Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Osudová sázka aneb Tvrdohlavá Láska 9 - 11 kapitola

9.    Láska?

„Kolegyně, na slovíčko,“ ozvalo se Lásce za zády hlasem Osudu, zrovna když podstrčila Severusovi vzpomínku, která ho navedla ke správnému grimoáru.
Nejdříve ztuhla, ale pak se otočila a se sladce nevinným úsměvem na rtech zašvitořila: „To jste vy? Jaké překvapení! Co vás sem přivádí? Tohle je přece jen obyčejná škola, určitě máte daleko důležitější oblasti, kde je třeba vašeho dohledu.“ Jenže výraz na tváři Osudu – nebo na tom, co se za tvář dalo považovat – ji nenechával na pochybách, cože je důvodem jeho přítomnosti.

„Ale, připadalo mi, že se tu mihla podezřele přesná vzpomínka,“ zakabonil se a obviňujícím gestem na ni namířil ukazováček – nebo to, co se za ukazováček dalo považovat. „A vy mě budete obviňovat z podvádění,“ pokynul všeříkajícím gestem k Severusovi, jež právě listoval knihou Chermak.
„To není podvádění, vy jste Harrymu také vnukl vzpomínku, takže jsme vyrovnáni,“ bránila se Láska a přes hladké čelo jí přeběhlo malé zamračení.
„No dobře, ale už žádné další vnuknutí, je to jasné? Nebo prohlásím sázku za neplatnou a vrátím zpátky jejich původní osud!“ zavelel autoritativně a Láska dotčeně našpulila ústa.
„Jistě, chápu. Stejně už žádné další vnuknutí potřebovat nebudou, sázku jsem skoro vyhrála, je jasné, že se milují,“ prohlásila s jistotou.
„To tedy vůbec není jasné, drahá kolegyně,“ odporoval. „Pan Potter možná miluje, ale o téhle hoře nejistoty, protkané ledovým opovržením k jakýmkoli citům to rozhodně říci nemůžete.“
„Severus je jen zmatený, brzo si uvědomí, že jsem vstoupila do jeho duše,“ kontrovala sebevědomě a v duchu si slíbila, že když nebude zbytí, Severuse maličko postrčí.
„No, nevím, nevím. Bude muset dokázat, že mu na Potterovi záleží, však víte, co bude muset udělat. A vyrvat někoho Smrti, rozhodně není lehká záležitost.“
„Já vím, ale on má mne, a jakmile si připustí svůj cit, dokáže to.“ Pak se ale znepokojeně na svého šéfa zadívala. „Nejste náhodou s tou Studenou zubaticí domluvený, že ne? Nenecháte ji vyhrát nad námi oběma?“
Osud se prohnaně pousmál a na ústech – nebo na tom, co se za ústa dalo považovat – si vyrobil typický Snapeovský škleb.
„Uvidíme, uvidíme, moje krásná kolegyně. Možná se mi bude zamlouvat více, když je přenechám naší drahé Smrti,“ zachechtal se a v mžiku zmizel.
„No tak na to bych se tedy podívala,“ dupla si umíněně a zaujatě se na Severuse zadívala. Ne nadarmo se říká, že láska je tím nejsilnějším lidským citem, že dělá zázraky. Jen se dívejte, šéfe, já mám taky pár es v rukávu. Pozorně studovala Severusovu tvář, když zavíral grimoár.
„Ach jo, kéž bys ještě chvilku počkal, Seve. No nic, snad to nebude potřeba a pokud ano, máme tu malou pojistku.“ Zamumlala si pro sebe, když zahlédla slabounkou stříbrnou záři run. Rozplynula se hned, jak Severus vyběhl z knihovny.

xxxx

„Severusi! Kde jsi byl? Pan Potter už to dlouho nevydrží. Ani má podpůrná kouzla ho tu nemohou držet věčně,“ oznámila mu Poppy přepadle, ve tváři smutek a beznaděj.
„Našel jsi, cos hledal, chlapče?“ Albus byl zabořený v pohodlném křesle u Harryho postele a hlídal každý jeho nádech.
„Ano... doufám.“ Severus to nyní nechtěl vysvětlovat. Neměli čas, musel riskovat a pokusit se dostat do Harryho duše. Když při tom neztratí tu svou, bude si moct gratulovat.
Mysl byla relativně přístupná nitrozpytem, ale duše člověka, to bylo něco jiného. Mnoho lidí ani nevěřilo na její existenci, na existenci místa, kde je soustředěná veškerá životní síla jedince. A Severus musel nyní toto místo v Harrym najít.
„Nemohu teď vysvětlovat, co chci udělat, ale prosím, za žádných okolností mne nerušte,“ požádal, přisunul prázdné lůžko k Potterově posteli, lehl si na bok. Nahmatal v kapse malou lahvičku, pro kterou se stavil cestou ve své laboratoři a jedním douškem ji vypil. Vzal jednu z Harryho dlaní, položil ji na polštář a zatížil svou hlavou tak, aby se dotýkala jeho spánku. Svou dlaň položil na jeho spánek, loktem se opíraje o pomalu se zvedající hrudník.
Na ošetřovně zavládlo naprosté ticho, přerušované jen dechem přítomných.
Lektvar na pročištění mysli se vstřebával do Severusova oběhu. Zavřel oči, uklidnil dech a začal s meditačními technikami. Pomaličku se odpoutával od okolního prostředí, až zbyla jen jeho čistá a jasná mysl. Když si byl jist, že je plně ponořen do sebe, navázal spojení s Harrym.

Stejně jako předtím se ocitl v šedé pustině. Nyní však dokázal odlišit bezbarvé okolí od malé oblasti ohraničené zrcadlovou stěnou. Přistoupil blíž.
„To jsem zase já, Harry, prosím, pusť mě k sobě,“ prosebně tichý hlas se mu chvěl.
K jeho nemalému překvapení se téměř okamžitě objevila vstupní bublina a vtáhla ho dovnitř.

Menší... zase to tu bylo menší. Knihovna vzpomínek se již téměř zhroutila; imaginární police trouchnivěly, bortily se a praskaly pod vahou knih. S hlasitými údery svazky dopadaly na nejasně se lesknoucí zem. Po dopadu se vzpomínky uvolnily; obrazy opět volně poletovaly prostorem, potrhané, narušené. Chaotické zvuky a hlasy bezesmyslu pokřikovaly jeden přes druhý. Přímo před Severusem se jeden z obrazů s tichým zasyčením rozplynul.
Ztrácel se... Potter se ztrácel velkou rychlostí. Jestli si Severus nepospíší, rozplyne se i poslední myšlenka a... ne, na to odmítal byť i jen pomyslet. I v tomto imaginárním těle představa Harryho smrti Severuse trýznivě zabolela.
Musel najít vstup k Potterově duši. Jenže, kde začít hledat? Jak vůbec vypadá duše? Severus se procházel po chátrající knihovně vědomí. Uskakoval před padajícími policemi a zkoušel zachytit jakýkoli náznak dveří, skuliny, kliky; prostě něčeho, co by se dalo otevřít.
Uvolněné vzpomínky kolem něj kroužily a on se pokoušel je ignorovat. Nechtěl slídit, nechtěl narušovat soukromí mladého muže. Překračoval hromady knih, pokoušeje se na ně nešlapat. Jedna hromada byla obzvlášť velká a bránila mu v cestě. Byla vysoká téměř jako on a její konec na délku ani nezahlédl. Pokusil se v duchu přemístit za ní, ale když otevřel oči, zjistil, že stojí na jejím vrcholku. Ale neviděl konec. Zdálo se, že je nekonečná. Vydal se tedy dál, opatrně našlapuje na poházená torza knih. Pod každým jeho pohybem se uvolnila vzpomínka a vylétla do prostoru.

Severus se snažil, ale kráčet po knihách, které se mu drolily pod nohama, bylo téměř nemožné; zapadal. Jako by ho vtahovaly. Každým krokem hlouběji; bažina z knih, vzpomínek, myšlenek a zvuků. Začínal mírně panikařit, když zapadl skoro do pasu.
A pak pod nohama nahmatal něco pevného. Bylo to stabilní a mírně to pulsovalo. Severus neváhal. Zabral a pokoušel se odhrnout nános z té věci, na které stál. Po velkém úsilí se mu povedlo ponořit ruce až k chodidlům. Rychle přešlápl a zachytil tu pulsující věc.
Zapřel se a táhl. I tady cítil, jak mu po skráních stékají kapičky potu a záda s pažemi bolestivě protestují. A pak bažina povolila. Severus v rukou svíral další knihu; velkou a těžkou. Položil ji na vršek hromady, aby na chvíli ulevil bolavým rukám, ale jakmile ji položil, začala se ona i on znovu potápět. Rychle ji zachytil. Byla jako kotva. Dokud se jí dotýkal, bažina ho nechala napokoji. Pozorně si knihu prohlížel.
Hřála, pulsovala energií a... voněla. Voněla?!
Severus zalapal po dechu. Z knihy vycházela ta úžasná a omamná vůně, tak známá... tak!
Položil ruce na desky; nešly otevřít. Napínal svaly, ruce se mu chvěly námahou, pot stékal ze zátylku za límec. Desky se nepohly ani o kousek.
Na chvíli polevil, přemýšlel jak dál. Mimoděk jemně přecházel rukou po hřejivé vazbě, hladil. A desky se zachvěly. Severus zajíkavě vydechl a zopakoval jemné pohlazení. Pevná vazba jakoby měkla, teplota se zvyšovala a energie vyzařující do prostoru zbytněla.

Takže tohle je řešení? Ptal se sám sebe. Jistě, pochopitelně! Každý se brání síle, napadení, ale pod laskavostí a něhou povolují i ty nejpevnější zámky. Jemně a něžně hladil povrch.
„Harry, já ti neublížím. Chci ti pomoci, mě se nemusíš bát, no tak...“
Severus zavřel oči a vnímal povrch pod svou dlaní. A najednou mu dotyk připadal tak známý. Skoro jako by se zase dotýkal Potterovy kůže, cítil její hebkost, poddajnost. Vyvolalo to v něm vzpomínku na dotek jeho rtů, horkost dechu a omamnou blízkost člověka, kterého... Severus prudce otevřel oči.
Pod jeho rukou již nebyla kniha. Mezi jeho dlaněmi proudil jiskřící duhový vír, který během okamžiku zmohutněl a Severus cítil, jak ho neznámá síla vtahuje. Byla to Harryho duše. Esence jeho podstaty. Pohltila ho, obklopila.
Severus padal; řítil se neuvěřitelnou rychlostí a potom vše ustalo. Dezorientovaně se rozhlédl a ztuhl. Stál na okraji hluboké temné propasti. Táhla se po obou stranách, nekonečná, mizející v černočerné tmě. Velice opatrně se ohlédl. Za ním se vlnil ten voňavý duhový vír a kolem něj tma a prázdno. Severus nejistě pozoroval jiskření víru, a až nyní si všiml tenoučkého stříbrného vlákna, které z něj vycházelo a mířilo k propasti. Sledujíce ho, nahnul se opatrně přes okraj; málem ztratil rovnováhu.

Na římse, kus od něj, stál Potter. Nehybný, strnulý. Stál na krajíčku uzounkého výběžku. A to vlákno vedlo k jeho srdci a on na něm doslova visel. Vypadalo to, že když padal dolů, římsa jeho pádu zabránila. A nyní ho drží to lesklé tenké nic; je tím pověstným stéblem, které ho dělí od pádu do náruče Smrti.

Ano, rozeznával ji. Severus jí nejednou v minulosti pohlédl do tváře. Vznášela se v prostoru hluboko pod ním a napřahovala své bílé paže. Její tvář se neustále měnila. Pro každého jedince znamenala Smrt něco jiného. Někomu byla laskavým vysvobozením, jinému děsivou hrozbou. A ačkoli pro každého měla jiný obličej, její výraz byl stále stejný. Dychtivost, lačnost. Přímo bažila obejmout, vtáhnout a vymazat každičký zbyteček života.
Severus se zachvěl a přinutil se ji ignorovat.
„Pottere,“ zavolal tiše, velmi tiše, aby ho nepolekal.
Harry pomalu zvedl hlavu za tím zvukem. Severus se skoro vyděsil. V té tváři byla prázdnota. Žádný náznak poznání, či emoce. Chvilku lhostejně hleděl nad sebe a pak znovu sklopil svůj zrak k vábící Smrti.
„Sakra, Pottere, tohle už vážně přeháníš! Jestli tam spadneš, dojdu si pro tebe a přetrhnu tě jak hada!“ rozčiloval se Severus a zoufalství, hravě drtící jeho žebra, ho donutilo lehnout si na okraj strmé skály.
Severus nesnášel výšky. Měl závratě a proto tak nerad chodil na Astronomickou věž. Teď tu leží na okraji propasti, jejíž dno ani nezahlédne, a uvažuje o tom, že seskočí na římsu za tím tvrdohlavým tupcem.
„Pottere, přitiskni se k té skále a podej mi ruku,“ zkusil mírný přemlouvavý tón.
Nic, Harry se ani nepohnul.
Lektvarista se více naklonil, lehl si na kraj srázu, pokoušeje se nedívat do černé hlubiny, a natáhl ruku. Drobná drť a pár kamínků uvolněné tlakem jeho těla zmizely v propasti. Severus se dotkl Potterových vlasů a ten kontakt jím projel jako sametová stuha. Ještě kousek. Nyní visel dolů téměř celou horní polovinou těla a mohl uchopit Pottera pod rameny.
„No tak mi, sakra, pomoz, natáhni ruce a chyť se mne!“ zafuněl námahou. „K čertu, Pottere. Přestaň se chovat jako úplný idiot a podej mi ruku! Nenechám tě odejít, nesmíš mě tu nechat samotného! Slyšíš!?“ Jenže Potter ho vůbec nevnímal; jakoby jeho dotek ani necítil, hlas neslyšel. Dál upřeně civěl na Smrt, která se najednou zdála být blíž.

Zděšení jím proběhlo jako lavina. Zpevnil prsty, zatnul je do Harryho podpaží a pokusil se ho vytáhnout. Vzápětí toho nechal a urychleně se zachytil kraje skály. Tohle nepůjde, Potter by ho převážil a spadli by oba. Severus se překulil na záda a chvilku rozdýchával svou paniku. Koutkem oka zahlédl, jak se duhový vír pohl směrem k propasti.
To vlákno ho stahuje! Když přepadne přes okraj, bude Harry ztracen...
Zhluboka se nadechl, převalil na břicho a přesunul spodní polovinou těla nad římsu... a posunoval se dál, až zůstal viset jen na konečcích prstů. Cítil, jak se špičkami bot dotkl kamenného výběžku. Povolil a jeho chodila, dopadla na úzký pruh skály těsně vedle Pottera.
Severus křečovitě sevřel jeho netečnou ruku a instinktivně se zády přilepil na skalní stěnu. Při pohledu dolů se mu zhoupl žaludek a závrať laškovně rozhoupala obrazový vjem.
„Pottere, koukej reagovat, nebo se vážně naštvu! Jestli kvůli tobě budu zvracet…“ hudral, ale pohled na Smrt, která se ladně přibližovala, mu zadrhl hlas.

„Tak vás tu mám oba. Jak milé, že jste dobrovolně zavítali! Nemusíte se bát, skočte, já si vás chytím…“ ozvalo se Severusovi v hlavě. Hlas byl krásný, ale mrazil; ledový šíp proběhl myslí a zanechal zasebou pocit marnosti, bezmoci a jakési pečetě definitivna.

Sesbíral veškerou svou vůli, aby se tomu pocitu nepoddal; otřásl se jako pes. „Tak s tím nepočítej, my dva jsme ještě neskončili,“ oznámil Smrti do tváře a přitáhl si netečné tělo Pottera blíž k sobě.
„Ale ano, milý Severusi, skončili, odtud není návratu. Harry se rozhodl obětovat svůj život tobě. Tím mi propadl. Měl jsi využít šanci a neplést se mi do cesty. Tohle je tvé rozhodnutí, nyní mi patříte oba!“ Smrt se ušklíbla a nepatrně pohnula ladnou rukou.
Římsa se mírně otřásla a několik kamínků odpadlo do nekonečné hlubiny. Severus hlasitě polkl; tohle se mu přestávalo líbit.
„Nemáš na nás právo, copak nevidíš to vlákno, které Pottera poutá k životu? A já se taky nechystám zaklepat bačkorama!“
„Csss...“ zasyčela pohrdavě, „nepatrná komplikace, s tou budu brzy hotova,“ a znovu se zadívala na římsu; kamení se začalo drobit v neustávající spršce. Samolibý úsměv zkroutil bledé měnící se rty.
Severus se přinutil ignorovat její přítomnost a zaměřil se na aktuální problém – dostat Pottera z římsy nahoru.
Zacloumal s ním. „Prober se! Musíme se dostat nahoru, než nám to povolí pod nohama.“ Popadl jeho tvář a mírným násilím odtrhl jeho pohled od šklebící se Smrti.
Zorničky, rozšířené a nevnímající, pomalu pohlédly na jeho tvář.
„No tak, Harry! Nesmíš to vzdát. Nesmíš jen tak odejít,“ prosebně mu domlouval a cítil, jak mu hrdlo stahuje podivná emoce. Nenechá ho jen tak umřít!
Výběžek, kde stáli, se zase zachvěl. Velký kus kamene pod Severusovou levou nohou pukl; tak tak stačil přešlápnout a natlačit se na Pottera, když odpadl a řítil se do propasti. Panika už naplno tančila Severusovým tělem.
Přetočil se, zoufale přitiskl své rty na Harryho ústa, doufaje, že ho to probere. Nic, žádná reakce, jakoby jeho duch již dávno odešel a zbyla jen prázdná schránka.
Co má sakra dělat? Jak ho zachránit? Bezradnost v něm povážlivě přebírala vládu. Ani si neuvědomoval, že sebe do myšlenek na záchranu nezahrnuje.

Severus se pozorněji zadíval na skálu. Výstupky. Byly tu malé výběžky, po kterých by mohl vyšplhat nahoru. Ale co Potter? Seshora už ho vytáhnout zkoušel a nešlo to. A donutit ho spolupracovat nedokáže... a ta římsa povolí každým okamžikem.
„U všech Morgan!“ Severus vztekle a zoufale praštil pěstí do kamene, až ostré hrany rozřízly měkkou tkáň. Zhluboka se nadechl a donutil svůj mozek myslet. Takže, když Potter nevyleze sám, prostě ho musí nahoru vysadit. Jak?!
I zde, v tomto imaginárním zhmotnění, měli k dispozici jen svou obvyklou váhu a sílu. Harry byl sice skoro o hlavu menší než on, ale rozhodně nebyl žádné tintítko. Roky služby u sboru bystrozorů a famfrpál se postaraly o pořádnou muskulaturu, tedy i značnou váhu. Severus by ho jistě chvíli unesl v náručí, ale vysadit ho nad hlavu? Když Potter nespolupracuje? To bylo nad jeho síly. I tak se rozhodl to zkusit.
Obrátil menšího muže čelem ke skále; jako by manipuloval s loutkou. Mírně se přikrčil, pevně objal Potterova stehna a začal se zvedat. Jenomže nereagující tělo se o něj opřelo, a kdyby Severus rychle nepřenesl váhu a nenavalil se i s Harrym na stěnu, oba by spadli pozadu do propasti. Další kus římsy nehlučně pukl a odpadl.
Smrt v očekávání nasadila dychtivý výraz.
„Merline! Jak ho mám zachránit?!“ zavyl zoufale a opřel si čelo o rozcuchanou kštici jemných vlasů.
„Severusi, co kdybys přestal tolik přemýšlet? Ne vše jde vyřešit logikou a rozumem,“ ozval se za jeho zády hlas, znějící jako jemňounká zvonkohra.
Prudce se ohlédl a čelist mu spadla. Bytost, která se těsně za ním vznášela kousek vedle Smrti, byla nepopsatelně krásná. Aura okolo ní se vlnila ve všech barvách duhy, protkané stříbrnými vlákny.
Smrt ztratila samolibě dychtivý úsměv, vystřídalo ho rozladění a ruce založené v bok. Nakvašeně si krásku měřila pohledem.
Severus si jí nevšímal. Veškerou jeho pozornost jako kouzlem přitahovala ta krásná bytost.
„Kdo jsi?“ podařilo se mu dostat ze staženého hrdla.
„To není důležité. Nyní je důležitější, aby sis připustil, co k Harrymu cítíš,“ zaševelila a laskavě se usmála.
„Cítím?“ opakoval jako ve snách. Pak zamrkal, probral se z okouzlení; na tváři se mu usadil zarputile odmítavý výraz. To tak, ještě do toho motat jeho zmatené pocity, tu nedefinovatelnou bolest v hrudi. To by rovnou mohl skočit dolů, rozhodně by to příjemnější, než uvažovat nad tím, co cítí; běželo mu hlavou.
„Ty jsi tak tvrdohlavý!“ bytost káravě zvedla ukazováček a pohrozila mu jako zlobivému děcku. Nevěřícně na to gesto zíral. „Ty přece víš, co tě přivedlo až sem, víš, co znamená to svírání, podivné emoce, které se přes tebe převalí, kdykoli na Harryho jen pomyslíš. Tak už se přestaň chovat jako pitomec, přestaň se bránit!“ rozohnila se a vypadala velmi autoritativně.

Severus byl u konce svých sil. Nedokázal Pottera vysadit nahoru, logika nepomohla, byl bezradný. Tak co může ztratit, když otevře ty pevně zamčené dveře v duši a podívá se za ně?
Krásná bytost povzbudivě kývla a energie, která se z ní šířila, mu pomohla ke zklidnění mysli.
Zavřel oči, Harryho stále pevně tisknouce na svou hruď; opatrně začal s určováním svých emocí.

Z té ženy k němu doléhaly vlny horkých laskavých pocitů. Pocitů, které si téměř nepamatoval, neuměl je zařadit. A přece, kdysi dávno, když byl ještě hodně malý, cítil něco podobného z doteku své matky. Cítil to v její přítomnosti, v jejím úsměvu i každém pohlazení. Odešlo to spolu s ní v den její smrti. Co to mohlo být?
A pak mu to konečně došlo. Láska. Láska matky ke svému dítěti.
Éterická žena se k němu přiblížila, souhlasně pokývala, jakoby sledovala jeho myšlenky, a pak lehounce položila ruku na jeho čelo.
V tom okamžiku mu před vnitřním zrakem explodoval ohňostroj vzpomínek a pocitů. A ve všech hrál Potter hlavní roli. A ten pocit, to nádherné horké svírání, mu proudil celým tělem. Úchvatné, bylo to tak úchvatné! Trvalo to snad vteřinu, snad století. Severus nevěděl. Co ovšem nyní věděl naprosto jistě, bylo, že... Oh!
Láska...
On se zamiloval?! Do Harryho Pottera? Merline… Ironie osudu, pomyslel si.

Láska, která sledovala jeho myšlenkové pochody, se jen mírně usmála. Ano, ironie a škodolibost Osudu a to doslova.

„Co mám dělat?“ obrátil k ní své onyxové oči, stále ještě nevěřícně rozšířené tím poznáním.
„Musíš se rozhodnout,“ zatrylkovala, zachvěla se a rozplynula.
Rozhodnout? A k čemu? No to toho tedy vím! Severus měl chuť zaječet z plných plic. A ve stejném okamžiku se římsa počala bortit.
Prudce se obrátil zpět ke stěně. Nebyl čas přemýšlet. Pevně Pottera objal, znovu se přikrčil a poháněn strachem, jehož důvod nyní chápal, jedním prudkým tahem zvedl jeho tělo nad okraj skály nad nimi.
Harry vláčně přepadl horní polovinou těla na pevnou zem, ale větší část stále držel Severus ve vzduchu.
A jemu se začala ztrácet pevná opora pod nohama. V zoufalství vystoupil nohama na menší výběžek skály nad římsou. Jednou rukou se zachytil ostrého kamene těsně nad svou hlavou; druhou rukou s vypětím všech sil strkal Harryho přes okraj. Římsa s hukotem zmizela v černé tmě.
Pot se mu řinul ze všech pórů, končetiny se klepaly námahou, svalová agonie mučila jeho tělo; nepovolil.
Centimetr po centimetru strkal Pottera do bezpečí; nepustím tě, nenechám tě umřít. Křečovitě se držíce té nepatrné opory pod rukou, nevnímal rozedřenou kůži a krev stékající mu po zápěstí. A pak znehybněl. Výběžek pod nohama se zachvěl a pukl.
A Severus náhle věděl, z čeho má vybírat. On a nebo Harry. Ani na okamžik se nerozmýšlel. Co nejvíce se naklonil ke skále, pustil kámen, kterého se držel, sevřel Harryho nohy. Zapřel se o pukající výběžek a z posledních sil vymrštil Potterovo tělo do bezpečí.
Výběžek povolil.
„Miluju tě,“ zašeptal, když jeho tělo ztratilo veškerou oporu a řítilo se do propasti.

A pak dopadl. Zachytilo ho něco měkkého, hřejivě pulsujícího a neskonale milujícího. Severus v údivu zíral do nádherné tváře, spokojeně se culící Lásky.

10.    Tak to ne, Severusi!

„To ti to ale trvalo, už jsem se začínala bát,“ usmála se Láska a jemně ho složila vedle stále netečného Pottera.
Severus se asi tvářil vrcholně nechápavě, protože protočila oči, a tónem, jako když vysvětlujete malému dítěti, pravila: „Obětoval bys pro něj z lásky svůj život. A to je ta největší síla, která dokáže vzdorovat smrti.“
Severus se stále nechytal, jeho brilantní myšlení mělo zřejmě pauzu. Láska jen nevěřícně potřásla hlavou: „Oba budete žít!“ prohlásila a s dalším útrpným protočením očí v záblesku duhového světla zmizela.

Severus jako by se až nyní probral. Zvedl se na roztřesená kolena a přitáhl Harryho trup do sedu. Neodporoval a tak se Severus zvedl a Pottera vytáhl s sebou.
Až nyní pohlédl za sebe a zjistil, že propast zmizela. Světlo proudilo pouze z Potterovy duše, která nyní zářila tak jasně, až ho oslňovala.
A pak s nimi něco trhlo. Vlákno, které poutalo Harryho k jeho duši, bylo navíjeno zpět. Nejdřív pomalu, ale rychlost se stále zvyšovala. Severus Pottera pevně objal a zabořil tvář do hebkých vlasů. Vír je oba nasál. Kroužili v oslnivě nádherných barvách. Vůně, která se Severusovi již navždy vryla do vědomí, je zahalila. Vřelost, síla, odvaha, věrnost, umíněnost, svéhlavost, skromnost…pocity a vlastnosti, jeden přes druhý, protékaly Severusem. Věděl, že skrz něj proudí esence Harryho podstaty. A pak ucítil něco velmi silného, nezvratného, něco osudového; lásku.
A navzdory všemu krásnému okolo, naplnilo Severusovu duši zoufalství a bolest. Potter tuhle lásku cítí k někomu tam venku. Nemůže mu bránit, aby za tím dotyčným šel, na to ho příliš miluje.
A zatím co Severus rozjímal, vír pomalu vytahoval jejich podstaty do Potterova vědomí.

Žuch! Severus přistál na zádech jako brouk na krovkách, Pottera stále v náručí; zíral na pobořenou knihovnu vědomí. Pozvedl hlavu a zachytil prudké zavření knihy, jež chránila duši mladého muže. Nejdříve si uvědomil váhu Harryho těla, stále netečně ležícího na něm. Líbilo se mu to, moc. Ten pocit tepla, příjemné tíhy; uvědomoval si i tu nejmenší křivku a výstupky kostí. Pohlédl na půvabnou tvář spočívající na jeho rameni a něco uvnitř se mu sladce zakouslo do podbřišku. Je krásný, letělo mu hlavou, když bezmyšlenkovitě obkresloval konečky prstů lícní kost.

Pak ucítil závan čerstvého vzduchu; kolem prolétla kniha s potrhanou vazbou. Z nicoty se začaly vynořovat stovky útržků vzpomínek a zvuků. Hledaly své knihy, spojovaly se a opět ukládaly do jednotlivých svazků; knihovna vědomí se regenerovala, uvědomil si lektvarista. S touhle myšlenkou na Severuse udeřila další; musí odejít. Musí Pottera pustit s vědomím, že už ho nikdy neobejme, nepolíbí ani… nic jiného.
Bolelo to. Hrozně. Trýzeň pocitu neopětované lásky se v něm kroutila, majetnicky se roztahovala tělem, zlomyslně zapichujíce rozžhavený hrot beznaděje.
Sevřel Harryho tělo pevněji a pohled mu samovolně sklouzl ke rtům. Políbit ho. Naposledy. Aspoň tady v imaginárním světě.
Pomalu se sklonil. A zarazil se.
Touha přímo křičela, aby objal ty růžové rty svými ústy a už nikdy nepustil, ale jakýsi malý neodbytný hlásek mu našeptával - stop. Jestli ho teď políbíš, nedokážeš ho nechat odejít. A Harry si zaslouží jít za tím, koho miluje. Nepotřebuje na noze kouli, v podobě starého, sarkastického mizery, který ani pořádně neví, co to je, milovat.
A tak ho pustil.
Jako by si dobrovolně otevřel hrudník a jedno žebro po druhém pěkně pomalu rozdrtil. Tak to bolelo.
Vstal, natáhl ruce a postavil i Pottera.
Knihovna kolem nich v čilém ruchu vracela vše do původního stavu. Stále byla silně poničená, bude nějakou chvíli trvat, než se zase dopořádku.
S kamennou tváří od Harryho odstoupil a mírně s ním zatřásl.
„Pottere, proberte se!“
Vzhledem k tomu, že tuhle větu předtím opakoval několikrát bez jakéhokoli účinku, ho skoro vylekalo, když se zelená v pohledné tváři začala vyjasňovat, a obličej, dosud bez výrazu, začal ožívat. Lhostejnost se rozpouštěla, v očích vyrašily jiskřičky života.
Severus pomalu stáhl své paže. Už tu neměl co dělat. Harry bude v pořádku.
S pohledem upřeným do probouzející se tváře, soustředil svou mysl na návrat. Poslední co vnímal, než se ocitl ve svém těle, byl omámený šepot: „Severusi?“

xxxx

„Severusi!“ kdosi mu cloumal ramenem.
„Co je?!“ zavrčel a otevřel oči. Mírně dezorientován se rozhlédl. Ležel na posteli na ošetřovně, těsně vedle těla Pottera a bylo mu bídně. Ne tělesně, ale duševně.
„Severusi, chlapče, co jsi to, u Merlina, prováděl? Byl jsi úplně bez sebe!“ Albusův hlas mu způsobil bolení hlavy.
Nadzvedl se na lůžku a jeho oči spočinuly na vedlejší posteli.
„Potter?!“ vyhrkl v náhlých obavách, že se mu vše jen zdálo.
„Je v pořádku,“ uklidnila ho honem Poppy. „Netuším, co jsi udělal, ale najednou začal dýchat sám, srdce obnovilo svou činnost a jeho mozková aktivita je normální. Teď jen spí.“ Lékouzelnice stále nevěřícně vrtěla hlavou.
„Fajn,“ konstatoval lektavarista a nasadil svou obvyklou masku lhostejnosti. „Bude potřebovat tak dva dny, než se jeho vědomí vzpamatuje natolik, aby se probral. Tak ho udržujte v umělém spánku,“ instruoval lékouzelnici, která ho pro jistotu kontrolovala diagnostickými kouzly. „Nech toho,“ zavrčel a téměř se ohnal po její hůlce.
Prsty ho svrběly nutkáním dotknout se Potterovy tváře a paže toužily obejmout jeho tělo.
Tvrdě to potlačil.
Splnil svou povinnost. Nebude Harrymu stát v cestě.
„Takže, já půjdu, pan Potter to jistě zvládne i bez mé další laskavé péče,“ sarkasmus byl zpět.

„Severusi, co jsi udělal? Musím vědět jak mu pomoci, kdyby měl zase potíže!“ dotírala Poppy.
„Nebude mít potíže a neudělal jsem nic zvláštního. Jen trocha nitrozpytu,“ prohodil rádoby lhostejně. „Pan Potter jistě ocení mou nepřítomnost, až se probudí. Rozhodně nebude nadšen, že jsem si udělal procházku v jeho vědomí.“
S vypětím sil se postavil a zamířil ke dveřím.
Pryč. Musí pryč a rychle, nebo provede nějakou pitomost. Jako třeba že se ujistí, že Harryho rty jsou stále tak měkké, jak si je pamatuje z Dublinu.
„Severusi, počkej,“ zastavil ho Albusův naléhavý hlas.
Snape se zarazil nad použitým tónem, pomalu se otočil. A došlo mu, že Albus si leccos domyslel.
Starý kouzelník se nadechoval k další větě, ale Snapeův kamenný obličej a jasný odmítavý posunek ruky ho umlčel.
„Ne, Albusi,“ řekl Severus tiše. Otočil se a odešel.

„Albusi?“ Poppy do jeho jména vložila snad sto otázek.
„Já vím, Poppy, ale teď by nebylo moudré něco podnikat. Dáme mu čas na přemýšlení a počkáme, až se vzbudí Harry.“ Stočil pohled zpět na mladého muže, nyní klidně spícího na nemocničním lůžku. Jeho ruka se bezděky probírala stříbrem dlouhých vousů a za jasnou modří jeho očí začalo klíčit odhodlání.

xxxx

Severus vešel do svých komnat. Automaticky zamumlal několik inkantací, zamával hůlkou a sesunul se do křesla, nevnímaje knihy, jež se zvedaly z podlahy a nábytku, opět poslušně vklouzávaly do knihovny. Připadal si jako ve vakuu. Svět kolem něj byl podivně odhlučněný, jakoby zvuky a vjemy byly tlumeny vodní stěnou.
Harry bude v pořádku a on se musí naučit žít s vědomím, že... Ostře zasykl, když mu neznámý pocit stiskl hrdlo. Zamrkal, protože mu vidění náhle cosi rozostřilo; lehoulinké zalechtání na líci, zvedl ruku a toho místa se dotkl.
Malá kapka se zaleskla na konci ukazováčku. Slza? Kdy naposledy plakal? Nepamatoval si.
Co však věděl určitě, bylo, že takhle nemůže fungovat. Nemůže se utápět v sebelítosti a bolesti, tohle přece není on! Je Snape! Postrach studentů, studený sarkastik, vysmívající se všem těm zamilovaným pošetilcům.
Má magii a ví, jak si poradit s nežádanými city.
S hlubokým nádechem se ponořil do své mysli. Jeho imaginární já bylo jakousi laboratoří. Všude kolem něj se nacházely krabičky, lahvičky a nádoby. Hýřily barvami, unikaly z nich vůně, zvuky a pocity.
Přešel k pracovní desce a mávl imaginární paží. Poslušně k němu přilétla baňka, plná duhové náplně. Uvolnil zátku a vylil obsah na stůl. Duha zavířila a nádherná vůně Harryho duše mu pronikla smysly. Vzpomínky na Dublin a poté i záchranu Harryho, zaplnily jeho mysl. Znovu sledoval jejich nácvik líbání, vnímal Harryho dotyky, jeho horkost, vůni a chuť. Prošel všechny situace a události, Potterovu knihovnu vědomí, propast, vytažení zpět do mysli, jeho váhu na svém těle i poklidnou spící tvář, když se vrátil zpátky do sebe na ošetřovně.
Stále znovu a dokola vybíral vzpomínky a nechával se jimi prostoupit, prožít vše, až do morku kostí.
Pak znovu vzal baňku a celý ten duhový obsah pečlivě přemístil zpět; uzavřel a zátku zapečetil. Ve své imaginární laboratoři otevřel tajnou schránku s pevným zámkem; baňku tam uložil a spolu se stříbrnými vlákny své lásky, která pečlivě vyprostil z každého koutu jeho vědomí, namotal na cívku, schránku zamkl a vystavěl kolem ní pevnou zeď.*
S dalším nádechem se vrátil do reality, odhodlán dál žít svůj osamělý život s vědomím, že vzpomínky, které právě tak pečlivě uložil, jsou vše, co kdy bude mít.

xxxx

„Tak to ne, Severusi, tohle jsme si nedomluvili. Tak lehce se z toho nevykroutíš,“ hudrovala Láska, sledujíce jeho počínání. Zavířila svým zářícím rouchem, připravena začít pletichařit s velmi ochotným pomocníkem.

xxxx

Harry pomalu vyplouval z šedé mlhy zastírající jeho mysl. První vjemy byly příjemné; měkká postel, teplo, ticho, čistotou a mírnou dezinfekcí vonící ložní prádlo... dezinfekcí?!
Prudce otevřel oči a z úst mu uniklo tiché zasténání. Co to, u všech hůlek, zase vyváděl, že je opět na bradavické ošetřovně?
Mozek mu jen líně začal přehrávat poslední události zapsané do jeho paměti. Když přehrávání skončilo, seděl Harry na posteli jako by spolkl pravítko.
Dýchá, srdce mu tepe; očividně žije! Jak to?! Severus!
„Harry!“ hlas staré lékouzelnice ho vytrhl ze strnulosti.
„Poppy! Je profesor Sanape v pořádku?“ hlas mu až přeskočil, jak úlek stiskl jeho hrdlo.
„Uklidni se, mladý muži!“ přísně ho usměrňovala, ale když viděla jeho obavy, laskavě řekla: „Neboj se, Severus je v naprostém pořádku. Zato ty jsi nám způsobil velké starosti a nebýt Severuse, nedokázali bychom tě zachránit, co jsi to zase vyvedl?“ tentokrát už ho zase hubovala..
Harry ji ale neposlouchal, horečně přemýšlel. To kouzlo mělo jeho život přenést na Snapea, tak jak to, že žijí oba?
„Netušíš, jak mě zachránil?“
Poppy jen pokrčila rameny. „Vždyť ho znáš. Nikomu nic nevysvětluje. Použil na tebe nitrozpyt a dost dlouho byl mimo sebe, když byl ve tvé mysli. Pak vstal, řekl, že už to zvládneš sám a zmizel do toho svého brlohu. Ale nic konkrétního nám neřekl.“
„Nám?“
„Přece sis nemyslel, že by Albus zůstal stranou, když jeho oblíbený Nebelvír bojuje o život?“ popíchla ho laskavě a podala mu nějaký lektvar.
Harry znechuceně nakrčil nos, když k němu dolehla nevábná vůně.
„Vypít!“ zavelela Poppy a pak se usmála. „Nevoní to moc dobře, ale bude ti potom lépe.“
Harry si teatrálně stiskl palcem a ukazováčkem nos a na jeden lok vypil tu ohavnost. Měla pravdu. Mysl se mu pročistila a tělem proběhla osvěžující vlna energie.
„Můžu už odejít?“
„Ano, pokud se na to cítíš, ale ráda bych tě tak za týden zkontrolovala. Pokus se, prosím, do té doby nepáchat na svém těle a zdraví další škody.“
Mateřsky ho pocuchala ve vlasech a přilevitovala mu oblečení.
„Jo,“ vzpomněla si, „máš se stavit u ředitele, hned jak půjdeš odtud,“ prohodila přes rameno, když odcházela do své kanceláře.
Harry se v rychlosti oblékl. Přemýšlel, jestli půjde za Brumbálem, nebo rovnou do sklepení. S údivem totiž zjistil, že se mu po Severusovi nehorázně stýská a také byl zvědavý, co přesně udělal, že zvrátil to prastaré kouzlo.
Nakonec zvítězila slušnost a on zamířil do ředitelny.

„Chlapče, tak rád tě vidím,“ přivítal ho Brumbál srdečně a modré oči za půlměsíčkovitými skly brýlí jen zářily. „Jak se cítíš?“
„Jsem v pořádku, pane, děkuji. Jen jsem vás chtěl pozdravit a poděkovat, že jste mě zase nechal uzdravovat tady.“ Harry měl v úmyslu po své děkovné řeči po anglicku zmizet, ale nebylo mu to dopřáno.
„Posaď se, Harry, potřebuji si s tebou promluvit.“ Pokynul mu k jednomu z křesel u krbu.
Harry se ošil a neochotně usedl do křesla.
„Tvůj velitel byl informován, že se úspěšně zotavuješ. Poppy mi dala vědět hned, jak ses probral a ujistila mne, že již nemáš žádné potíže. Je mi to líto, ale máš se hned po probuzení hlásit na velitelství. Potřebují nutně tvou pomoc s jakýmsi případem,“ informoval ho Brumbál a soucitně mu poklepal na ruku.
Harry frustrovaně vydechl. Doufal, že dostane šanci promluvit si se Severusem, místo toho musí okamžitě zpátky do služby.
„Můj krb je ti k dispozici, chlapče, už na tebe čekají.“ Brumbál pokynul rukou a v podstatě tak Harrymu naznačil, že má hned odejít.
Něco bylo špatně. Jako by ho ředitel v Bradavicích nechtěl, jakoby se snažil.... o co? Harry nevěděl.
Raději se zvedl, s díky rozloučil, nabral letax a zadal adresu velitelství.
Brumbál ještě chvilku hleděl do plamenů. Pak se obrátil na Fawkese a spiklenecky zamrkal. „Tak, příteli, hra začíná. Ještě nemáme všechny karty, ale jsem si jistý, že mi čas brzy nějaké poskytne.“

xxxx

Severus rozčileně plachtil chodbou, třímajíce v ruce jakýsi předmět. Prudce zabočil za roh a málem vrazil do ředitele.
„Severusi, chlapče,“ dotyčný při tom oslovení málem pustil páru z uší.
„Albusi, kolikrát vám mám říkat, že chlapcem jsem přestal být již v deseti letech?“ zasupěl a plesknul si tou věcí, co držel, do druhé dlaně.
„Odpusť, stále zapomínám,“ usmál se starý kouzelník. „Copak to máš?“ zeptal se, zvědavě hledíce na srolovaný předmět v lektvaristově ruce.
„Co asi, Rokwellová a Brudlanská, známé firmy Nebelvíru, si zase přinesly do školy mudlovský časopis. Představte si tu drzost, ony to dokonce měly pod lavicí v mých hodinách! A nejen měly, ony v tom listovaly! Netuším, jak přišly na to, že by jim tohle u mne mohlo projít!“ Severus se dostával do ráže a v rytmu svých vzteklých prohlášení, plácal srolovaným časopisem o svou dlaň.
Brumbál zbystřil. Sledoval pohyb ruličky s výrazem psa, před kterým páníček mává piškotkem.
Severus se zarazil, když zjistil, že jeho nadřízený, oči přilepené na té proklaté mudlovské věci, kývá hlavou v rytmu úderů. Zvedl časopis vzhůru a modré oči poslušně opsaly tutéž trasu.
„Řediteli?!“ podezřívavost v tom slově byla téměř hmatatelná.
„Severusi, chlapče,“ dál se nedostal, protože ho „chlapec“ přerušil hlasitým zlostným zavrčením.
Albus zamrkal a vykouzlil na své dobrácké tváři výraz kajícného provinění.
Severus mu to ani na okamžik nezbaštil.
„Mohl bys mi to půjčit?“ vypadlo z Brumbála a Snape překvapeně zamžikal.
„Vy si chcete prohlédnout mudlovský dívčí časopis? Proč!?“
„Jsem jen zvědavý a nudím se, rád bych trošku více porozuměl těm mladým,“ odpověděl konejšivě starý muž.
„Vy se… nudíte... A co takhle sehnat výpomoc na Obranu proti černé magii, hm? Já nevím, kam dřív skočit. Nemohu se plně věnovat výuce lektvarů i Obraně, slíbil jste, že budu zaskakovat za Greese jen pár týdnů a už jsou to skoro dva měsíce. Mimochodem, to nebyl kouzelník, to byl diletant. Nechat se trefit vlastním odraženým kouzlem... tsss,“ zasyčel Severus pohrdavě na adresu momentálně indisponovaného profesora Obrany.
„Ale jistě chla... ehm... Severusi, stále hledám, ale zatím se nikdo vhodný nenaskytl. Prosím, vydrž ještě chvíli, jsem přesvědčen, že se mi do konce tohoto měsíce podaří získat výpomoc.“ Albus se přesvědčujícně usmál a natáhl dlaň.

Severus měl sice podezření, že Brumbál zase cosi kuje, ale neměl náladu zjišťovat co. S pokrčením ramen mu položil ruličku do druky a se zavířením hábitu zamířil do svého kabinetu. Než stačil zahnout za další roh, zaskřípal zuby, protože zaslechl zamumlání: „Díky, chlapče.“

Brumbálovi se na tváři zjevil blažený úsměv. Při pohledu na mladou ženu na obálce časopisu, oblečenou a učesanou podle poslední mudlovské módy, mu totiž konečně zapadl poslední chybějící kousek skládačky do jeho plánu.
Na svůj věk velmi rychle dochvátal do své pracovny a hodil do krbu letax.
Když se v plamenech objevila tvář Deepwooda, velitele bystrozorů, měl již na tváři zase profesionální výraz.
„Veliteli, jak si jistě pamatujete, máme nějaké nevyřízené záležitosti,“ pronesl a Deepwood se ušklíbl.
„Jsem si toho vědom, Brumbále. Mohu vám nějak pomoci?“
„Ano, ano, to tedy můžete,“ pokýval starý kouzelník a vysvětlil bystrozorovi svůj požadavek.
Poté bylo chvilku ticho, než Deepwood kývl.
„Dobře, ale jen na příští měsíc, nemohu své lidi postrádat moc dlouho.“
„To by mělo stačit, školní rok končí za šest týdnů,“ souhlasil Brumbál. „Tak domluveno, pošlete mi je v pátek odpoledne, abych s nimi mohl probrat detaily,“ požádal Albus, počkal na souhlas bystrozora a rychle se rozloučil.
„Tak, Fawkesi, karty rozdány, teď musíme svést hráče k jednomu stolu,“ zamrkal na pozorně naslouchajícího fénixe a spokojeně si zamnul ruce. Jak on miloval pletichy!


* Za vzhled a mé chápání immagie, nitrozpytu a nitrobrany, tedy všeho, co se děje v kouzelníkově vědomí, děkuji Alici OReally, od které čerpám inspiraci.


11.    Pletichy

Horký dech mu svlažoval krk a vlhký hbitý jazyk nelítostně posílal šípy rozkoše přes ušní lalůček do slabin. Něžné ruce hýčkaly jeho kůži.
Severus sotva popadal dech. Na jeho záda se tisklo horké nahé tělo, kůže na kůži; mezi lopatkami cítil splašeně bušící srdce svého milence. Řeka horoucí krve, která pramenila v divoce tlukoucím orgánu, nyní stékala jako z prudkého kopce do jediného místa. Místa, které tepalo touhou, tepalo přímo v jeho těle. Severus by mohl přísahat, že ve svých útrobách cítí každou tepnu a žílu, jež napájí erekci jeho milence. Jejich pohyby byly vláčné; cíleně prodlužovali tu chvíli, kdy jejich těla dojdou k bodu, kdy ani jeden z nich nebude schopen ovládání a zcela se podřídí rytmu touhy.
Severus otočil hlavu a vyhledal ta sladká ústa, která ho přiváděla k šílenství. Toužebné zasténání ho přimělo otevřít oči a okouzleně se zahledět do smaragdových hlubin.
„Harry...“ zasténal.
Ostrý zvuk kouzelnického budíku násilně vymazal obraz zelených, city naplněných jezer. Severus se zhluboka nadechl a vší silou praštil do propoceného polštáře, který na protest praskl a chrstl mu do obličeje dávku jemných pírek.
„Proč já?!“ zavyl frustrovaně. Obraz snu sice zmizel, ale vzrušení jeho těla nikoli. Bolestně tepající slabiny žadonily o uvolnění. Stačilo jen několik pohybů ruky; výkřik a horká bílá sprška potřísnila prostěradlo.
Zase...
Severus byl téměř u konce svých duševních sil. Už to bylo přes měsíc, co se Potter probral a odkráčel bez jediného slova z Bradavic. Pravda, poslal mu sovu. Prý „děkuji za pomoc, byl jsem služebně odvolán, promluvíme si hned, jak budu moci přijít “ pche...
Severusovi bylo jasné, že Potter spěchal za svým partnerem a nechtěl se vracet ke vzpomínkám na Dublin, kdy si popustil uzdu a flirtoval se svým mrzoutským učitelem lektvarů.
Od té doby měl Severus pravidelně sny nabité tak jiskřivou erotikou, že ani jako adolescent neměl častěji znečištěnou postel, než právě nyní. Tedy, pokud si nevzal Bezesný lektvar. Sám sobě mohl nalhávat, že prostě před spaním zapomene lektvar vypít.
Skutečnost však byla jiná... Jen ve snech mohl být s ním. Mohl se ho dotýkat, líbat, cítit jeho zájem... a pak vybuchnout v dech beroucí rozkoši... sám. Úplně sám.
Severus nad sebou potřásl hlavou. „To je ubohé, Severusi.“ Oznámil sám sobě. Použil čistící kouzlo na lůžkoviny a s povzdechem odkráčel do sprchy.

xxxx

„Tak, Fawkesi, dneska je svedeme dohromady, Severus už nám snad dozrál,“ nahnul se Albus spiklenecky k pozorně sledujícím očím fénixe. „Ptáš se, proč jsem pozval i toho třetího?“ Fawkes mrkl a Albus se zavrtěl nedočkavě na své židli. „No řekni, znáš někoho lepšího, kdo by narušil tu Severusovu krustu ledového ovládání a vyvedl ho z míry? Když na něj bude na chodbách narážet, bude neustále nahlodávaná jeho maska lhostejnosti a jeho sebeovládání dostane mezery. A Harry šanci... tedy, doufám,“ zamumlal a pročísl si prsty vous. „Krom toho, báječně si rozumíme, nechám si od něj udělat pár návrhů.“
Fawkes zamával křídly a vypadalo to souhlasně. Albus, spokojen sám se sebou, odkráčel na snídaní do Velké síně, téměř nadskakujíce nedočkavostí.

xxxx

Snídaně se Severusovi slily do jakéhosi šumu na pozadí vnímání. Vkládal do úst cosi bez chuti, zapíjel to vražedně silnou kávou a sbíral síly k celodennímu utkání s tupohlavci. To, že se mu do toho ještě pletly výjevy z jeho snů, mu situaci neulehčovalo.
Studenti byli jeho špatnou náladou v posledních týdnech bombardováni jako cvičné terče. Všichni kolem něj chodili po špičkách. Tresty, domácí úkoly a testy byly na denním pořádku a štiplavý sarkasmus, často podbarvený zlomyslností, zasáhl téměř každého; odebírání bodů se stalo Severusovým relaxačním prostředkem a nikoho neudivilo, že Nebelvír byl záhy na posledním místě. Ostatním profesorům dalo dost velkou práci vyrovnávat tu ztrátu a došlo to tak daleko, že si McGonagallová stěžovala Brumbálovi.

Dnešek byl jako každý jiný. Tupohlavci při snídani vyluzovali z těch svých uvřískaných ústních otvorů nelibé zvuky, a profesorský sbor, jako by si vzal příklad, probíral nejnovější drby. Brumbál si vyžádal ticho a cosi té tlachající mase oznamoval. Severus ho ignoroval, neměl náladu na další soutěž, či společenskou událost, které byly obvykle obsahem těchto sdělení.
Vypnul prostě pozornost, nepřítomně posunoval vidličkou míchaná vejce po talíři a přemýšlel, jestli by přece jen neměl pít Bezesný spánek každou noc – což ho paralelně přivedlo ke vzpomínkám na sen.
Byl jiný než ostatní. Jindy hrál Severus dominantní roli, ale v tomto snu to byl Harry, kdo si vzal Severuse... a Merline! Bylo to tak úžasné! Nikdy by neřekl, že...
„Holenku!“ ozvalo se brutálně nadšeně pištícím hláskem u jeho levého ucha. Severusovi leknutím sklouzla vidlička a místo vajec její hroty zamířily ke hřbetu jeho ruky.
„U všech Morgan!“ zaklel a rozlíceně se otočil na původce svého neštěstí.
„Musíte být opatrnější, holenku, takhle si ještě ublížíte,“ prohlásil vedle něj sedící Fialín, spokojeně se culíce do vyděšené Severusovy tváře.
Jak se to stvoření dostalo sem?! A přímo vedle mne? Táhlo Mistrovi šokovaným mozkem.
Fialín evidentně neměl žádný problém se svou zdejší přítomností. Pozvedl ruku a k Severusově nevýslovné hrůze ji směřoval k jeho vlasům, souběžně spustíce lamentaci.
„Copak jste to provedl s mým uměleckým dílem, hm? Copak nevíte, že se o takto sestříhaný účes musíte starat? Chtělo by to masku, tužidlo a gelík....“
Dál se nedostal, protože mu Severus chytil ruku těsně před tím, než stylistovy dlouhé tenké prsty stačily vklouznout do jeho vlasů. Právě vážně uvažoval o odlomení té troufale drzé končetiny od zbytku těla, když zaregistroval nezvyklé ticho v zaplněné síni.
Tupohlavci třeštili oči, čekajíce na brzkou stylistovu smrt z rukou rozběsněného Mistra lektvarů.

„Ne-sa-hej-te-na-mne!“ zavrčel Severus hrozivě, ze všech sil se ovládaje, a odhodil Fialínovu paži, jako by to bylo cosi nechutného. Ublížený výraz týraného štěněte a uraženě nafouklé tváře statečně přehlížel; chtěl pokračovat ve svém spravedlivém rozhořčení, směřujíce svůj plamenný pohled na ředitele, který právě dokončoval svou řeč:
„A po panu Dressovi, který se již velice těší na účastníky kurzu mudlovské módy, tu máme poslední posilu do řad vyučujících.“
Scéna, která se právě otevřela před Severusovými zraky, ho dokonale zbavila řeči.
Dveře do síně se otevřely a Brumbál prohlásil: „S laskavým svolením ministerstva a velitele bystrozorů, nám na posledních pár vyučovacích týdnů poslali posilu. Bystrozorové Polansky a Potter, budou tak laskaví, že se ujmou výuky Obrany proti černé magii, aby tak odebrali tíhu tohoto předmětu z beder profesora Snapea, který jistě ocení, že se může plně věnovat přípravě studentů na OVCE a NKÚ z lektvarů.“ Celou svou řeč zakončil zářivým úsměvem směrovaným na ubohého, úplně bílého, Mistra. Oba jmenovaní bystrozoři procházeli mezi stoly k profesorskému, za všeobecného radostného hlaholu.

Severus zamrzl na místě. Potter! Zase tady, na dosah, a přece tak daleko!
Tělem mu projel zvláštní žár a srdce udělalo kotrmelec.
Ten intrikánský dědek! Tohle mu udělal schválně! Severus přešel z bílé na zelenou a poté mu líce neobvykle zčervenaly.
Brumbál raději strategicky uhnul očima, protože černé vzteklé projektily ho právě hodlaly sestřelit.
„Není vám dobře, holenku?“ ozvalo se vedle něj nevině a Severus pro jistotu zavřel oči a počítal do deseti. Poté, velmi kontrolovaně, vstal, otočil se a prkenně odešel dveřmi za profesorským stolem. Na Pottera už ani jednou nepohlédl.


Harry kráčel vedle svého kolegy středem Velké síně, docela si užívaje pocit návratu domů. Jen včera se vrátil z tajné mise v Bulharsku a okamžitě zamířil do kanceláře Deepwooda, pevně odhodlán vydupat si volno. Jenže nestačil ani promluvit a starý bystrozor na něj vychrlil žádost, aby do konce školního roku, ještě s jedním kolegou a Derssem, vypomohli v Bradavicích s výukou.
Bradavice... Severus!
Harry neváhal, zvlášť když se dozvěděl, že bude mít na starosti výuku Obrany v šestých a sedmých ročnících, zatímco nižší ročníky povede Polansky.
Ostatní už si byli promluvit s Brumbálem, ale on měl čas sotva na pár hodin spánku.
Nedočkavě vyhledal očima obvyklé Severusovo místo... a málem zakopl.
Severus vztekle odstrkoval ruku Fialína, který přišel před nimi, a vypadal, že nemá daleko k vraždě. Poté je Albus přivítal a Harry mohl vidět, jak Severus zkameněl. Vytřeštil na něj oči, jeho obličej rychle vystřídal několik barev a poté se změnil na ledový odlitek. Černá, ostrá jako dýky, zamířila k Albusovi a poté byla přikryta víčky. Už se na Harryho nepodíval, chvíli zhluboka dýchal, poté vstal a zmizel.
Co to má být? Proč se tak chová? Zlobí se na mě? Vždyť jsem mu poslal vzkaz, že se uvidíme, až to bude možné! Harryho myšlenky kroužily divoce sem a tam, zatímco byl nucen usednout ke snídani.

Severus s razancí zabouchl dveře svého kabinetu a opřel se o ně. Jak má tohle zvládnout? Potkávat se s ním denně na chodbách, na poradách, a tvářit se nezúčastněně kolegiálně, zatímco mu sny o jeho ústech a těle drancují psychiku? Svěsil ramena a na chvíli si dovolil podlehnout chmurným myšlenkám.
„A dost! Přece tu nebudu fňukat jako nějaká odmítnutá patnáctka. Dokázal jsem vodit Voldemorta za nos tolik let, zvládnu i toho humfp... Nebelvíra,“ vyprskl nahlas a ramena opět vyrovnal. Popadl opravené eseje a zamířil na dopolední vyučování. Netřeba dodávat, že páté ročníky Mrzimoru a Havraspáru, si náležitě užily jeho okouzlující nálady.

„Pane,“ zavolal Harry na Brumbála, který právě nezvykle rychlým krokem mířil do ředitelny.
„Á, chlapče, dobře, že jdeš, dám ti rozvrh šestých a sedmých ročníků. Nechám na tobě, kdy budeš mít konzultace k OVCÍM. První hodiny máš již zítra odpoledne, šesťáky Nebelvíru a Zmijozelu. Měl by ses stavit za Severusem, aby ti předal výuku. Pana Polanského vezmi s sebou.“ Brumbál nenechal Harryho ani promluvit. Během instruktáže dorazili do ředitelny; popadl několik pergamenů, předal je Harrymu a s mrknutím ho vystrkal za dveře s omluvou, že má nějakou nutno práci.

Harry chvíli nevěřícně zíral na zavřené dveře ředitelny, pergameny v náručí a divný pocit, který mu našeptával, že se děje něco, co mu uniká.
Brumbál mu vůbec nedal šanci zeptat se na Severuse. Vyhodil ho jako horký brambor z ohniště a ještě na něj podivně mrkal. Co se to děje?

Stále ještě vyveden z míry, zamířil do kabinetu Obrany proti černé magii, o který se dělil s Polanskym. Vešel právě ve chvíli, kdy si jeho kolega zkoumavě prohlížel plyšového medvídka, usazeného na polici. Vedle něj trůnila panenka v krajkových šatečkách a vedle ní vláček, kostky, jednorožec či malé koště; prostě hračky.
„Na to bych nesahal,“ varoval ho a usmál se, když Polansky rychle stáhl napřaženou ruku.
„Proč? Co to je?“
„Tohle používá profesor Snape k procvičování kleteb a následně odeklínání v Obraně. Tohle přinesl v prvním ročníku. Dovedeš si představit, jak některé děti reagovaly, když viděly, jak z jejich oblíbených hraček šlehají plameny, nebo po doteku způsobují puchýře.“ Harry se zašklebil, když si vzpomněl na reakci své spolužačky, která pohladila hebkou kožešinku medvídka a celá ruka jí následně zčernala.
„Prostě jeho představa humoru.“
Polansky poslal na hračky detekční kouzlo, a když mu vyjevilo asi deset velmi nehezkých prokletí, s respektem ustoupil.
„Tohle udělal prvákům? Co je ten chlap zač?“ obrátil na Harryho mírně zděšenou tvář.
Polansky navštěvoval Snový vrch, školu čar a kouzel území Slovenska, odkud pocházela jeho rodina. Takže osobnost Mistra lektvarů mu byla zcela neznámá.
„Snape je... zvláštní, však ho ještě poznáš,“ usmál se potutelně Harry a odložil pergameny na stůl.
„Po obědě má volno, takže se u něj můžeme zastavit. Stejně se musíme sejít, aby nám předal učební plány.“
Polansky pokýval, obezřetně obešel police, sesunul se na židli.
„Doufám, že si tu neuříznu ostudu, ještě jsem neučil,“ pronesl zamyšleně.
„Já vlastně taky ne, když pominu Brumbálovu armádu,“ odpověděl Harry.
„Jakou armádu?“ zamrkal zmateně jeho kolega.
Dopoledne pak strávili vyprávěním o svých školních letech. David, což byly křestní jméno Polanského, mu ochotně vyprávěl o studiích na Slovensku i poněkud odlišném pohledu na válku.
Ani si nevšimli, jak čas letí, když se malým „puf“ objevil skřítek s dotazem, zda budou páni profesoři obědvat zde, nebo ve Velké síni. Protože se jim povídalo dobře, nechali si oběd donést do kabinetu. Poté se zvedli a zamířili na území Mistra lektvarů.


„Spratci mrňaví, usoplenci nedomrlí, člověk aby jim to říkal stokrát, a oni stejně neposlechnou. Rozkrájet je do ohnivého dryáku, nechat je loupat puchejřnatku, až se sloupnou sami!“ Jeho propálený hábit a obličej se šmouhami od sazí jasně ukazovaly na obzvláště povedený výbuch kotlíku. „Jen takoví tupci jako Brenes a Ghátiová mohou do základu z ořechotřesku přidat dvě kapky blýskavce místo jedné!“ Severusovu vzteklou samomluvu přerušilo zaklepání.
„Co je, k čertu?!“ vážně neměl náladu na dalšího tupohlavce.
Stínovou magií prudce otevřel dveře, připraven rozcupovat nebohého studenta na kousky. Místo očekávaného bojácného pohledu se jeho zraku zjevil zubatý úsměv a zelené oči blýskající se pobavením.
Severus ztuhl uprostřed pohybu. Na Pottera za dveřmi rozhodně připraven nebyl. Ještě méně byl připraven na to, že dotyčný bude mít obtočenou ruku kolem pasu svého mladého – a mimochodem velmi pohledného – kolegy a jejich postavy se budou o sebe důvěrně opírat! A už vůbec nebyl připraven na pocity, které v něm ten obrázek vyvolal. Žárlivost jako dravá řeka vytryskla kdesi uvnitř a hrozila záplavou biblických rozměrů.

Už když se s Davidem blížili ke kabinetu Mistra, zaslechli výbuchy jeho, zjevně ne příliš dobré, nálady. Snape musel nechat nedovřené dveře, když ho bylo slyšet až na chodbu. Harrymu to nostalgicky připomnělo jeho vlastní „úspěchy“ v lektvarech, zvláště když měl to štěstí a byl ve dvojici s Nevillem.
Jenomže Polansky Snapea neznal a proto ho nálada lektvaristy poněkud vyvedla z míry.
„No, snad bychom mohli přijít později, až se uklidní, ne?“ a pokusil se otočit a po anglicku zmizet.
Harry ho se smíchem jednou rukou chytil a druhou zaklepal. Dveře se rozlétly zrovna v okamžiku, kdy Polansky málem ztratil rovnováhu náhlým Harryho zatáhnutím. Takže se o něj musel opřít a Harry ho podržel kolem pasu.
Zvedl pobavený zrak a málem vyprskl smíchy. Severus vypadal, jako by čistil krb obličejem. Jakmile však zaznamenal pronikavý, a pokud mohl soudit, velmi hněvivý pohled, zaměřený na jeho ruku, stále omotanou kolem kolegova pasu, smích ho přešel.
„Bavíte se dobře?“ vyprskl Severus a prudkým pohybem jim přibouchl dveře těsně před nosy.

„No to snad...“ Harry měl pocit, že se z toho v Bradavicích stává zvyk. Nejdřív Brumbál a teď i Snape.
„Vážně bychom měli přijít později,“ podotkl Polansky, ale Harry začínal být v ráži. Potřeboval si se Sevem promluvit a už se prostě nenechá odbýt.
„Severusi!“ na ty dveře nezaklepal, ale zabušil. Nic. „No tak, Seve, otevři,“ domlouval již mírněji.
Dveře se otevřely a odhalily již čistý obličej, nyní postrádající jakékoli emoce.
„Pane Pottere, asi jste nepochopil, že na vás nemám náladu,“ oznámil mu, ale Harry mu skočil do řeči.
„Posílá nás Brumbál, potřebujeme, abys nám předal výuku a studijní plány.“ Nehledíce na nevrlost lektvaristy, popadl Davida za loket a vtáhl ho dovnitř. Pohled, kterým Severus jeho ruku propálil, mu unikl.
„Ale jistě, jen račte dál, jako doma,“ utrousil Snape sarkasticky a zavřel za nimi dveře.
„Jak ses měl, co jsme se neviděli?“ otázal se Harry nevinně a posadil se bez vyzvání na židli.
„Pane Pottere, vyprosil bych si to tykání. To, že jsme k tomu byli nuceni v rámci pracovní povinnosti neznamená, že v tom budeme pokračovat i nyní,“ setřel ho Snape ledově.

Harry byl zmatený. Severus nebyl jen tradičně nepříjemný. On byl ledově studený, nepřístupný a v jeho očích neviděl ani jiskřičku dřívější vřelosti. Co se s ním stalo za tu dobu, kdy se neviděli? Najednou mu přítomnost Polanského velmi překážela. Dotyčný bystrozor hleděl z jednoho na druhého a vypadal, že si přeje být kdekoli jinde, jenom ne tady.
„Seve...“
Snape ho přerušil. „Přišli jste pro plány. Tady,“ shrábl ze stolu připravené pergameny a každému jeden podal. Pak sáhl po hromadě svitků a vrazil ji překvapenému Polanskému do náruče. Stejnou měl i pro Harryho. „To jsou poslední domácí úkoly, ještě jsem je nestačil opravit. Vypadáte velmi nevytíženě, takže vám nebude činit sebemenší problém, začít svou profesorskou kariéru opravováním esejí.“ A s tím otevřel dveře, jasně naznačujíce, že s nimi skončil.
Polansky se dal na ústup bezeslova, ale Harry mrsknul po Severusovi naštvaným pohledem a slíbil mu: „Ještě se stavím,“ a zatnul zuby, když se dveře s bouchnutím zavřely těsně před jejich obličeji.

Severus se o ně opřel a pokoušel se zklidnit své hlasitě bušící srdce. Jakmile uviděl tu důvěrnost mezi mladými muži, vzplála v něm žárlivost. Měl chuť popadnout toho mladého floutka za límec a ručně mu vysvětlit, že nemá pokládat své špinavé pracky na jeho Harryho!
Tuhle reakci potlačil veškerou svou vůlí. Mohl si gratulovat, že by tak chladný, jak se jen dalo. Jenže si byl jist, že se Pottera jen tak nezbaví.


David zamrkal na bytelné dřevo dveří, které mu málem upravily tvar nosu. Pohlédl na Harryho, který vypadal naštvaně a řekl:
„Úžasná povaha, jen co je pravda. Takhle milý je na každého?“ Potter jen pokrčil rameny a sevřel pevněji kupu písemností v náručí. „Obvykle to bývá horší,“ poznamenal k mírně vyplašenému kukuči kolegy.
„No, jsem rád, že mne neučil,“ zamumlal a zachytil padající ruličku pergamenu a sotva zachytil jednu, další se už povážlivě nakláněla. Pak se konečně přestal pokoušet udržet všechny pergameny v náručí a nechal je levitovat za sebou. Harry s povzdechem následoval jeho příkladu; společně zamířili zpět do svého kabinetu. Oprava domácích úkolů je zaměstnala až do večeře.

Velká síň šuměla spokojenými jedlíky a profesorský stůl byl již plně obsazen, když Harry s Davidem vešli. Plně, až na jedno místo. Harry si všiml, že na prázdnou židli vrhl nespokojený pohled i Brumbál. Což ho přivedlo na myšlenku, že by si s ředitelem měl promluvit. U večeře však nedostal šanci, protože Fialín zcela zaujal Albusovu pozornost návrhy na barevné ztvárnění nového hábitu. Když jídlo skončilo, Fialín s Brumbálem v družném hovoru zamířili pryč. Harry moudře usoudil, že být u praktických zkoušek šílených kreací tohoto módního guru, není v zájmu jeho duševního zdraví a tak rozhovor s ředitelem odložil.
Polansky na noc odešel domů, protože měl manželku a malé dítě, které chtěl denně vídat. Harry na svou žádost obdržel pokoj nedaleko kabinetu Obrany, takže zamířil tam. Věděl, že Severus má po večeři pravidelně na programu poškoláky a tak se obrnil trpělivostí.
Zatím co se pohodlně natáhl na gauč, nechal své myšlenky volně vířit. Celý ten čas, co byl nucen strávit bez Severuse, se mu strašně stýskalo. Nemohl ho ani kontaktovat krbem či poslat sovu, protože nesměl prozradit jejich tajnou misi. Vzpomínal na ty krátké, ale krásné chvíle, které spolu strávili v Dublinu. Sev byl tehdy tak... ach.
Velmi ochotně odpovídal na jeho pozornosti a to dávalo Harrymu důvod si myslet, že… Že co? Ozval se výsměšný hlásek v jeho vědomí. Že mu uzavřený lektvarista vyzná lásku a padne k nohám? Že spolu budou žít šťastně až do smrti? Jen proto, že ho Harry miluje?
„Pottere, jsi idiot!“ oznámil sám sobě, ale touhu po objetí silných paží a Severusově blízkosti, stejně nezaplašil. „Musím to aspoň zkusit. Musíme si promluvit!“
Zvedl se. Tresty už musely skončit, bylo po desáté, takže posbíral veškerou svou odvahou a zamířil k Snapeovým soukromým komnatám. Ne, že by mu to k něčemu bylo. Ani po vytrvalém klepání, se dveře neotevřely. A až nyní Harryho napadlo, že Snape nemusí být doma. Co když má nějaký vztah? Co když má známost a chodí za ní ven?
Jako úhoř se mu tělem provlnila žárlivá bolest. Co když o něj ani trošku nestojí? Srdce sevřené pochybnostmi, hlavu plnou děsivých představ Severuse, líbajícího někoho jiného, zamířil zpět do svého pokoje.

»•«

Pokračování příště...

 

Poslední komentáře
19.11.2013 18:55:23: Severus ma riadne štve. Jeho utkvelá predstava ho totálne zaslepila. Dúfam, že dovolí Harrymu aspoň ...
17.04.2012 15:51:53: Asi sa budem opakovať, ale toto je taká lahôdka smiley I keď ma vytáča ten uzavretý masochista, ktorý ...
03.02.2012 23:53:43: Ahoj, tuhle povídku jsem si komplet přečetla už jinde. Tady chci za ní moc poděkovat, byla opravdu ú...
02.02.2012 18:30:00: Díky moc, těším se na další věci.
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.