Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 5. kapitola - Rány na duši

Moje milé čtenářky, protože jsem nestihla poděkovat jmenovitě, tak alespoň takto děkuji těm, kdo mi nechali u minulé kapitoly komentář. Vážím si každé odezvy a věřte, že mě nakopáváte k dalšímu psaní. Takže tuto kapitolu věnuji: 1beruska, Lady Corten, mathe, Vinka, Michangela, Elza, bacil, Patoložka, grid, Saskya, Nade, Hajmi,Coco, Erumoice, aMaja, Airiny, mori
Spešl poděkování patří Sallome, která se mnou má svatou trpělivost, Niki, jejíž zrcadla můžete obdivovat u každé kapitoly a Casiopee – ty víš, za co.

vvv

Harry se rozběhl. Udělal sotva pár kroků, když se mu cosi hluboko v těle smotalo do klubíčka a následně rozprsklo ve výbuchu čistého strachu.

Tohle však nebyl jeho strach, ne...

Zalapal po dechu a vřítil se do ložnice. Snape ležel na boku v pozici plodu, rukama svíral cíp pokrývky a jemně se kolébal. Oči doširoka otevřené strnule hleděly před sebe.

„Pane, co se vám...“ vyhrkl Harry a padl na kolena před postel, aby měl hlavu ve stejné úrovni. Vidět strach v těchto očích, bylo jako dostat úder přímo na solar. Byl tak čirý, absolutní... Vlnil se a rozpínal v hlubinách rozšířených temných zorniček.

„Profesore!?“ zamával rukou před zírajícíma očima, ale nedočkal se žádné reakce. Jen lehký pohyb rtů, němě opakujících stále to samé.

„On spí,“ vydechl nevěřícně Harry.

Automaticky, v touze utěšit hrůzu přetékající z těch očí, mu položil dlaň na hlavu.

Ani neměl čas se leknout a zoufalá Snapeova magie zběsile skočila, v momentu dotyku uchopila, a jako svou ztracenou část k sobě přimkla, tu Harryho. Nenechávej mě samotnou, bojím se...

Vteřina nehmotna a pak...

vvvZmateně se rozhlédl. Tohle nebyla Snapeova ložnice. Pokoj byl malý, špinavý a nuzný. Na otřískané posteli, stojící metr před ním, se něco pohnulo.

Dítě. Stočené do klubíčka, tisknoucí se k boku ženy. Žena ležela na zádech. Nebyla stará, to vůbec ne, jen příliš hubená.  Rýhy vrásek v obličeji nezapsaly prožité roky, tyhle mělo na svědomí utrpení, bída a zahořklost. Nebýt těch vrásek a nosu většího než je obvyklé, byla by její tvář krásná.

Ještě něco její krásu pohltilo. Smrt.

Harry by věděl, že je mrtvá i bez nože trčícího v její vychrtlé hrudi. Nezaměnitelný povlak smrti zastíral otevřené černé oči a pokryl strhané rysy šedou barvou.

„Maminko, vzbuď se, prosím... maminko, vzbuď se, prosím...“ nekonečná mantra dorazila k Harryho uším, teprve když oči zpracovaly první vjemy.

Trhl sebou. Chtěl jít k tomu dítěti a vzít ho do náručí, chtěl mu pomoci, ale nemohl se ani pohnout, ani promluvit. Prohlížel si to chvějící se dětské tělíčko a vtom mu došlo, že je to Snape. A ten strach v očích spícího muže, byl ničím nezředěný strach dítěte. Nemohlo mu být více, jak šest let. Malý Severus stále svíral ruku své matky, nevnímaje okolí, prosil, aby se vzbudila.

Náhlý hluk rozčísl prostor. Dveře se rozletěly. Na prahu stanul vysoký muž. Nebýt jeho krátkých šedých vlasů a studených modrých očí, vypadal by jako Snapeova starší kopie.

Chvilku s podivným výrazem zíral na mrtvé ženské tělo a pak natáhl ruku: „Pojď sem!“

Očividně to byl rozkaz pro chlapce, ale ten ve svém šoku nevnímal přítomnost další osoby.

Ostré rysy muže se zkroutily nevolí. „Řekl jsem, abys šel ke mně, ty spratku!“ Vykročil k lůžku, popadl křehkou dětskou paži do železného sevření a stáhl hubené tělíčko z postele. Teprve nyní se chlapec probral a vykřikl. Jednak bolestí a také strachy.

„Přestaň vřískat,“ zaklepal s ním ten surovec jak s hadrovou panenkou. „Jsem Ezekiel Prince, tvůj děd, otec té běhny, co byla tvou matkou. Zneuctila celý rod Princeů, když utekla s prašivým mudlovským šmejdem a ty budeš vděčný, že jsem se rozhodl vzít tě k sobě, navzdory špíně, která znečišťuje urozenou krev ve tvých žilách.“

„Pusťte mě, já nechci, to bolí! Tati!“ Křičel hoch hystericky a pokoušel se vytrhnout z pevného sevření.

„Tvůj šmejdský otec se houpá venku na stromě. Oběsil se dřív, než jsem stihl přijít a zabít ho sám. Žádný šmejd nevztáhne beztrestně ruku na člena rodu Princeů, i když jde o nezdárnou flundru, jakou byla tvá matinka.“

Studený tón toho člověka chlapce ještě víc vyděsil.

Za každou cenu se chtěl vysvobodit z ubližujícího sevření a vrhnout se zpět ke své matce. Drobné bílé zuby se divoce zakously do ruky ozdobené mnoha prsteny.

Muž však vydal jen posměšné zasyknutí, odhodil chlapce na zem a namířil hůlku.

„Crucio,“ pronesl ledově a několik vteřin se téměř zálibně díval, jaké se malé tělíčko svíjí za strašného dětského křiku.

„Finite. Tak, doufám, že jsme si to vyjasnili. Budeš mě poslouchat na slovo nebo si poneseš následky. Nebýt toho, že mi má neschopná druhá žena nedokázala porodit dědice, vůbec bych se tebou nezabýval. Ale takto jsi můj poslední žijící potomek a já nedopustím, aby rod Princeů vymřel. Udělám z tebe muže hodného nosit toto jméno, ať se ti to bude líbit nebo ne.“

Vytáhl vysíleného chlapce na třesoucí se nohy a vlekl ho ke dveřím. Než prošel, lhostejně se ohlédl a namířil na postel hůlku: „Incendio!“

A oheň zachvátil celé lůžko.

„Mami!“ zavřískal chlapec, ale byl neúprosně tažen ze dveří, pryč od mrtvé matky, pryč od všeho co znal, vydán na milost a nemilost cizinci, který se ustanovil jeho vládcem.vvv

Harry zhrozeně zíral na to, co muselo být Snapeovým snem, tedy spíš noční můrou. Ze všech sil se zapřel a oddělil svou magii od profesorovy.

A byl zpět v jeho ložnici. Kolena otlačená, v ruce svíral několik dlouhých černých vlasů.

„Bože!“

Šokovaně zíral na muže, nyní již poměrně klidně ležícího na zádech.

„Jestli vás vychoval tenhle bezcitný parchant, tak se nedivím, že světu stále ukazujete tu studenou masku, co nosíte na obličeji. A přitom já vím, že umíte být laskavý a...“ odmlčel se.

„Jak se mi vůbec podařilo vpadnout do vašeho snu? S vaší nitrobranou... Že by...“

Kolečka v hlavě se začala pomalu otáčet. Zatím to bylo pokaždé obráceně. Spící Harry byl vtažen do Snapeovy mysli, ale vždy jen do úrovně, kde mohl cítit jeho bolest, ne vnímat myšlenky.

Jenomže... teď vnímal jeho strach a cítil vše, co ten malý chlapec ve snu, jen jaksi tlumeně.

V oblasti mentálního umění bylo stále mnoho věcí, kterým Harry nerozuměl.

Snape opět ze sna zasténal; znělo to bolestivě. A ozvěnu ucítil Harry ve svém nitru.

„Takže takhle to funguje? Vám se zdá něco nepříjemného a já ten pocit stínově zachytím? A proč to nefungovalo dřív? Přece není možné, abyste neměl od našeho „Spojení“ špatné sny.“ Zamyšleně sledoval neklidnou, výraznou tvář.

„Hluboký spánek! Harry, ty jsi takový idiot. Co když ten lektvar nějak působí na mentální bloky?“ Měl chuť sám sobě nakopat zadek. Věděl, že profesor svou nitrobranu v podstatě nikdy nespouští. Harrymu docela dlouho trvalo, než pochopil základy tohoto umění, ale pak se učil už docela rychle.

Snapeova nitrobrana byla jako pevnost stojící na holé planině. Planina nebyla příliš rozlehlá. Její kraje však spadaly do nekonečné propasti. Obvodové zdi pevnosti byly z černého diamantu, hladké, kluzké, tvrdé a nedobytné. Střechu tvořila kopule, kulatá a stejně hladká jako zdi. Nic se na ní neudrželo, vše po ní sklouzlo.

Jen jednou dovolil Harrymu vstoupit dovnitř, aby pochopil třídění myšlenek, pocitů a vzpomínek. Pevnost uvnitř měla stovky pater, byla kruhová a uprostřed se nacházelo nádvoří. Nádvoří bylo klidné místo s hlubokým jezírkem, kam voda přitékala z malého skalního vodopádu. Pohodlná lavička zvala k posezení a meditaci.

Každé patro pevnosti mělo směrem k nádvoří ochoz, který byl přístupovou cestou ke dveřím. Různě velkým, z různých materiálů a s různým zabezpečením. Od prostých dřevěných až po mohutné monolity, s kterými by nebyl schopen hnout ani obr.

Jakmile si byl profesor jist, že jeho student princip uspořádání vědomí pochopil, byl Harry vypuzen rychlostí světla na pustou planinu před pevnost, kde foukal ostrý vítr pocitů, které učitel nechal vědomě volně proudit. Většinou se jednalo o nepříliš příjemné pocity – nelibost, zlost, škodolibost, znechucení... tvořily mužovu masku, kterou ukazoval vnějšímu světu.

Nová vlna čehosi pálivého šlehla Harryho uvnitř mysli, jako chapadlo medúzy.

Harryho magie se toužebně natáhla, celá dychtivá opět se sloučit s tou druhou, volající.

Mladík si opatrně sedl na postel a vzal muže za ruku.

Hned na to byl s pocitem vcucnutí vržen do dalšího snu.

vvvRozhlédl se po středně velké místnosti, zařízené pohodlným nábytkem. Kamenné zdi naznačovaly, že se jedná o hrad. Vedle velkého okna seděl u psacího stolu Severus. Mohlo mu být něco kolem sedmi let. Oblečený byl prostě, ale šaty byly zhotovené z kvalitní látky.

Harry se zadíval na pergamen, který pokrývalo neumělé dětské písmo. Ruka, jež křečovitě svírala brk, se třásla a kouzala. Aby také ne, když malé prsty a hřbet ruky, hyzdily bolestivě vyhlížející šrámy. Chlapec silněji stiskl brk a sykl.

Na chvíli psací náčiní odložil, otevřel dlaň; i tady byly šrámy; krvácely. Severus zalovil v kapse a bílým, pečlivě složeným kapesníkem, si otřel z dlaně krev. Na zemi se již válel jeden zmuchlaný a krvavý. S otupělým klidem kapesník položil na stůl vedle popsaných listů pergamenu. Chopil se brku a s dalším bolestivým syknutím začal opět psát: „Prince nikdy nebrečí a nefňuká.“

Harry se zadíval na již popsané archy a bezmocně stiskl víčka. Nevěděl, kolikrát to má hoch napsat, ale podle množství dokončených archů, nad tím musel sedět už několik hodin. A jeho ruka stále krvácela... To znamenalo, že byla pokryta nehojivým kouzlem, aby rány po rákosce během trestu co nejvíce bolely.

Harrymu se vzteky zatmělo před očima. Vzpomněl si na svůj trest a brk co vyrýval větu do kůže. Věděl, jak to bolelo. Jenže udělat tohle malému dítěti?vvv

Horečně uvažoval. Přece tu nebude jen tak stát a sledovat, jak Severus znovu prožívá tyhle hrůzy.

Soustředil se na svou magii, chvilka nehmotna a byl zpět v přítomnosti.

Tak děsivé sny...ale...

„Bylo to tak ostré, přesné, pocity jako by je právě teď prožíval,“ šeptal si, pohlížeje na spící tvář. „Vzpomínky! Ježkovy oči, to nejsou sny, to jsou vaše vzpomínky! Proto je všechno tak skutečné. Musím ten lektvar nějak zneutralizovat,“ přemýšlel nahlas a už mířil ke knihovně do vedlejšího pokoje.

Přejel pohledem po policích.

„Jistě,“ usmál se. Učebnice lektvarů pro všechny ročníky byly hned zkraje, vyrovnané vedle sebe.

Sáhl pro pátý ročník, plácl sebou do židle u psacího stolu a rychle listoval, pokoušeje se soustředit na text a ne na obavy o trpícího muže v posteli.

„Tady je to,“ zamumlal a začetl se. „Hluboký spánek je určen pro hloubkovou relaxaci těla. Používá se při léčbě pacientů s vážným zraněním pohybového ústrojí, vnitřních orgánů, či při absolutním fyzickém vyčerpání, když organismus vyžaduje k regeneraci delší odpočinek.

Nesmí se kombinovat s jiným, spánek ovlivňujícím lektvarem, jinak riskujeme poškození mozku a trvalé problémy s usínáním. Ani předčasné probuzení pacienta se nedoporučuje, následkem by mohla být chronická únava a mikrospánky. Jeho využití se zatím testuje v oblasti mentální medicíny k odstraňování bloků a psychických bariér.“ S frustrovaným zafuněním knihu zavřel.

„Do prdele! Jestli mu ten lektvar začíná požírat nitrobranu, tak...“ Ne, na to omítal myslet. Nechtěl si vůbec představit, co by se Snapeem udělaly jeho vzpomínky, vypuštěné najednou z bezpečí svých cel.

A to si myslel, že bezesné tonikum bude stačit. S hlubokým povzdechem si unaveně opřel hlavu o profesorův psací stůl.

A jeho čichové centrum zpozornělo. Ta vůně!

„Co to...“ tak omamně voněl i Snape, když ho Harry držel v náručí. Zavřel oči a nechal se vést svým nosem. Intenzita se maličko zvýšila; otevřel oči. Hleděl na malý nenápadný flakonek, položený na otevřené poličce pod deskou pracovního stolu.

Nádobka byla ze skla a tekutina uvnitř házela na světle stříbřité odlesky, navzdory tomu, že byla černá jako noc. Opatrně povytáhl zátku.

Nadpozemské aroma pohladilo čichové buňky a rychle šplhalo do mozku. Klid. Harryho rozhárané myšlení, obavy a nervozita se staly snesitelnými a on se mohl opět soustředit.

„No fíha, tohle je lepší než Uklidňující lektvar. Nedivím se, že to Snape používá jako…“ zarazil se. Jako co? Jako parfém? Vodu po holení? Usmál se. „To je fuk, rozhodně se to může hodit,“ zhodnotil svůj objev a vrátil se k původnímu problému - Snape a jeho uvolněné vzpomínky. Musí to jít přece nějak ovládat. Nenechá ho trpět za svou pitomost. Vrátil se do ložnice a lahvičku s černou tekutinou postavil na noční stolek.

„Jestli se zkusím dostat do vaší hlavy bez povolení, přitlučete mě před práh svých pokojů místo rohožky,“ dumal a zvažoval pro a proti. „Jenomže, když se spojíme během mučení, taky o mně nevíte. Takže by to mohlo fungovat i teď.“

Prudké zazmítání a výkřik z úst spícího muže mu ulehčily rozhodování.

Sedl si na lůžko, nohy zkřížil do tureckého sedu, namířil hůlku a seslal Legilimens.

Nic, ale vůbec nic, nebránilo volnému vpádu na planinu před profesorovu pevnost.

Byl tu. Zhmotnění Snapea před černou, lesknoucí se hladkou stěnou, nehybně a soustředěně zíralo na prasklinu ve zdi. Jakoby se silou vůle pokoušel tu puklinu ucpat. Bílé zavlnění nové vzpomínky se protáhlo mezerou v diamantu. Snape ji uhranutě sledoval.

Jeho tvář byla stažená námahou; pokoušel se vzdorovat její síle. Ne, nemohl odvrátit oči, bylo to magnetické a nutilo ho to znovu vše prožít. Již uniklé vzpomínky kroužily nad planinou jako supi, hledající mršinu.

Harry dochvátal k nehybné postavě.

„Pane, mě to tak strašně mrzí, můžu vám nějak pomoct?“ vyhrkl.

Žádná reakce. Oči muže zmučeně sledovaly výjev, formující se před nimi.

Ani Harry tomu nedokázal odolat; jeho pohled byl přitáhnut k ději.

vvvAle tentokrát nebyl přímo uvnitř, takže emoce malého, asi devítiletého Severuse, který seděl před postelí na zemi a nešťastně hleděl na roztrhanou podobenku své matky, necítil, úplně mu však stačilo to, co viděl.

„Pan Severus nesmí být smutný. Softyho bolí, když je pan Severus smutný.“ Malý skřítek, přešlapující vedle něj, hladil Severusovi rameno. „Softy prohledá celý hrad a najde pro mladého pána jiný obrázek jeho matky,“ sliboval a nešťastně poulil oči na skleslého chlapce.

„Děkuji, Softy, ale víš, že ke mně nemáš chodit. Jsi jediná spřízněná duše, kterou mám. Jestli to děd zjistí, potrestá tě. A mě taky. Raději ke mně už nechoď, nechci, aby se ti něco stalo,“ odstrčil jemně skřítkovu ruku a v bezútěšném gestu se objal pažemi. Černé oči působily v jeho mladičkém obličeji strašně staře.

„Softy je váš, ne pana Prince. Softy patřil paní Eileen, vaší matce, takže je vaším dědictvím. Softy přísahal, že se o vás bude starat,“ zabroukal jemným hláskem a pohladil černé vlasy, zastřižené k uším. Malý kouzelník se na chvíli k té hladící ručce přimkl v bezděčné touze po laskavém dotyku.

„Jsi na mě hodný, Softy,“ zašeptal vděčně a složil hlavu na útlé rameno.

V další vteřině se rozletěly dveře do pokoje a vzteklý hlas zaburácel: „Ty nevděčný zmetku! Jak si dovoluješ paktovat se za mými zády s tou skřítčí verbeží! Kolikrát ti mám říkat, že jsou to jen předměty, které vlastníš! Otroci! Já tě odnaučím s nimi zacházet jako se sobě rovnými.“

S obličejem brunátným vzteky mávl hůlkou, zamumlal jakési zaříkadlo a skřítka znehybnil. S krutým úsměškem použil magii hlavy rodu, kterou ovládal všechny domovní skřítky, vázané na svou krevní linii a zablokoval jeho magické schopnosti. Pak popadl vyděšeného chlapce za límec a levitujíc Softyho před sebou, vyrazil chodbou ven. Prošli hradním křídlem až do zvěřince. Severus se začal vzpouzet v hrozivé předtuše.

„Takhle snad konečně pochopíš, že porušovat mé příkazy se nevyplácí“ a kouzlem prostrčil drobné tělíčko Softyho do klece k Supoňovcům.

„Né, prosím, dědečku, ne. Udělám, co budeš chtít, prosím…“ křičel chlapec a chtěl se vrhnout ke kleci. Dvě velké silné a hrubé ruce ho zastavily. Právě v té chvíli uviděli obrovští, přes metr velcí draví ptáci kořist a bez milosti se na ni vrhli. Roztrhání tak malého tvora jim nečinilo žádný problém a Severus byl přinucen celé to hrůzné divadlo sledovat.vvv

Harry, s děsem hlodajícím v útrobách, odtrhl zrak od výjevu. Zhmotnění dospělého Severuse stále bez pohnutí hledělo na vzpomínku, která se začínala rozplývat, aby se připojila k těm volně kroužícím. Ale cosi v jeho očích, chvění těla a zaťatých pěstech vypovídalo o tom, že vnitřně vše prožívá.

Harry s ním zkusil zacloumat, křičel na něj, dokonce ho plesknul po tváři; bez výsledku. Nakonec ho ze zoufalství objal a co nejtěsněji k sobě přitiskl.

Jako by objímal sochu. Snape byl naprosto ztuhlý a jak se začal z pukliny sunout další mlhavý chuchvalec, zvedl hlavu. Absolutně nedbal na mladíkovo sevření. Magnetismus vzpomínky ho ovládal.

vvvTentokrát to bylo krátké, ale i tak hrozné. Bylo to někde ve městě. Dívali se na několik dětí, hrajících si na hřišti s míčem. Severus na ně toužebně hleděl z kraje hřiště; neodvažoval se jít blíže. Všimly si ho a přizvaly ho ke hře. Váhal, věděl, že jsou to mudlové, ale touha po společnosti a vědomí, že jeho děd má důležité jednání, které bude trvat delší dobu, ho nakonec zviklaly. Přidal se. S míčem mu to nešlo, ale i tak se bavil. Harry dokonce zahlédl plachý úsměv na jindy tak vážné tváři. Úplně zabraný do hry, zapomněl na čas. A pak ve své mysli ucítil brutální vpád a hněv svého děda.

„Tak ty se nepoučíš, Severusi? Kolikrát jsem ti říkal, že s mudly se nemáš paktovat? Že je to špína, která jen svým dýcháním znečišťuje vzduch? Já ti ukážu, jak se má zacházet s těmi mrňavými nulami.“ Stále poutal chlapcovo vědomí, když vtrhl do mysli dětem a nasadil jim tam obrazy tak hrozné, že se zhroutily a začaly bezmocně křičet. Odtáhl svého vnuka pryč s poslední pohrůžkou. „A pamatuj si, že jestli tě ještě někdy chytím, jak se zahazuješ s mudly, tak je zabiju a nepřej si vědět, co bych udělal s tebou!“vvv

Harry jasně cítil zoufalství a tíživou vinu prostupující Snapeovým zhmotněním.

„Pane, nesmíte se obviňovat, nic z toho není vaše vina. Byl jste jen dítě, které si chtělo hrát. No tak, prosím!“ Zkoušet s ním zacloumat bylo, jako zkusit probudit kámen.

Harry by nevěřil, že je to ještě možné, ale tělo v jeho objetí náhle ztuhlo ještě víc. Od hlavy k patě se rozvibrovalo a z koutku oka mu pomalu stékala slza. Puklina ve stěně pevnosti zaskřípala a otevřela se o něco víc. A to, co se z ní začalo pomalu soukat, bylo... Harry zamrkal… Černá vlákna vetkaná do vzpomínky z ní dělala cosi děsivého. Nepřátelského.

Ke krajnosti rozrušené zhmotnění Snapea se silou vší své spící magie, oslabené Hlubokým spánkem, zoufale zapřelo a pokusilo se zahnat načernalé obláčky zpět. Harry mohl ve svém podvědomí slyšet prosící hlas: „Ne, tohle ne, vzpomínky na Joshuu ne!“

vvvPrvní z útržků už proklouzl a zhmotnil se v mladého muže. Ležel na lůžku, byl nahý, udýchaný a zpocený. Měl světlé vlasy, šedomodré oči a úsměv, který by rozsvítil svou silou půlku města. Právě se díval na mladíka s černými vlasy, ležícího po jeho boku.

Snapea, asi šestnáctiletého.

Harry nikdy neviděl na jeho tváři výraz tak zbožňující oddanosti a štěstí. Intimní šťastnou chvilku drasticky zlomilo prásknutí přemístění. Dva vyděšené pohledy ztuhly pod namířenou hůlkou, z které vyletěla kletba.vvv

Vzpomínka se rozplynula. Bylo vidět, že je přetržená, ale další kousky se už hrnuly k puklině.

vvvTělo nebo spíše jeho zbytky, visely na háku ve sklepní mučírně. Harry by v něm stěží hledal toho mladého muže, jehož úsměv měl na Severuse takový vliv. Ztýrané k nepoznání, bylo jen krvavou masou lesknoucího se, potrhaného svalstva a zlámaných kostí.

Severus, zcela zmatený a úplně mimo, hleděl na tmavovlasého muže, který mu právě pomáhal vstát ze země. Koutkem oka zahlédl postavu, sesunutou u zdi, s hlavou zvrácenou v nepřirozeném úhlu. Severus, v hlubokém šoku, stále nemohl pochopit, co se stalo. Zíral na Ezekiela Prince, který měl očividně zlomený vaz.

A pak ten muž, jež ho stále držel, tiše pronesl: „Přišel jsem na poslední chvíli. Tvůj děd tě měl pod Imperiem, ale ty ses mu i tak vzepřel. Chtěl tě zabít. Musel jsem jednat. Odhodil jsem ho ke zdi a on si zlomil vaz.“

Ten tichý příjemný hlas se Severusovi zavrtával do ochromeného mozku. Nechápavě se na cizince zadíval. Pak jiskra pochopení probleskla jeho očima a on trhl pohledem ke zmučenému tělu. Nelidský výkřik, který se prodral skrz jeho hrdlo a vlna neskutečné, drtivé viny, zalila Harryho jako povodeň. Bezmocně sledoval, jak se mladý Severus hroutí do náruče lorda Voldemorta.vvv

Dost, už dost, prosím, dost... Znělo Harryho podvědomím a to zoufalství mu dalo sílu distancovat se od profesorových pocitů.

Nechtěl tu být. Nechtěl se dál dívat na jeho vzpomínky a sledovat, jak Severuse mučí víc, než by to zvládla fyzická bolest. Ale... Nemohl tu Snapea nechat samotného napospas jeho minulosti.

„Merline, pomoz mi! Co mám udělat? Naše magie je spojená a já...“ Nápad, jak doušek ledové osvěžující vody, protekl jeho myšlením. Mohl by to uskutečnit? Je dost silný na to, aby se to podařilo? A jako správný Nebelvír odmítl uvažovat nad důsledky, které by tohle mohlo mít. Jeho jedinou myšlenkou teď bylo, ochránit Snapea od dalších trýznivých vzpomínek.

Opět se zapřel do své magie a pomalu se od Snapea oddělil.  Když byl zpět v realitě, rychle zkontroloval profesorova zranění. Hojilo se to dobře. Mast odvedla svou práci a lektvary také. Seslal ještě sérii hojících kouzel na záda, která již byla bez otoků.

„Jestli se mi má povést to, co chci, potřebuji s ním být fyzicky v kontaktu,“ dumal, když si sedl do čela postele, pohodlně opřel a přitáhl si těžké, stále téměř nahé tělo do náruče. Silou vůle odolával spojení jejich magií. Byly jako dva magnety, určené k tomu, aby byly spojeny. Uložil Snapea na sebe, zády ho opíraje o svou hruď. Z muže stále vycházela ta vůně, nyní už jen velmi slabě.

Harry netušil, jak se vonící tekutina používá a jaké má další účinky. Ale po krátkém zvážení rizik, nadzvedl zátku a nechal do vzduchu unikat aroma z malé skulinky.

Hned jak se vůně dotkla jeho nosu, věděl, že udělal dobře. Zklidnila ho a pomohla mu koncentrovat se. Dokonce se mu zdálo, že srdce v mužově hrudi, doteď divoce tlukoucí, maličko zpomalilo; položil tam dlaň. 

Sesbíral každičký kousek vědomostí o nitrobraně a nitrozpytu, zavřel oči a přemístil se do svého sálu vědomí. Zatím se nerozhodl, jakou mu dá podobu. Pro účely výuky si ho představoval jako bradavický hrad. Nyní se kolem něj zformovala Komnata nejvyšší potřeby. Byla pohodlně zařízená jako obývací pokoj s velkou pohovkou. Pak upřel svou pozornost na stěnu, kde se začaly objevovat dveře. Došel k nim, položil ruku na kliku.

A poté nechal svou magii spojit se Severusovou. S úlevným zahučením prolnuly.

Pomalu otevřel dveře a ztuhl. Stál na kraji propasti, táhnoucí se okolo Snapeovy pustiny. Zřetelně viděl černou pevnost i Snapeovu nehybnou postavu, sledující uniklé vzpomínky. Vytvořit most přes propast, bylo dílem okamžiku.

Přeběhl ho, vzal profesora za ruku, s úmyslem odtáhnout ho k sobě. Nehnul s ním ani o píď.

„Pane, prosím, musíte jít se mnou. Tady se jen trápíte,“ přesvědčoval ho. Zdálo se mu, že muž vnímá, co mu říká, ale i tak se odmítal od pukliny hnout.

No jistě, došlo Harrymu! Ačkoli nedokázal zabránit postupnému unikání některých vzpomínek, stále svou vůlí držel prasklinu v přijatelných mezích. Pokud by odešel s Harrym, mohla by se celá jeho pevnost zhroutit.

Harry, se zuby zatnutými do dolního rtu, přešel až ke stěně. Položil ruku na okraje trhliny; Snapeova magie mu zabrnkala na hmatové receptory. Zaměřil se na jejich propojenou magickou hmotu, která jako živoucí stvoření pulsovala okolo nich. Pečlivě oddělil Snapeovu, a větší část své magie, a následně je přímo vtlačil do pukliny. Unikání vzpomínek se viditelně zpomalilo.

„No, nezastavilo se to, ale mělo by to stačit, než se Hluboký spánek ve vašem organismu přirozeně spálí a vy se sem budete moci bezpečně vrátit, pane,“ řekl směrem k postavě, která už zase hleděla na formující se vzpomínku.

Bez okolků vzal muže do náruče a rychle vykročil po mostě ke svým dveřím. Kupodivu se mu nezdál vůbec těžký. S úlevným povzdechem dveře zabouchl. Jakmile se zavřely, profesorova hlava klesla na Harryho rameno a tělo, dosud v tenzi, unaveně povolilo své napětí.

Harry, trochu poplašeně, odhrnul černé vlasy zakrývající mužův obličej.

Spal. Nyní i jeho duševní zhmotnění opravdu klidně a vyčerpaně spalo. Se Severusem stále v náručí se Harry uvelebil na pohovce.

A zatím co držel vyčerpané Snapeovo podvědomí, tím svým bedlivě sledoval jejich magii ucpávající prasklinu v pevnosti.

Ve skutečném světě objímal nyní již klidně spícího profesora. Vůbec si neuvědomoval, že ho hladí po hrudi a sází měkké polibky na spánky a do vlasů.

„Bude to dobré, uvidíte. Držím vás.“

Malý plachý úsměv zvlnil spánkem uvolněnou Severusovu tvář.

vvv

Za vzhled a mé chápání immagie, nitrozpytu a nitrobrany, tedy všeho, co se děje v kouzelníkově vědomí, děkuji Alici OReally, od které čerpám inspiraci.

Poslední komentáře
29.09.2014 15:10:58: To je nádherná kapitola:) Aj celá poviedka. Je to skvelé:)
09.11.2012 00:05:15: Uf, konečně jsem se prokousala registrací. Hopsám si tady radostí, protože jsem tohle všechno objevi...
09.07.2012 23:45:58: Hmm, nie som fanatik týchto nitrobrán atd, ale našťastie nepoznám alicu a nemusím porovnávať, čo si ...
02.05.2012 19:08:01: Díky za krásnou kapitolu!smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.