Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 3. kapitola - V náručí

Harry nevěřícně zamžikal na své paže, svírající zhroucené tělo oděné do černého hábitu. Ne, nezmizelo to, opravdu v náručí drží Snapea!

Bezvědomého Snapea, jak mu mrtvá váha postavy těžkla v objetí.

Co mám k čertu dělat? „Klid, Harry, to zvládneš. Nádech, výdech,“ poručil si.

Moc to nepomohlo, ale nával paniky z něj pomalu stékal.

Rozhlédl se po učebně.

Tohle není zrovna vhodné místo pro kříšení zbitého a vyčerpaného člověka.

Odhodlaně zpevnil paže kolem učitelova těla a přitáhl si ho blíže. Bezvládná postava, doteď částečně spočívající na stěně místnosti, na něj přepadla plnou vahou.

„Merline!“ hekl, pokoušeje se udržet rovnováhu. Málem se mu podlomily nohy. Snape byl stále o půl hlavy vyšší a ačkoli byl velmi štíhlý, rozhodně se nedal označit za věchýtek.

„Takhle to nepůjde, profesore,“ oznámil svému nevnímajícímu břemenu. Odpovědí mu bylo bolestivé zasténání, provázené podivným chrčivým zvukem. Harry natočil hlavu, aby viděl muži do obličeje – a ztuhl. Tak blízko…

Srdce mu podivně poskočilo. To bude tou námahou, uvažoval.

Profesorovy černé vlasy měl rozhozené po rameni; šimraly. Hlava muže spočívala na jeho  ramenním kloubu a přepadávala dozadu, odhalujíc bílé hrdlo s výrazným ohryzkem.

Jemná vůně stoupající z pokožky, sálající horkem byla… omamná. Co je to za vůni? Provlnilo se okrajově Harryho vědomím, než mu pohled spočinul na bledé tváři.   

Hluboké vrásky kolem úst hovořily o míře utrpení, kterou by neměl žádný člověk zažít.

Víčka se mu jemně chvěla, jistě následkem nervového vypětí. Černé řasy rámovaly zavřené oči. Ty oči, které když chtěly, dokázaly pojmout hloubku vesmíru. Husté vějířky se dotýkaly tmavých, únavou a utrpením skoro nafialovělých kruhů, ještě zdůrazněných bělostí okolní pokožky.

Páni, vážně má Snape tak dlouhé řasy?

Nové podivné zachroptění spolu s bublinkami krve opustilo mužova ústa.

Harry se probral. Merline, co to se mnou je? Stojím tu jak patník u cesty a on zatím trpí!

Udělal dva kroky ke dveřím kabinetu, vleče dlouhé nohy profesora po zemi. A těžké tělo mu začalo vyklouzávat.

„Do baziliščí řiti,“ zaklel tlumeně a uvažoval co dál. Zavolat si Rona nebo jiného spolužáka na pomoc? To by mu Snape nikdy neodpustil.

Nerozhodně zavrčel: „K čertu!“ Hůlku mám v zadní kapse a nedosáhnu na ni. Jestli se ji pokusím vytáhnout, neudržím vás.“

Chvilku odhadoval své síly a možnosti své stínové magie. Nadnášecí a levitační kouzla mu šla špatně i s hůlkou.

„To jste nemohl omdlít u nějaké postele?“ zafuněl, když skláněl hlavu, aby ji provlékl pod bezvládnou paží.

„Jistě že ne, to by nebyla taková sranda, že. Takhle se aspoň ten idiot Potter, co vám pořád vnucuje svoji pobuřující nebelvírskou přítomnost, trochu zapotí.“

Soustředil se a přehmátl jednou rukou. Dobrý, udržel ho. Jasně teď cítil krunýřové kouzlo, držící zlámaná žebra pohromadě.

Pět. Pět zlomených kostí v hrudníku a ten chlap si jde učit! Zlost spolu s obavou, tvořila zajímavou směs v Harryho emocích.

“Velký, děsivý Snape. Ha! On by přece nemohl udělat něco tak lidského, jako je přiznání, že potřebuje pomoc!“ vrčel si pro sebe, pokoušeje se spacifikovat nespolupracující končetinu.

Když se mu podařilo sesunout paži za profesorova záda a jeho ruku za svůj krk, čekala ho nejtěžší část manévru – umístit druhou ruku pod kolena dlouhých nohou a zvednout je dříve, než se oba rozplácnou o podlahu.

A pak ještě nezkolabovat pod jeho váhou, připomněl si. V duchu děkoval Vyživovacímu lektvaru a vyčerpávajícím hodinám fyzické námahy při tréninku.

„Doufám, že se dobře bavíte, profesore, protože já toho začínám mít po krk. A kdy jsem, kruci, začal trpět samomluvou?“

Další bolestivé zasténání, z hlubokého bezvědomí, ho pobídlo ke spěchu. Sehnul se, uchopil muže pevně pod koleny a se zatnutými zuby narovnal záda.

A bylo to. Držel Snapea v náručí jako ženich nevěstu, když se ji chytá přenést přes práh. Nevěřícně zatřepal hlavou nad podivnými asociacemi, které se mu míhaly v mysli.

Těžké oddechování přešlo v chroptění. Na nic už nečekal a zamířil do kabinetu. Věděl, že se tu skrývají dveře do Snapeových privátních komnat, ale netušil, jak překonat zabezpečení.

Stínovou magií odsunul křeslo s vysokým opěradlem, aby o něj ještě Snapeovi nerozbil hlavu. Z učebny to sem bylo asi deset metrů, ale Harryho nohy měly pocit, že uběhly maraton. Paže na tom nebyly o mnoho lépe.

Opřel se zády o zeď a pokusil se trochu nadhodit tělo ve své náruči. Nebyl to dobrý nápad, došlo mu, když hlava jeho pacienta bouchla o stěnu.

„Ahgh… Co…“ ozvalo se chraplavě a postava, do teď úplně uvolněná, pomalu tuhla, poznávaje svou polohu.

Někdo ho držel a nesl. Nesl ho v náručí! Ještě nikdy se necítil tak…

Víčka se zachvěla a odkryla pohled černých očí. Očí, které teď nevěřícně zíraly do zelených.

„Pottere, jak se opova…“ zašeptal jindy tak znělý hlas. Ale dál se nedostal, protože vlna kašle začala otřásat poraněným hrudníkem. Oči se znovu křečovitě sevřely a bolest, jako rozmarná roztahovačná paní domu, zaplnila hrudní koš.

Harry zatnul zuby. Nejen že i on cítil nepříjemné bodání v hrudi, ale udržet tělo zmítané kašlem, bylo skoro nad jeho síly. Naštěstí to netrvalo dlouho, protože bezvědomí znovu převzalo vládu nad tělem lektvaristy.

„No skvěle, co teď. To mi nemohl dřív prozradit heslo do svých komnat?“ Harry začal pomalu pochybovat o úspěchu svého konání.

Zadíval se na obraz kryjící vstup. Byl na něm, světe div se, had. Divný had. Jeho dlouhé silné tělo, pokryté duhovými šupinami, bylo obtočené kolem stromu.

Hlavu měl položenou na spodní větvi a smutně se díval dolů na prázdné jezírko. Nehýbal se, vypadal jako obyčejný mudlovský obraz.

„Pusť mě dovnitř,“ zasyčel Harry.

K jeho překvapení had zvedl hlavu a zkoumavě si ho, i s neobvyklým závažím, prohlížel.

„Co jsi zač? Jak to, že mluvíš mou řečí?“

„Hele, nemám sílu, ani čas ti to vysvětlovat. Potřebuji se dostat dovnitř!“ zafuněl Harry. Cítil studenou cestičku potu stékající po krku za límec.

„Neznáš heslo,“ pronesl had povýšeně a opět upadl do své nehybnosti.

„Tak koukej, ty duhová nádhero, jestli mě nepustíš dovnitř, budu muset k tvému pánovi zavolat pomoc. Nemusím jistě zdůrazňovat, že zachvíli se drby o jeho nemoci roznesou po celém hradu. Jak myslíš, že bude Snape reagovat, až se dozví, že je to tvoje vina? Chceš otvírat dveře někam na půdu nebo dál střežit komnaty ředitele koleje?“

Harry si byl vědom, že zní mírně agresivně, a že strategie vydírání je poněkud podlá. Ale jemu povážlivě docházely síly.

Had na něj chvilku zíral, ale pak neochotně zasyčel: „Co mu vůbec je? Cos mu udělal?“

„Nezkoušej odbíhat od tématu,“ vrčel Harry, „určitě dobře víš, že byl v noci zraněn. Vy obrazy jste největší šmíráci, jaké si umím představit. A nezdržuj, tvůj pán potřebuje mou pomoc.“

„Nesmím ti otevřít bez hesla, ale…“ had se významně odmlčel.

Harry shledal, že i hadi se dokáží tvářit potměšile.

„Když pomůžeš ty mě, já pomohu tobě. Dej mi, co mi schází.“ Pokýval hlavou a smyčky jeho těla se ladně posunuly dál po kmeni.

„Cože? Vypadám, jako že mám čas na luštění hádanek?“ zuřil Harry a byl v pokušení vrhnout na obraz Bombardo.

„Ne, vypadáš jako někdo, kdo chce zoufale projít,“ odpověděl škodolibě had.

Hluboký nádech a výdech Nebelvíra trochu uklidnil.

Tak jo. Zadíval se na obraz znovu a pozorněji. Co mu schází? Proč by mělo obrazu něco scházet? Strom, had, vyschlé jezírko… Vyschlé!

Rychle se rozhlédl po zdech.

Kousek nad knihovnou visel obraz s ovocem a džbánem vody.

Harry zavřel oči a nasměroval svou magii ke džbánku. V dalším okamžiku pro něj magie ukořistila nádobu, protáhla ji skrz rám a vylila do vyschlé tůně.

Spokojené zasyčení a následné tiché klapnutí zámku mu oznámilo, že hádal správně.

Obraz se otevřel a odkryl spojovací chodbu. Tmavou, úzkou a dlouhou.

Útrpné zasténání mu uniklo skrz zatnuté zuby. Odhodlaně vykročil. Jakmile se jeho noha dotkla podlahy, zažehly se nástěnné svícny. Musel postupovat bokem, aby se se svým břemenem vešel.

Svaly rukou a zad ho začaly námahou pálit. Po zhruba dvaceti metrech ho čekaly další dveře. Harry zíral na úplně stejný obraz, ale tentokrát bez hada.

Naštvaně zasyčel: „Děláš si ze mě srandu?“

Pohyb; duhové tělo se zalesklo ozářeno svícemi. „No tak promiň, už dlouho jsem neměl příležitost ke koupeli,“ sykl had a znělo to neskutečně spokojeně.

„Tak mi otevři,“ vydechl Harry, pokoušeje se donutit své unavené svaly ke spolupráci.

„Neznáš heslo,“ zněla pobavená odpověď.

„Ty... Koukej mi okamžitě otevřít. Nebo ti vysuším nejen tu louži, ve které se rochníš, ale i obsah tvého škodolibého těla. A z tvojí kůže udělám boty pro Buclatou dámu!“ zuřivost vycházela z mladého kouzelníka ve vlnách a jeho magie hrozila výbuchem.

„Tsss, nemáš vůbec smysl pro humor,“ zasyčel had dotčeně, když otvíral vchod do komnat ředitele Zmijozelu.

Harry na nic nečekal, protáhl se dovnitř a rozhlédl. Pokoj, ve kterém se nacházel, byl něco mezi salonem a knihovnou. Oheň hučel v krbu, ale těžké břemeno v jeho pažích nedávalo moc prostoru k prohlídce. Zamířil k pootevřeným dveřím u protější stěny.

Měl štěstí. Svícny v ložnici se okamžitě rozsvítily. Harry do místnosti spíš vběhl, než vešel. Tělo na postel položil prudčeji, než zamýšlel. Hned na to mu vypověděla kolena a on se sesunul na zem, zády se opřel o postranici postele, hlavu položenou na matraci, ztěžka oddechoval.

Nechtěl nic jiného, než tu sedět a odpočívat, ale věděl, že nemůže.

Od doby co Snape omdlel, uplynulo sotva pět minut, ale Harry tušil, že krev na rtech lektvaristy je něco víc, než jen známka prokousnutého rtu.   

Zmobilizoval své síly – moc mu jich nezbylo a narovnal se.

Moment, tohle je přece byt mistra lektvarů, Snape tu musí mít… „Accio Povzbuzující lektvar,“ mávl hůlkou, na kterou konečně dosáhl.

Ozvalo se zarachocení, jak se lahvička s lektvarem podřídila kouzlu a nešetrně narážela do dalších v poličce nad umyvadlem. Během okamžiku poslušně vklouzla mladému muži do dlaně.

Hořko-kyselá chuť stekla po jazyku a už cestou do krku odváděla svou práci. Teplo blahodárně projíždějící všemi údy zanechávalo za sebou pocit svěžesti a síly.

Harry vstal.

Bezradně upřel svůj pohled na ležící postavu.

„Co s váma mám dělat?“ zamumlal polohlasně. Soustředil se na to, aby dostal Snapea bezpečně do jeho komnat a dál to nějak nedomyslel. Jako obvykle.

Já přece nejsem zdravotník, nemůžu mu pomoci, ještě bych mu spíš ublížil, letělo mu hlavou.

Nakonec se rozhodl pro jednoduché diagnostické kouzlo, jedno z těch co se naučil právě od Snapea.

Namodralé světlo se začalo přetvářet do slov, jak pohyboval koncem hůlky nad tělem.

A s tím, jak se diagnóza prodlužovala, začala se v Harrym znovu zvedat panika.

Pět zlomených žeber, mnohočetné odřeniny, hluboké podlitiny, otevřené rány s počínající infekcí, nervový šok, výrony obou ramenních kloubů, horečka a… poraněná plíce od zlomeného žebra.

„Sladký Merline! Tohle nezvládnu. Musím sem zavolat…“ Jeho samomluvu přerušil tichý hlas.

„Ne.“

A Harry zjistil, že hledí do černých očí. Byly plné bolesti, tvrdohlavosti a… zranitelnosti?

„Ale pane, máte propíchnutou plíci a já rozhodně nejsem léčitel,“ protestoval proti tomu, co mu říkaly ty umanuté oči.

„Pane Pottere, když jste mě dokázal dostat až sem, jistě zvládnete i pár jednoduchých pokynů.  Úplně stačí, když mi podáte Lektvar proti bolesti a Kostisrost. Potom už jen otočíte své tělo k východu a opustíte mé komnaty.“ Hlas se mu třásl, ale na paličatosti mu vyčerpání zjevně neubíralo.

„Tak s tím nepočítejte, nenechám vás tu samotného. Buď mi dovolíte pomoci vám, jak mohu nebo zavolám madam Pomfreyovou, ať se vám to líbí nebo ne.“

„Jste drzý! Už jen za to, že jste bez povolení vešel do mých komnat, mimochodem ještě si promluvíme o tom, jak jste to udělal, bych vám mohl dát trest až do konce roku. A teď se ještě zpěčujete mému výslovnému příkazu,“ rozhorlil se Snape, ale záchvat bolestivého kašle mu tu triádu poněkud pokazil.

Jeho výstup na Harryho dojem neudělal. Jemně ho objal a nadzvedl horní polovinu těla. Přivolal dva polštáře, podložil muži záda a opatrně ho opět položil.

Záchvat kašle přešel, ale ztuhlost těla a pot perlící se na čele, jasně hovořily o trýzni, kterou Snape zažívá.

„Pane Pottere, lektvar proti bolesti i kostisrost jsou ve skříňce v koupelně. Jakmile mi je přinesete, očekávám, že splníte mé pokyny a vypadnete odtud.“

„A já vám zase řekl, že vás ošetřím buď já, nebo madam Poppy. Vyberte si.“

Snape na něj vrhl pohled, kterým obvykle kuchal studenty zaživa. Harry mu to nezbaštil. Na to, aby se ho bál nebo jakkoli děsil, spolu zažili příliš mnoho.

Jeho Zmijozelská část byla právě v ráži, takže bez cavyků vyrazil ke krbu, nabral hrst letaxu a významně se na Snapea zadíval. „Já nebo ona?“

Zlostné zaskřípání zubů a blesky v očích zraněného muže mu prozradily, že si možná až moc hraje s ohněm. Nicméně neustoupil.

„Poppy ne…“ vypadlo z té nakvašené černi a Harry vrátil letax zpět do krabičky.

„Fajn, jdu pro ty lektvary,“ oznámil svému pacientovi a zamířil do koupelny.

Tam ho sebevědomí poněkud opustilo. Opřel se rukama o chladný porcelán umyvadla a zadíval se na svůj odraz v zrcadle.

„Co když mu ublížíš? Co když se něco zvrtne a on ti tu umře?“

Ze zrcadla na něj zíral obličej mladého muže s nejistotou jasně vepsanou do tváře. A jak tak na sebe koukal, došlo mu, že když Snapeovi ukáže své vlastní obavy, nebude schopen čelit jeho nátuře.

„Strategii, chce to strategii. Jak jste to říkal profesore? Neukázat protivníkovi své obavy. Vystupovat jistě a sebevědomě. Získat jakoukoli i tu nejmenší výhodu na svou stranu.“ Zavřel oči, a když je znovu otevřel, tvář v zrcadle byla klidná, zelené oči jisté.

Otevřel skříňku a prohlížel si množství lahviček s různobarevným obsahem, uvažuje, co všechno bude potřebovat.

Zatím mu v hlavě kolovaly vzpomínky.

Jeho druhý ročník a útok Malfoye. Následkem byla dvě zlomená žebra.

Čtvrtý ročník a Turnaj tří kouzelnických škol – mučení Cruciem od Voldemorta a hluboká řezná rána na paži.

Pátý ročník – úraz při Famfrpálu s otřesem mozku, třemi zlomenými žebry a propíchnutou plící.  Šestý ročník – hledání viteálu. Z toho si odnesl rozdrcenou ruku a popáleniny od žahavých rostlin. Koncem šestého ročníku to byl další viteál a popáleniny, tentokrát od magického ohně.

A to byl výčet jen těch větších zranění. Ani nepočítal, kolikrát skončil na ošetřovně krátkodobě, po šarvátkách se spolužáky nebo nehodě v hodinách.

No a prázdniny před sedmým ročníkem a jeho únos. Tehdy Snapeovi neřekl, že před použitím černé magie si na něm Smrtijedi potrénovali Crucio.

Ano. Teoreticky znal kouzla potřebná k ošetření Snapea. Slyšel a viděl je častěji, než by se mu líbilo. Jen je ještě nikdy nezkoušel.

Začal vyndavat lektvary - proti bolesti, kostisrost, dezinfekční, hojivý, proti horečce,  proti následkům Crucia.

Potom mu pohled padl na hnědočervenou tekutinu v rohu skříňky. Byla bez popisu, ale Harry věděl, co to je. Lektvar na hluboký spánek. Pokud by se mu podařilo Snapea uspat, měl by ošetřování podstatně jednodušší.

Jenže jak má donutit mistra lektvarů vypít něco, co pozná podle vůně na tři metry? A že ta palice dubová nebude chtít během procedury spát, si byl naprosto jist.

Jak to do něj dostat? A pak mu přelétl přes tvář úsměv.

„Dobby?!“ zavolal tiše.

vvv

 

Pokračování zde

Poslední komentáře
09.07.2012 22:08:48: No, Harry pred sebou nemá práve ľahkú úlohu. Možno ho napadlo niečo zákerné, ako dostať elixír do sn...
20.04.2012 22:14:51: Nádherná kapitola. Moc a moc děkuji.
18.04.2012 19:52:44: Ten závěr nemá chybu. smiley Dobby?! smileysmileysmiley A nakvašená čerň také boduje. O rajském hadovi, co c...
18.04.2012 02:01:17: Mononoke – já jen tiše a v úctě zírám! Klobouk dolů, tolik slov na N bych nedala dohromady ani se vš...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.