Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Spojeni / 10. kapitola - Jed

Moji drazí čekající... předem chci všem opravdu poděkovat za shovívavost a trpělivost. Naivně jsem se domnívala, že přes léto budu mít poněkud více času na psaní, ale realita byla jiná. Takže doufám, že podzim bude v tomto směru lepší. Velice děkuji za komentáře a názory k minulé kapitole, věře, že všechny mě hřejí na dušičce a povzbuzují k dalšímu psaní.

Díky patří:

 

1beruska, Airiny,  aMaja, bacil, belldandy, Elza, Erumoice, Frankie89, grid, kali, Luna Snape, marci, Marta, Midnighttess, Michangela, mori, Niki.Moonlight, Saskya, sisi/ctenar, Slimca75, Symphony, patolozka, Vinka a samozřejmě Sallome.

 

Další obrovský dík patří mé dokonalé betující Casiopee, která zvládla opravit kapitolu v rekordním čase. Když mi ji poslala zpět, byla víc červená než černá, kolik tam bylo chyb. Takže pokud ještě nějakou chybku najdete, padá na mou hlavu.

Díky, Casie!

P.S: Obrázek v zrcadle od Nemesis-Eris (http://nemesis-eris.deviantart.com/art/Pain-261322130), dále zpracovala NIKI. Sall

vvv

Oba prudce oddechovali. Stále seděli v loďce, která nyní bezpečně kotvila u malého mola v jeskyni.

 

„Hrad má schopnost blokovat Voldemortovo volání?“ narovnal se Harry a starostlivě pozoroval bledého muže. Sám se ještě vnitřně třásl ozvěnovou bolestí.

 

Severus, opřený o záď, konečně uvolnil křečovitě sevřená víčka. Pomalu otevřel oči. Potter se mu zdál podivně ztuhlý, ale přičítal to překotnému útěku.

 

„Ano, i když jen částečně,“ potvrdil a jeho hlas nesl stopy prožitého utrpení.

 

„Jak částečně?“ nedal mu pokoj Potter.

 

„Odblokuje bolest, ale stále vím, že mne volá, nebo jako v tomto případě, zuří.“ Neochota vysvětlovat z něj téměř viditelně sálala. Zvedl se a zavrávoral. Harry prudce vstal, ve snaze ho zachytit, což nebyl zrovna dobrý nápad. Loďka se zhoupla a dokonale zrušila jejich rovnováhu. Instinktivně se zachytili jeden druhého a plácli sebou o molo. Harry skončil vespod.

 

Zaúpěl, jak mu Severus nechtěně zabořil loket do žeber a koleno do slabin.

 

„Jste v pořádku?“ zjišťoval Severus a rychle se odsunul.

 

Harry se posadil, jemně ohmatal svůj rozkrok a oddechl si. Pak se zákeřně ušklíbl a skousl si rty. Upřel své oči do černých obavou rozšířených duhovek a ublíženě prohlásil: „Myslím, že to potřebuju pofoukat.“

 

Snape zalapal po dechu, jak se mu ta představa rozprskla v mozku a šupem poslala nával krve do klína. Pevně stiskl rty, aby mu náhodou neuniklo zrádné zasténání. Otočil se a beze slova, aby demonstroval, že na jeho poznámku nehodlá reagovat, zamířil ke schodům na druhé straně jezírka.

 

Harry se vyštrachal na nohy a vydal se za ním. Uznal, že dobírání bylo dnes dost a mají poněkud vážnější starosti. Do ticha pronesl: „Jak víte, že zuřil?“

 

Ale vypadalo to, že Snape neodpoví. Stoupal po schodech v pravidelném tempu a na Harryho otázku nereagoval.

 

„Pane?“ ozval se Harry nejistě.

 

„Protože bolest ve Znamení byla podstatně horší, než když jen svolává své věrné, pane Pottere. Tímhle způsobem vyšle něco jako Cruciatus na dálku,“ zabručel lektvarista nakonec.

 

Když vešli do haly, pokračoval, k Harryho údivu, s vysvětlováním. „Něco ho muselo strašně rozzuřit. A předpokládám, že to něco jsem byl já.“

 

„Proč si to myslíte?“ srovnal s ním Harry krok. Mířili do patra, kde Harry ještě nebyl.

 

„Zkuste použít to kulaté, co vám sedí na krku, Pottere,“ ušklíbl se Snape. „Já vím, že je to pro vás extrémně nezvyklé, ale ta věc lidem většinou slouží k myšlení, víte?“

 

Harry se usmál. Když měl ten morous sílu takhle se do něj trefovat, muselo mu už být lépe. „No... napadá mě jediné,“ začal a chvilku si rovnal myšlenky.

 

„Podle toho jak se tváříte, to vaše jediné vám musí zaměstnávat všechny mozkové buňky. Chápu, že je to na obě dvě velký nápor,“ rýpl si opět muž a tvářil se nadmíru spokojeně.

 

„Nebojte, pane, možná mám jen dvě, ale hodlám je udržovat v co nejtěsnějším kontaktu s vašimia miliardama, aby se chudinky nebály,“ zasmál se Harry, když viděl Snapeův útrpný výraz.

 

„Přestaňte plácat hlouposti a řekněte, co vás napadlo,“ zavelel nakonec.

 

To už došli do malého salonku v patře. V krbu hořel oheň a osvětloval jinak potemnělou místnost.

 

Oba se pohodlně usadili do křesel a Snape vyčkávavě nadzvedl pravé obočí.

 

„Myslím, že důvodem Voldemortova vzteku byl fakt, že jste naživu. Po útoku Naginy byste měl bejt mrtvej. Byl v její hlavě dost dlouho na to, aby o tom nepochyboval,“ vysvětlil Harry své úvahy a vyčkávavě natočil hlavu.

 

„Zdá se, že obě vaše mozkové buňky pracují přes čas,“ pokýval uznale Snape. „Došel jsem ke stejnému závěru.“

 

„Jen mi není úplně jasný, jak na to přišel. Teda na to, že žijete. Může vás vycítit skrz Znamení?“

 

Starší muž se zachmuřil a upřel pohled do ohně.

 

„Ne tak úplně. On běžně nerozeznává jednotlivá spojení mezi těmi, kdo jsou označeni. Tedy přesněji magii, která k němu od všech označených plyne. Když potřebuje její větší množství, jednoduše vysaje všechny najednou. Když volá jednotlivce, zaměří myšlenky na konkrétní osobu a Znamení se s ním spojí. Ale nerozpozná specifickou magii. Jenže já jsem dnes v noci zpíval. A to mou moc vždy poněkud změní, posílí, takže je snadněji rozpoznatelná. A on ví, že má magie vykazuje tuto anomálii. Tedy... ne že bych mu prozradil, že jsem Cantafloresa. Neví, proč má magie občas kolísá, ale zná ten pocit, když se to děje. Musel mě cítit i přes ochrany. Na jezeře jsou jen základní zastírací kouzla. Nespadá pod krevní ochranu hradu.“

 

„No, takže nás čekají potíže,“ konstatoval Harry nevesele. Cítil, jak se přes něj přelévá únava. Pokusil se zamaskovat zívnutí a jako následek té snahy vyrobil na svém obličeji podivnou grimasu.

 

„Zkuste si na chvíli zdřímnout, Pottere,“ pobídl ho Severus, když viděl, jak mladíkovi padají víčka.

 

Harry vyčaroval Tempus. „Do další dávky blokátoru zbývá necelá hodina,“ upozornil Snapea.

 

„Já vás vzbudím,“ rozhodl muž a přeměnil obě křesla na pohodlné pohovky s měkkými dekami.

 

„Co když usnete a zmeškáme aplikaci?“ otázal se Harry a nespokojeně měřil vzdálenost mezi oběma kusy nábytku. Nejraději by je srazil k sobě a hezky se přitulil.

 

„Nařídím budík. Krom toho mě určitě vzbudí bolest,“ utnul jeho protesty Severus.

 

Harry to vzdal a nechal svá víčka klesnout.

 

Severus zadumaně hleděl na klidně oddechujícího mladíka.

 

Přitahoval ho a nejen to! Merline, všechny ty doteky, polibky a hravé svádění... Kdyby byl mladší, kdyby nebyl jeho profesorem, kdyby nebyl tím čím je.... kdyby...

 

Sebeironicky povzdechl a zavrtěl hlavou.

 

Magie hradu mu komplikovala rozhodnutí zachovat si od Harryho odstup. Bylo to jemné vábení, našeptávání a postrkování, které člověk obvykle nezaznamenal dřív, než se mu zrychlil dech a krev začala proudit nežádoucím směrem.

I nyní, přesto že byl vyčerpaný a pod vlivem zranění, cítil neodolatelné nutkání. Opatrně, aby Harryho nevzbudil, vztáhl ruku a dotkl se rozcuchaných vlasů. Jemné konečky ho zašimraly na kůži i v duši.

Mírně pootevřená ústa s lesklými vlhkými rty byla jako magnet. Severusova hlava klesala a teprve až když ucítil na svém obličeji teplý závan Harryho dechu, došlo mu, co se chystal udělat.

 

Sladká Morgano! Jak moc by chtěl!

 

Ty předchozí polibky a doteky byly jako ukradený poklad. Severus věděl, že na ně nemá právo, ale sobecky si je vychutnával a ve své mysli jim vyhradil zvláštní prostor. Místo zamčené na sedm zámků střežené a nedobytné. Pokud oba přežijí a Potterovi se podaří porazit Temného pána, pak mladý muž odejde, aby žil svůj život. Bez Severuse, tím si byl jistý. Takže jemu zbudou jen vzpomínky.

 

Náhle se prudce odtáhl s sedl si na svou pohovku. Co to dělá? Takhle podléhat sentimentalitě! Rozzlobený sám na sebe svlékl hábit, lehl si k Potterovi zády, rozhodnutý na něj už ani nepohlédnout. Únava, jako těžká deka, znenadání zatížila celé jeho tělo. Upadaje do spánku mu na okraji mysli zablikalo, že chtěl ještě něco udělat. Dříve než se však mohla ta myšlenka zaostřit, Severus usnul.

 

vvv

Měl pocit, že oči zavřel sotva před několika vteřinami, když ho něco začalo vytahovat z hlubin spánku. Nejdříve jakési nepohodlí, jako by znovu spal na hrbolaté tenké matraci ve svém přístěnku. Po chvíli se mu něco do zad zarývalo mnohem důrazněji a o několik vteřin později mu pod lopatku zahryzla zuby silná stínová bolest.

 

Slyšel prudký pohyb na vedlejší pohovce a narovnal se. „Pane? Už je určitě čas,“ zvedl se a přistoupil k němu. Proč neslyšeli budík? Harry zamžoural do okolí – no jistě, žádný magický budík tu nebyl. Snape musel zapomenout.

 

Muž stále spal, ale chvěl se a celé jeho tělo protínaly křečovité záškuby.

„Profesore!“ zvolal Harry a zatřásl jeho ramenem. Nic. Byl v bezvědomí.

„K čertu, já říkal, že to prošvihneme,“ nadával Harry. Rychle rozepnul muži vestu i košili a obojí stáhl z ramen jen natolik, aby odkryl ránu.

 

Musel se soustředit, aby se mu při aplikaci blokátoru obavami netřásla ruka. Konečně začala bolest odeznívat. Harry na ránu opět zakouzlil ochranný obvaz. Jenže následkem pozdní aplikace se jed Naginy rozšířil do těla o něco více a Snape se dostával do šoku. Zimnice spolu se studeným potem zaútočila na jeho organismus. Harryho také znepokojovalo, že muž je stále v bezvědomí. Mávl hůlkou čímž zesílil intenzitu ohně v krbu a na místnost pro jistotu seslal ohřívací kouzlo. Přivolal obě přikrývky, opatrně, aby zbytečně netlačil na ránu, do nich Snapea zabalil. Sundal si košili, protože v místnosti začalo být opravdu teplo, opřel se o zaoblené čelo pohovky a bezvědomého si uložil tváří na hruď. Zimomřivý třas jedem napadeného těla pomalu ustával, až se zdálo, že bezvědomí ustoupilo hlubokému spánku.

 

„Doufám, že se do rána probereš, Severusi, jinak netuším, co bych měl dělat,“ zamumlal si pod fousy. Ještě nastavil magický budík na další aplikaci blokátoru, povytáhl si muže v náručí a s unaveným povzdechem zabořil tvář do havraních vlasů.

 

vvv

Bolelo ho za krkem, ležel na něčem nepohodlně hrbolatém, byl slabý jako moucha a rána v zádech tepala. Přesto se cítil... dobře. Bylo mu teplo, měl pocit bezpečí. Bezpečí?

Víčka prudce vylétla a černé oči, ještě zamlžené spánkem, zaostřily na polštář, na kterém spočívala jeho tvář. Byl krémový, lehce chlupatý, hřál a hýbal se. Co to...?!

 

Až několik vteřin na to mu došlo, kde je, co se stalo a na kom právě teď leží. A aby toho nebylo málo, magický budík spustil vyrvál.

 

Potter se lekl a hrubě vytržen ze snů, se vymrštil do sedu. Tedy – pokusil se vymrštit. Snape, který na něm stále spočíval hrudníkem, mu tento pohyb zkomplikoval.

Hekl, bolestivě zasténal a ze rtů mu splynula nehezká nadávka.

 

„U všech Morgan, Pottere! Chcete mě zmrzačit? Málem jste mi zlomil páteř. Copak jsem nějaká hadí žena, abyste mě zakláněl jak tanečnici při tangu?“

 

„Ehm... cože?“ Harry si byl vědom, že nepůsobí v tuto chvíli příliš inteligentně, ale uznejte, kdo by taky hýřil oduševnělostí, když je vytržen ze spánku, na něm leží sexy chlap a svým sametovým hlasem nadává... proč vlastně nadává?

 

Harrymu se však nedostalo času, aby dál uvažoval nad Snapeovým hudrováním. Magický zvonek začal hystericky měnit barvu a dožadoval se přeřízení, neboť zvonil již dvacet vteřin, což bylo o deset víc, než měl v popisu práce...

 

Snape se pomalu zvedl a uvolnil tak Harryho hrudní koš. Až nyní si mladík uvědomil, že je úplně ztuhlý a začínají mu mravenčit dlouho zatížené části těla.

 

Bolestínsky zasténal, zatnul zuby, postavil se a umlčel budík.

 

„Je čas na blokátor, profesore,“ oznámil poněkud zbytečně, protože bolest v ráně se opět přihlásila ke slovu.

 

Už naučeným pohybem natáhl do kapátka lektvar a opatrně ho zasunul do zarudlého otvoru po zubu.

 

Čekání, než léčivo zabere, se pokaždé zdálo nekonečné. Ani si neuvědomoval, že jednou rukou odhrnul záplavu černých vlasů stranou a hladí mužovo rameno. Kůže na tomto místě byla na rozdíl od zbytku Severusova trupu hladká a bez jizev.

 

Bolest ustupovala a Severus, ač stále slabší, než by se mu líbilo, začínal vnímat jemné hlazení. Nepatrně, zcela automaticky změnil úhel náklonu hlavy a zvětšil tak prostor mezi ramenem a krkem. Vzápětí ucítil jemné rty laskající citlivou kůži šíje.

 

Harry mapoval to štíhlé hrdlo ústy a jazykem poklepal na chvějící se tepnu. Potom to místečko lehce sevřel mezi rty a nasál.

 

Tichounké zaúpění, či spíše povzdech uniklo Severusovi z úst, což ho probralo. Ztuhl a odkašlal si.

 

„Pottere, ovládejte se!“

 

„A musím?“ zamumlal Harry ústy stále přitisknutými na lákavý krk.

 

Snape zavrčel a odtáhl se.

 

„Ano, musíte. A když už jsme u toho ovládání se, proč jsem spal na vás a proč si vůbec nepamatuji, jak jsem se do této pozice dostal?“ Černé obočí snad už ani nemohlo být výš a vypadat tázavěji.

 

Harry mu to vysvětlil, načež Snape neochotně, ale přece jen poděkoval, že se o něj postaral. Sám sebe udivoval. Nějak moc si začínal zvykat na Potterovu blízkost.

 

„Kdykoli, pane. A kdybyste mi to dovolil, postaral bych se o vás i v jiným směru,“ navrhl potutelně a jeho oči mířily k mužově poklopci, jež byl stále vyboulenější, než by bylo Snapeovi milé.

 

Neuznal to za hodna odpovědi a prudce vstal. To neměl dělat, jak poznal o dvě vteřiny později. Hlava se mu zatočila a kolena odmítla poslušnost. Naklonil se jako šikmá věž v Pise a neelegantně sebou plácl zpět na pohovku.

 

„Aby to bazilišek spral!“

 

„Musíte odpočívat, pane. Ten jed se určitě rozšířil. Na vstávání je stejně moc brzo, tak zkusíme ještě na chvíli usnout,“ navrhl Harry.

 

Snapeovi lezl starostlivý pohled, kterým si ho Potter měřil, na nervy, ale neměl moc jiných možností, než poslechnout. Podle jeho názoru byla šestá ranní na vstávání akorát, ale potřeboval sílu k dalšímu zpěvu, jinak Noční krásku nezíská a jed ho zabije. S tlumenými poznámkami na adresu jistého neobytného Nebelvíra se uvelebil a ostentativně zavřel oči.

 

Harrymu škubaly koutky, když sám zaplul na svou pohovku. Vzápětí už tiše chrápal.

 

vvv

Ostré světlo ho nevybíravě bodlo do očí, když donutil svá víčka k pohybu vzhůru. Hned na to sebou leknutím cukl, protože ze vzdálenosti necelého půl metru na něj zírala obrovská kukadla malé zamračené skřítky.

 

„Tak! Pan Potter se konečně probudil. Pan Potter se teď pořádně nasnídá!“ oznámila mu tónem, který ke skřítčí pokoře zrovna moc nepasoval.

 

„Ale já nemám moc hlad,“ pokusil se o protest, posadil se, spustil nohy na zem a rozhlédl se po místnost. Snape byl pryč.

 

„Gilly na tom trvá. Pan Potter je moc hubený, musí jíst,“ prohlásila skřítka a lusknutím prstů přisunula stolek až po okraj zaplněný jídlem k pohovce, a to přesně před Harryho. Tím mu účinně zablokovala možnost vstát.

 

Harry na ni vrhl kyselý pohled, byl však zcela přemožen tvrdohlavostí, blýskající se v skřítčiných očích.

 

Neochotně nadzvedl poklop a vůně smažených vajíček na cibulce a dozlatova opečené plátky slaniny zlikvidovaly veškerý jeho odpor. V té chvíli se probudil i jeho žaludek. Harry tedy lačně sáhl po vidličce a plnou ji nasměroval do úst.

 

Skřítka spokojeně kývla a nalila mu do sklenice dýňový džus. Harry ji chvíli pozoroval. Chovala se sebevědomě a ani trochu poníženě.

 

„Ty jsi zvláštní, Gilly, nikdy jsem neviděl skřítka s takovou vyřídilkou,“ zamumlal s napůl plnými ústy.

 

Gilly se ušklíbla, což mu hodně připomnělo Snapea.

 

„Gilly je svobodný skřítek a ve službě u pana Severuse je z vlastní vůle. Dobrý skřítek je takový, jakého ho jeho pán potřebuje. A pan Severus potřebuje, aby na něj někdo dohlížel. Jinak by vůbec nejedl a nespal. Pan Severus nepotřebuje, aby se mu skřítek klaněl, ale aby řádně dohlédl na jeho potřeby,“ poučila ho a přísně se zadívala na napůl snědený talíř.

„Pan Harry to všechno dojí a pak půjde do koupelny. Gilly mu připraví osvěžující koupel,“ rozhodla nekompromisně. Hned na to s tichým puf zmizela.

 

Harry nevěděl, jestli se má smát nebo zlobit. Jaký pán, takový skřítek.

 

Poslušně tedy dojedl celou snídani a zamířil do koupelny. Uvítala ho vůně levandule, pára a obrovská vana plná nadýchané pěny.

 

S rozkošnickým pocitem se ponořil ho horké vody a relaxoval.

 

Když po půl hodině vylezl z koupelny, vymydlený a naprosto svěží, uvažoval, kde by našel Snapea.

 

Do další aplikace blokátoru chyběla už jen jedna hodina.

 

„Gilly?“ zavolal a očekával okamžité zjevení skřítky.

 

Ovšem, ani po minutě se nikde neobjevila. Už se nadechoval k dalšímu zavolání, když se zhmotnila kousek od něj.

 

„Gilly musí vařit oběd. Co tak naléhavého potřebuje pan Potter, že volá Gilly a ruší ji v práci? Neumí si snad zavázat tkaničky na botách? “

 

A Harry se rozesmál. Tenhle skřítek byl prostě infikován náturou Mistra lektvarů.

 

„Omlouvám se, Gilly, ale nevyznám se tu a potřebuju najít profesora.“

 

„Pan Severus má důležitou práci v laboratoři. Nepřeje si být rušen. Gilly vám ukáže, kde to je, ale nesmíte jít dovnitř. Pan Severus Gilly řekl, že se máte učit. Nechal vám v pracovně vše, co budete potřebovat,“ vykládala, zatím co vedla Harryho po schodech dolů. Ukázala mu, kde je laboratoř. Ozývalo se odtamtud podivné syčení. Pak nasměrovala jeho kroky do vedlejší místnosti, která byla zařízena jako malá, ale velmi pohodlná čítárna.

 

K Harryho nelibosti se na nízkém stolku vršily snad všechny učebnice sedmého ročníku.

„Pan Potter bude brzo dělat OVCE, potřebuje studovat,“ řekla přísně. Pak si Harryho znovu prohlédla od hlavy až k patě, nesouhlasně zakroutila ušatou hlavou a nespokojeně zamlaskala. Luskla prsty a na dalším stolku se objevily dvě konvice. Z jedné voněla káva a Harry odhadoval, že v druhé bude čaj. Hned vedle nich trůnil talíř se sendviči a miska s ovocem.

 

„Pan Harry se bude učit a sní přitom svačinu,“ oznámila mu, očividně nepřipouštějíc námitky.

 

Harry ani nestačil protestovat, protože hned na to zmizela.

 

Pan Harry si znechuceně sedl do pohodlného křesílka a rezignovaně otevřel učebnici pokročilého přeměňování.

 

vvv

Snapeovi po spánku stékala kapka potu a zuby drtily spodní ret. Pokaždé to trvalo o něco déle, než blokátor zabral. Ke všemu se stále cítil slabý a u pracovního stolu v laboratoři si musel vyčarovat stoličku. Nohy se mu třásly námahou a ruce na tom nebyly o mnoho lépe. Tentokrát si hlídal čas, takže k aplikaci dorazil tři minuty před limitem.

 

Pottera uviděl pootevřenými dveřmi v čítárně. Seděl nad hrnkem kouřící kávy, černovlasou hlavu skloněnou, upřeně se mračil na učebnici. Ten obrázek shledával velmi roztomilým a přitažlivým. Tak moment! Dost! Přestaň, Severusi! Poručil si. S povzdechem nakráčel dovnitř...

 

Konečně... bolest začala odeznívat.

 

„Máte vážně originální skřítku, pane,“ ušklíbl se Harry, zatím co ukládal do ochranného pouzdra kapátko a lektvar. Musel nějak zaměstnat ruce. Jednak ta odhalená ramena byla příliš silným lákadlem a taky se pak stínová bolest lépe ignorovala. Ani si neuvědomoval, jak ztuhlé má držení těla.

 

„Tu malou potvoru jednou z tohoto domu vykopnu. Neustále odmlouvá, je drzá a cpe mě, jak posvícenskou husu!“ vyjel Snape stále podrážděný a rozhozený svou přetrvávající slabostí, upravoval si oblečení.

 

„Její povaha mi někoho silně připomíná,“ přisadil si Harry a zasmál se, když viděl lektvaristovu grimasu.

 

Pak ale zvážněl.

 

„Jste čím dál tím víc ovlivněný Nagininým jedem. Měl byste odpočívat a ne pracovat.“

 

„Ano, to je přesně to, co potřebuji, další chůvu!“ rozčílil se muž a prudce vstal. Jen zlost a adrenalin způsobily, že se na nohou udržel, neboť jeho hlava trvala na neustálém otáčení kolem své osy.

 

„No tak, pane, jak chcete o půlnoci zpívat, když vám bude zle?“ Harryho tón byl mírný, jako by uklidňoval naježeného ježkovola.

 

Snape otevíral ústa k další nevraživé poznámce, jenže pak mu došlo, že ten kluk má pravdu. Splaskl jako propíchnutý balonek a opět se sesunul do křesla.

 

Právě si zapínal knoflíčky na rukávu košile, když Harry zahlédl prosvítat tenkou bílou látkou Znamení. Něco mu v mozku sepnulo a on zalapal po dechu.

 

Snape se na něj s podezřením zadíval. „Co se děje?“

 

Harry zamrkal a jeho zelené oči se zabodly do černých protějšků.

 

„Myslím, že máme větší problém, než je vaše vyčerpání, pane,“ vypadlo z něj poplašeně.

 

„A to?“ zavrčel muž, stále dopínající spoustu knoflíčků, tentokrát na černé vestě.

 

„Říkal jste, že když zpíváte, Voldemort vás rozezná mezi ostatníma. Minule mu to asi chvilku trvalo, protože byl překvapenej, ale teď...“ Harry se odmlčel, když viděl, jak se černé zorničky rozšířily pochopením.

 

„Merline!“ zaúpěl Snape zlostně a zatnul zuby. Jak to, že ho tohle nenapadlo? To je vážně už tak mimo, že na to musel první přijít Potter? Ale co na tom záleží, když nebude schopen Noční krásku získat?

 

„Co budem dělat?“ ozvalo se z úst jeho studenta a Snape k němu pomalu otočil hlavu.

 

„Abych pravdu řekl, právě teď nemám tušení. Ten jed mi asi ovlivňuje i myšlení,“ řekl unaveně a opřel si hlavu o opěradlo křesla.

 

Harry se kousl do rtů, upřeně zíral na vyčerpaného muže a v hlavě mu to šrotovalo.

 

„Je možný, aby...“ odmlčel se a nejistě žmoulal lem svetru.

 

„Ven s tím, pane Pottere, cokoli vás napadne, je lepší než nic.“

 

„No já jen, že když se spojíme, tedy naše magie, tak už pro něj budete cítit jinak, ne?“

 

Snape nakrčil čelo soustředěním. „Možná, přesto je tu velké riziko, že i tak mou část rozezná. Ale vzhledem k tomu, že jinou možnost asi nemáme, budeme to muset zkusit. Ještě okolo nás můžeme vztyčit štít, ale ten není zcela nepropustný a ke všemu ho budete muset držet sám.“ Severus pomalu vstal. „Jdu ještě do laboratoře. Vám bych doporučoval studovat. Jinak se tu klidně rozhlédněte, a pokud bude něco naléhavého, pošlete pro mne Firulu.“

 

„A neměl byste raději odpo...“ Harry zmlkl, jakmile ho prošpikoval jako nůž ostrý pohled. Zvedl ruce v gestu, že se vzdává, ale pod vousy si zamumlal: „A měl byste si lehnout, sotva se držíte na nohou.“

 

Nasupené odfrknutí a trhaný krok, mu prozradily, že ho lektvarista stejně slyšel.

 

Harry rozhodně nehodlal ztrácet čas opakováním kouzelných formulí nebo pouček z přeměňování.

 

Zamířil o patro výš, rovnou do velké knihovny. Usadil se na měkký koberec a pátravý zrak upřel na police praskající ve švech. „Accio knihy o blokačních a štítových kouzlech!“ zavelel a málem byl sejmut bichlí velkou jako malý stůl. Ty menší následovaly hned za ní. Nakonec se před ním vršilo asi dvacet svazků různých velikostí i stáří.

 

„U Merlinových gatí, i ty knížky tu sou nebezpečně přítulný!“ Povzdechl si, sebral tu nejbližší a začal systematicky pátrat po kouzlech blokujících úniky magie do okolí.

O čtyři hodiny později ho bolelo celé tělo, jak se nad knihami hrbil a stále nenašel nic užitečného.

 

Absolvoval další kolo aplikace blokátoru a další úpornou snahu nedotýkat se obnažené Severusovy kůže více, než bylo nutné.

 

Snape zhodnotil hromady knih na podlaze zvednutým obočím, ale když viděl názvy, došlo mu, o co se Harry snaží a zdržel se sarkastických poznámek. Ostatně, neměl k nim už sílu. Cítil se vyždímaný jako citron. Sám se snažil najít vhodnou kombinaci přísad k lektvaru, který by blokoval únik magie z jeho těla, ale moc se mu nedařilo.

 

Harry cítil jeho únavu a také bolest, která nyní už ani po aplikaci blokátoru zcela nevymizela.

 

„Pane, prosím, lehněte si a odpočívejte. Nechám sem přinýst čaj a když si dáte pár kapek Bezesnýho spánku, usnete jen na pár hodin, ale nasbíráte síly.“ Harry očekával výbuch nevole, jenže ten se nekonal.

 

Severus byl grogy. Strašně nerad to uznával, ale jestli měl být o půlnoci aspoň trochu k použití, musel si nyní dát dvacet.

 

Strnule pokýval a natáhl se na rozšířenou pohovku. Potter na něj nejdříve konsternovaně hleděl, nechápaje, že se s ním ta obvykle nenaložená osoba nehádá. Pak se mu starostí nakrabatilo čelo. Uvědomil si, jak moc musí být Snape vyčerpaný, když ani neprotestuje. Vyskočil a přeměnil ozdobné polštářky na deku a pohodlný nadýchaný polštář.

 

vvv

Už mu zbývaly jen čtyři knihy a Harry byl v pokušení všechny proklít Incendiem. Nenašel nic, ale vůbec nic, co by mohlo blokovat kouzelníkovu magii unikající do okolí při čarování. Šla zablokovat úplně, že člověk nebyl schopen ani Accia a pro kouzelníka to bylo velmi rizikové, protože by se v jeho těle hromadila a mohla by v něm vybuchnout a zabít ho. Magie byla jako přírodní živel. Jakékoli omezení mohlo být jen velmi krátkodobé. Můžete postavit přehradu a na čas zamezit toku vody, ale pokud ji nebudete pravidelně upouštět, buď praskne, nebo přeteče.

 

„Doprčic, to tu vážně nenajdu nic užitečnýho?“

 

S chmurnými myšlenkami vzal do rukou útlý svazek s deskami v hnědé broušené kůži. Snape stále spal a jeho bledost dělala Harrymu starosti. Do další aplikace zbývalo asi třicet minut.

 

Nepozorně otevřel knížečku a myšlenkami jinde namátkově listoval. Blokování magických výbuchů... Usměrňování toku magie... Spojené magie... Stop!

 

Otočil stránku zpět a očima hltavě procházel text. Tvář se mu vyjasňovala a po chvíli už se šklebil.

 

Budík se rozdrnčel v okamžiku, kdy dočetl poslední větu.

 

Snape byl vzhůru hned, Bezesný lektvar již musel z jeho organismu vyprchat. Pomalu se posadil a zatřásl hlavou v pokusu rozjasnit si spánkem zastřené myšlení. Bolestivá grimasa mu protnula rysy a Harry ucítil bodnutí pod lopatkou. Nejvyšší čas!

 

Kouzlem rychle rozepnul všechny knoflíčky bílé košile. Ostatní kusy svrchního oblečení Snape odložil, než usnul. Opatrně ji svlékl z jizvami posetého trupu. Muž se pomalu předklonil a prsty zabořil do čalounění bočního opěradla.

 

Harry musel zatnout zuby, jak byla stínová bolest intenzivní. Nakapal blokátor. Muž sedící před ním se viditelně chvěl.

 

Harry přestal přemýšlet nad tím, co by měl a neměl, protáhl své ruce pod jeho pažemi a objal ho. Dávaje pozor, aby netlačil na zranění, přivinul si neprotestující tělo do náruče.

 

Severus měl co dělat, aby nahlas nesténal bolestí. Bylo to čím dál horší! Cítil, jak mu v celé levé polovině těla putují úlomky jehel a bodají do každičkého milimetru tkáně.

 

Prokletá Nagini!

 

A pak ho vtáhla hřejivá a konejšivá náruč. Pevné paže mu poskytly oporu, jemné dlaně hladily jeho hruď a něžné rty se tisky do vlasů. Merline! Jestli budu muset zemřít, chci, aby mě přitom držela tato náruč.

 

Bolest mírně polevila a jasný úsudek si opět prošlapal cestičku omámenými smysly, které ječely na protest. Severus ztuhl.

 

„Pane Pottere.“ Víc říkat nemusel. Harry ho neochotně pustil a sledoval, jak košile zahaluje kůži.  Ale letmé pohlazení po předloktí, dříve než se plně oddělili, dalo Harrymu na vědomí, že mu je muž za poskytnutou oporu a útěchu vděčný.

 

„Takže...“ odkašlal si Severus, a tvářil se, jako by k něžné mezihře vůbec nedošlo, „podařilo se vám najít něco užitečného?“

 

„Nejsem si jistý, ale vypadá to, že ano,“ pousmál se Harry a podal Snapeovi útlou knížku. Ten se začetl a jeho tvář se zakabonila.

„V žádném případě!“ prohlásil kategoricky a prudce knížku zaklapl.

 

„Ale pane,“ začal Harry, dál se však nedostal.

 

„Žádné ale, pane Pottere. Uvědomujete si, že pokud by to fungovalo, cítil byste bolest místo mne?“ zvednutý hlas dostatečně demonstroval Mistrovo rozrušení.

 

„Mně to nevadí. Vydržel bych to a vy byste měl čas na zpěv.“

 

„Nenechám vás mučit jen proto, abych si zachránil kůži! S tím nepočítejte!“

 

„Na čas nás ochrání bariéra a naše spojení magií. Nemusí nás vůbec najít, a když ano, pak to bude v poslední fázi. Netrvalo by to dlouho a já něco vydržím. Prosím, pane, je to naše jediná možnost!“

 

„Vůbec nevíte, o čem mluvíte. Bolest ze Znamení je velice intenzivní. Nikdo by ji nechtěl zažít dobrovolně. Nenechám vás cítit muka, která jsou určena mně!“ Snape už regulérně křičel.

 

„Nebylo by to poprvé!“ vyklouzlo Harrymu, který se hned na to chytil za pusu, a jeho srdce úlekem vynechalo úder.

 

„Co prosím?!“ toto se ozvalo naopak tiše, což bylo znamení nejvyššího Snapeova rozčílení.

 

Harry se nezmohl na slovo. Tohle neokecáš, pitomče. Jak ti to mohlo proklouznout? To nedokážeš držet jazyk za zuby? Nadával sám sobě, ale bylo mu to houby platné.

 

„Okamžitě mi vysvětlíš, cos tím myslel!“ V rozčilení Severus přešel do tykání. Zíral na mladou bledou tvář a vylekané oči a chtělo se mu řvát. Instinkt mu říkal, že se dozví něco, co se mu vůbec, ale vůbec nebude líbit. Unavená mysl se s návalem adrenalinu rozběhla podobná sprinterovi skákajícímu z myšlenky na myšlenku jako přes překážky. Před očima se mu míhaly vzpomínky, obrazy které přecházel, protože když se odehrávaly, byl většinou ve velkých bolestech. Ale nyní mu začaly dávat smysl. Děsivý smysl.

 

Harry na něj stále zíral beze slova, čelist zatnutou a zarputilý výraz ve tváři. Severus tenhle kukuč znal. Bude zatloukat a zatloukat, dokud mu někdo pravdu neomlátí o hlavu.

Hrůzné mlhavé podezření, nabývalo pomalu ještě hrůznějších ostrých obrysů. Severusův pohled střelil ke stolku, na kterém byly zbytky svačiny. Malý nůž na ovoce ležel na talířku. Bleskově ho uchopil a bez zaváhání až po rukojeť zabodl do své levé dlaně. Ostrá bolest mu projela celou paží a donutila ho prudce syčivě nasát vzduch. Jeho pozornost však byla upřena na Nebelvíra, který sebou škubl a instinktivně sevřel dlaň.

 

Snape nevnímal proud krve, řinoucí se z čerstvé rány. Šokovaně zíral na mladíka, který právě vypadal, že se hodlá splynout s podlahou.

 

„Jak dlouho?“ vypravil ze sebe Snape, neschopen v tu chvíli jasně uvažovat.

 

„Od té výměny magií,“ odpověděl neochotně Harry a úkosem sledoval krvácející dlaň. Pak jeho pohled přešel k tváři. Snape vůbec nevypadal dobře.

 

„Jak moc...?“

„Méně než to cítíte vy.“

 

„Jak často?“

 

„Eééé,“ Harrymu se už vůbec nechtělo na otázky pronášené čím dál chraplavějším hlasem odpovídat.

 

„Pottere!“

 

„Pokaždé, když bolest překročí určitou mez, kterou nedokážu… prostě, když vás to bolí hodně a…“ vyhrkl nakonec a rozhodil rukama v bezradném gestu, rozhodnutý už nic jiného neprozradit.

 

Snape po něm šlehl podezíravým pohledem. „Co mi tajíte? Nechtějte, abych si to zjistil sám!“ vyhrožoval a Harry ucítil jemné otření o svou mysl.

 

„To neuděláte!“ vyprskl a nabroušeně zpevnil štíty nitrobrany.

 

„Pokud dojdu k závěru, že to nějak pomůže vyřešit tuto… situaci, pak se vsaďte, že ano,“ zvýšil hlas profesor.

 

Harry byl chvilku zticha, zvažuje pro a proti. Věděl, že pokud by muž nabyl dojmu, že nabouráním jeho soukromí nějak najde způsob přerušení přenosu bolesti, neváhal by ani minutu.

 

Rozčileně vstal a přešel k oknu, za kterým právě mraky zahalovaly měsíc.

 

„Je to jiné, když spím, a jiné když jsem vzhůru. A také když cítíte bolest, kterou vám způsobil Voldemort. Poprvé se to stalo v noci, krátce po tom, co jste mě zachránil. Seslal na vás Cruciátus… několikrát. Okamžitě mě to nějak vtáhlo do vaší hlavy. Viděl jsem to co vy a cítil to co vy. Tak to funguje, když vás mučí on. Jinak cítím něco jako stínovou bolest, mírnější než je ta vaše.“ Harry se zadíval do okna, ve kterém se odrážela celá místnost. 

 

Snape ztuhle seděl v křesle, rysy tváře ztrhané a oči zavřené.

 

„Všemocný Merline…“ zašeptal, když jeho otupenému vnímání konečně došlo, co přesně to znamená. „Všechny ty incidenty u Temného pána!“ Mysl mu zaplavily vzpomínky na poslední mučení a bičování. A Potter to nejen cítil, on byl přímo v něm! Proto pak ve třídě věděl...

 

Hustá vlna ponížení ho zalila jako bahno bažiny. Připadalo mu, že se jí udusí. Potom se však přihnal další pocit. Horší, daleko horší a důvěrně známý.

 

Vina. Škodolibě se v něm rozchechtala a špičatý prst s ostrým rudě nalakovaným nehtem s gustem zaryla do středu Severusova srdce. Uchopila potrhané okraje a prudce trhla.  Zalapal po dechu a přitiskl na to trýzněné místo dlaň.

 

Harry k němu polekaně přistoupil; klesl do dřepu a opatrně položil ruce na kostnatá kolena.

 

Křečovitě sevřená víčka se zachvěla a pomalu otevřela.

Úzkost svou kamennou pěstí sevřela vnitřnosti mladšího muže. Tak nějak by mohl hledět člověk upalovaný zaživa, pomyslel si, zíraje do trýzní přetékajících očí.

 

„Přestaňte! Dost!“ zaryl prsty do kůže nad koleny a naléhavě se k Severusovi naklonil. „Nic z toho není vaše vina. Zachránil jste mi život i magii!“ naléhavost v jeho hlase Snapem otřásla.

 

„Není to moje vina? Pokud vím, spojilo vás to se mnou. Přenesl jsem na vás něco, za co mi asi těžko můžete děkovat.  A děje se to už od podzimu! Proč jste s tím za mnou nepřišel, proč jste to neřekl? Nebo, pokud nevěříte mně, měl jste jít za ředitelem!“ Rozčilení v něm opět nabíralo vlády nad ostatními pocity.

 

„Nechtěl jsem, aby o tom někdo věděl. Přesně téhle vaší reakce jsem se bál. A co byste s tím asi tak udělali?“ zvedl se a rázoval po místnosti.

 

„Cokoli by bylo možné, vy idiote!“

 

„Nejde s tím nic udělat, jeden z nás by musel umřít, aby se ta vazba přetrhla! To si myslíte, že jsem nezkoušel najít něco, co by to zrušilo? Knihovnu znám už skoro zpaměti! Dokonce jsem našel grimoár, ve kterým je celá procedura výměny magií popsaná. Je tam taky takovej nepatrnej odstaveček, že to může mít nečekaný důsledky, který bývají nezrušitelný!“ rozohnil se Harry.

 

„Vždycky se dá něco dělat, vždycky.“ Trval na svém Severus. Měl nutkání okamžitě prohledat celou zdejší knihovnu a letaxovat k Brumbálovi, ale třas celého jeho těla a zkrácený dech ho držely namístě. Hlavou se mu rozlévala podivná mlha.

 

Je tak slabý! Neschopný! Měl Harryho chránit, pomáhat mu. Ale zklamal. Místo, aby aspoň nepatrně odčinil všechny své hříchy, dopustil se nevědomky dalšího. A právě na něm! Na člověku, který pro něj tolik znamená, ke kterému cítí... Co vlastně? Vděk, úctu, přátelství? Ano, to jistě, ale také... touhu. A nejen tu! No není k smíchu? Jemné záškuby Snapeova těla začaly sílit a Harry vyplašeně zamrkal.

 

Smál se.

 

Skřípavý a děsivý zvuk unikl z úzkých rtů a obličej se mu zkroutil. Harry s děsem zíral na muže, který vždy tak pečlivě ovládal své emoce a reakce. Krutý sebenenávistný smích splýval z jeho rtů a bodal ostří do Harryho srdce.

 

Severus se nekontroloval. Hradby jeho sebeovládání pukly a zřítily se s duněním, které otřáslo Harryho světem. A za nimi jako horda krvelačných nájezdníků zaútočila mohutná masa sebenenávisti.

 

Smál se, až mu tekly slzy. Choulil se s pažemi zkříženými přes hrudník, křečovitě sevřenými. Kýval sebou dopředu a dozadu, nehty zatínal do nadloktí, kde vytvořily půlměsíčky zatopené krví.  Jako podivné rudé květy se rozpíjely do rukávů košile.

Harry zhrozeně klesl na kolena.

 

A Severus, nevnímaje své okolí ani svou hysterickou reakci, prudce třepal hlavou, jak se marně pokoušel utišit jedovatě škodolibý hlas ve svém vědomí, který mučil každou buňku v jeho mozku.

 

Severusi, ty ubohý blázne. Snad ses nám na stará kolena nezamiloval? Zachtělo se ti ochutnat blaženost z láskyplných doteků? Zatoužils po hřejivém objetí, po bezpodmínečném přijetí, po tom, aby tě někdo miloval? Tebe?

To ses vážně ještě nepoučil? Kolik, Sevrusi? Kolik zmařených životů, bolesti a smrti ještě musíš způsobit, než ti dojde, že láska není pro tebe? Že k čemu se přiblížíš, to svým dotekem odsoudíš k mukám? Vážně sis myslel, že uchráníš Harryho před sebou samým?!

Jsi patetický a směšný. Jak sis mohl dovolit byť i jen na okamžik přijímat náklonnost? Ty jsi zlo, Severusi. Každý tvůj dotek je pro něj jako hřebík do rakve, jako dýka vražená do těla. Ty politováníhodná trosko...

 

A čím hlasitější ten hlas v Severusově hlavě byl, tím hlasitěji se mu ze rtů dral smích. Nebo spíš řev.

 

Strach zalil Harryho útroby a panika zmrazila myšlení. On se zbláznil! Napadlo ho, když bezmocně sledoval, jak se Severus zmítá v agonii.

 

„Přestaň! Severusi, prosím dost, nech toho!“ Konečně se vymanil ze strnulosti a vrhl se na Snapea. Pevně sevřel jeho ramena a zatřásl s ním.

 

Nic. Muž ho vůbec nevnímal.

 

„K čertu, bojuj s tím! To je ten jed, Severusi, musíš s tím bojovat!“ Vší silou uchopil ruce, které se stále zatínaly do živého masa, a zkusil je odtáhnout. Bez úspěchu. Snapeovo tělo bylo v křeči.

 

Harry zoufale popadl dech, napřáhl se a šílený smích přerušil zvuk dlaně dopadající na tvář. A znovu a znovu. „Přestaň!“ zařval Harry a znovu se vší silou opřel do facky.

 

A najednou bylo ticho. Jen zvuk dvou sprintujících dechů ho narušoval.

 

„Severusi?“ zadoufal Harry a vzal bledou stále zkřivenou tvář do dlaní. Z koutku úst mu stékala krev. Jeden z těch úderů musel způsobit, že se ret poranil o zuby. Na bledé kůži byly otisky Harryho prsů; pomalu se z červené barvily do modřin.

 

„Ha...Harry?“ zaskřehotal jindy tak krásný hlas a oči zmateně zamžouraly. Křeč pomalu opouštěla jeho tělo a pohled se vyjasňoval.

 

„Díky bohu,“ zamumlal Harry, kolena mu vypověděla službu a on se zhroutil na podlahu vedle křesla.

 

„Co se...“ Severus nechápavě pohlédl na zakrvácené rukávy a své nehty.

 

„Ten jed. Začíná působit na celé tvé nervové centrum, včetně myšlení,“ vysvětlil mu Potter.

 

Jenže Severus si pamatoval, co na něj ječel ten hlas. A naprosto s ním souhlasil. Zahleděl se do smaragdových očí, ve kterých jasně plála úleva, obava a... láska. A to nemohl dopustit.

 

Jak to Harry říkal? Že pokud chce zrušit tu vazbu, musel by jeden z nich zemřít? Severus se s úlevou usmál. To zvládne.

 

vvv

Prostor pro ty z Vás, kdo chcete komentovat nezávisle na WGKonec formuláře

Poslední komentáře
04.10.2014 22:38:19: Oh, to bola krutá kapitola, chudák Severus je mi vždy strašne ľúto, keď sa Severus odsúdi lebo si my...
21.10.2012 15:33:27: Marci - učičikal smiley - tedy tohle slovo je úžasný! Severus je v mém podání pravda poněkud netypický...
19.10.2012 22:33:40: POPO, já to četla, jen nestíhám komentovat. :) Ale protože ty vypadáš, že nestíháš psát, tak mi třeb...
15.10.2012 08:08:44: Tedy,málem sem prošvihla další super kapitolu,hanba mi smiley.Harry je vážně číslo,žádost o pofoukání ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.