větších obtíží. Snape se Harrymu opravdu věnoval a při jeho přesném vedení dokázal Harry uvařit téměř bezchybný lektvar. Jednali spolu slušně a s odstupem. Harry se však cítil nepříjemně. Jestli předtím neměl ve svém vztahu k profesorovi tak docela jasno, teď se přímo zmítal mezi pocity sounáležitosti a pochopení i zklamání a nedůvěry. Nakonec byl rád, když se později večer mohl připojit ke svým přátelům v Nebelvíru. Na ty se mohl vždycky spolehnout. Ty měl rád. A oni měli rádi jeho.

A plynuly další dlouhé dny a týdny. Jaro bylo v plném proudu, ale studenti sedmých ročníků si ho už nedokázali užívat. Kvapem se blížil termín závěrečných zkoušek, a tak jako ostatní, i Harry trávil většinu svého času nad knihami a stohy popsaných pergamenů. Zdálo se mu, že se jeho hlava doslova nafukuje přemírou informací a jedinou relaxaci mu skýtaly okamžiky strávené na Kulovém blesku vysoko nad famfrpálovým hřištěm. Zrovna si takhle užíval jeden z výjimečně příjemných podvečerů, když zahlédl hluboko pod sebou jasně modrou tečku. Snesl se o něco níže a viděl, že tečka dostává Brumbálovy obrysy. Chvíli váhal, jestli je tam ředitel kvůli němu, ale tečka se přestala hýbat a upřeně ho pozorovala, takže se snesl k zemi.

„Pane řediteli?“

„Zdravím tě, Harry! Máš chvilku?“

„Jistě, pane profesore, jen se převléknu. Budu tady hned.“ Harry zmizel v šatně, a když se vrátil zpět, seděl Brumbál na tribuně a vypadal mírně znepokojeně. Harry si sedl vedle něj a čekal.

„Co se stalo mezi tebou a profesorem Snapem, Harry?“ zeptal se ředitel přímo.

Překvapený Harry zavrtěl hlavou: „Myslím, že nic tak moc neobvyklého.“ Chlapec se trochu ošil. Ještě pořád cítil vůči Snapeovi hořkost, ale měl-li k sobě být upřímný, ve skutečnosti mu nejspíš odpustil. Jen teď ke Snapeovi přistupoval poněkud ostražitě. A někdy ho to dost mrzelo.

„Před časem jsem měl pocit, že spolu docela dobře vycházíte…“

„Nemám nic proti profesoru Snapeovi, pane řediteli. Někdy mě dokáže… ‘překvapit', ale…“ Harry nakonec jen mávnul rukou.

„Myslím, že ti rozumím, hochu. Severus je sám celý svůj dospělý život. A když říkám sám, myslím tím víc, než jen absenci rodiny a partnera. Nikdy neměl ani skutečné přátele, zato nepřátel a lidí, kterým se hnusil, měl kolem sebe vždy dostatek. Buď si jistý, že kdysi dokázal i milovat. Velmi hluboce, řekl bych. Tak hluboce, že zrada té osoby, pokud se v jejím případě vůbec dalo o zradě hovořit, a později její smrt ho zlomila. On nenávidí svou slabost, víš? A tehdy se přesvědčil, že cit je jeho největší slabostí. A tak se s tou slabostí vypořádal. Svým způsobem.“

Harry mlčel.

„Netvrdím, že je profesor Snape bezcitný člověk, jen…“

„...své city nemá rád,“ vydechl Harry. „Promiňte, ale víte, že by vás nejspíš zabil, kdyby věděl, co mi tady povídáte?“

Brumbál se usmál: „Možná i něco horšího, Harry. Ale věřím, že s touto informací budeš nakládat… řekněme opatrně?“

„Já mu nechci ublížit, pane, opravdu.“

„To rád slyším, Harry. A teď – proč jsem ve skutečnosti tady… Profesor Snape na tom už dva dny není zrovna nejlépe a dnes se jeho stav zhoršil natolik, že budu zřejmě nucen požádat tě o pomoc.“

Harry se zatvářil vyplašeně. „A proč jste to neřekl hned, pane? Kde je?“ Chlapec se kvapem zvedal z lavičky.

„Ještě moment Harry. Je tady něco, co bys měl vědět. Profesor Snape se velmi bránil tomu, abych tě zavolal.“

„Ach tak…“ Harryho zase podivně píchlo v hrudi. „Pak tedy – mohl by pro něj to, co já, udělat někdo jiný?“

„Ne Harry, věř mi, že jsme to zkoušeli už mnohem dříve. Skutečně reaguje jen na TVŮJ dotek. Zdá se, že pouze tvá přítomnost probouzí v jeho těle určité… chemické reakce, díky nimž je schopen zneutralizovat nahromaděné toxiny. A prosím, nerozuměj mi špatně. Profesor Snape tě neodmítal tak, jak se možná domníváš. Ze začátku se se mnou o svých důvodech skutečně nechtěl bavit, ale řekněme, že jsem byl dost neoblomný, takže se nakonec poměrně neochotně přiznal, že se k tobě zachoval velmi… jak jen to říkal… nevhodně a že si zasloužíš, aby ti dále nekřížil cestu…“

Harry bojovně vysunul bradu: „Jak je na tom teď?“

„Obávám se, že v této chvíli se už může pohybovat na hranici bezvědomí. Bránil se záchvatu více než čtyřicet osm hodin…“

„Tak mě za ním odveďte.“

Brumbál upřel na Harryho svůj jasně modrý pohled a chlapci se zdálo, jakoby ho pohladil. „Děkuji, Harry.“

Snape kupodivu neležel na ošetřovně, ale ve svých komnatách, na pohodlném gauči vedle krbu. Byl bílý jako křída, zpocený, silně se třásl, ale ještě vnímal. Když vešel do místnosti Brumbál, v závěsu s nervózním Harrym, upřel Snape na ředitele pohled, za nějž by se nemusel stydět ani bazilišek. Pak ale oči pevně zavřel a vypadalo to, že se rozhodl tvářit, že tady vlastně vůbec není. Brumbál si lehce povzdechl a tiše opustil místnost.

Harry musel sebrat veškerou svou odvahu, aby udělal několik kroků Snapeovým směrem. Čekal cokoliv. Od prostého odmítnutí, přes ostrá slova, posílající ho do horoucích pekel, až po ránu dýkou přímo do srdce. Rozhodně nečekal to, co se ve skutečnosti stalo. Snape znovu otevřel oči a když se zahleděl na Harryho, nebylo v nich nic, jen strach. Obrovský, zoufalý strach. A pak se Snape s námahou nadzdvihnul a udělal Harrymu místo za svými zády. Bylo to prosté a tak… důvěrné…

Snape už se zase nedíval, ale v jeho obličeji se napínal každičký sval, jak bojoval s bolestí a napětím. Harry se opatrně nasoukal za Snapeova záda a když se profesor znovu opřel, trochu nesměle ho objal. „Nebudu tady dlouho, slibuju,“ zašeptal chlapec přiškrceně. A zase to čekání. Tentokrát na tom Snape sice zdánlivě nebyl tak zle, jeho tělo se tolik nekroutilo, ani dech neměl tak těžký a hlavně byl při vědomí, ale přeci trvalo nekonečně dlouho, než se vůbec začal zklidňovat. Snad je to tím, že už to přemáhá moc dlouho, přemítal Harry. Díval se přes Snapeovu hlavu do plamenů a myšlenky se mu rozeběhly na všechny strany.

Bylo to velmi zvláštní. Tiché pukání hořících polen, Snapeovo teplo, jeho vůně a dech… „On mi vážně chyběl, už zase…“ uvědomil si Harry užasle. To zjištění bylo tak… ohromující a přece tak milé. Harry ho v hlavě převracel ze strany na stranu, mazlil se s ním… Mělo by ho spíš děsit, ne? Zvednul ruku a začal se prohrabovat ve Snapeových vlasech. Probíral se jimi u kořínků, protahoval je mezi svými prsty, překládal prameny jeden přes druhý. Ten kontakt jej uklidňoval a zároveň budil jemňoučké brnění až někde hluboko v Harryho břiše. Co dělá, mu došlo teprve ve chvíli, kdy se Snape lehce zavrtěl.

Harry sebou cukl tak prudce, až mu luplo v zápěstí a chtěl se začít hrabat zpod Snapeových zad. Ale Snape jen lehoučce zavrtěl hlavou.

Harry si nebyl docela jistý, co mělo to gesto znamenat.

„Ještě chvíli, Harry…“ To nebyl ani šepot, spíše vzdech. Ve Snapeových temných očích se odrážely plameny. Harryho prsty se znovu rozeběhly a razily si cestičky černou záplavou, putovaly přes Severusovy spánky a jemně klouzaly po jeho čele. Hledaly místa, která pod jejich laskáním vysílala signály celým Snapeovým tělem. Severus znovu zaklapl víčka a zdálo se, že se soustředí jen na Harryho lehké doteky. Vypadal velmi uvolněně. Harrymu se skoro zdálo, jakoby jeho rukám vycházel vstříc a občas jeho dech zrychloval v podivně dráždivém rytmu. Harryho tělo na to reagovalo zmateným bušením srdce, svíráním kolem pupku a pak ještě… „Ach! Prosím, prosím, prosím… ať si toho Snape nevšimne!!!“ Harryho polilo horko.

Úzkostně sledoval profesorovu tvář, ale ten se nezdál vyvedený z míry. Ve skutečnosti by Harry přísahal, že si ty chvíle docela užívá. Právě lehce zalapal po dechu a rozevřel rty, když mu Harry nedopatřením přejel bříšky prstů po krku. A chlapci se znovu rozbušilo srdce.

Harry přestal vnímat čas i podivnost situace, v níž se teď nacházel. Bylo mu dobře a poprvé ve svém životě zažil pocit absolutního bezpečí a nadšení z blízkosti někoho druhého. Nebo alespoň poprvé, co si pamatoval. Ať už se to semlelo jakkoliv, byl za to Snapeovi vděčný. A co bude, až se Snape zvedne z pohovky a dojde mu, jak se Harrymu obnažil? Asi řekne něco mnohem horšího, než posledně. Ale Harry pak nebude brečet na věži. Ne! To by radši rovnou skočil dolů…

Zdálo se, že Snape usnul. Harry se usmál, přehodil přes něj deku a chvíli ho ještě vískal, než nakonec spustil obě ruce zpět na Severusovu hruď a unaveně zabořil tvář do tmavých, rozstřapacených pramínků. A přišlo mu docela přirozené a uvolňující, když do nich vtisknul lehoučký polibek…

---

 „Ředitel ti říkal, že nechci, abys přišel?“

Harry sebou cuknul, když zaslechl Severusův hlas. Zvedl hlavu a oslněně zamrkal do plamenů. Snape se díval také a když si Harry nenápadně protáhnul zdřevěnělé nohy, udělal mu trochu místa. Pak klesnul zpět do Harryho náruče.

„Zmínil se.“

„A vysvětlil ti proč?“

„Ne docela.“

„Chceš to slyšet?“

„Myslím, že ne.“

Snape si povzdechnul a položil dlaně na Harryho předloktí, která měl stále omotaná kolem svých prsou. Jemně je třel přes látku hábitu a trochu staženě pronesl: „Pokud potřebuješ jít…“

Harry zavrtěl hlavou a Snape v tu chvíli vypadal, jakoby se mu ulevilo.

Ještě nějakou chvíli tak seděli, zaklesnutí do sebe, a potom se profesor zvedl a s omluvou zmizel za jedněmi z vnitřních dveří. Zatímco si Harry rovnal a mnul poněkud pomačkané tělo, slyšel z vedlejška bouchání a cinkání nádobí. Po chvíli se znovu objevil nejen Snape, ale i levitující podnos s jídlem a pitím. „Doufám, že mi zase nedáte košem, pane Pottere?“

Harry se zašklebil. „Myslím, že 'Harry' mi dnes večer sedlo líp.“

Snape se usmál. „Takže, Harry, navečeříš se se mnou?“

„Hm, rád.“ Harry už žmoulal housku s jahodovým džemem a zubil se od ucha k uchu. Snape jen nevěřícně protočil oči. Nakonec si užili ještě docela dlouhý a k Harrymu překvapení i zábavný večer. Nikdy by ho nenapadlo, že se Snapem najde společnou řeč a ještě zvláštnější bylo, že profesor zřejmě cítil totéž. A když se přiblížila večerka a Harry stál u vchodových dveří s rukou na klice, Snape jej ještě na okamžik zarazil. Vypadal, jakoby chtěl říci něco velmi důležitého, ale nakonec jen potřásl hlavou a zamumlal: „Dobrou noc, Harry…“

„Dobrou noc, pane profesore.“

---

Postel v nebelvírské věži byla najednou veliká a prázdná a Harry hrozně opuštěný. Čím více přemýšlel nad dnešním večerem, tím větší panika se šířila jeho žilami. Co se to vlastně stalo? Bylo to jako vždycky, ne? Snape potřeboval obejmout, protože měl záchvat. Mohla za to ta prapodivná kletba a ani jeden z nich si to takhle nevybral. A tak mu Harry pomohl. Prostě ho držel, jako pokaždé. Bylo to tak! Jenže… Harry tiše zaúpěl. Co si to nalhává! Moc dobře ví, že to nebylo jako vždycky! Harry zavřel oči a jakoby znovu ucítil na hrudi tíhu Severusova těla. Mezi prsty mu znovu protékaly hebké pramínky černé jako noc a každý Harryho dotek byl odměněn překvapeným vydechnutím a touhou po dalším pohlazení. Vždyť on se s tím chlapem MAZLIL! Když Harry dokázal ten fakt pojmenovat, bylo mu ještě hůř, než před chvílí. Ale Snape se nebránil… Proč? Jen aby Harryho znovu neranil? Z vděčnosti? Nebo to bral jako daň za Harryho pomoc? Splátku? Harry měl pocit, že se nedokáže nadechnout a musí ven.

Vyklouzl z ložnice, jak jen nejtišeji uměl, a přes nabručený obraz Buclaté dámy se protáhl ven na ztemnělé chodby hradu. Vzduch tady byl o poznání chladnější než uvnitř koleje a Harry doufal, že mu přinese úlevu. Nefungovalo to. Myšlenky se mu stále stáčely jedním směrem, plnily jeho tělo neklidem a Harry si až bolestně uvědomoval, že to není jen strach a stud, co cítí. Bylo to vzrušení. Zoufalé, neodbytné, nežádané… Hraničilo s utrpením. Harrymu se chtělo skoro brečet, tohle přece nemůže být pravda! „Sakra, sakra, sakra!“ Zadýchaně rozrazil dveře nejbližší koupelny a horečně začal zpracovávat svou touhu. Chtěl myslet na Cho, na Ginny, nebo klidně i na Hermionu a na všechna ta krásná děvčata, co potkává denně na chodbách. Ale když konečně s vyčerpáním a úlevou opřel čelo o studený obklad na zdi, vyšel z jeho úst jediný tichý vzdech: „Severusi…“

 

KAPITOLA 4

Přišly závěrečné zkoušky. Harry je prožíval trochu jako v mlze. Ve skutečnosti děkoval Merlinovi, že věnoval v minulých měsících tolik času učení, protože v posledních dvou týdnech se na knihy nedokázal ani podívat. Byl rád sám a snažil se srovnat se svým novým vztahem ke Snapeovi. Snape… Harry se mu vyhýbal jako čert kříži. Nechtěl ho potkat. Nechtěl v jeho očích vidět tu neodvratnou skutečnost. To sdělení – tak jsem tě snesl a jsme si kvit.

Testy ovšem nakonec zvládnul celkem úspěšně (zase měl štěstí, řekl by Snape) a měl před sebou posledních pár dní v Bradavicích. Většina jeho spolužáků je trávila v divokých oslavách nebo romantickými schůzkami na školních pozemcích. To byl ostatně přesně případ Rona a Hermiony, a tak se jim aspoň Harry nemusel zpovídat ze své samoty. Nejlépe mu bylo na jeho malé věži a uchyloval se tam na dlouhé a dlouhé hodiny.

Často vynechával i jídlo, spíše ze strachu ze střetnutí se Snapem, než z nedostatku hladu. Občas se ale zasytit musel a jinak tomu nebylo ani dnes. Studenti seděli jako každý večer u prohýbajících se tabulí s večeří, když se ozvalo lehké zacinkání a za učitelským stolem povstal Brumbál. „Vážení kolegové, vážení studenti. Jsem velice rád, že jsme se dnes sešli v tak hojném počtu a že nás svou přítomností poctili i zcela notoričtí nejedlíci...“ Brumbál se odmlčel a významně se podíval nejprve na Snapea a potom na Harryho. Když oba dotyční odhalili směr jeho pohledů, překvapeně se na sebe otočili. A ten jediný kratičký okamžik stačil, aby se jejich oči už nedokázaly odtrhnout.

„Další školní rok se nám skulil ke svému závěru a náš ústav bude mít opět tu čest, vyslat do světa skupinu nadějných mladých kouzelníků,“ pokračoval Brumbál a černé a zelené oči se do sebe vpíjely.

„Dovolte mi tedy pozvat všechny učitele i absolventy sedmých ročníků k zítřejší závěrečné oslavě jejich studia. Začátek slavnosti stanovuji na sedmou hodinu večerní,“ dokončil ředitel a pokynul do sálu, aby všichni pokračovali v jídle. A Harry se topil ve Snapeových hlubinách a neviděl tam nic z toho, čeho se tolik bál.

Po večeři se Harry na chvíli zdržel v nebelvírské společenské místnosti, ale neměl tam stání. V duši mu vězel Snapeův upřený pohled a potřeboval se uklidnit. Jeho věž na to byla jako stvořená. Když stoupal vzhůru po točitých schodech a těšil se na ten pocit uvolnění a závratě až vystoupí na její ochoz, přišlo mu poprvé líto, že všechno končí. Sedm let. Těžkých, plných strachu a bolesti, ale i krásných. Tady poznal přátelství, loajalitu, úctu k druhým a tady se naučil znát svou cenu. Nikam jinam ve skutečnosti nikdy nepatřil. Těžce si povzdechl a nahnul se přes cimbuří. „Bude mi to tady chybět,“ pronesl nahlas a zamrkal, když mu přišla odpověď.

„To se dá pochopit, hrad má svého ducha a žije v něm spousta vzpomínek.“

Ten hlas nemohl nepoznat.

„Pane profesore? Kde se tady berete?“

Snape neodpověděl, místo toho se opřel vedle Harryho a zadíval se někam na rudnoucí obzor.

„Dovolte, abych vám pogratuloval k úspěšnému složení zkoušek, pane Pottere…“

„Děkuji, pane.“

„Chodíte sem často?“ objal Snape očima celé to místo.

„Dost.“

„Bývala to i moje věž. Kdysi. To jsem měl všechno před sebou, jako teď vy.“

Harry přikývl.

„Takže – svěříte se mi, co teď máte v plánu?“

„No, já… Mám možnost opustit Británii a věnovat se dalšímu studiu v zahraničí… Tibet…“

„Rozumím. Je to docela z ruky…“

„Ano, myslím, že mi to bude vyhovovat. Tam mě nikdo nezná, jestli mi rozumíte.“

„Velmi dobře, domnívám se. Myslím, že je to dobrá volba.“

„Snad. Chci říct – jsem rád, že budu daleko od všeho toho zmatku, ale nechávám tady kus svého života. Navíc, všechno se to semlelo tak hrozně rychle… Teprve před dvěma dny jsem dostal vyrozumění o přijetí na speciální obor ve Lhase a podle jejich požadavků bych měl už za čtyři dny nastoupit do prázdninového kurzu. Sotva se stihnu se všemi rozloučit.“

Snape se opřel o zeď za sebou a dlouze si Harryho prohlížel. „To tedy znamená, že odjíždíte velmi brzy…“

„Zdá se,“ zamumlal Harry. „Pane profesore?“

„Hm?“

„Budete v pořádku?“

„Co přesně máte na mysli, pane Pottere?“ Snape lehce zavrčel a Harrymu došlo, že zabrousil na tenký led.

„Já jen. Jste nemocný a…“

„Ptáte se, jestli to tady bez vás přežiju?“ štěkl Snape.

Harry zalapal po dechu. Takhle tedy mělo vypadat možná poslední setkání s profesorem lektvarů? Snape ale zacouval.

„Harry,“ řekl nakonec celkem měkce. „Vím, že jsi mi v posledních měsících velmi pomohl, ale jsem dospělý muž a musím zvládnout svůj život, zrovna jako ty ten svůj. Nikdo, a já ze všech nejméně, nemá právo omezit tě hned na jeho začátku. Přece se tady nezahrabeš jen proto, abys mě mohl čas od času… obejmout.“ Ze Snapea teď kapala sebeironie a úsměšek na jeho tváři byl možná bolestnější, než si přál.

„Ale já bych…“

„Neříkej to, Harry. Vím, že bys toho byl schopen, ty ano, ale není to správné. A pokud tě trápí strach o mé zdraví, pak tě mohu uklidnit, že tvé obavy nepovažuji za opodstatněné. Teď už ne.“

„Vysvětlíte mi to?“

„Řekněme, že mám způsob, jak své problémy zvládnout, Harry. Menší slabosti dokážu ukočírovat už dlouho a jsem přesvědčen, že v současné chvíli disponuji dostatkem schopností zažehnat i ty nejhorší záchvaty. Navíc – účinky kletby se pomalu samy vytrácejí. Mé tělo se čistí a jsem přesvědčen, že za pár měsíců bude vše v pořádku.“

„Povíte mi, jak to děláte?“

„Jen tolik, že myšlenky jsou velmi silný nástroj.“

„Takže autosugesce?“

Snape se ušklíbl: „Ne tak docela, Harry, ale nechme to teď být. Možná jindy.“

„Pane profesore, já…“

Snape se na Harryho smutně díval. „Poslouchám Harry.“

Ale Harry jen zavrtěl sklopenou hlavou.

„Mezi námi zůstane mnoho nevyřčených věcí, můj mladý příteli, ale neznamená to, že se nestaly…“ Snapeův hlas se ztrácel do šepotu, pak se starší muž prudce otočil a už zády k Harrymu zamumlal: „Hodně štěstí, pane Pottere!“ Jeho plášť se ztratil v ohybu schodiště.

---

A přišel poslední den. Velká síň hýřila pestrobarevnou výzdobou, stoly se prohýbaly pod tíhou jídla a pití a vzduchem se nesly tóny známých hitů „Kouzelných Zlatonek“. Sál bzučel desítkami veselých hlasů a zářil úsměvy. Jen jeden obličej se sem vůbec nehodil. Výraz profesora lektvarů připomínal zimní nebe před bouří, a jak si Harry všimnul, metal kolem sebe jednu uštěpačnou poznámku za druhou. Něco mu říkalo, že v této chvíli je nejlepší se Snapeovi vyhnout. Vlastně to ani nemusel řešit, protože profesor po povinné půlhodině „zábavy“ plavným krokem opustil místnost. Harry si povzdechnul. Tak. To bylo asi jeho poslední setkání s obávaným a tolik let nenáviděným profesorem Snapem.

Harry už neměl chuť se bavit. Ještě nějaký čas seděl v koutě a pozoroval hýření kolem sebe, ale potom se omluvil kamarádům a odešel. „Rozloučit se s hradem,“ řekl. Mířil na svou věž. Naposledy. Vlastně nebyl ani moc překvapený, že ho tam našel.

„Pane profesore…“

Snape dlouho mlčel, jakoby se k něčemu odhodlával.

„Jsou to vzpomínky, pane Pottere…“

„Prosím?“

„Má zbraň proti kletbě – vzpomínky.“ Otočil se čelem k Harrymu. „Věříte mi, pane Pottere? Pokud… pokud byste se dozvěděl něco… nečekaného… Ať už si budete myslet cokoliv, nepovažujte to za projev mé neúcty k vám…“ Snape vtiskl Harrymu do dlaně malou lahvičku. „Nenutím vás dívat se. Je to vaše volba.“ Snape se vyhýbal Harryho pohledu. „Přineste to pak do mého bytu. Dnes v noci tam nebudu, ale nechám odemčeno. “ Pak zmizel.

Harry věděl, co právě svírá v dlani. A věděl, co potřebuje. Když pak, s Brumbálovým svolením, stál nad Myslánkou, potily se mu ruce a cítil se slabý v kolenou. Opravdu se bál toho, co uvidí. Neměl nejmenší tušení, co mu to vlastně Snape chtěl ukázat a opravdu si nebyl jistý, kolik toho potřebuje vědět. Nakonec se však odhodlaně nadechl a ponořil se do víru profesorových vzpomínek.

Ze začátku byly výjevy jen velmi krátké. Ledová pláň, vichřice. Harryho tělo leží v závěji a nad ním se sklání otrávený Snape. Je jasné, že by ho tam nejraději nechal, ale nakonec bere chlapce do náručí a potácí se dál. Vzpomínka se rozplynula a objevila se další.

... Snape těžce dýchá a sotva střídá nohy. Ještě pořád se vleče sněhem s bezvládným Harryho tělem na rukou. V dálce se objevuje tmavý obrys, který roste do podoby loveckého srubu. „Merline, díky!“ mumlá vyčerpaně Snape.

… Harry leží na tvrdé palandě, má horečku a divoce sebou hází. Snape sedí nad ním, otírá mu čelo studeným kapesníkem a vypadá zamyšleně. „Zatraceně,“ sklouzlo mu ze rtů.

… Snape sedí na své palandě a pozoruje krev, hrnoucí se z poraněných rukou. Harry vaří vodu a trhá si košili. Harry čistí Snapeovi zkrvavené dlaně a ovazuje je cáry svého oblečení.

… Harry přichází z ohybu lesa. Vrací se do srubu a vypadá velmi vyčerpaně. Táhne s sebou nějakého uloveného ptáka a pár bobulí. Asi se blíží bouřka. Snape celý ten výjev pozoruje z okna a tvář má zkřivenou do neurčité grimasy. Pokouší se zatnout pěsti, ale místo toho jen bolestivě sykne.

… Harry zápasí u stolu s uloveným králíkem. Při vaření už je poměrně zručný, ale dnes vypadá opravdu unaveně. Oči se mu skleněně lesknou a ruce jemně třesou. Snape – ještě pořád v obvazech – ho zamračeně sleduje ze své palandy, pak stáhne rty do tenké linky a odchází ze srubu. V očích má vztek a kope do mokrého sněhu. V noci přikrývá Harryho svou dekou.

…Voldemort! Směje se Snapeovi do očí… tma … Harry na Voldemortových zádech… tma… proti Snapeovým vytřeštěným očím letí zelený paprsek. „Ne!“ křičí Harry, paprsek zlátne, tma… Harry drží Snapea v náručí a říká: „Nenechám vás tady…“ Tma.

… Další výjev je zvláštní. Jen jakási podivná mlha, prosycená bolestí a chladem, v ní tichý dech, tlukot srdce a vzdálené: „Neumírej, neumírej…“

… Pohled do krajiny, Snape sedí opřený o Harryho a snaží se zaostřit. „Harry?“… „Nenapravitelný Nebelvír…“

… A znovu ta zvláštní mlha. Bolest, strach. „Harry, jsi tady? Harry? Přišel jsi. Proč nemůžu promluvit? Cítím tě Harry. Už to bude v pořádku, neboj se…“

… Snape se probouzí. Opatrně se rozhlíží kolem sebe. Postel, čisté peřiny, vysoká ozdobná okna a za nimi ranní šero. Muž poznává bradavickou ošetřovnu, úlevně si lehá zpět na polštář a otáčí hlavu. Pohled se mu zastaví na mladém muži, odfukujícím těsně vedle Snapeova ramene. Harry Potter. Snape se trochu natočí a dívá se. V očích má zvláštní výraz. Pak zvedne ruku a jemně odhrne vlasy z Harryho čela, pokrývku mu přitáhne blíže k tělu. Už nespí, jen hlídá chlapcův pravidelný dech.

… Znovu ošetřovna. Snape leží na boku se zavřenýma očima a nasává sílu z Harryho konejšivé náruče. Je jasné, že měl další ošklivé křeče. „Promiňte, pane profesore! Je mi líto, že to ode mě musíte snášet,“ říká Harry. A mluví dál. Je ztracený, zmatený, opuštěný a nepochopený. Mluví o samotě, smrti, vině, nelásce… Zdá se, jakoby plakal. A pak se sám sobě vysmívá. Brumbál ho odvádí pryč a Snape pevně tiskne víčka, dokud neklapnou zavírané dveře. Pak schová hlavu pod polštář…

Harry měl pocit, že se nemůže nadechnout. Málem upadl na záda, jak prudce opustil Snapeovy vzpomínky. On to slyšel! On to VŠECHNO slyšel!!! Harrymu se točila hlava a cítil, jak se mu do tváří hrne červeň zahanbení. Tyhle věci nikdy neřekl ani svým nejlepším přátelům a teď je vysypal Snapeovi od první do poslední! Zmocňovala se ho panika, ale zároveň s ní se v něm rodil i jeden docela nový pocit. Uspokojení. Uspokojení a odevzdání se. Už na svou bolest nebyl sám…

Držel se okraje Myslánky a přemýšlel. Tohle jsou Snapeovy vzpomínky na Harryho za poslední půlrok. Proč mu dal Snape zrovna tohle? „Má zbraň proti kletbě,“ říkal…

„On používá vzpomínky na mě k potlačení záchvatů?“ Harrymu se rozbušilo srdce. Opravdu by to tak mohlo být? Harryho zvědavost byla silnější, než šok z poslední Snapeovy vzpomínky, a tak se nakonec znova ponořil do Myslánky.

… Tahle vzpomínka se Harrymu nebude líbit. Věděl to hned, když se obraz ustálil na učebně elixírů a Snapeovi, opravujícímu eseje, právě vypadl brk z třesoucí se ruky. Vzpomínka se neustále lehce rozostřovala, jak Snape bojoval s přicházejícím záchvatem. Pohledem pátral po Harrym a nakonec ho objevil – už jen jako rozmazaný flek. Soustředil se na Harryho oči a pak se prostor kolem roztočil. Snape klopýtal ke kabinetu. Dále bylo všechno zamlžené a Harry mohl slyšet jen hlasy. Teprve ve chvíli, když se přitiskl na Snapeova záda, získaly věci postupně zpět své tvary a barvy. A pak to přišlo. Ta hádka. Harry nechtěl poslouchat, zacpal si uši a přivřel oči. Moc dobře si pamatoval, co tehdy Snape řekl a neměl sílu prožít to znova. Teprve, když Snapeovi přistál v klíně ručník, spustil chlapec ruce zpět podél těla. Vzpomínkový Harry zatím utekl a Snape zůstal konsternovaně sedět. Vypadalo to, jakoby mu teprve teď začalo docházet, co se vlastně stalo. Tvář mu zkřivila bolestná grimasa, kterou skryl do Harryho ručníku.

… Snape chodí po hradě a hledá Harryho. Ptá se po něm. Je nervózní a trvá to dlouho. Harry nikde není. Nakonec se uvelebí u vstupu do nebelvírské společenské místnosti a čeká tam. Ne dvě hodiny. Déle. Když se Harry objevil v záhybu chodby, Snapeovi se lehce zrychlil dech.

… Harry sedí ve Snapeově bytě a nereaguje na Snapeovy pokusy o usmíření. Snape vypadá nešťastně a nakonec Harryho zezadu obejme. Harry si toho předtím nevšiml, ale byla to asi dost impulzivní reakce – Snape to určitě neplánoval. Teď učitel mumlá do Harryho vlasů omluvy, ale slova vzpomínka potlačuje. Když Severus nechá Harryho jeho vlastním pocitům, zavře se do své ložnice, svalí se bokem na postel a bezmyšlenkovitě zírá do zdi. Nepohne se, ani když po čase klapnou vstupní dveře.

... A znovu Snapeův byt. Harry a Snape na gauči před krbem, objetí, lehké doteky, občasný vzdech a zachvění. Harrymu, který ten výjev pozoroval z pohledu od ohniště, začal běhat mráz po zádech a cítil stoupající vlnu vzrušení, proudící jeho tělem. Tato vzpomínka byla velmi dlouhá a velmi přesná. Harrymu se zdálo, jakoby si na ní Snape dal obzvlášť záležet a propracoval ji do nejmenších detailů. Až příliš přesných detailů, uvědomil si Harry vyjeveně. No, minimálně nebyl sám, kdo měl ten večer drobný problém s ovládnutím svého těla. Harry se musel usmát. Čekal, že když uvidí zvenčí, co se ten večer dělo, prožene se jeho tělem bouře rozpaků a studu, ale nestalo se. Bylo to naopak. Snapeova vzpomínka hřála a dělala z těch chvil něco výjimečného a tak… přirozeného…

… Je noc a Snape se převaluje ve své posteli. Po hodině marného boje vzdá pokusy o spánek, vklouzne do županu a vyráží na noční procházku hradem. Bloudí bezcílně chodbami, s pláštěm zimomřivě přitaženým k tělu, a Harrymu se zdá, že je čím dál napjatější. A najednou zaslechne nějaké podezřelé zvuky. Jen velmi tiché, ale jeho cvičenému sluchu nemohou uniknout. Snapeův obličej se stáhne do zlomyslné grimasy. No jistě, vychází to z jedné ze studentských koupelen… Snape přidává do kroku, aby načapal ty troufalce při jejich tajných radovánkách. Vypadá, že se těší na svůj triumf. (Harrymu však v té chvíli došel dech. Nemohl si být jistý, jestli je to právě TA noc, a přece to věděl. Věděl to tak přesně, jakože se jmenuje Harry Potter.)

Snape došel až ke koupelně a tam se na okamžik zarazil. Zřejmě si připravoval odpovídající „vstup na scénu“. Pak se nadechl a vkročil do dveří, kde se zarazil, jakoby do něj uhodil blesk. Ve světle měsíce se zády k němu rýsovala Harryho vzdychající silueta. Nemohl ho nepoznat! Dvěma rychlými kroky se Snape stáhnul ven ze dveří a zády se opřel o studenou zeď, v obličeji výraz nesmírného překvapení.  Poslouchal tiché zvuky Harryho rozkoše a v jeho pohledu začala narůstat panika. Jakoby chtěl vzít nohy na ramena a utéct od té důvěrné scény, jejímž svědkem se právě stal, a zároveň věděl, že to nedokáže. A ty zvuky mu pořád dorážely do uší. Jeho dech se zrychloval a zornice roztahovaly. Nehty zatínal do studeného kamene za sebou a snažil se ovládnout. Nakonec svůj boj vzdal. Tváří mu přeběhl výraz lehké bolesti, zavřel oči a rukou si křečovitě sevřel tuhou bouli, která narůstala v jeho kalhotách. Trhavě vrtěl sám nad sebou hlavou, ale přitom usilovně třel přes oblečení to tepající místo a snažil se potlačit každé zasténání, které se mu dralo ven pootevřenými rty. Hlavu zvrácenou dozadu, mysl upřenou k Harryho vzdechům a tělo napjaté vzrušením. A když potom k jeho uším dolehlo tichounké „Severusi“, zalapal s vytřeštěnýma očima po dechu a látka pod jeho rukou rychle tmavla…

Konec. Harry stál znovu nad Myslánkou a těžce dýchal. Třásl se a myšlenky mu vířily v zoufalé snaze znovu se uspořádat. Nešlo to. Vlastně jediná smysluplná věc, která ho v té chvíli napadala, byla: „Musím za ním. Chci za ním!“ A tak to nakonec udělal. V rychlosti sesbíral Snapeovy vzpomínky zpět do malé lahvičky a vyrazil směrem ke sklepení. Hnal se jako vítr, a čím rychleji utíkal, tím zoufaleji pomalý si připadal. Když konečně dorazil ke dveřím Snapeových komnat, nemohl ani popadnout dech. Opatrně zaklepal, ale nikdo se neozýval, a tak lehce stisknul kliku. Dveře povolily. „Severusi? Severusi, jsi tady?“ Odpovědí mu bylo jen mrtvé ticho a praskání dohořívajících polen v krbu.

Harry položil zpocenými prsty na stůl lahvičku se vzpomínkami a několikrát se zhluboka nadechl. Prohledal byt, ale Snapea nenašel. Schoulil se do křesla u krbu a čekal. Čekal a čekal… Tu noc tam však seděl marně. Snape nepřišel. Ráno Harry opustil Bradavice.

 

EPILOG

„Pane profesore…“

Snape sebou trhnul a prudce vzhlédl od kotlíku. Jeho tváří prolétla celá smršť pocitů, ale rychle se ovládl a už se svou obvyklou neutrální maskou kývl v odpověď: „Pane Pottere… Pokud dovolíte, dokončím svou práci a budu se vám věnovat…“

No jistě. Harry se skoro usmál. Ale jen skoro. Měl dojem, že skutečný úsměv by mohl Snapea popudit… Ve skutečnosti se nemohl zbavit pocitu, že profesor potřebuje čas, aby se nachystal na setkání se svým bývalým studentem. „Počkám venku,“ přikývl.

Neviděli se několik let. Harry mezitím stihl dokončit své zahraniční studium, procestovat kus Evropy a vrátit se domů. Dospěl - tělesně i duševně. Byl z něj vyrovnaný mladý muž s jasnými životními postoji a názory. V jeho životě vlastně zůstávala jediná nedořešená věc – Severus Snape. A Harry už nechtěl déle čekat. Měl v plánu uzavřít tuhle kapitolu, a to co nejdříve. Ve skutečnosti se toho bál, velice bál, ale měl dost času na to, aby zjistil, že se bez jasného rozuzlení nepohne ve svém životě dál. Alespoň v určitém směru…

Když se Snape konečně objevil ve dveřích laboratoře, měl už Harry nohy zdřevěnělé dlouhým čekáním. „Takže, pane Pottere, co vás sem přivádí?“

Harry se tentokrát skutečně usmál: „Popravdě, přišel jsem žádat ředitele o místo…“

Snape lehce nadzdvihl obočí, ale nekomentoval to. Vedl Harryho do svého bytu. „Prosím, pane Pottere, běžte dál. Obávám se, že má soukromá rezidence je momentálně jediné místo, kde vás mohu přijmout. Kabinet mám – řekněme – v prázdninové rekonstrukci…“ pokynul Harrymu.

Byt vypadal přesně tak, jak si ho Harry pamatoval a když nasál ten charakteristický pach starého nábytku a zaslechl zapraskání plamenů v krbu, musel se znovu usmát. „Tvářím se dnes jako jeliman,“ zavrtěl v duchu hlavou, ale úsměv ze rtů mu nezmizel.

Snape právě přinesl dvě skleničky a naléval Harrymu – no prostě zase něco zlatavě hnědého. „Takže – předpokládám, že ředitel vaší žádosti vyhověl a budeme se v příštím školním roce vídat pravidelně?“ Snape se posadil naproti Harrymu a pozdvihnul svou sklenku.

„Ano a ne. Žádal jsem pouze o místo externisty a budu do školy docházet zhruba jednou za týden, či dva. Na trvalou výuku nemám dostatečné… životní zkušenosti, řekl bych…“ I Harry pozvedl svůj pohárek a opatrně se napil.

„Smím se zeptat na předmět, kterému se budete věnovat?“ 

„Vlastně bych rád mezi studenty rozšířil povědomí o určitém speciálním typu magie. Tady v Bradavicích dosud nezmiňovaném. Je to obor, který jsem studoval ve Lhase – 'magie propojení', tak tomu říkají,“ pokrčil Harry rameny. „V podstatě to byl Brumbálův nápad a mně to připadá, jako docela zajímavá myšlenka. Jednalo by se ovšem jen o volitelný předmět pro nejvyšší ročníky a popravdě, spíše informativní. Pravá podstata tohoto umění vyžaduje určitou duševní vyzrálost a sedmnáct let… Obecně je tento věk považován za hraniční pro zvládnutí alespoň základního umění.  A i přes veškerou snahu a dostatečné stáří se většině čarodějů nepodaří dosáhnout potřebné magické úrovně.“

„Tak?“

Harry se zašklebil: „Proto ta povinná prázdninová přípravka na začátku studia, jestli si vzpomínáte. Tam nás vlastně testovali a třídili. Kdo neprošel přípravkou, byl zařazen na univerzitní studium běžné magie v Pekingu nebo se mohl vrátit domů.“

Snape přikývl a znovu upil ze své sklenky. Mlčel, ale Harryho pozorně sledoval. Nakonec přece jen promluvil: „Ano, zaslechl jsem něco málo o tom zázraku. Předpokládám, že to byl před lety ředitel, kdo vám doporučil jeho studium? A nepochybně jej na ten nápad přivedla určitá záhadná proměna jedné smrtící kletby na docela neškodnou…“

Harry zavrtěl hlavou: „Nebyla neškodná, Voldemorta zabila a vás mohla taky, ale jinak máte pravdu. Brumbál tu situaci vyhodnotil, a zpětně musím říci, že zcela správně, jako mimovolné využití 'propojení' nás dvou. Propojení bylo v podstatě fixováno na dva cíle – ušetřit vás a zabít Voldemorta. A tak to vlastně i zafungovalo, jen ne stoprocentně. Prostě proto, že jsem své síly ve skutečnosti neovládal. Kouzlo pohltilo Avadu, ale ponechalo některé její škodlivé účinky. Ty vás potom trápily po několik následujících měsíců.“

Snape zamyšleně pozoroval plameny v krbu a zjevně se ztratil někde ve svých vzpomínkách. Když znovu vzhlédnul k Harrymu, vypadal velmi unaveně a Harry si až příliš jasně uvědomil, jak za těch pár let zestárl.

„Nepochybuji, že disponujete spoustou pozoruhodných schopností, pane Pottere.“

„Propojení je skutečně výjimečná možnost, jak zcela neuvěřitelným způsobem změnit směr událostí, pane profesore. S jeho pomocí dokážeme ovlivnit účel kleteb, uzdravit nemocné a dokonce zvrátit smrt – za určitých okolností. Má ovšem jednu velkou slabinu. Výsledek je vždy závislý na množství citu, který je kouzelník schopen darovat potřebnému. A dá se říci, že člověk, který nikdy nemiloval a sám nebyl milován, jej nikdy nedokáže dosáhnout…“

Ve Snapeově pohledu bleskl náznak nervozity. „Zajímavé… Takže pokud někoho nemáte příliš v oblibě…“

„V průběhu celého studia jsme těžce pracovali právě na odstranění tohoto… neduhu,“ usmál se Harry. „Nemáte tušení, jak nás tím trápili – ty hodiny a hodiny uzavírání mysli a relaxace… Ale vy jste se neptal na tohle, že?“ Harry pozorně sledoval muže proti sobě a snažil se proniknout jeho dokonale nacvičeným, nezaujatým výrazem. Bez úspěchu. Přesto bylo zřejmé, že se Snape vyhýbá očnímu kontaktu. Harry naklonil hlavu na bok: „Vy přece znáte odpověď,“ zazubil se. „Kdybych vás neměl rád, nikdy bych nedokázal zvrátit tu kletbu. Tehdy ne.“

Snape hypnotizoval skleničku ve svých rukou. Konverzace se zjevně neubírala směrem, na který by byl připraven. Vlastně to bylo poprvé, kdy na něco neměl odpověď. Harry se rozhodl, že ho nechá odpočinout a tak se zeptal: „Jak jste se měl celou dobu, co jsme se neviděli, pane profesore?“

Snape se ušklíbl: „Zajímají vás mé výzkumy, pane Pottere? Obávám se, že mimo ně nemám o čem hovořit…“

Harry si povzdechnul: „Možná máte ještě práci? Ruším vás?“

Snape bezvýrazně zavrtěl hlavou: „To je v pořádku, dnes večer mám vlastně volno. Nedělejte si starosti, pane Pottere. Těší mě, že jste se zastavil.“

Harrymu zahrál na rtech plachý úsměv: „Musel jsem přijít, i kdybych si myslel, že mě vyhodíte.“ pokrčil rameny.

„Musel?“ Snapeova nervozita se vrátila.

„Víte co? Budu mluvit otevřeně.“ Harry se zvedl z křesla a přešel ke krbu. Když už chce Snapeovi říct tu novinu, dopřeje mu alespoň tolik soukromí, že na něj nebude zírat. Oheň je na pozorování docela fajn. „Tak nějak jsem se v průběhu studia musel naučit 'otevírat své srdce', odfrknul si, „a teď se to těžko zastavuje, takže se omlouvám. Jde o to, že v posledních letech můj život nabral celkem jasný směr a dá se říct, že vše držím ve svých rukou. Mám slušnou práci, společenské postavení, přátele, dům… To všechno je fajn, ale pořád mi ještě chybí jedna věc,“ Harry se na chvíli odmlčel. „Někdo velmi blízký, s kým bych to všechno mohl beze zbytku sdílet. Někdo, s kým bych se mohl smát, těšit, nebo se trápit, když to jinak nepůjde…“

Snape už zase nepřítomně zíral do své sklenky a bezbarvě zamumlal: „Nepochybuji, že dříve nebo později potkáte tu pravou… osobu.“ Hrdlo se mu podivně stahovalo.

Teď se Harry otočil na patě a prudce se nadechnul: „Když mě pořád napadáš jenom ty, Severusi! A mám důvod myslet si, že s nikým jiným nemohu být… Že k nikomu jinému nepatřím. Tak… A teď řekni buď jo, nebo mě vyhoď…“

Snape teď na Harryho zíral jako na zjevení: „Harry…“ vydechnul.

„Jsem tady…“

„Harry, víš, co mi říkáš? Co mi nabízíš?“ Snapeova maska spadla a šokovanou tvář měl zbrázděnou bolestí. „Nepleteš se?“

„Severusi, já se nepotřebuji přesvědčit o svých citech, vážně. Mám v nich jasno a jsem s nimi srovnaný. A ať už mi teď řekneš cokoliv, bude to můj odrazový můstek do budoucna. Buď budeme spolu, nebo zůstanu sám. Pro mě není třetí cesta. Jediné, co potřebuji vědět, je tvůj názor…“ Harry mluvil tiše a skoro konejšivě.

Dlouho bylo ticho, rušené jen praskáním plamenů. Nakonec se Snape prudce zvednul z křesla, popadl prázdné sklenice a zmizel ve vedlejší místnosti. Harrymu se zdálo, že je tam nekonečně dlouho. Když se po čase přece jen vrátil, oči mu podivně plály a ruce držel pevně zaťaté v pěst.

„Harry,“ promluvil dutě, „nevím, čím jsem si vysloužil tu čest. Je to víc, než jsem si mohl celý svůj bídný život přát a věř mi, že jestli jsem na někoho poslední zatracené roky opravdu myslel, byl jsi to ty. Myslel jsem na tebe tak moc, až to bolelo. A není to lepší ani teď. Toužím po tvé blízkosti tolik, až mě to děsí. Ale já nemůžu. Nedokážu se ti odevzdat tak, jak by sis přál a nepochybně i zasloužil. Neumím to Harry. Nesmím. Nikdy jsem nikomu nepatřil a... ztráta bolí, Harry, a já nedopustím, aby mě ještě někdy něco v životě srazilo na kolena. Dokonce ani, kdybys to měl být ty… A navíc, mohl bych být tvůj otec…“ šeptal přiškrceně. „Raději běž, prosím…“ sklonil Snape hlavu a po krátkém zaváhání znova zmizel za dveřmi.

Harry ještě chvíli stál a díval se směrem, kterým profesor odkráčel. Z hrdla se mu vydral opatrný povzdech, ale přes rty mu zase přelétl ten lehký, rozpačitý úsměv. Odhodlaně pohodil hlavou. Tenhle boj nevzdá tak lehce… Vydal se za Snapem.

Našel ho v ložnici. Seděl na posteli s hlavou zabořenou v dlaních. Musel Harryho slyšet, ale nevzhlédl. Harry si sedl vedle něj. Chvíli se jen díval, než zase potichu promluvil: „Severusi? Poslouchej mě chvíli… Prosím…“ opatrně mu odhrnul z čela pramen vlasů. „Nemůžu tě nutit do něčeho, co nechceš udělat, ale taky nemohu dopustit, abys nám nedal šanci jen proto, že nevěříš, že nám to vyjde.“ Přitáhl k sobě Severusovu dlaň, prohlížel si ji a bříšky prstů lehce objížděl jednotlivé čáry. Severus zavzdychal. Pevně zavřel oči, ale nebránil se. Harry mu lehce přejel palcem po zápěstí: „Chtěl bych ti teď něco ukázat. Kouzlo. Velmi staré a svým způsobem velmi nebezpečné kouzlo vzájemné magie. Nemůže ohrozit ničí život, ani zdraví, ale přesto může člověka zranit. Ne na těle, ale na duši. Mnoho milenců ho použilo v naději na štěstí a jejich životy se v tu chvíli obrátily naruby, když ztratili všechny své iluze.“ Harry pokračoval v putování svými prsty po Severusově předloktí. „To kouzlo nedělá nic víc a nic míň, než že ukáže pravou podstatu vztahu mezi dvěma lidmi. Pocity jsou barevné, Severusi, věděl jsi to?“ Harry se ukazováčkem pomalu vracel ke Snapeovu zápěstí. „Nejjednodušší je modrá. Je to docela neutrální studená barva a stejně neutrální je i vztah dvou lidí, kterým zazáří. Pak je zelená – jedovatá barva nenávisti. Fialová znamená přátelství. Věř mi, že je to poměrně vzácná barva. A rudá… Vášnivá, nezkrotná, prudká… Jako milenecká láska, Severusi. Může vzplát během okamžiku a stejně rychle může pohasnout. Přesně jako vášeň.“ Harry znovu hladil horkou Severusovu dlaň. „Poslední a nejvzácnější je bílá. Nejčistší z barev pro dvě těla a jednu duši. Dva lidé v bílém světle jsou spolu spjati tak hluboce, že jeden bez druhého není kompletní. Srdce jim bijou ve stejném rytmu. Je to více, než jen pouhá láska, Severusi. Je to splynutí. Bílou rozdělí jen smrt…“

Harry přestal laskat Severusovu dlaň a lehce ji zvednul proti své. Upřeně se muži proti sobě zahleděl do temných očí. „Sensibilis,“ zašeptal. Malý okamžik se zdálo, že se nebude nic dít, ale potom… Mezi Severusovýma a Harryho sepnutýma rukama se začalo pomalu proplétat zářivě bílé světlo. Omotávalo se kolem nich, zalévalo je, hladilo a sílilo, až nakonec bylo jen to světlo, Severus a Harry.

Harry sledoval Severusův užaslý pohled. „Tohle je můj důvod, proč jsem tady,“ mluvil unaveně Harry. „Tohle je vysvětlení, proč ti pomáhaly mé doteky. A tohle je můj slib tobě, Severusi. A ještě jedna věc. Kdybys necítil totéž, co já, zářila by tady teď tvá barva…“

Harry ještě chvíli nechal tu záři pronikat až do morku svých kostí. Věděl to. Věděl to už tak dlouho… Potom jen lehce stisknul Severusovu dlaň a spustil svou ruku do klína. V místnosti byla najednou až nepřirozená tma. „Půjdu teď domů, Severusi. Dávej na sebe pozor,“ zašeptal a nechal Snapea jeho zmateným pocitům a myšlenkám.

---

Harryho probudil podivný tlak na prsou a zvláštní pocit, že ho někdo pozoruje. Zamrkal do ranního šera a pusa se mu roztáhla do širokánského úsměvu. Dvě silné paže ho pevně objímaly a sotva několik centimetrů od obličeje mu svítil pár uhlově černých očí. „Už ti někdo řekl, že jsi příšerný manipulátor, Pottere?“

Harry se zasmál: „Znamená to ANO?“

„Znamená to, že bys umluvil i mrtvého a já se musel definitivně zbláznit!“

„To je dobře,“ Harryho úsměv se ještě rozšířil. „A Severusi, jak jsi mě vůbec našel? Nedal jsem…“

Snapeův obličej se ještě přiblížil: „Albus. Dost se divil, když jsem ho vytáhl z postele ve čtyři ráno.“

Teď už se Harry rozchechtal nahlas, ale ne na dlouho. Snape si jej přitiskl těsně k tělu a rty teď měl přímo u Harryho ucha, až mu po celém těle přeběhli mravenečci. „Drž se, Harry. Já mám zase svá speciální kouzla…“

A pak Harryho pohltily horké Severusovy doteky a polibky a bílá záplava všude kolem…

 

Poslední komentáře
20.01.2011 22:11:51: To byla opravdu nádhera :-)
22.11.2010 23:36:34: n-i-f-e, haja, - smiley Děkuji! Niki.Moonlight - děkuji ti! Za pochvalu i za čas věnovný opravám! ...
22.11.2010 10:09:10: Krása, měla bys psát častěji, tvé povídky jsou jako pohlazení smiley${1}smiley${1}
16.11.2010 21:08:31: díky ,díky,díky moc za nádhernou povídku .
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.