Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 15a. kapitola - Boj, Gilly a Accio

Drazí moji čekající, myslím, že byste si všichni zasloužili řád za to, že jste nade mnou ještě nezlomili hůl a vydrželi do poslední kapitoly. Je dost dlouhá, takže ji rozděluji na dvě části. Přiznám se, že s ní nejsem spokojena, ale lepší už to nebude. Tak doufám, že se nebudete nudit.

Za komentáře u minulé kapči děkuji: Erumoice, Patoložka, Nella, sisi, beruska, Sitara, Vinka, Eslune, Slimca75, Mononoke, Mája, Blesk, Achája, pajka, jesssnape, Saskya, grid, Klára, Agnes

Za rychlé a velmi ochotné obetování velice děkuji Máje. Všechny chyby, které v textu najdete, padají na mou hlavu.

Jenže než stačil Severus pronést nějakou sarkastickou poznámku o nechápavých idiotech, ozvala se rána, hrad se otřásl v základech.
 
A zároveň s ránou zacukala Severusovi paže se Znamením i Haryho jizva na čele. Oba na okamžik zmrzli v čase. To předtucha něčeho zlého jim ledovými prstíky pohladila obratle a proměnila je v kámen.
„Severusi,“ ozvalo se najednou celým pokojem, jakoby se sám prostor stal zvukem. Zvukem, který pronikal do mozku a zanechával po sobě ostré úlomky hrůzy, ačkoli zněl tiše a falešně sladce.
 
„Máme spolu nějaké nevyřízené účty, můj zrádný příteli. A já je nyní hodlám jednou provždy vyrovnat. Myslel sis, že se tu schováš jako krysa v noře? Myslel sis, že tě nenajdu? Takové podceňování! Jsem uražen, Severusi. Je pravda, že se k tobě nemohu dostat, toto místo je chráněno podivnou magií, ale nemyl se. Když já nemohu k tobě, jsem si jist, že ty přijdeš ke mně. A rád! Nechtěl bys přece, aby kvůli tobě zemřeli jiní, že ne? Vím, jak pateticky lpíš na svých zásadách a čeho se nejvíc bojíš, a to tě činí slabým, Severusi. A jen tak pro představu – abych tě ušetřil vymýšlení plánů na jakýkoli úskok – ti prozradím, že tu na tebe čekají tví milí, mladí studenti. Pravda, je jich jen osm, ale jistě oceníš jejich výběr. Je to výkvět Bradavic, jen ten hlavní chybí...   Pan Potter se v posledních dnech v Bradavicích nezdržoval, ale to ty víš, že, Severusi?  Jsem si jist, že je nyní s tebou. Takže... trvám na tom, že přijdete oba, můj milý mastičkáři.“
 
Hlas se na chvíli odmlčel, jen aby se ozval znovu, nyní již plný neskrývané zášti a vzteku:
„Dávám vám dvacet minut, abyste vyšli z ochran, jinak si ti malí špinaví Brumbálovi stoupenci budou přát, aby se nikdy nenarodili.“
 Harry se Severusem na sebe hleděli v němé hrůze, která jim ledovými prsty stiskla hrdlo. Nakonec to byl první Harry, kdo se pohnul. Stínovou magií se oblékl a vyběhl ze dveří, Severuse v patách.
„Kam si myslíš, že běžíš?“
„Kam bys řekl? Slyšel jsi, že má rukojmí a já je nehodlám nechat v těch jeho odporných pazourech už ani minutu!“ vykřikoval Harry cestou k hlavní bráně.
 
„U všech Morgan!“ zahromoval lektvarista, popadl mladíka za nadloktí a trhnutím ho zastavil. „Zkus se na chvilku zamyslet, Pottere. Zabije je, jakmile vystrčíme z ochran nos. Musíme poslat pro pomoc a vymyslet, jak z toho ven.“ Nedal mu šanci protestovat, otočil se a táhl ho za sebou.
Harry se trochu vzpamatoval. Severusova naježená magie ho postrkovala, stejně jako ruka, stále pevně ovinutá kolem jeho nadloktí.
 
„Pusť,“ vytrhl se mu, ale vyrovnal s ním krok, aby bylo jasné, že nehodlá utéct. „Dobře, trochu jsem zpanikařil,“ připustil, když rozšifroval Severusův nabroušený pohled. „Kam jdeme? Máš plán? Co budeme dělat? Jak chceš přivolat pomoc?“ Otázky z něj padaly jak mince z kouzelného oslíčka, ale odpovědí se mu nějak nedostávalo. Se vzrůstající frustrací zpomalil a zahleděl se do  lektvaristova obličeje. Byl bledý, zamračený a jeho oči měly vzdálený soustředěný výraz, který jasně hlásal, že jeho nitrobrana je v plné polní.
 
„Severusi, odtikává nám čas, co chceš dělat?“ zeptal se po chvíli nuceně klidným hlasem.
Konečně se na něj starší muž podíval, zastavil a potřásl hlavou. „Zvažoval jsem útok ze zálohy, ale nevím, jak se k nim dostat nepozorovaně. A máme jen pár minut. Můžeme dát vědět Albusovi. On ví, kde se hrad nachází, jenže nejbližší místo, kam je možné se přemístit, je vesnice. A než se sem kdokoli dostane, bude pozdě!“ rázoval sem a tam, zatímco nahlas uvažoval.
 
„Kdybychom aspoň věděli, kolik jich je a kde přesně jsou. Myslíš, že z věže by byl dobrý výhled?“ zeptal se Harry a Severus najednou ztuhl uprostřed kroku.
„Já idiot!“ zanadával a rozběhl se chodbou k severní straně hradu. Harry na nic nečekal a vyrazil za ním. Trvalo jim jen minutu, než se ocitli v místnosti, která byla vybavena jako přijímací salon. Severus nic neřekl, jen přistoupil ke stěně, která byla prostá nábytku, položil na ni dlaň a zavřel oči. Za okamžik stěna zprůsvitněla, jako by byla ze skla.
„No tedy!“ vyjekl Harry, ale pak ztichl. Před jejich očima se objevil děsivý obraz.
 
Deset postav v kápích a bílých maskách smrtijedů s Voldemortem v čele. Dva stáli u skupinky balvanů roztroušených na malém prostoru planiny před hradem a hlídali rukojmí sedící na zemi. Voldemort zrovna cosi vykládal menší, zjevně ženské postavě, pokorně stojící po jeho boku.
 
„Belatrix a všichni z nejužšího kruhu,“ zamumlal Severus a zatnul zuby. Každý z těch temných kouzelníků tam venku byl dobrý v soubojích a ještě lepší v úskocích. Postava nejblíže rukojmím byla obrovitá a ten druhý strážce byl pro změnu dost objemný v pase. Pro Severuse nebylo těžké poznat o koho se jedná. „Crabbe a Goyle, tupci,“ odfrkl si pohrdavě a pak se obrátil na Harryho, který byl podezřele zticha.
 
Mladík upřeně zíral na zajatce. Byl zcela nehybný, jen ohryzek na krku mu poskakoval, jak se snažil polknout knedlík, který se mu zhmotnil v hrtanu.
„Ron a Hermiona,“ zašeptal. Pak zvedl oči, ve kterých se rozpíjelo zoufalství jako inkoust ve vodě. „On má mé nejlepší přátele a půlku Brumbálovy armády, Severusi.“
„Tím líp,“ zabručel muž a mladík se na něj zadíval, jako by mu přeskočilo.
„Aspoň se budou umět trochu bránit,“ vysvětlil Severus a Harry jen zamrkal. Zaklepal hlavou a silou odvrátil své myšlenky od strachu o své kamarády.
„Takže... máš plán?“ zeptal se.
 
„Nejdřív musíme poslat pro pomoc,“ odpověděl Severus a zamířil ke krbu. Vzal z římsy letax a hodil ho do ohně. Ozvalo se zapraskání, plameny zrudly a opět nabraly své přirozené barvy.
„U všech skvorejšů, zablokoval letaxový meziprostor!“ zahromoval Severus a zatnul pěsti. „Nemohu poslat ani skřítka. Jestli se Bradavice připravují na boj, budou ochrany nastaveny proti vniku kohokoli cizího. Ksakru!“ Zatnul pěst a vztekle uhodil do kamenné římsy.
 
„Dobře, takže jinak, poslouchej. Ven vyjdu jen já,“ začal, ale Harry mu okamžitě skočil do řeči.
„Tak na to zapomeň, nenechám tě tam jít samotného!“

„Sklapni, Pottere. Já ho znám, když uvidí jen mne, nezabije mne hned. Bude chtít i tebe a krom toho se mi bude chtít pomstít...“
„Takže se necháš mučit, jen abys získal čas? To je vážně geniální, plán! Jakmile tě začne mučit, já se zhroutím, fakt perfektní!“ vyprskl Harry.
„Máš snad lepší nápad?“ opáčil Severus nebezpečně studeným hlasem.
„Klidně to můžeme udělat i obráceně, proč by ses měl bavit jen ty?“
„Mě to jako zábava nepřipadá, ty tupče, ale nemáme jinou možnost. A já jsem na mučení od toho bastarda zvyklý,“ argumentoval vztekle Severus. Harry se chystal k plamenné odpovědi, když se s tichým „puk“ vedle nich objevila Gilly.
 
„Okamžitě se přestaňte chovat jako malí chlapci, nebo vám Gilly osobně naplácá. Utíká vám čas! Pan Severus by měl zkusit použít svůj mozek, kterého si tak cení. Ačkoli Gilly v poslední době pochybuje, že pane Severus nějaký má! A pan Harry bude poslouchat Gilly, nebo se neznám!“ Ke konci své řeči už skřítka křičela a oba velcí a mocní kouzelníci na ni ze své výšky jen nejapně zírali.
„Tak a když jste konečně sklapli, Gilly vám řekne, co je třeba udělat. Pamatuje si pan Severus, že pod hradem je síť chodeb?“
 
Severus se vzpamatoval, potlačil chuť tu malou postavičku proměnit na ozdobu do květináče a oči se mu rozsvítily nadějí.
„Myslíš, že některou můžeme použít?“ zajímal se a rovnou se vydal ke vstupu do sklepení. Gilly ho ale zastavila.
„To není to, co Gilly myslela. Z hradu vede tajná úniková chodba. Už několik staletí nebyla použita, ale je udržována magií. Měla by být průchodná. Je zapečetěna krevní pečetí, takže ji může otevřít jen příslušník rodu. Nevím, zda by na to krev pana Harryho stačila. Myslím, že to musí udělat pan Severus. Vidíte ty kameny, u kterých sedí zajatci?“ Napřáhla svou malou ruku a ukázala na shluk obrovských balvanů rozhozených hala - bala na prostoru pár metrů čtverečních. „Není panu Severusovi ani panu Harrymu trochu divné, že jsou to jediné velké kameny v jinak lysém a pustém okolí?“ ušklíbla se, když se na ni Severus podíval s pochopením.
 
„Jsou tam jen za jedním účelem – maskovat vstup do podzemí. Je to první vstup, chodba vede až k hranici vesnice.“
„Velký Merline,“ vydechl Severus, sklonil se, zvedl překvapenou skřítku do vzduchu a dal jí pusu na čelo. Hned ji zase postavil na zem a Gilly překvapením málem spadla na svůj malý zadek.
 
„Kde je vstup do té chodby?“
Gilly si znechuceně třela políbené místo na čele. „Vstup je maskován v krbu,“ řekla a lusknutím uhasila oheň. Další lusknutí krb zbavil popela a oharků.
„Pokud Gilly ví, měla by tam být nějaká značka, ale nikdy ji neviděla.“
To už oba muži zmizeli v obrovském krbovém prostoru, pozorně zkoumajíce stěny.
„Něco mám,“ zahlásil Harry a nechal Severuse, aby si s ním vyměnil místo.
„Nahoře, těsně pod ústím komínu, je nerovnost. Vypadá to jako nějaký znak.“
 
Místo bylo očouzené a za léta používání krbu rozpraskané. Severus nahmatal nějaký výběžek.
„Je tu něco jako květ,“ zahuhlal, jak byl skrčený a snažil se co nejlépe zmapovat prsty okolí stěny.
„To je logické, když rod Hawků byl plný Cantaflores,“ přikývla Gilly, až zaplácala velkýma ušima.
„Takže – jak to otevřeme?“ zajímal se Harry. Květiny ho moc nebraly.
 
Severus se ušklíbl, uchopil hůlku a se zašeptáním řezacího kouzla si vyrobil na dlani tenkou malou ranku. Nechal rudé kapky, aby vystoupily na povrch, a pak dlaň přitiskl na ornament. Cítil, jak pod jeho dlaní povolil a zasunul se do masy stěny. Něco cvaklo a hustá vlna magie dýchla do krboviště. Stěna za ohništěm se tiše a hladce odsunula. Z černé hloubky zavanulo vlhko a chlad. Tmu však v okamžení prořízlo světlo z magických pochodní.
 
„Tak to bychom měli,“ oddechl si Severus. „Teď ještě jak stihnout dojít pro pomoc, když nám zbývá sotva deset minut?“ zamumlal si spíš pro sebe.
 
„Co patron?“ navrhl Harry. Severus se plácl do čela. Znechuceně nad sebou zafuněl, a zatímco mumlal cosi o tom, že mu blízkost jistého Nebelvíra nebezpečně snižuje IQ, vytahoval hůlku.
„Expecto patronum!“ A z jeho hůlky vyskočil naježený makuguár. Severus na něj chvíli zíral. Makuguár byl druh maguára, který ale již dávno vyhynul. Na dochovaných kresbách měl černou barvu, obrovské tesáky, na uších štětičky a huňatý ocas. Severus si vždy myslel, že je poněkud podivné mít za patrona vyhynulé magické zvíře. Nyní byl však jeho makuguár třikrát větší než obvykle. Zatřásl hlavou, rychle se vzpamatoval a vložil stříbrnému zvířeti do paměti vzkaz.
 
„Albusi, našli nás. On je venku a má s sebou celý vnitřní kruh. Je jich celkem dvanáct. Vypadá to, že si je jistý, že nám nikdo nepřijde na pomoc, protože jinak by tu měl daleko víc lidí. A má rukojmí. Osm studentů. Vezmi, kdo je právě při ruce z Řádu a přemístěte se do vesnice – víš, jaké jsou souřadnice. Jdu vám naproti! Pospěšte si!“ Severus odeslal makuguára do meziprostoru a obrátil se na netrpělivě vypadajícího Nebelvíra.
 
„Víme, že tam není nějaká past?“ zeptal se nejistě Harry, zatímco zíral do dlouhé úzké chodby, která se po několika schodech prudce svažovala a mizela za zatáčkou.
„Ne, ale stejně nemáme jinou možnost. Jestli se nepletu, tak na konci budou další podobné dveře, které musím opět otevřít já. Takže jdu.“
Jejich pohledy se střetly a Harry viděl v těch četných jezerech urputný boj. Muž dýchal rychleji, nad rtem se mu perlil pot a ruce se samy zatnuly do pěstí. Nechat Harryho, aby vyšel před hrad, vydal se Voldemortovi, aby se ho pokusil zdržet, bylo proti všemu, čím Severus byl. Celou jeho bytostí prostupoval nepřekonatelný odpor k tomu, co prostě musel udělat.
 
Silná ruka přistála na rameni lektvaristy, stiskla a vytrhla ho ze strnulosti. Černé oči se zavřely a když znovu pohlédl na Harryho, silná vrstva nitrobrany jako roleta zakrývala vše, co vřelo uvnitř. Přikývl. Nebylo třeba slov. Neměli čas ani jinou možnost, museli jednat rychle.
„Neriskuj, zdržuj, jak to půjde, moc ho neprovokuj a hlavně se neopovažuj umřít, slyšíš! Nebo si tam na druhou stranu pro tebe přijdu a přetrhnu tě jak hada!“ zavrčel Severus.
„Vrátím se hned, jak otevřu vstup u vesnice. Jestli tam Řád ještě nebude, nechám jim vzkaz. Vyjdu na povrch u kamenů, co nejdříve to půjde. Pokusím se osvobodit zajatce.“
 
„Jak poznám, že už tam jsi?“
„To poznáš, věř mi.“ Severus vycenil zuby v nepěkném úsměvu. Byl jako šelma, která se chystá zakousnout do své kořisti.
„Panu Severusovi by se mohlo hodit toto,“ ozvalo se jim ve výši pasu.
Gilly v ručkách svírala jakousi malou zaprášenou bedničku, kterou očividně vyjmula z výklenku na začátku chodby.
 
Severus ji s tázavým pohledem uchopil a zvedl víko.  A pak zalapal po dechu. V truhličce byly čtyři hůlky. Staré, zaprášené, ale podle magie, která z nich sálala, zcela jistě funkční.
„Předci pana Severuse nebyli hlupáci. Věděli, že pokud budou nuceni použít tajný východ, může to být za situace, kdy nebudou mít u sebe hůlku,“ vysvětlila Gilly se samolibým úsměvem.
Severus rychle vyjmul hůlky a vsunul si je do kapsy. Pak se otočil, prudce přitiskl rty na Harryho ústa a už mizel za rohem v chodbě.
 
Harry na nic nečekal a rozběhl se k hlavní bráně. Doufal, že jim pomůže Voldemortova samolibost a teatrálnost. Ten Hadí ksicht se strašně rád poslouchal a předváděl před publikem. Harry si jako trumf schovával fakt, že jsou nyní se Severusem magicky spojeni a tudíž dvakrát silnější. Uvědomoval si, že bude mít jen jeden pokus na to, aby toho zmetka překvapil a snad i zabil. Čím blíž byl hranici magické bariéry, tím větší mu v jizvě pulsovala bolest.
 
„K čertu, jestli se mi nepodaří dostatečně zpevnit nitrobranu, tak se mi hlava rozskočí dřív, než se k němu dostanu,“ mumlal si pro sebe. Na chvilku zastavil, soustředil se a vztyčil okolo své mysli pořádnou hradbu. Bolest polevila na snesitelné tepání. Harry byl teď Severusovi vděčný za neodbytnost, s jakou se ho nitrobranu pokoušel naučit. Nebyl tak dobrý, aby se Voldemortovi ubránil při přímém brutálním útoku, ale věděl, že nepodlehne hned. A to prostě bude muset stačit. Smrtijedy s jejich mistrem měl nyní přímo před sebou. Stačilo udělat krok, překročit magickou bariéru a uvidí ho.
„Jdu na to,“ poslal Severusovi telepaticky a doufal, že ho uslyší. Neměli příležitost vyzkoušet si tuto schopnost na větší vzdálenost. Nadechl se a vykročil.
 
xxxx
 
Severus postupoval úzkou chodbou tak rychle jak si troufal. Netušil, zda se tu někde neskrývá past pro nezvané hosty a neměl čas na pořádnou kontrolu. Ještě pod ochranou hradních štítů, aby ho ten psychopat venku neodhalil, vyslal jednoduché pátrací kouzlo, které mu odhalilo energetické pole, jež zaplňovalo celou chodbu. Na něj však nijak nereagovalo, pravděpodobně proto, že v něm poznalo potomka rodu. Po chvíli doběhl ke schodům, které prudce stoupaly k povrchu. U jejich vrcholu byla plošinka a na zdi opět znak růže. Minul schodiště a sprintoval dál.
 
„Jdu na to,“ dolehlo mu tlumeně do mysli. Na chvilku se lekl a pak mu došlo, že Harry zkouší telepati na dálku. V duchu vyslal modlitbu ke všem možným i nemožným bohům, aby se to všechno někde nepodělalo. V tom před sebou uviděl více světla. Chodba se rozšířila do menší kruhové a úplně prázdné místnosti. I tady vedly napovrch schody. Po dvou je vyběhl s pocitem, že mu prasknou plíce. Lehce se řízl do prstu a jeho krvavý povrch přitiskl na ornament růže, který pokrývaly nánosy prachu. Chvilku se nic nedělo a Severus se už začínal děsit, že je mechanismus dveří poškozený.
 
Pak to cvaklo, zaskřípělo a prasklo. Severuse oslnilo denní světlo. Hned na to ho do obličeje švihla větvička nějakého jehličnanu, který za ty roky pokojně rostl nad vstupem. To prasknutí musela být nějaká větev nebo kořen, uvědomil si okrajově. Odsunul vstupní dveře, jak to šlo, což nebylo moc. Bránil jim kmen toho stromu. Stačilo to však na to, aby se protáhl ven. Nechtěl strom magicky zlikvidovat, aby na sebe neupoutal nežádoucí pozornost. Rozhlédl se a zjistil, že je na zalesněném pahorku asi sto metrů od prvního domu ve vesničce. A v dohledu nebyla živá duše.
 
Vystartoval k domku. Znali ho tu, věděli, že je současný majitel neviditelného hradu, jak mu zdejší říkali. Čas od času jim vařil lektvary a oni mu za ně platili naturáliemi. Gilly vždy ocenila, když přinesl kuřata, hovězí nebo vajíčka, aby si zpestřili jídelníček, protože na hradě se vařilo převážně z darů jezera.
Doběhl k domku a bez klepání vpadl dovnitř. Mladá žena, která právě krmila batole nějakou kaší, vykřikla a miska jí vypadla z rukou. Batole začalo plakat.
„Omlouvám se, ale tohle je stav nouze, otázka života a smrti. Potřebuji pomoc,“ vyhrkl a doufal, že ji příliš nevyděsil.
 
„Každým okamžikem se sem přemístí několik lidí. Jedním z nich bude ředitel Bradavic, Albus Brumbál. Prosím, dejte jim toto.“ Z kapsy vytáhl jednu z nalezených hůlek, kterou ještě na hradě opatřil sledovacím kouzlem, vázaným na jeho krev. „Bude vědět, co s tím má dělat.“
Mladá žena na něj zírala s vykulenýma očima, ale pak přikývla, na nic se neptala a převzala hůlku.
„Díky!“ stiskl jí rameno, vyběhl ze dveří a utíkal zpět ke vstupu do chodby. Dveře nechal otevřené a vydal se tryskem k druhým schodům. Vzdáleně zaslechl prásknutí přemístění. Trochu ho uklidnilo, že pomoc je mu v patách. A pak ucítil, jak se mu do mysli vzdáleně zařízl Cruciatus. Chvilku mu trvalo, než pochopil, že kletba nebyla seslána na něj, ale na Harryho.
„Co to ten idiot, zase provádí, copak jsem mu neřekl, že nemá provokovat?“ zavrčel si pro sebe, ale spíš aby potlačil strach, než vinil Harryho z hlouposti. Pak se soustředil, aby mu mohl pomoci.
 
 
xxxx
 
Pro Voldemorta a jeho nohsledy to vypadalo, jako by se Harry zhmotnil uprostřed pusté pláně, těsně na hraně útesu. Mudlové viděli jen nehostinné a ostré útesy, které se tyčily vysoko nad zdánlivě obrovským jezerem. Zároveň byli odpuzováni matoucím kouzlem, takže by je nenapadlo, že tam kde již vidí jezero, by mohlo být něco jiného. Kouzelníci sice viděli totéž, ale cítili magickou bariéru. Ti nejsilnější by dokonce mohli určit přesné hranice.
 
Na Voldemortově hadím obličeji se mihl úsměšek.
„Pan Potter, jaké milé překvapení. A kde jsi nechal svého profesora? Neříkal jsem snad, že máte přijít oba?“ Jeho poslední slova už zněla syčivě s přídavkem vzteku.
 
„Snape je v kómatu. Pokoušel jsem se ho během lhůty, kterou jsi nám dal, Enervatem vzbudit, ale marně. Jed už postoupil příliš daleko,“ řekl Harry a sledoval, jak Voldemort mhouří v podezření oči.
Zjevně zvažoval, jestli mu nelže. Pak vystrčil rozeklaný jazyk a v podivně obscénním gestu jím zakmital.
 
„Opravdu? Tak se podíváme, jestli mi nelžeš.“ Rudé oči ho probodly upřeným pohledem a Harry ucítil prudký útok na svou mysl. S tím počítal. Chvilku se naoko bránil, zapotácel se a pak nechal na povrch vyplout vzpomínku na Severusovo bezvědomí. Pro efekt zasténal, chytil se za hlavu a vnutil Voldemortovi pár vzpomínek z hodin lektvarů a famfrpálu, aby vzbudil dojem, že se nitrozpytu urputně, ale neuměle brání. Cítil zvýšení tlaku té odporné hadí mysli a opět nechal uniknout několik vzpomínek na Severusovo postupné podléhání jedu. Tak se soustředil na to, aby vše vypadalo věrohodně, že ho náhlé uvolnění mysli překvapilo.
 
„Ale Harry, nač ten odpor, zjevně jsi pochytil základy nitrobrany, ale přece si vážně nemůžeš myslet, že bys odolal mně. Jsem daleko silnější, kdypak si to konečně uvědomíš? Snad ne až v okamžiku, kdy budeš umírat?“ posmíval se Voldemort a jeho věrní nohsledi mu přizvukovali.
 
Harry prudce oddechoval jako po velké námaze a vrhal po Hadím ksichtu nenávistné pohledy. Zatím mu ta komedie vycházela. Bolest ale předstírat nemusel. Následkem nitrozpytu mu jizvou do hlavy proudil snad tekutý oheň.
„Nikdy nevyhraješ, Tome,“ zasípal a pomalu se narovnal.
„Crucio!“ zavřískal Temný pán a Harry se zhroutil v křeči. Utrpení ve své čiré podobě se mu jako nejrychlejší sprinter rozběhlo po nervových vláknech a škodolibě stepovalo na jejich zakončeních.
 
„Harry?! Harry, soustřeď se!“ ozvalo se mu v hlavě. Už ten hlas sám byl jako pohlazení sametu, ale vědomí, že má se Severusem spojení, mu pomohlo i v té neskutečné bolesti vyjasnit mysl.
„Tak je to správně, schovej se ve své mysli, nech bolest na povrchu a ukryj se před ní,“ vedl ho dál a Harry ho následoval. Najednou dokázal alespoň částečně oddělit své já od utrpení těla a vnímat své okolí.
„Výborně, Harry. Za chvíli osvobodím zajatce. Řád už je na cestě. Vydrž ještě pár minut. Jsem s tebou.“
 
A zatímco se Harry zmítal na zemi, Voldemort se mu posmíval:
„Harry, Harry, Harry, víš, že nesnáším tohle oslovení. Asi tě budu muset naučit, jak se ke mně máš chovat. Když o tom tak uvažuji, možná bych si tě mohl nechat jako domácí zvířátko. Věř mi, zkrotil bych tu tvou protivnou nebelvírskou povahu. Naučil bych tě milovat bolest a žebrat o mou pozornost.“ Zdálo se, že tahle představa Voldemorta nadchla, protože polevil v proklínání a lačně na mladíka zíral.
 
„Naser si,“ zaskřehotal Harry, čímž Voldemorta jen pobavil.
 
„Jako první ti asi vyříznu jazyk. Ještě si musím rozmyslet, co s tebou, ale teď je na řadě ten prolhaný zrádce. Chudáček Severus, je na tom opravdu bídně, že?“ teatrálně si povzdechl a vděčné smrtijedské publikum zahýkalo pobavením. 
 
„Jistě, jed mé drahé družky je vždy smrtící, překvapuje mne, že vůbec přežil tak dlouho. Ne nadarmo je mistrem všech lektvarových patoků. Zajímalo by mne, čím se udržel tak dlouho při životě,“ pronesl přemýšlivě, jako by nad tím skutečně uvažoval. 
„A mimochodem, drahý Harry, máš u mne vroubek. Zabils mou krásnou společnici a za to zaplatíš. Stejně bych ale byl radši, kdybys Severuse přinesl s sebou. I když je v kómatu, stále může cítit bolest a já ho nehodlám o privilegium chcípnout v agonii připravit.“
Voldemort vydal nechutně syčivě skřípavý zvuk. Harrymu z toho přeběhl mráz po zádech, když si uvědomil, že to byl smích.
„Nechte ho mě, můj pane, dokážu mu způsobit taková muka, že mu ani bezvědomí nepomůže,“ zavřískala Belatrix a nenávistně se na Harryho zašklebila.
„Trpělivost, Bello, možná ti ho na chvilku půjčím, ale nejdříve si tady s Harrym popovídám. Je to přece naposledy, co mluvím s Vyvoleným,“ udělal náznak úklony a znovu se sarkasticky zasmál.   „Za chvilku z něj totiž bude buď mrtvola, nebo můj oddaný mazlíček s fazolí místo mozku,“ řekl posměšně a banda maskovaných postav za ním se pochechtávala.
 
Harry Voldemorta už chvilku skoro nevnímal. Využil jeho sebevychvalování před těmi patolízaly a zaměřil se na skupinu zajatců, kteří nehybně seděli opřeni o kameny. Bylo jasné, že jsou pod znehybňujícím kouzlem.
 
„Harry, už jsem tu, připrav se.“ Jasný hlas Severuse v jeho hlavě byl znamením, že je blízko.
„Rozdám tvým spolužákům hůlky, a zaútočíme na tu bandu zezadu, hned jak dorazí posily.“
„Severusi, jsou pod znehybňujícím kouzlem, musíš je nejdřív uvolnit. Jenomže jakmile ten slizkej bastard ucítí tvou magii, budeš prozrazen. Takže by bylo lepší, kdyby je uvolnil Brumbál. Nevíme, kdo na ně to znehybnění seslal, a pokud to byl Voldemort, tak jen Brumbál bude dost silný, aby kouzlo zrušil,“ vychrlil Harry ve spěchu telepaticky.
 
Chvilku bylo ticho, jako by Severus zvažoval možnosti.
„Dobře, počkám na posily, ale jen pokud ti nebude hrozit přímé nebezpečí. Naštěstí mne ten bastard nemůže mučit přes Znamení během boje, protože to vyžaduje soustředění. Jinak by mne vyřadil ze hry hned, jak by mne ucítil.“
„OK, počkám, až se zajatci začnou hýbat a pak zaútočíme. Hlavně na sebe dávej pozor!“
„To ty si dávej pozor. A ještě něco – až na něj zaútočíš, neohlížej se na mne. Vezmi si tolik síly, kolik budeš potřebovat, rozumíš?!“ Naléhavost v Severusově mysli byla taková, že Harry nepochyboval o tom, jak vážně to myslí. A také si uvědomoval, co by se mohlo stát, kdyby Severusovi odčerpal všechnu magii.
„Rozumím,“ odpověděl vážně. Chtěl mu ještě říct, jak moc ho miluje, ale Voldemort mu zase začal věnovat pozornost.
„Ale no tak, Harry, je krajně neslušné, nevěnovat plnou pozornost svému pánovi. Protože já jsem tvým pánem, ať se ti to líbí nebo ne!“
„Ty? Ty bastarde, ty nejsi pánem ani svého vlastního těla, natož mým! Jako parazit sis ho musel ukradnout a...“
Co chtěl Harry dál říci, se už nikdo nedozvěděl, protože Voldemort se s nepříčetným výkřikem vzteku k němu vrhl a sevřel své kostnaté ruce kolem Harryho krku.
Výbuch žhavé koule bolesti v jizvě Harryho skoro oslepil. Pokusil se ty nadlidsky silné pařáty ze svého krku strhnout, ale nehnul s nimi ani o píď.
„Já tě naučím úctě a poslušnosti, ty nedomrlé štěně, budeš mi lízat prach z bot a plazit se přede mnou jako červ,“ vřeštěl Voldemort, zatímco jeho obecenstvo nejistě přešlapovalo v uctivé vzdálenosti za ním. Nebyli zvyklí, že by jejich pán někoho napadl fyzicky, tak se do toho raději nemíchali.
Harrymu povážlivě docházel vzduch, bolest v hlavě sálala ohnivými šlahouny a vědomí pomalu odplouvalo.
Poslední komentáře
14.02.2015 21:03:07: Uf, poviem ti, že som pomaly ani nedúfala v pokračko a prídem sem po čase časúcom a puf! Je to tady!...
07.10.2014 22:23:02: Bože to je strašne napínavé:) Harry je taký malý neposlušný provokatér. Kde v keli je tá posila? Úža...
26.09.2014 23:19:03: Eslune - já děkuji za úžasný komentík a doufám, že i druhá část se Ti bude líbit smiley${1}
25.09.2014 11:18:42: POPO, ach úžasná POPO libující si v trápení napnutých čtenářů, děkuji. Ta akce je boží a Gilly mám č...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.