Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 11. kapitola - Gilly, já nejsem idiot!

Za trpělivé čekání a krásné komentáře děkuji:

Marci, Airiny, Nade, belldandy, kaliope, morikage, Samba2, Mariana088, Erumoice88, leaena09, Vinka, Midnighttess, Patoložka, bacil77, Elsza, aMaja, Sallome, Grid, Blesk, Hajmi, Nora, Mell, Zuza, deep purple.

Na dálku posílám hodně síly Casiopee - zlato, drž se a hlavně se šetři!

vvv

Černé oči zíraly do prázdna a jejich lesk se vytratil. Harry s hrůzou sledoval ten povlak nepříčetnosti, který se jako žravá nákaza roztahoval po duhovkách. Netušil, co by měl dělat. Jestli se mu nepodaří do půlnoci Snapea nějak probrat a přesvědčit, že převod vnímání je jejich jediná šance, semínko magicky naklíčené Krásky zahyne. A pak už nebude nic, co by lektvaristu zachránilo.

Severus netušil, jaké starosti si Harry dělá. V jeho omámeném mozku stále našeptával hlas, velmi podobný hlasu jeho děda. Opakoval stále dokola totéž a utvrzoval Severuse v jeho volbě. Jen se nemohl rozhodnout, jak přesně svou bídnou existenci ukončit. Skočit z hradeb? Namířit na sebe svou hůlku? Nebo nechat jed, ať vykoná svou práci? Všechny možnosti zněly tak lákavě!

 

„Profesore, musíme provést to kouzlo,“ naléhal Harry už poněkolikáté; absolutně zbytečně.

Snape ho nevnímal.

 

Harry frustrovaně přecházel po pokoji a pokoušel se najít ten správný stimulant, který by probral muže z omámení. Bolest nepřicházela v úvahu. Za prvé na to Harry neměl žaludek a za druhé Snape byl proti bolesti značně odolný. Touha? Muž se sotva držel ve vzpřímené poloze vsedě, neměl by sílu na cokoli sexuálního. Křik? Ten už zkusil. Dokonce zkusil i ledovou vodu, zcela bez efektu. Někde vzadu v záhybech jeho zoufalého mozku se kmitlo slovíčko Imperio, ale… to by prostě nemohl. Věděl, co byl muž pod Imperiem přinucen udělat, a také věděl, že by Harrymu neodpustil, ani kdyby mu to zachránilo život. Jako poslední možnost se jevil nitrozpyt. Harry se ošil. Nesnášel, když musel proniknout do něčí mysli a ještě k tomu bez svolení. Jenže neměl na výběr.

 

„Legilimens!“

 

Před pevností stálo Snapeovo duševní já a podivně se potácelo. Najednou kolem nich cosi prolétlo. Nebyla to vzpomínka, na to to bylo příliš rozmazané. Obraz se třásl a rozplýval, i přesto byl děj jasný – Snape mířící na sebe svou hůlkou vyslovující Avada kedavra. Tento obraz byl okamžitě následován černě oděnou vysokou postavou vrhající se z hradeb. Projekce Snapea se tvářila nerozhodně, ale spokojeně.

 

Harry zalapal po dechu. „Tak to ani omylem, Severusi! Nenechám tě spáchat sebevraždu!“

Rozčilení, že by se ten silný muž mohl chtít po tom všem tak lehce vzdát, ho prostoupilo jako horká láva. Ukončil spojení a rozzlobeně zafuněl. A pak ho něco napadlo.

 

„Gilly!“ zvolal a docela ho překvapilo, že tiché „puf“ zaznělo téměř okamžitě.

Zadíval se na mračící se skřítku, která už stála před Snapem a cosi si mumlala pod nos.

„Gilly, chtěl bych tě požádat o pomoc. Profesor Snape je pod vlivem jedu Nagini, obrovského hada, který patřil Voldemortovi a ten jed mu zatemňuje mysl. Neznáš něco, co by ho mohlo alespoň na chvíli probrat?“ dožadoval se s nadějí.

 

Skřítka se na něj úkosem podívala.

„Gilly není idiot, pane Harry. Ví, co se panu Severusovi stalo i jak se zatím jedu brání. Pak vztáhla své malé ruce nad Snapeovu hlavu, zavřela oči a znehybněla. Harry ucítil vlnu neobvyklé magie, která se jako silný výboj vymrštila ze skřítky a prošla lektvaristou.

 

Trvalo to asi deset vteřin, než se Gilly oklepala a odstoupila. Pak pomalu otevřela své velké oči a upřela je na Harryho.

 

„Pan Severus není sám sebou. Démon v jeho krvi přebral vládu a otrávil mu každou myšlenku,“ pronesla vážně a skousla si ret.

 

„To přece vím,“ odsekl Harry, „ačkoli si to asi nemyslíš, ani já nejsem idiot.“ Pochybovačný výraz na její tváři se nedal přehlédnout. Harry si odfrkl, ale pak klidně pokračoval:  „Právě proto jsem tě zavolal. Skřítčí magie je velmi silná a jiná, než kouzelnická. Mám přítele skřítka, který mi kdysi prozradil, že skřítci by kouzelníkům dali na frak, pokud by chtěli.“ 

 

„Ten skřítek musí panu Harrymu velice důvěřovat, když mu řekl něco takového,“ pronesla váhavě a bylo vidět, že o něčem přemýšlí.

 

„Dobby je můj přítel. Několikrát mi zachránil život, stejně jako já jemu.“ Harry to zamumlal spíš pro sebe než jako informaci pro skřítku, ale ona to očividně potřebovala k rozhodnutí, protože se její tvář vyjasnila a oči zasvítily.

 

„Je tu něco, co by mohlo pomoci. Jenže se jedná o magii, která nikdy nebyla kouzelníkům odhalena. Je tabu o tom před kouzelníky mluvit, protože by to mohlo ohrozit celou skřítčí populaci. Pan Harry mi bude muset dát kouzelnický slib, že nikdy nikomu neřekne, co se ode mne dozví.“ Gilly zněla velmi vážně a rozhodně.

 

„Pokud to Severusovi pomůže, dám ti ten slib,“ souhlasil Harry, ačkoli mu mráz přeběhl po zádech. Kouzelnický slib je životní závazek. Pokud ho poruší, kouzlo ho může zabít.

 

Gilly natáhla svou malou ruku a Harry ji sevřel ve vlastní dlani. Cítil, jak se jejich magie dotkly. Gillyina byla velmi podobná té Dobbyho, ale byla silnější, o hodně silnější. Patrně to souviselo s věkem skřítky.

 

„Harry Pottere, slibuješ na svou kouzelnickou čest, že navždy pomlčíš o všem, co ti bude mnou svěřeno? Že nezneužiješ nabyté informace proti žádnému skřítkovi a zachováš tajemství do své smrti?“

 

„Slibuji a zavazuji se slovem kouzelníka,“ odvětil tiše Harry. Kolem jejich spojených dlaní se zablesklo a teplo, spolu s tíhou závazku proniklo Harrymu do těla.

 

Gilly spokojeně kývla a posadila se na pohovku. Ani jeden z nich nevěnoval Snapeovi příliš pozornosti, neboť muž seděl nehybně zcela vtažen do své omámené mysli.

 

„Tak co myslíš, že by mohlo pomoci? Je to nějaký druh lektvaru nebo zaříkání?“

 

„Gilly panu Harrymu nejdříve něco vysvětlí,“ ignorovala jeho otázku a pokývala velkou hlavou. „Pan Harry ví, že skřítci jsou vázáni na rodinu, které slouží. Skřítek se do pánovy rodiny buď narodí, takže se stane přirozeně jejím majetkem, nebo je pánem prodán, či darován jinému kouzelníkovi,“ začala ze široka a byla přerušena netrpělivým odfrknutím:

 

„To přece vím, Gilly, nechci po tobě historii skřítčího národa, potřebuji to, co pomůže profesorovi,“ vyhrkl netrpělivě a byl za to pokárán plácnutím malé ruky do stehna.

 

„Pan Harry bude sedět potichu a dávat pozor, jinak mu Gilly zacpe ústa a přiváže ho k židli. Pan Harry by se měl naučit trpělivosti a umění držet jazyk za zuby,“ zavrčela autoritativně ta malá osoba a Harry ke svému údivu zjistil, že se přikrčil a provinile vtáhl hlavu mezi ramena.

 

„Omlouvám se, prosím, pokračuj,“ špitl, oči sklopené na zem.

 

Malá ruka ho konejšivě poplácala, na stejné místo, kde předtím dopadla s větší razancí.

„Co pan Harry asi neví, je, že skřítci nebyli vždy otroky kouzelníků. Kdysi byli hrdou početnou rasou, která byla zcela svobodná a velmi sebevědomá. Možná až příliš, protože to vedlo k jejich zkáze,“ Gilly hleděla někam do daleka a Harry zvědavě pozoroval to neobvyklé stvoření.

 

„Otroctví skřítků je trestem za zradu. Skřítci přislíbili kouzelníkům pomoc v jedné z velkých bitev na počátku civilizace, v době, kdy mudlové - lidé - teprve začali používat kovové nástroje. Tehdy bylo kouzelníků velmi málo a nepocházeli z lidského plemene. Byli lidem velmi podobní, ale ve vývoji daleko před nimi. Přišli na tuto zem z jiných světů. S místní populací mudlů se začali mísit až o mnoho staletí později, když lidská civilizace dosáhla určité inteligenční úrovně.

 

Kouzelnici sem přišli hledat azyl a úkryt před krutovládou v jiné dimenzi. Chtěli svůj nový domov bránit, ale potřebovali pomoc. Uzavřeli tedy spojenectví se skřítky, skřety a jinými magickými tvory, kteří tuto zemi obývali. Protože skřítků bylo nejvíce a vládli velmi silnou magií, měli být nejsilnějšími spojenci. Smlouva o spojenectví obsahovala i trest pro ty, kdo by zradili.

 

Avšak skřítci ve své namyšlenosti věřili, že smlouva sestavená kouzelníky nebude dostatečně silná, aby je donutila podrobit se trestu. Nechtělo se jim nasazovat krky v boji. Zradili. Do rozhodující bitvy se nedostavili a navíc umožnili nepříteli hladký průchod svým územím. K překvapení všech kouzelníci nakonec zvítězili i bez pomoci skřítků, hlavně díky jednomu z nich – Merlinovi. Jeho magická síla byla neuvěřitelná a síla jeho ducha zdrcující.

 

Skřítci nejen že byli podrobeni trestu, jejich trest může ukončit zase jen kouzelník.

Harry Potter již jistě ví, jaký trest to byl?“ zeptala se a vytrhla tak Harryho ze soustředěného poslechu.

 

„Poddanství skřítčí rasy té kouzelnické,“ vydechl Harry, jak mu vše došlo.

 

„Přesně tak, a dle téže smlouvy může skřítek získat svobodu jen z vůle kouzelníka, pokud ho pán propustí ze svých služeb.“ Gilly se odmlčela a Harry přemýšlel, proč mu to všechno vlastně vypráví.

 

Jako by mu četla myšlenky, jemně se pousmála a pokračovala.

„Časem se skřítci velmi dobře adaptovali na nové podmínky své existence a naučili se žít a přežít pod nadvládou kouzelníků, kteří se na této zemi velmi rychle stali dominantní rasou mezi magicky nadanými tvory. Jenže ne vždy to bylo lehké. Absolutní moc nad otrokem je zničující a nebylo mnoho kouzelníků, kteří by s námi zacházeli slušně. Mnoho skřítků přišlo ve službě o život, ať už po útoku svého pána nebo při plnění úkolu.

 

Bylo nutné nalézt něco, co by skřítky ochránilo před vyhlazením, aniž by to porušilo podmínky zotročující smlouvy. Trvalo to dlouho, ale povedlo se. Naši starší a nejmocnější stvořili kouzlo, které nás do určité míry chrání a dovoluje přežít někdy velmi kruté zacházení. Problém je, že toto kouzlo dokážou ovládat jen starší skřítci, s dostatkem magie.

 

Když je v domě více skřítků, ten nejsilnější chrání své mladší kolegy. Jedná se vlastně o podobnou techniku, jako je kouzelnický nitrozpyt či nitrobrana. Pan Harry je velmi silný kouzelník, jeho magie dokáže pana Severuse ochránit. Gilly ukáže panu Harrymu cestu, ale zbytek bude muset udělat sám, protože skřítek v mysli kouzelníka dlouho nevydrží,“ řekla a sklouzla z pohovky.

 

„Musíme se dostat přes jeho nitrobranu až k místu, kde se nalézá jeho magické jádro a zároveň jeho životní energie. Poté pomocí mého kouzla vztyčíme kolem tohoto místa bariéru a vaše magie ji bude udržovat. Nebude ho nic bolet, nebude nic cítit a nedorazí k němu žádné emoce. Zůstane mu jen jasná, ničím neovlivněná mysl a základní pudy. Připravte se na to, že pan Severus bude jednat strojově, chladně logicky bez jakýchkoli emočních projevů. Bude přístupný logickým argumentům, možná bude dokonce reagovat na pokyny, protože toto kouzlo je skřítčí. Ale nevyvolá jeho slepou poslušnost nebo poddajnost.

 

Toto kouzlo skřítkům nezachrání život při přímém útoku, ale dovoluje uzdravit se ze zranění, i vážných, bez toho, abychom trpěli bolestí a byli emocionálně rozrušení. Naše tělo se pak rychleji hojí a mysl zůstane ochráněná třeba i proti následkům Crucia. Je to jako mudlovská anestezie, která působí na vše krom jasného rozumu a v případě skřítků i poslušnosti,“ vysvětlila do detailu Gilly.

 

Harry byl jako na trní. To je přesně to, co potřebují. Pokud něco Severuse charakterizuje, pak je to zdravý rozum a zmijozelská lstivost, která za všech okolností velí přežít.

„Znamená to, že i když ho bude Voldemort mučit skrz Znamení, neucítí to?“

 

Gilly se zamračila a pak povzdechla. „Gilly nemá s tímto druhem černé magie zkušennosti, ale bojí se, že ten kdo bude cítit bolest, je pan Harry,“ obrátila na něj vážné oči a pokračovala: „Kouzlo vyžaduje, aby byl pan Harry po celou dobu spojen s myslí pana Severuse a udržoval bariéru. Mučení bude na tělo pana Severuse stále působit, on ho jen nebude schopen zaznamenat. Ale pan Harry bude v jeho mysli nechráněný, takže…“ odmlčela se. Nebylo třeba dál vysvětlovat, Harry pochopil.

 

„Dobře, souhlasím. Ukaž mi jak na to,“ přikázal a následoval skřítku k Severusovi.

 

Drobná ruka opět vklouzla do jeho dlaně. Hned na to ucítil žádost Gillyiny magie o spojení. Bylo to jiné než se Snapeem. Jejich magie nebyly kompatibilní, ale tolerovaly se. Harry pochopil, co myslela tím, když říkala, že skřítek v mysli kouzelníka dlouho nevydrží. Bylo to jako pokoušet se spojit olej a vodu. Na chvíli jste je mohli protřepat a vytvořit iluzi propojení, ale za okamžik by se obě složky opět oddělily. Napnul svou pozornost a pevně skřítčinu magii uchopil.

 

„Legilimens,“ pronesl s důrazem a pro jistotu zakouzlil hůlkou. Jejich duševní já se ocitly před pevností, kde se stále potácela Snapeova rozmazaná a na sebevražedné pokusy soustředěná projekce.

 

„Dobře, teď nás pan Harry musí dostat dovnitř k jeho magickému jádru,“ prohlásila Gilly jakoby mimochodem.

 

„A jak to mám udělat? I v tomhle stavu si drží pevnou nitrobranu, nepustí mne dovnitř a já nejsem natolik dobrý, abych ho překonal proti jeho vůli,“ rozčiloval se Harry.

 

Gilly na něj pohlédla jako na retardovaného jedince a protočila oči.

„Proč musí kouzelníci vždycky jako první pomyslet na silové řešení? Copak vás nenapadlo, že laskavostí a prosbou dosáhnete daleko více?“

 

„He?“ udělal Harry a koukal na ni jako tele z jara.

 

Gilly zafuněla: „Že prý není idiot!“ Popadla jeho volnou ruku a položila ji na kluzkou stěnu černého diamantu. „Požádejte ho. Hezky!“ zavelela a ještě dupla nožkou.

 

Harry, naprosto vyvedený z míry, pohladil diamant a všechny své pocity soustředil do prosby. „Pane, prosím, pusťte mne k sobě. Je to důležité. Potřebuji vaši pomoc. Vy víte, že bych vám neublížil,“ nechal svá slova proudit a snažil se, aby z nich byla cítit jeho náklonnost a upřímnost.

 

„Právě teď si jako naprostý debil rozhodně připadám. Opravdu si nedokážu představit, že by mě Snape pustil dovnitř jen na základě prosby!“ zavrčel po chvíli vytočeně, když se nic nedělo.

 

„Soustřeďte se,“ napomenula ho Gilly. Už jí chtěl zase odseknout, ale cosi ho zarazilo. Ucítil zachvění. Zvedl tvář a setkal se s černýma očima Snapeovy projekce, která ho s nakloněnou hlavou studovala jako exotický hmyz. Harry polkl a připravoval se na tvrdé vyhození z lektvaristovy hlavy.

 

Jenže místo toho stěna pevnosti najednou povolila a doslova vcucla jeho i Gilly dovnitř.

 

„Gilly to říkala,“ spokojeně zamumlala skřítka a hodila na Harryho samolibý škleb.

„Kde si pan Harry myslí, že je ukryto magické jádro pana Severuse?“ zeptala se a rozhlížela se po ochozech se stovkami dveří.

 

Harry, stále překvapený, že to fungovalo, také klouzal pohledem po patrech kruhové pevnosti a usilovně přemýšlel. Když tu byl se Snapeem, bylo mu řečeno, že ty dveře ukrývají vzpomínky. Za nimi tedy lektvaristovo jádro nebude.

 

Gilly netrpělivě zatahala za jejich spojené ruce, ale přestala, když si uvědomila, že Harry přemýšlí.

 

Ten zatím částí své mysli pevně držel kluzkou skřítčinu magii spojenou s jeho, a druhou část nechal propátrávat své vzpomínky na výměnu magií, přesněji řečeno, navrácení Snapeovy magie, poté co ho zachránil. Měl to rozmazané. Tak intenzivní výměna magické moci byla fyzicky i psychicky velmi náročná. Pamatoval si, že otevřel své jádro, Snapea pomocí nitrozpytu vtáhl k sobě a navedl ho k magii, kterou měl zapůjčenu. Hned jak se duchovní obraz Severuse dotkl jeho chvějící se a pulzující energie, ta nadšeně, jako pes poznávající svého pána, oddělila svá vlákna od Harryho a vsákla se do svého původního majitele.

 

Harry udržoval spojení a pomohl Snapeovi přejít zpět do jeho mysli, a pak i vejít do pevnosti, která se bez magie zdála temná a křehká.

Jakmile však muž přešel zpět, nabit svou mocí, černý diamant se rozzářil a vpustil svého pána dovnitř. Poté se za ním opět uzavřel a Snape se od Harryho úplně oddělil.

Těsně před tím však Harry něco postřehl, něco co znělo jako šumění vody a kapky dopadající v jeskyni na hladinu.

 

„Vodopád,“ zašeptal Harry a zaklepal imaginární hlavou, jak se probíral ze vzpomínek.

Rychlými kroky zamířil rovnou k malému vodopádu a jezírku uprostřed nádvoří. Byl si jist, že vstup k Severusovu jádru je zde, pod tím jezírkem, jenže… jak se k němu dostat? Jakou iluzi, či zastírací kouzlo mohl lektvarista použít? Harry zkusmo vyslal detekční kouzlo, které se mu vrátilo s nárazem zpět a málem ho srazilo k zemi. Nyní už bylo jasné, že jezírko chrání silná bariéra. Chvěla se odrazem jako okenní tabule pod náporem větru.

„Gilly, já netuším, jak se dostat skrz. Nechci tu bariéru prolomit násilím, mohl bych Snapeovi ublížit a já slíbil, že mu ode mne nic nehrozí,“ Harry bezradně přešlapoval na místě, oči upřené na zurčící vodopád.

 

„Přemýšlejte, pane Harry. Znáte pana Severuse dlouho. Určitě ve vaší přítomnosti použil několik odhalovacích kouzel. Jedno z nich to určitě bude,“ povzbuzovala ho skřítka trpělivě.

 

Zastírací a odhalovací kouzla… probírali je v pátém ročníku. Pamatoval si jich dost a docela mu šla. Začal tedy zkoušet jedno po druhém, ale bez kýženého efektu. Některá nezpůsobila vůbec nic a některá jen rozvlnila blokační iluzi.

 

„U všech slimejšů, já už nevím, co bych zkusil. Nic dalšího jsme se ve škole neučili…“ Najednou zmlkl a zatajil dech.

 

Jistě! Proč by Snape použil na něco, co chrání jeho magické jádro běžně známá kouzla? Musí to být něco neobvyklého, něco co souvisí s jeho útočištěm. Harry si okamžitě v paměti vyhledal včerejší vzpomínku na smaragdovou jeskyni a odhalení malého přístavu.

 

„Oddi ar wahanlen,“ zašeptal a zalapal po dechu, když jezírko okamžitě zmizelo a odhalilo kamenné schody, vedoucí pod úroveň nádvoří.

 

Harry na ně zíral, nějak nechápající, že se mu to vážně povedlo. Pak ucítil zatahání za ruku a hlas skřítky, nepokoušející se skrýt sarkasmus:

 

„Pan Harry tu hodlá zapustit kořeny? Pokud pan Harry čeká na ovace, Gilly mu pak zatleská, ale nyní opravdu nemáme moc času, takže by pan Harry měl pohnout zadkem,“ hudrovala a zároveň už sestupovala do temných hlubin pod nádvoří.

 

Harry se konečně probral a zrychlil, aby ho skřítka nemusela táhnout jak vola na porážku.

Schody nebyly nijak dlouhé, vedly jen pár metrů pod povrch. Na jejich konci bohužel čekala další překážka v podobě dveří, za které by se nestyděla ani pevnost Fort Knox. Mohutná ocelová vrata, zasazená do černého diamantu bez viditelných spár jistě střežila to nejcennější, co Snape měl. Jeho magii a životní energii.

 

„Ale ne,“ zasténal Harry, když to uviděl a zklamaně svěsil ramena.

 

„Co? Čekal pan Harry, že to bude jednoduché? Že tu na něj bude čekat uvítací výbor s květinami a průvodcem po magii pana Severuse? Pan Harry by měl přestat vzdychat a rychle začít přemýšlet, protože Gilly už spojení s myslí pana Harryho dlouho neudrží.“

 

To neustálé rytí už lezlo Harrymu na nervy. Zakabonil se na skřítku a zavrčel: „To tvé rejpání mi vážně nepomůže, co kdybys zkusila vymyslet, jak otevřeme ty dveře?“

 

„Gilly neví, jak překonat překážky v mysli kouzelníka. Kdyby to věděla, nevedla by tu s panem Harrym rozpravy a jednala by.“

 

„Tak aspoň mlč, ať se můžu soustředit,“ požádal ji Harry smířlivě a musel se usmát, protože na skřítčině tváři se objevil úplně stejný úšklebek, jako používal Severus, když chtěl vyjádřit, co přesně si myslí o Harryho úvahových schopnostech. Došel k závěru, že Gilly je původní majitelkou těchto druhů grimas a Snape jí je sprostě šlohnul.

 

Pak však přerušil tyhle zbytečné úvahy a jal se jednat. Nejprve zkusil kliku - samozřejmě, dveře se ani nehnuly. Tiché pohrdlivé odfrknutí za jeho zády mu dalo vědět, co si o jeho počínání skřítka myslí.

 

„No co, klidně mohlo být odemčeno,“ brblal a vyslal pramínek své magie, aby dveře opatrně prozkoumal.

 

Byly silné, zamčené a dotekem magie vycítil, že jsou pod heslem.

 

„Musíme přijít na heslo, jinak je neotevřeme,“ řekl Gilly a utrápeně nakrčil čelo. To by tu taky mohli být věčnost a na nic nepřijít.

 

„Co by mohl někdo jako Snape, použít jako pojistku proti vetřelcům? Nějakou přísadu do lektvaru? Jméno rostliny? Magickou formuli?“ Harry uvažoval nahlas, zatím co Gilly jen kroutila hlavou. Pak konečky prstů jedné ruky stiskla kořen svého širokého nosu a s despektem naklonila hlavu; oči jasně hovořily. Už zase byl pro ni idiot.

 

„Pane Harry, pojistil byste se vy něčím, co souvisí s famfrpálem, vašimi koníčky nebo školou? Jinak řečeno – něčím, co o vás ostatní lidé vědí?“

 

Harry se zarazil a v údivu zíral na malé, skepticky se tvářící stvoření. V hlavě mu cosi zapadlo konečně na své místo a skřítka podezřívavě přimhouřila svá velká kukadla, protože na tváři mladého kouzelníka se objevil vítězoslavný škleb.

 

„Gilly, ty jsi génius! Jistě že heslo je něco, co o Severusovi nikdo neví. Nebo skoro nikdo,“ zubil se Harry a čelem ke dveřím jasně pronesl: „Cantafloresa!“

 

Ozvalo se cvaknutí a dveře se navzdory své mohutnosti tiše odsunuly ke straně. Vzápětí Harryho málem smetla vlna prudké nezkrotné magické energie, vířící uvnitř toho největšího křišťálově průhledného kotlíku, který kdy viděl. Kotlík byl naplněný až po okraj a ještě z něj šplouchalo. Jenže magie a životní energie, které se navzájem proplétaly, byly potřísněny něčím, co vypadalo jako ropa. Černé olejovité skvrny potahovaly životní energii a zdálo se, že ji požírají.

 

„To je Naginin jed. Já nás sem dostal, teď ty,“ řekl tiše Harry a vyzývavě na skřítku kývl.

Ta pouze přikývla, přendala si Harryho ruku na svůj pas a pak obě své malé dlaně vztáhla k obsahu křišťálového kotlíku.

 

„Teď se pan Harry musí soustředit. Jakmile dokončím kouzlo a vztyčím bariéru, musí ji pan Harry převzít a držet svou magií. Hned potom odtud vypadneme. Je to panu Harrymu jasné?“

 

„Rozkaz, madam!“ zašeptal Harry, s nervy vybičovanými k prasknutí.

 

A pak ucítil teplo. Viděl vlny skřítčí magie, která se formovala v malých rukách. Harry nerozuměl, co Gilly říkala, znělo mu to, jako když horká voda dopadne na rozpálenou plochu, ale to prskání a syčení bylo melodické a uspořádané v určitém rytmu.

 

A pak ucítil, jak se ty magické vlny vrhly na mazlavé skvrny a jako magnet je stahovaly ke dnu kotlíku. Na povrchu se chvěla čistá magie a životní energie, která však byla bez lesku, úplně matná.

 

Zřetelně vycítil, kdy se vrstvy čistého a pošpiněného oddělily pevnou clonou a v té chvíli vyslal svou magii, aby přiložila ruku k dílu. Nebylo to jednoduché. Držet všechnu tu špínu a zlo pod magickou pokličkou bylo, jako zaštítit se bez hůlky před ohněm, chrleným drakem. Ale šlo to. Jakmile se Harry ujistil, že bariéru udrží, přerušil mentální kontakt.

 

V další vteřině zblízka zíral do černých očí, z nichž sršel jako břitva ostrý intelekt.

„Pane Pottere,“ ozvalo se hlubokým hlasem, „žádám okamžité vysvětlení, proč vás cítím u svého jádra a jak jste se tam dostal.“

 

Harry zamrkal, nadechl se a pak s heknutím vydechl. Uvědomil si, že Gilly zmizela a nechala vysvětlování na něm.

 

„Pottere…“ Jeho hlas byl plochý, oči bez hloubky a emocí. Z té prázdnoty mu přejel mráz po zádech. „Vysvětlení, hned,“ prásklo mu do uší, ale v těch slovech nebyl hněv, frustrace nebo obavy. Jen touha zjistit co se děje a pak podle toho jednat.

 

Neváhal. Okamžitě podal Snapeovi úplnou zprávu, včetně informace, že uvažoval o sebevraždě.

 

„To je nesmyslné a nelogické. Nic bych tímto absurdním činem nezískal. Proč bych se měl vzdávat svého života?“ otázal se Snape, když Harry skončil.

 

„To ten jed pane, vaše myšlení jím bylo narušené,“ vysvětlil ochotně Harry, ačkoli měl podivný pocit, že mluví se strojem.

 

„Navrhuji, okamžité vyjetí na jezero, abychom stihli půlnoc, a vy jste mohl pokračovat ve vyzpívání Noční krásky,“ Harry rovnou vstal a podával Severusovi plášť.

 

„Souhlasím, je to logické,“ pronesl ten muž a bez dalších řečí zamířil ke vstupu do podzemí.

 

Už byli v jeskyni, když se Snape zarazil.

„Nevím, jestli budu schopen zpívat, pokud na mne zaútočí Voldemort skrz Znamení. Měli bychom provést to kouzlo, co jste našel,“ zauvažoval monotónně a vyčkávavě na Harryho pohlédl.

 

„Nemusíte se obávat, případný útok neucítíte, protože přes mou magii, chránící vaší mysl, přejde na mne,“ informoval ho Harry s úšklebkem. Trošku s obavou očekával mužovu reakci.

 

„V pořádku, je logické, že bolest vezmete na sebe, abych mohl dokončit úkol,“ pronesl Severus a odkryl výjezd z jeskyně.

 

Harry opět jen nevěřícně zamrkal a zatřepal hlavou. „Teda, tohle je síla, je jako nějaký android,“ zamumlal si pro sebe, ale byl vlastně rád, že se nemusí do krve hádat o potřebnosti tohoto opatření.

 

Za chvíli již byli na volné hladině jezera, které se stříbrně lesklo v záři měsíce. Harry vykouzlil Tempus. Stíhali to jen taktak. Za pár minut bude půlnoc.

 

„Ještě kousek,“ navigoval je Severus s očima zavřenýma a magií lehounce detekující naklíčené semínko.

 

„Stop, tady to je. Tentokrát nebudeme muset na dno, zůstaneme v loďce. Protože držíte štít kolem mé mysli, postarám se o bariéru proti rostlinstvu kolem loďky, nechám v ní jen malou skulinu pro Krásku. Ale bude lepší, když toto malé plavidlo stabilizujeme. Pokud Voldemort zaútočí během zpěvu, mohl byste nás převrhnout do vody.“ Severus odříkával své myšlenkové pochody bez intonace a bez jediného záškubu emoce ve tváři.

 

Harry měl stále podivné nutkání tím chlapem pořádně zatřást, aby mu do očí pronikl nějaký život. Brrr… A to si svého času myslel, že ledová maska mistra lektvarů, která během vyučování i života v Bradavicích byla pevně nasazená na mužově obličeji, je zastrašující a nepříjemná. Teprve nyní spatřil rozdíl mezi ovládáním emocí a jejich naprostou absencí.

 

Bez dalších průtahů pořádně stabilizoval loďku několika kouzly a sebe pevně přivázal k postranicím. Měl velmi jasnou představu, jak se bude chovat jeho tělo pod náporem mučení a nehodlal přepadnout do vody.

 

Seslal na sebe vyprazdňující zaklínadlo a svůj kapesní nůž přeměnil na dřevěný kolík potažený silnou vydělanou kůží. S pocitem znechucení a bezmoci umístil kolík mezi své zuby a pořádně se zakousl.

 

Snape ho celou dobu pozoroval soustředěným avšak naprosto lhostejným pohledem. Harry si sedl na dno loďky, které už předem vypolstroval a s nádechem kývl.

 

Snape se odvrátil a mávl hůlkou. „Iris palntis minima, fixa arcebo.“

 

Harry tak trochu očekával, že při prvním zavlnění Snapeovy magie se do něj zakousne Voldemortův Cruciatus, ale zatím se nic nestalo.

 

Snape si sedl do pozice lotosového květu a začal zhluboka dýchat. Nyní se jeho magie rozvinula naplno a Harry ucítil zaškubání ve své jizvě. V okamžiku, kdy z profesorových úst zazněly první vrnivé zvuky, ucítil pachuť černé magie, která se s hladovou nenávistí vynořila ze Znamení zla a vytasila své obludné ostré tesáky. A Harry najednou pochopil, proč mu Snape říkal, že mučení přes Znamení je jiné, horší. Nejen že kletba samotná byla z té nejčernější magie, navíc byla vržena přes další temný bod, který její intenzitu znásobil. Když ta pažravá hladovost narazila do bariéry kolem Snapeova nervového centra, vrhla se tam, kde měla volnou cestu, do Harryho. A protože jizva na jeho hlavě byla téhož původu jako Znamení zla, došlo ke spojnici a on dostal plný zásah.

 

Harry si neuvědomoval, co se kolem něj děje. Neviděl, jak se za hradbou clony proti vegetaci tyčí obrovské stvoly vodních kapradin, ani jak skulinou v téže cloně začíná pronikat několik sametových listů rostoucí Noční krásky.

 

Vnímal jen obludná muka, strhávající mu maso z kostí, drtící je na prach a vysávající jeho morek. Všechny své síly soustředil na udržení bariéry ve Snapeově mysli. Schoval se ve svém jádru a tvrdošíjně napájel clonu, zatímco jeho tělo předvádělo neuvěřitelný tanec svíjení, přepínání svalů a praskání kostí. I přes pevně skousnutý roubík mu z hrdla unikal řev. Nevěděl, jak dlouho to trvalo. Když nápor černé mučící magie ustal, skoro upadl do bezvědomí. Jen fakt, že by tak Snape opět padl do jedové sítě, udržoval jeho mysl aspoň trochu vnímající.

 

„Pane Pottere,“ uslyšel studený věcný hlas, „druhá fáze je dokončena. Nyní vás ošetřím. Máte zlomenou ruku, několik žeber, přetržený stehenní sval na levé noze a několik pohmožděnin,“ informoval ho Snape a Harry si uvědomil, že jsou zpět v hradu a on je levitován chodbou do ložnice.

 

Jakmile vstoupili, byl Harry položen na jednu stranu lůžka. S tichým „puk“ se objevila Gilly a s ní tác plný flakonů a mastí.

 

„Gilly ošetří pana Harryho, pan Severus si musí okamžitě lehnout a odpočívat. Kouzlo sice blokuje citlivost, ale jed stále působí na tělo,“ nekompromisně nasměrovala Snapea na druhou stranu obrovské postele. Neprotestoval ani slovíčkem a vypil nějaký odvar, který mu skřítka vtiskla do ruky, načež okamžitě zkolaboval.

 

Harry sebou úlekem škubl, ale jeho zranění mu zatnula drápy do nervové soustavy, ještě rozjitřené mučením, což bylo přesně na hranici toho, co mohl snést. Od bezvědomí ho oddělil ostrý výkřik a plácnutí do tváře.

Chtěl otevřít oči, jenže mu odmítly poslušnost. Vše, na co se zmohl, bylo otevření úst a spolknutí něčeho, co mu tam bylo vlito. Teplo a okamžitá úleva od bolesti mu naznačily, že se jednalo o lektvar proti Cruciátu a proti bolesti.

Pomalu otevřel oči a málem ucukl, protože z blízkosti několika centimetrů na něj zírala dvě obrovská kukadla.

 

„Pan Harry musí ještě vypít Kostirost, Vyživující lektvar a pak spát. Gilly mu namazala nohu a pohmožděniny hojivou mastí, takže během zítřka bude v pořádku,“ řekla tiše skřítka a podala mu kalíšek s mléčně bílou tekutinou.

 

Se zašklebením ji vypil a otřásl se odporem.

 

„Gilly, já nemůžu spát, neudržel bych bariéru v Snapeově mysli a taky se za necelou hodinu musí aplikovat další dávka blokátoru do jeho rány,“ protestoval a zároveň se snažil posadit.

 

Malé ruce ho bez námahy zatlačily zpět.

„Gilly s Firulou se o blokátor postarají – má se aplikovat každé čtyři hodiny, že? Pan Harry se nemusí obávat. A taky se nemusí bát usnout. Bude spát mysl a tělo pana Harryho, magie přece nespí, takže pohlídá clonu v panu Severusovi. Ten ode mne dostal Bezesný spánek a měl by klidně odpočívat až do rána,“ konejšila ho skřítka, zatím co ho přikrývala teplou peřinou.

 

Harry byl vyčerpaný. Přerušovaný spánek, neustále obavy a boj s mučením ho doslova vyždímaly. Zkontroloval tedy svou magii, a když zjistil, že spokojeně vrní a chrání Severusovo jádro, upadl do hlubokého slastného spánku.

 

vvv

 

Harry letěl na koštěti, a vítr mu cuchal vlasy. Ta rychlost byla omamná a pocit štěstí a volnosti protékal celým jeho tělem jako mohutná řeka. Letěl přes planinu a cítil, jak jeho magie souzní s magickými vlastnostmi koštěte. Bylo to jako melodická skladba, noty do sebe zapadaly a tvořily úchvatnou píseň, která… právě teď příšerně disharmonicky zaskřípala.

 

Jeho magie v mžiku začala vysílat SOS. Přímo z omamné euforie snění byl Harry vytržen poplašným magickým tokem a výkřikem přímo do jeho ucha:

 

„Pan Harry se musí hned, ale hned vzbudit!“

 

Vzápětí zíral do vyděšených očí Gilly.

vvv

Tento shout slouží na vzkazy POPO, je to prostor pro ty z vás, co komentujete nezávisle na WG...

 

Poslední komentáře
13.01.2013 15:13:07: Sitara.s - děkuji za krásný komentík, snad se bude líbit i pokračovánísmiley${1}
04.01.2013 23:13:34: Tohle je sprašně, ale opravdu strašně pěkná povídka, přesně s tou správnou dávkou napětí, jiskření a...
04.01.2013 21:55:07: Kytka1 – díky za komentík! Belldandy - jj já vím, že se mnou je to běh na dlouhou trať, mohu jen do...
02.01.2013 18:17:15: Ááááá, POPO, jsi ďábel! A zakládáš mi na žaludeční vředy, vážně! Tvá povídka patři přesně mezi těch ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.