Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 4. kapitola - Rány na těle

Moji milí čtenáři, všem moc děkuji za přízeň. Příští kapitolu bych ráda věnovala komentujícím: 1beruska, bacil, Blesk, gelti, grid, Kiki, Michangela, Mononoke, mori, Nade, Saskya, Vinka

vvv

„Pan Harry volal Dobbyho? Co může Dobby udělat pro pana Harryho?“ skřítek přímo nadskakoval nedočkavostí, splnit každé přání svému mladému kouzelnickému příteli.

„Dobby, přines mi, prosím, silný čaj Earl gray a cukřenku,“ požádal ho.

„Ano, pane Harry, Dobby hned přinese čaj a spoustu cukru.“ Skřítek zmizel a Harry zatím dokončil přípravy.

Pod umyvadlem ještě našel čisté plátno. Na vyčistění těch ran po biči bude potřeba.

„Koukám, že jste na podobné situace připraven, profesore,“ pronesl smutně s povzdechem.

Ručník přeměnil na podnos a naskládal na něj vše, co potřeboval. Naposledy zvážil, zda by přece jen neměl zavolat madam Poppy. „Ale ne, sice by ho uzdravila, ale on by mě za to stáhl z kůže. Ta její péče matky kvočny je děsivá.“

Harry si představil objemnou lékouzelnici jako bojovnou načepýřenou kvočnu, mateřsky objímající žluťoučké kuřátko s černovlasou hlavou Snapea a tím jeho typicky znechuceným pohledem. A vyprskl smíchy.

„Harry, přestaň, tuhle představu rychle smaž, protože jestli ji při hodinách nitrozpytu Snape někdy zachytí, bude jeho Avada to poslední, co ve svém mladém a nerozvážném životě uvidíš.“ Potřásl nad svými myšlenkovými pochody hlavou a vydal se zpět do ložnice.

Severus odolával vlnám pálení, bodání, bolesti a třasu. Sám na sebe byl neskonale naštvaný, že, že… Omdlel! V přítomnosti studenta! Pottera!

Ukázat takovou slabost před člověkem, kterého měl chránit! Kterého učil a před kterým se pokoušel vypadat tvrdě a nezlomně.

To bylo tak... Lidské? Napovědělo mu podvědomí a škodolibě pokračovalo. Copak, Severusi, snad jsi nezapomněl, že jsi také pouze lidská bytost? Že i ty máš ryze lidské reakce? Že cítíš... Pošklebovalo se mu cosi uvnitř. Na okamžik tomu dovolil promluvit, ale vzápětí svůj vnitřní hlas umlčel. Nemohl si dovolit být lidsky slabý.

Na druhou stranu, když už se to stalo, byl rád, že to byl zrovna Potter. Bylo to pro něj skoro přijatelné. Skoro. Protože mu věřil. Ten kluk s ním už prošel peklem, takže věděl, že může. A to bylo víc, než mohl říci o komkoli jiném.

Ano, věřil i Brumbálovi, ale jiným způsobem. Věděl, že ředitel na rozdíl od Pottera podřizuje válce vše. Severus mu byl vděčný za… mnoho. Dělal, co bylo v jeho silách, aby svůj dluh splatil. A Brumbál mu dával veškerou možnou podporu, jen… stále tu bylo příliš mnoho tajemství, strategie a plánů na to, aby mu věřil bezvýhradně.

Oproti tomu Potter byl... hmm... jaký vlastně byl? Někdy, při společných trénincích, u partie šachů nebo pátrání po dalších indiciích k viteálům, sám sebe přistihl, že je mu v jeho společnosti dobře.

Ten kluk měl sebeironický smysl pro humor a jeho věčná samomluva, kterou si většinou vůbec neuvědomoval, často nahlodávala Severusovu masku chladu pobaveným úsměvem.

Za poslední dva roky udělal mladík neuvěřitelný pokrok. Když pochopil, že je Severus na jeho straně, a že k němu nechová nenávist, zanechal se své dětinské neústupnosti a začal o věcech uvažovat.

Ne, že by se zbavil té iritující potřeby všechny a všechno zachraňovat. Jeho drzost a neúcta k autoritám taky neubraly na síle, ale postupem času se spíše zaobalily do hávu sebevědomí a tiché uvědomělé síly.

 

Strefovali se do sebe jak zapřísáhlí protivníci a oba si to dokázali vychutnat. Potter však dával pozor, aby nepřestřelil. Nikdy nepřekročil pomyslnou hranici dělící sarkasmus a ironii od neúcty a krutosti a on se snažil o totéž. Pravda, ne vždy se mu to povedlo… a to i záměrně.

 

Nemohl si dovolit, toho kluka oblíbit a už vůbec se nesmělo stát, že by k němu Potter cítil něco jiného než toleranci a respekt. Příliš dobře si pamatuji, jak dopadli ti, co mi projevili jakoukoli náklonnost. Nikdy, už nikdy to nebudu riskovat.

 
Severus zanechal chmurných myšlenek a ušklíbl se. Musel ocenit Potterův přístup. To, že ví jak na něj, před chvílí předvedl. Severus neznal nikoho, snad krom Albuse a Poppy, kdo by si s ním poradil tak lehce. Potter prostě dospěl.

Byl neobyčejně nadaný na souboje. Nová kouzla se učil s lehkostí a grácií. A také, což by mu Severus nepřiznal ani za Voldemortův skalp, byl bystrý. Oslovení idiot se stalo spíš přátelským pošťouchnutím. Ne, Potter rozhodně nebyl žádný pitomec, ač si to Severus zezačátku jen velmi nerad připouštěl.

Nová vlna nervové křeče jím projela jako elektrický šok a zanechala všechny senzory bolesti v syrové agonii. Zatnul zuby a proti jeho vůli, mu z hrdla unikl tichý sten.

U všech bolehlavů, Severusi, to jsi taková padavka, že tě složí jedno menší mučení? Nadával sám sobě, ale spíš proto, aby se udržel při vědomí, než aby se mrskal sebe znechucením.

Kde je, u Morgany, Potter s těmi dryáky? A jak ho dostanu pryč z mého bytu, abych se mohl v klidu zhroutit? Zeptal se sám sebe těsně před tím, než zaslechl kroky svého nezvaného ošetřovatele.

Když Harry vstoupil zpět do ložnice, Snape ležel na posteli bez pohnutí a viditelně se třásl. Mělké nádechy a chrčivé výdechy mu dělaly starost.

„Pane,“ upoutal na sebe pozornost černých očí. Leskly se horečkou a bolestí. Harry mohl cítit vlnu mužovy magie, jak se obtéká vibrující tělo a pokouší se držet svého majitele při vědomí.

Ke svému údivu ucítil vzedmutí své vlastní síly, jakoby se pokoušela samovolně, instinktivně k té Snapeově  připojit. Potlačil to podivné nutkání a otázal se: „Kdy jste měl naposledy lektvar proti bolesti?“

„Pane Pottere, nepamatuji se, že bych vás žádal o nějakou analýzu. Prostě mi ty lektvary laskavě podejte a zbavte mě své iritující péče." Snažil se, aby zněl opravdu znechuceně a jedovatě, jenže pevný pohled zelených očí neuhnul ani o píď. „Přestaňte na mě zírat!" vybuchl, ale pak už jen vysíleně dodal: „Nemusíte se bát, že bych se předávkoval. Moje tělo je na tento lektvar již téměř rezistentní,“ zabručel a očekával vydání lektvarů.

Přepočítal se.

„Kdy a kolik,“ zopakoval nekompromisně Harry a čelil výstřelu zlosti z temných zorniček.

Ještě chvíli se měřili pohledy, až nakonec Snape otočil hlavu a zamumlal: „Ráno, kolem čtvrté, tři dávky, pátý stupeň.“

A Harry zalapal po dechu. „Chtěl jste si uškvařit mozek do křupava? Vždyť taková dávka by z vás mohla udělat jedince s inteligencí grilované zeleniny!“

„Oh, děkuji za vaši odbornou diagnózu, léčiteli Pottere, od tak vynikajícího odborníka na lektvary, se rád nechám poučit!“

„Podívejte se, klidně se do mě strefujte jak je libo, ale i takový idiot, za jakého mne považujete, si dokáže spočítat, co s váma tohle množství mohlo udělat. Můžete být rád, že vám mozek neteče ušima.“

„Pane Pottere, vy snad zkoušíte míru mojí trpělivosti! Má ta vaše drzost někde hranice?“

„Ještě jsem je nenašel, pane, ale jsem si jist, že mi s jejich hledáním pomůžete.“

Snape přimhouřil oči a nadechl se k jedovaté odpovědi, než však stačil vypustit první slova, Harry dodal: „A jistě je i laskavě posunete o notný kus kupředu.“

„Vy jeden...“

Tiché puk jejich počínající hádku přerušilo.

„Dobby nese čaj a cukr, jak pan Harry poručil. Dobby je dobrý skřítek a udělal velmi silný čaj pro profesora Snapea.“ Velké uši zaplácaly skřítkovi kolem hlavy, jak lusknutím odeslal konvici a šálky na stůl v přední části ložnice.

„Cukr?“ odfrkl si znechuceně ležící muž, ale nikdo mu nevěnoval pozornost.

„Může Dobby ještě něco udělat, pane Harry?“

„Jistě, Bobby, můžeš chytit pana Pottera za flígr a vyhodit ho z mých komnat!“ vyprskl vytočeně Snape, když zjistil, že ho ignorují.

„Ano, Dobby,“ nevšímal si Harry nerudného pacienta a dřepl si na bobek ke skřítkovi.

„Prosím, najdi profesorku McGonagallovou,“ Harry koutkem oka viděl, jak se Snape napnul „a řekni jí, že se omlouvám z příštích hodin, ale že jsem musel odejít s profesorem Snapeem v naléhavé záležitosti. A že profesor jí vzkazuje, aby byla tak laskavá a zrušila jeho odpolední hodiny.“

Tichého zavrčení na protest si nevšímal a pokračoval: „Že jí podám vysvětlení, jakmile to bude možné.“ Po jeho řeči se skřítek uklonil a zmizel, aniž by věnoval Snapeovi a jeho triádě pozornost.

„Koukej se vrátit, ty malej otrapo!“ pokusil se Snape stvoření zastavit, jeho snaha však byla marná.

„Jak to, že vás poslouchá na slovo a mě si dovoluje ignorovat?!“ rozčiloval se.

„Dobby,“ řekl Harry s důrazem na skřítkovo jméno, „je svobodný skřítek a můj přítel. Je v Bradavicích dobrovolně a poslouchá jen toho, koho chce.“

Zlostné odfrknutí bylo jedinou odpovědí. Pak se ale profesor přece jen odhodlal k proslovu. „Pottere, rušit odpolední výuku rozhodně není třeba. Stačí mi dvě hodiny odpočinku, lektvary o které jsem vás žádal a budu zcela schopen plnit své pracovní povinnosti. Takže koukejte zavolat toho Bobbyho nebo jak se jmenuje a...“

„Nechtěl byste s tím už přestat?“ Harry přistoupil k posteli.

„Co prosím?! Nevím, o čem to zase melete, ale...“ chtěl prohodit cosi o paktování s těmi malými potvorami, když se Potterovi zvedla ruka a on ucítil jemný dotek dlaně na svém čele.

„Máte horečku,“ zašeptal mladík, stále se dotýkaje oroseného čela. Pak svou ruku pomalu stáhl směrem k vršku hlavy, přes vlasy v pohlazení.

Snape konsternovaně zíral do zelených očí svého studenta, úplně vyvedený z míry něžným dotekem i starostí, kterou ty oči přetékaly.

Kdy měl o něj někdo naposledy takové obavy?

Kdy se ho někdo dotkl s... něhou?

Náhle si vzpomněl na to, jaký měl pocit, když ho Ha... Potter nesl v náručí. Bylo to zvláštní. Byl tak blízko, cítil sílu jeho paží, teplo těla i vůni stoupající z kůže. Nějak se v těch pocitech nedokázal orientovat.

Úplně zapomněl, že se chtěl hádat.

„Dám vám kostisrost a zacelím tu trhlinu na plíci. Ale lektvar proti bolesti můžete dostat až odpoledne.“ Natáhl se pro lahvičku s bílou tekutinou. Původně ji chtěl dát muži do dlaně, ale třes a bolest z výronu ramen skoro znemožňovaly Snapeovi zvednout ruku k ústům.

Přidržel mu tedy lahvičku u rtů. Nedůvěřivý pohled se z něj stáhl a zkoumal obsah nádobky. Než otevřel ústa, pořádně si přivoněl, pak kývl a nechal svého studenta, aby mu tekutinu nalil na jazyk, polkl.

Ač byl zvyklý na odpornou pachuť Kostisrostu, stejně se mu tvář zkřivila odporem.
Harry mezi tím už držel svou hůlku a snažil se vzpomenout na to, jak přesně postupovala lékouzelnice, když měl propíchnutou plíci on.

Zamumlal inkantaci a zakroužil hůlkou nad levou polovinou profesorova hrudníku. Hned poté vzal z podnosu mělkou misku a přidržel ji muži u úst.

Udivený černý pohled se ani nestačil zaostřit, když Potter znovu zamumlal kouzlo; ležícím mužem otřáslo krátké ale silné zakašlání - kouzlo vyčistilo dýchací ústrojí od zbytků krve, jež dopadla do připravené misky. Bolestivé zavrčení proceduru uzavřelo.

„Omlouvám se, profesore, ale musel jsem vám vyčistit plíce od krve,“ vysvětlil Harry a otřel mu ústa vlhkým ručníkem.

Nedal svému pacientovi šanci na komentář. Odložil misku a přidržel mu u úst další lektvar. Opět musel počkat, až si lektvarista ověří, co má vypít. Když poznal lék na horečku, jen se ušklíbl a poslušně ho polkl. U další lahvičky se trochu zarazil a střelil po svém samozvaném léčiteli podezíravým pohledem. U úst měl lektvar na následky Crucia.
Jak to mohl Potter vědět? Avšak pevný nesmlouvavý pohled mladého muže, ho donutil, bez protestů lék vypít.

Nakonec Potter přešel ke stolku s čajem a nalil jemně kouřící červenohnědou tekutinu do šálku. Využil toho, že svým tělem brání učiteli ve výhledu na stůl a ukápl do hrnečku pět kapek lektvaru, který nutně potřeboval dostat do Snapeova těla. Pak už mu nezbývalo než se tiše pomodlit, aby mu lest vyšla.

Vůně bergamotu, tak typická pro Earl gray, naplnila pokoj.

„Tady máte čaj na zapití těch odporných chutí lektvarů. Osladil jsem ho,“ prohodil lhostejně a vsadil vše na své herecké umění.

„Nezáleží na tom, jak lektvar chutná, Pottere, důležitý je jeho účinek. A zkazit čaj cukrem je barbarství, které odmítám. Když už mi nutíte čaj, požaduji nový šálek bez té odporně sladké zrůdnosti,“ znechuceně se zašklebil na nevinně se tvářící cukřenku.

„Cukr je tam pro to, abyste doplnil energii, kterou ztrácíte bojem se zraněním. A pít musíte, abyste doplnil tekutiny, horečka vás dehydruje,“ řekl Harry, přidržel vonící čaj muži u rtů a zvedl obočí v gestu, které bylo lektvaristovi neuvěřitelně povědomé.

A Snape se napil. Jeden doušek polkl, druhý polkl, třetí právě polykal, když náhlé poznání proběhlo jeho obličejem jako seismická vlna. Harry uhnul s rukou právě včas, aby prudký pohyb Snapeovy hlavy nevylil horkou tekutinu.

„Pottere! Co jste to udělal! Jak si můžete dovolit, dát mi vypít lektvar bez mého… svo...l...ení.“ Snape zuřil, ale jeho tělo už začalo na Hluboký spánek reagovat.

Harry svraštil obočí. Jednalo se o silný lektvar, takže i dva doušky jsou účinné, ale byl by raději, kdyby do profesora dostal celý šálek. No nevadí, až bude spát, může mu zbytek vkouzlit do žaludku.

„Omlouvám se, pane, ale musím vás ošetřit a bez lektvaru proti bolesti byste zbytečně trpěl. A znám vás natolik, že vím, že dobrovolně byste se uspat nenechal.“

„Tak... drzý,“ vyšlo šeptem z rozpraskaných rtů usínajícího.

„Já vím, až se vzbudíte, můžete na mě ječet,“ usmál se Harry a začal svého pacienta opatrně svlékat.

Svrchní hábit mávnutím odčaroval. Pak se pustil do černého dlouhého saka. Cítil se poněkud nepatřičně, když rozepínal řadu drobounkých knoflíčků. Ta horkost stoupající z těla spícího, obalující jeho prsty, vůně... hmm, omamná... Co je to? Proč tak krásně voní?

Ruce se mu třásly a dech zrychloval. Kousl se do spodního rtu. „Co to se mnou je? Mám pocit, jako by na mě lezla chřipka, či co,“ šeptal si a pomalu pokračoval v rozepínání.

Když konečně vyklouzl poslední lesklý knoflíček z pevného objetí dírky, ujistil se, že sako není nikde přilepené k tělu. Opět mávl hůlkou a odčaroval ho. Sněhově bílá košile halící štíhlou svalnatou postavu kvetla rudými květy. Krvavými květy.

Se stisknutými rty, aby se do nich neustále nekousal, rozepnul i košili. Zatím ji však nerozhalil, krev byla místy zaschlá a jemná látka k pokožce přilepená. Nechtěl muži způsobit více bolesti, než bude nutné.

Přivolal si nádobu s teplou vodu, do které přidal desinfekci a anestetikum. Uchopil jeden cíp košile a pomalu odhaloval zranění pod ní. V místech, kde byla přilepená, si pomohl připraveným roztokem. Nakonec byla hruď odhalená a Harry zíral na spoušť, kterou na jeho učiteli zanechala Voldemortova péče.

A chtělo se mu řvát.

V noci sice cítil každé švihnutí a prasknutí kosti, ale okamžitě po skončení exekuce bolest ustala a on usnul. Krom toho měl veškeré vnímání ze stejného úhlu pohledu jako Snape, takže vlastní bičování neviděl. Ty šrámy nalité krví, některé již prasklé a některé s počínající infekcí, mohl způsobit jen špinavý karabáč na dobytek. Jen tak dlouhý a tlustý nástroj se mohl při dopadu obtočit kolem těla a způsobit… Tohle!

Uvědomil si, že Snape to při pohledu na své rány také pochopil. Harry si jen matně dokázal představit míru potupy, kterou musel ten hrdý člověk cítit. Bič je donucovací nástroj a krom jiného, je i symbolem moci pána nad svým otrokem.

 

Jak pevnou vůli, odhodlání a jakou odvahu má někdo, kdo dobrovolně, zas a znovu, znásilňuje svoje vlastní já ve jménu vyššího dobra?

„Jak já toho hadího hajzla nenávidím!“ zasyčel a magie se v něm bouřila jako oceán při hurikánu.

Tak tak svou zlost krotil. Opatrně omyl poraněný hrudník. Rány od biče byly jen v horní polovině. Břicho bylo naštěstí jen umazané od stékající krve.

Harry přejel hadříkem přes pupík k okraji kalhot. Rudá barva se z bílé kůže poslušně přemístila na hadřík a Harry ucítil pod svými prsty podivnou strukturu.

Čáry. Bílé vystupující, různě široké a dlouhé, tvořící podivný vzor, táhnoucí se od žaludku až po podbřišek.

Že to jsou jizvy po hlubokých řezech, mu došlo až po chvíli.

„Co se ti, u Morgany, stalo?“ zašeptal a přejel konečky prstů přes vystupující vzor.
Citlivými bříšky postupoval od pupíku přes cestičku chloupků, až k pásku kalhot. Že se chová nevhodně, mu docvaklo, až když se svaly pod jeho dotekem zavlnily. „Harry, máš štěstí, že spí, jinak bys už o tu ruku přišel,“ vynadal si, ale horkost z tváří to nezahnalo.

Rychle stáhl ruku, zakazuje si uvažovat, co způsobilo tuhle děsivou kresbu utrpení.

Pak přišly na řadu ty rány, které musely být rozříznuty a vyčištěny. Udělal to rychle a se zatnutými zuby.

Dotýkal se ho s něhou a citem, už žádnou bolest, už ne. Ačkoli Snape spal, tělo si trauma uvědomovalo a chvělo se pod každým dotekem.

Hrozil se toho, co uvidí, až muže otočí. Nakonec si přivolal hojivou mast a pečlivě natřel každou ránu. Zkontroloval pohmatem žebra a zpevnil krunýřové kouzlo, které pod kůží udržovalo hrudník zafixovaný. Poté vyčaroval magický obvaz. Chránil otevřené rány před dotekem látky oblečení a zároveň zabraňoval setření mastí.

Chvilku přemýšlel, jak Snapeovi sundá košili z rukou, aniž by ještě více pohmoždil jeho ramenní klouby. Nakonec jen pokrčil rameny a oděv na něm prostě rozstřihl.

Ramena byla oteklá a z výronů temně fialová. Jemně, jak jen dokázal, natřel týrané klouby a pomocí hůlky nadnesl tělo nad postel; pomalu otočil. Soustředil se a nechal muže levitovat asi deset centimetrů nad lůžkem. A znovu zaskřípal zuby.

Povlečení bylo nasáklé krví. O tom že krvácí, věděl. Měl na několika místech promočený rukáv, jak muže nesl. Ale tolik? Tady se o nějaké bílé barvě košile vůbec nedalo mluvit. Byla rudá od límečku až po pas, stále vzadu zastrčená do černých kalhot.

Harry se znovu zadíval na tělem vytlačené obrysy v lůžkovinách. Krev byla i v dolíku po hýždích.

„Merline!“

Pokud si pamatoval, měl Snape při bičování kalhoty, ale tenká látka nemohla ochránit kůži před silou biče.

„Profesore, za tohle mě asi budete nenávidět, ale ošetřit to musím,“ zamumlal.

Kousek po kousku odlepoval plátno oděvu z rozsekaných zad. Když konečně uviděl celou tu zkázu, žaludek se mu zkroutil do bolestivého kozelce a do očí vyhrkly slzy.

Záda byla rozsekaná, místy ranami viděl bílé výstupky obratlů a žeber. Otoky z ran se slily do celistvého krvavého puchýře, na několika místech popraskaného. Ve zbytku šrámů téměř viditelně pulsovala nalitá krev.

„Tak jo, to že budu zuřit a litovat ho, mu nepomůže. Merline, profesore, kdybyste zjistil, že jsem v souvislosti s vámi pomyslel na slovo lítost, rozkrájel byste mě do žravého dryáku.“

Kouzlem vyčistil povlečení a přidal kouzlo vzduchového polštáře, aby Snape ležel pokud možno pohodlně. Pak s nádechem odčaroval černé kalhoty a pomalu muže uložil.
Vyměnil vodu a léčiva v misce a začal s omýváním. Když se dostal až k lemu boxerek, zaváhal.

„No tak, tohle je taky jen kůže, nemá nic, co bys už neviděl,“ povzbuzoval se. Opatrně shrnul látku ze svalnatých hýždí.

Přes horní část půlek se táhly dva šrámy. Jeden byl slabší bez krvavé podlitiny, zato ten druhý šel až do masa, kůže byla stržená.

Když Harry skončil s omýváním, seslal hojivé kouzlo. Jen slabé, aby se uzavřela tkáň nad kostmi a v nejhlubších ranách. Nemohl uzavřít vše, dokud nesplasknou otoky a nevyléčí se zanícení. Hrozilo by znovu podebrání a popraskání. Pak opět přišla na řadu hojivá mast.

Lehounkými doteky nanášel směs na ztýraná záda a v duchu si sliboval, že toho červenookého zmetka zabije co nejdřív.

A potom pod bříšky prstů ucítil povědomou strukturu.

Ano, i tady se pod čerstvým zraněním táhly jako podivná krajka bílé vystupující jizvy. Harry je nejdříve přes tu krvavou spoušť neviděl, ale s klesajícím otokem vytvořily děsivý plastický obraz.

Od lopatek až po bedra i na bocích. Jako by měl Snape kolem sebe omotaný pruh krajky.

„Co tohle způsobilo? Kdo ti to udělal?“ kroutil hlavou, neuvědomuje si, že svému učiteli v duchu tyká.

Ošetřil i šrámy na zadku a snažil se přitom červenat se co nejméně. V duchu však oceňoval, co vidí. Velmi oceňoval, uvědomil si, když ucítil známé mravenčení pod pasem.

Od čtvrtého ročníku měl několik schůzek s děvčaty a dost ho vyděsilo, když po něm vloni vyjel Richard Barow, sedmák z Havraspáru. Od té doby věděl, že ho přitahují obě pohlaví. Nakonec z toho byl skoro půlroční vztah. Oběma šlo spíš o vybití bouřících se hormonů, než o nějakou citovou záležitost.

Avšak před koncem šestého ročníku Richard tragicky zahynul v sesuvu půdy, když byl s rodiči na víkendu v horách. Harry by možná propadl nějakým depresím, pokud by zrovna nebyl uprostřed pátrání po viteálu. Nakonec v něm zbyl hluboký smutek ze smrti blízkého člověka, ale nezhroutil se.

Z úvah ho probral sten a pohnutí dosud nehybné postavy. Další zasténání se změnilo na jasně vzteklé zavrčení. Lektvaristovi se vracelo vědomí.

Harry rychle uvažoval – ještě nebyl hotov, nemluvě o tom, že Snape potřeboval spát, aby nabral síly. A jak ho znal, chtěl by hned vstát. Poté, co by mu zakroutil krkem a utišil svůj vztek, vznešeně by v bolestech odkráčel učit, používaje jeho mrtvolu jako pomůcku k zatápění pod kotlíkem.

„Tak to ne. Spát budeš. A necháš svému tělu čas na uzdravení. Potěšení z mojí likvidace si můžeš dopřát později.“ Nalil nový šálek čaje. Pak se pátravě zadíval na lahvičku s lektvarem Hlubokého spánku.

Mávl hůlkou, zašeptal inkantaci, aby získal Sapeovu výšku a váhu. Pak už jen doufal, že výpočet dávky lektvaru nezpackal, když ho muži i s čajem včaroval do žaludku. Během deseti vteřin byl Snape opět v limbu.

Harry dokončil ošetření, jak nejlépe dokázal. Boxerky vyčistil kouzlem a pokryl zranění magickým obvazem. Pomalu nehybnou postavu přetočil a uložil zpět do čisté postele. Zrovna kontroloval pacientovu teplotu, když v krbu zahučel letax. Vzápětí z něj vystoupil Brumbál.

„Harry, chlapče, co se stalo, Minerva mě odchytla, jen co jsem se vrátil a říkala, že jste se Severusem pryč. Ale hrad mi hlásil, že jste tady.“ V hlase mu zněly obavy, když viděl spícího muže a množství prázdných lahviček od lektvarů.

„Pane řediteli, profesor omdlel v učebně lektvarů. Už jsem tam byl jen já, takže jsem ho dopravil sem. Zakázal mi zavolat madam Pomfreyovou, tak jsem se o něj postaral sám.“

„Co se mu stalo? Jsi si jistý, že nemám Poppy zavolat?“ strachoval se Brumbál a přistoupil k posteli. Chtěl odhrnout pokrývku, ale Harry mu položil ruku na rameno.

„Pane, prosím, nedělejte to. Vy víte, jak těžko Snape snáší pomyšlení, že...“ Harry polkl. Nevěděl, jak pokračovat a taky to, že si dovolil zastavit ředitele... „Má zranění po mučení a... a biči,“ zašeptal a viděl, jak se Brumbálovi napjala kůže kolem čelistí.

„Co jsi mu dal?“ zeptal se pak s viditelným napětím.

Harry mu vyjmenoval lektvary i postup ošetření. Některé detaily si však nechal pro sebe.

„Harry, jsi si jistý, že to zvládneš? Taky nejde jen o Severusovu hrdost.“ Modré oči se propalovaly Harrymu až do duše.

„Ano, pane, jsem si jistý. A slibuji, že pokud by nastaly sebemenší komplikace, okamžitě zavolám na ošetřovnu.“

Brumbál ještě chvilku váhal. Znal Severuse víc, než Harry tušil. Věděl o démonech minulosti, kteří ho pronásledovali a nedovolovali mu zvolnit v sebedestrukčním tempu. Už několikrát se pokoušel ukončit jeho špionskou kariéru, neúspěšně.

Sebekriticky musel připustit, že informace Řád potřeboval. A jakkoli se mu to zdálo kruté a nespravedlivé, pořád tu byl v sázce jeden život proti stovkám, které Severusovy špionsklé aktivity zachránily.

Pátravě se zadíval na chlapce – ne mladého muže. Se zájmem zpovzdálí sledoval vývoj vztahů mezi těmi dvěma. Oba byli tvrdohlaví jak muly i když každý jiným způsobem. Z nenávisti, kterou vyvolaly předsudky a neinformovanost, se dostali k opatrné toleranci, pak k nedobrovolné spolupráci a nakonec k respektu, a snad i porozumění.

Usmál se. Jestli má někdo šanci utišit bouře v Severusově duši, je to právě Harry, který si navzdory týrání a tíze kterou nesl, zachoval schopnost vcítění a čistou duši.

„Dobře, Harry, máš mé svolení stát se dočasným ošetřovatelem profesora Snapea. Předpokládám, že s ním zatím zůstaneš zde. Řekni si skřítkům, pokud bys něco potřeboval.“

Zamířil ke krbu, ruku kolem Harryho ramen. „A ještě něco. Severus bude jistě poněkud nevrlý pacient. Pamatuj, že pod tou jeho jedovatostí je člověk se všemi lidskými emocemi. Ale to, už víš, že?“ V modrých očích tančil roj jiskřiček.

Harry jen kývnul, nejistý co odpovědět.

Brumbál se potutelně usmál. „Dej mi vědět, až mu bude lépe, rád bych si s ním promluvil,“ poklepal Harrymu na rameno a pak už zahučely plameny letaxu.

„No, to bylo divný,“ konstatoval Harry, vyvedený z míry tím, jak snadno ho tu ředitel nechal.

Jenomže myšlenky na ředitele se mu vypařily z hlavy v okamžiku, kdy se z ložnice ozval výkřik.

 

Srdceryvný a zoufalý.

vvv

 

 

 

Poslední komentáře
23.07.2012 01:30:57: Velmi zajímavý nápad :) konečně se taky někdo stará o Severuse :) né že bych mu jeho utrpení přála :...
10.07.2012 00:52:38: Páni! Chudák Severus, len čo je pravda. Tak doriadeného som ho nevidela - resp. nečítala ešte ani v ...
28.04.2012 00:30:50: Reťazová reakcia rýchlo rozmarne roztavila reflexy rozporuplného rytiera, radikálne rabujúc raneného...
21.04.2012 10:05:32: Harry se nezdá.... ale ještě že Severuse obelstil, chudák musel hodně trpět. A ten konec... jsem nap...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.