Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Slimča - B Í L Á - 1,2 kapitola - 100%

KAPITOLA 1

 

„Nesnáším ho! Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“ odříkával Harry jako mantru. Tváře měl zrudlé mrazem, jeho hábit trhal ledový vítr a v botách nepříjemně čvachtala voda. Se zimomřivě zvednutými rameny klopýtal hlubokým sněhem a zamračeně sledoval tmavou postavu před sebou. Ten muž se pohyboval lehce a se vztyčenou hlavou. Jakoby za sebou neměl bezmála čtyřicet hodin beze spánku, čtyřicet hodin nepřetržitého pochodu. Jakoby právě kolem nezuřila ta nejhorší sněhová bouře, jakou kdy Harry zažil. Muž se vzdaloval. „Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“

Harryho průvodce (teď už se pomalu ztrácel ve vánici) byl poslední žijící bytostí, snad až na Voldemorta, se kterou by se Harry chtěl ocitnout sám v ledové pustině, bez hůlky, bez jídla, bez naděje na pomoc. A přece se to stalo. A čí je to chyba? Brumbálova! Jistě, jak jinak. Harry zaťal pěsti. Jak to ten stařec říkal? „Chlapče, nesmíš se zlobit, že odmítám tebe a spoustu dalších studentů nacpat Voldemortovi přímo do chřtánu. Ta ohavná bytost si připravila cestu do Bradavic a jeho vstupenkou mezi jejich zdi jsi ty a zase jenom ty. Od té nešťastné příhody na hřbitově po turnaji tří kouzelníků mu koluje v žilách tvá krev a on našel způsob, jak s pomocí té trochy ukradené životadárné tekutiny přelstít naše obranná kouzla. Dokud budeš v Bradavicích, není tady bezpečno.“

„Ale mohu se mu přece postavit, pane řediteli. Zničili jsme všechny viteály, včetně toho zatraceného kousku přilepeného k mé vlastní duši! Je to šance – dovnitř se dostane jen Voldemort, nikdo jiný. Své nohsledy musí tentokrát nechat doma…“

„Jistě, ale nepodceňuj ho, Harry. Nevíme kdy, ani v jaké podobě sem pronikne. A dokud ho neobjevíme, může napáchat mnoho zla. Věř mi, bude bezpečnější pro všechny, když tě ukryjeme na jedno velmi dobře chráněné místo a najdeme způsob, jak obnovit obranu školy. Pak se vrátíš.“

„A Voldemort? Zase uteče!“

„Při vší úctě k tobě, chlapče, nemyslím si, že jsi připraven na rozhodující střetnutí s ním. Ještě ne.“

„Uteče a bude dál vraždit…“ Harry se snažil vložit do svého hlasu veškerou naléhavost.

„Ještě NE, Harry!“ Brumbál teď vypadal přísně a chlapec jen zatnul zuby. Nemělo smysl se hádat.

„A Harry? Dostaneš doprovod. Jednoho z významných členů Řádu…“

„Ano, pane?“ zahučel Harry bez zájmu.

„Ano. Profesora Snapea.“

„Ale to…“ Harry zalapal po dechu. To přece nemůže být pravda! Třeštil na Brumbála oči takovým způsobem, že i úplnému hlupákovi by muselo dojít, že se Snapem prostě nemůže jít. NEMŮŽE!

Ale Brumbál jen zvednul ruku v odmítavém gestu a tiše zopakoval: „Půjde s tebou profesor Snape. Nikdo tě neochrání lépe, než on.“ Potom pokynul k východu z ředitelny a dveře se neslyšně otevřely. „Čekám tě tady za hodinu. A vezmi si s sebou jen to nejnutnější…“

---

Těžko říct, co se vlastně zvrtlo. V jednom okamžiku stáli i se Snapem v ředitelně a Brumbál k nim natahoval ruku s přenášedlem a hned v tom dalším jim kolem uší fičel severák a nikde nebylo nic, než neproniknutelné bílo. Harry se zatvářil zmateně a instinktivně se natáhl po své hůlce. Nahmatal jen prázdnou kapsu. Snape zřejmě v tentýž okamžik učinil podobný objev, protože zaťal pěsti a pevně stisknul rty. „Jdeme, Pottere, nebudeme tady čekat, až si z nás někdo udělá terč!“ Beze slova se otočil a vykročil do bílé tmy. Harry se váhavě vydal za ním…

A teď jsou tady a Snape si razí cestu někde v mlze před Harrym. Nezúčastněný, chladný… Jistě – dokonale se hodí právě sem, to tohoto ledového pekla – pomyslel si Harry. Skousnul si spodní ret a znovu těžce zvednul nohu. Nenávidí Snapea, ale ví, že ho právě teď nesmí ztratit z dohledu. Život je někdy tak zlomyslný…

Harry nevěděl, jak dlouho šli. Jeho nohy zeslábly vyčerpáním a hladem a Snapea už neviděl. Jemně se usmál. Zvrátil hlavu k nebi a vdechnul ledový vzduch. Vlastně už není tak ledový, zdálo se mu. Opravdu. Jakoby najednou přestala být zima. Jako ve zpomaleném filmu se svezl do sněhu a zavřel oči. Nakonec to není tak špatný výlet, blesklo mu hlavou. Harry usínal a poprvé, po mnoha měsících, cítil v duši klid a mír. Těšil se na to, co přijde.

„Pottere, na co si tady hrajete!“ Ostrý hlas se mu zařezal do povědomí, ale úsměv z tváře mu smazat nedokázal. „No tak, Pottere!“ Harry cítil, jak ho něčí ruka pevně uchopila za loket a jak ho táhne zpět na nohy. „Člověk by řekl, že v sedmnácti letech už jste někdy slyšel o tom, že usnout v takovém mrazu se rovná jisté smrti. Ale pan Potter má na věc zřejmě jiný názor, že?“ syčel Snape.

Nesnáším, nesnáším, nesnáším…“ Harryho nohy se samy pohnuly, jak ho Snape táhnul za sebou, a rozmazaný svět kolem se zase zformoval do neprostupné bílé masy.

---

Probral se na tvrdém kavalci, přikrytý ne zrovna čistou dekou a s šálkem horkého čaje přitisknutým k ústům. „Vypijte to, Pottere. Lektvar vám nenabídnu, ale aspoň se pokuste zahřát.“ Harry zvednul oči k tváři nad sebou, ale viděl jen nejasný Snapeův obrys.

„Našli jsme Brumbálovu skrýš, pane?“ zamrkal.

„Napřed pijte.“

Harry usrknul příšerně hořkou tekutinu a zašklebil se. V ruce ucítil něco chladného a s úlevou si uvědomil, že mu Snape podává brýle. S pocitem znovunabytého zraku upřel pohled zpět na profesora.

„Ne, pane Pottere, nejsme tam, kam nás ředitel zamýšlel poslat.“ Navázal Snape na předchozí hovor.

„A vy… vy víte, kde jsme?“

Snape se otočil zády a zahleděl se z okna.

„Předpokládám, že i vaše hůlka se jaksi… ztratila cestou?“ zavrčel místo odpovědi.

„Nemám ji, pane.“ Harry přemýšlel, proč se, pro všechno na světě, cítí tak provinile. Konec konců, kdyby je Brumbál nechtěl poslat pryč…

„Děkuji, pane,“ zamumlal Harry místo dalších otázek. Snape zjevně neměl sdílnou náladu a Harry ho nechtěl zbytečně provokovat. I tak byla jeho situace dost svízelná. Vlastně JEJICH situace.

Snape nadzdvihnul jedno obočí a pátravě se zadíval Harryho směrem.

„No, myslím… Celou cestu jste mě táhnul?“

„Posledních pár hodin spíše nesl, pane Pottere.“ Snape se znovu díval z okna a Harry cítil, jak rudne až za ušima.

„Ehm… děkuji… opravdu…“ Harry rozpaky nevěděl, co dělat, a tak raději rychle dopil ten odporně hořký čaj, zavrtal se do deky a zavřel oči. Předstírání spánku mu v této chvíli připadalo jako nejlepší řešení. Brzy se však skutečně propadl do neklidného snu.

---

Když znovu otevřel oči, byl v místnosti sám. „Pane profesore?“ zkusil potichu. „Pane???“ tentokrát hlasitěji. Nikdo se neozval. Harry se opatrně sesunul ze svého lůžka a prohlížel si místnost. Vypadá to tady jako ve starém loveckém srubu, přemýšlel. Dvě palandy, dvě deky, nahrubo opracovaný jídelní stůl s lavicemi po obou stranách, krb, ve kterém teď plápolal oheň (Snape musel zatopit, uvědomil si Harry) a několik polic s obitým nádobím. Na stole stála petrolejka a krabička zápalek. Jsme tedy v mudlovském srubu – dedukoval Harry. U kouzelníka se dá jen těžko předpokládat, že by využil petrolejovou lampu a o to méně sirky. Vedle krbu ležela nahrubo srovnaná hromádka dříví, tak Harry vstal a přiložil na oheň dvě polena. Jen pro jistotu. A taky tak trochu proto, že potřeboval mít pocit, že něco dělá. Pak už našel jen dvě malé bedny. V jedné objevil nějaké nářadí a ve druhé pár bylinek, koření a trochu soli. Obsahu bedny vévodila tmavá lahev, a když ji Harry otevřel, ucítil ostrý závan nějakého alkoholu.

Pak se Harry obrátil k oknu a studoval okolní krajinu. Jak jinak – bílou. Jednotvárnost místa, kde Harry ztratil vědomí, však zmizela. Vlevo, pár desítek metrů od srubu, zíral na Harryho hustý lesní porost a vpravo zahlédl pod svahem zamrzlé jezero. Aspoň tak to Harrymu připadalo. Kdyby měl chlapec výhled na opačnou stranu, viděl by, že je srub zezadu chráněn vysokou skálou a pro cizí oči je vlastně téměř k nenalezení.

Zrovna, když si Harry uvědomil, že už zřejmě delší dobu nesněží, objevila se v ohybu lesa tmavá postava. Harry se prudce nadechnul a mimovolně zacouval do nejzadnějšího rohu místnosti. Popravdě, nebyl teď připraven čelit Snapeovým poznámkám. Byl unavený, bezbranný a navíc tomu bastardovi nejspíš opět vděčil za svůj život.

„Á, pan Potter!“ zaskřípal Snape hned mezi dveřmi. „Vítejte mezi živými,“ na tváři mu pohrával úšklebek. „Doufám, že se v kuchyni orientujete lépe, než v laboratoři,“ protáhl měkce a hodil na stůl mrtvého králíka. „Půjdu si teď zdřímnout, takže doufám, že si s tím poradíte.“ Shodil hábit, boty a za chvíli podřimoval na své palandě. Aspoň tak vypadal, pomyslel si Harry a pomocí rezavějícího nože z první bedny začal stahovat ulovené zvíře…

---

Dny plynuly pomalu a jednotvárně. Harry teď téměř denně vycházel se Snapem klást pasti na drobnou zvěř a vybírat úlovek. Sbírali dřevo na topení a nějaké kořínky a bobule, které se Harry naučil používat k dochucení jídla. Kuchyně byla výlučně jeho starost (pozoruhodné, jak nerad se Snape zabýval mícháním čehokoliv jiného, než lektvarů), Snape zase obstarával hrubou práci se dřevem a na opravách srubu. Mluvili spolu málo. Zpočátku se Harry snažil Snapea ptát, jestli tuší, co se stalo, kde jsou a zda má nějaký plán, ale vysloužil si pokaždé jen nenávistný pohled a pár uštěpačných poznámek. Kolikrát vlastně Snape nevěnoval Harrymu ani ten pohled. A tak nakonec profesor jen rozdával příkazy a Harry odpovídal „Ano, pane,“ případně hlásil stav pastí. Večer chodili spát brzy a do té doby se v místnosti jakoby míjeli. Nejhorší byly dny, kdy počasí nedovolilo opustit zdi srubu. Snape sedával mlčky u okna a sledoval divoký rej vloček a Harry se krčil na své palandě a snažil se být neviditelný.

Když už si Harry začínal myslet, že z toho zřejmě zešílí, něco se stalo. Venku zuřila snad nejsilnější bouře za posledních mnoho a mnoho dní a mohutný poryv větru utrhl kus plechové střechy srubu. Pokřivené cáry kovu teď mlátily jeden o druhý a do místnosti se okamžitě začala valit spousta sněhu. Mráz se zakousl Harrymu do těla s takovou prudkostí, že musel zalapat po dechu. Snape zaklel, popadl sekyru a krabici s mohutnými hřebíky a vyrazil ven. „Podržte mi žebřík, Pottere!“ houkl ještě Harryho směrem.

Harrymu se zdálo, že Snape zápasí se střechou nekonečně dlouho. Několikrát ho vichřice málem shodila k Harryho nohám, nesčetněkrát se rezavé pláty zakously do jeho těla a Harry mohl přímo VIDĚT, jak se jeho učiteli zažírá mráz až do morku kostí a znehybňuje mu končetiny. A pak bylo konečně po všem. Poslední dlouhý hřeb dosedl na své místo a Snape se unaveně svezl k zemi. Harry mu podepřel loket a pomohl mu dovnitř a na palandu. Snape byl promrzlý, potlučený a silně krvácel z několika ran na rukou. Znovu zaklel. Harry chvíli váhal, potom podal profesorovi jeho vlastní i svou deku a rozžehl udušený oheň. Do kotlíku dal vařit vodu a Snape ho přitom zamračeně pozoroval. Nemluvil, nekritizoval, jen se díval.

Jemně nadzdvihl obočí, když si Harry odhrnul hábit a začal trhat na kusy svou košili. „Hodně to krvácí,“ zamumlal omluvně chlapec a Snape jen beze slova přikývl. Část horké vody Harry použil na přípravu čaje a zbytek přenesl společně s cárem své košile ke Snapeovi. S otázkou v očích se váhavě natáhl ke Snapeovým ranám. Profesor se tentokrát přece jen ušklíbl, ale bez protestů nastavil své ruce Harrymu a nechal je očistit. Harry se mračil. „Chtělo by to dezinfekci,“ šeptal spíše sám pro sebe, ale tentokrát Snape kupodivu zareagoval. „Pane Pottere, myslím, že v této chvíli jsme vyčerpali veškeré naše možnosti, takže pokud přece jen nějakým zázrakem nevytáhnete z rukávu hůlku…“ Harry ho však neposlouchal a oči mu zasvítily nápadem. „Pane? Šlo by tohle?“ strčil Snapeovi pod nos pálenku z druhé bedny. Snape vtáhl ten ostrý alkoholový puch, trochu nakrčil obličej, ale neodmítl. Nechal si polít rány, a když mu Harry nainstaloval i provizorní košilové obvazy, krátce kývnul a tiše pronesl: „Děkuji, pane Pottere.“

Harry se zarazil s kotlíkem v ruce. Chtěl z něj vylít zkrvavenou vodu, ale to, co právě slyšel, ho přišpendlilo k podlaze. Prohlížel si Snapea jako nějaké cizokrajné zvíře a později přemýšlel o tom, že možná i zapomněl zavřít pusu. Opravdu mu poděkoval? Jemu? Harry Potterovi? Když se Snapeovi rozlil po tváři zlomyslný úsměšek, vzpamatoval se. „To vy jste spravil střechu, pane,“ pokrčil rameny a pokračoval s kotlíkem ke dveřím.

Snape teď seděl na své palandě, opíral se zády o zeď a pozoroval Harryho, jak pobíhá kolem ohně a snaží se připravit včera uloveného králíka. V rozbolavělých rukou opatrně svíral hrnek s čajem, který dostal.

„Ředitel Brumbál nás chtěl poslat do svého letního sídla v Yorkshiru,“ pronesl pomalu. „Nemám úplně jasno v tom, co se při našem přesunu nepodařilo, ale troufám si tvrdit, že v tom má prsty Pán zla. Pravděpodobně v době, kdy se měl zahájit náš přesun, byl již uvnitř hradu. Nehody jako tato se stávají, když se kouzelník na poslední chvíli snaží změnit nasměrování přenášedla. Voldemort mohl mít v úmyslu očarovat ředitelovo přenášedlo tak, aby nás dopravilo někam na jeho panství. Jedna varianta je, že to stihl jen částečně a přenášedlo nás prostě vyhodilo někde na půli cesty. Já jsem ochoten připustit, že jsem se přenášedla dotknul, ale vy? Dotknul jste se té spony? Nebo mě?“

Harry tiše zavrtěl hlavou. Uvelebil se na podlaze proti Snapeovi a hltal každé jeho slovo. Slitoval se nad ním! Snape s ním mluví! Harry cítil, že jeho srdce zrychlilo.

„Myslel jsem si to,“ přikývl Snape. „Pak zřejmě přichází v úvahu spíše druhá varianta. Kouzlo prošlo skrz nás dva a my sami jsme se na chvíli stali přenášedly. To by vysvětlovalo, proč s námi nejsou naše hůlky. Prostě jsme je na okamžik nebyli schopni udržet, jestli mi rozumíte…“

„Živá bytost přece nemůže být očarována na přenášedlo. Nebo ano?“ zatápal Harry.

„Jistě, proto jsme zafungovali tak… špatně. Místo u Voldemorta na dvorku jsme se ocitli tady a upřímně – byla obrovská náhoda, že jsme skončili oba na stejném místě.“

Harry zamyšleně hleděl do ohně a Snape zatím znechuceně usrkl další doušek čaje. „Břečka… Budeme muset najít lepší byliny,“ procedil mezi zuby. „A teď k vaší další otázce, pane Pottere. Nemám nejmenší tušení, kde se právě nacházíme. Soudě podle ročního období a podle toho, co se právě odehrává za našimi okny, jsme jistě na severní polokouli. Krajina by mohla být typická pro Severní Ameriku nebo Rusko, v Anglii bych podobný terén rozhodně nehledal. Od civilizace jsme pravděpodobně vzdáleni jen pár dní cesty, ale vydáme-li se špatným směrem, snadno můžeme zabloudit. Navíc – pár nocí venku v těchto teplotách… Zkusil jste si na vlastní kůži, co to s člověkem udělá. Proto považuji za rozumné zůstat tady, dokud se alespoň trochu neoteplí. Přítomnosti mudlů bych se nebál, alespoň ne uprostřed zimy.“

Snape se na chvíli odmlčel a Harry se snažil zpracovat informace, které právě obdržel. Nakonec prostě přikývnul na znak porozumění a chvilku váhal, než se odvážil zeptat na to, co jej právě pálilo na jazyku: „A Voldemort? Když byl v Bradavicích, tak mohl…“ Harry polknul a nedokázal větu dokončit. Před očima teď měl Rona a Hermionu a všechny své spolužáky, Brumbála v těsné Voldemortově blízkosti a nepřipraveného na útok…

„Nemyslím si, že by Voldemort mohl dále setrvat v Baradavicích, když jste z nich zmizel vy. Musel by nejprve zbořit mnoho obranných kouzel a na to, troufám si tvrdit, neměl čas. Silná magie hradu by okamžitě začala ničit jeho vlastní a to by on nikdy neriskoval.“

„A může Brum… tedy pan ředitel vědět, kde jsme?“

„Jistě velmi rychle zjistil, že se náš plán pokazil, ale ne, myslím, že nemůže tušit, kam jsme se přenesli. Musíme se prozatím spokojit s vědomím, že nás hledá.“

„A hledá nás i Voldemort,“ zahučel bezbarvě Harry.

„Předpokládám to. Neví, jestli už jste zpět v Bradavicích, ale vzhledem k tomu, že se mu neozývám, má dobrý důvod myslet si, že tam dosud nejsem já.“

„Takže hledá minimálně vás?“

Snape se zle zašklebil: „Tak o tom silně pochybuji, pane Pottere. Pán zla neukládá své Smrtijedy do postýlek…“

Harry se zachvěl.

„Ale no tak, Pottere. Oba známe můj úkol v této hře a nemá smysl si cokoliv nalhávat. Každopádně – dokud mu nepodám informaci, že jste zpět, bude vás hledat. Mimo kouzelnický svět jste pro něj velmi snadnou kořistí.“

„Ano pane. A děkuji. Tedy – že jste… no… že se mnou mluvíte.“

„Za málo, řekl bych. A teď, pane Pottere, myslím, že v příštích několika dnech budeme odkázáni jen na vaše ruce. Pokud vás tedy mohu požádat – uvařte nějak to zvíře a půjdeme spát. Čeká vás náročný den.“

---

Celý příští týden byl skutečně velmi vyčerpávající. Harry musel sám obstarávat lov, přípravu topiva i jídla a dokonce pár oprav na neustále se rozpadajícím srubu. Dvakrát denně převazoval Snapeovy ruce, čistil rány pálenkou a vyvařoval v horké vodě už použité cáry košile, aby jimi mohl další den znova překrýt hojící se místa. Zvládal vše s vypětím sil a večer upadal spíše do komatu, než do spánku. Snape vše pozoroval většinou ze své palandy a měl mrzutou náladu. Přesto Harry zjistil, že se ten muž drží jaksi zpět a snaží se kontrolovat své slovní výpady vůči němu. Nevěděl, čemu to přičíst, ale byl vděčný.

V noci se Harry probudil bolestí. Přes den se pokoušel nařezat celou hromadu dříví na topení a nějak to přehnal. Teď ho pálil každičký sval a cítil, že má i trochu zimnici. Chtěl přiložit do krbu, když jeho pozornost upoutala tmavá Snapeova silueta u okna. „Nemůžete spát, pane profesore?“ zkusil Harry.

„Nemám tu možnost jako vy, abych se přes den utahal do mrtva, pane Pottere,“ odfrkl si Snape a dál zíral do tmy za oknem. „Co mě udivuje je, že nespíte vy. Posledních pár nocí jsem tady mohl překládat uhlí a s vámi by to ani nehnulo.“

Ve Snapeově hlase zněl posměšek, ale Harry se rozhodl, že Snape umí jednat i hůř, a tak prostě odpověděl: „Asi jsem se trochu přetáhl.“ Zvedl se, že konečně přiloží na oheň, ale Snape jej zatlačil zpět do postele a mlčky hodil do krbu pár polen.

„Pracujete velmi tvrdě,“ protáhl trochu neochotně. „Současná situace pro mě není příjemná, Pottere. Jsem zvyklý postarat se o sebe sám a naprosto mi to tak vyhovuje. Nečekejte ode mě projevy vděku. Asi pro vás nebude překvapením, že právě vy jste jeden z posledních lidí, kterým bych chtěl cokoliv dlužit. Kdyby to tak mělo dopadnout…“ I ve tmě mohl Harry zřetelně vidět Snapeův kyselý výraz. „Jen si prostě myslím, že pokud se v této chvíli nerozhodnu dobrovolně umrznout, mohu vám být v příštích týdnech ještě užitečný…“

Dál už Snape nemluvil a nakonec si lehl zpět na svůj kavalec a otočil se ke zdi. Harry mlčel. Ve skutečnosti se snažil přeložit to, co právě slyšel. V tom projevu bylo uznání i urážka – jak jinak, byl to Snape a mluvil s Harry Potterem. Nemohl prostě jen poděkovat. Ze všeho nejvíc však z té řeči cítil Snapeovu hořkost nad vlastní bezmocí a závislostí na ne zrovna oblíbeném studentovi. Co mu vadí víc? Ta nemohoucnost, nebo Harry? Chlapec si povzdechnul a donutil bolavé svaly znovu zaujmout horizontální polohu. Zavřel oči a s pocitem podivného smutku pomalu usínal. Opatrnou ruku, která mu přitáhla pokrývku až pod bradu a přidala navrch druhou – Snapeovu deku, už nevnímal. V noci ho však navštívil podivný sen. Harry stál na jedné z Bradavických věží, vedle něj Snape a držel ho kolem ramen. A Harrymu bylo dobře. Moc dobře…

 

KAPITOLA 2

Ráno Harry zaspal. Když konečně rozlepil oči, slunce stálo vysoko na obloze a na Harryho přikrývkách kreslilo zlaté čáry. Moment… Na PŘIKRÝVKÁCH? Odkdy má Harry dvě? Zmateně zamrkal a pak zabloudil opatrným pohledem ke Snapeově lůžku. Opravdu mu ten člověk věnoval svou deku? Něco v Harryho hrudi se podivně zatřepotalo, když se otočil na Snapea. „Pane, já…“ Snape na něj však hodil podivný, téměř výhružný pohled, a tak místo původně zamýšlených díků, řekl jen: „Nevzbudil jste mě…“

„Pak byste si možná měl pospíšit ven, než naši dnešní kořist sesbírá divoká zvěř, Pottere,“ zavrčel Snape, ale Harrymu neuniklo lehké zacukání Snapeových koutků. Harry se usmál. Ano, nebylo pochyb. Mezi ním a profesorem lektvarů zavládlo příměří…

O hodinu později se Harry plahočil hlubokým sněhem a hledal, jestli se něco chytilo do pastí. Zrovna se snažil vyprostit z oka malého tetřeva, když ucítil, jakoby mu hrdlo sevřela ledová ruka. Zalapal po dechu a musel se opřít o strom, aby udržel rovnováhu a zatlačil temnotu, která mu na okamžik zastřela zrak. Srdce mu bušilo jako o závod a po zádech stékal ledový pot. Aniž by si vůbec rozmyslel, co dělá, divoce se rozběhl zpět ke srubu. „Ne ne ne ne!“ křičelo to v něm a každá jeho buňka se teď chvěla napětím. Když konečně doběhl na mýtinu a spatřil otevřené dveře do chaty, začala se mu vracet rozvaha. Neví přece, jestli se něco skutečně děje, že? Snape se mu vysměje, když takhle bezdůvodně vtrhne dovnitř, jako poplašení dítě. Pomalu zklidňoval svůj dech a snažil se zahlédnout uvnitř nějaký pohyb. Bez úspěchu.

Nakonec se rozhodl pro opatrnost a zamířil na opačný konec mýtiny tak, aby se ke vstupu do srubu dostal nepozorovaně. Trvalo to nekonečně dlouho a srdce se mu znovu rozbušilo, když si uvědomil, že dveře nejsou otevřené, ale rozbité, a ke srubu vede čára stop začínající z čista jasna uprostřed bílé pláně. Nebylo pochyb. Ten narušitel musí být kouzelník a přemístil se jen pár desítek metrů od jejich prahu. Mohl by to být Brumbál? Našel je, NAŠEL! Harry se málem rozběhl, připravený skočit nečekané návštěvě rovnou do náruče. Pak se zarazil. Jeho instinkty ho znovu přinutily k opatrnosti, a tak se přitiskl ke stěně srubu a krok za krokem se posouval ke vchodu.

A potom uslyšel ten hlas. Hlas, ze kterého mu tuhla krev v žilách, a ježily se chlupy na zátylku. Syčivý, skřípavý, zlomyslný… Harry cítil, jak se celý chvěje a nemůže se nadechnout. Voldemort je tady! Je tady, v chatě, se Snapem!!! Merline, co by teď dal za svou hůlku!

„No tak, Severusi, nebuď hlupák! Já přece vím, stejně dobře jako ty, že tady ten ubožák je. Čemu ale nerozumím je, proč mi ho zapíráš. Hm? Co, můj věrný služebníku?“ syčel Voldemort a odpovědí mu bylo jen ticho.

„Jsi přece můj věrný služebník, že? Nebo mi něco uniklo, můj malý zrádný Snape?“ Voldemort se ledově zasmál.

„Nevím, o čem mluvíte, můj pane.“ To se ozval Snape a jeho hlas zněl naprosto vyrovnaně.

„Tak ty nevíš…“

„Potter tady není, můj lorde. Kdyby ano, už bych vám ho naservíroval na zlatém tácu, to přeci víte…“

Znovu ledový smích.

„Ale můj milý. Co vím je, že mi v poslední době nic nevycházelo, jak mělo. Někdo z mých věrných zřejmě trochu vynášel informace, víš? Někdo, kdo mi byl velmi blízko a znal mé nejbrilantnější plány… Ty mi o tom, samozřejmě, nemůžeš nic říci…“ poslední slova už Voldemort téměř kvičel. „Crucio!“ vyštěkl náhle a Harry zalapal po dechu.

„Ale, ale, ale! Copak to tady máme? Návrat ztraceného syna?“ zbystřil Voldemort. Harry slyšel žuchnutí, jak se Snape, zbavený kletby, sesunul k zemi, a pak se svět zatočil v obrovském víru událostí, které Harry vnímal jako velmi zpomalený film. Zašustění hábitu a Voldemort se žene ke dveřím, aby vtáhl Harryho dovnitř. Snapeovo Expelliarmus a znovu zašustění, jak se zmatený Voldemort otáčí k odražení kletby, která ve skutečnosti nemohla být vyslána. Harry na Voldemortových zádech, bojující o hůlku namířenou na Snapea, a Voldemortovo mrazivé Avada kedavra. Zelený paprsek, mířící ke Snapeově hrudi a obrovský tlak a horko v Harryho hrudi. A to srdce, Merline: bum bum bum! Snad vyletí skrz žebra: bum bum bum bum! Harry zavírá oči a vidí Snapea, rázujícího po učebně, Snapea, sklánějícího se nad kotlíkem, Snapea ženoucího se chodbou bradavického hradu, Snapea, zachraňujícího Brumbála a vidí Snapea, vlekoucího sněhem vyčerpané Harryho tělo. Snape vaří Harrymu čaj a dává mu svou pokrývku, Snape stojí na bradavické věži a drží Harryho kolem ramen. Bylo mu tak dobře. Tak dobře! A pak Snape, ležící na podlaze špinavého srubu, s očima široce rozevřenýma proti smrtící kletbě…

„Ne,“ vydechl Harry a cítil, jak všechno to horko z hrudi vystřelilo do ruky, bojující o nadvládu nad hůlkou. Mocná vlna energie se přelila z Harryho dlaně do štíhlého kousku dřeva a zelený paprsek najednou zazářil tak silně, že Harryho málem oslepil, a pak zezlátl těsně předtím, než narazil do Snapeových prsou. Voldemort se pod Harryho váhou prudce otřásal a Harry mohl jasně vidět, jak se kolem jeho křečí staženého těla ovíjí a stahuje tentýž zlatý paprsek, který před chvílí zasáhl Snapea. A pak byl najednou konec. Voldemort se bez jediného hlesu sesul k zemi a byl… mrtvý… Harry na něj nekonečně dlouho civěl a mířil ukořistěnou hůlkou, ale bylo to zbytečné. Nejhorší ze všech temných mágů už nedýchal.

„To bylo impozantní, pane Pottere,“ zašeptal Snape a Harry se konečně vzpamatoval.

„Pane…“ klekl si na zem vedle zhrouceného profesora a jemně ho nadzdvihnul. „Jste zraněný?“

Snapeovou tváří přelétl úsměšek, ale jeho najednou až podivně temné oči Harryho pohladily. „Máte hůlku, Pottere, tak jděte. Rychle! Utíkejte! Voldemort nechodí sám. Za chvíli tady máme bandu jeho Smrtijedů a sám se jim neubráníte. Tak už jděte…“

Harry na Snapea zíral jako v transu. „Můžete vstát, pane?“

„Pottere, čemu přesně nerozumíte ve větě: Jděte pryč!“

„Ale pane…“

„Tak už sakra VYPADNĚTE!!!“ křičel Snape a začínal se třást.

„Nenechám vás tady,“ zašeptal Harry téměř plačtivě.

„Hloupý kluku…“ Snapeův hlas zněl vyčerpaně.

„Nenechám vás umřít! A je mi jedno, že mě vedle sebe nechcete, je mi jedno, že mě odháníte! PROSTĚ – VÁS – TADY – NENECHÁM!!!“ Harry najednou křičel, ani sám nevěděl proč. Snad potřeboval jen přebít tu bolest a strach, které se mu najednou plazily do duše. Snape se nadechl k odpovědi a Harry ještě cítil, jak mu Snapeovy ledové prsty vklouzly do dlaně, ale potom starší muž ztratil vědomí.

---

Čas se znovu neuvěřitelně vlekl. Byly to už tři dny, co Harry ve spěchu posbíral deky a zbytky jídla, co ještě měli ve srubu, a ze dřeva připraveného na topení vyčaroval ne moc podařená, ale přece funkční nosítka pro stále bezvědomého Snapea. Voldemortovo tělo ukryl do hranice dříví u srubu. Jestli něco nepotřebovali tak to, aby první, na co narazí banda Smrtijedů, bylo mrtvé tělo jejich pána. Uklidil také všechny stopy na louce i uvnitř jejich dosavadního příbytku. Když budou mít Harry se Snapem štěstí, Smrtijedům nic nedojde a zmizí odsud, čekajíce na další příkazy svého velitele.

Chatu Harry opustil bez jediného ohlédnutí. Na zádech vak s jídlem, před sebou levitující nosítka s profesorem a v ruce Voldemortovu hůlku, kterou za sebou systematicky zametal všechny stopy.

Ano, tohle se stalo před třemi dny, ale Harrymu to připadalo jako věčnost. Všechno vypadalo tak beznadějně! Ať se Harry snažil sebevíc, nikde kolem neviděl nic, než stromy. Minimálně teď měl hůlku a díky jednoduchému směrovému kouzlu věděl, že se netočí v kruhu, ale to bylo zatraceně málo. Na přemístění si netroufal. Nevěděl, kde jsou, a kdyby podcenil vzdálenost do Bradavic, nebo vlastně kamkoliv jinam, kde to zná, mohli by i se Snapem skončit roztrhaní na kusy například někde ve vodách Atlantiku. A ano, Snape… Nebyl na tom dobře. Ležel na nosítkách v horečkách, zamotaný do dek, zahalený ohřívacím kouzlem a bílý jako křída. Za celé tři dny se neprobral a Harry občas musel přiložit ucho až k jeho rtům, aby se přesvědčil, že ještě dýchá. Navíc se u něj začaly objevovat záchvaty hrozivého třesu a křečí. Jeho tělo se tak napínalo, že měl Harry pocit, že ještě chvíli a profesor vydechne naposledy. V takových okamžicích stál Harry nad ním s hrdlem staženým a němou prosbou na rtech. „Vydrž!“ V jedné takové obzvláště zoufalé chvíli, kdy Snapeovo tělo leželo prohnuté do luku jako při záchvatu tetanu, jej Harry ze zoufalství popadl do náručí a silně mačkal. „Neumírej, neumírej, neumírej…“ šeptal mu do ucha a Snapeova křeč postupně polevovala. Harry pocítil takovou úlevu, až se mu do očí tlačily slzy. Nevěděl proč vlastně.

Po čase Harry zjistil, že objetí skutečně spolehlivě zahání křeče, a co víc, když Snapea držel dostatečně dlouho, neopakovaly se záchvaty tak často. Zvykl si tedy odpočívat a spát přilepený ke Snapeovým zádům, s rukou přehozenou přes jeho hrudník a s nosem zabořeným do profesorových černých vlasů. „Zvláštní… On voní…“ uvědomil si poprvé. Za začátku si připadal trochu divně, ale Snapeovi bylo evidentně lépe a nakonec – Harry se alespoň necítil tolik opuštěný, bylo mu tepleji a dokonce ho tolik netrápily noční můry v čele s Voldemortem.

Uběhly další dva dny. Harry odpočíval pod rozložitým stromem, se Snapem opřeným o hrudník, a rozhlížel se kolem. Už nebyli v lese. Krajina se otvírala do širokých pastvin a plání a Harry si říkal, že brzy musejí narazit na nějakou civilizaci. Hlavou mu vířily tisíce otázek. Co udělá, když potkají jen mudly? Jak pomůže Snapeovi? Ten muž potřebuje lektvary a jídlo. Při nejlepší vůli do něj byl Harry schopen vpravit jen trochu vody, jídlo žádné. Jistě je dehydrovaný. Harry znaveně zavřel oči, když se Snape pohnul. Harry sebou trhnul a upřeně se zahleděl do mužovy tváře. „Harry?“

„Jsem tady, pane profesore. Napijte se, prosím. Máte horečku…“

Snape poslušně polkl několik doušků vody a pokusil se otevřít oči. Bez úspěchu.

„Vy jste nenapravitelný… Nebelvír,“ procedil mezi zuby a znovu přestal vnímat. Tentokrát však jenom spal.

Harry ho ještě chvíli pozoroval a potom si opřel bradu do Snapeových vlasů. Byl rozrušený a bezradný. Znovu se zahleděl na horizont a najednou to uviděl: tenký proužek kouře stoupající vzhůru. Harrymu se rozšířily oči úžasem a snad i trochu strachy. Po tolika dnech… Lidé… Horečně uvažoval. Může se tam i se Snapem přemístit? Kdo tam žije? Asi nějaký mudla, jistě. Před mudly by neměl čarovat. Ale jít po svých znamená ještě minimálně dva dny na nohou, dva další dlouhé dny bez pomoci pro Severuse (bože, od kdy mu tak říká?). Ovšem u mudlů se mu pomoci stejně nedostane. A taky to může být tábor Smrtijedů. Možná je opravdu hledají, i když Harry o tom dost pochyboval. To už by si jich musel všimnout dříve. Musí jednat rychle, rozhodl se Harry. Přemístí se za tím kouřem. Jen škoda, že to nezvládne za tmy. Cítil by se bezpečněji, ale jen těžko by si správně zapamatoval směr a vzdálenost.

---

Harry seděl v útulné kuchyňce malého domku, s hrnkem horkého čaje v rukou a zalykal se štěstím. Alespoň pro tuto chvíli. Stále nemohl uvěřit tomu, jak se všechno za poslední hodinu změnilo. Když se s hlasitým puknutím objevili na dvorku malého stavení, mířil Harry hůlkou na všechny strany a prudce dýchal. Ticho, pusto, prázdno. „Je tady někdo?“ zavolal. Nic. Vlastně ne. V okně se mihla něčí hlava. Blonďatá a kudrnatá. A hodně malá. A pak se rozrazily dveře, na prahu stálo děvčátko a mířilo na Harryho dřevěným klacíkem. „Běž hned pryč!“ houklo kurážně. „Jsem opravdická čarodějnice a můžu tě uřknout!“ Harry překvapeně zamrkal, ale to už se odněkud zezadu řítila k děvčátku mladá žena a křičela: „Poly, Poly, schovej se, honem uteč!“ Popadla dítě do náruče a poplašeně je tiskla na prsa. „Co chcete, pane? Nikomu jsme neublížili! Jsou to povídačky a vy to víte! Tak jděte pryč!“

Harry se chvíli snažil zorientovat v situaci a potom poklekl ke Snapeovým nosítkům a zašeptal: „Potřebujeme pomoc, paní. Mám tady zraněného a nevím, jak dlouho ještě vydrží. Prosím…“ Žena nedůvěřivě shlížela na obrázek před sebou a najednou prudce couvla. Očima hypnotizovala Harryho hůlku a chlapci začínalo docházet nemožné: „Vy… vy jste… jste jako my?“ Ještě mlčela. „Paní, prosím. Nechceme vám ublížit. Jak vám to mám dokázat?“

Harry vlastně nevěděl, jak se dostal dovnitř. Jen pořád mluvil a mluvil a mluvil, až se mu začal třást hlas a křečovitě mačkal Snapeovu ruku. Teď je přece nevyžene. Teď, těsně u cíle… Harryho ani nenapadlo, že by si mohl vstup do domečku vymoct násilím. Když nad tím po čase přemýšlel, říkal si, že by si to kvůli Snapeovi měl udělat, ale jeho hlava prostě na takové věci nebyla naprogramovaná. Harryho čiré zoufalství nakonec ženu obměkčilo.

A tak byl tady. Sytý, umytý, zahřátý, Snape ležel v čisté posteli a k Bradavicím právě přes mnoho různých krbů putoval dopis pro Brumbála. Bude to v pořádku. Všechno bude v pořádku…

Žena, Magda se jmenovala, zrovna líčila Harrymu svůj podivný osud. Žije tady se svou dcerou v dobrovolném vyhnanství už skoro dva roky. Byla vdaná, za muže měla mudlu. Ale nešťastnou náhodou přišel o život a lidé, kteří si všímali různých podivností kolem jejich domácnosti, ji obvinili z čarodějnictví a nepřímo z vraždy. Utekla sem, do hor. Úplně odejít nedokáže. Leží tady její láska. Ale ví, že pro dceru to jednou bude muset udělat, a tak se s tímto místem pomalu loučí. Zrovna, když si Harry pomyslel, jak je dobře, že se nestihla rozloučit o něco dříve, zahučely plameny v krbu a vypadl stručný vzkaz:

Profesor Brumbál z Bradavické školy čar a kouzel vás žádá o laskavé přijetí.

Zdraví Alticia Trick, kancelář Ministerstva čar a kouzel, Quebec.

 

A buch, razítko na konci. Magda vhodila do ohně krátkou odpověď a za chvíli vystupoval z plamenů Brumbál. Harry ho ani nenechal oprášit z hábitu popel a už mu visel na krku. „Pane řediteli,“ mumlal s úlevou a cítil, jak se mu v žilách rozlévá pocit klidu a bezpečí.

„Chlapče drahý,“ Brumbál se usmíval a dovolil si Harryho lehce stisknout. Potom ho od sebe odtáhl a zkoumal od hlavy k patě, jakoby hledal, jestli Harrymu něco neschází. „Jsi v pořádku, hochu? Co se stalo? Můžeš mi to povědět?“ Magda se zatím taktně vytratila z místnosti.

Harry potřásl hlavou. „Prosím, teď ne. Profesor Snape je na tom zle. Musíme ho dopravit do nemocnice. Zabili jsme Voldemorta, ale profesora zasáhla kletba. Nějaká – já nevím. Původně to byla Avada, ale něco jsem s ní provedl a on teď… Skoro týden byl bez sebe, až dnes se probral, ale teď už zase nevnímá… Prosím, musíme si pospíšit!“ naléhal Harry.

Brumbálovi se rozšířily zorničky a chytil Harryho za lokty: „Harry, co to říkáš? Je to pravda? Voldemort je…“ Modré oči se dychtivě vpíjely do těch Harryho.

„Mrtvý,“ dokončil Harry. „A profesor Snape zraněný,“ připomínal znovu.

Tentokrát objal Brumbál Harryho velmi pevně a chlapci se zdálo, že se trochu třese. Oči mu plály dojetím, ale promluvil velmi rozhodně: „Ano Harry. Profesor Snape si teď zasluhuje naši plnou pozornost. Jen se obávám, že jestli se mezi Smrtijedy rozkřiklo, že je jejich pán mrtev a Severus je zrádce, nebude pro něj u Munga bezpečno. Budeme si muset vystačit s naší ošetřovnou a starou dobrou Poppy.“

S nespočtem díků a přáním všeho dobrého se rozloučili s Magdou a použili přenášedlo do Bradavic. Harrymu se, popravdě, velmi ulevilo, když zjistil, že skutečně stojí v ředitelově pracovně a ne znovu uprostřed rozběsněného ledového pekla. O pár minut a několik posilujících lektvarů později už ležel i přes mnoho protestů na ošetřovně a díval se z okna na bradavické pozemky. No co, stejně by dnes zůstal tady. Potřebuje vědět, co je se Snapem. Ten teď ležel ve vedlejší místnosti, kam neměli přístup studenti a byl u něj vyhlášený lékouzelník od sv. Munga. A byl tam nekonečně dlouho. Harrymu se zdálo, že bude každou chvíli svítat, když konečně vyšel se svou brašnou ven a vstoupil do krbu, aby se přenesl zpět do nemocnice. Za ním se objevil unavený Brumbál a třel si oči.

„Harry, prosím tě, ty ještě nespíš?“ vyděsil se.

„Co je s profesorem?“ opáčil Harry místo odpovědi.

Brumbál si sedl vedle Harryho na postel a vlídně se usmál. „Ty o něj máš vážně starost, že? Těžko říct, Harry. Vypadá to jako nějaká kletba, působící na nervový systém člověka. Ten léčitel ji ve skutečnosti nezná. Vypadá to, že sama o sobě není smrtící, ale velmi bolestivá. Ta bolest ovšem vyčerpává organismus takovým způsobem, že pokud se nám nepodaří ji zastavit…“ Brumbál nedořekl a Harrymu se znovu stáhlo hrdlo.

„A zastavíte ji?“

„ To je právě ta potíž, Harry. Netušíme, s čím máme tu čest. Jakoby se v profesorově těle hromadily toxiny, způsobující nejprve únavu a po čase by mohly vést až k silným svalovým křečím. Čím více se je snažíme dostat z těla pryč, tím více jich tam je.“ Brumbál smutně potřásal hlavou. „Řekni mi, Harry, měl už profesor takové křeče?“

Harry namáhavě polknul a pak přikývnul. „Mnohokrát, pane.“

Brumbál svraštil obočí. „A časem zase ustaly…“

Znovu přikývnutí.

„Navíc říkáš, že se jeho stav lepší – tedy, že se dokonce po pár dnech na okamžik probral…“

„Je to tak, pane řediteli. Řekl mi, že jsem nenapravitelný Nebelvír,“ usmál se hořce Harry.

„Pak tedy máme naději, že Severusovo tělo bojuje a nějak si poradí. Můžeme mu jen pomáhat posilujícími lektvary a doufat,“ poplácal Brumbál Harryho po ruce. „A teď by ses měl vyspat, chlapče.“

„Mohu na chvíli za ním?“ polkl Harry a upřel na ředitele prosebný pohled.

V tom okamžiku se však vřítila do místnosti madame Pomfreyová jako velká voda a zadýchaně volala: „Je to tady Albusi. Ach bože, myslím, že dostává záchvat!“ a zase zmizela za dveřmi. Brumbál se náhlil za ní a na Harryho v tu chvíli zapomněl. Harry vyskočil z postele a nervózně se procházel po místnosti. Trvalo to tak dlouho. Tak strašně dlouho. Harryho začínaly svrbět dlaně a nakonec nevydržel a potichu vkročil do pokoje za Snapem. Ten pohled znal až moc dobře. Profesorovo tělo prohnuté do luku, vytřeštěné oči a nehty zaryté do dlaní, až zpod nich odkapávala krev. Snape bojoval o dech. Ne, Harry se musel opravit. Tohle nezná. Takhle zlé to ještě nebylo. Jako v mrákotách sledoval, jak madame Pomfreyová lije do Snapea jeden lektvar za druhým a jak se jej Brumbálovy ruce snaží udržet alespoň trochu v klidu. Konejší ho, mluví na něj, ale Harrymu se zdálo, že je to čím dál horší. „To nemá cenu, Poppy, jen mu tím přitěžujeme, přestaňte do něj lít ty břečky,“ slyšel Brumbálova ostrá slova. A madame Pomfreyová skutečně přestala a jen bezmocně sledovala Brumbálův boj se zmítajícím se Snapem. Pak si všimla Harryho: „Pane Pottere, co tady děláte? Sem nemají studenti přístup. Běžte zpět do své postele a odpočiňte si.“ Harry zavrtěl hlavou. Nemohl pohnout nohama, jen zíral na Snapea.

„Harry, opravdu tady není nic ke koukání. Zvládneme to. Ale potřebujeme klid. Dopřej profesoru Snapeovi soukromí, chlapče,“ tentokrát to byl Brumbálův hlas, co posílal Harryho pryč.

„Ale nic nezabírá…“ upřel Harry na Brumbála pevný pohled.

„O tom jsme před chvílí mluvili, Harry, je to jen na něm.“

„Dám vám něco na uklidnění, pane Pottere, a teď pojďte.“ Madame Pomfreyová chytila Harryho za paži a táhla ho pryč. Vypadala rozčileně. Harry se jí ale vytrhl a několika rychlými kroky se přesunul ke Snapeově posteli. Naučeným chvatem ho nadzdvihnul, vsunul se za něj a opřel se o čelo postele. Snapea si přitáhnul k hrudi, pevně ho objal a čelo položil do jeho vlasů. Pak už jen vnímal svůj vlastní dech a postupně cítil, jak se Snapeovo tělo uvolňuje a jeho hrudník se začíná zvedat ve stejném pomalém rytmu, jako ten Harryho. „No to…!“ lékouzelnice chtěla sesypat nekonečnou smršť výčitek na Harryho hlavu, ale Brumbál ji zarazil jediným mávnutím ruky. Odstoupil od Snapea a sledoval tu podivnou scénu. Harry mu unaveně pohlédl do očí a zaregistroval lehké ředitelovo přikývnutí. Pochopení? Díky? Kdo ví. Po chvíli vzal Brumbál Poppy jemně za loket a odvedl ji pryč. Harry chtěl za čas jít také, ale spánek ho přemohl tak rychle, že si to nestačil ani uvědomit.

---

Harrymu někdo opatrně třásl ramenem. „Pane Pottere… Pottere, vzbuďte se…“ Harry zamrkal a nějak si nemohl vzpomenout, kde je a co se stalo.

 „Pane Pottere, jistě mám velmi pohodlné lůžko a v zásadě nemám nic proti spravedlivému dělení, ale přichází madame Pomfreyová a možná by vám nebylo docela příjemné, kdyby vás našla takhle… tedy… v mé posteli?“ Snape se na Harryho díval s jedním obočím vysoko zdviženým a Harry začal rudnout jako rajče. Tohle byla opravdu nepříjemná situace.

„Promiňte, pane. Ehm… jsem rád, že se cítíte lépe. Opravdu…“ koktal a hrabal se ze Snapeových peřin, jak nejrychleji uměl. Něco jiného bylo tisknout k sobě bezvědomé Snapeovo tělo a docela nový rozměr ta situace získala ve chvíli, kdy byl profesor vzhůru a Harryho přítomnost si velmi dobře uvědomoval. Harry ze Snapeovy ložnice doslova vystřelil a skočil zahanbeně do své postele na ošetřovně. To tedy bylo něco! Jen doufal, že se mu vrátí původní barva dříve, než dorazí Poppy. Zaslechl ji právě, jak zdraví Snapea, a musel si oddechnout úlevou. Snape ho vyhodil právě včas.

Konec konců, i když to celé byl opravdu trapas, Snape ve skutečnosti nevypadal ani překvapeně, ani nazlobeně a Harry si musel klást otázku, jak dlouho už je profesor vzhůru a jestli tuší, proč byl Harry u něj. Lékouzelnice přišla prohlédnout i Harryho a konstatovala, že je vše v naprostém pořádku a chlapec se může vrátit na svou kolej. „A pane Pottere, možná vás potěší zpráva, že profesoru Snapeovi je o mnoho lépe. Před chvílí jsem s ním dokonce hovořila,“ poznamenala jen tak mimochodem, když podávala Harrymu oblečení. „Můžete se teď ustojit. Přinesu vám snídani a v devět hodin vás profesor Brumbál očekává ve své pracovně. Heslo je 'Cukrová vata'.”

Brumbál přivítal Harryho velmi mile a chlapci neuniklo, že muž doslova září. Takhle spokojeného ho snad ještě neviděl a nemohl se zbavit pocitu, že by se na něj ředitel nejraději vrhnul a několikrát s ním obkroužil místnost. Místo toho ovšem pouze nabídl Harrymu čaj a sušenky, pohodlně se opřel do svého křesla a pokývnul: „Budeš mi vyprávět, Harry?“

„Co všechno chcete slyšet, pane?“

„Každičký detail, Harry. Všechno je pro mě důležité. Od začátku až do chvíle, kdy jsem vystoupil z krbu té dobré ženy…“

A tak Harry povídal. Dlouho a pečlivě. Snažil se nevynechat jedinou, třeba i málo důležitou věc. Věřil, že Brumbálovi se nějakým záhadným způsobem může hodit i pro ostatní zcela bezvýznamná informace. Občas se Brumbál mračil, jindy zase spokojeně přikyvoval, nikdy však Harryho nepřerušil. Když se dostali k pasáži s příchodem Voldemorta, vstal od stolu a přešel k velikému oknu, aby se zahleděl na bradavické pozemky. Harrymu se zdálo, že nechce, aby se na něj Harry díval. Když však začal chlapec zadrhnutým hlasem a poněkud zmateně líčit svůj boj o Voldemortovu hůlku a ten podivný okamžik, kdy se zelený paprsek, nesoucí smrt ke Snapeově srdci, změnil v zářivě zlatý, Brumbál se prudce otočil a dvěma dlouhými kroky se ocitnul u Harryho křesla. Pevně ho chytil za ruce a rozšířenými zornicemi sledoval Harryho tvář. „Harry…“ vydechnul. „Ach Harry! Nikdy mě nepřestaneš překvapovat, hochu.“ Chvíli ještě tak stál a potom si přitáhl k Harrymu malou stoličku. „Pověz mi o tom víc, Harry. Vím, že je to obtížné, ale obávám se, že pro nás velmi zásadní. Zvládneš to?“

Harry pokrčil rameny. „Ale ano, pane, jen nějak nevím, co více říct. Sám tomu dvakrát nerozumím.“

„Snažíme se dopátrat toho, jak se ten paprsek dokázal změnit. Nebo přesněji, jak jsi ho změnil TY sám. Dokážeš mi říct, co jsi při tom cítil?“

„Držel jsem Voldemortovu hůlku a chtěl jsem pomoct profesoru Snapeovi. Když na něj potom vyslal kletbu Avada kedavra, ucítil jsem v ruce horko a stalo se to.“

„Dokážeš to popsat trochu přesněji? Řekl jsi něco?“

„Řekl jsem něco jako 'Ne',” zrozpačitěl Harry.

„To asi nestačí,“ usmál se Brumbál. „Myslel jsi na nějakou kletbu, nebo slovo? Mám na mysli neverbální čarování.“

„Ne pane.“

„Na co jsi tedy myslel? Soustřeď se Harry, je to velmi důležité. Tvá informace může pomoci najít lék pro profesora Snapea.“

Harry si začal nervózně mnout dlaně. „Já vlastně… Víte, bylo to strašně rychlé. Asi…“

„Ano, Harry?“

„Asi jsem myslel na Sna... na pana profesora. Já… vzpomínal jsem, jak učil, honil nás po chodbách a že mi pomohl z té hrozné vánice… Totiž… Nechtěl jsem, aby umřel. Nesměl umřít, víte?“ Harry se rozpačitě ošil.

„A těch pocitů bylo najednou nějak moc, že?“ poplácal Brumbál Harryho po ruce. Harry němě přikývnul a do tváří se mu hrnula červeň.

„Jsi výjimečný člověk, Harry.“ Ředitelovy modré oči se usmívaly.

„Můžeme tedy pokračovat?“

„Ano, pane.“

Když Harry popsal kvapný odchod ze srubu a svůj rychlý úklid na „místě činu“, sklidil Brumbálovo pochvalné zamručení a dostalo se mu několika minut odpočinku nad šálkem čaje, zatímco ředitel napsal a rozeslal snad dvacet dopisů na různá místa. „Jsem přesvědčen, že za chvíli bude Voldemortovo tělo tam, kam patří,“ poznamenal potom spokojeně a znovu si sednul k Harrymu.

„Tak tedy dále, Harry. Šli jste několik dní lesem, mám pravdu?“

„Je to tak.“

„Nikdo vás nesledoval?“

„Myslím, že ne. Nikoho jsem si nevšiml a navíc, Smrtijedi by se těžko o nic nepokusili, kdyby nás našli.“

„Samozřejmě. A profesor?“

„Nevěděl o sobě. Bylo mu čím dál hůř a potom začaly ty křeče.“

„Aha…“

„Zhoršovalo se to, víte?“

„Řešil jsi to nějak?“

„Ne. Nevěděl jsem jak, tak jsem jen čekal. Teda až…“

„Až co, Harry?“

„Bylo to skoro tak zlé, jako včera v noci a já jsem zpanikařil. Rozumíte, vypadal… že je to jeho poslední hodinka, tak jsem…“ Harry žmoulal lem hábitu a nevěděl, kam s očima.

Brumbál se naklonil k Harrymu tak blízko, až se ho skoro dotýkal nosem. „Harry, ať už jsi udělal cokoliv, pokud to profesorovi pomohlo, potřebuji to vědět. Dokázal jsi téměř nemožné a není nic, čím bys tento fakt zastínil. Zachránil jsi mu život. To přece víš…“

„Prostě jsem udělal totéž, co včera,“ mumlal Harry a jeho hábit už byl docela pokrčený.

„A?“

„A nic. Uklidnil se. A zabralo to i příště, tak jsem ho potom chytil pokaždé, když mu bylo zle. A vlastně…“

„Povídej Harry,“ Brumbál se povzbudivě usmál.

„Ono to fungovalo i do zásoby. Tím chci říct, že čím déle jsem byl u něj, tím později přišel další záchvat, takže…“ Harry se zaseknul a nebyl schopen pokračovat. Cítil se nějak obnažený a zranitelný, takže jen mlčel a kousal si spodní ret.

„Takže jsi ho potom přivinul k sobě nejen při záchvatu, ale zkrátka pokaždé, když jsi odpočíval,“ dokončil ředitel a Harry pokrčil rameny s očima zabodnutýma do koberce.

Brumbál se teď usmíval od ucha k uchu a Harryho rozpaky mu zřejmě nijak nepřekážely. „Myslím, že jsi to dělal výborně, Harry.“ Vracel se teď zpět za svůj stůl a podotknul: „Včera jsem se tedy nemýlil, domníval-li jsem se, že přesně víš, co děláš a jaké to bude mít na profesora Snapea účinky.“ Harry mlčel a tak ředitel pokračoval: „Jsem na tebe hrdý, Harry, ušel jsi obrovský kus cesty! A teď, jestli dovolíš, dokončeme ten příběh a pak se můžeš jít přivítat se svými přáteli. Dovolil jsem si nechat jim tvůj návrat jako překvapení,“ mrknul na Harryho a podal mu misku se sušenkami.

O dvacet minut později už Harry bral za kliku ředitelovy kanceláře a chtěl se rozloučit, když ho Brumbál vzal za rameno: „Ještě malý moment, Harry. Mohu se domnívat, že v případě potřeby budeš profesoru Snapeovi k dispozici?“ Brumbálův pohled byl vážný, ale když se Harry usmál, zahrály mu v očích veselé jiskřičky.

„Mohu ho někdy navštívit, pane?“

„Myslím, že nebude nic namítat,“ přitakal Brumbál a podržel Harrymu dveře.

»«

Pokračování povídky naleznete Z D E

 

 

 

 

 

Poslední komentáře
08.11.2010 10:57:01: Vrrrháf! Krása. Taková bílá krása... Opravdu vydařené.
07.11.2010 23:59:42: Moc hezký, krásně dobrodružný a milý. Mám radost, že jsem si to mohla přečíst. Díky smiley${1}
07.11.2010 19:55:22: Děkuji. Na víc reakce nemám slov jelikož se právě rozpouštím (jako ledová čokoláda).smiley${1}
07.11.2010 19:14:39: Slím! Bolo to nádherné, ten koniec... nie žeby sa zo mňa stal odrazu romantik, ale toto sa mi páčilo...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.