Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 6. kapitola - Ráno poté

Moji milí a drazí čtenáři, děkuji za vaši přízeň.

Spešl poděkování patří komentujícím: Airiny, aMaja, anneanne, bacil, Casiopea, Elza, Gleti, grid, Hajmi, kali, Kitti, mathe, Michangela, Mononoke, mori, Nade, Patoložka, Rosnička12, Suzanne, Vinka. Velké díky patří Sallome.

 

vvv

 

Harry byl unavený. Ne, byl únavou téměř mrtvý. Promnul si oči. Od té doby, co mu Poppy spravila krátkozrakost, nepotřeboval brýle. Ale i tak ho občas při únavě pálily.

 

Hlídat jejich magie držící prasklinu pod kontrolou a zároveň neusnout v reálném světě, bylo vážně vyčerpávající. Jeho tělo bylo celé ztuhlé od toho, jak držel Snapea v náručí, ale zároveň se jeho blízkosti nemohl nabažit. Opatrně změnil polohu, hledal úlevu pro přeležené části těla.  Dával pozor, aby mu muž nevyklouzl z náručí.

 

Velmi ostře si uvědomoval, jak je mu taková blízkost příjemná. A pokud by nebyl úplně vyčerpaný, měl by závažný problém se svým libidem.

 

„Ještě že tak, taky bych o něj mohl přijít, kdyby na to Snape přišel,“ zamumlal a přitáhl si klouzající záda blíže k hrudi. Trupem mu proběhlo tisíc mravenečků a zamířilo si to rovnou pod pas. Tam se naštěstí tohle chvění rozplynulo a Harry zhluboka vydechl. Občas své sedmnáctileté hormony vážně nesnášel.

 

Odhadoval, že může být něco po půlnoci. A podle dávky, kterou profesorovi dal, se Hluboký spánek úplně vstřebá někdy kolem třetí ráno. Do té doby bude muset vydržet vzhůru.

 

Přemýšlel, jestli je ta nově objevená přitažlivost pouze následkem jejich fyzické blízkosti nebo se prostě přátelství a hluboký obdiv posunuly samospádem do jiné úrovně.

 

Vzpomínky, které viděl, ho nutily k úvahám. Kdo je vám blízký? Máte vůbec v životě nějakou radost? Dovolíte si někdy cítit něco jiného než povinnost? A nakonec se mezi otázkami objevila i jedna nejistá: Co cítíte ke mně?

 

Ve světle svíčky a plamenů z krbu pozoroval mužův obličej, klidný a ve spánku uvolněný.

 

Líbil se mu. Ne, takovým tím způsobem, který vás oslní na první pohled. Tohle nebyla tvář krasavce. Ale všechny ty drobné i hluboké vrásky, velký křivý nos a vysoké lícní kosti, mu propůjčovaly nevšední oduševnělou atraktivitu. A když se to zkombinovalo s jeho hlasem, neuvěřitelnýma očima, dlouhými řasami a smyslně vykrojeným horním rtem...

 

Bezmyšlenkovitě mu přejel ukazováčkem po mírně pootevřených rtech. Horký dech ovanul citlivou kůži prstu.

 

„Hmm... Co kdybych vás pozval na rande? A dřív, než byste mě odkázal do patřičných mezí, bych to mohl zdůvodnit tím, že jsem závislý na zvuku vašeho hlasu a pohled na váš zadek mi způsobuje životu nebezpečné návaly. Takže by to bylo v zájmu zachování mého zdraví.“ Zašklebil se.

„Harry, ty ses definitivně zcvokunul! Jestli ti někdy vyhrabete tyhle fantazie v hlavě, tak budeš mít problém,“ informoval sám sebe pohřebním hlasem.

 

S provinilým úsměvem prohrábl černé vlasy. Protekly mu mezi prsty a zanechaly po sobě kůži toužící dál hladit. Odolával nutkání mapovat ramena, štíhlé hrdlo, svalnaté břicho...

 

Musel se spokojit jen s tím vískáním, protože netušil, zda si profesorovo podvědomí přece jen něco nezapamatuje.

 

Dlaň, spočívající na Snapeově hrudníku, se téměř neznatelně pohybovala, ale to Harry nepovažoval za hlazení, v jeho očích to bylo jen konejšení a kontrola tepu. Zadíval se na svou opálenou ruku, tak kontrastní ve srovnání s bledou kůží hrudi. Prsty měl nepatrný kousíček od tmavě růžové bradavky. Touha dotknout se dvorce, jistě hladkého jak satén, a způsobit smrštění do vyzývavého hrotu, ho připravila o dech. Zavřel oči a ruku zatnul v pěst. Uvolnil ji až po několika minutách.

 

Po dlouhé době zpytování vlastních pocitů a obav, co by jeho zájmu řekl Snape, konečně ucítil změnu ve svém vědomí. Snapeovo podvědomí se pomalu probíralo k životu. V Harryho Komnatě nejvyšší potřeby stále zaujímali stejnou pozici, ale černá postava se probrala z letargického spánku a zvedla hlavu.

 

Snape se nedivil, v jaké poloze a kde se právě nacházel. Toto zhmotnění mělo jen základní podprahové funkce. Nemluvilo, řídilo se instinkty a prvotními pudy.

 

Zvedl se z Harryho klína, tělo napjaté, hlava směřovala ke dveřím. Vypadl jako pes, který zaslechl podezřelý zvuk, chtěl by ho prozkoumat, ale musí počkat na povel svého pána.

 

„Dobře, vypadá to, že lektvar vyprchal, takže budete moci dát nitrobranu dopořádku. Ale nejdřív to zkontoluju, jo?“ promluvil Harry ke strnulé postavě, přešel ke dveřím a otevřel je.

 

Jejich magie odvedly dobrou práci. Ačkoli okolo pevnosti poletoval mrak uvolněných vzpomínek, puklina se téměř nezvětšila. Otevřel dveře dokořán a pustil svého hosta ven.

 

Poté už bylo vše dílem okamžiku. Snapeovo podvědomí, nespoutané a neoslabené Hlubokým spánkem, během několika vteřin vehnalo uvolněné vzpomínky zpět a puklinu zcelilo. Nyní opět bezpečně střežilo mysl mistra lektvarů, zatímco jeho spánek nerušeně pokračoval.

 

Harry nechal zmizet most, zavřel dveře a odpojil svou mysl. Těsně před tím k němu doplul pocit absolutní únavy. Snape byl bojem o nezhroucení nitrobrany stejně odrovnaný jako on, takže se nedivil, že spal dál i bez působení lektvaru.

 

Že by měl oddělit svou magii, mu ani na okamžik nepřišlo na mysl. Poslední, co si Harry pamatoval, než sám tvrdě usnul, bylo teplé tělo, tak krásně zapadající do jeho vlastního. 

 

vvv

 

Pomaličku procital. Smysly se váhavě propojovaly s malátným mozkem. Čich zachytil vůni čokolády a vanilky; hmm… příjemnou… 

 

Kůže vstřebávala horoucí teplo, šířící se z jedné strany jeho těla. Tlak uspokojivě těžké paže, položené přes prsa, se mísil s vjemem vlahého dechu, jež mu omýval krk, na který se tisky sametové, pootevřené rty. Nic ho nebolelo. Vzrušený klín se otřel o stehno, vetknuté mezi jeho nohama. Cítil se spokojený, klidný a kompletní. Bylo mu nádherně. Ten pocit byl tak… cizí!

 

Stop! Špatně! Něco je strašně v nepořádku!

 

Mozek mu panicky nadskočil a s brutální přesností promítl vzpomínky na mučení, a pak i jeho zhroucení. Prudce otevřel oči; dech se zatavil. Jen dlouholetému budování sebeovládání vděčil za to, že zůstal nehybně ležet. Bleskurychle se zorientoval.

 

Byl ve své ložnici, ve své posteli a byl… nahý?!

 

Potter!

 

S neslyšným zaúpěním nadzvedl hlavu, trošku se odtáhl a v neblahé předtuše zašilhal přes svůj nos dolů. Předtucha mu samolibě dupla na zrakový nerv; měla pravdu.

 

Panika dosud jen tiše hopsající po mozkových závitech, začala stepovat.

Jak se, pro sladkého Merlina, ocitl nahý, v posteli se svým studentem?!

 

Oblečeným studentem, dodalo s úlevou jeho hmatové centrum. Ne, že by to jeho tělu vadilo. Mladý muž, intimně se k němu tisknoucí, prostě musel vyvolat reakci. Víc než viditelnou reakci, zasténal, když si očima měřil malý stan, tvořený pokrývkou, zvedající se nad středem jeho těla. Situaci ani trochu nepomáhal tvrdý tlak Potterova penisu, vpalující svůj obrys do jeho stehna.

 

No tak, Severusi, soustřeď se, tohle přece zvládneš! Vší vůlí přemlouval tělo, aby se vzdalo touhy po doteku a uvolnění. Pomaličku se od Pottera odtahoval. Rozhodně ho teď nechtěl vzbudit a hned poté skonat rozpaky. Co ho to napadlo, spát s ním v jeho posteli?

 

Po chvíli už seděl na kraji matrace. S úlevou zjistil, že má na sobě aspoň spodní prádlo. Podrobně zhodnotil svůj aktuální stav. Žebra byla v celku, rány po biči zacelené a jen místy cítil jizvy. Jeho libido si dalo konečně říci, takže se rychle v tichosti oblékl. Následky Crucia odezněly a on se cítil odpočatý, jako už dlouho ne. Potichu vyrazil na průzkum pokoje. Cíle mise: Okamžitě zjistit, co se tu v noci dělo!

 

Potter zjevně odvedl velmi profesionální léčitelskou práci. I když to, že ho svlékl, se mu vůbec nezamlouvalo. Vědomí, že ho viděl nahého, ho činilo podivně zranitelným. Jak se mu to vůbec podařilo, aniž by... Vzpomínky na Potterovu péči byly jen útržkovité. Nejasně si vzpomínal na nával zlosti a paniky, než...

 

Pohled mu padl na nevinně se tvářící čajovou soupravu.

 

„Pottere!“ zařval, až mu zaprotestovaly hlasivky, dřív, než si uvědomil, co to bude mít za následky.

 

Harry se leknutím vymrštil do sedu. Do ruky mu v mžiku vklouzla hůlka, přivolaná stínovu magií. Vytřeštěné oči upíral na tvář svého profesora, která byla všechno, jen ne klidná. Sklonit hůlku, ho stálo nemalé přemáhání.

 

Snape stál uprostřed pokoje, už oblečený, nakloněný dopředu v započatém, silou vůle přerušeném pohybu. Ruce sevřené v pěst, v očích vraždu. Vypadal, že se ho chystá holýma rukama rozčtvrtit.

 

„Eéé... Pane, jste eéé... v pořádku?“ vysoukal ze sebe nejistě, uvažuje, zda by neměl začít utíkat. Představa honičky kolem postele ho nelákala. Pak mu došlo, kde přesně se nachází.

Merline! Vždyť usnul v jeho posteli. A vzhledem k ehm… stavu, ve kterém se nacházel, raději ani nedomýšlel, co viděl Snape, když se vzbudil.

 

„Vy jeden…grr… Pottere! Jen proto, že jste mi pomohl, vás nyní nechám v klidu, a se všemi údy neodtrženými z vašeho těla, vylézt z MÉ postele.“ Pomalu se narovnal, ale ruce měl stále strnule podél těla, dlaně v pěst. „Očekávám vás vedle v pracovně s vysvětlením, co vás vedlo k pokusu vyprovokovat mne k vraždě! Neboli takové stupiditě, jakou bylo podstrčit mi nebezpečný lektvar. A doufejte, že mi to vysvětlení bude stačit! Protože momentálně mám neutuchající nutkání, nařezat vám na holou, jak malému harantovi!“ Vzteklým, jako dýky ostrým pohledem, ho přišpendlil k čelu postele, otočil se a prkenně vykročil ke dveřím.

 

Harry byl stále po vytržení ze spánku mírně mimo. Poslední Snapeova slova v něm paradoxně vyvolala velmi nevhodné asociace. Představa ruky s dlouhými prsty, dopadající na jeho holý zadek, byla... „Do prdele! Lehni!“ zakňučel.

 

Protože měl právě zrak upřen na adresáta svého rozkazu, neviděl, že se Snape po jeho hlasovém projevu ve dveřích zarazil a přes tvář mu přelétla čirá škodolibost.

 

„A pane Pottere,“ zaslechl z knihovny, „budu vám neskonale zavázán, když zkrotíte své hormony dříve, než za mnou přijdete,“ zapředl zákeřně svým hebkým hlasem.

 

Když Severus uslyšel hlasité zalapání po dechu smísené se zaúpěním, cosi z toho napětí v něm povolilo; zaškubaly mu koutky.

 

Harry se svalil zpět do lůžkovin a rozpaky se studem v něm tančily divoké flamenco. Nemohl bych se teď propadnout do nekonečně hluboké jámy? Ne? A co takhle zalézt pod peřinu a dělat, že tu nejsem?

 

Nakonec usoudil, že se nebude dětinsky schovávat, vyhrabal se z postele a zamířil do koupelny. Potřeboval by studenou sprchu. Nebo sprchu ve dvou, navrhlo mu stále nabuzené tělo. Obé by vyřešilo jeho tepající problém. Raději však nehodlal zjišťovat, co by Snape říkal na pozvánku k ranní rozcvičce s asistencí, a odhodlaně strčil hlavu pod proud studené vody z kohoutku.

 

Chlad mu projel od páteře až po konečky prstů a tělo naštěstí reagovalo. Rychle se osušil. Hlavou mu zatím letěly všechny výmluvy světa. Jenže, jak má ospravedlnit to, co provedl? A pamatuje si vůbec Snape, co se dělo?

 

Nakonec došel k tomu, že se vymlouvat nebude a raději zkusí trochu drzosti. Včera se mu to v jednání s tím s umanutým chlapem vyplatilo, třeba to bude fungovat i teď. A krom toho...  Začala v něm hlodat naléhavá potřeba - přimět toho tvrdohlavce, aby v něm viděl muže. Protože touha, která nedávno zapustila v jeho těle kořeny, nebyla to jediné, co vůči němu začal pociťovat.

 

S hlubokým nádechem zamířil do pracovny.

 

vvv

 

Severus slyšel klapnout dveře koupelny. Představa, jak asi dostává Potter své tělo pod kontrolu, narušila jeho myšlenkové pochody. Rychle zaplašil vidinu mladého těla pod sprchou a věnoval se naléhavějšímu problému.

 

Nic si nepamatoval. Zmítal se v dokonalé směsce vděčnosti, vzteku a nejistoty. To, že by v sobě našel i notnou dávku strachu, si vůbec nehodlal připustit.

 

Byl svému studentu vděčný, že nezburcoval celou školu a dopřál mu trpět v soukromí. Dokonce na sebe vzal odpovědnost za jeho ošetření a nevolal Poppy. Severus si uvědomoval, jakou míru odvahy a odhodlání to vyžadovalo. Vnitřní hlásek mu taky našeptával, že ho Potter zná lépe, než by se mu zamlouvalo.

 

Na druhou stranu – ten drzý Nebelvír ho podvedl! Využil jeho slabosti, jeho důvěry a nadopoval ho Hlubokým spánkem! Zatraceně ho iritovalo, jak zmijozelským způsobem to provedl.

 

Vztek znovu získával v kaši emocí převahu. A kdyby jen vztek. Potter viděl jeho rány. Muselo mu dojít, od čeho jsou. Pocit ponížení úspěšně šplhal v kašovité směsi a odsunul vztek na druhé místo. Merline! Jak může mít u toho kluka respekt, když on teď ví...

 

A do třetice, aby toho nebylo málo, Severus moc dobře věděl, jak na něj Hluboký spánek působí. Nevzal si ho už několik let. Ta lahvička v koupelně, byla určena pro ošetřovnu.

 

Pečlivě ohledával svou pevnost, ale byla v pořádku. Jenže jeho podvědomí k němu vysílalo útržkovité paprsky pocitů, pro které neměl vysvětlení– strach, zmatenost, hrůzu, vděčnost, pohodlí, bezpečí...

 

Co to mělo znamenat?

 

Co se dělo, když spal?

 

Jak moc vyváděl, když se nekontroloval?

 

Proč Potter cítil potřebu, lehnout si k němu do postele?

 

A v neposlední řadě – proč mu, krucinál, teď nejvíc ze všeho záleží na tom, aby se na něj Potter nedíval jako na chudinku?

 

Tiché kroky přerušily jeho chaotické úvahy. Mladík stál kousek před ním a rentgenoval ho zelenými paprsky. Nevypadal ani trochu kajícně, což Severuse mírně vytočilo. Právě otvíral pusu k sžíravému komentáři, jenže Potter ho předběhl.

 

„Nebudu se omlouvat, pane. Jednal jsem s nejlepšími úmysly a myslím, že vy to dobře víte.“ Jeho hlas byl klidný a pohled vážný.

 

Ustřihl mu nit. Doslova. Severus byl připravený rozcupovat jeho výmluvy a omluvy na kousíčky a na konec mu pořádně vynadat, jenže Potter ho dokonale uzemnil. V údivu zíral na to stvoření, které pro něj ještě včera bylo rozjíveným klukem s přemírou odvahy a štěstí. Nyní před ním stál dospělý mladý muž, vědomý si své pravdy a síly.

 

„To zní velmi sebevědomě, pane Pottere. Ale skutečnost je taková, že jste mi podal bez mého vědomí a souhlasu lektvar, jež má nebezpečné účinky. Nemáte tušení, co se mohlo stát. A soudě podle toho, co mi napovídá mé podvědomí, se skutečně něco stalo. A já chci vědět co!“ vyprskl zlostně.

 

„Vy si nic nepamatujete?“ ujišťoval se Harry s úlevou a zároveň mu blesklo hlavou, jak se asi musí muž cítit.

 

Přimhouření očí do škvírek a upřený pohled dával vědět, že Snape se připravuje k protiútoku. „I tak působí Hluboký spánek, Pottere. Mozek neuloží sny, nezaznamená dění v podvědomí,“ zatím co tiše pronášel svou řeč, vstal z křesla, ve kterém dosud seděl a blížil se k Harrymu. Vypadal jako panter, plížící se ke své kořisti.

 

Harry polkl. Jenže to nebylo strachy. Vzrušení mu proteklo tepnami. Zíral do černých očí a ucítil jemný dotek známé mysli. Ne, nezkoušel proniknout dovnitř, jen se o něj otřel, varoval.

 

„Jsem v pokušení vtrhnout vám do hlavy a zjistit si vše z první ruky. A potom vám paměť vymazat, až ke konci včerejší hodiny lektvarů. Ale to nebude potřeba, že ne, pane Pottere, vy mi přece chcete vše říci, svěřit se.“ Snapeův hlas klesl. Téměř jako by zpíval, melodie slov se změnila, zněl hypnoticky, hladil Harryho uši a ukolébával k falešnému pocitu bezpečí. „Co se dělo poté, co jsem usnul, Harry? Já vím, že mi to toužíš říci.“

 

Harry byl omámený. Chtěl jít blíž. Chtěl se poddat tomu hlasu, říci mu cokoli, co si bude přát... Prudce zamrkal. Tak moment!

 

„Co to, do prdele, bylo?“ vyhrkl a o krok ustoupil.

 

Profesorovi přes obličej přeběhla nevole. Pak se ale ušklíbl a už normálním tónem pronesl: „Pozor na jazyk, Pottere. Vulgarity vám nebudu tolerovat. A netuším, o čem to hovoříte.“

 

„Zkoušel jste mne zhypnotizovat!“

 

„No fuj, takové nařčení. Hypnóza bez svolení je nelegální. Asi stejně, jako tajné podání lektvaru,“ posmíval se, ačkoli pro sebe přiznal Potterovi bod za těžko ovlivnitelnou mysl.

 

„No dobře, asi jsem si o to koledoval,“ připustil Harry. „Pane, já vám nechtěl ublížit nebo jakkoli uškodit. Vaše zranění byla velmi bolestivá a jejich ošetření při plném vědomí by se rovnalo mučení.“ Harry mu to chtěl náhle vysvětlit.

 

„Netušil jsem, co Hluboký spánek způsobí. Když jsem pochopil, že máte potíže, tak...“ náhle se zarazil a proběhla jím panika.

 

Magie, stále mají spojené své magie! A jako už tolikrát, nepřemýšlel a prudce svou magii oddělil od profesorovy.

 

Oba se zapotáceli. Snape zalapal po dechu a vytřeštil na něj oči.

 

„Pottere! Co jste to zase provedl? Co ještě nevím?!“

 

„Nic jsem neprovedl. Ono to nějak samo. Zřejmě je to následek toho Spojení, když jste mě zachránil.“

 

„Samo...“ Severus měl pocit, že ho někdo praštil po hlavě tyčí. Nejen že si vůbec neuvědomil, že jeho magie má společnost, ale ještě mu odejmutí té Potterovy, způsobilo skoro fyzickou bolest.

 

Jakoby mu část duše odřízl ledovým skalpelem a zbyla po něm krvácející rána. Stále to cítil, chyběla mu.

 

„Kdy se to stalo poprvé?“ odvrátil se a začal přecházet podél krbu.

 

„Měl jsem divný pocit, už když jsem vás ošetřoval. Ale k jejich spojení došlo až poté, co jste začal špatně reagovat na Hluboký spánek. Jako by se obě naše magie zmagnetizovaly. Stačilo se vás dotknout a...“ Harry zabrzdil. Nějak se mu nechtělo popisovat, co se dělo dál.

 

„A?“ zavrčel netrpělivě Snape.

 

„Vcuclo mě to.“

 

„Co prosím?“

 

„No, prostě mě to vtáhlo k vám, do vašeho vědomí. Nejdřív jsem si myslel, že je to sen. Pak se mi podařilo od vás oddělit a došlo mi, že to byly vzpomínky. Nechtěl jsem slídit! Vážně ne, pane, ale...“

 

„Pottere, leze to z vás jak z chlupaté deky!“ vyštěkl hrubě, aby zamaskoval skutečné pocity.

Kurva! Co Potter viděl? Vzpomínky na to, co se mu stalo, stejně tak na to, co měl na svědomí, byly… Mocná Morgano, prosím, ať je neviděl!

 

Harry se svezl do křesla, nohy složil pod sebe. Tohle asi bude na dýl.

„Volala mě. Vaše magie. A moje odpovídala. To, co se ve vás dělo, vám bylo... ehm... nepříjemné. A já si myslím, že prostě chtěla být s mou, aby byla silnější a mohla lépe odolávat Hlubokému spánku,“ vysvětlil tiše, zamyšleně zíraje na koberec.

 

Chvilku bylo slyšet jen praskání ohně.

 

„Kam přesně vás to vtáhlo?“ zeptal se profesor neochotně, jako by se bál, co uslyší.

 

„Nejdřív přes dotek přímo do dvou vzpomínek z vašeho raného dětství. Pak, když jsem pochopil, že se vám hroutí nitrobrana, tak...“ Ne, nechtěl se přiznat, ale upřený pohled černých očí, ho přiměl pokračovat. „Použil jsem Legilimens,“ zašeptal téměř nesrozumitelně a čekal na výbuch.

 

„Chápu, to bylo logické,“ řekl Snape nepřirozeně klidně a Harry prudce zvedl hlavu.

 

Muž stál před krbem, strnulý jak socha a zíral do plamenů.

 

„Nevěděl jsem jak jinak vám pomoci. Dostal jsem se před pevnost a viděl tam zhmotnění vašeho podvědomí, jak se snaží ucpat díru ve zdi. Jenže se mu to moc nedařilo, vzpomínky unikaly a nutily vás prožívat je.“

 

Zase ticho, tentokrát však byl slyšet hluboký nádech a výdech, jak se profesor snažil uklidnit.

 

„Co…co jste viděl?“

 

„Pane, nemyslím že...“

 

„To po vás taky nechci, Pottere!“ vyjel na něj frustrovaně Snape. „Prostě mi řekněte...“ Křik ustal, jako když utne. Znovu nádech a výdech. „Pokračujte.“

 

„Byly to útržky z vašeho dětství a dospívání. Bylo jich jen pár, ale… všechny vás bolely,“ soukal ze sebe Harry pomalu. Sledoval, jak se muž zachytil ozdobného čela krbu, vyřezávaného z tmavého dřeva.

 

„Co. Jste. Viděl.“ Odsekával a zněl, jako by se dusil.

 

„Smrt vašeho skřítka, příhodu na nějakém hřišti a pak už jen dva kousky roztržených vzpomínek na někoho jménem Jo…“

 

„Dost!“ zachraptěl Snape a Harry s obavou sledoval jeho prsty, snažící se zatnout do dřeva krbového čela.

 

Harry vyskočil z křesla a nerozhodně přešlápl.

 

„Pane, já… pokusil jsem se vám pomoct a …“

 

„Ven! Vypadněte, hned!“ prudce se otočil a Harry zděšením ztuhl.

 

Snapeův obličej byl mrtvolně bledý, dýchal freneticky, sálalo z něj utrpení. Ale to, co Harryho připravilo o dech, byl pohled černých očí. Vyhřezávala z nich vina tak veliká, že ji člověk prostě nemohl přežít a nezbláznit se.

 

Vteřinu bylo absolutní ticho a pak se Bradavicemi rozezněl poplach.

 

vvv

 

 

Pokračování zde

Poslední komentáře
09.11.2012 15:42:45: Tyhle konce mě zabijou. Díl byl skvělý. Ani jsem nedýchala. Slupla jsem to jako malinu. Děkuju za b...
10.07.2012 22:13:04: Mhm, fakt vražedný záver. Ráno bolo pekné, chudák Sev smiley Som zvedavá, kedy mu dôjde, že Harry je z...
08.05.2012 20:35:37: Huááááá, takový závěr, to je na vraždu... nebo na infarkt? Perla perel: „Do prdele! Lehni!“ smiley Má...
07.05.2012 23:46:50: Erumoice - také mám pár podivných zkušeností s komentáři, co se neuloží, mizí, nebo se zapíšou někam...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.