Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 2. kapitola - Paličák

S trhnutím se probudil a prudce posadil. Že to nebyl nejlepší nápad, mu daly vědět snad všechny namožené svaly v těle. Zatřepal hlavou, pokoušeje se probrat otupělý mozek. Vzpomínky se vyvalily a s razancí potlouku nemilosrdně bušily do stěn jeho lebky.

Snape!

Harry stínovou magií zrušil ochrany na svém lůžku a vyskočil na nohy. Celá ložnice ještě spala. Bylo pondělí. Rychlý tempus mu řekl, že je šest ráno. Za chvíli to tu bude hučet jako v úlu.

Jedním mávnutím hůlky změnil svůj oděv, popadl neviditelný plášť a vyplížil se z ložnice. Ve společenské místnosti byli už nějací studenti, dohánějící eseje, které o víkendu nestihli.

Že se portrét otevřel a v tichosti zase zavřel, nikdo nepostřehl. Harry se rozběhl.

Myšlenky jako divoké včely zmateně poletovaly jeho hlavou a bodaly nezodpovězenými otázkami.

Vrátil se Snape bezpečně na hrad? Je v pořádku? Nemusel být dopraven k Mungovi? Dokázala se o něj postarat madam Pomfreyová?

Zadýchaný dorazil ke dveřím ošetřovny. Čpavý pach dezinfekce vyvolal všechny nepříjemné vzpomínky, které měl s tímto místem spjaty. Pootevřel jedno křídlo, chvilku poslouchal, ale slyšel jen vlastní dech. Pomalu, aby na sebe nestrhl nežádoucí pozornost, dveře otevřel a vstoupil. Zrakem přelétl všechny postele; byly prázdné. Přešel k zástěnám a nakoukl i do odděleného pokoje, který sloužil jako karanténa. Nic.

Strach se mu plíživě rozpínal v žaludku, měníce ho na těžký kámen. Co když se odtamtud nedostal? Co když ho Voldemort vězní? Co když to nepřežil? Nad touto možností odmítl byť i jen uvažovat. Harry si byl poměrně jistý, že mučení nepokračuje, cítil by to.

Jenže kde Snape je? Rychle vyklouzl z ošetřovny a zamířil zpět do věže. Nechtěl vyvolat nežádoucí otázky.

V posledním roce, zvláště po té příhodě se ztrátou magie, se svým přátelům trochu odcizil. Ron a Miona měli jeden druhého a Harry si připadal poněkud přebytečný. A taky je už nechtěl zatahovat do nebezpečí. S přibývajícími roky začal chápat, jak byly některé jejich vylomeniny šílené a riskantní. Sám sobě musel několikrát důrazně připomenout, že tenhle boj je jeho, že je to něco, co musí zvládnout sám.

Vlastně... Ne úplně sám. V poslední době se v jeho vzpomínkách znepokojivě často jako jeho druh a spolubojovník vyskytoval jistý učitel lektvarů.

Byl to Snape, kdo s ním zničil poslední dva viteály. Byl to Snape, kdo ho držel na laně nad propastí a sedřel si ruce až do masa, jen aby ho co nejrychleji vytáhl z ohnivého pekla, které se rozpoutalo po zničení zatím posledního viteálu. A v neposlední řadě to byl Snape, kdo ho učil útočná a obraná kouzla, techniku boje i strategii, které by v osnovách nenašel.

Harry si pořád říkal, že to dělá na příkaz Brumbála, a asi to i byla pravda. To však neměnilo nic na tom, že si zvykl svěřit mu svůj život, bezpodmínečně mu věřit.

Ne že by lektvarista ztratil něco ze svého kousavého sarkasmu. Nikdy neopomněl Harrymu připomenout, za jak velkého idiota ho považuje... ale i jeho urážky byly jaksi méně ledové a nezraňovaly už Harrymu duši. A když spolu trénovali, byly jeho průpovídky často protkány zvláštním černým humorem, který se naučil oceňovat.

A nyní, když se mu žilami rozléval strach a jako mráz na skle vplétal svá vlákna do všech orgánů, Harry pochopil, že mu na tom mizerovi záleží. Sakra záleží!

Bál se o jeho život, o jeho zdraví, bál se o něj...

To poznání ho zarazilo. Kdy k tomu došlo? Kdy se z učitele a těžce snášeného dohlížitele změnil na... přítele? Harry si ani nebyl jist, zda je přítel to správné slovo. Stále byli profesor a student, Snape nikdy nepřipustil jakýkoli náznak kamarádíčkování, ale... Občas, občas ho muž nechal nahlédnout za tu svou masku chladu a cynismu a to, co tam Harry našel, byl přímý, statečný člověk, nesoucí neskonale těžké břemeno.

Přestal rozebírat své pocity a vstoupil portrétem do společenské místnosti. Už byla plná. Rychle proběhl nikým nepozorován do ložnice.

„Harry!“ Ronův hlas se ozval ze dveří koupelny. „Kdy jsi byl?“

„Nechceš to vědět, věř mi,“ zašklebil se na zrzka, který jen protočil oči.

„Z těch tvých tajností mi občas jde mráz po zádech, kámo,“ zamumlal s kartáčkem na zuby v puse a vrátil se do koupelny.

Mě taky, pomyslel si Harry. Rychle však vběhl za ním, spáchat ranní hygienu. Hned poté měl v úmyslu navštívit ředitele, aby mu řekl, co se stalo. Neměl radost z toho, že by odhalil Spojení, ale jestli byl Snape v nebezpečí, neměl na výběr.

Cestou na snídani se oddělil od svých přátel a chtěl zamířit k ředitelně, když ho zastavila Hermiona.

„Brumbál tu dnes není, Harry, už jsi zapomněl, že je na návštěvě u Nicolase Flamela?“

Harry se zarazil a frustrovaně stiskl pěsti. Co teď?

„Co se děje? Můžeme ti nějak pomoci?“ zajímala se Miona, znepokojeně pozoruje kamarádovu reakci.

„Ne, tohle musím vyřešit s některým z profesorů,“ zavrtěl hlavou zamítavě a přemýšlel, jestli jít za McGonagallovou nebo někým jiným.

„No, a nemohl by ti pomoci Snape? Pomáhá ti přece při...“ Miona se odmlčela, významně zvedaje obočí. „Hned po snídani máme lektvary, takže s ním můžeš mluvit.“

Lektvary!

Harrymu vůbec nedošlo, že by se měl podívat na rozvrh. Vždy, když některý z profesorů nebyl přítomen, měli buď suplování, nebo úplně jiný předmět. Udělal malou odbočku a zamířil k tabuli s rozvrhem.

U sedmých ročníků byl zápis:

8:15–11: 30 – Pokročilé lektvary –  Nebelvír a Zmijozel, vyučující prof. Snape

Je možné, aby jeho nepřítomnost nebo neschopnost vést výuku, magie hradu nezaznamenala? Je možné, že by se dal po tom strašném utrpení tak rychle dohromady?

Zatím co si sedali ke snídani, vířil v Harryho hlavě celý roj úvah. Nakonec usoudil, že s prázdným žaludkem nic moc za den nezvládne a tak si ho začal pilně plnit.

Nakonec po snídani, když se nikdo nedíval, vypil lahvičku s namodralým lektvarem. Vařil si ho tajně sám. Výživový lektvar zajistil, že jeho tělo zpracuje živiny dodané během dne dříve, než bude nucen před spaním opět vyčistit celý svůj trávicí systém.

Než na toto řešení přišel, zhubl aspoň deset kilo a okolí si toho začalo všímat. Nyní už měl svou obvyklou váhu zpět a navíc se mu znovu nabudil růst. Už nebyl ten malý kostnatý chlapec, co svým vzhledem vzbuzoval lítost. Byl skoro stejně vysoký jako Ron a šíří ramen se mu vyrovnal.

Rychle mířili k učebně lektvarů. Harry byl napnutý, jak bude Snape vypadat. Vždyť měl ještě v noci záda na kaši! Copak se mu zlámaná žebra mohou zahojit tak rychle? Ano, Kostisrost je opravdu kouzelný, ale i on potřebuje ke správné funkci nejméně dvacet čtyři hodin a úplný klid na lůžku. A profesor byl mučen něco málo po půlnoci!

A co následek Crucia? Svalové křeče, pocení, celková slabost organismu, výpadky smyslů a Merlin ví co ještě.

Takže jestli se do hradu dostal k ránu, jak mohl být už nyní schopen učit?

Vpadli do učebny se zazvoněním. Snape už tam byl. Stál u katedry, podivně vzpřímený a bledý jak smrt. Harry zlostí zatnul čelist. Paličák!

Ten chlap je jak beran, když si něco usmyslí, nic s ním nehne. A nyní si očividně usmyslel, že je v pořádku a nic mu nebrání v jeho oblíbené zábavě – cupování Nebelvíru strháváním bodů.

„Sednout!“ zavelel Snape, ale jeho hlas zněl chraplavě a tišeji než jindy.

Jistě, uvažoval Harry, hlasivkám příliš nepřidá, když je do strhání namáháte půlku noci. A co ty kapičky potu nad horním rtem? Ruce byly schovány pod širokými dlouhými rukávy, ale vsadil by své koště, že se mu klepou jako při zimnici.

„Pane Pottere, hodláte mi něco podnětného sdělit? Nebo proč tam stojíte jak Voslizník v bouřce a tupě na mě zíráte? Pět bodů z Nebelvíru!“

Ve Zmijozelu to zašumělo pobavením.

Harry se probral a sesunul na židli, oči sklopené k desce pracovního stolu. Snape ho hned poté začal ignorovat. Stále strnule stoje u katedry, máchl rukou k tabuli; Harrymu projela hrudníkem šipka bolesti. Zalapal po dechu, pokoušeje se nedat nic najevo, střelil poplašeným pohledem po černé postavě vpředu.

Profesor, s rukou mírně zdviženou, napůl obrácen obličejem k tabuli, zkameněl v pohybu. Pak pomalu dokončil obrat, dýchaje rychlými mělkými nádechy; nyní byl zády ke třídě. Ruku nechal opatrně klesnout a přitom, krajně ovládaný hlasem, pronesl: „Dnes budeme opakovat. Tento lektvar je potřebný k OVCÍm, takže ho musíte znát zpaměti. Každý, kdo neodevzdá alespoň ucházející vzorek, mi vypracuje na toto téma esej.“

Na tabuli byl recept k Vyživovacímu lektvaru. Přesně k tomu, co si Harry vařil jedenkrát týdně sám. Zvládl by ho i poslepu.

Třída se pozvolna rozhýbala ke skříním s přísadami; všichni začali vařit. Harry se k nim přidal, ale částí své pozornosti stále sledoval učitele. Byl si jistý, že je jediný, kdo zaregistroval Snapeovy obtíže.

Severus si zatím nadával do tupců a idiotů. Kdyby se tak nerozháněl, nemuselo se mu pohnout zafixované žebro.  Kdyby měl dost rozumu, nechal by se ošetřit od Poppy a netrdloval by tu teď v bolestech.

Kdyby, kdyby...  to nebyl on.

Když se nad ránem probral v blízkosti bradavických bariér, chvilku byl dezorientovaný a zmatený. Ale ostrá bolest zlámaných žeber a rozsekaných zad ho rychle vrátila do reality.

Zvažoval, zda jít za Pomfreyovou, či si pomoci sám. Neměl ošetřovnu zrovna v lásce a přímo nesnášel lítost v očích lékouzelnice, kdykoli ho dávala po setkání smrtijedů dohromady. Také ten její přehnaný pocit, že ona ví všechno lépe a sklon chovat se k němu jako k dítěti, ho doháněl k neuváženým činům.

Kterým samoošetření a nadopování se lektvary a poté nastoupení k výuce rozhodně bylo. Jako by mu noční mučení nestačilo, ještě se dobrovolně týrá těmi tupci, co nerozeznají bezoár od bezinky.

A ten Potterův pohled! Skoro jako by přesně věděl, že přemáhá prudkou bolest. Severus se velmi opatrně opřel bokem o katedru, sedět pro něj bylo neúnosné. A i když ten pohyb udělal pomalu, jeho žebra zaprotestovala.

A zelené oči se do něj opět zabořily s výrazem… Severus to nedokázal rozluštit, ale připadalo mu to jako… starost? Od kdy o něj má ten kluk obavy? A proč by je měl mít, netuší přece, co se mu v noci stalo i když s jeho informovaností, by si mohl něco domyslet. Ale jestli to bude v jeho moci, rozhodně to u domýšlení zůstane.

Severus se zamračil, když ucítil, že se mu jedna z ran na zádech otevřela. Za chvíli ho zašimral tenký pramínek krve, cestující po zádech až do místa, kde se kůže dotýkala látka. To mu znovu připomnělo ponížení, kterému byl vystaven.

Zmetek! Ten odpornej hadí ksicht ho ponížil, a to ještě před zraky nejužšího kruhu. Nešlo o to, že by ho Voldemort ještě nikdy nemučil před publikem, ale použít na něj bič! Jako na dobytek! Tohle byla potupa pro každého kouzelníka.

Při té vzpomínce zatnul zuby a instinktivně se zhluboka nadechl!

Chyba!

Ostrá bolest se ozvala nejen od žeber, ale i ze zad. Silou vůle se přinutil dýchat mělce a klidně. Udržet chladnou bezvýraznou masku bylo čím dál těžší. A další dávku lektvaru proti bolesti si může vzít až za dvě hodiny. Už tak se tou první skoro přiotrávil, nehodlal ze sebe udělat blábolící trosku.

A Potter už na něj zase zírá!

Že by měl opravdu něco na srdci?

Ať si našel klidně další viteál, dneska na to vážně nemám, pomyslel si chmurně a odolával nutkání ukončit lekci dříve. Další lektvary měl až odpoledne s šesťáky.

Jenomže vaření teď bylo v kritické fázi a on nechtěl zbytečně uklízet po hromadném výbuchu.

Obrnil se tedy proti bolesti, která mu pomalu ale jistě šplhala po zádech a s každým nádechem a výdechem se hravě zhoupla na všech zlomených žebrech.

Konečně se přiblížil konec dopolední lekce.

„Kdo má dovařeno, odevzdá mi vzorek, uklidí si po sobě a může jít,“  oznámil třídě lektvarista,  sám sobě znějící slabě a roztřeseně. Několik hlav se dokonce zvedlo a zkoumavé pohledy zaútočily na jeho osobu.

„Je na mém pokynu něco nesrozumitelného? Pokud ano, rád vám to vysvětlím během trestu po škole!“ zahřměl, což mělo za následek urychlené sklopení studentských hlav a téměř kompletní vyčerpání jeho sil.

Studenti tiše odevzdávali své vzorky a pak se rychle zdekovali. Bylo očividné, že mistr lektvarů je dnes silně nenaložen a nikdo nechtěl vyfasovat trest.

Posledním, kdo odevzdával svůj vzorek, byl Potter.

„Pane,“ začal, ale nevěděl jak dál.

„Co je, pane Pottere, celou dobu na mě zíráte, jako byste měl cosi na svém chrabrém srdci,“ ušklíbl se Snape, ale chyběl tomu jeho obvyklý sarkastický tón.

„Cítíte se dobře, pane? Neměl bych zavolat madam Pomfr...“ odvážil se Harry, ale záblesk v očích jeho učitele ho donutil zmlknout.

„Pane Pottere, ač si to zjevně nemyslíte, jsem zcela schopen postarat se o sebe sám. A to, zda mi je, či není dobře, rozhodně není vaší věcí. Takže si seberte tu svou nebelvírskou starostlivost a odneste si ji tam, kde o ni stojí. Hned!“

Harry přimhouřil oči a věnoval mu nasupený pohled. Pak ale pokrčil rameny a vydal se na cestu ke dveřím učebny.

„Mezek jeden! Tak ať si klidně trpí, když si nenechá pomoci,“ mumlal si pod fousy.  Ale když zavíral dveře, silně mu škublo v zádech. Zarazil se a znovu stiskl kliku.

Snape stál kus od katedry, ramenem opřený o zeď, hlavu svěšenou, oči zavřené a v obličeji takový výraz utrpení, až se Harry zarazil. Tiše za sebou zavřel dveře a popošel k vysokému muži; nerozhodně zastavil pár kroků od něj.

Snape ho uřkne do bezvědomí, prolétlo mu hlavou.

„Pane...“

Harry by nevěřil, že je někdo schopen změnit svůj výraz během mrknutí. Snape na něj zíral s ledovou maskou ve tváři a jeho oči hořely zlostí.

„Pottere, to jste nerozuměl tomu, že máte vypadnout z mé učebny? Mám vám to snad dát písemně? Nebo byste raději význam věty „Hleďte si svého“ rozebral v třístopé eseji?“ hlas mistra lektvarů nabíral na intenzitě, ale strnulý postoj ukazoval, jako moc se ten muž musí přemáhat.

„No tak, nebuďte idiot, chci vám jen pomoci!“ Harry už také ztratil trpělivost a s tím i kontrolu nad svou pusou.

„Co si to... Vy spratku!“ rozohnil se Snape a v rozčilení se prudce odtáhl od zdi, o kterou se doteď nenápadně opíral, a rychlým půlobratem vykročil k prostořekému studentovi.

Ostrý zvuk praskající kosti zazněl v klenuté sklepní místnosti jako výstřel. Snape zalapal po dechu a chytil se za žebra.

Harry nedbaje na bolest, kterou cítil jako slabou, ale i tak dost důraznou ozvu ve vlastním hrudníku, instinktivně natáhl ruku a zachytil naklánějící se postavu.

„Okamžitě mne pusťte, Pottere, co si u Merlina myslíte, že děláte?“ sípal Snape a snažil se vymanit svou paži z překvapivě pevného sevření.

Harry ho tedy pustil; muž se prudce narovnal. A nová, bodavě syrová bolest, se zakousla Harrymu do plíce; Snapeovi unikl krátký sten; s chrčivým výdechem mu ze rtů stékala stružka krve.

Harry ještě stačil zaznamenat záblesk paniky v černých očích, než to profesorovo tělo konečně vzdalo a postavilo se vůli na odpor; omdlel rovnou do Harryho náruče.

vvv

Pokračování zde

Poslední komentáře
09.07.2012 21:46:35: Fakt úžas nad takou dávkou baranej tvrdohlavosti. Harry mu chce pomôcť a on s bráni ako ďas. No to s...
18.04.2012 19:34:24: Chichi, tahle paličatost nemá chybu. Nebylo by pěkné, kdyby sebou Harry následkem spojení taky říznu...
15.04.2012 20:15:06: Severus je prostě paličák.smiley${1} Díky, moc se těším na pokračování.smiley${1}
15.04.2012 12:16:16: miluju chladnýho Severuse a jeho ledovou masku :) wow, řadím tuhle povídku na vysoce sledovanou :)...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.