Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Sallome - I ďábel může citovat bibli - příspěvek k 75%

Voldemort se rozhodne, že se stane pánem celého světa. Ten kouzelnický je mu už těsný. Může se mu jeho plán podařit? Berte, prosím, toto dílo jako memento. Všechny postavy patří Rowlingové, jen jsem je zasadila do svého děje. Podobnost s čímkoli, co se v budoucnu snad stane, je čistě náhodná.

***

Severus Snape byl neklidný. Od rána cítil, že se jeho znamení začíná ozývat. Znamení, které mu dřív bylo chloubou a důkazem moci a síly, mu teď bylo cejchem, kterého se nikdy nezbaví. Obvykle byla ta černá příšernost, co nosil na svém levém předloktí, v klidu. Začala žhnout, jen když Voldemort volal své Smrtijedy, aby jim přidělil nové úkoly a ty staré zkontroloval. Krutě ztrestal jejich nesplnění a velmi vlažně pochválil případné úspěchy. Dnes to bylo jiné, věděl, že se něco chystá. Neměl tušení co, ale bál se toho, co se stane večer na shromáždění. Podle jeho pulzujícího znamení bude velké. Většinou si Voldemort svolával jen své nejbližší, málokdy si svolal všechny své stoupence. Dnešek však měl být výjimečný a Snape to cítil.

 

„Severusi, jestli máš nějaké zlé tušení, tak tam nechoď.“ Pomněnkově modré oči se zabodly do těch černých a Severus měl už po tisící pocit, že mu ten starý muž vidí až do duše. „Už jsi toho pro Řád udělal dost. Své hříchy sis odčinil. Není nutné dál riskovat život. Dobře víš, že si tě cením daleko víc, než jen jako špiona. Jsi skvělý člověk, nechci tě ztratit.“

 

„Pán zla mi důvěřuje, jsem jeden z jeho nejbližších. Nemůžu tam jen tak nepřijít. Když zjistí, komu ve skutečnosti patří má loajalita, najde si mě, ať už budu kdekoli.“ Jeho pohled byl hlubší než jindy, tvář však vyjadřovala odhodlání. „Půjdu tam a zvládnu to. Jako vždy.“

  

„Jsi statečný muž, Severusi, ale víš, že to nemusíš dělat.“

 

„Vy víte, že musím. Ze služeb Pána zla nikdo neodešel živý. Doufám, že tahle válka skončí dřív…“ větu nedokončil, ani nemusel. Oba muži věděli, na co mladší kouzelník myslí.

 

„Hned jak se vrátíš, tak mi dej zprávu.“

 

„Jistě, řediteli. Jako vždy.“ Krátce kývl hlavou a odešel z kanceláře Albuse Percivala Wulfrice Briana Brumbála, ředitele Bradavické školy.

 

„Snad to bude jako vždy, můj synu. Merlin s tebou,“ zašeptal ještě Brumbál do zavírajících se dveří, ale to už Snape neslyšel. Nebo spíš nechtěl slyšet.

 

Až do večera byl Snape neklidnější a neklidnější. Snažil se zaměstnat svou mysl oblíbenou činností. Vařením lektvarů. Tentokrát mu to nepřineslo žádnou útěchu, naopak. Už dlouho plánoval, že vylepší vlkodlačí lektvar. Slíbil to Brumbálovi a ještě na tom nezačal pracovat. Měl nějaké své hypotézy, ale musel si je vyzkoušet v praxi. I když byl jedním z nejlepších lektvaristů, i jemu se jeho experimenty chovaly občas nepředvídatelně. Bylo nutné se plně soustředit, zkoušet to stále znovu a znovu. Poprvé směs moc zahřál a začala nekontrolovatelně kypět. Podruhé místo pelyňku přidal mandragoru. Když mu třetí várka téměř explodovala do obličeje, jak nad kotlíkem zakouzlil s přílišnou intenzitou, vzdal to. Nechal zmizet zkažený lektvar, i poházené přísady kolem, aby začal s něčím lehčím. Něco, co běžně dělal se zavřenýma očima. Kostirost. V polovině zjistil, že jeho lektvar nemá tu správnou konzistenci. ‚Kdyby tu byl Ronald Weasley, tak by se jistě potrhal smíchy.‘ Severus Snape udělal stejnou chybu, jako jeho žák. Když chtěl Snape svého neúspěšného studenta upozornit na chybu, požádal ho, aby přečetl nahlas text na tabuli.

 

„Směs se má stát v tomto kroku světle modrou,  jakou vídáme na rybkách Prunella a má vyskočit.“

Vyskočit, ten blbec opravdu řekl vyskočit. „Směs měla být, pane Weasley, viskózní­, to znamená hustá, až lepkavá. To, co máte v kotlíku, je řídké a barva by spíš odpovídala Prunelle týden, až čtrnáct dní po smrti. Odstraňte ten hnus a začněte znovu.“

 

Severus se zahleděl do svého kotlíku. Jeho kostirost zdaleka neměl požadovanou barvu a navíc se zdálo, že se opravdu snažil vyskočit. Na poslední chvíli tu hrůzu nechal zmizet. Ani si nevšiml, jak mu při těch jeho žalostných pokusech utekl čas. Oblékl si černý plášť, typický pro Smrtijedy. Připravil si bílou masku, která se víc než kdy jindy blížila barvě jeho obličeje. Bylo už devět hodin, za chvíli už ho jistě jeho Pán zavolá. Sedl si do křesla a vzal si první knížku, která mu padla do ruky. Namátkou ji otevřel a začal číst. ‚Své protivníky můžete zastrašit především kletbami, které se neodpouštějí, což jsou kletby Imperius, kdy postižený nemá vlastní vůli a zcela se podřizuje vaši vůli. Cruciatus, kdy postižený trpí nevýslovnou bolestí a kletba Avada kedavra, která vašeho protivníka…

 

„Dost!“ Vztekle zaklapl knihu a začal nervózně pochodovat po místnosti. V půl desáté pocítil ostrou bolest, která vycházela z jeho Znamení zla. Zavřel oči a soustředil se jen na to, jak moc si přeje být u svého Pána. Na první pokus se mu nezadařilo.  

‚Uklidni se a srovnej dech,‘ poroučel sám sobě. ‚Takhle rozrušený před něho nemůžeš předstoupit.‘ Rozeběhl se k polici se svými zásobami lektvarů. Bez rozmyšlení do sebe kopl uklidňující lektvar. Účinky pocítil téměř ihned. Další dvě skleničky si pro jistotu  strčil do vnitřních kapes pláště. Přidal k nim ještě několik dalších, čistě pro dobrý pocit. Zavřel oči a zkusil se přemístit ještě jednou.

 

 Přišel mezi prvními. Automaticky si stoupl hned vedle trůnu a čekal. Postupně přicházely další postavy v černých pláštích až na zem. Přes hlavy černé kápě, na obličejích bílé masky smrti. Nedokázal spočítat, kolik jich bylo, ale tipoval by kolem sta lidí. Všichni čekali, až se objeví jejich Pán. Upírali pohled na trůn, který byl na vyvýšeném místě, tak, aby byl vidět ze všech úhlů. Místnost potemněla, někteří přítomní zapomněli dýchat. Výrazně se ochladilo. Nečekaně, za doprovodu hromu, se přímo na trůnu objevil ON. Při pohledu na své krčící se Smrtijedy, se začal ledově smát. Za jeho zády sjel blesk a krátce Pána zla ozářil. Tím ještě přidal té scéně na hrůzostrašnosti. Mnozí Smrtijedi se neudrželi a vykřikli hrůzou.

 

„Zklamali jste mě, moji milí. Vkládal jsem do vás tolik důvěry. Doufal jsem, že mi pomůžete dobýt a ovládnout svět. Věřil jsem, že se stanu nejmocnějším mužem světa. Věřil jsem, že se nám, kouzelníkům, budou všichni mudlové plazit u nohou. Jste slabí a tím děláte slabého i mě. To rozhodně nemohu potřebovat a připustit.“

 

Voldemort se rozhlížel po kroužku svých stoupenců a viděl na nich strach. Oni se bojí. Pochopil, že svým terorem z nich neudělal silné, tak jak zamýšlel, ale slabé ustrašené hromádky nervů, které mu nepomůžou ve vítězném boji, který je před ním.

 

Ale i mezi těmito ztroskotanci se najdou výjimky. Jistě, jeho dvě želízka v ohni. Jsou jako den a noc. Jako oheň a voda. Nemají se moc rádi, ale přesto spolupracují, a když si ti dva kryjí vzájemně záda, tak je nikdo nemůže porazit. Jeho muži. Ostatní nebude potřebovat. Musí odříznout odumírající tkáň, aby se rána mohla uzdravit. Musí se zbavit slabých, a tím pro něho nebezpečných stoupenců, aby měl šanci uskutečnit svůj plán.

 

Plán, na který bude potřebovat jen své dva nejsilnější muže. Dva kouzelníky, kteří mají černou magii zvládnutou skoro tak dobře, jako on sám. Nemají sice tak silný magický potenciál jako on, ale nechybí jim odhodlání udělat cokoli, o co je požádá. Je to dávno, co pochopil, že mudlovský svět si může podrobit jen mudlovským způsobem. Je mnoho cest, jak toho dosáhnout, už se nechce přestrkávat s nějakým bezcenným kouzelníkem, to nemá zapotřebí. Nechce měřit své síly s Brumbálem, natož s Potterem. Myslel na nejvyšší post, ze kterého by mohl ovládat svět. Kouzelníků je menšina a jsou zalezlí jako krysy v norách. Když ovládne tento pidisvět, tak nebude spokojen. On chce víc. On si zaslouží víc. Bude pánem celého světa, nejen toho kouzelnického. Ovládne-li ten mudlovský, už ho ani ten kouzelnický nezastaví. Má plán a podaří-li se mu, nezastaví ho už nic.

 

„Snape, Malfoyi, pojďte ke mně.“ Oba muži k němu přistoupili a poklekli na koleno. „Sundejte své masky a pohleďte na mě.“ Oba muži si sejmuli masky a zpříma pohlédli na svého Pána. Zahleděl se jim střídavě do očí. Byl spokojen.Viděl v nich hlubokou oddanost, ale ti muži se ho nebáli. Neměli zlomeného ducha. To ho potěšilo. Tohle potřeboval na své straně. Oddanost a sílu.

 

„Postavte se za mě, moji milí.“ Bylo nezvyklé, že si Pán zla pouštěl někoho za záda. Snape na chvíli vyhledal pohled blonďatého kouzelníka. Ten vypadal stejně zmateně, jako se on sám cítil. Nepromluvili, jen vstali a přešli za svého Pána.

 

 Voldemort vytáhl hůlku a Snapeovi se zatmělo před očima. Jeho noční můra se stala skutečností. Ten ji však, k jeho překvapení, namířil na Smrtijedy, kteří stáli před trůnem. Snape si v duchu oddychl. Ještěže si vzal ten dryák na zklidnění a že se dokázal tak skvěle ovládat. Zaslechl, jak Malfoy vedle něho vzdychl, poměrně nahlas. Oba muži sledovali, jak Voldemort kreslí ve vzduchu složité obrazce a šeptá neznámá slova v hadím jazyce. Čas jako by se zastavil, vzduch se ještě více ochladil. Severus se snažil nedívat na to, co se stane s víc jak stovkou mužů v černých pláštích s maskami na obličejích.

 

Jsou tak anonymní, dokázal by jim ublížit, kdyby jim pohlížel do tváří? Jistě, že by dokázal, okřikl sám sebe, vždyť je to zrůda. Pozoroval páru, která mu vycházela z úst. Jeho myšlenky přerušilo nezvyklé ticho. Podíval se před sebe a na okamžik ztuhl. Tam, kde ještě před chvílí stály lidské bytosti - dá-li se to o Smrtijedech říct - byly sochy. Přesné repliky oněch Smrtijedů, kteří byli pro svého Pána schopni prakticky čehokoli. Někteří jen ze strachu před trestem, ale většina si své úkoly užívala. Snape nechápal, co se právě stalo.  

 

Proč Voldemort zabil své spojence? A jsou vůbec mrtví? Podíval se na Malfoye, jeho obličej měl nazelenalou barvu a zdálo se, že nedýchá. Severus mu nenápadně vtiskl do ruky lahvičku,  která měla stejný obsah, jaký vypil těsně před svým odchodem. Lucius mu pohlédl do očí a vděčně kývl. Aniž by se na cokoli zeptal, lahvičku odzátkoval a obsah vypil. Po chvíli barva v jeho tváři ustoupila ze světle zelené na jeho obvykle bílou. Voldemort se natolik věnoval svému ‘výtvoru‘, že si nevšiml, co se odehrálo za ním.

 

„Předstupte přede mě, moji milí,“ vyzval je Voldemort hlasem, ve kterém už nebyla taková zloba. To však ty dva po tom, co udělal jejich soukmenovcům, příliš neuklidnilo. Nic jiného jim však nezbylo, než poslechnout. Jen díky uklidňujícímu lektvaru doklopýtali před něj. Poklekli na koleno a čekali, až jejich Pán promluví.

„Už je nepotřebuji. Mohli by ohrozit můj příští plán. Rozhodl jsem se, že se zmocním světa jiným, efektivnějším způsobem. Nemůžu dovolit, aby si mě někdo mohl jakýmkoli způsobem spojovat s mým dosavadním životem a s tím, co jsem kolem sebe vybudoval.“

 

„Smím vědět jaký je nový plán a jakou v něm budu mít úlohu?“ zariskoval Snape.

 

„Neřeknu ti zatím podrobnosti. Až přijde čas, tak vás zavolám a stanete po mém boku. Vždycky jsem obdivoval tvou oddanost a tvou odvahu, Severusi. Ale nejvíc jsem si vždy cenil tvé inteligence a chladné logiky. Tebe, Luciusi, si vážím pro tvé dokonalé vystupování a schopnost okouzlit jakoukoli společnost. Mohl bys mluvit hodiny na neutrální téma a přitom by se nikdo přítomný nenudil. Chystám se vstoupit do mudlovského světa s nějakým neutrálním obličejem. Nebudu vám posílat průběžně zprávy, ale až přijde čas, zavolám si vás. Zničte své pláště a masky, už je nebudete potřebovat. Můžete jít.“ Gestem ruky jim naznačil, aby odešli. Na nic se neptali a oba se naráz přemístili pryč.

 

Ještě toho dne si Albus Brumbál prohlížel v myslánce vzpomínky, které mu dal Snape k dispozici. On sám se - jen co si vytáhl stříbrnou nitku vzpomínek - vyčerpaně zhroutil do křesla. Byl rád, že se na chvíli zbavil těch několika hrozných hodin, co musel prožít u Pána zla. Jeho úleva však netrvala dlouho, jen co si Brumbál pečlivě prohlédl vše, co mu Severus ukázal, požádal ho, aby si obsah myslánky vrátil zpět. Když si vytržené myšlenky našly své místo, na Severuse padla tíseň.

 

„Nemohl jsi pomoci ani jednomu z nich a ty to víš, Severusi. Krom toho, většina z nich by stejně dřív, či později, skončila v Azkabanu. A oni by to měli v péči mozkomorů těžší, než kdokoli jiný. V jejich celách by je hlídaly stvůry, které vysávají z lidí štěstí a všechny veselé vzpomínky. Byli by nuceni znovu a znovu prožívat nejhorší okamžiky svého života, a mnoho z nich by brzy propadlo zoufalství a zemřelo. Jiní by zešíleli. Tenhle způsob byl méně krutý. A Voldemort nám ušetřil spoustu času, který bychom strávili jejich naháněním. Dívej se na to prakticky.“

 

Na to neměl Severus co říct, jen se díval do země. Dokonce se mu podařilo předstírat, že neslyšel ředitelovo pozvání na čaj. „Jsem unavený, jdu si lehnout. Zítra mám první hodinu s Potterem a Weasleym. Ti dva pohromadě jsou horší, než živelná katastrofa. Zkoušel jsem je rozsadit, ale nějak tou svou neschopností nakazí každého, koho jim přidělím. Je to pak ještě dvakrát horší.“

 

Brumbál se na svého kolegu smířlivě usmál a myslel si své. Vždyť ho znal tak dlouho, že věděl, že za tou jeho nevraživostí stojí jen obyčejná starost o studenty. „Jdi, Severusi, měl jsi těžký den.“

 

»«

 

Dlouhou dobu se nic nedělo, všichni bystrozoři byli nasazeni na sledování mudlovského tisku. Nikde se však nedělo nic nezvyklého. Specialisté na odhalování a chytání čarodějnických zločinců se museli přeškolit. Hlavní kancelář bystrozorů  na Ministerstvu kouzel zívala nudou. Kancelářská práce a hledání ve světových denících Alastora Pošuka Moodyho, ani Kingsleyho Pastorka nijak nebavilo. Nymfadora Tonksová - s jasně růžovými vlasy - se houpala na židli a dělala žvýkačkou bublinu. Pročítala si americké plátky New York Times,Washington Post a Washington Times.

 

„V Americe se neděje nic neobvyklého, všechny noviny žijí volbami prezidenta. Myslíš si, Kingsley, že by si mudlové zvolili barevného prezidenta? Slyšela jsem, že jsou dost rasistický. Nesnášejí cokoli, co se vymyká jejich takzvaným normám. Nemají rádi kouzelníky a nesnášejí se navzájem mezi sebou kvůli vyznání, barvě pleti, sexuální orientaci a Merlin ví, kvůli čemu ještě.“

 

Kingsleymu se nechtělo s mladou bystrozorkou přít. „Nejsme tady od toho, abychom soudili mudly. Musíme jim pomoct a tím vlastně i sobě. Brumbál si myslí, že když Voldemort ovládne svět mudlů, tak je poštve proti světu kouzelníků. To by nás zničilo.“

 

„Oni nás přeci nemůžou zničit, umíme kouzlit a oni ne.“ Tonksová se tak rozhorlila, že se její židle převrhla a ona se s rachotem zřítila na podlahu.

 

„Jsou daleko nebezpečnější, než si dokážeš představit,“ vložil se do hovoru Pošuk. „Průměrný kouzelník dokáže zabít jedním mávnutím hůlky jen jednoho protivníka. Mudlové s jejich zbraněmi dokáží pozabíjet tisíce lidí najednou. Říkají tomu zbraně hromadného ničení.“ Pohrdavě se usmál a jeho kouzelné oko těkalo po místnosti. Všichni ztichli. Z novin už ledacos pochopili. Jen ještě nechápali, proč mudlové mezi sebou pořád válčí, proč se navzájem nesmyslně zabíjejí. Vyrobí zbraně, někomu je prodají, ten je prodá dál a potom se diví, když jsou odstřelováni vlastními raketami.

 

Po víc jak roce neměli stále žádnou stopu. Někteří si mysleli, že se s Voldemortem něco stalo. Že snad existuje ruka osudu a Pána všeho zla dostihla vyšší spravedlnost. Začínal si to myslet i Severus Snape, který byl v posledním měsíci nezvykle klidný. I jeho tvář vypadala poněkud zdravěji, než obvykle. Občas si vyšel ze sklepení na procházku, aby si vlastnoručně nasbíral nějaké přísady do lektvarů a bylo vidět, že mu to svědčí.

 

O to nečekanější pro něj bylo, když si ho jeho Pán zavolal. Po zkušenosti z minula nejdřív vypil uklidňující lektvar. Několik různých lahviček si strčil do vnitřních kapes. Poslal Brumbálovi patrona se vzkazem, tak, jak byli domluveni. Dotknul se hůlkou svého znamení a usilovně myslel na to, že chce být u svého Pána. 

 

Když se vzpamatoval z pocitu, který provází přemístění na velkou vzdálenost, otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Stál tam Lucius Malfoy se stříbřitě blond vlasy a bledým obličejem.  Zdálo se, že od posledního shledání pohubl. Vyměnili si krátký pohled a zaměřili se na mile vypadajícího mladého muže s tmavou pletí, který jim s naučeným úsměvem šel vstříc.

 

„Kde to jsme?“ odhodlal se zeptat Snape.

 

„Washington, D.C.  1600 Pennsylvania Avenue NW. Jinak také Bílý dům,“ zazněl místností milý, ale rozhodný hlas. „Před chvílí jsem se stal americkým prezidentem. Pojďte si se mou vychutnat můj triumf.“

 

Vyšel na balkon, pod nímž čekalo tisíce Američanů s dychtivým výrazem ve tváři, aby spatřili svého nového prezidenta. Viseli mu na rtech, hltajíce jeho první slova, která se jistě zapíší zlatým písmem do historie.

 

„Děkuji, že jste mě zvolili svým prezidentem. Slibuji, že budu vždy mluvit pravdu, celou pravdu a nic než pravdu.“

***

  

Poslední komentáře
10.10.2010 13:46:06: zajímavej nápad.trošku děsivej :)
06.04.2010 20:02:44: Husí kůži nahánějící realitasmiley${1} ale na druhou stranu je to vtipná myšlenkasmiley${1}
05.04.2010 17:29:19: Pro mne poněkud nečekané, odvážné, originální. A LÍBILO! Díky smiley${1}
05.04.2010 16:52:04: Tak to bylo nečekané. smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.