Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 12. kapitola - Noční kráska

Raději se nebudu omlouvat za nehorázné čekání, které jste musely/i podstoupit - věřte mi - nebylo příjemné ani pro mne. Kapitolu věnuji s díky všem komentujícím:

Marci, Maky, Nu-kua, weras, grid, Blesk, leaena09, Sitara, Slimca75, belldandy, kytka1, Mája, Airiny, patolozka, Vinka, bacil, Sallome

S nasazením vlastního zdraví a navzdory krutým horečkám důkladně obetila Casiopea, takže veškeré chyby v textu padají na mou hlavu. Casie, díky, jsi nej!

$$$$$

Harry vystřelil do sedu. Tisíc jehel, které mu projely celým tělem, mu dalo na vědomí, že to nebyl nejlepší nápad. Hojení zdaleka nebylo u konce.

„Co se děje?" vyhrkl a se zatnutými zuby se pokoušel rozdýchat návaly slabosti a bolesti.

„Pan Severus…" stačila říci skřítka, zatímco Harry už byl na kolenou a sesílal diagnostickou inkantaci. „On… jed musel zasáhnout nervové centrum a způsobit svalovou paralýzu. Je v bezvědomí a začínají mu selhávat plíce a srdce," vysvětlovala Gilly něco, co Harrymu potvrzovalo i diagnostické kouzlo.

Panika opět roztáhla svá ledová křídla a s vřískotem letěla střemhlav Harryho vnitřnostmi.

Buch, buch… buch… … buch. Pomalejší a slabší údery srdce, spolu se sípavým zvukem vzduchu, který unikal z nespolupracujících plic, mladého kouzelníka probraly.

„Renascor! Respire!" splynulo mu ze rtů, aniž by přemýšlel. Kouzla určená pouze pro lékouzelnický personál, ukrytá v podvědomí, sama vyplula napovrch. Netušil, že si je zapamatoval, když letmo listoval v desítkách knih při hledání informací o spojení magií. Neměl páru, zda je provedl správně, ale rytmus Snapeova srdce se ustálil a dýchání bylo opět pravidelné, ačkoli jaksi podivně povrchové.

Oční víčka staršího muže se zachvěla a pomalu otevřela. Chvíli byly ty černé hlubiny skoro jako oči mrtvoly. Bez výrazu a života. Pak je naplnil intelekt, ačkoli nezatížený jakýmkoli pocitem.

„C... se…? P- oč…?!" Slova tvořená skoro ochrnutými ústy se nechtěla pořádně zformovat.

Gilly podala Harrymu silný Povzbuzovací lektvar. Jedno mávnutí hůlkou a byl v mužově žaludku. Obličejové svaly mu viditelně změkly, ačkoli mimika tváře se příliš nezměnila.

„Co se mi stalo?" vyslovil Snape už podstatně zřetelněji.

„Jed vás paralyzoval a málem vám zastavil dýchání i srdeční činnost," vysvětlil Harry tiše, sám stále ještě v šoku. „Zdá se, že Povzbuzující lektvar pomáhá s obličejovými svaly, ale na víc nestačí."

„Použil jste resuscitační kouzla. Dobře." Konstatoval Snape studeně.

Jenže dříve než si stačil Harry gratulovat, se černé oči zabodly do těch jeho. „Provedl jste je správně? Jak pracují ostatní orgány? Dokážete mne při vaší nekompetentnosti udržet naživu? Nezkušená amatérská aplikace těchto kouzel, může způsobit rozsáhlé poškození systému," informoval ho Snape opět tím monotónním bezemočním hlasem.

„Nemám tušení, ale zjevně zatím fungujete dost na to, abyste byl při vědomí a prudil," odsekl Harry. Navzdory tomu, že věděl, proč se Snape takto chová, ho jeho poznámky naštvaly. On se přece snaží!

„Pan Harry by si měl zase lehnout, jeho uzdravování ještě není dokončené," vložila se do toho skřítka, hodila po Harrym nesouhlasný pohled a zároveň nalila Snapeovi do krku Vyživovací lektvar. Polykání zvládl, svaly krku také ještě pracovaly.

„Nemůžu spát, musím teď dávat pozor na několik kouzel současně," zamumlal, ale nechal se dostrkat skřítkou zpět na svou polovinu postele a přikrýt. „A krom toho musím vymyslet, jak ho dostanu na jezero k tý podělaný kytce, když se nemůže hýbat. Jen Merlin ví, jestli bude moct zpívat, když mu ztuhla pusa," Harry jasně cítil ve svém hlase hysterii, ale nějak se nedokázal ovládat. Bylo toho na něj prostě moc a vnitřnosti sevřené strachy, že to Severus nepřežije, situaci zrovna nepomáhaly.

„Pane Pottere, uvědomujete si, že jsem tady a slyším, co říkáte? Vaše jednání je dle společenských konvencí hrubé a neslušné. Doporučuji, abyste se uklidnil," zaznělo studeně a Harry se oklepal.

„No to mi říká ten pravý odborník na etiketu a umění zdvořilé konverzace," vyštěkl podrážděně. Bezděčné očekávání sarkastické poznámky se rozplynulo po jediném pohledu do kamenného výrazu lektvaristova obličeje.

Co by za to dal, kdyby se na něj teď Severus utrhl a ostrým sarkazmem a jiskřením v očích ho setřel jak podlahu! Slyšet čistě kalkulující sterilní hlas ho jen potápělo hlouběji do bezmoci a frustrace.

Povzdechl si a složil obličej do dlaní. „Víte, jak přesně fungují udržovací kouzla?" zeptal se tlumeně, hlavu stále v rukách.

„S principem jsem obeznámen, ale přesnou definici magických kvocientů a vazeb s organismem kouzelníka neznám," odpověděl Snape.

„Hmm…, nemyslím, že tu ta kouzla musíme rozebrat na magiesenci," zamumlal Harry unaveně, a pak ho něco napadlo. Prudce zvedl hlavu a zavelel: „Accio Hippokratův spisek o magii léčivé i všeobecné." Ozvalo se prásknutí dveří, jak těžký svazek narazil při svém letu do veřejí, a vzápětí už Harry držel v rukou prastarou koženou složku, svázanou řemínky. Uvnitř byly volně ložené pergameny napsané starořečtinou s novějšími pergameny, které byly popsány staroangličtinou. Nedočkavě listoval, až narazil na kapitolu o životních funkcích. Pečlivě si znovu přečetl vše o podpůrných kouzlech a úlevně vydechl. Nepotřebovala časté obnovení, prostě fungovala do té doby, než byla ukončena.

„No, aspoň o jednu starost míň," zamumlal a pokusil se vyčistit si hlavu dost na to, aby mohl přemýšlet. Nešlo to. Únava a zbytková bolest ze zranění na něm ležely jako dusivý poklop. Potřeboval se vyspat.

„Gilly, zvládneš se o profesora postarat, než si odpočinu?"

„Gilly ví, co dělat. Pan Harry může být klidný. Gilly ho probudí, pokud bude potřeba," ujistila ho skřítka a s významným pohledem mu podala dvě lahvičky s bledě modrou tekutinou. Bezesný spánek.

„OK. Vzbuď mě večer. Musíme vymyslet plán poslední výpravy na jezero," požádal a v duchu překontroloval bariéry ve Snapeově mysli; držely. Obsah jedné lahvičky vkouzlil Snapeovi do žaludku a druhou vypil na ex. Spal dřív, než položil hlavu na polštář.

$$$$

„Tohle nebyl dobrý nápad," brblal Harry, když ukládal Severuse na provizorní lůžko, vykouzlené na přídi loďky.

„Byl to jediný nápad, který může fungovat." Gilly mu pomohla Snapea na lůžku zajistit a pak se vyčkávavě na Harryho zahleděla.

„Dobře, projdeme si to znovu. Vy," zadíval se na nehybného muže, který bez výrazu sledoval dění kolem sebe, „vyzpíváte Krásku. Gilly ji podle vašich pokynů sklidí. A já se budu snažit nezbláznit bolestí, správně?"

Věděl, že zní mírně pateticky a ublíženě, ale on se vážně netěšil na další dávku mučení, zvlášť když věděl, co přesně ho čeká. A aby toho nebylo málo, musel být hned po návratu do hradu k použití, aby Gilly na Severuse nebyla sama.

„Nechce si to pan Harry ještě rozmyslet? Magické znehybnění může během extrémní bolesti způsobit větší škody, než jsou zlomeniny a natržené svaly. Co když si poškodíte nervovou soustavu nebo mozek?" Otázka skřítky byla namístě. Netušili, co to s ním provede.

„Ne, potřebuji být schopen ti pomoci, kdyby se profesorův stav zhoršil. Nemohu být další noc pod vlivem léčivých lektvarů zraněný v posteli," stál si za svým tvrdohlavě.

Pečlivě uložil lahvičku s nervovým tonikem do zabezpečené krabičky v loďce. Spoléhali na to, že mu lektvar pomůže překonat následky mučení.

„Jste připraven, pane?"

Snape si odkašlal a z jeho krku se ozvalo jemné zamručení propletené tlumenými tóny. „Lepší už to nebude, takže můžeme vyrazit," souhlasil.

Harry odkryl výjezd z přístavu a několikrát se zhluboka nadechl. Pak ulehl na dno loďky a kývl na Gilly. Už předtím si vyzkoušeli, že skřítčí magie ho udrží nehybného stejně, jako Petrificus totalus, a on bude schopen stále kontrolovat bariéry v Severusovi.

Gilly vztáhla své malé ruce, její magie se vzedmula a Harry ztuhl jako prkno. Následně se loďka rozjela, navigována tichým studeným hlasem lektvaristy.

$$$$$$

Harry se modlil - tedy modlil by se, kdyby mu na to zbývala dostatečná mozková kapacita a aspoň špetka vůle. Místo toho se zoufale snažil udržet bloky kolem Severusova emočního centra a životní síly. Stále si matně uvědomoval, proč právě teď trpí. A v podstatě ani netušil, jak to, že se vše ještě nezhroutilo, protože to co zažíval posledních pár minut, od chvíle kdy Snape začal zpívat, se nedalo pojmenovat. Bolest ze včerejší noci byla jako procházka růžovou zahradou oproti tomu, co s jeho nervovými zakončeními a senzory dělalo znehybnění v kombinaci s muky, která na něj seslal Voldemort.

Nepřestávalo to. Černá magie na něj útočila, rozzuřená, zlá a krvelačná, odhodlaná pozřít co se dá. Každičký nerv v jeho těle znovu a znovu hořel a vybuchoval, vnitřnosti se snažily obrátit naruby a prodrat se skrz kůži, kosti neschopné zlomení sálaly rozžhavené doběla a svaly protkané miliardami Cruciátů o neutuchající síle bezmocně předávaly agonii dál do nehybného těla.

Mozek přetížený na hranici kolapsu začal zahalovat mlžný opar šílenství, realita mizela. Chtěl to vzdát, chtěl za každou cenu uniknout z toho pekla. Najednou si nemohl vzpomenout, proč to dělá. Proč dobrovolně trpí, když by mohl nechat svou magii stáhnout štíty a zbavit se neskutečné trýzně.

Mohl by, ne? Přestalo by to, ta neskutečná bolest by zmizela.

Jenže… kam?

Severus, Severus, Se-ve-ruuus!

To jméno v ozvěně rezonovalo jeho bortícím se sálem vědomí.

Proč jen nemohl křičet?

Řvát, až by mu praskly plíce?

Vyrval by si hlasivky. Nabídl by je bolesti jako výkupné.

Prosím, ven si je. Dám cokoli, tak ber, jen už přestaň!

Potřeba nějak uvolnit ten šílený tlak se stala jediným jasným bodem jeho vnímání. Hrozilo, že mu tělo vybuchne jako časovaná bomba.

Ne. Nemůže to vzdát, Severus by zemřel. Ještě chvilku, každou vteřinu přece musí být po všem… Prosím! Ať už je konec!

A potom se už nezmohl ani na mlhavou myšlenku. Trýzeň se triumfálně usadila na svém trůnu z potrhaných nervů a s šíleným smíchem polykala jeho příčetnost.

$$$$$

„Pane Harry!? Pane Harry, proberte se, už jsme v bezpečí!" Neodbytný hlásek mu vnikal do kaše, která dříve bývala mozkem.

Harry… to jméno zná.

Proč ho všechno tak bolí? Co se stalo? Kde je? A kdo je?

S velkým úsilím se pokusil soustředit. Cítil, jak mu tělo i hlavu postupně zaplavuje úleva a jakýsi mráz přebíhá po energetických drahách a spojuje poškozená nervová vlákna, oživuje mysl a dává ji dohromady.

Nervové tonikum… Ten název mu vyskočil z paměti a spustil lavinu. Okamžitě věděl, kdo je a co se děje. Prudce otevřel oči a nařídil svalům, aby ho vztyčily do sedu. Kupodivu ho poslechly.

Gilly si hlasitě oddechla. „Pan Harry je v pořádku, Gilly už měla strach, že Nervové tonikum nezabere. Ale pan Harry musí hned něco udělat. Pan Severus je v kómatu a jeho životní funkce se stále zpomalují. Zkolaboval hned, jak ta květina vykvetla. Gilly ustřihla květ a rychle dopravila loď zpět do hradu, ale nemohla pana Harryho probrat…"

Litanie skřítky mu bzučela v hlavě. Ještě stále cítil následky poškození mysli, lektvar pracoval, ale i on potřeboval čas.

„Gilly, stop! Zmlkni na chvilku," jeho hlas byl pouhý šepot. „Řekl ti Severus, jak ten květ použít?"

Skřítka jen zakroutila zamítavě hlavou, až jí uši zaplácaly. Harry zaostřil pohled a vydechl v úžasu.

Na dně loďky ležel zvláštní, ale krásný květ. Byl podobný lotosu, ale jeho okvětní plátky byly sametově černé se stříbrnými odlesky na krajích. Zářivě žluté pestíky tvořily dojem koruny. Nikdy by neřekl, že to zelené roští, které Snape vyzpíval, bude mít tak nádherné květy.

Opatrně vzal velký květ do rukou a do nosu ho udeřila vůně. Hmm… okouzlující, bohatá, mámivá, velmi uklidňující a tak známá! Věděl, že už ji cítil, jen si nemohl vzpomenout kde. Na tom však nyní nezáleželo. Severus už neměl čas.

„Nevím, jak ho použít, ale ta kytka je magická. Takže… její magii necháme pracovat a uvidíme. Pomoz mi," požádal skřítku. Kouzlem Snapea svlékl do půl těla a pak ho společně obrátili na břicho. Jakmile odkryli ránu, začala se Noční kráska chvět. Její vůně se znásobila a okvětní plátky se stočily ve směru poranění, jako přitahované magnetem. Harry květ vzal a opatrně, ho položil přímo na ránu. Vůně se stala téměř nesnesitelnou a květ vibroval, jenže nic jiného se nedělo.

„Něco schází," mumlal Harry a pokoušel se přimět mozek k myšlení…

„Co o té kytce víme?" začal s osvědčenou samomluvou. „Je léčivá, je opředená pověstí, je jako bezoár v rostlinné říši. Je to noční kytka, kvete jen za úplňku…" zuby si skousl dolní ret. „Doprdele, já už nevim!" zaklel frustrovaně a roztřesené prsty ruky mu zajely do vlasu, kde v půli pohybu ztuhly. „No jasně!" zvolal, „noční kytka. Úplněk!"

Rozzářené oči se setkaly s nechápavým pohledem skřítky. „Sleduj," řekl a namířil hůlku na skálu, pečlivě vyměřil úhel a jednou ranou vytvořil ve zvětralé hornině otvor velikosti melounu. Jasné světlo úplňkového měsíce proniklo do jeskyně a dopadlo na loďku. Harry pohnul Severusem tak, aby květ na ráně byl přímo pod měsíčními paprsky. A pak už jen v úžasu zalapali po dechu.

Stříbrný poprašek na krajích květu se rozzářil, vznesl se z plátků nad pestíky a v okamžiku, kdy je pokryl, se ozvalo zacinkání. To se květ změnil na něco podobného sklu a z pestíků začala stékat stříbrná tekutina přímo do rány. Naopak z rány se v protiproudu valila černá hmota, která nemohla být ničím jiným, než jedem Nagini. Pestíky se začaly zmenšovat, až úplně zmizely. V černém kalichu zůstal jed. Harry opatrně kalich vzal, opravdu byl podobný sklu, a položil ho na skálu vedle loďky. Rána na Severusových zádech se zatáhla a nezůstala po ní ani stopa. Znovu se ozvalo zacinkání, květ se změnil zpět na rostlinný materiál, který pod účinkem jedu zasyčel a ve vteřině vzplál. Během dvou vteřin po něm nezůstalo vůbec nic.

„No u Merlinových gatí, to tedy bylo něco!" hvízdl Harry.

„Pane Pottere, požaduji vhodný oděv a hned poté, abyste odstranil svou přítomnost z mé hlavy. Zjevně již pro ni není důvod." Studený hedvábný hlas ho naplnil euforií.

„Severusi!" vykřikl a vrhl se muži kolem krku. Kamenná strnulost ho však zchladila.

„Vaše chování je nedospělé a zbytečně emotivní," poučil ho Snape, zvedl se a důstojně kráčel ke schodům.

Harry jen protočil oči a vydal se za ním, zatímco Gilly zmizela s tichým „puf".

$$$$$

„Pan Harry k odstranění bloku mou pomoc nepotřebuje, jen musí stáhnout svou magii a bariéra povolí sama," řekla Gilly a obrátila své velké oči na Snapea, který nyní ležel na zádech na posteli. „Gilly by pana Severuse měla varovat. Vše se uvolní naráz. Bude to pro něj velká zátěž. Všechny city, pocity a vjemy, které se v panu Severusovi nashromáždily od narození, ho zaplaví a pravděpodobně způsobí velké potíže. Také je možné, že pan Severus neudrží svou magii a dojde k divokému uvolnění," nakrčila čelo a starostlivě na stoicky zírajícího muže zamžourala.

„Rozumím, je pravděpodobné, že podlehnu hysterickému záchvatu, což je logické a pravděpodobně nevyhnutelné, pokud chci opět ovládat sám sebe," odříkal strojově a pak se zahleděl na nervózního Harryho. „Odstraňte tu bariéru."

Harry si nejistě skousl ret a v rychlosti uvažoval. Snape byl velmi hrdý muž a jeho sebeovládání bylo něco jako jeho druhá kůže. Pokud z ní bude svlečen, vše co ucítí, bude vystaveno světu na odiv a v konečném důsledku mu to způsobí ponížení, které by nemusel překousnout. Jak mu pomoci překonat ten náraz, aniž by dal v sázku jeho důstojnost? A pak dostal nápad. Na celý pokoj uvalil štítové kouzlo a raději i ohnivzdornou clonu. Snad mu to alespoň trochu pomůže, zadoufal, než se soustředil na stále držící bariéru.

„Připravte se," zašeptal a v duchu se natáhl k bariéře, která již oddělovala jen čistou a silnou životní energii a emoční centrum; pomalu ji nechal rozpustit. Snad vteřinu se nic nedělo a pak ho dravý proud Severusových emocí prudce vyhodil z jeho hlavy ven.

Muž ležel strnule, nehybnou masku na tváři zkřivilo snad sto výrazů najednou a se záškubem očních víček se černé oči vytřeštily a zvětšily svou velikost snad dvojnásobně.

Matný povlak, který je do té doby potahoval, byl brutálně nemilosrdně stržen a odhalil emoce tak syrové, až se Harry zachvěl. Spolu se záplavou emocí se ze Severusova hrdla vyrval skřek obsahující snad vše, co člověk může cítit.

„Silencio," vyhrkl Harry rychle, a utnul tak jakékoli hlasové projevy, které by mohly z muže vytrysknout. Viděl, jak se Snapeovo hrdlo napíná křikem, krční tepna sebou cukala v náporu adrenalinu, ale nejhorší byl výraz v těch černých hlubinách. Snape se topil, dusil a hořel a to vše najednou. A Harry pochopil, že Silencio není dost. V mžiku dospěl k rozhodnutí. Stínovou magií zatáhl těžké závěsy a uhasl oheň v krbu. Místnost se okamžitě ponořila do naprosté tmy a ticha, které rušilo jen divoké zmítání těla na posteli, údery, pravděpodobně pěstí, či lokty do postele, a Harryho zrychlený dech.

Najednou se pokoj začal chvět divokou magií a ze Severusova těla v pulsech vycházely tlakové vlny. Harry tak tak stihl před sebe vyčarovat štít, i tak ho síla vlny odhodila na čelo postele. Věci a nábytek v místnosti dopadly hůře. Bylo slyšet tříštění skla, praskání dřeva a nárazy na kamenné zdi.

Nesnášel to. Nesnášel, když Severus trpěl a bylo jedno, jestli to bylo utrpení fyzické či psychické. V impulzu ochranářských pocitů, které vůči tomu muži měl, se prodral vlnami magie a zašátral po posteli. Nejprve nahmatal pěst, jež svírala pokrývku silou, která mohla lámat kosti. Rychle vyjel po ruce k rameni a cítil, jak je tělo, kterého se dotýká, napnuté, a třese se jako osika. Skoro násilím si Severuse přitáhl do náruče v pokusu poskytnout mu útěchu.

Mumlal nesmyslná slůvka, opakoval, že to bude dobrý, že to přejde a mezi tím hladil všude, kam dosáhl. Tělo v jeho náručí bylo nejprve tuhé jako prkno, třesoucí se prkno. Až po nějaké době, která se Harrymu zdála nekonečně dlouhá, začalo napětí povolovat a divoká magie se vrátila pod kontrolu svého majitele.

Severus byl rozklepaný, zpocený a mokrá tvář a záškuby hrudníku jasně hovořily o urputném pláči.

Nicméně ta nejhorší bouře už se přehnala. Harry sice netušil, zda jeho opatření budou dostatečná, aby se Snapeova roztříštěná hrdost poskládala zpět bez újmy, ale… Severus se nechal objímat a co víc, držel se Harryho, jako by byl posledním pevným bodem na světě.

Otřesy ustávaly a dech se zklidňoval, vyčerpaný muž usínal. Harry na něj i postel seslal Purus lavare a opět nechal vzplanout oheň v krbu.

$$$$$

Severus se topil. Jeho sál vědomí, černá diamantová pevnost se otřásla v základech, vzpomínky se spojovaly s emocemi a pocity. Vše bylo syrové a čerstvé jako v okamžiku, kdy je prožil poprvé. Intenzita výbuchu emocí vyrazila všechny dveře a chaos ovládl celý sál. Cítil vše najednou. Vše co si jen člověk během svého života v emoční paměti nastřádá.

Zpočátku částečně vnímal své okolí a své reakce. Slyšel se křičet, cítil, jak sebou hází na posteli a třese se, dech mu vyrážel urputný pláč. Ale jak intenzita prožitků rostla, tak ho pohřbila a zcela odřízla od okolního světa. Radosti, strasti, touhy, bolesti, přání a nad tím vším vina, která ho rozleptávala, sžírala zevnitř jako parazit. Rozprskla se v něm a jako výbuch sopky ho zalila žhavou lávou, ve které se smažil zaživa.

Tohle nemohl přežít. Něco takového bylo na jeden mozek, na jednoho člověka moc. Vždycky si myslel, že ví, co je mučení. Že zná všechny odstíny bolesti a utrpení. Až nyní pochopil, jak bláhový byl.

Severus ztratil pojem o čase, netušil, jak dlouho se zmítal v agonii, ale když opět začal vnímat, ucítil, že ho někdo drží. Jeho nos ovanula známá vůně čokolády a vanilky… Harry! Něco hebkého a mu pohladilo srdce. Okolní svět se zaostřoval, ačkoli byl podivně tichý a temný. Cítil na své tváři vlhkost a laskavou ruku, jak mu prsty počesává vlasy. Také tlumený hlas, který mumlal, že všechno bude v pořádku a že je v bezpečí.

Magie Silencia mu brnkla o vědomí a temnota v pokoji zapadla na své místo. Pochopil a cosi jako vděčnost mu stáhlo hrdlo. Na víc neměl sílu.

Severus byl unavený. Vzpomínky pomalu mířily do svých cel, již pevně svázány se svou emoční stopou a dveře se za nimi zavíraly. I ty nejhorší zážitky s Joshem byly bezpečně zamčeny za ocelovými vraty. Severus cítil, že něco je špatně, že by se neměl tak tisknout k tomu teplému voňavému tělu, které ho tak ochranářsky drželo. Že by se neměl poddávat laskání těch úžasných rukou. Ale byl utahaný, tak moc unavený. Držel se té bytosti, co ho objímala, a pocit bezpečí a vědomí, že není sám, ho zaplnily… usínal.

$$$$$

Pomalu se probouzel. Ještě v polospánku ohledával své tělo a mysl, zjišťoval, jestli už je v pořádku. Zavrtěl se a nespokojeně si povzdechl. Teplá postel byla pohodlná, ale to, že spal v šatech a ne v pyžamu, moc příjemné nebylo. Vzpomínky na včerejší noc se rozlily jako příliv a donutily ho prudce rozlepit oči. Jasné světlo pronikalo poloroztaženými závěsy a dávalo vědět, že venku je hezký den. Rozházené přikrývky a důlek v polštáři vedle něj byly jediným důkazem, že tu nespal sám.

Nadzvedl se na lokty a zamrkal. Vysoká černá postava stála u okna a bez pohybu zírala ven. Harry zkoumavě přelétl pohledem po štíhlém těle, oblečeném do všech patřičných vrstev. Jako by si oblékl brnění, napadlo Harryho a zlá předtucha mu zabrnkala na nervy. Ramena toho muže již nemohla být rovnější a postoj strnulejší.

„Severusi?" zašeptal nejistě a posadil se.

Nic, jen nepatrné zrychlení dechu prozradilo, že ho Snape slyšel.

„Jak je ti? Jsi v pořádku?"

„Proč?!" To jediné slovo prásklo prostorem, pronesené pohřebním chraplavým hlasem.

„Cože?" nechápal Harry a vstal z postele v úmyslu jít blíž.

„Proč jste mi to udělal?"

„Udělal? Nerozumím…" Harry se zastavil v půli pokoje.

Ošklivý smích vytryskl z úzkých rtů a Snape se otočil. Z očí byly dvě černé dýky, které se do Harryho nemilosrdně zabodly.

„Nerozumíte… No jistě, co jsem taky mohl čekat od rozmazleného nedospělého spratka s mozkem tlustočerva a inteligencí blátivky?"

Harry se zamračil a nechápavě potřásl hlavou. O co tu jde?

„Tak já vám to, pane Pottere, vysvětlím, aby i troll vašeho ražení pochopil. Proti mé vůli jste podnikl kroky, které vedly k mé neschopnosti se bránit. Ignoroval jste můj jasný nesouhlas s převzetím bolesti na sebe. Vnikl jste do mé mysli a ovládal jste mne jako loutku a jako bonus jste mne nechal projít peklem, když jste bariéru uvolnil!" Snape mluvil potichu, ale z každého slova čišel arktický chlad a téměř nenávist.

A to bolelo. Harry se nadechl a připravil k hádce.

„Neměl jsem jinou možnost! Bez té bariéry ve vaší mysli byste zemřel. A převzít na sebe bolest z mučení bylo mé rozhodnutí, ne vaše. Udělal jsem to dobrovolně!"

„Hovno dobrovolně!" Harry skoro nadskočil jak Snape zařval.

„Nechtěl jsem to, slyšíš, ty bezohledný spratku. Máš vůbec ponětí, jaké to je, vědět, že mou vinou zase někdo trpěl? Nemoci se proti tomu bránit? Jen bezmocně přihlížet jak ti mučení trhá tělo na kusy a přitom vědět, že v tu chvíli mi to bylo úplně jedno, protože jsem byl odříznutý od své podstaty?"

Snape se pomalu přibližoval jako predátor, připravený zaútočit. Nakonec rozlícený lektvarista Harrymu z blízka spílal do obličeje, když se střetli uprostřed místnosti.

„Myslíš, že pro mě to rozhodnutí bylo snadné? Věděl jsem, že nejsi ve své kůži. Jed ti vlezl na mozek a já nehodlal přihlížet tvým sebevražedným pokusům. Musel jsem něco udělat!"

„Tys nevěděl, nakolik mě ovlivňuje jed. Jen sis to vybájil v té své nemyslící palici. Stokrát raději bych chcípl, než abych ze sebe zase nechal udělat nástroj bolesti a mučení. Já ti kašlu na ten tvůj podělaný spasitelský nebelvírský komplex. To já s tím teď musím žít, ty tupý namyšlený fracku, kdo ti dal právo k tomu, cos mi udělal?"

A v tu chvíli se v Harrym něco zlomilo. Všechna ta frustrace, potlačovaný strach, nahromaděný za poslední dva dny, nejistota, zlost a pocit ukřivděnosti prostě vytryskly napovrch jako z jádra sopky. Jeho magie, silná a mocná zavířila pokojem, naježená jako vzteklá šelma.

Severusovým oparem vzteku prokmitl záblesk poznání, možná i paniky, ale než stačil cokoli udělat, chytil ho Harry pod krkem za hábit a silou ho přirazil k nejbližší stěně.

„Ty, pořád jen ty! Posloucháš se vůbec? Možná by sis měl uvědomit, že už nejsem dítě, které sklopí uši a nechá si bez odporu vynadat. Může mi být jen sedmnáct, ale prožil jsem toho víc než leckterý stoletý. Já netvrdím, že jsem udělal všechno správně, ale sakra! Já měl právo! Tak už se konečně přestaň litovat a nech minulost minulostí. Proč necháváš toho zmetka, který si nechal říkat dědeček, ovládat tvůj život? Ano, donutil tě udělat hrozné věci a ano, viděl jsem ve tvých vzpomínkách dost na to, abych pochopil jaké. Tak už se kurva přes to přenes a vezmi si, na co máš právo! To stejné právo, které jsem měl já, když jsem se rozhodl zachránit ten tvůj nevděčnej zadek! Už ti to doprdele dochází? Já tě miluju, a to mi dává všechno zasraný právo zachraňovat ti život, ať se ti to líbí nebo ne!"

Severus zíral. Byl přišpendlený ke zdi, silná pěst mu svírala hábit pod krkem, což zrovna neusnadňovalo dýchání, tisklo se k němu mladé tělo vibrující vztekem a impozantní, velmi dominantní naježená magie, obalovala tu jeho.

Ne, Potter rozhodně nebyl dítě. Pozvolna mu do mysli pronikala jeho slova.

Nechat minulost být? Dovolit si chtít? Dovolit si cítit?

Tuší vůbec ta zelenooká pohroma, co po něm žádá? Chtěl ho odstrčit… měl by ho chtít odstrčit… Jenomže naděje, nevítaná a děsivá, mu už plíživě vnikla do těla a neodbytně bušila na stěny jeho pevnosti. Potter ho prý miluje… miluje jeho. Ledovec uvnitř hrudníku začal praskat a vztek dostal jinou dynamiku, bez varování se změnil na cosi horkého a hladového.

Oba těžce dýchali, těla namáčknutá na sebe a oči pojil upřený pohled. I v Harryho zorničkách došlo ke změně. Prudce se rozšířily a do tváří se vlila červená. Severusův zrak sklouzl na stále ještě hněvivě zkroucená ústa, lesklá od slin a rudá jako krev.

Ozvalo se zasténání a dvoje rty se na sebe vrhly. Ne, to nebyl něžný polibek. Byl to souboj, útok i obrana, boj o nadvládu, o dech toho druhého, boj o přežití.

Ústa široce otevřená, jazyky nárokovaly svá území a hlasité steny dávaly znát, že zuby zraňují i laskají. Předháněli se ve strhávání oblečení, látky se trhaly, knoflíky odlétávaly na všechny strany.

Ani jeden z nich nepomyslel na svlékání pomocí magie. Oni totiž nemysleli. Dlouho potlačované touhy mocně podporované magií hradu je hnaly vpřed, nezadržitelně a jako požár braly vše s sebou. První ukořistěný dotek na holé kůži vyvolal zavrčení, šaty rychle skončily na zemi a oni na nich.

Nevnímali chlad kamenné podlahy. Jejich těla hořela. Ruce hltaly stejně jako ústa, jejich pohyby byly trhané, nesehrané, potřeba vsáknout se do kůže toho druhého byla k nesnesení. Kousali, škrábali a třeli se o sebe. Penisy napnuté k prasknutí, bolestivé touhou, byly rychle obaleny pěstí a hrubý naléhavý rytmus doplňovaly výkřiky a sténání. Na lubrikaci nebyl čas, a jestli to bolelo, dobře, i bolest někdy vede k rozkoši.

Hlavy zakloněné, těla propletená a boky zmítající se v nárazech do spojených dlaní. Severus vybuchl orgasmem první, zakvílel a zatnul zuby do Harryho ramene, což smetlo i jeho. S hlubokým zavrčením se prudce udělal.

Nahá třesoucí se těla, propletená na hromadě roztrhaných svršků lapala po dechu a pokoušela se o návrat do reality. Severus se odkulil z Harryho, na kterého zkolaboval a s očima zavřenýma zašátral po partnerově ruce. Prsty se podivně nesmělém pohlazení propletly a s úlevným zachvěním pevně stiskly.  Držím tě…

Po chvíli se Harry s námahou nadzvedl na loket a volnou rukou jemně shrábl černé rozcuchané vlasy ze Severusova obličeje.

S nejistotou hleděl do uvolněné tváře a zatajil dech, když se jeho víčka zachvěla a odkryla černé sametové hlubiny. V tu chvíli vypadaly tak mladě. Chvilku na něj jen mírně udiveně hleděly, než se naplnily smíchem, který vzápětí dorazil i na Severusovy rty.

Harry si oddechl a složil hlavu na jeho hrudník.

„Co je tu k smíchu?" zeptal se potichu a probíral se přitom prsty chloupky na jemně se otřásající hrudi.

„Jsme v ložnici. S velkou pohodlnou postelí a my skončíme v chumlu na studené kamenné podlaze," poznamenal Severus pobaveně a mimoděk se otřel stehnem o Harryho penis. Ten zareagoval, jako by dostal dávku afrodiziak.

Zvedl hlavu a pohled nasměroval k jejich klínům. Oba byli znovu vzrušeni.

„Hmm… zdá se, že se hrad činí," vysvětlil Severus a v očích mu problesklo šibalství, na což Harry uhranutě zíral. Pak se pousmál a provokativně ovinul svá ústa kolem růžové bradavky.

Ozvalo se zasyčení a hned na to, byl Harry odstrčen.

„Pottere, jestli nechceš chytit rýmu nebo housera, koukej zvednout ten svůj krásný zadek z podlahy a padej do postele. Na tohle jsem už trochu starý a odmítám mít na zádech otištěný vzor ozdobné žuly," zavrčel Severus a hbitě se postavil. Natáhl ruku směrem k mladšímu muži a v typickém gestu pozvedl jedno obočí.

Harry ruku přijal a nechal se vytáhnout do stoje.

„Krásnej zadek?" zamumlal a přitiskl se celým tělem k partnerovi.

Severus ho objal a s ústy putujícími po Harryho obličeji zamumlal: „Hmm… při letmém pohledu tak vypadal, ale jsem si jistý, že věc vyžaduje hlubší zkoumání," a jeho ruce sjely z pasu na pevné polokoule Harryho hýždí.

„To rozhodně," zavrtěl se a vymámil tak z úst svého milence zajíknutí. „Mám v úmyslu se na tvém výzkumu aktivně podílet. Čím začneme?"

Odpovědí mu bylo postrčení k posteli a hladící ruce po celém těle.



Poslední komentáře
21.06.2013 22:18:48: Nadhera a uzasne zakonceni :D, uz se tesim na pokracovani
27.05.2013 21:14:23: Krásná kapitola, konečně jsem se k ní dostala si ji užít. Obdivuji délku - vytiskla jsem si ji, zale...
13.04.2013 21:30:09: Moc děkuji za další nádhernou kapitolu.
11.04.2013 22:22:22: Nádhera! Úžasné! smiley${1}smiley${1}smiley${1} Došla slova. Popo! Uf...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.