Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Sallome - Záměna - příspěvek k 75%

Při hodině lektvarů dojde k nehodě. Když se Harry vzbudí na ošetřovně, zjistí, že je v těle Draca Malfoye. Rozhodne se toho využít a dokázat, že Snape je ve skutečnosti zrádce. Jak dlouho však dokáže zmijozela klamat? A jak jeho hru využije Severus k dosažení svého vlastního cíle? Podaří se Harrymu dostat se zpět do svého těla? A jak asi bude reagovat, když zjistí, že se chytil do vlastní pasti?

***

Severus Snape přecházel po třídě a kontroloval lektvary studentů. Téměř všichni už zvládli první fázi přípravy a teď čekali, až je mistr přijde zkontrolovat, aby mohli pokračovat. Koutkem oka se podíval do míst, kde obvykle stával Harry a spatřil, jak svůj lektvar zuřivě míchá všemi směry i přes to, že v návodu bylo jasně napsáno, že se má jen několikrát promísit po směru hodinových ručiček.

 

Jak je vůbec možné, že se s takovým přístupem k tomuto tak delikátnímu oboru dostal mezi elitu? O tom, že ze své várky odlil trochu i tomu hňupovi Weasleymu, Severus ani na chvíli nezapochyboval. Jenže si tolik přál, aby mohl mít zelenookého mladíka dál ve své třídě, že se výsledky zrzka neodvážil nijak zpochybnit. Bylo mu jasné, že kdyby poukázal na jeho trik, svezl by se s ním i druhý nebelvír a to bylo to poslední, co by si přál. Bavilo ho Harryho provokovat. Jeho zelené oči v tu chvíli oživly, naskočil mu ruměnec na tvářích a vypadal tak... mmm... V Severusových nejtajnějších snech měly jeho oči přesně takový odstín.   

 

Po očku se opět podíval jeho směrem. Mladík zíral na svůj kotlík, jako by to byl jeho úhlavní nepřítel.

 

***

 

Že já jsem se na ty pitomý lektvary pro pokročilé jenom přihlásil, nadával si sám pro sebe Harry Potter. Proč jsem jenom chtěl dokázat, že nad tím umaštěným mizerou můžu mít navrch, když jsem před zkušební komisí odvedl vynikající práci? On mě sice do své třídy musel přijmout, ale teď mi to dává pěkně sežrat.

 

Sotva tato myšlenka proběhla střapatému kouzelníkovi hlavou, už na něho jeho učitel upíral svou pozornost. Přišel až k němu a naklonil se nad kotlík tak nízko, že to chvíli vypadalo, že si v ještě nehotovém lektvaru vymáchá svůj hákovitý nos. Harry se podíval po Ronovi, který stál za Snapeovými zády. Ten na něho mrknul a naznačil pohyb, jako když chce nakopnout Snapea  do vysazeného pozadí. Harry to nevydržel a vyprsknul smíchy.  

 

Snape se prudce narovnal a provrtal Harryho pohledem, při kterém by zamrzlo i peklo, natož úsměv jednoho nebelvíra. „Můžete mi říct, co je tady k smíchu? Vůně, která se line z vašeho kotlíku mi napovídá, že jste zřejmě nenakrájel kostičky kořene mandragory na pětkrát pět milimetrů, přestože to máte v návodu na tabuli. Takže se  teď nemají šanci dobře rozvařit.“ Na okamžik se zamyslel. „Budete je muset vařit déle a nejspíš nestihnete dokončit svůj lektvar do konce vyučování,“ dodal jízlivě.

 

Harry se zachmuřeně podíval do svého kotlíku. Proč zrovna já, proč to musím být vždycky já. V hloubi duše si byl sice ochotný přiznat, že přípravu přísad pěkně odbyl, ale on měl takový hlad. Doufal, že když si pospíší, tak svůj lektvar dokončí mezi prvními a bude moci odejít ze sklepení o to dřív. Teď to však vypadá, že odejde o to později. V hodinách lektvarů pro pokročilé byl totiž čas relativní. Někdy se stalo, že si během několika desítek minut připravili základ, který bylo potřeba nechat do příštího týdne uzrát. O to déle však trvalo jeho dokončení. Proto mohli odcházet podle potřeby a ne podle pevného rozvrhu.

 

Výborně, všichni kolem jsou už u dalšího kroku a on tu jen se založenýma rukama kouká, jak jeho lektvar líně pobublává. Já se snad dnes odsud nedostanu, hartusil pro sebe. Zajímalo by mě, jak dlouho tu dnes ztvrdnu. V tom mu hlasitě zakručelo v žaludku.

 

„Říkal jste něco, Pottere?“

 

On snad byl opravdu v minulém životě netopýr, pomyslel si Harry.

 

„Nebudu vám stále dokola opakovat, abyste dbali zvýšené opatrnosti,“ neodpustil si svou oblíbenou průpovídku Snape a dnes se již podruhé nakláněl nad Harryho kotlíkem. „Lektvar, který dnes připravujete, jsem v zájmu bezpečnosti studentů přestal učit. Nicméně, minulý týden se na mě obrátil ředitel školy s prosbou, abych jej opět vrátil do rozvrhu.“ Vytáhnul svůj nos z kotlíku a rozhlédnul se po třídě. „Můžete mi někdo říci, jaké účinky má tento lektvar na člověka?“

 

Draco seděl v lavici těsně za Harrym a pozorně scénu před sebou sledoval. O co jenom Snapeovi jde? Nevěřil tomu, že zrovna Snape by si nechal rozkazovat v tom, jaký lektvar má se studenty vařit a jaký ne. Byl přesvědčený, že se na ředitele jen vymlouvá, ale proč? A k čemu je vlastně ta břečka dobrá? Ještě jednou si přečetl ingredience a na chvíli ztuhnul. Když se tohle všechno dá dohromady… že mu to nedošlo dřív!

 

„Lektvar levitující duše způsobuje, že se duše člověka na chvíli oddělí od těla,“ odrecitovala Grangerová.

 

Ale Draco dál už neposlouchal. Ani nemusel. Tahle břečka je opravdu na hranici černé magie. Tohle by mohl ideálně využít pro svůj plán. Zamnul si v duchu ruce. Kdyby příhodným kouzlem zvýšil účinky svého lektvaru, tak je to poslední, co mu ještě schází. A hlavně nebude muset ukrást neviditelný plášť toho Potterovic zmetka. A jako bonus k tomu dostane to, že sebou nebude muset tahat tělo. Nikdo ho tak nebude moct odhalit, že je právě v místnosti, tím, že by do něho narazil, nebo mu nějakým nedopatřením stáhnul neviditelný plášť. Jak geniální!

 

Sáhl si do kapsy, aby vyndal lahvičku, do které si odlije vzorek. Potřebné úpravy udělá později v klidu na koleji. Rychle loupnul pohledem po Snapeovi. Vypadalo to, že vůbec nevnímá, co ta šprtka Grangerová mele. On je v poslední době vůbec nějaký divný. Ostatní studenti si toho nejspíš nevšimli, ale on ho znal od narození, takže poznal, že se se Snapem něco děje.

 

Ponořil naběračku do kotlíku, když si všiml, jak Potterův lektvar podivně syčí, odporně páchne a ta barva... Tohle teda bude pěkný průs...

 

Nestačil ani dokončit myšlenku, když se setkal s jeho provinilým pohledem. Jako ve zpomaleném záběru viděl, jak se Potter odráží... Poslední, co cítil, byla tupá rána do hlavy, jak s ní narazil na kamennou podlahu.

 

***

 

Snape se znechuceně odvrátil od Harryho kotlíku. Kdyby jen ten nevděčný parchant věděl, že kvůli němu porušil příkaz ředitele školy, který tento lektvar před časem označil jako nebezpečný a zakázal ho učit. Dokonce ho chtěl jako hlava Starostolce navrhnout mezi zakázané. Ale co ještě jiného by mohl pro toho zelenookého skrčka udělat, aby ho uchoval při životě, než mu dát do ruky něco, co by mu pomohlo v případě, že by ho někdo zase unesl? Přemýšlel, co ho k tomu vzdorovitému mladíkovi přitahuje. Proč má takovou neodolatelnou touhu ho chránit? Proč neustále nasazuje svůj krk, když ho zachraňuje z jeho neustálých eskapád? Proč ho stále budí sny, v nichž černovlasého mladíka vytahuje z hořícího domu, nebo ze zamrzlého jezera a v náručí napůl živého odnáší k sobě domů? Položí ho na pohovku, sundá z něho mokré oblečení...

 

Ze slastných úvah ho probral až výbuch kotlíku, který mu detonoval za zády. Ani se nemusel otáčet, aby zjistil, kdo byl původcem.

 

***

 

Nebudu vám stále dokola opakovat, aby jste dbali zvýšené opatrnosti, zněla slova jeho učitele Harrymu v hlavě. Tak to tedy neopakuj! Já to taky nehodlám poslouchat pořád dokola. To je pořád - nemluvte ve třídě. Nevzdalujte se od svého kotlíku. Nikdy za žádných okolností nejezte... Bože, já mám takový hlad, co se může stát, když tam všechny ty zbývající ingredience naházím najednou... 

 

Srovnal si na stole přísady a v rychlém sledu je začal přidávat do bublající směsi. Ještě než tam vhodil poslední, začalo to v kotlíku podezřele syčet, zhoustlo to a změnilo barvu z pomněnkově modré na černou. Dokonce to i jako asfalt začalo zapáchat. Vyděšeně se rozhlédl kolem a na okamžik se zahleděl do rozšířených ocelově šedých očí Draca Malfoye.

 

Než se ozvala ohlušující rána, stihnul se ještě odrazit a blonďatého zmijozela  částečně zaštítit svým tělem. Pak oba chlapce zasypal vařící obsah vybuchlého kotlíku.

 

***

 

Harry se probudil s pocitem jako by ho přejel parní válec. S námahou otevřel oči. Když rozpoznal tak notoricky známý strop nemocničního pokoje, zase je raději zavřel. Ó ne! Nehoda při lektvarech. Snape ho zabije. Chvíli bez hnutí ležel a přemítal o tom, jak ho asi rozzuřený mistr lektvarů potrestá.

 

Z chmurných úvah ho vytrhly známé hlasy Rona a Hermiony. Zněly tak ustaraně. Dokonce to vypadalo, že jeho kamarádka tiše vzlyká. Znovu otevřel oči, aby své přátele uklidnil. Cítil se sice mizerně, ale snad to nebylo tak zlé, aby kvůli tomu musela Hermiona plakat.

 

Harry za normálních okolností viděl bez brýlí hodně rozmazaně, ale teď, když se podíval směrem, odkud šly hlasy, viděl naprosto jasně. Ale víc než to, že dobře vidí, ho překvapilo, co vidí. Proč se ti dva proboha sklánějí nad cizí postelí?! Kdo tam asi leží, že o něho jeho přátelé projevují takovou starost a jeho si ani nevšimnou? Zkusí na sebe upozornit, aby viděli, že je vzhůru a zeptá se jich, co se vlastně stalo.

 

„SSS.“ Vyslal jejich směrem. Tak, aby ho oni slyšeli, ale zbytečně na sebe neupozornil madam Pomfreyovou.

 

„Á... jak příznačný zvuk od zmijozela!“ obořil se na něho Ron.

 

Hermiona ho však zarazila, „Nech ho, je zraněný, asi něco potřebuje. Já zůstanu sedět u Harryho a ty dojdi pro...“

 

„Nikam nejdu!“ přerušil ji rázně Ron. „Jediné, co z téhle nehody vzešlo dobrého, je to, že to odsral i tamten chcípáček,“ procedil a nenávistně se na Harryho podíval.

 

„Ale Rone...“ ozval se zmatený Harry ze svého lůžka.

 

Chvíli to vypadalo, že jeho přítel po tomto oslovení doslova exploduje vzteky. „Neopovažuj se mi říkat křestním jménem, Malfoyi! Beztak za ten výbuch nějak můžeš ty! Určitě jsi něco Harrymu vhodil do jeho lektvaru.“ Jeho tvář posmutněla a upřel pohled na postel, vedle které stál. „Až se Harry probere z bezvědomí, tak nám poví, jak se to stalo. A pak si to ještě vypiješ.“

 

Harry nevěřícně zíral na svého přítele. Co se to tady k sakru děje? S námahou se zvedl na loktech a podíval se na postel, kolem které se jeho přátelé motali.

 

Strnul.

 

Téměř bez dechu zjistil, že se dívá na své vlastní bezvládné tělo. Ale je něco takového vůbec možné?

 

Chvíli mu trvalo, než si všechno dosedlo na své místo. Lektvar levitující duše! Ta břečka z jeho kotlíku polila jeho i Malfoye a nějak se stalo, že se vyměnili.

 

Bože, to je snad zlý sen! Kdyby ho alespoň tolik nebolela hlava!

 

„Pane Malfoyi! Proč jste si na mě nezazvonil?!“ ostrý hlas lékouzelnice se mu zaryl do mozku. Zkřivil bolestivě tvář.

 

„Tady to vypijte,“ položila s klepnutím na jeho stolek nějaké lahvičky. „Až se probudíte, budete jako rybička.“ Aniž by mu věnovala jedinou vteřinu času navíc, než bylo nezbytně nutné, odešla k vedlejšímu lůžku.

 

Harry bezmocně zatnul ruce v pěst. Auu! Co to?! Po sněhově bílém zápěstí mu stékala krev. Fascinovaně si tu cizí paži prohlížel. Opatrně rozevřel dlaň. Měl v ní zabodnutý střep. Tenké sklo vypadalo, jako by bylo z laboratorní lahvičky. Opatrně si ho vytáhnul a položil na stůl. Jak se mu ta věc vůbec dostala do ruky? Tedy ne jemu, ale Malfoyovi?

 

„Už jste vypil svůj lék, pane Malfoyi?“ zeptala se ho ošetřovatelka, aniž se otočila od druhého lůžka.

 

Harry zmateně sáhnul na stolek a bleskurychle vypil obsah několika nachystaných skleniček. Tomu se říká péče a péče. Nikdy ho nenapadlo, že madam Pomfreyová dělá mezi svými pacienty takový rozdíl. Najednou si připadal hrozně opuštěný. Kdyby tady teď zemřel, tak by po něm ani pes neštěkl.

 

Co když opravdu zemře?!

 

Tedy, co když Draco zemře v jeho těle? Zůstane pak navěky uvězněný v těle Draca Malfoye? A co se stane s proroctvím, podle kterého měl zabít Voldemorta? Rozhodl svým lajdáctvím při hodině lektvarů snad o konci války? Toto vědomí ho zasáhlo tak bolestně, že zasténal nahlas.

 

Rezignovaně se položil na polštář a cítil, jak začínají působit všechny ty dryáky, co do sebe před chvílí nalil. Začal se propadat do sladkého nevědomí.

 

Ještě než usnul, proběhla mu hlavou myšlenka. Toho by mohl využít! Ještě sice nevěděl jak, ale zítra na něco přijde. Ano, zítra!

 

***

 

Harry se probudil uprostřed noci. Vstal a potichounku se vyplížil ze své postele, aby neprobudil ošetřovatelku. Posadil se vedle bezvládného těla na vedlejším lůžku. Co si jen počne, a jak dlouho takhle bude muset zůstat? Uvěří mu jeho přátelé, že ve skutečnosti není Draco, ale Harry Potter? A proč jim to vlastně neřekl už včera?

 

Chvíli se díval jen tak z okna a přemýšlel co dál. Plán. Chtělo by to nějaký plán. Když už se něco takového stalo, tak toho musí využít. Tohle je mnohem lepší, než když se pomocí mnoholičného lektvaru dostal do zmijozelské koleje. Nejspíš se budou moci jejich duše prohodit zpátky, až se jeho tělo uzdraví. Tedy pokud se někdy vůbec uzdraví. S úzkostí se zahleděl do své vlastní pobledlé tváře. Dost! Zakázal si myslet na nejčernější scénáře. Teď se musím soustředit na to, co chci udělat a nezatěžovat se představou co by - kdyby.

 

Hlavní cíl je jasný. Obstarat důkazy o tom, že je Snape zrádce a předložit je řediteli. Tentokrát mu bude muset uvěřit. Nechápal, jak Snapeovi ten pošetilý starý blázen může věřit i co by se za nehet vešlo, ale tomu udělá přítrž. Hned ráno na tom začne pracovat.

 

S tímto odhodláním se Harry vrátil zpět do postele a spokojeně usnul.

 

Ráno se probudil s pocitem, jakoby někdo seděl na posteli. Tak to byl přeci jenom zlý sen! Až otevře oči, uvidí po svém boku sedět Rona a Hermionu. Cítil se tak dobře, jako snad nikdy ve svém životě. Usmál se. Otevřel oči a zjistil, že hledí do zachmuřeného obličeje Severuse Snapea. „Ááááá...“ neubránil se vyděšenému výkřiku. Takže to nebyl sen!

 

„Máš bolesti, Draco? Madam Pomfreyová říkala, že až se probudíš, budeš v naprostém pořádku.“ Černovlasý muž nadzvedl obočí a tvářil se ustaraně.

 

Jak to, že mu Snape tyká, zděsil se Harry a dokonce to vypadá, že spolu mají přátelský vztah. Konec konců je to přítel Luciuse Malfoye, patrně zná Draca od narození. To je výborné, když ho dostane do správné nálady, třeba mu něco užitečného vyklouzne. Co když dokonce s Dracem chystají nějaký podraz? Děkoval v duchu prozřetelnosti za takovou šanci.

 

„Je mi dobře, pane,“ pípnul nesměle Harry.

 

„Pane? Jsme sami, Draco, toho pana si nech do třídy. Severusi mi říkáš od svých tří let a bylo to první slovo, které ses naučil vyslovovat, aniž bys ho zašišlal.“

 

Proč asi, napadlo Harryho. Každé dítě, které má alespoň trochu pudu sebezáchovy, by si netrouflo jméno hrozivě vypadajícího zmijozela jakkoli deformovat nebo zkomolit.

 

Snape se lehce usmál. Harryho napadlo, že na tváři věčně naštvaného mistra lektvarů ještě nikdy takový výraz neviděl. Aby jeho překvapení nebylo málo, zajel mu prsty do vlasů a začal mu je urovnávat. To už na něho bylo trochu moc. Odsunul se, co mu postel dovolovala a ostražitě se na staršího kouzelníka díval.

 

„Jsi strašně rozcuchaný. Madam Pomfreyová na tebe použila čistící a sušící kouzlo, tohle je jeho následek. Podívej se do zrcadla.“

 

„A kde bych ho asi tak vzal?“ odseknul mu Harry, který se mezitím trochu vzpamatoval.

 

„Že by v kapse svého hábitu, nebo v tašce? Jak mám vědět, na kolika různých místech nosíš zrcátka? Ale že jich máš požehnaně, tím jsem si zcela jistý.“

 

Harry nejistě vstal a došel ke stěně, na které visely školní uniformy. Automaticky popadl tu svojí nebelvírskou a skoro nadskočil leknutím, když těsně za sebou uslyšel Snapeův hlas.

 

„Draco, jsi si jistý, že jsi v pořádku?“ ptal se ho důrazně Snape.

 

Harry si uvědomil svou chybu a sáhl po druhém plášti. „Jen se mi zatočila hlava a potřeboval jsem se něčeho chytit,“ snažil o lehkovážný tón.

 

Snape se netvářil příliš přesvědčeně, ale nijak to nekomentoval. Poodešel k oknu, aby mu dopřál soukromí.

 

Když se otočil, byl už blonďatý chlapec ustrojený a právě se začal potýkat se svými vlasy. Ale nebyla to ta starostlivá péče, na kterou byl u svého kmotřence zvyklý. Přesto mu byl ten pohyb, jakým si chlapec právě vlasy spíš rozcuchal, než cokoli jiného, moc dobře známý. Zatřepal hlavou. To přeci není možné.

 

Chvíli si pozorně prohlížel výraz v jeho obličeji, postoj jeho těla. Ne, tohle určitě není Draco. Chybí mu ten pro něho tak typický nadřazený výraz, i držení těla je jiné. V tomhle mladíkovi není ani stopy po aristokratickém způsobu jeho kmotřence.

Tenhle chlapec byl napružený a připravený k boji tak, jak si to pamatoval jen ze setkání s Harry Potterem. Ale to přeci není možné. Ale jaké by bylo jiné vysvětlení toho, co před sebou viděl? Nezbývá, než ho vyzkoušet.

 

 „Draco, mám takový problém, chtěl bych tvému otci napsat speciální přání k narozeninám, ale nepamatuji si jeho celé jméno. Vím, že ho celé běžně nepoužívá, ale chci, aby to bylo co možná nejvíce oficiální. Byl bys tak laskav?“ pokusil se o co nejlhostejnější tón. S pobavením sledoval, jak se mladík před ním ošívá.

 

 „Eh… napíšu ti to na kus pergamenu a pošlu to po sově, tedy pokud to moc nepospíchá...“ 

 

Tak přeci je to Harry. Draco byl na všechna ta jména, kterými se jeho otec neustále oháněl, náležitě pyšný a nenechal by si ujít příležitost je všechny vyjmenovat. A krom toho, Lucius bude mít narozeniny za víc jak půl roku. Ale jak se to mohlo stát? Vrátil se myšlenkami ke včerejšímu dni a okamžitě mu bylo jasné, o co tady jde.

 

Ale proč Harry neřekl, že je něco v nepořádku? Proč předstírá, že je Draco? Co má asi za lubem? Snape se rozhodl, že tu hru bude hrát s ním. Možná by toho mohl i využít ve svůj vlastní prospěch. Vždyť co asi tak Harry může vědět o jeho vztahu s Dracem? Sotva mu hlavou probleskla tato myšlenka, okamžitě se mu rozvinul v hlavě celý plán. Samolibě se pro sebe usmál. Kdo si chce zahrávat s ohněm, musí počítat s tím, že se popálí.

 

„Draco, madam Pomfreyová tě už chce propustit, ale mně se zdá, že bys ještě neměl chodit na kolej. Co bys řekl šálku čaje u mě v pokoji?“ zeptal se lhostejným tónem.

 

„Jistě, rád,“ odpověděl Harry bez zaváhání. Jde to lépe, než jsem očekával, mnul si v duchu ruce.

 

„Půjdeme krbem, abys nemusel přes celý hrad. Heslo je Sarcophilus harrisii. Jdi napřed,“ instruoval Harryho. Šlo to lépe, než jsem očekával, udiveně konstatoval v duchu.

 

***

Když Severus hladce vystoupil z krbu ve svém pokoji, skoro šlápnul na Harryho, který tam seděl na chlupaté předložce.  

 

„Ani nemusíš vstávat, klidně zůstaň sedět na kožešině, donesu nám čaj přímo ke krbu.“ A zmizel kdesi za rohem.

 

Za chvíli se vrátil s podnosem, na kterém byla konvice s čajem a dva hrnky. Nalil do každého asi tak do poloviny. „Je to oslazené přesně tak, jak to máš rád.“

 

Harry se ujal hrnečku, který měl blíž k sobě, a zahleděl se do plamenů v krbu. Plameny ho rozehřívaly zvenku, horký čaj se mu rozléval tělem zevnitř a on se pomalu začal uvolňovat. Seděli takto pospolu, aniž by jeden z nich promluvil dobrou hodinu a on si musel přiznat, že mu dlouho s nikým nebylo tak dobře. Je to skoro jako by to ani nebyl ten stejný Severus Snape, napadla ho kacířská myšlenka.

 

„Chceš mi něco vyprávět nebo ti mám něco přečíst?“ Než však stačil Harry odpovědět, zakručelo mu hlasitě v žaludku.

 

Snape se tomu zasmál. „Ale nejdřív pořádná snídaně. Nechápu, jak tě madam Pomfreyová mohla propustit  bez snídaně. Pojď, něco si uvaříme.“

 

Harrymu skoro upadla čelist. Severus Snape se mu chystá uvařit snídani! Jestli se někdy dozví, o koho vlastně ve svém bytě pečoval, tak ho prokleje do desátého kolena.

 

Harry se teprve teď odvážil rozhlédnout po místnosti. Byl to obývací pokoj, sice malý, ale nevyvolával stísněný pocit. Snad proto, že to zde bylo jednoduše, ale vkusně vybavené. Kolem dokola stěn stály vysoké police s knihami, uprostřed místnosti velká čokoládově hnědá kožená sedačka a před ní konferenční stolek. Na kamenné podlaze byly poházené stejné chlupaté předložky, jako ta, na které ještě před chvílí seděli.

 

Když přišel do kuchyně, smažil už starší kouzelník na pánvi vajíčka se slaninou. „Posaď se,“ povzbudivě se na Harryho usmál.

 

To snad ne, to už je dnes podruhé, pomyslel si Harry, když si sedal na překvapivě pohodlnou polstrovanou židli. Díval se, jak se dokáže mistr lektvarů v kuchyni otáčet. I když to by se dalo očekávat. Ono vaření složitého lektvaru si nežádá víc šikovnosti, než  příprava nedělního oběda. A že se takových jídel Harry něco u Dursleyů navařil. Zatřásl hlavou, aby se zbavil nepříjemných vzpomínek.

 

„Tak tady to je,“ Severus položil před Harryho lákavě vonící talíř. Dokonce to i krásně vypadalo. Slanina byla upražená dozlatova a vajíčka přesně tak akorát, jak to měl rád. 

 

***

Harry se na jídlo vrhnul přesně s takovou vervou, která odpovídala jeho hladu. „Kam se poděl tvůj styl, Draco?“ zeptal se Snape a nadzvedl obočí. Když viděl, že se Harry po této otázce zakuckal, od srdce se zasmál. Okamžitě však přestal, když viděl, že se mladík v reakci na tento jev skoro zadusil.

 

„Vidím, že nemáš svůj den. Půjdu do obýváku a vyberu tam nějakou knihu. Až se najíš, tak přijď za mnou.“

 

Budu muset být opatrnější, mrmlal si pro sebe Harry. Když dojedl, položil talíř do dřezu, kam už před tím Severus odložil pánev a vařečku. Od Draca se asi neočekává, že po sobě umyje nádobí od snídaně. To se tak někdo umí narodit, postesknul si. Při pohledu na těch pár kousků nádobí, se mu vybavily všechny ty snídaně, které vařil u Dursleyů a přepadl ho stesk. Zkusil si představit, jaký život měl asi Draco. Rozmazlován svými rodiči. Obletován domácími skřítky. Potom se mu však vybavil obraz Luciuse Malfoye, jak klečí na kolenou před tím hadím ksichtem a okamžitě spadnul z oblaků zpátky na zem. Být od narození vychováván jako patolízal té zrůdy. To nebylo to, co by si pro sebe vybral. S povzdechem se vydal do obývacího pokoje.

 

Ve dveřích se zarazil. Pohled, který se mu naskytl, ho naprosto šokoval. Snape napůl ležel, napůl seděl na obrovské sedačce a vypadal tak uvolněně. Jeho černé vlasy mu částečně zakrývaly tvář. Ale i přesto byl jeho spokojený výraz nepřehlédnutelný.

 

Ale kam si sedne on?

 

Obezřetně došel až k němu a stočil se do klubíčka k jeho nohám.

 

Snape nesouhlasně zavrtěl hlavou a poklepal si na hrudník v pozvání, aby se o něho mladík opřel. Harry si povzdechl, vytáhnul se trochu výš a uvelebil se v místech, kde slyšel tlukot jeho srdce. Běželo nezvykle rychle. Zvednul hlavu a zadíval se zmijozelovi do očí. Proč si nikdy nevšiml, jak jsou jeho oči hluboké? Téměř se v tom pohledu ztratil.

 

Jejich oční kontakt přerušil Snapeův hlas. „Děje se něco?“

 

Harryho zalilo horko. Jak to, že si nikdy nevšiml, jak příjemný tón může mít hlas jeho učitele? Nebyl zvyklý, že by byl zahrnovaný láskyplnou péčí, tak se rozhodl, že si ji užije, i kdyby to bylo z rukou toho umaštěného netopýra. Na okamžik se zarazil a znovu pohlédl vzhůru. Snapeovy vlasy vůbec nevypadaly zblízka tak mastné, jako ve třídě. Neodolal a sáhnul po jednom z pramenů, který se mu téměř dotýkal obličeje. Nechal si ho protéct mezi prsty. Jsou jako hedvábí, napadlo ho. Bezmyšlenkovitě si jimi přejel po tváři. Naskočila mu husí kůže. Když zjistil, že se Snapeovo srdce v reakci na to rozbušilo ještě silněji, pohlédl mu do tváře, aby zjistil, co se děje. Tentokrát byl výraz v Snapeově tváři nečitelný a uhnul před ním pohledem. Sáhl po knize, kterou si před chvílí odložil a začal číst. Netrvalo dlouho a Harry, ukolébán tím příjemným rytmickým barytonem, usnul.

 

Probudil ho až pocit, jakoby se mu někdo probíral vlasy. Strnul a zauvažoval, do které kapsy asi Draco schovává svou hůlku. Jistě, Draco! Ten by asi Snapea těžko chtěl proklít. Vypadalo to, že mají spolu pěkný vztah. VZTAH! Kdoví, jaký mají Draco a Snape vlastně vztah! Do čeho se to namočil? Než však stihnul dokončit myšlenku, ucítil, jak mu chladné prsty pevně uchopily bradu a on zíral přímo do Snapeových očí. Byly tak blízko a přibližovaly se. Ucítil na svých rtech jeho horký dech. Přejel mu mráz po zádech a v tom se to stalo. Jejich rty se spojily. Jen na okamžik, ale pro Harryho jako by se svět zastavil.

 

„Dobré poledne, ospalče,“ pozdravil ho Snape se záhadným úsměvem na tváři. „Víš, že pro tebe udělám cokoli, ale mohl bys ze mě vstát? Jsem rozlámaný, mám hlad a musím... ehmm... no prostě musím.“

 

Zbytek dne probíhal v podobném duchu. Harry byl po přestáté nehodě hodně vyčerpaný a Snape ho nechal odpočívat, četl mu, a když Harry usnul na jeho hrudi, budil ho polibkem.

 

Když se nachýlil večer, zjistil nebelvír ke své hrůze, že se mu ze sklepení nechce. A jak se vůbec dostane na zmijozelskou kolej? Vždyť nezná heslo. A neví ani, který pokoj je Dracův.

 

„Půjdu tě doprovodit na kolej, stejně to tam musím zkontrolovat. Celý den jsem zalezlý tady a kdo ví, co se tam mezitím stalo.“

 

Snape se rázným krokem vypravil na svou kolej a Harry cupital vedle něho. Na Mistrovi lektvarů byla znát nervozita. A jak by taky ne. Přestrojený nebelvír jde do hadího doupěte. Připadal si, jako když vede ovci na porážku. Ale u sebe ho přes noc prostě nechat nemohl. To by asi nezvládl. Bylo pro něho dost těžké se ovládnout, když ucítil, jak se na něm druhé tělo uvolnilo, a aby toho nebylo málo, Harry na něm několikrát přes den usnul. Nepamatoval si, že by kdy v životě měl déletrvající erekci. Ještě že mladík spal tak hlubokým spánkem, že si ničeho nevšiml. Severus si nemohl pomoct a prostě mu musel ukrást několik letmých polibků. Jeho rty byly snad ještě opojnější, než v jeho snech. Když pochopil, že to mladíkovi není proti mysli, jeho srdce se zalilo štěstím.  

 

Jde to přesně podle plánu!

 

Zřetelně vyslovil heslo a dovedl Harryho až do společenské místnosti. Byli tam právě studenti, se kterými měl Draco neutrální vztahy, takže ho jen pozdravili a víc si ho nevšímali.

 

„Doprovodím vás až do vašeho pokoje, Draco,“ pronesl Snape svým obvyklým tónem. „Potřebuji s vámi ještě něco probrat.“

 

Výborně! Všechno jde podle plánu, zaradoval se v duchu Harry. Teď se mu podaří z toho zrádného zmijozela něco dostat. Ani na chvíli si při tom nedovolil přiznat, že se Snape ve svém civilním životě nechová ani zdaleka takovým ohavným způsobem, jakým se vždy prezentoval ve třídě.

 

Chodba, kterou procházeli k ložnicím, byla úzká, studená a temná. Na jejích nerovných stěnách visel sem tam obraz. Hrůzyplné výjevy na obrazech prohloubily v Harrym stísněný pocit. Aniž si to uvědomil, zachvěl se. Snape se na něho chápavě usmál, vzal ho za ruku a pevně ji stisknul. Nikde nikdo nebyl, tak ruku v ruce došli ke dřevěným, jako by ohořelým dveřím, na kterých byl nakreslen drak, který držel v tlamě nějakého nebožáka. Harrymu došlo, že obrázek na dveřích nejspíš čeká na heslo. Bezradně se na něj znovu podíval a ke své hrůze zjistil, že postavička, do které se drak s gustem zakusuje, je on... tedy tělo Harry Pottera.

 

Na chvíli strnul a potom zkusil vyslovit to nejméně pravděpodobné heslo, které by si dal Draco Malfoy jako bezpečnostní pojistku na dveře. „Harry Potter,“ zašeptal drakovi přímo do ucha. K jeho překvapení se obrázek začal hýbat. S požitkem žvýkal svou kořist, až krev stříkala všude kolem. Magický zámek cvaknul až v momentě, kdy většina plochy na dveřích byla zbarvena krví. Jeho krví. Harry na ten výjev konsternovaně zíral. Ze šoku ho vytrhla až silná paže, která se mu omotala kolem ramen a vtáhla ho do menší, potemnělé místnosti.

 

Severus počkal, až se Harry osprchuje a převlékne do pyžama, které viselo v malé koupelně, jež byla přilehlá k Dracově pokoji. V rohu místnosti vykouzlil houpací křeslo. Po celou dobu křečovitě svíral jeho proutěné područky a snažil se myslet na něco jiného. Jedinék co ho zastavilo, aby se do koupelny nevrhnul, bylo vědomí, že by tam nenarazil na nebelvíra, ale na blonďatého arogantního zmijozela, který ho ani v nejmenším nepřitahuje. Věděl sice, že je to jen obal, který ukrývá toho, po kterém touží každou buňkou v těle, ale takhle to nechtěl. Krom toho Harry ještě není připravený. Nechtěl ho polekat.

 

Harry na sebe nechal téct proudy teplé vody a jeho mozek mu začal poskytovat sám od sebe pro něho dosud neznámé obrazy. Horká vlhkost mu až nebezpečně připomněla pocit pohodlí a bezpečí, které cítil v Severusově náruči. Nechal se chvíli unášet svou fantazií. Vzal do ruky mýdlo a pomalu si jím kroužil po břiše. Zajel si do slabil a nechtěně se přitom dotknul svého vztyčeného mužství. Bože, to snad ne, zaúpěl skoro nahlas. On se vzrušil v cizí koupelně při představě toho mastného netopýra! Zkusmo si přejel po celé délce a vtíravé představy se vrátily. Nějaký neodbytný hlásek uvnitř mu našeptával, že ten netopýr není ani zdaleka tak mastný, jak si snaží sám sobě namluvit. Tak dost! Pustil na sebe ledovou sprchu a konečně se mu podařilo se trochu vzpamatovat.

 

Když vyšel z koupelny, neohlížel se napravo ani nalevo a rovnou skočil do saténového povlečení v Dracově posteli a přikryl se dekou až po bradu, jako byla jeho štítem.

 

Severus se zvednul ze svého křesla a přistoupil k němu. Sklonil se. Zašeptal mu do rtů. „Dobrou noc a hezky se vyspi.“ Překonal zbývajících několik centimetrů a zlehka se otřel svými rty o ty jeho.

 

Když Harry cítil, že se chce odtáhnout, instinktivně se trochu nadzvednul, aby jejich polibek prodloužil. „Dobrou noc i tobě,“ zašeptal do ohromené tváře Mistra lektvarů.

 

Severus se rozhodl, že u něho zůstane a ohlídá, aby se impulzivní nebelvír nedostal do nějakého průšvihu. Celé dlouhé hodiny tam jen tak seděl a poslouchal jeho tiché, pravidelné oddechování, když se hoch začal na posteli vrtět. Přetočil se na břicho a  pohyby, které mohl pozorovat na jeho dece, byly nezaměnitelné. On se právě tře o prostěradlo. Severus nevěřícně zamrkal a bodl ho osten žárlivosti. O kom se mu asi právě zdá? Než si však začal vybavovat jednotlivá jména, kterým bude zítra bez milosti strhávat body, Harry něco zamumlal. Snape se naklonil blíž, právě ve chvíli, když Harry znovu zašeptal: „Severusi.“ 

 

Zvuk jeho vlastního jména mu projel přímo do jeho mužství, které se po celodenní aktivitě, kdy reagovalo na Harryho těsnou blízkost, bolestivě napnulo. Severus se opřel do křesla a zajel si rukou do kalhot. Krátce, ostře stisknul. Už brzy, sliboval sám sobě.

 

*** 

Ráno se Harry probudil a první, co uviděl, byl lístek připevněný na opěradle křesla, na kterém včera večer seděl vedoucí zmijozelské koleje. Kdy asi tak starší kouzelník odešel, se Harry mohl jen dohadovat. Mlhavě si uvědomoval, že když usínal, tak u něho muž ještě seděl. Ze zvyku zašmátral po svých brýlích, než mu došlo, že je Draco Malfoy nepotřebuje. Sundal pergamen a jen s obtížemi přečetl krátký vzkaz napsaný vypsaným rukopisem.

 

Hned jak se probudíš, přijď ke mně. Potřebuji s něčím pomoct. Nasnídáme se společně.

 

***

Za pár minut už stál Harry v Severusově obývacím pokoji. Tak on Snape na něčem s Dracem tajně o sobotách pracuje? Tolik se celou dobu těšil na chvíli, kdy odhalí jejich spiknutí, a když ten okamžik nastal, necítil se ani trochu spokojený.

 

Dokonce si ani nedokázal vychutnat výbornou snídani, kterou pro ně Severus přichystal. V duchu si představoval příšernosti, které ti dva můžou připravovat. Obou je dost a vzhledem k Severusově minulosti, by se ničemu nedivil. Zvolna usrkával dýňový džus a bylo mu stále hůř a hůř.

 

„Tobě dnes nechutná. Měl jsi špatné sny?“ Zkoumavě si ho přes stůl prohlížel Severus.

 

Harry si vybavil svůj dnešní sen a zrudnul. „Všechno je v pořádku. Řekneš mi konečně, kvůli čemu jsi mě sem zavolal?“ snažil se změnit téma.

 

„Když pominu společnou snídani, potřebuji, abys mně pomohl v laboratoři. Chystám se připravit velmi složitý lektvar pro ošetřovnu a potřebuji k tomu další pár rukou.“

 

Tak to jsem si tedy pěkně nasmrkal do rukávu, pomyslel si Harry. Až vyhodí Snapeovi jeho laboratoř do luftu, tak svojí identitu už nebude moct zapřít. Jako svázaný se vlekl za Mistrem lektvarů do jeho soukromé laboratoře. Byla to místnost dvakrát větší než jeho obývací pokoj a i laikovi, jakým byl Harry, bylo na první pohled jasné, že vybavení zde je daleko modernější, než to v učebně lektvarů.

 

***

Kolem druhé hodiny vycházeli naprosto vyčerpaní z laboratoře. Harry měl na tváři šťastný úsměv. Nejen že nic nevybuchlo, ale zdálo se, že se mu pod trpělivým vedením jeho učitele dařilo. Vařili hned několik věcí najednou a Harry se přistihnul při tom, že s tou veškerou moderní technikou, kdy nemusel přísady vlastnoručně sekat, krouhat a třít, ho vaření docela bavilo. A hlavně ho bavilo poslouchat Snapeův trpělivý a zasvěcený výklad. To, jak ho upozorňoval na jednotlivá stádia, i při vaření. Nevzpomínal si, že by se Snape kdy nějakému žákovi věnoval ve třídě takovýmto způsobem. Je vidět, že když chce, dokáže být skvělý učitel.

 

Když zasedli k pozdnímu obědu, Snape se na něho vážně podíval. „Příští týden děláš závěrečnou zkoušku. Neříkám, že v ní tyto lektvary budou zařazeny, jen, že to není vyloučené.“

 

Harry to pochopil a spiklenecky na něho mrknul. Tak to je to strašné tajemství, na které jsem dokázal přijít, ušklíbnul se v duchu. Musel si ale přiznat, že se mu ulevilo.

 

***

Odpoledne mu Snape zase četl a on na něm opět usnul. Probudil ho pocit nepohodlí, když se úplně probral a došlo mu, co ho tlačí do břicha. Zahleděl se do rozšířených Severusových zorniček a cítil, jak se celé tělo pod ním napjalo. Chvíli se přebíral vlastními protichůdnými pocity, když si najednou uvědomil, že jeho tělo na tento podnět reagovalo se stejnou bouřlivostí. Vytáhl se výš a zkusmo Severuse políbil. Nejdřív jen opatrně třel své rty o ty jeho, ale když viděl, že se muž pod ním uvolnil, přejel jazykem po jeho tolik žádoucích rtech, které se pootevřely a umožnily mu tak prohloubit polibek. Ve chvíli, když se jeho špička jazyka dotkla toho Severusova, všechno se najednou změnilo. Nebyla tu žádná nenávist, žádná zloba, jen moře touhy, která si žádala být okamžitě naplněná.

 

Začal své přirození netrpělivě třít o Severuse. Ale to nebylo to, co chtěl. Potřeboval, víc, mnohem víc. Sesunul se tak, aby se jejich vztyčená mužství dostala na stejnou úroveň. Zlehka se otřel svým pulzujícím ptákem o Severusovo vzrušení a ten se proti němu v touze vyklenul.

 

Harry potřeboval víc kontaktu. Potřeboval se ho dotýkat všude. Ale věděl, že na to teď není čas. Oba byli tak vzrušení, že bylo jasné, že to ani jeden z nich dlouho nevydrží. Rychle se začal prát s drobnými knoflíky na jeho košili a cítil, že i on sám je osvobozován z té své. V momentě, kdy byla větší část Severusovy košile rozepnutá, tak byl už on sám do pasu svlečený úplně.

 

Harryho naprosto paralyzoval pohled na Severusův napůl odhalený hrudník. Přestal se potýkat s knoflíčky. Na chvíli se zadíval do temných očí. Když v nich viděl souhlas, škubnul. Jen matně si uvědomoval bubnování, které se rozlehlo sklepením, jak desítky knoflíků dopadaly na kamennou podlahu.

 

Zaměřil se na jednu ze Severusových bradavek a obkroužil ji jazykem. Na chvíli se odtáhnul, aby si prohlédnul mokrou stopu a ovanul ji svým dechem. Cítil, jak se po ním Severus zachvěl a prudce se proti němu vyklenul. To Harryho povzbudilo. Přesunul se na druhou bradavku. Vtáhnul ji do úst a lehce stisknul mezi zuby. Rukou nahmatal ten druhý milostný výčnělek na Severusově hrudníku. Mnul a sál obě vztyčené bradavky ve stejném rytmu, v jakém se proti němu Severus pohyboval.  V momentě, kdy vytušil, že jeho partner brzy bude, skousnul pevněji.

 

Severus se proti němu naposledy vyklenul a Harry cítil, jak jeho péro začalo pulzovat v neklamném znamení orgasmu. Jeho vlastní orgasmus na sebe nenechal dlouho čekat. Oba se ještě snažili dostat svůj dech pod kontrolu, když si ho Severus k sobě přitáhnul a do vlasů mu zašeptal: „Harry...“

 

Harryho ta pravda udeřila, jako kdyby ho zasáhl blesk. „Tys to celou dobu věděl!“ zaječel. Vydrápal se na nohy, popadl košili a bez ohlédnutí se hnal ze sklepení. Jediný důkaz jeho přítomnosti zůstal Severusovi v podobě mokrého fleku na vlastních kalhotách, a opadaná omítka na podlaze po tom, jak prudce temperamentní nebelvír prásknul dveřmi.

 

***

 

Harry si to rázoval chodbami a nevnímal, kudy jde a co se kolem něho děje. On to celou dobu věděl! Křičel v duchu. Celou tu dobu si ze mě dělal legraci. Nechtěl nic jiného, než mě ponížit. Ale to se mu nepodaří. Hned jak se dostanu do svého těla, tak si to s ním vyřídím. Harry měl na krajíčku. Připadal si špinavý, zneužitý... ještě chybělo, aby se mu Severus vysmál.

 

Zastavil se až před portrétem Buclaté dámy. Ještě než jí stačil říct heslo, začala tlustá dáma ve starodávných šatech pištět na celou chodbu. Otočil se na podpatku a hnal se na ošetřovnu. Na osamoceném lůžku spal jediný pacient. Ošetřovatelka nikde v dohledu. Posadil se na okraj postele a podíval se na vlastní nehybné tělo. Už jsem zrovna tak bledý jako Malfoy, napadlo ho. Já bych chtěl být sám sebou, vyslovil zoufale své přání. Najednou ucítil, jako by ho něco popadlo a on se neuvěřitelnou rychlostí řítil úzkým černým tunelem kamsi do neznáma. Potom se všechno uklidnilo. Byl obklopen prázdnotou a tmou. Nemohl se pohnout a nevěděl kde je. Začal se bát.

 

***

 

Draco Malfoy s námahou otevřel oči. Co proboha dělám na podlaze v nemocničním pokoji? A proč se válím právě u Potterových nohou? Rychle vstal. Točila se mu hlava a bylo mu na zvracení. Pokusil si vzpomenout na to, jak se sem vůbec dostal. Zajel si naučeným pohybem do vlasů a zděsil se. Tuhle koudel nikdy nerozčeše. Použil na sebe čistící kouzlo, které jeho hábit zároveň i vyžehlilo. Na vlasy použil kouzlo Sweeney Todd a hned vypadaly o něco lépe. Co se to pro Merlina s ním jenom stalo? Zavrtěl hlavou a raději rychle z ošetřovny odešel. Poslední, co by si přál bylo, aby ho někdo v tomhle stavu viděl.

 

***

Severus se hnal chodbou směrem ke své koleji. Byl zamyšlený, a nevnímal své okolí. Vtom do něho narazil viditelně rozrušený Draco Malfoy a skoro ho porazil. Jen díky jejich rozdílné váze zůstal stát, ale blonďatý mladík mu ležel u nohou.

 

Severus se sehnul a podal mu ruku, aby mu pomohl na nohy. „Je mi to líto.“ Byla to ta nejupřímnější omluva, kterou kdy v životě vyslovil. Na okamžik se zahleděl do bledého obličeje a našel v něm jen chladnou povýšenost. Sakra. Oni se zase vyměnili... ale co je s Harrym? Nevěděl, co si má počít. Zmateně se rozhlížel kolem sebe, jako by očekával, že nebelvír vyjde každou chvíli zpoza rohu.

 

Draco se na něho nevěřícně díval. „To já jsem narazil do vás. Omlouvám se.“ Pro sebe si ještě dodal, divný věci se tady dějou... a odešel.

 

***

Severus Snape rozrazil dveře ošetřovny. Když uviděl na lůžku bezvládné tělo  Harryho Pottera, téměř se mu zastavilo srdce. Usedl k němu a vzal jeho drobnou ruku do své. Je tak ledová, pomyslel si a začal ji bezmyšlenkovitě třít. Harry, takhle nemůžeš odejít, to ne. Hlavně ne teď. Naklonil se až k mladíkovi a jemně ho políbil. „Potřebuji tě,“ zašeptal naléhavě do jeho rtů.

 

Když se odtáhl, viděl jak se jeho řasy zachvěly. Se zatajeným dechem čekal, až se jeho oči otevřely úplně. Dva zelené smaragdy na něho něžně hleděly.

 

Severus uchopil mladíkovu ruku a políbil ho do otevřené dlaně. Odpovědí mu byl unavený, ale šťastný úsměv.

 

 

***

Poslední komentáře
03.02.2014 20:12:42: Velmi dobrá minipovídka,ale toto téma by chtělo ještě rozvést.
06.02.2011 20:25:48: Našla jsem tu další krásnou povídku smiley moc hezky mě vtáhla do děje a opravdu pobavila smiley jen ten...
18.10.2010 12:48:28: Symphony - tak rozvíjej... nic ti nebrání v tvůrčím rozletu. Mailovou adresu znáš, tak až to budeš m...
17.10.2010 23:33:29: Skvělej nápad, tohle by se dalo rozvíjet dál a dál! Proto mě trošku zklamal poněkud sladký konec, ka...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.