Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Osudová sázka aneb Tvrdohlavá Láska 12 - 14 kapitola

12. A mám tě, Seve!

„Pane Dressi, a ukážete nám nějaký mudlovský sestřih?“ Fialín se potěšeně usmál.
„Ale jistě, slečno, pokud někdo z vás, nebo i kdokoli ve škole bude mít zájem, rád ho ostříhám a ukážu na něm některý z moderních mudlovských účesů. Ostatně, jedním z mých výtvorů je i účes profesora Snapea. Merlinžel, on se o něj vůbec nestará a ...“ pokračoval Fialín a vedl skupinku asi dvaceti studentů, účastníků jeho kurzu, k učebně.

Svou nadšenou řeč přerušil, když jeho zrak padl na černý vlající stín.
„Holenku!“ vykvikl, nadšeně nadskočil a čapím krokem svých hubených dlouhých končetin zamířil za nebohou spatřenou kořistí, studenty v patách.
Kořist se prudce otočila a s hrůzou sledovala tu blížící se barevnou katastrofu.

Severus se zoufale rozhlédl, vybíraje v rychlosti nejlepší únikovou cestu, proklínaje fakt, že ve škole se nelze přemístit, otočil se k nejbližší, málo používané chodbě.
Jenže Fialín byl rychlý a Severus si před studenty nemohl dovolit toho módního potřeštěnce proklít, či hůře, začít zdrhat jako malý kluk.
Zvolil tedy svou osvědčenou variantu – strnul v pozici naježeného hrozivého netopýra; složil paže přes hruď, obličej zformoval do studené masky, v očích smrtící pohled.
Na studenty to fungovalo perfektně. Ti vpředu se jako jeden muž prudce zarazili a málem utvořili kupu proplétajících se popadaných těl. A tak se Fialín ocitl před Severusem s několikametrovým odstupem od svých žáků.
„Holenku, to jsem rád, že vás vidím!“ na jeho nadšení byl zjevně Severusův kukuč krátký.
„Dressi, ještě jednou mne oslovíte tím infantilním slovem a já vám garantuji, že budete litovat, že jste kdy měl hlasivky!“ pronesl tichým hrozivým hlasem, očekávaje obvyklý efekt.
Jenže Fialín byl asi jiného živočišného druhu, takže se jen zakřenil, položil konsternovanému lektvaristovi ruku na rameno, což vyvolalo nevěřící ztuhnutí černé, a prohlásil: „Copak jste tak nervózní, holenku? Musíte se více uvolnit, dovolit svému já dýchat. Zkoušel jste už kozlíkové kapky? Mám s nimi tu nejlepší zkušenost. Nebo co třeba masáž? Víte, taková dobrá masáž...“
„Agrrrrr!“ hluboké, nepříčetně znějící zavrčení donutilo i Fialína odstoupit.
„Vy… Vy! Koukejte si ty vaše rady sbalit, nacpat tam, kde slunce nezasvítí a uhnout mi z cesty, nebo za sebe neručím!“ vyprskl, vytočený jak baletka po piruetě. Zpražil zírající vyklepané studentstvo ledovým pohledem a dal se na taktický ústup.
Fialín, zjevně netušíce co má ten vysoký popudlivý muž za problém, stačil ještě zvolat: „Holenku! Kozlíkové kapky mám v zavazadle, rád vám je zapůjčím!“
Odpovědi se nedočkal, dlužno dodat, že k jeho dobru.

xxxx

Láska stála s rukama založenýma na prsou a soptila vzteky.
„Mezci, hlavy dubové, umanutí, tvrdohlaví a a a...“ nějak jí v té samomluvě docházely nadávky.
„To je prostě neuvěřitelné! Tak já Brumbálovi vnuknu nápad, jak je svést dohromady, ještě to nechám okořenit kapkou žárlivosti a rušivým elementem a oni se k sobě chovají jak cizí!“

Právě doprovázela Harryho, který měl namířeno ke kabinetu Severuse, s jasným úmyslem si promluvit. Jenže ho na poslední chvíli přepadly pochyby, zda by na takový rozhovor nebylo lepší přijít s dobrým mokem a skleničkami. Takže to otočil a raději zamířil zpět do své komnaty.

„To si děláš srandu, ne?“ zaúpěla zničeně bohyně, když sledovala jeho plynulou otočku vzad. A pak postřehla Severuse, neomylně mířícího k bodu střetu. Potměšilý úšklebek na její tváři vypadal nepatřičně.
Jako kočka na číhané trpělivě čekala, až se ti dva přiblíží k rohu a pak s gustem nastavila Potterovi svou ladnou nožku.
„Jooo!“ zavýskla a triumfálním gestem hodným profi hokejisty oslavila ten malý úskok.


Harry, chudák netuše o co to mohl zakopnout, nabral v pádu rychlost a vletěl po hlavě do černé překážky. Automaticky ji objal a zachytil se. Bylo to teplé, živé a vysoké. Horko se mu rozlilo po tvářích a srdce začalo skotačivě dunět do žeber razancí splašeného potlouku.
Potter zvedl hlavu a jeho oči byly lapeny sametovou černí.

Severus, syčící a natlakovaný jak lokomotiva plná páry, rychle zmizel za rohem a plachtil po tmavé chodbě směr sklepení. Co je tohle za tvora? To už bylo dnes podruhé, co ho někde odchytil a zahrnul ho svou hrůzostrašnou veselostí. Severusovi se dařilo celý den vyhnout setkání s Potterem, ale tenhle exot na něj měl snad nastražené sledovací kouzlo, či co. Vyváděl ho z duševní rovnováhy a narušoval jeho masku chladu a lhostejnosti. A za to ho Severus toužil proklít až k těm jeho barevným podkolenkám.
Automaticky zahnul do chodby ke svým komnatám a... něco mu prudce vlétlo do náruče. To něco heklo, přitisklo se to na něj a zachytilo se rukama za jeho záda.
Mravenčení po celém těle ho informovalo, koho že to má právě v náručí. A to bylo tak všechno, co byl Severusův mozek ochoten zpracovat.
„Severusi, já...“ ani Harry nebyl zrovna ve stavu diskutovat na vyšší úrovni.
Dotýkali se téměř celou plochou těl; horko, chvění, potřeba držet a nepustit, blíž... Ruce pevně držely tělo, po kterém toužily a jejich dech nabíral vysoké obrátky. Harry se pomalu narovnal; oči zaklesnuté do sebe, ústa se přibližovala.

„Angelino! Jak jsi mohla tu zlatonku nechytit, měla jsi ji přímo před nosem!“ rozlehl se chodbou naštvaný chlapecký hlas, kterému vzápětí začal odpovídat dívčí, neméně podrážděný. Hlasitý zvuk kroků rezonoval v kamenné chodbě ozvěnou. Do původních dvou hlasů se vmísily další, stejně namíchnuté. Zmijozel zjevně prohrál s Mrzimorem.

Severusův mozek prudce naskočil. Ztuhl, popadl Pottera za ramena a odtáhl ho od sebe na délku paží. Potom ruce spustil, nevšímaje si téměř bolestivého protestu své pokožky, lačnící po dotecích.
„Kolego, předpokládat, že jste již naučil chodit, by zjevně bylo velkou chybou. Laskavě koukejte na cestu! Jste jak neřízená střela.“ Jeho jindy tak sametový hlas byl chraplavý emocemi. Duše se zmítala; nepouštěj ho! Já ho chci! Já ho potřebuji! Jenže Severus měl v umlčování své duše dlouholetou praxi.
Krok do strany, obešel zmateně zírajícího Pottera a doslova utekl do svých komnat.

„Aááááá! To se mi snad zdá! Já už z nich mám zase migrénu!“ zasténala Láska frustrovaně, okusuje si nehty.
„Copak, copak, kolegyně, nějak nervózní, ne?“ hlas Osudu byl nepřijatelně pobavený.
„Vy! To jste byl vy! Proč mi to děláte? Sázku už jsem stejně vyhrála,“ zaprskala jak divoká kočka.
„Opravdu? A z čeho tak usuzujete, kolegyně. Mně se zdá, že ti dva mají k láskyplnému vztahu tak blízko jako mravenec k očím žirafy.“
„Protože mi to pořád kazíte, naschvál. A to, že se milují, už jsem dokázala, tak mě přestaňte provokovat,“ zapíchla mu ukazováček do hrudi - nebo do toho, co se za hruď dalo považovat – a pokračovala.
„Milují se, sázku jsem vyhrála. A vy neumíte prohrávat, tak mi aspoň kazíte pokusy dostat je k sobě!“ obvinila ho ublíženě.
„Ale no tak, to jsou mi obvinění, ts ts ts... Je to přece skvělá zábava, trochu ty směšné lidičky potrápit. Kdyby dosáhli všeho snadno, ničeho by si pak nevážili. A s tou výhrou si nejsem tak jistý. Ano, chovají k sobě city, ale k završení sázky by si je měli i navzájem vyjevit. A k tomu zatím rozhodně nedošlo. Takže já sázku za prohranou ještě nepovažuji.“ Škodolibě se zašklebil a začal mizet v meziprostoru. Ještě než se rozplynul, pronesl: „A nezapomeňte, lhůta pro dovršení sázky končí za dva dny.“
„Mizero!“ ulevila si Láska a s nebezpečně rozhodným výrazem ve tváři, zamířila za Harrym.

xxxx

Harry byl totálně zmatený. Tělo mu stále ještě vibrovalo z doteků a nenaplněná touha po polibku zanechala hořkou pachuť zklamání. Zatřepal hlavou.
A dost, tohle si prostě musejí vyříkat! Otočil se na patě a plnou parou vyrazil za uprchlíkem.
„Severusi!“ zaklepání hodné beranidla rozechvělo dřevo dveří komnat Mistra lektvarů.
Dotyčný lektvarista stál v tu chvíli u křesla a zíral na své ruce, které se ještě před okamžikem ovíjely okolo…
„Severusi!“
Hluboký povzdech rezignace a utrápená tvář se v okamžiku přetavila v masku lhostejnosti, kroky zamířily ke dveřím.
„Co zase chcete, Pottere, to vaše otravování mi začíná lézt na nervy,“ zavrčel a dal si záležet na svém tónu.
„Musíme si promluvit, hned.“
„Není o čem mluvit, nenapadá mne žádné téma, které bych s vámi chtěl probírat,“ ušklíbl se, ale jeho žaludek se zkroutil nervozitou do kuličky.
„Není? To si děláš srandu, ne?“ Harrymu stoupalo horko do tváří, jak jeho rozčilení nabíralo obrátek. Nedbaje jen mírně otevřených dveří, prosmýkl se dovnitř a stínovou magií vyrval dveře překvapenému Severusovi z rukou; ostře se zabouchly.
„No tedy… Co si to dovo…“
„Přestaň s tou komedií!“
„Prosím?!“ vyšlo z lektvaristových úst nevěřícně.
„Proč se ke mně chováš tak… chladně? Myslel jsem, že jsme se v Dublinu sblížili. Co ti přelítlo přes nos?“ vyhrkl Harry a přistoupil k Severusovi blíž.

Ten na něj shlížel s nedefinovatelným výrazem na tváři. V hlavě měl zmatek. Co to ten zelenooký mizera mele? Proč za ním přišel, když miluje někoho jiného? A vzápětí ve svých úvahách došel i logickému vysvětlení - tedy alespoň pro něj - prostě se asi s tím svým pohádal, a hledá, jak by se mu pomstil. A chce k tomu využít jeho, když byl v Irsku tak povolný.
Zraněná hrdost a ještě bolestivěji se ozývající zraněné city ho vyprovokovaly ke kousavému komentáři.
„Pottere, to jste tak tupý, abyste nepoznal, když na vás někdo něco hraje?“ zapředl sametově a nechal pohrdání odkapávat ze svého hlasu.
Harry se zarazil a jeho nitro zaplnilo cosi ledového. To přece… ne! Vždyť tam byl, cítil Severusovy reakce na jeho doteky, cítil jeho polibky a vibrující touhu mezi nimi. To nemohlo být hrané!
„Lžeš, tohle bys nezahrál. Severusi, proč to děláš? Zlobíš se na mě, že jsem hned z ošetřovny nešel za tebou? Že jsem ti nepoděkoval za záchranu života?“
„Pottere!“ vyprskl Severus rozdrážděný na nejvyšší míru představou, že by k tomuhle chování Harryho vedla nějaká pokroucená vděčnost.
„Vy jste tak zahleděný do sebe, že byste nerozeznal hraní a opravdovou reakci, ani kdybych vám to dal písemně. Vážně si myslíte, že bych mohl vodit Voldemorta za nos takovou dobu, kdybych neuměl přesvědčivě zahrát citové pobláznění?“
Harry na něj chvilku zíral s otevřenou pusou a pak udělal nečekaný pohyb.
Přitiskl ruce na Severusovy tváře a jeho obličej byl přitáhnut k prudkému polibku. Severuse na pár vteřin zalilo absolutní štěstí, které v okamžiku nahradil hněv. To tedy ne, takhle se sebou manipulovat nenechá!
Odtrhl se, popadl Harryho za loket, táhl ho ke dveřím, v rozrušení zapomínaje dávat si pozor na to, co říká.
„A dost! Nenechám se využívat jako nějaká pitomá naivka, Pottere. Koukej si táhnout za tou svou životní láskou, kvůli které ses držel zuby nehty života. Nejsem tvoje hračka, nebudu ti dělat náhražku pokaždé, když se s tím svým miláčkem pohádáš. Ať už tě tu nevidím!“

Dveře prudce zabouchnuté jen několik centimetrů od jeho nosu vibrovaly. Začínalo se z toho stávat nepříjemné pravidlo. Jenže Harry měl nyní naléhavější starosti.
O čem to, u všech hůlek, Severus mluvil? Jaký miláček, jaká hádka? Využívání? Proč si myslí, že Harry někoho má?
Už už chtěl zase zabušit na dveře, ale pak nechal zvednutou ruku klesnout. Znal Severuse; v tomhle stavu by s ním nehnul. Za tu dobu co se znali, už věděl, kdy má cenu lektvaristu o něčem přesvědčovat a kdy ho raději nechat vychladnout.
Zamyšleně zamířil ke svým komnatám. Nevnímaje okolí, přecházel před krbem sem a tam. Hlavou se mu honily útržky vzpomínek na Dublin, chvíle kdy si byli nejblíž, kdy si poprvé uvědomil, že se do toho sarkastického bastarda zamiloval.
Pak horor, když viděl Severuse zbitého k nepoznání a smrtící paprsek stékající po zabodnutém ostří nože. Vzpomínka na dávné kouzlo a okamžité rozhodnutí, vyměnit svůj život za jeho.

Popis toho kouzla si pamatoval jasně. Tenkrát hledali cokoli, co by je dovedlo na stopu viteálů. Hermiona si dělala poznámky z jednoho z grimoárů, ke kterým se dostali nepochopitelnou náhodou. Musel se usmát, když si vzpomněl, jak se usilovně soustředil na vyhledávání a jeho magie, divoká a nekontrolovaná, z něj náhodně vyšla v mohutné vlně; náraz do police v sekci s omezeným přístupem na nějakou dobu zrušil veškerá bezpečnostní opatření a jejich šokovaným zrakům se otevřela skrytá část knihovny.
Vzpomínky jedna přes druhou proudily před jeho vnitřním zrakem, ale ta na zaklínadlo Auxiliu mea vitae contra mortem se neodbytně vracela. Měl podivný pocit, že mu něco uniká něco důležitého.
V malé komnatě si připadal jako lev kleci. Bez ohledu na chlad sálající z hradních zdí, vyšel ven jen v mudlovském tričku a džínách. Musel se projít. Nevěnoval pozornost tomu, kam jde. Prostě kladl nohu před nohu a stále se pokoušel přijít na to, co se mu na té vzpomínce nezdá.

xxxx

Láska se za Harrym plížila jako zloděj. Když dorazil k pohyblivým schodům, zašklebila se a mávla rukou.
Harry, zamyšlený, si absolutně nevšiml, že schody mírně poskočily a změnily původní směr.
Pomalu stoupal až na poslední schod; schodiště se ukotvilo. Nehledě nalevo napravo pokračoval dál, kde ho schody vypustily, až došel na konec chodby, k ozdobným velkým dveřím.
Zarazil se a chvilku zaostřoval na nečekanou překážku. Pomalu mu docházelo, co že je to za dveře. A spolu s identifikací místa kde se nachází, mu konečně, s téměř hlasitým cvaknutím, zapadl na správné místo poslední kus skládačky.
Přidušené zaúpění jasně demonstrovalo míru jeho frustrace nad svou pomalou chápavostí.
„Harry, ty imbecilní idiote, proč si pořád musíš stát na vedení?“ otázal se sám sebe s despektem a nevěřícím vrtěním hlavy.

Láska, která mu byla v patách, jen ironicky poznamenala: „Jak trefné!“
Na nic dalšího nečekaje, mávl rukou, zámek tiše cvakl, dveře se otevřely; lumos osvítilo police bradavické knihovny.
Procházel kolem regálů. Většina knih vypadala obyčejně, ale sem tam se z některé šířila do tmy mihotavá záře, či vlnící se energie. Harry se zastavil před oddělením s omezeným přístupem. Neznal heslo, o takové maličkosti se ještě nestihl zajímat, ale hesla ho tak nějak nikdy netrápila. Nebyl nadarmo nejsilnější čaroděj své doby. Jedinou myšlenkou odemkl zdobenou mříž a vstoupil; magie tohoto prostoru byla hustá jako omáčka. Cítil vibrace na své kůži. Knihy a grimoáry nespokojeně vrčely, úpěly a syčely, když na ně dopadlo rušivé světlo z jeho hůlky. Zašel až k zadní stěně, posledním policím. Tohle už nebylo tak jednoduché. Soustředěním mu začal stékat pramínek potu po krku a mizel za límcem trička. První police zmizela, nahrazena prázdným regálem. Zatnul zuby a vyslal silný impuls své magie, nabitý příkazem – zjevte se. A slabší magie se podvolila té silnější. Ozvalo se několik ran, jak hesla chránící před nepovolaným vstupem praskla a vzdala se; Harry hleděl na mocné lexikony a magie, valící se z nich jako povodňová vlna, mu dýchla do tváře.
„Které to byly...“ mumlal si a pozorně přejížděl očima po různě silných hřbetech. Pamatoval si, že Hemiona tenkrát sáhla po dvou naprosto stejných grimoárech, které se lišily jen názvem. Konečně je uviděl. Netrpělivě po nich sáhl a hned uskočil s bolestivým vyjeknutím. Kruci! Zapomněl na poslední ochranu. Zatlačil ještě jednou; s posledním prasknutím mu dva těžké svazky přistály v náruči.
Přešel ke stolu a opatrně na ně bichle položil. Hmm... jenže která to byla? Chermak – bílá a Severy – černá. Hermiona by určitě sáhla po bílé, zauvažoval a pomalu otevřel desky. Listoval a pokoušel se vzpomenout, kde to zaklínadlo bylo.

Konečně! Auxiliu mea vitae contra mortem... Kouzlo, které mu utkvělo v paměti, aniž by si toho byl vědom. Pozorně se začetl, vnímal každé slovo z popisu a pak vydechl: „Věděl jsem to!“
Použitím kouzla měl dát svůj život Severusovi. Měl zemřít, tak jak to, že ho Snape přivedl zpět? Popis kouzla v latině byl jasný – za život smrt a tečka. Harry nad tím po svém uzdravení moc neuvažoval, byl příliš zaměstnán svou prací a city k Severusovi, které ho naprosto pohltily, neřešil důvod svého uzdravení. Až dnešní lektvaristův výstup mu zasadil brouka do hlavy.
Zíral na zažloutlý pergamen a měl chuť si začít rvát vlasy. Jak ho z toho Snape dostal!? Pak mu zrak padl na runový zápis pod latinským textem. Že by vysvětlení k zaklínadlu v latině nebylo celé?

„Accio Výklad run.“ Do ruky mu přistála objemná kniha. Trvalo mu skoro hodinu, než vyhledal význam a výklad jednotlivých symbolů.
A pak jen seděl a zíral. Severus pro něj šel až do jeho duše. Mohl se tam navždy ztratit, zabloudit v nicotě. Mohl propadnout smrti, kdyby ho nenašel. A on tam za ním stejně přišel a vrátil ho do života. S hlavou v dlaních se pokoušel zpracovat pocit, který mu prostupoval celou bytostí.

Takže Severus věděl, že ho při životě drží láska a myslel si, že je určena někomu jinému. A ani to mu nezabránilo riskovat svou duši a život.
Harrymu se znovu odehrála před očima scéna v kabinetě:

*„Koukej si táhnout za tou svou životní láskou, kvůli které ses držel zuby nehty života...“*

On se domnívá, že ho Harry bere jako nějakou náhražku? Že miluje někoho jiného a u něj hledá jen chvilkové povyražení? Záplatu za nepřítomného milence?
Harrym najednou bez varování projel vztek. Proč, u všech trollů, Snapea ani na okamžik nenapadlo, že by miloval jeho? Proč ho raději obviňuje z podvádění a svádění jiného za zády domnělého milence? A pak stejně rychle jako v něm vztek vzplál, pohasl.

Severus nevěří, že by ho mohl někdo milovat. Harry znal jeho uzavřenou povahu, měl dost jasný obrázek o Sevově osamělém životě. Ačkoli si to Snape nejspíš neuvědomoval, během jejich společného skrývání a pak i boje proti Voldemortovi, na sebe prozradil dost, aby ho Harry poznal více, než kdo jiný.

Což ovšem znamenalo problém. Kdyby k němu Harry přišel a začal ho přesvědčovat o své lásce, Snape by mu neuvěřil.
„Severusi, jak tě mám donutit, abys mi naslouchal a uvěřil?“ zamumlal a zničeně položil čelo na otevřenou knihu. „Jak ti mám dokázat, že tě miluju?“
Stříbrná záře pod jeho obličejem ho zastihla naprosto nepřipraveného. Prudce zvedl hlavu a zíral na několik run, jež se objevily pod původním textem. Byla to stejná stříbrná barva, kterou se spojily jejich těla při vyřčení zaklínadla.
Harry popadl tužku a začal horečně hledat výklad zářících run ve slovníku. Zabralo mu to jen krátkou chvíli. Ještě si pro jistotu znovu urovnal význam znaků a sestavil z nich zprávu. Soustředěný výraz se mu pomalu změnil na údiv a poté plynule přešel do úsměvu plného naděje.
„A mám tě, Seve!“


13.    Můj!

 

Hlubokou nocí se v temné chodbě rozléhaly rychlé kroky; neomylně mířily ke komnatám ředitele Zmijozelu. Harry se zarazil před vstupními dveřmi a zauvažoval, jestli by měl zaklepat a čekat, zda Snape otevře. Pak tuto možnost zamítl. Nehodlal riskovat a překvapení by mu mohlo pomoci. Zaměřil svou magii na dveře, zatlačil a s jemným lupnutím zlikvidoval alarmová kouzla, odemkl.
Tiše vstoupil do chodby. Lumos na hůlce měkce osvětlovalo okolí. V bytě bylo ticho, jen dohořívající oheň v krbu se syčením požíral poslední kus dřeva. Harry se zastavil a zatajil dech. Severus ležel na pohovce, knihu na klíně, hlavu opřenou o opěradlo, spal. Na stolku vedle něj stála sklenička a láhev whisky. Z poloviny prázdná.
Na sobě měl pyžamo a starý teplý župan. Tvář natočená k ohni prozrazovala, že se mu něco zdá. Lehké napětí kolem rtů by se dalo skoro považovat za úsměv. Harry potichu přešel k pohovce, naklonil se a okouzleně vjel prsty do černé lesklé záplavy vlasů, jež spícímu muži spadaly do čela.
„Harry,“ zamumlal Severus a vyšel vstříc tomu pohlazení.
„Severusi,“ řekl potichu Harry a jemně mu zatřásl ramenem. Černé oči se okamžitě otevřely, zmatené, dezorientovaně zamrkaly na předmět ze svého snu.
„Pojď se mnou, musím ti něco ukázat,“ řekl Harry stále tiše a pomohl rozespalému muži vstát.

Severus se nějak nemohl zorientovat. Zdá se mu to, nebo je u něj v obývacím pokoji opravdu Potter? V jeho snu právě usedali na pohovku a chystali se k polibku, když ucítil pohlazení ve vlasech. A nyní ho Potter táhne studenou chodbou a po schodech kamsi... jeho spánkem omámený mozek konečně akceptoval bdělý stav.
„Pottere!“ vyštěkl ochraptělým hlasem; ozvěna mu ho vrátila odrazem od zdí. „Co to, k čertu, vyvádíš? Zbláznil ses? Kam mě to vlečeš? A jak ses dostal ke mně do bytu? Co to má, u Merlinových koulí, znamenat?“ Otázka za otázkou byla vzteklejší a ledovější.
„Přestaň prskat jako skvorejš a pojď,“ zatahal ho Harry za ruku a táhl dál tu nespolupracující nakvašenost.
„Koukej mne pustit a začít vysvětlovat, než z tebe udělám trvalou výzdobu chodby,“ vytrhl se mu Severus ze sevření s hrozivým zavrčením. Zaujal svůj postoj se založenýma rukama a doufal, že vypadá i v županu dostatečně výhružně.
Zjevně nevypadal, protože ten otrava, co mu neodbytně lezl do snů, si jen povzdechl a upřel na něj štěněčí pohled.
A pak ta krásná ústa pronesla: „Věříš mi?“
„Co... cože?“ nechápal Severus a dokonce překvapením spustil ruce podél boků. Čekal zmatené vysvětlování a výmluvy, koktání, ale ta krátká a jednoduchá otázka mu vzala vítr z plachet.
„Co tím myslíš?“ vypadlo z něj.
„Ptám se, jestli mi věříš. Jestli ano, pak se mnou prosím pojď, potřebuji ti něco ukázat,“ požádal ho Harry prostě a vyčkávavě na něj upřel temně zelený pohled.
Severus zatnul zuby. Moc možností mu nezbývalo. Chtěl se dozvědět, co má tohle divadlo znamenat, takže musel hrát podle Potterových pravidel. A Potter věděl, že mu Severus věří. Měli toho za sebou hodně na to, aby si vzájemnou důvěrou byli jistí.
„Tak pohneš se už?“ zavrčel a ostentativně ignoroval přiznání své důvěry.
Ten mizera se zazubil od ucha k uchu a popadl ho znovu za ruku. Severus už ani neprotestoval, tváře se dál kysele, užíval si v skrytu duše ten prostý dotek.
Než se stačil pořádně rozkoukat, stáli před dveřmi knihovny. Harry jen mávl rukou, dveře se otevřely. Provedl ho ke stolkům. Nyní lektvarista nezaznamenal ani pohyb ruky a najednou se před ním objevila otevřená kniha, jež musela být skryta pod maskovacím kouzlem. Severus to nedbalé použití bezhůlkové neverbální síly nekomentoval, znal pravou sílu Potterovy magie. Něco uvnitř ho nečekaně zahřálo; byl si jist, že je jedním z mála lidí, kterým Potter důvěřuje natolik, aby před ním svou sílu otevřeně použil. Harry velmi záhy pochopil, že extrémní moc vyvolává v lidech strach a nedůvěru, takže ji plně a bezstarostně projevoval jen v úzkém kruhu svých přátel.
Potter ho postrčil blíž. Až nyní Severus poznal grimoár ležící na stole a zalapal po dechu.
„Můžeš mi to konečně vysvětlit, Pottere?“
Harry nic neřekl, jen ukázal na podivně zářící zápis v runách, kterých si Severus dříve nevšiml.
„Prosím, tohle si přečti,“ požádal ho tiše, opřel se zády o stolek a vyčkávavě založil ruce na hrudi.
Severus měl chuť mu něco odseknout, ale cosi v těch mechových očích ho zarazilo. Sklonil se nad knihu a začal luštit.
Harry pozoroval jeho výraznou tvář a přesně určil okamžik, kdy Severus pochopil. Vše na něm zamrzlo. Dech se zajíkl a zorničky rozšířily. Tělo vysokého muže se zaklonilo a opřelo o regál za ním.
„Nejdřív jsem nechápal,“ začal vysvětlovat Harry, „proč jsi ke mně tak chladný. Až dnes, když jsi mne nařkl z využívání a poslal za domnělým milencem, mi došlo, co si myslíš. Věděl jsem, že bys mi neuvěřil, kdybych tě přesvědčoval sám. Lámal jsem si hlavu, jak tě přesvědčit. Přehrával jsem si snad každou společnou chvilku, až mne něco napadlo. Přiznávám, mám dlouhé vedení. V úvahách nad tím, co k tobě cítím, jsem došel až k tomuhle zaklínadlu. Stále se mi vracela vzpomínka na to, jak jsem ho četl poprvé. Něco nesedělo, něco důležitého.
A až při procházce hradem mi konečně došlo co. Vrátil jsem se sem a objevil tyhle runy. A když jsem vyluštil jejich význam, konečně jsem měl pro tebe ten pravý argument.“ Harry zavřel oči a z paměti tichým hlasem citoval:

* “Přec jedna cesta ke zvrácení kouzla výměny vede. Jen láska lásku poutati vláknem života může. V labyrintu nicoty naleznouti se mohou jen duše vzájemně se milující. Střes se hledati duši, k níž lásku necítíš a jež tě nemiluje, navěky bys v nicotě ztracen byl, či smrti v náruč padl.“ *

Na chvíli bylo ticho, a pak Harry zaúpěl: „Seve, ty jsi takový osel! Copak na mně nebylo vidět, jak jsem do tebe zamilovaný? Už v Dublinu jsem se choval tak, že ti to muselo být jasné. Ale to bys nesměl být ty, aby sis to nevyložil po svém, že. Takže mě prosím pozorně poslouchej. Miluju tě!“

Harryho hlas utichl, jak čekal na nějakou reakci, ale Severus se zdál podivně paralyzován. Stále mu hleděl do očí, tvář ztuhlou a prázdnou.
„Severusi? Seve...“ Harry znejistěl. „Ty mi k tomu nemáš co říci? Seve?!“

Šumělo mu v uších, dech se zadrhával a vidění rozostřilo. Šok, absolutní hluboký a paralyzující. Severus zíral na ty stříbrem se blyštící runy, jejich význam byl naprosto jasný. Neuvědomoval si, že se narovnal a opřel o knihovnu, strnule zíraje do jiskřivých smaragdů Harryho očí.
Potter něco říkal, ale Severus nebyl schopen vnímat. Pokoušel se utišit ten uragán bouřící v jeho duši.
V celém jeho dosavadním životě pozoroval lásku jen u těch druhých. Jemu samotnému se dostávalo jen té mateřské, v raném dětství, dokud jeho matka nezemřela. Během jeho dospívání, vlivem despotického a tyranského otce i jeho nadprůměrného intelektu, se stal samotářem, neměl přátele, nenavazoval vztahy. Potřeby těla řešil známostmi na jednu noc. Nikoho k sobě nepustil, zdi kolem jeho srdce byly za ta léta pevně zakořeněné.
A pak se v jeho životě vyskytl problém s velkým P – Potter. A jeho dostihla láska. Nenápadně, zákeřně se mu vplížila do srdce. Možná právě proto, že jí měl v životě tak málo, zasáhla tak hluboko a osudově, stejně hluboko, jako bolest z přesvědčení, že nebude nikdy opětována. Namlouval si, že se s tím smířil. Zazdil tu zoufalou potřebu a pulsující bolest ve svém vědomí.
A teď... zeď pukla jako vaječná skořápka a city, nahromaděné v přetlaku, hrozily vyhřeznout v nekontrolovatelném výbuchu... Nohy měl jako z rosolu a kdyby se neopíral o regál, sesunul by se k zemi.

„Jak myslíš, Seve. Když nechceš, nemohu tě nutit. Kdybys změnil názor, víš, kde mne najdeš, budu čekat.“ Do Severusova vnímání konečně pronikl Harryho hlas; zněl zlomeně. Severus k němu zvedl nechápavý pohled. Co vlastně celou dobu, kdy ho nevnímal, říkal?
Potter se otočil, ramena shrbená, hlavu skloněnou; poražený odcházel.
Severus vymrštil ruku dříve, než si mohl svůj pohyb uvědomit. Sevřel jeho zápěstí, udělal nejistý krok a nohy ho zradily. Plynulým pohybem se sesunul na kolena; nevšímaje si své pozice, přitáhl si Harryho těsně k sobě, zabořil mu tvář do břicha, rukama pevně objal jeho pas. Už nikdy ho nepustí!
„Se... Seve?“ nejistý, překvapený a velmi doufající hlas se zlomil.
„Neodcházej,“ mumlal Severus do jeho trička.
Harry mu něžně položil ruce na hlavu, dlaněmi sjel po temeni přes krk, až uchopil jeho tvář. Zvrátil mu hlavu jemně dozadu a přiměl ho k pohledu do očí.
„Lásko,“ zašeptal a jako očarován sledoval hru emocí v Severusově náhle tak otevřené tváři.
„Miluji tě,“ zformovaly ty úzké rty slova, jež se už nějakou chvíli snažila prodrat ven.
Harry mu vjel rukama do vlasů, maličko poodstoupil a spustil se na kolena. Klečeli, hledíce si do očí. A pak už to Severus nevydržel. Prudce si přitáhl Harryho hlavu a políbil rty, o kterých se mu tak často zdálo. Nejdříve se prostě jen pevně dotýkali, užívajíce si pocit shledání. První, jakoby nesmělé pohyby rtů, začaly otevírat bránu k nahromaděné touze. Jejich dech se každým okamžikem zrychloval, kradli si nádechy, ochutnávali ústa; jazyky jako na povel zahájily bitvu o nejdokonalejší dotek. Neuvědomovali si těsnou blízkost rozpálených těl, ani pevné sevření paží, obtočených kolem těla svého protějšku. Až nutnost nádechu je donutila opustit horkost úst; jejich oči, jen několik centimetrů vzdálené, komunikovaly beze slov.

Nyní, nerušeni intenzivním prožitkem z polibku, jim jejich těla palčivě připomněla těsnou blízkost. Mimovolné tření způsobovalo záchvěvy rozkoše, krev se začínala vařit.
Harryho svět se smrskl na tady a teď. City v něm kypěly a tělo se dožadovalo doteku. A podivný pocit, který byl zatím skrytý a nejasný, se vyhoupl s nečekanou silou do popředí jeho potřeb.
Můj!
Harry se přímo třásl nutkáním přivlastnit si tuhle bytost, na kterou musel tak dlouho čekat.
„Já tě chci!“ zachraptěl a přitiskl svůj klín, tvrdý jako kámen, k Severusově.
Severus v odpověď jen zasténal a jeho prsty, najednou nešikovné a třesoucí se, zatáhly za jemnou bavlnu a jedním pohybem přetáhly tričko přes tmavou kštici. Pohled na Harryho nahý hrudník, s bradavkami vyzývavě smrštěnými do růžových hrotů, ho znovu přiměl zavrčet. A zatímco Harry rozvazoval pásek na jeho županu a stahoval mu ho z ramen, nechal své ruce bloudit po té dokonalé hebké kůži, vstřebávaje tu nádheru každičkým hmatovým receptorem.
Harrymu se konečně podařilo rozepnout knoflíky na milencově vršku od pyžama; bylo to složité, protože Severus mezitím ukořistil ústy jeho bradavky; rty, jazyk, zuby, nemilosrdně si nárokoval dobyté území. Každým dotykem posílal rozžhavený hrot požitku do nervových zakončení.
A pak se konečně nahé hrudníky přitiskly k sobě. Hrdelní zvuky sdílené rozkoše opustily jejich hrdla a vzrušení stoupalo závratnou rychlostí.
Ten dotek byl... tak! Severus měl pocit, že se jejich pokožka vpíjí do sebe. Neuvědomoval si, že právě tato blízkost mu bolestně chyběla, dokud nedržel Harryho v náručí. Sjel jednou rukou k Harryho kalhotám, zatímco druhou, putující po zádech, stále tiskl milencův hrudník na svůj; a černý pohled vyslal intenzivní prosbu o svolení.
„Anoo!“ zajíkavý zvuk z Harryho hrdla byl provázen vstřícným pohybem boků.
V dalším okamžiku byly kalhoty rozepnuty a nedočkavá ruka sjela po svalnatých zádech až na pevnou půlku kulatého zadku. Severus se znovu přisál k jedné z bradavek a zároveň zatnul prsty do poddajné svaloviny.

Odměnou mu byl přidušený výkřik a prudké vyklenutí klína. Severus zvedl hlavu a uchvácen pozoroval Harryho. Mladý muž měl zardělou tvář staženou intenzivním prožitkem, hlavu zvrácenou do záklonu, hrudník kmital frenetickými nádechy.
Byl tak nádherný! A celý jeho! Majetnický pud donutil Severuse sevřít Harryho zadek oběma rukama a se skoro zvířecím zavrčením přitisknout ke svému klínu.

Harry se narovnal a zalapal po dechu; černá v Sevových očích hořela. Ty sametové hlubiny zachvátil požár a Harry věděl, že jen on je příčinou; že už navždy budou hořet jen pro něj.
S pohledem pevně upřeným do té výhně, vsunul ruku za okraj pyžamových kalhot a prsty obtočil okolo sametové tvrdosti. I tady ho přivítal žár. Jakmile Severus na sobě ucítil ten dotek, přidušeně zakňučel a jeho boky neovladatelně vyrazily vpřed.
Harryho kalhoty byly svlečeny během okamžiku, stejně jako překážející část Severusova nočního úboru. Nahá kůže k sobě přilnula; nedočkavě, chtivě, s všepožírající potřebou. Dotýkat se, prolnout, blíž, ještě! Pohyby obou byly trhané, neovládané vůlí.
Zhroutili se na rozházené šaty v propletenci končetin. Převraceli se, nevnímajíce tvrdou podlahu ani nárazy do polic, které se povážlivě kymácely. Několik knih vypadlo a některé dokonce hlasitě protestovaly proti takovému zacházení.
Nic z toho se neprodralo ke dvojici zakleté v požitku a rozkoši ze vzájemné blízkosti.
Ruce hladily, ústa zkoumala, těla se o sebe třela; zvuky rozkoše, šeptaná jména, touha a láska tvořily kulisu jejich milování.

Nemohli to vydržet dlouho. Příliš zadržované touhy, odříkání a popírání si vybralo svou daň. Harry se ocitl na Severusovi. Ten mu obtočil nohy kolem boků a přitiskl jejich erekce k sobě. Ústa zajatá v hlubokém polibku, ruce hladící i zanechávající rudé otisky a dráhy po zatnutí nehtů, tak vyhladovělé dlouhým nedotýkáním; souznění rytmických, a poté trhaných, zrychlujících se pohybů, těla pevně přitisknutá k sobě, nezadržitelně se řítili k vrcholu. A potom se kolem nich začal chvět vzduch. Jejich magie, uvolněná a nekontrolovaná, se promísila a jejich těla vybuchla všepožírající rozkoší. Dvojhlasný chraplavý výkřik a neustávající sténání proťaly ticho knihovny, následovány rachotem z povalené police, která nevydržela nápor uvolněné magie.
Naprosto vyčerpáni si leželi v objetí a pokoušeli se zklidnit svůj dech. Harry pomalu zvedl hlavu a zelený pohled se ponořil do černého. Ta černá byla tak výmluvná! Všechna hořkost, zloba a bolest se z ní vytratily, zůstal jen hebký samet, okouzlení a tiché štěstí, vlnící se a rozlévající v žilách jako vzácná příměs krve.

„Kdo je tam?“ Hrubý hlas Filche se zaryl do jejich omámených mozků. „A mám vás, darebáci!“ Světlo z lucerny dopadlo na spoušť z popadaných polic a knih. V další vteřině se Filchův zrak zabodl do propletených nahých těl na zemi. „Zvrhlíci, co si to dovolujete, takhle zneuctít knihovnu! Zavolám na vás profesora Snapea, ten vám napaří pořádný trest...“ A světlo konečně osvítilo šokem ztuhlé tváře. Vyděšená zelená se protnula s poplašenou černou. Ozvalo se přidušené zaúpění a rána.
Argus Filch omdlel.

14.    Sex je zdravý!

Láska měla výborný výhled ze svého místa na nejvyšší skříni v knihovně. Usadila se tam jako divák do hlediště a s nejvyšším uspokojením sledovala, jak se „její“ chlapci konečně rozhoupali k akci.
Když na scénu vtrhl ten potrhlý mužík, který hořel láskou jen ke své kočce, málem dostala záchvat smíchu.
A když se mu protočily oči a on se s výrazem naprostého šoku zhroutil na podlahu, skoro spadla ze svého bidýlka.
Propletené nahé sousoší se konečně probralo a rozmotalo své končetiny.
Snape zkontroloval, jestli z nich školník nedostal infarkt. Poté, co zjistili, že je jen v bezvědomí, začali se dohadovat, co s ním provedou. Debatu ukončilo tiché o b l i v i a t e, které seslal Potter.
V rychlosti se oblékli a mezi natahováním jednotlivých kusů oblečení, nevěřícně pozorovali spoušť, kterou způsobili. Knihy poházené po zemi stále hlasitě protestovaly, zvláště ty, na kterých ležely popadané police.
Kouzelníci se po sobě podívali a zcela netypicky vyprskli smíchy; pomalu začali uklízet.
Harry sledoval Severusovu práci s hůlkou a z nějakého důvodu mu to přišlo nehorázně sexy. Zatímco Severus plavným pohybem hůlky zvedal těžkou skříň, položil mu Harry ruku kolem pasu a přisál svá ústa k lákavému ušnímu lalůčku. Zasténání a následně pořádná rána ho informovaly, že Severus poněkud polevil ve své koncentraci při zvedání nábytku.
„Pottere, takhle se odtud nedostaneme,“ protestoval, ale navzdory svým protestům ochotně otočil hlavu a jal se líbat ta pokušitelská ústa.
Další zasténání však nepatřilo ani jednomu z nich.
Harry se ani neobtěžoval odtrhnout z polibku, jen ledabyle mávl rukou a probouzející se Filch, znovu odplul na vlnách bezvědomí.
Uklidit knihovnu se jim podařilo až o několik minut, a další omračovací kouzlo, později.
Po krátké diskuzi, co dál, vyrazili do Severusových komnat, levitujíce školníka před sebou. Nakonec ho Harry jemně složil na lavici pod sochou maguára. Severus netrpělivě popadl Harryho za loket, s úmyslem odvléct to úžasné tělo co nejdříve do své postele. Když ucítil jemný závan magie, pohlédl na rozcuchaného muže po svém boku s otázkou v očích. Potter se jen uličnicky zašklebil a střelil pohledem k sladce chrápajícímu Filchovi. Snape jeho pohled následoval a když zaostřil na ležící postavu, měl co dělat, aby nezavyl smíchy.
Harry zjevně Filchovi dosud neodpustil neustálé špehování a donášení během jeho školních let. Postava na lavici se otočila na bok a poskytla tak kouzelníkům pohled pro bohy. Filch, hlasitě chrápající, navlečený do růžového flanelového overalu s obrázky koťat, se ve spánku podrbal v rozkroku. Dětská čepička ve stejné růžové, s roztomilými kočičími oušky, jen doplňovala ten absurdní obrázek. Severus si byl jist, že školník byl pod dostatečně silným uspávacím kouzlem, aby se nevzbudil dříve, než kolem něj projde na snídani celé bradavické osazenstvo.

xxxx

Šimravý pocit se mu šířil žaludkem, směřoval do břicha, sléval se jako prameny horského potoka a ústil přímo do jeho tvrdnoucího penisu. Vzrušení. Horké, sladké a nádherné.
Laskající ústa sázela polibky na jeho šíji, pomalu se dostávala níže a níže. Lechtání jemných rtů a sametového jazyka se střídalo se smyslným škrábáním zubů. Z druhé strany, na hrudi, o něj pečovaly šikovné ruce, hladily, tiskly, nehty se zatínaly a prsty mnuly; v okamžení postavily do pozoru jeho bradavky, a jak se rty na jeho zádech posouvaly níže, sunuly se k pasu i hladící dlaně.
Horký dech dosáhl jeho kříže. Sametový jazyk kreslil kroužky do citlivé kůže a vysílal brnění do Severusových beder. Pak ústa zamířila ještě níž. Když se jeho půlek dotkly rty, zachvěl se, ale když se do měkkého masa se zvířecím zavrčením zatnuly zuby a opatrně skously, zasténal a jeho penisem projel šíp rozkoše.

„Seve...“ uslyšel zašeptání. Byl to Potterův hlas.
Severus znovu zasténal, tentokrát frustrovaně. Zase sen, zase jen pitomý sen. Znovu se vzbudí sám a nešťastný, v prázdné posteli...
„Severusi, jsi vzhůru? Já...“ přerušovaný nádech, „potřebuji tě, už to nevydržím, strašně tě chci!“ Hlas ochraptělý touhou mu projel probouzejícím se mozkem jako vřelá spirála, jež spustila vzpomínky na minulou noc.
Knihovna, Filch a... naprosto neuvěřitelné milování u něj v obýváku. Do ložnice to totiž nestihli. Jakoby ten intenzivní výbuch v knihovně proběhl před několika dny, a ne minutami. Jejich těla se vtiskla do sebe a kusy oděvů v mžiku pokrývaly podlahu.

Tentokrát neměli náladu na dlouhou předehru, potřebovali cítit toho druhého co nejblíže. Nahá kůže klouzala po nahé kůži, vrstvička potu pokrývající jejich těla, dělala ten vjem ještě příjemnější.
Harry klesl na pohovku a stáhl Severuse na sebe. Hlavu položenou na polštářích područky, sevřel Severuse nohama kolem pasu, ruce ponořené do černé záplavy jemných, dorůstajících vlasů.
Severus se zalykal. Teplo milencova těla jej objímalo a on se nemohl vynadívat na tu smyslnou postavu rozvalenou na své pohovce. Ústy, jazykem i zuby se propracovával od Potterova hrdla, až po kamenný klín. Zvuk, který rozvibroval Harryho hrudník, poté, co jeho penis objala horká ústa, málem postrčil Severuse přes hranici.
Soustředil se na milencovo potěšení, na jeho vůni, vzdechy a chvění celého těla. Sál, polykal a rytmicky dráždil ten úžasný penis, pokoušeje se z Harryho vyloudit ty rozkošné zvuky.
Tělo pod ním se vlnilo. Nohy, jež ho svíraly těsně pod pažemi a lýtky třely zpocená záda, najednou ztuhly.
„Severusi!“ naléhavost v hlase ho zarazila.
Odtáhl se a zahleděl do rozšířených očí muže, kterého miloval.
„Chci tě cítit. Chci ti být tak blízko, jak jen to bude možné.“
„Chceš...?“
„Ano!“ zasténal Harry a pokoušel se vydýchat vzrušení, které jej zasáhlo jen z představy, že si ho Severus vezme.
Severus na tom byl podobně. Začal Harryho připravovat a přitom celou svou vůli upínal k tomu, aby neskončil předčasně.
Konečně byl spokojen s tím, jak svého milence uvolnil. Harry mu přehodil jednu nohu přes rameno, pod bedry měl vklíněn naducaný polštář a jeho druhou nohu si Severus přidržel pod paží.

Horko! Tlak! Tření! Naplnění!
Naprosto dechberoucí pocity z postupného spojení je připravily o dech, a poté i o schopnost myslet.
Jejich těla si našla rytmus, vlnila se ve vlastním druhu tance a posílala jejich nervovými zakončeními potěšení, jež přesahovalo hranice chápání.
Harry první ztuhl ve výbuchu extáze. Sametová horkost zapulsovala okolo Severuse a on Harryho následoval s nespoutaným výkřikem na rtech.
Vyčerpaně se zhroutil na milencovu hruď, stále prudce kmitající zrychleným dechem. V tichu pokoje se ozývalo jen praskání ohně a zpomalující se dech.
Severus okouzleně hleděl do temně zelených hlubin, mozek totálně vygumovaný. Připadalo mu, že by měl něco říci, dát najevo, že je stále myslící, inteligentní dospělá bytost, ale schopnost mluvit, neřkuli myslet, byla vyřazena z provozu.
A Harry, jako by mu četl myšlenky, jen s pousmáním, téměř nevěřícně, zavrtěl hlavou. Našel Severusovy rty a zahájil lehounkou a velmi něžnou komunikaci, ke které své mozkové závity vůbec nepotřebovali.

Severusovy vzpomínky ustoupily do pozadí, zatlačeny naléhavostí aktuálních prožitků. Jeho tělo se ochotně poddávalo něžnému útoku. Nenechavé ruce zamířily do jeho klína. Hladily, tiskly a hrály s ním smyslnou hru. Mezi půlkami cítil Harryho penis, pulsující touhou, horký a tvrdý. Lehký závan magie; útrobami mu projel chladivý pocit, který vystřídalo mírné nepohodlí přípravy. Ale to velmi rychle pominulo a Severus se znovu utápěl v potěšení a péči, kterých se mu dostávalo plnými hrstmi.

Harry ho škádlil lehkými doteky špičky penisu, ale nesnažil se o proniknutí. Severus už to nemohl vydržet. V nutkavé potřebě nadzvedl nohu a se zasténáním se sám natlačil dozadu.
Bylo to dokonalé. Jeho sny byly intenzivní, ale skutečnost mu až vehnala slzy potěšení do očí.
Pomalu a líně se pohybovali, každým sklouznutím rozdmýchávali oheň ve svých tělech.
Harry nepřestával jednou rukou dráždit jeho penis, druhou v pohlazení putoval všude, kam dosáhl. Jeho zuby zajaly území v okolí šíje, nesmysly šeptané do ucha jen celý vjem završovaly.
Severus se cítil tak hýčkaný, opečovávaný, naplněný, chtěný, tak... milovaný.

Potom už ani jeden z nich nebyl schopen vydržet pomalé tempo. Poddali se svým potřebám, pohyby trhaně zrychlily, prudké zmítání těl doprovázely výkřiky a sténání, zakončené výbuchem slasti.
Unaveně oddechovali, rozvalení na široké posteli. Spánek přišel téměř okamžitě.

Probudilo je až naštvané nadávání kouzelnického budíku, který dotčeně protestoval proti jejich lenošení, když už byl skoro čas k obědu.
Severus téměř zpanikařil, že zmeškali vyučování, ale lehký stisk ramene a zamumlání, že je sobota, ho uklidnily. Nedbalým pohybem hůlky otravný budík umlčel a spokojeně se uvelebil v teplé Potterově náruči.

xxxx

Severus mířil do Velké síně na snídani. Nevšímal si poněkud poplašeně se tvářících studentů a několika vyloženě šokovaných vyjeknutí. Bylo mu jasné, že mírný úsměv na jeho rtech se stane námětem spekulací u všech stolů a bylo mu to srdečně u Merlinových gatí.

Když dorazil ke stolu, Harry už se ládoval, jakoby nejedl alespoň týden. Mistr lektvarů se mu nedivil, sám měl hlad jako vlkodlak. Celý víkend nevystrčili z jeho komnat nos, a i když jim skřítci jídlo nosili, nějak mu nevěnovali patřičnou pozornost.

Usedl a měl co dělat, aby udržel obličej bez bolestivé grimasy. Nejen, že měl poněkud citlivou sedací část, ale i zbytek jeho těla mu dával vědět o svalech, které se do dneška tvářily, že neexistují. Před ním se objevil talíř a Severus pustil nepohodlí k vodě, protože kručící žaludek momentálně vítězil nad bolavým tělem. S chutí se pustil do jídla.

„Ale, koukejme se, holenku, vy vypadáte nadmíru spokojeně! A ten apetit! Že jste si vzal k srdci mou radu a nechal si udělat masáž?“ Kvičivý hlas z pravé strany mu zkazil chuť k jídlu.
„Vrrrr,“ vypadlo z něj směrem k Fialínovi, který se už zase tvářil nechutně nadšeně.
Severus měl v úmyslu tvrdě ignorovat toho otravného tvora, nabral si další sousto a naplnil svou ústní dutinu.
Hravé drcnutí razance rozjetého vlaku způsobilo, že část té dobré krmně se ubohému lektvaristovi dostala, kam neměla.
Viník, spiklenecky se tvářící Fialín, nic nedbal na oči lezoucí z důlků a tmavou barvu, jež nabíral pomalu se dusící kolega a „zašeptal“: „Nebo v tom je láska? Takový ranní orgasmus a něžné přitulení, dělá s lidskou náladou divy!“
Po tomto „tichém“ prohlášení, které slyšel nejen celý profesorský stůl, ale i část studentů sedící v popředí, začal Severus chroptět a jeho ruka vystřelila ke krku.
A přiznejme si, že v té chvíli mu bylo okolí totálně ukradené, protože mu povážlivě docházely zásoby kyslíku.

Fialín konečně zpozoroval neobvyklou barvu ve tváři svého vždy bledého kolegy, ale vyložil si ji poněkud jinak.
„Ale holenku, nemusíte se tak červenat, láska je přece krásná a sex velmi zdravý!“ prohlásila ta upřímně se usmívající zkáza.
Severus začal ztrácet vědomí.
Naštěstí se ze strnulosti probral Harry, vyskočil, odstrčil nechápavě vykuleného stylistu, a s rozmachem praštil lektvaristu do zad tak, jako by odrážel potlouk.
Sousto vyletělo nešťastníkovi z úst a následné zalapání po dechu vrátilo Severusovu barvu do přijatelného stavu.

„Zabiju ho!“ zaskřehotal, ale než mohl obtočit své štíhlé dlouhé prsty kolem Fialínova hrdla, zachytil Brumbálův úsměv velikosti Velkého kaňonu.
Ředitel se naneštěstí, dle Severusových zkušeností, neomezoval jen na úsměvy, což potvrdil hned v následujícím okamžiku.
„Severusi, chlapče,“ dál se však nedostal, protože naštěstí zasáhl Potter.
„Pane, mám dojem, že by se na kolegův krk měla podívat madam Pomfreyová, může ho mít poraněný,“ pronesl a rychle vytáhl vzteky supícího milence na nohy.
Z Velké síně zmizeli s tichým „puf“, což vyvolalo snad ještě větší šok, než Fialínovo indiskrétní prohlášení. Přemístili se v Bradavicích! Tohle téma, doplněné spekulacemi o Snapeově milostném životě, naplnilo Velkou síň jako voda potrubí.

Brumbál věděl o Harryho schopnostech, ale i tak byl trochu vyveden z míry. Ale to mu nezabránilo v samolibém úsměvu. Vypadá to, že se ti jeho kluci dali konečně dohromady, pomyslel si. Zamnul si spokojeně ruce. Bude muset Fawkesovi říci, že jeho plán vyšel. Vůbec nepochyboval o svém podílu na této záležitosti a přičetl si veškeré zásluhy. Rozhodně požádá své špehující portréty o novinky, třeba něco zahlédly. Také začínal mít jasnou představu, kdo že asi může za sladký obrázek růžově oděného školníka.

Filch stále trval na tom, aby byl viník vypátrán a exemplárně potrestán pověšením za palce na hlavní bránu. Moc tomu nepomáhal fakt, že na něj studenti škodolibě mňoukali. Štěstí, že si nemohl vzpomenout ani na jedinou minutu z oné noci, jinak by měl Albus těžký úkol, potrestat nejmocnějšího kouzelníka světa za školáckou klukovinu.

Fialín, stále nechápající co způsobil, si začal ukřivděně stěžovat řediteli, že se mu za jeho upřímnou snahu pomoci a navázat přátelský vztah s kolegou, dostává jen hrubého zacházení. Uklidnilo ho až Brumbálovo ujištění, že Severus jen neumí dávat najevo city a v hloubi duše má Fialína určitě rád.

Harry je přemístil do své komnaty. Severus, pomalu se uklidňující, zamířil do koupelny, aby si pořádně vypláchl ústa. Krk měl podrážděný, ale nebylo to nic vážného. Chvilku na sebe zíral do zrcadla nad umyvadlem. Pocity, které jím zmítaly, ho mátly. Byl rád, že dnes oba učili až od druhé hodiny.

V zrcadle se objevila černá rozcuchaná kštice a zelené oči, pozorně sledující jejich odraz; svalnaté paže mu obemkly hrudník a brada spočinula na jeho rameni. Severusovi bylo najednou lépe.
„Jsi vpořádku?“
„Ano, jen mě trochu škrábe v krku, ten idiot mě málem nechal udusit.“
„Ale to není to, co tě žere, že ne?“ sondoval Harry a pozorně studoval pocity, míhající se v černých očích.
„Já...“ Severus se odmlčel, netuše, jak pokračovat.
„Nechceš, aby o nás někdo věděl?“ hádal Potter a přes jeho výraz přelétl mrak.
„Nevím,“ zaváhal lektvarista. „Nikdy jsem žádný veřejně známý vztah neměl, nemám tušení jak...“ slova mu došla, tak jen bezradně pokrčil rameny.
„Co si myslíš, že by se stalo, kdyby se všichni dozvěděli, že jsme spolu?“
Severus se otočil a upřeně zíral na svého milence. Po chvíli ticha si Potter povzdechl a zajel rukou do hedvábí havraních vlasů.
„Severusi, máme právo na svůj život. Máme právo na vztah a nikdo nám do toho nemá co mluvit. Ano, určitě by ta novinka vyvolala rozruch, ale ten po nějaké době utichne. Já se nechci skrývat, jako bychom dělali něco zakázaného. Chci s tebou žít, chci s tebou chodit do hospody, do divadla, kamkoli bez omezení. Chci právo držet tě veřejně za ruku a dát všem najevo, že jsi můj, a že mají všichni ostatní držet pracky u těla!“

Severus na okamžik přestal dýchat. Jediné, čeho byl po tak plamenné řeči schopen, byl polibek, který je oba zanechal bez dechu a rozpálené.
„Musíme na hodiny, za patnáct minut učíme,“ zašeptal Severus do milencových úst a s viditelnou nechutí poodstoupil.
Harry otevřel ústa k otázce, ale Severus mu položil prst na rty.
„Dej mi prosím čas, abych to mohl promyslet a připravit se, ano?“ požádal a pohladil rty prstem.
Harry jen pokýval. Přivolal si opravené eseje. Poté zamířili dlouhou chodbou k učebnám.
Severus tiše kráčel po boku muže, který mu do života vnesl takový zmatek. Při představě, že by veřejně přiznal svůj vztah, odhalil slabost, mu bylo podivně. Nechtěl být středem pozornosti, nechtěl být námětem klepů, jeho uzavřená povaha se bouřila proti představě jakékoli důvěrnosti na veřejnosti. Ale když jeho ruka náhodně zavadila o prsty, které v něm dokázaly probudit neuvěřitelnou rozkoš, rozlilo se mu tělem teplo. Do teď byl vždy sám, chladný, lhostejný a nemilovaný. Proč se bránit něčemu, co z jeho života dělá pravý opak? Nenápadně zašilhal na Harryho. Mladý muž měl na čele vrásky soustředění a kousal si spodní ret. Očividně nad něčím přemýšlel.
Harry. Jeho Harry.
Severus najednou věděl, že chce, aby to mohl prohlásit veřejně. Vyhlásit svůj nárok na tuhle nádhernou a mocnou bytost, aby každý věděl, že to byl on, komu se podařilo ho získat. Pocit hrdosti, tepla a očekávání se mu vlil do žil.

Uvědomil si, že za pár minut bude končit první hodina a studenti se vyvalí ze tříd. Natáhl mírně ruku; uchopil menší dlaň. Harry, vytržen ze svých myšlenek, zmateně zamrkal a zaostřil na spojené ruce. Pak svůj pohled zapíchl do Severusových očí.
Dlaň ho stiskla a v očích našel souhlas a velkou dávku majetnictví.
Zalapal po dechu, když mu došlo, co to znamená. Severus souhlasí! Touha mu projela tělem jako blesk. Bez varování změnil směr k nejbližším dveřím.
„Pottere!?“ vydechl vyšší muž v otázce, ale to už byl vtažen do prázdné třídy, přitisknut na dveře a hladově políben.
Rychlost, s jakou mu touha vystřelila do slabin, ho už ani nepřekvapila. Vjel Harrymu rukama do vlasů a přidržel si jeho hlavu k hlubokému polibku.

Náhlé odkašlání jim proniklo do omámených myslí jako ledová sprcha. Odtrhli se od sebe, zadýchaní, a nevěřícně zírali na Kratiknota. To by nebylo tak nejhorší, kdyby za sebou neměl třídu šesťáků Nebelvíru a Zmijozelu, jež na ně v nevěřícím šoku zírala.
„Právě jsme probírali zastírací štíty a tlumící kouzla,“ vypadlo z Kratiknota poněkud rozpačitě.
To by vysvětlovalo dojem prázdné třídy, pomyslel si Harry mimoděk.

První se vzpamatoval Severus. Popadl Pottera za loket, a se zamumlaným „omlouváme se za vyrušení“ ho vystrčil z hrobově ztichlé třídy na chodbu.
Potter na něj s hrůzou v očích zíral, obávaje se reakce prchlivého muže. Severus sice měl na jazyku kletbu, ale pohled na Potterův výraz ho dostal. Začaly mu škubat koutky úst.
„Pottere, neříkal jsi něco „jen“ o držení za ruku? Ovšem, na druhou stranu nepochybuji, že již není nutné cokoli oznamovat,“ prohlásil suše. Jeho úsměv se začal zvětšovat, když sledoval výraz na partnerově tváři.
Ubohý Harry nevěděl, jak zareagovat. Ale když Severus nakonec vybuchl do výrazného a sytého smíchu, spadl mu kámen ze srdce.

Toho dne se studentům bradavické školy čar a kouzel naskytl pohled století – Severus Snape, morous a obávaný profesor lektvarů a Harry Potter, hrdina kouzelnického světa, svorně stáli opřeni o zeď v chodbě před učebnami, podpírajíce se navzájem, v záchvatu smíchu.

EPILOG

„To má být nějaký vtip, Pottere?“ naštvaný lektvaristův hlas se rozlehl prázdným bytem.
„Co se ti nelíbí?“ pobaveně se zeptal Harry, který právě vystupoval z krbu.
„Neměli jsme náhodou jet na dovolenou? Tohle má být to úžasné místo, o kterém jsi mi tvrdil, že je jedním z nejkrásnějších, které znáš? V tom případě mi dovol poznamenat, že máš vskutku alarmující nedostatek vkusu a velmi omezené obzory, které je nutné neprodleně rozšířit. K čertu, Harry! Vždyť je to ten bystrozorský byt v Dublinu!“ Severusův hlas stoupal úměrně jeho rozčilení.

Harry ignoroval tu nakvašenou kousavost; vzal ho za ruku a odvedl do kuchyně.
„Ano, přesně tak. Tohle je opravdu úžasné místo.“ Jeho tichý a klidný hlas Severuse zmátl. Nechal se bez odporu natočit čelem ke kuchyňské lince.
Harry ho zezadu objal a políbil ho na krk. Ucítil, jak ho ve tváři šimrají Severusovy, nyní už zase polodlouhé, avšak profesionálně sestříhané, vlasy.
Nechal si je narůst na Harryho žádost. Oba měli potěšení z toho, když se mu milenec probíral hustými prameny a vískal ho. Jeho kadeřník sice neustále remcal, že krátké vlasy mu slušely daleko víc, ale Severus už Fialína dokázal umlčet.

„Víš, proč je pro mne tohle místo tak důležité?“ zavrněl mu do ucha a nasál lalůček mezi zuby.
Severusovi chvilku trvalo, než do jeho mozku obluzeného laskáním, otázka dorazila.
„P... proč?“ zašeptal a pevně sevřel desku linky.
Harry od něj ustoupil, udělal několik kroků dozadu a opřel se o zeď.
Perfektní... bylo to naprosto stejné jako tenkrát. Severus se chtěl otočit, ale byl zaražen chraplavým hlasem.
„Prosím, zůstaň tak, chtěl bych ti něco říct,“ požádal ho Harry a vzrušení mu teklo tepnami.
„Tenkrát, v téhle kuchyni, jsem si poprvé uvědomil, co k tobě cítím. Stál jsi přesně takhle, připravoval jsi čaj a já nedokázal myslet na nic jiného, než jak z tebe sundat šaty,“ přiznal se.
„Já vím, cítil jsem tvůj pohled,“ Severus zněl, jako by měl potíže s dechem.
„A tehdy jsem zažil něco podivného. Viděl jsem tě. Opravdu. Vnímal jsem tě všemi smysly, před očima mi prolétly snad všechny vzpomínky na tebe a já to konečně pochopil. Tady jsem pochopil, že tě miluju, Severusi.“
„Harry...“ zasténání znělo jako výkřik raněného zvířete.
„Ještě vydrž. Ještě jsem neskončil. Zavři oči. Vnímej mě.“ Harry přešel těsně za Severuse, ale nedotýkal se ho. Sametově hlubokým hlasem pokračoval: „Chtěl jsem tě, moc. A chci tě čím dál víc. Chci se dotknout tvých ramen, pohladit je. Sjet rukama na tvou hruď. Ústa přitisknout na tvůj krk. A líbat ho, pečlivě, pomalu... Můžeš skoro cítit můj dotek. Zapojím rty, jazyk i zuby. Posunu se na ucho a jemným sáním tě donutím sténat.“
Zasténání se ozvalo i nyní, kluby rukou svírající desku linky zbělaly.
„Pomaličku rozepnu tvou košili a nechám ji spadnout na zem. Přitisknu se k tobě zezadu a nechám tě pocítit sílu svého vzrušení. Mé ruce budou hladit každý milimetr tvé hrudi a břicha. Budeš vzrušený, nedočkavý. Tvůj dech ztěžkne a tep zamíří v prudkém bušení do tvého penisu.“

Tichý chraplavý hlas, podbarvený touhou, laskal a obaloval Severuse smyslnou sítí a jeho tělo reagovalo přesně dle milencových slov. Harry nemilosrdně pokračoval bez jediného doteku.
„Levá ruka najde tvou bradavku, bude lehounce kroužit kolem, zatímco pravá se pomalu sune přes žaludek, pupík a břicho. Pomalu, tak pomalu a dráždivě! Zuby přejedou po tvém zátylku, a ve chvíli, kdy levá ruka stiskne bradavku, pravá tvůj penis, se zakousnou i zuby – teď!“
Mohutné zaskučení se vydralo se Severusových úst. Už to nevydržel. Prudce se obrátil a napadl ty svůdné rty, čímž ukončil sladké verbální mučení.
Oba byli bolestivě vzrušeni.
„To všechno klidně udělat můžeš... později, teď tě potřebuju. Hned!“ chraplavý hlas nepřipouštěl pochybnosti o naléhavosti Severusovy touhy.
Harry rozhodně neprotestoval. Jejich rty, spojeny do omamného polibku, beze slov říkaly vše o jejich citech.
Kuchyňská linka v bytě bystrozorů té noci poznala, že není určena jen k vaření čaje.

xxxx

„Dobře, kolegyně, rozšiřuji vaši působnost o patnáct procent v osudovém rozpočtu a navíc máte dvě stě let volnou ruku nad kouzelnickým světem.“ Osud se zašklebil nad překvapeným výrazem Lásky. On uměl přijmout prohru s grácií.
„A co ti dva? Co budou mít v Knize osudu?“ zajímala se Láska.
„Tak se podívejte,“ pokynul jí a oba společně nahlédli na text, který se právě sám zapisoval.
„Děláte si legraci?“ ozval se nepříjemně studený hlas za nimi.
„Ale no tak, má drahá, oni si to zaslouží, ne? A stejně je nakonec budete mít pro sebe. Tak co vám vadí?“ Osud vyzývavě koukal na Smrt, která jim nakukovala přes ramena a s nelibostí zírala do nově napsaného textu.
„Mohla jsem je mít mladé! Takhle ke mně přijdou jako stařečci!“ pokusila se protestovat, ale i jí to znělo neupřímně.
„Ale kolegyně, copak nevíte, že oni sami mohou svůj nyní předurčený osud znovu změnit? A při jejich dobrodružných povahách pochybuji, že budou do konce života zalezlí pěkně v suchu a bezpečí,“ protáhl líně Osud.
Láska s ním sice souhlasila, ale zároveň si slíbila, že ať už se ti dva dostanou do jakéhokoli maléru, ona si je ohlídá.
Smrt se ušklíbla, ale pak jen pokrčila rameny. Ona nebyla určená k zášti, či nenávisti. Smrt prostě byla. Pro každého. A bylo jí jedno, kdy k ní lidé přijdou, ona se vždycky dočká. A to, že ti dva nejdříve prožijí šťastný život, plný té pošetilé lásky, jí vlastně vůbec nevadilo.

 

Poslední komentáře
11.06.2015 18:50:34: Úžasná povídka, překvapuje mě, že je k ní tak málo komentářů, kdybych o ní věděla dříve, tak se urči...
02.05.2014 12:30:32: ano, osude, buď jim milostiv, nechť prožijí pěkný společný život. Moc bych jim přála konečně kousek ...
02.03.2014 18:13:05: Velmi hezká a vtipná povídka. Napínavá a dech beroucí. Konec s líbáním před celou třídou mě dostal....
19.11.2013 23:36:32: Zuzana - a já moc děkuji za krásné komentáře a pocit, že jsem někomu udělala radost smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.