Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Popo

POPO - Osudová sázka aneb Tvrdohlavá Láska 5 - 8 kapitola

1 - 4 kapitola ZDE

5.    Facka

Neonový nápis poblikával a osvětloval tak zastrčenou uličku v jedné z okrajových částí města. Před klubem postávalo několik lidí, kouřili a bavili se.
Severus se ujistil, že má hůlku ve vnitřní kapse černého saka a Harry poklepal rukou na úzkou kapsu po straně své kožené bundy, aby se přesvědčil o tomtéž.

„Jestli souhlasíš, tak použijeme hůlky jen v krajním případě. Má i tvá bezhůlková magie je silná, takže bych raději před mudly hůlkou nemával,“ prohodil Harry a Severus pokýval.
„Seve?“
„Co je?“ Zamyšlený Severus se proti zdrobnělině svého jména ani neohradil.
„Opravdu je ta facka nutná?“ Harry zněl zkroušeně.
„Jistě že ano. Je to hlasité, výmluvné a teatrální. Prostě mi dáš facku, neboj, já to přežiju,“ ušklíbl se Snapeovsky.
„OK, tak jdem na to?“ Harry si v duchu opakoval scénář, který si domluvili cestou.
„Jdem. Soustřeďte se, pane Pottere, opona jde nahoru, musíme podat herecký výkon hodný našich talentů,“ zapitvořil se Severus a vyvolal na tváři Harryho úsměv.

Harry natáhl ruku a nechal ji vklouznout do Severusovy horké dlaně. Ani jednomu neuniklo, že se přitom zachvěl.
Severus ho jakoby mimochodem pohladil palcem po hřbetu ruky. Vyrazili ze stínu před osvětlený vstup.
Najednou se Severus zarazil, přitáhl si Harryho k sobě a důkladně políbil. Stejně tak z nenadání polibek přerušil a omámeného mladíka s mírně připitomělým úsměvem na rtech vedl za sebou.
Dveře klubu se otevřely a oni vstoupili do jámy lvové.


Uvnitř bylo dusno a hlasitá hudba bušila v nárazech decibelů do ušních bubínků. Prostory osvětlovalo jen několik strategicky umístěných svítidel, svíček a blistrů, odrážejících různobarevná prasátka na postavy v různém stupni pohybu. Žen tu bylo opravdu pomálu.
Harry se rozhlédl a zauvažoval, jak dlouho mají hrát tu komedii, než předvedou dramatickou scénu rozchodu.
Ruka, kterou držel, ho příjemně hřála a mírně zrychlený tep šimrající ho na zápěstí mu napovídal, že Severusův klid je pouze předstíraný. Ten polibek před klubem ho překvapil a naplnil nadějí, doufal, že si ho nevyložil špatně.
Vykročil k jednomu z boxů, který byl nasměrovaný k parketu, a tudíž do něj bylo dobře vidět.

Sedli si a počkali, až si jich všimne obsluha. Dva mladíci, kteří roznášeli nápoje, vypadali mírně uštvaně. Nebylo divu. Klub byl skoro plný a oni, i oba barmani, rozhodně měli co dělat.

Objednali si pití a pozorovali své okolí. Vlivem přítmí byly některé kouty téměř černé. Harry měl cukání tam poslat malé lumos, aby měl přehled.
„Vidíš cokoli podezřelého?“ zamumlal, když se k němu Severus naklonil a okatě ho políbil na krk.
„Myslíš kromě baru plného mužů v různém stupni vzrušení?“ zabručel mu do kůže a jeho rty zamířily k ušnímu lalůčku.
Harry měl najednou velký problém vnímat cokoli, co nesouviselo s tou vlhkou horkostí tisknoucí jeho ucho.
„Soustřeď se, vypadáváš z role,“ škodolibě zašeptal Severus, ale zrychlený dech, deroucí se mu ze rtů, usvědčoval i jeho. Odtáhl se a byl zajat Harryho jiskřícíma očima.
„Pojď tancovat, musí nás vidět víc lidí,“ přerušil Harry oční spojení a vytáhl, nyní už mírně se vzpouzejícího partnera, z boxu.
„Tancovat?“ Severus to slovo vyplivl jako hořkou pilulku a zavraždil parket pohledem. Zrovna hráli rychlejší skladbu a postavy na parketu vytvářely do rytmu, i mimo něj, různé kreace kroků, cuků, kroucení a poskakování.
Absurdita situace, ve které se ocitl, mu náhle zabrnkala na nervy. Merline! Jak došlo k tomu, že on, vážený Mistr lektvarů, uznávaná kapacita a postrach bradavických studentů, tu stojí v gay klubu, za ruku drží Pottera a jediné nad čím chce přemýšlet, je měkkost jeho dlaně a dráždivá vůně jeho kůže? Mírně se otřásl, aby si pročistil myšlenky.
„Jestli si myslíš, že mě donutíš tady trdlovat jako břichatce pod cruciátem, tak jsi na velkém omylu,“ prohlásil, s úmyslem znovu zaplout do boxu. K jeho smůle rychlá písnička skončila a nahradil ji ploužák.
Harry, s vítězným úsměvem, popadl Severuse za ruku a po symbolickém vzepření, ho odtáhl mezi ostatní ploužící se páry.
Ignorujíce jeho zakaboněnou tvář, vzal Severusovy ruce a omotal si je kolem pasu. Harryho paže přirozeně našly své místo na tom elegantním krku. Pohodlně se o něj opřel a hlavu složil do prohlubně klíční kosti.
Severus se přestal mračit, přitáhl si Pottera k sobě a Harry by přísahal, že slyšel spokojené tiché vydechnutí.
Pomalu, smyslně se pohybovali v rytmu hudby. Po chvilce se oba uvolnili a vychutnávali vzájemnou blízkost.
„Měli bychom to spustit,“ zamumlal Severus do Harryho vlasů. Vůbec se mu nechtělo tohle příjemné objetí ukončit, ale nebyli tu pro zábavu, jak si s nelibostí musel stále opakovat.
Písnička pomalu končila a Harry se připravoval na svůj výstup.
„Dobře, jdem na to,“ zašeptal.
„Jen do mě,“ stihl ještě říci Severus, než ho Harry od sebe prudce odstrčil.

Snažil se vypadat rozrušeně, když nahlas vyhrkl: „Jak jsi mi to řekl? Jak jsi mi mohl říct jménem toho slizkýho ubožáka? Tvrdil jsi mi, že už na něj vůbec nemyslíš, že jste se rozešli!“ Harry měl zaťaté pěsti a ruce strnule podél těla.
„Nedělej tu scény, dobře víš, že to nesnáším,“ rádoby klidným hlasem pronesl Snape a pokusil se přitáhnout si Harryho zpět do náruče.
Harry prudce trhl rameny, mírně strčil do hrudi před sebou a umanutě zakřičel: „Nešahej na mě! Je mi z tebe zle! Přiznej to! Zase jsi šel za svým bývalým si postěžovat, a bůhví co ještě!“
„Přestaň se chovat jako hysterka! Jsi sebestředný spratek, co myslí jen na sebe. Zajímáš se jen o své potřeby, o svůj prospěch a je ti jedno, jak se cítím já. Tak se pak nediv, že hledám pochopení jinde!“ kontroval Severus a nenápadně se rozhlížel.
Jejich malá výměna rozhodně vzbudila pozornost. Krom hudby nebylo v klubu slyšet jediného slova.
„Já nejsem hysterka!“ zaječel Harry afektovaně. „To ty jsi studenej jak ryba z mrazáku! Vůbec mě nechápeš, nechápeš mé potřeby, šlapeš po mých citech a ještě lezeš za svým bývalým! Jak by se ti líbilo, kdybych hupnul do postele mým ex?“
Severus si tak nějak okrajově uvědomoval, že spojení Potter, postel a hupnout do ní, mu rozlévá horko ve slabinách. V duchu si vynadal a soustředil se na hru.
„Klidně si jdi, ty malá děvko, stejně to děláš za mými zády!“
Plesk.
Ta facka se Harrymu opravdu povedla. Severusovi se až naklonila hlava a na tváři začal pomalu vystupovat otisk Harryho dlaně.
„S tebou jsem skončil, rozumíš! Neopovažuj se na mě už ani promluvit, ty prevíte!“ zavřískal Harry, otočil se a utekl z parketu.
Severus zavřel oči a pomalu vypustil vzduch z plic, dávaje si záležet, aby vypadal řádně nasupeně. Když je otevřel, obecenstvo na něj stále zíralo.
„Co civíte? Nemáte co jiného na práci?“ utrhl se na diváky a hodil do prostoru svůj osvědčený pohled á la profesor lektvarů. Okamžitě zabral. Všichni, jako na povel, sklopili hlavy a začali se věnovat svým partnerům. Klubem se zase rozlehl bzukot hlasů, smíšený s hudbou.

Harry ostentativně udělal oči na jednoho osaměle sedícího chlápka, který se s úsměvem chytil na vějičku. Byl menší, plešatý a pod košilí se mu rýsovalo břicho.
Severus zamířil k baru.
„Vodku!“ poručil si a náležitě ztrhaně se sesunul na barovou stoličku.
„Copak? Trable v ráji?“ bodře zahlaholil barman a postavil před něj velkého panáka.
Severus bezhlesně změnil vodku na vodu a jedním lokem ji vypil. Zatvářil se smutně a zároveň rozzlobeně.
„Nějak nemám svůj den,“ okomentoval očividné a pokynul ke sklenici v jednoznačném gestu. Druhý barman je se zájmem pozoroval. „Nic si z toho nedělejte, pro jedno kvítí...“ chápavě se usmál, zalovil pod bar pro novou láhev a nalil dalšího panáka.

Severus koutkem oka zachytil, že Potter je opět na parketu a to v objetí nějakého plešatce. Do vnitřností se mu zaryl podivný pocit. Najednou měl neodbytné nutkání, oddělit ty cizí drzé paže, které se tak samozřejmě obtáčely okolo Harryho pasu, od těla.
Co to má, u všech pažravek, být, divil se sám sobě a opatrně zkoumal ty nepříjemné drápy, které mu působily nával vzteku i iracionální bolesti. Tenhle pocit neznal. Bylo to hodně nepříjemné, rozčilující a frustrující.
Proč se, u četa, na Pottera tak tiskne, prasák jeden? Jak si dovoluje sahat na něco, co je moje? Hodilo po něm podvědomí otázku, která mu málem přivodila infarkt. Moje? Moje? Od kdy myslí na Harr... Pottera, jako na svého?!
A spolu s touto dotěrnou otázkou mu konečně došlo, co znamenají ty drápy v žaludku. Byla to prach obyčejná žárlivost. Zalapal po dechu a silou vůle zahnal vše, co mu nyní neodbytně útočilo na mozek. Teď rozhodně není vhodná chvíle na to, aby začal rozebírat své pocity ohledně Pottera!

„Nechte ho být, nestojí za to,“ vemlouval se barman, který zachytil Severusův upřený pohled.
Severus si pohrával s panákem vodky a mimovolně si k ní přičichl. A málem spadl ze stoličky. Do nosu ho udeřil známý jemný závan boromníšku spolu s nepatrným odleskem magie.
S kamennou tváří, jakoby zničeně, složil obličej do dlaní a soustředil své smysly. Ať se však snažil, jak chtěl, jediná magie která se v místnosti nacházela, proudila z Pottera a z něj. Jiný kouzelník tu nebyl.

Harry se nechal popostrkovat po parketu tím upoceným chlapem a nenápadně Snapea sledoval. Neušlo mu, jak si přivoněl ke skleničce a na setinu vteřiny ztuhl. Tu reakci mohl zpozorovat jen někdo, kdo lektvaristu znal a měl nastudovanou jemnou škálu jeho minigrimas.
Takže Severus něco našel, pomyslel si a začal skenovat místnost. Ke svému překvapení došel ke stejnému závěru – žádný další kouzelník tu není. Co to má znamenat? Využívá snad jejich padouch k únosům služeb mudlů?
Dříve než nad tím mohl Harry pořádně popřemýšlet, zaregistroval, jak Snape na ex vypil skleničku a položil ji na bar. Asi pod dvaceti vteřinách se začal na barové židli podivně naklánět.
Harry se modlil, aby to byla jen habaďúra.

Severus se rozhodl zariskovat. Bezhůlkovým kouzlem přemístil tekutinu do připravené ampulky kapse svého saka a prázdnou skleničkou nafingoval pohyb vypití. Vybaven kusými informacemi od obětí, že se cítili malátně, jako opilí, začal po chvíli svůj výstup. Nakláněl se a hlava mu pomalu klesala na prsa.
Barman ho chvilku pozoroval a pak nadhodil.
„Pane, vypadáte unaveně a zničeně. Vedle máme místnost, kam si hosté mohou zajít odpočinout. Pojďte, odvedu vás tam a uvařím vám kafe,“ řekl mile, pomohl Severusovi z židličky a podepřel jeho kymácející se postavu.

Harry jako ostříž sledoval odcházejícího Snapea a spojil si dvě a dvě dohromady.
S výmluvou, že musí na záchod, opustil plešouna a zmizel ve stínu u stěny. Pomalu se plížil směr dveře za barem, když mu upocená ruka padla na rameno.
„Mohu se přidat?“ sjel po něm lascivním pohledem ten mudla, co s ním tančil. „Říkal jsi, že máš namířeno na toalety, rád bych tě doprovodil,“ naklonil hlavu blíž a pokusil se Harryho políbit.
Harry ucukl a odměřeně pronesl: „Nemám zájem.“
„Ale no tak, nedělej se, každý viděl ten tvůj výstup s tím vysokým nosatcem. Máš to rád, ne? Tak proč si trochu nezašpásovat?“
Harry se otřásl odporem, když mu jedna upocená ruka sjela na zadek. Hbitě odstoupil a vyštěkl: „Řekl jsem, že nemám zájem, dejte mi pokoj!“ Tohle mu tedy ještě scházelo! Zoufale se zadíval směrem k baru. Severus zmizel s tím barmanem za dveřmi.
V prasečích očkách otrapy se zalesklo. Pohybem tak rychlým, že by to do něj Harry nikdy neřekl, ho přitiskl na stěnu a ruce položil vedle jeho hlavy. „Máš to rád tvrdší? Nevadí, já se přizpůsobím,“ zachroptěl a chtěl se přisát Harrymu na krk.
Někteří lidé prostě nechápou význam slova ne. A Harry zrovna neměl čas, učit toho otrapu způsobům. Rychle přiložil ruce k upoceným spánkům a zamumlal tichou inkantaci. V očích muže se objevil zmatek. Prudce se napřímil, zamrkal a vykoktal:
„Promiňte, musím jít,“ otočil se a pádil z baru s utkvělou představou, že si musí nutně zaplavat ve fontáně na Hlavním náměstí.
Harry na nic nečekal a chvatně zamířil ke dveřím za barem.

6.    Únos

 

A/N: Rozhovor v myšlenkách je vyznačen *


Severus z pod přivřených víček ostražitě skenoval své okolí. Prošli krátkou chodbou, minuli dvoje zavřené dveře, a číšník ho vmanévroval do třetích. Byl to obyčejný sklad. Všude samé lahve, sudy s pivem, nějaký nábytek, materiál. Snape se na číšníka zavěsil skoro celou vahou a nechal hlavu padnout na prsa.
To, že ho muž vzápětí bezohledně pustil, a nechal spadnout na zem, ho vůbec nepřekvapilo.

„Tak, brouku, konečně to zabralo, asi jsem ti měl dát větší dávku, přece jen, jsi pořádně velkej,“ mumlal si pro sebe ten chlap.
Severus stále necítil cizí magii, takže byl poměrně klidný. S jedním mudlou si poradí levou zadní. Nechal si bez odporu svázat ruce i nohy. Ten pitomec mu ruce svázal před tělem! Nad tou ignorací téměř protočil oči. Nakonec mu přes ústa přetáhl nějaký šátek. Celé se to seběhlo docela rychle. Číšník k němu přidřepl a zvedl mu bradu.
„Teda, ksicht nic moc, kamaráde, ale...“ ucítil cizí ruku na zadní straně kalhot, „zadek máš naprosto senzační. Tak mě napadlo, že tě Merlinovi trochu zajedu,“ do tichého hlasu se vkrádalo vzrušení a ty odporné cizí ruce nahmataly přezku jeho pásku.
Merlinovi? Ten cizí kouzelník si říká Merlin? Ten hajzl! To je skoro svatokrádež!
Snape ucítil povolení pásku kalhot. Tak to tedy ne! Nenechá se tu ohmatávat tímhle odpadem!
Jedním jednoduchým neverbálním kouzlem povolil pouta, a ve chvíli, kdy se chlap sehnul, aby mu rozepnul zip, ho nabral kolenem do rozkroku a následně spojenými pěstmi do nosu. Ozvalo se pořádné křupnutí a nos mudly, nyní v podivném úhlu, zaplavila krev. Číšník se jako podťatý v bezvědomí poroučel k zemi. Snape se ušklíbl. Klouby ho bolely, ale za to zadostiučinění to stálo.
V rychlosti probíral své možnosti. Nejlepší se mu jevilo znehybnit Petrificem ten mudlovský odpad a počkat tu na Merlina.
Severus si právě vymotával ruce ze zbytků pout, když ho ovanula cizí magie. Prudce se otočil, ale provazy, stále zamotané mezi jeho kotníky, mu podrazily nohy. Hned na to, ucítil špičku hůlky na svém krku.
„Ale, ale. Copak to tu máme. Že by kolega?“
Ten hlas byl studený, výsměšný a s podivným přízvukem. „Tak ta partička neschopných pitomců, vznosně se nazývající bystrozoři, konečně našla nějakou stopu ke mně? No nevadí, já se už postarám, abys hezky potichu zmizel. A ještě předtím si z tebe udělám moc hezkou a povolnou hračku,“ zapředl a bolestivě zatlačil konec hůlky do Severusova krku. „Pouta na tebe!“

S mírnou panikou Snape ucítil magická pouta, jež ho sevřela do kleští. Panika však odezněla, když zjistil, že magie Merlina je slabší než jeho. Rozhodl se prozatím nic nepodnikat a získat víc informací. Minci, která spustí akci bystrozorů, měl v kapse u košile. Znehybněný se k ní nemohl dostat. Magická pouta byla podstatně silnější než nějaký mudlovský provaz a nedovolovala skoro žádný pohyb, takže se jich bude muset zbavit stínovou magií. Uvědomoval si, jak náročné to může být, ale věřil, že to zvládne.
Kouzelník ho prohledal a našel jeho hůlku. Severus si s pohrdáním uvědomil, že po ničem dalším ani nepátral. Musel se cítit naprosto pánem situace. Takové nedbalé prohledání by každý Smrtijed odnesl několika cruciáty.
Merlin, stále stojící ve stínu, mu posměšně zamával hůlkou před nosem a schoval ji ve svém rukávu. Potom jeho pozornost upoutal číšník, který se začínal probírat. Severus si konečně mohl muže prohlédnout, protože dotyčný přešel ke sténajícímu komplicovi a nešetrně s ním trhl do sedu. Když uviděl jeho tvář, konečně zařadil i přízvuk. Muž byl běloch, nesl však jasné euroasijské rysy – širokou tvář, mírně zešikmené oči, a plochý širší nos. Typoval by ho na míšence Evropana s Uzbekem či Kazachem. Jeho ledově světlé, vodové oči mrazily. Měl střední postavu, ale ramena a ruce jako lopaty, naznačovaly sílu býka.
„Vstávej, ty neschopné budižkničemu. Za co tě platím? To nedokážeš spoutat omámeného člověka?“
A zatímco se muž snažil chabě obhájit, Severus ucítil dotek Potterovy magie. Najednou ho polil strach. Jestli sem jen tak po hlavě vtrhne, jak bývá zvykem toho odvážného idiota, je dost velké riziko, že to špatně skončí. Pokusil se tedy na sebe obrátit pozornost těch dvou.
„Hej, ty parchante, nemysli si, že ti to jen tak projde!“
Kouzelník se na něj otočil, takže byl zády ke dveřím. V jeho očích zasvítila krutost, podpořená pokroucenou myslí.
„A kdo by mi v tom chtěl asi tak zabránit, co, cukroušku?“ posměšný tón jasně naznačoval, jak si je sebou jistý.
Dveře se tiše otevřely. Číšník prudce vzhlédl, ale než stačil Merlina varovat, Harryho hůlka důrazně zatlačila na padouchův krk.
„Třeba já,“ ozval se. „Ani se nehni,“ zavrčel a současně vrhl varovný pohled na mudlu, který očividně věděl, co taková hůlka umí. „To platí i pro tebe, jestli nechceš přijít k úhoně.“
Merlin poslušně ztuhl, jeho oči se však přimhouřily a svaly napjaly, připravené k útoku.
„Severusi, můžeš se uvolnit? Já musím pohlídat tyhle dva ptáčky,“ pronesl klidně Potter a dál hypnotizoval číšníka, jež se neodvažoval pod jeho pohledem ani hnout.
„Dej mi chvilku,“ přinutil Severus ke spolupráci svá ústa. Zavřel oči a soustředil se na uvolnění magických pout.
Bohužel, i ta chvilka, kdy ani jeden z nich nesledoval dveře, se jim stala osudnou.
Harry jen zaznamenal úlevné překvapení v číšníkově tváři a následně mu lebkou projela ostrá bolest. Zvuk tříštícího se skla z lahve, která velkou silou dopadla na jeho hlavu, rychle překryla ztráta vědomí a Harry se propadl do černého ticha.


Někdo sténal, bolestivě a jakoby přidušeně. Co jsem to zase vyváděl, pomyslel si Harry, když mu mozkem projela bolest a ostře se zakousla do zátylku. Pak mu došlo, že ty přidušené zvuky vydává on. A má roubík. A kovové okovy na rukou a nohou. A pásku přes oči. A... o tělo se mu mrazivě otřel proud studeného vzduchu... je nahý! A... není tu sám.
Nějak si nemohl vybrat, který z těchto poznatků ho znepokojuje víc.

„Že by se nám bystrozůrek probudil?“ Zašeptal mu do ucha slizký hlas s přízvukem. Vzápětí ucítil surovou ruku, jak mu sevřela vlasy a trhla hlavou. Vlákna bolesti, táhnoucí se jako pavučina, vystřelila celou jeho hlavou.
„Nedělej, že nevnímáš, miláčku, nebo si tvou pozornost vynutím!“
Harry rychle otevřel oči. Chyba! Uvědomil si hned, jak mu ostré světlo s razancí palice dopadlo na sítnici.
Ruka znovu škubla za vlasy a on zatnul zuby. Tentokrát oči otvíral pomaleji. Ze vzdálenosti několika centimetrů se mu do tváře šklebil ten cizí kouzelník.
„Tak je hodný chlapec,“ zavrněl Merlin. Sehnul se a k Harryho naprostému pocitu hnusu mu olízl krk a zuby sundal roubík.
„Hmm, jsi tak sladký,“ padouch zvedl hlavu a Harry postřehl na jeho tváři krev. Jeho krev- jak si vzápětí uvědomil. Musel krvácet z té rány na hlavě.
Místnost, kde se nacházel, byla docela malá, a až na malý stolek, prázdná, zdi bez oken oprýskané a podlaha z prken špinavá. Fajn, vypadá to na nějaký opuštěný mudlovský dům, dumal Harry.

„Asi se ptáš, co jsem zač a co s tebou udělám, že?“ veselý tón se vůbec nehodil k výrazu té surové tváře.
„Spíš přemýšlím, do které z kobek Azkabanu tě nechám zavřít,“ zachrčel Harry a podivil se, jak zní jeho hlas tiše a chraplavě.
„Vtipálek! To je novinka. Většinou mi tu moje hračky brečí a skučí, žadoní a prosí. Ale neboj se, velmi brzo mě taky začneš prosit. A když budeš hodný a povolný chlapec, a budeš pořádně poníženě škemrat, možná si tě nechám na delší dobu. Jsi tak krásný, mám chuť si tě vzít hned teď,“ zašeptal mu do ucha a jeho ruce sklouzly na Harryho zadek. Prsty jako pařáty mu zatnul do svalů a sevřel. Bolest, odpor a vztek, projely Harrym jako nůž. Nejraději by se hned stínovou magií zbavil pout a tomu parchantovi dal pořádně do huby. Ale opatrnost mu velela nic neuspěchat, dokud mu nehrozí akutní nebezpečí. Nejdřív musí sesbírat pár informací.
Tak předně - kde je Severus a co s ním udělali? Ani na okamžik si nepřipouštěl, že by se mu něco... ne, to prostě odmítal. Ledová hrůza v srdci, láskyplně zaplnila každou komoru, a jako lavina se šířila do celého těla. Silou vůle ji potlačil, vyčistil mysl.
„Co jsi udělal s mým partnerem?“ procedil mezi zuby, ignoruje ty odporné pracky na svém těle.
Merlin se usmál. Strašně se usmál. Jeho žluté křivé zuby v pootevřených ústech tvořily obraz zlomyslného zla.
„To bys chtěl vědět? A víš co, budu hodný a řeknu ti to,“ jeho úsměv se ještě rozšířil a Harrymu se začalo dělat špatně ze zlé předtuchy.
„Byl hloupý, dělal potíže, a tak... jsem ho zabil... Jsi spokojený, že jsem ti odpověděl?“ zachechtal se a sledoval šok, který se jeho zajatci vtiskl do tváře.

Harry se ocitl v podivném stavu otupění. Nevěřím mu. Ani trochu tomu mizerovi nevěřím! Přesvědčoval zoufale sám sebe, zatímco v jiné části jeho vnímání rezonovalo: Severus je mrtvý, je mrtvý, mrtvý... Ze stavu otupění ho vytrhl zvuk otevíraných dveří.

„Co je?“ vyštěkl Merlin a prudce se obrátil. Do místnosti bojácně vstoupil starý známý číšník, jehož tváři dominovala modročervená, oteklá bambule místo nosu.
„Pane, ten druhý se začíná probouzet,“ zahuhlal a následně se s nelidským výkřikem zhroutil k zemi po zásahu Merlinova crucia.
„Zkazil jsi mi hru! Koukej mi zmizet z očí a hlídej toho druhého. Jestli mě ještě jednou zklameš, nebo rozčílíš, stáhnu tě z kůže, rozuměl jsi?“
Číšník se vzlykotem těžce vstal. „Ano, pane, omlouvám se, pane, už se to nestane!“ A zmizel z místnosti.
Harrymu znovu začala v žilách proudit krev místo ledu. Severus žije!
Bez jediného zaváhání vyčistil své vědomí a vystřelil mentální energií myšlenku:
*„Severusi! Jsi v pořádku? Můžeš se mi ozvat a říct, jak na tom jsi?“*
Zatímco myšlenka hledala svého příjemce, sledoval Merlina, který máchnutím hůlky přitáhl nerezový stolek přikrytý bílou látkou.
„Tak, broučku, podívej se, jaké krásné hračky jsem pro tebe připravil,“ skoro zašišlal, pohybem varietního kouzelníka strhl bílé plátno a dychtivě se zadíval do zajatcova obličeje.
Před Harryho zraky se objevila sada chirurgických mudlovských nástrojů a jiných kovových předmětů, o jejichž účelu raději ani neuvažoval.
Merlinovi se tváří mihl vztek, že zajatec nezareagoval dle jeho předpokladu. Harry s lhostejnou maskou na obličeji pohrdavě sykl.
„Hodláš si otevřít železářství?“ zeptal se posměšně, zatím co vnitřně vydechl úlevou, protože mu právě dorazila Severusova odpověď.

*„Pottere!“*
V tom slově Harry zaznamenal úlevu, frustraci i strach. *„Na co si to zase hraješ? Ten mudla říkal, že tě má Merlin svázaného jak krocana a hodlá si tě naporcovat! Koukej se zbavit toho obtížného hmyzu a naklusej ke mně! Hlídá mě jen ten číšník. Bohužel, mě maličko pomačkali, a ještě do mě nalili nějaký lektvar, takže se nemohu moc hýbat, a ani neverbálně kouzlit. Mysl mám jako zahalenou v oparu a mluvit s tebou mentálně, je vážně dost vyčerpávající. Tak zkus ocenit mé úsilí vynaložené k tomuto rozhovoru, přestaň se předvádět a hleď sem okamžitě přijít a zbavit mě společnosti toho nedomrlého trolla!“* rozkazovačný sarkastický tón nešlo přehlédnout ani v myšlenkové komunikaci.
*Vydrž, nevím, kde jsi a tohle místo neznám. Nechci riskovat, že tě zabijí dřív, než se k tobě dostanu. Nevíme, kolik mudlů, nebo dokonce kouzelníků, tu je. Pokusím se donutit Merlina, aby nás dal k sobě.*
*„Dobře, ale pospěš si, než zemřu z nebetyčně inteligentních poznámek toho číšnického červa. A Pottere, buď té dobroty a nenech se zabít,“* protáhl Snape a Harry se málem uchechtl. Jak typické, hrozí mu akutní nebezpečí smrti a pán si neodpustí rýpání!

Merlin mezi tím láskyplně prohlížel ty děsivé nástroje a s šíleným zaujetím je rovnal.
„Koukám, že stále nechápeš svou situaci, broučku,“ protáhl nebezpečně, když zjistil, že mu zajatec nevěnuje pozornost. „Až s tebou skončím, budeš žebrat, abych tě zabil. Pěkně kousek po kousku si to tvoje krásné tělo přivlastním a nakonec mi bude patřit i každá tvoje myšlenka. Bude z tebe úžasná děvka, plnící mi každé přání!“

„Hodláš mě ukecat k smrti? Přestaň tu řečnit a koukej mě zavést k mému partnerovi. Jestli se mu nic nestalo, zvážím, zda to uvedu jako polehčující okolnost.“
„Vzpurnost se mi moc líbí. Strašně rád krotím a tebe si vychutnám. Zdá se však, že máš nějak moc starostí o toho nosatce. Měl bys spíš myslet na sebe.“
„Říkám ti, neopovažuj se mu zkřivit ani vlásek na hlavě, jinak si tě podám,“ provokoval Harry a doufal, že Merlin jeho chabou lest neprohlédne.
„Tobě na něm vážně záleží, že jo? Že bys ho dokonce měl rád? Jste milenci?“
Harry si skoro oddechl, jak snadno mu ten pitomec skočil na lep. Zarputile mlčel a házel na Merlina zlostné pohledy.
„Odpověz! Jste milenci?“ Sklopil zrak a mlčel.
„Jak myslíš – crucio!“
Harry ucítil náraz všepožírající bolesti a nechal se jí s nelibostí prostoupit. Ještě si vnitřně povzdechl, jak tuhle kletbu nesnáší, když ji v rámci situace nemůže odblokovat, pak otevřel ústa a poslušně začal vřískat.
Merlin po chvíli kletbu zrušil a samolibě si prohlížel vysíleně visící tělo zajatce.
„Tak co, miláčku, už mi odpovíš?“
Harry uvažoval, jestli to nemá ještě natahovat, aby jeho náhlá kapitulace nebyla moc nápadná. Ale protože na další crucio neměl náladu a povahy tyranů a násilníků jsou většinou hodně jednoduché, zariskoval, namáhavě zvedl hlavu a spustil: „Prosím, už dost. Řeknu vám všechno, co chcete, už mi neubližujte!“
„Ale, ale. Chlapeček dělal hrdinu a teď je po prvním malém pošťouchnutí potento strachy? No to jsi mne, chlapče, zklamal.“ Merlin ho obcházel v kruzích a uspokojení z podmanění oběti z něj jen sálalo.
„Tak mi hezky řekni, jaký máš vztah k tomu černovlasému, hm?“
„Jsme milenci, mám ho rád,“ vykoktal mezi vzlyky a poočku sledoval ďábelský úsměšek toho tupce.
„Tak rád, říkáš?“ Nasadil přemýšlivý výraz a pak mu očima znovu probleskla krutost.
„Tak to bych vám měl dopřát chvilku spolu, abyste se necítili osamoceni. Strašně rád tě budu pozorovat, až ho vojedu tak, že bude mít prdel na cucky a bude ječet.
Harrymu se z toho perverzáka zvedl žaludek, ale pokračoval ve svém hereckém výstupu a během svého transportu do jiné místnosti, předvedl dokonalý hysterický záchvat. Bedlivě přitom sledoval okolí.
Museli se nacházet ve starém domě na samotě. Na chodbě viděl za oknem útesy a oceán, zdi byly oprýskané a všude špína. Chodba, kde se nacházeli, byla v patře a malé žárovky vrhaly jen chabé světlo na okolní prostor. Muselo být těsně před svítáním, protože tma venku již ustupovala. Harry přemýšlel, zda je někdo hledá.
Cestou nikoho nepotkali, tak usoudil, že jsou v domě jen oni, Severus a číšník, protože řev, který cestou předvedl, by přilákal i hluchého.
*„Harry, co se děje?“* zavlnila se mu hlavou Severusova otázka, přetékající obavou.
*„Toho si nevšímej, předvádím Merlinovi divadýlko, bere mne za tebou.“* Uklidnil ho a dál se soustředil na prohlídku domu. Bohužel, moc toho k vidění nebylo.
Vzápětí se otevřely dveře a on byl levitován do prostorné místnosti, osvětlené mudlovským světlem.
Harry ztichl, jakmile uviděl Severuse. Aspoň se domníval, že to je on, protože byl od hlavy k patě pokryt zaschlou krví. Jeho nahé tělo bylo zbité k nepoznání.
Harrymu se v hrudi rozlil palčivý vztek a touha po pomstě. On zbili jeho Severuse!
Tak, konec té komedie, mám toho právě dost, pomyslel si. Cítil svou magii, jak netrpělivě bublá pod kůží, ochotná smést z povrchu zemského každého, kdo by chtěl na jeho lásku ještě vztáhnout ruku.
Merlin ho dolevitoval na druhý konec místnosti a chtěl mu připoutat ruce v okovech k železnému kruhu, zapuštěnému ve zdi.
Během jednoho tepu srdce nechal Harry zmizet pouta a zmítám zuřivostí, praštil vší silou překvapeného Merlina do obličeje.
Jenomže Merlin byl asi na rvačky zvyklý, takže jen zakolísal a okamžitě vytáhl hůlku. Harry si uvědomil svou pošetilou chybu. Rychle vykouzlil štít a vrhl po lotrovi bezhůlkově Petrificus totalus.
Jenže Merlin byl rychlý, rychlejší, než by se na první pohled zdálo. Vyhnul se Potterově kletbě a vyslal svou. Místnost byla najednou naplněna různobarevným světlem z vrhaných kleteb a štítových kouzel. Číšník, s divoce vyvalenýma očima a hrůzou pootevřenými ústy, sledoval to prapodivné divadlo.

Severus se ponořil do své mysli. Odblokoval bolest z ran a soustředil se. Pokusil se rozhýbat tělo omámené lektvarem.
Merlin zpozoroval, že se druhý zajatec začíná hýbat a zařval na vyděšeného mudlu.
„Zabij toho hajzla!“
Číšník byl však v zajetí své hrůzy paralyzovaný. Nehýbal se, a jen koukal z jednoho kouzelníka na druhého. Merlin vztekle zaklel, když Harryho kouzlo zničilo jeho štít a trefilo ho do nohy. V pádu se přetočil, zle se zašklebil a místo na Harryho, namířil hůlku na Snapea.

Ten samý okamžik si vybral číšník k probrání z letargie a akci.
S nožem, který vytáhl zpoza opasku, se vrhl k ležícímu muži. V té stejné chvíli zasáhl Harry omračující kletbou Merlina, z jehož hůlky ještě vyletěla poslední kletba; ta smrtící. Zářivě zelený proud Avady kedavry mířil Severusovi na srdce.
Dráhu smrtícího kouzla, však proťal číšníkův pohyb. Paprsek se zavrtal do jeho těla, jako blesk sjel po ruce a noži.
A nůž se zabořil. S neodvratitelnou silou zajel až po rukojeť do Severusova srdce, dokonávaje zkázu.

„Nééé!“ Harry si neuvědomoval, že mrtvého mudlu odhodil. Vrhl se na kolena k ležící postavě a vzal Severusovu hlavu do dlaní. Na znehybněného Merlina ani nepohlédl, oči měl jen pro Severuse, těžce lapajícího po dechu.

Tak takhle chutná smrt, táhlo Severusovi hlavou, zatímco mu ostrá bolest v hrudníku spalovala veškerou energii. Z posledních sil zaostřil na ty zelené duhovky přetékající zoufalstvím. S odcházejícím vědomím ho zaplavila lítost. Už nemá čas. Nestihl to. Nikdy se nedoví, jaké tajemství ta zelená skrývá, a co přesně v něm vzbuzuje.
„Har-ry...“
Ze Severusových úst vytékal tenký pramínek krve a ty překrásné černé oči se s neúprosnou rychlostí zastíraly povlakem smrti.
Harryho hrudník někdo stahoval ocelovými pásy. Drtil a vymačkával veškerý vzduch.
Nemohl dýchat…
Nemohl myslet…
Nemohl... žít?
Bolest, nesrovnatelná s jakýmkoli mučením které zažil, mu škádlivě zabrnkala na vnitřnosti, zaťala drápy; bezohledně trhala a lačně požírala jeho bytí.

A pak, bez varování, logiky a zjevné příčiny, mu v hlavě zasvítila vzpomínka. Vzpomínka na jednu z výprav jejich školního tria pod neviditelným pláštěm. Vzpomínka na knihovnu, zakázanou sekci a jistou knihu.
Harry prudce zvedl hlavu a zadíval se do zastřených, umírajících černých očí.
Ne! Tohle nedovolí! To prostě nemůže dovolit!
S divokým výrazem se rozhlédl po místnosti. V rohu ležely Severusovy šaty. Neverbálně si přivolal kontaktní minci, stiskl, vyslal signál pro bystrozory.

Pak zavřel oči, sesbíral ty rozdrásané cucky své duše a veškerou svou magií napustil slova, jež splynula z jeho rtů: „Auxiliu mea vitae contra mortem.”
Stříbrná záře vystřelila z jeho ruky dotýkající se Snapeova hrudníku, a zvláštní, omamná vůně, naplnila místnost.
Harryho tělo se pod náhlou agonií napjalo. Horká bolest mu zaplavila nitro, ucítil ledovou čepel ve svém srdci a jeho mysl zahalilo bezvědomí.

 

7.    Pottere, nechtěj mne naštvat!

„Ha, tady jste!“ vybafla prudce Láska, když rozrazila dveře do sálu Posledního soudu.
Jednání právě skončilo. Jediní přítomní byli Osud a žena v černém hávu s kápí.
Osud vzhlédl, a když zaznamenal vzteky jiskřící oči své krásné podřízené, pojal úmysl co nejrychleji zmizet.
„Nikam! Nemyslete si, že si vás nenajdu. Jak jste mi to mohl udělat? To je přímé porušení pravidel sázky. Zasahujete do mé práce! Slíbil jste, že se stáhnete a nebudete jejich osud ovlivňovat!“ Láska nenechala svého šéfa, který začínal být, pravda, jejím chováním poněkud popuzen, ani promluvit. Okamžitě se obrátila na druhou postavu a s jasným znechucením vyštěkla: „Vy! Koukejte nechat mé hochy napokoji! Pracky pryč, jejich čas ještě nepřišel, nepatří vám!“
„Tss, já se nenechám ovlivňovat nějakou sentimentální lovestory. Potter se rozhodl, je můj!“ Studený jasný hlas byl naprosto prost emocí; za ten tón by se nemusel stydět ani Severus ve své nejlepší nenaložené kondici.
„To tedy není, stále má šanci, tak koukejte zmizet!“ dupla si Láska. Naopak, v jejím hlase to emocemi jen vířilo.
Bledá žena, dosud s mírně sklopenou hlavou, kterou jí kryla kápě, pokrčila lhostejně a nadřazeně rameny. „Já jsem trpělivá. Mně nikdo neuteče.“ Zvedla hlavu a Láska se mírně zachvěla. Neustále se měnící tvář bohyně Smrti, nebyla oblíbená ani mezi bohy. Smrt se ušklíbla, což na jejím, v tom okamžiku andělském obličeji, vypadalo nepatřičně a se zavlněním zmizela.

„Proč jste to udělal, proč jste vystavil smrti Severuse a vnukl Harrymu tu vzpomínku?“ mračila se Láska a podupávala nožkou.
„Jak jinak bychom se dozvěděli, zda k sobě cítí pravou lásku?“ ironicky nadhodil Osud.
„Co takhle se mne zeptat?“ dloubla si bohyně a její čelo dál hyzdilo zamračení.
„A vy byste mi, samozřejmě, řekla pravdu, že, kolegyně?“
Láska zalapala po dechu a přimhouřila oči. „Chcete naznačit, že lžu? Že bych sázku chtěla vyhrát podvodem?“ její tón už nebyl ironický, ale nebezpečně ostrý. Osud se zarazil. Ani on si netroufal opravdu naštvat, zatím jen rozzlobenu bohyni.
„To jsem neřekl,“ couval, „jen vím, jak dokážete manipulovat. A stejně jsem vám spíš pomohl. Pomalu končí lhůta k vypršení sázky stanovená, a toto bez vší pochyby odhalí, co k sobě cítí. Pokud...“ odmlčel se a výmluvně zvedl jedno obočí - nebo to, co se jako obočí jevilo.
Láska na něj zlostně zírala, ale pak jen pohodila hlavou, s umanutým výrazem se rozplynula a síní se nesla ozvěna jejích posledních slov: „Nepočítejte s tím, že to teď vzdám a nechám tu Bleduli některého z mých chlapců odvést do Podsvětí!“

xxxx

„Můžete mi to zopakovat?!“ Brumbálův hlas přímo vibroval šokem.
Deepwood si zakryl strhanou tvář rukou a upřel na ředitele smutný pohled.
„Je mi to opravdu moc líto. Nepočítali jsme s tím, že do případu budou zapleteni mudlové. Jednoho jsme zatkli v baru. Byl to jeden z obsluhy. V podstatě nic nevěděl, jen dával tipy tomu druhému. Přiznal se, že Pottera praštil lahví do hlavy. Potom s tím druhým zbili Snapea. Dál už si nic nepamatuje, Merlin ho asi omráčil. Pod veritasérem se přiznal k dalším deliktům, takže nebylo těžké sehnat důkazy a předat ho mudlovské policii. A samozřejmě jsme mu patřičně upravili paměť.“ Deepwood se na chvíli odmlčel a napil se čaje.
„Ten druhý číšník přišel v tom domě, kam Pottera a Snapea unesli, o život. A ten bastard, co si říkal Merlin, byl ve skutečnosti Tarasultan Karimov, dlouho hledaný zločinec. Po celém Rusku provozoval nelegální soubojové arény a varny nepovolených lektvarů. Když v jeho blízkosti začali mizet mudlové, ruští bystrozoři ho začali tvrdě lovit. Při zátahu na jednu z jeho největších varen lektvarů, před necelým rokem, došlo k obrovskému výbuchu. Tehdy přišlo o život pět bystrozorů a sedm Karimových lidí. Mělo se za to, že Karimov je mezi mrtvými. Našla se tam jeho hůlka a ohořelý hábit. Výbuch byl tak silný, že několik těl nešlo identifikovat. Neměli jsme důvod domnívat se, že přežil.“ Deepwood umlkl, znovu se napil a v unaveném gestu stiskl kořen nosu.

Brumbál chvíli zpracovával jeho slova. „Dobře, chápu, že jste nevěděli, o koho jde, ale právě proto se mi zdá, že jste trestuhodně podcenili situaci. Jak jste mohli dopustit, že tam byli sami? Proč je někdo nejistil?“ Brumbál, navenek klidný, uvnitř zuřil.
„Měli situaci pod kontrolou, nevolali posily; býval bych jim okamžitě poslal zásahové komando, ale když zavolali, bylo už po všem. Profesor Snape a kolega Potter byli v bezvědomí, mudla mrtvý a ten darebák, kvůli kterému se to všechno stalo, pod omračujícím kouzlem. Mimochodem, v tuto chvíli je již na cestě do Azkabanu, to vás ujišťuji.“
„Co je mi, u všech hůlek, platné vaše ujištění, když jsou moji přátelé na ošetřovně a bojují o život?“ vybuchl netypicky Brumbál, ale okamžitě se zase ovládl.
„Víte alespoň, co za lektvar používal ten lotr k omámení obětí?“ zeptal se již klidně, ale i v jeho hlase byla znát únava.
„Karimov nám odmítl prozradit složení a výslech pod veritasérem bude proveden až zítra, ale zajistili jsme vzorky z jeho laboratoře,“ informoval ho bystrozor.
Brumbál se zvedl a naznačil tak, že považuje schůzku za ukončenou.
„Musím na ošetřovnu, potřebuji vědět, jak na tom jsou. Ale my jsme spolu ještě neskončili, žádám, abych byl informován o výsledcích vyšetřování,“ požadoval nekompromisně.
Deepwood si povzdechl a vstal ze židle.
„Dodám vám kopii zprávy. Doufám, že to přežijí,“ poznamenal ještě Deepwood, ale když viděl ostrý Brumbálův pohled, raději se nezdržoval a šel ke krbu.
Jakmile zmizel v zelených plamenech, vystřelil ředitel neobvyklou rychlostí ze dveří a spěchal na ošetřovnu.

xxxx

Poppy stála nad postelí, ve které nehybně ležel Harry Potter. Hned vedle spočívalo tělo Severuse Snapea, v naprosto stejné nehybnosti. Mračila se a bezradně kroutila hlavou.
Náhlé otevření dveří a zavíření barevného hábitu, ji vytrhlo ze zamyšlení.

„Albusi, konečně!“ oddechla si a v očích jí zasvítila naděje.
„Nechápu to!“ Poppy kroutila hlavou a přitom hůlkou kmitala nad nehybnými těly. „Oba žijí… zatím. Je to, jako by fungovali na principu spojených nádob. Z jednoho se přelévá životní síla do druhého. Když je sem dopravili, byl Severus na pokraji smrti a pan Potter byl v bezvědomí. Nyní se panu Potterovi životní funkce zpomalují. Jde hlavně o srdce. Čím pravidelněji a silněji bije to Severusovo, tím pomalejší a slabší je srdce Harryho.“

„Co přesně měli za zranění?“ otázal se Burmbál a jeho modré oči skenovaly oba ležící muže.
„Severus byl zbitý, ošklivě zbitý, ale jeho život to neohrožovalo. Na tato zranění stačilo jen několik léčivých inkantací a mast. To, co mě mate, byl nůž zabodnutý v jeho srdci. Ta rána byla smrtelná, Albusi. A ke všemu to vypadá, že přes toho mudlu do něj přešla část Avady.“ Poppy si povzdechla. „Popravdě, netuším, jak to, že žije. Probodnutí srdce bylo samo o sobě smrtelné, i ta část Avady mu nadělala v těle pěknou paseku a on stále dýchá. Na druhou stranu Harry nemá žádné zranění, krom několika škrábnutí. Není žádný důvod, proč by měl být v hlubokém bezvědomí s upadajícími životními funkcemi.“
Poppy se posadila na židli vedle Harryho lůžka a mateřsky ho pohladila po vlasech.
„Ať udělal cokoli, zachránilo to Severusovi život a jemu to život bere,“ do hlasu se vetřelo zoufalství, „nevím, jak jim pomoci, Albusi. Jestli to takhle půjde dál, Severus se zřejmě probere s posledním Harryho vydechnutím.“ Na konci už jen šeptala.
„Zkoušela jsi diagnostikovat poslední Harryho kouzlo?“ Popy se nadechla, aby mu odpověděla, ale Brumbál nečekal na odpověď a zamával nad nehybným tělem hůlkou. Místo očekávané inkantace, tak, jak je to běžné, se objevila jen stříbrná záře, paprsek, jdoucí z Harryho dlaně k Severusovu srdci.
„Taky jsem to zkoušela. Tohle jsem nikdy neviděla. Máš tušení, co to znamená?“ s nadějí zvedla oči, ale když se její zrak střetl s ředitelovým, naděje pohasla.
„Ne, Poppy, vůbec netuším, co je to za kouzlo,“ zašeptal bezradně Brumbál. „Jdu zkusit kontaktovat několik léčitelů a známých, třeba by nám někdo z nich mohl pomoci,“ s těmito slovy se otočil a chůzí, na které byl znát jeho věk, odešel z ošetřovny.

xxxx

Severus měl zvláštní sen, plný barevných obrazů, vjemů a myšlenek. Jeho mysli dominoval zelený paprsek, sjíždějící po lesklém ostří čepele. Přímo slyšel ten podivně odporný zvuk trhané tkáně, když se čepel zabořila do jeho srdce. Bolest, znásobená Avadou, ho zaplavila jako lavina. V tom okamžiku se mu začalo vše rozmazávat.
Další obraz však byl neuvěřitelně ostrý. Oči... krásné, zelené, přetékající zoufalstvím, topící se v slzách. A v okamžiku, kdy ho naplnila lítost, že se mu ty nádherné oči ztrácejí za clonou přicházející smrti, ho jako blesk prostoupila podivná moc. Šířila se nezadržitelně, horce stoupala silou přílivu; zaplňovala každou buňku jeho těla a v závěsu za ní, postupovala nádherná vůně.
Něco tak omamného, čistého a silného Severus dosud svým citlivým nosem necítil. Jeho jediným přáním bylo zabalit se do toho parfému. Nechat se jím pohltit, prostoupit, nasáknout jím až do nejmenšího záhybu svého já, a nikdy již nedýchat nic jiného. Vůně ho obalila a zahřála. Už necítil tu vražedně ledovou čepel v srdci, nevnímal blízkost smrti, jež se ho předtím skoro dotýkala. Ne, on se slunil v něžné pečující vůni a mysl zahalovalo sladké nevědomí. Myšlenky, obrazy... vše bylo pryč. Zůstal jen pocit a vůně. Pocit, který nedokázal nikam zařadit, ale hodlal se v něm rozpustit a zůstat navždy; tak nádherný...
Bum… bum…bum, bum...bum, bum, bum, bum…
Severus, vyrušen ze snového stavu, zbystřil. Co je to za podivný zvuk? Proč mě vytrhává z Pocitu? Nechci!
Zvuk však na jeho protesty nedbal a dál intenzívněl, byl blíž. Se zvukem se pomalu obnovovaly jeho smysly a spolu s nimi, se do stavu bdělosti propracovával i mozek.
Bum, bum, bum… stále pravidelnější a silnější nárazy bušily do jeho hrudníku. Srdce, donucené na čas zpomalit a skoro zastavit, se s úpornou houževnatostí dralo kupředu a vytahovalo Severusovu mysl na světlo.
„U Merlinovy paty,“ tiché zasténání a frenetické bušení jedné životní pumpy a ustávající tlukot druhé, spustily na ošetřovně alarm.
Poppy, v županu a s nočním čepcem na hlavě, rozrazila dveře.
„Severusi!“ vyhrkla radostně a hned na to, se bleskově otočila k druhému lůžku. „To ne…“ zaúpěla a v rychlosti vychrlila několik kouzel na podporu základních životních funkcí.
Harryho hrudník, jež před chvilkou provedl svůj poslední pohyb, se zase poslušně začal zvedat a srdce, masírováno kouzlem, z donucení dál vhánělo krev do systému.
„Poppy?“ chraplavý hluboký hlas byl plný zmatku.
„Co se stalo? Proč jsem na ošetřov... oh!“ Paměť, pomalu vystupující z útlumu, mu promítla některé vzpomínky.
Zmateně si položil ruku na hrudník v místě, kde srdce pravidelně bubnovalo do hrudního koše.
Nejistě znovu zvedl zrak a zaostřil na vedlejší postel... a ztuhl.
„C-co je s Harr…Poterem?“ Severus se snažil na své pelesti posadit, ale tělo stále ještě nenásledovalo plně čilou mysl, takže se mu podlomila paže a svalil se zpět do postele.
„Severusi, nevstávej, musíš odpočívat,“ položila mu ruce na ramena a zatlačila ho zpět do lehu.
„Tak řekneš mi, co se tu děje? Proč jsme oba na ošetřovně…a…“ Severus se zarazil, když mu vzpomínky, jedna přes druhou, zběsile a plnou silou udeřily do vnímání.
„Jak to, že žiju?“ ozval se již tišeji s nevírou v očích.
„Teď je důležité, abys odpočíval, na vysvětlování bude čas ráno,“ odbyla ho Poppy, narychlo ho zkontrolovala několika diagnostickými kouzly; s ulehčením vydechla. „Jsi naprosto v pořádku, takže odpočívej.“
„Nech toho!“ zahromoval a do hlasu se vracela síla. „Chci okamžitě vědět, co se stalo a co je s Potterem. Proč tu tak leží a nehýbe se?“
„Nevíme.“ Ten smutek, který zazněl v jediném slově, ho přikoval na místě.
„Jak nevíte? Jsi lékouzelnice. Prostě diagnostikuj!“
„Severusi, zkusili jsme již všechno! Nejen já, ale i Albus a několik dalších léčitelů. Netušíme, proč pan Potter umírá…“
„Um-umírá?“ zaskřehotal a černé oči, dosud plné rozhořčení, nabyly podivného výrazu. Kdyby ho Poppy neznala, řekla by, že v nich vidí hrůzu.
„Nemůže umřít… to je… to… prostě nemůže!“ vypadlo z něj nakonec a oči spočinuly na lékouzelnici s prosbou o ujištění, že to nedovolí.
„Severusi…“ únava a beznaděj dodaly jejímu obličeji pečeť potvrzení. „Já… je mi to moc líto, ale pan Potter je v tomto okamžiku už prakticky mrtvý. Udržuji mu životní funkce uměle, ale necítím z něj žádnou mozkovou aktivitu… on už tu není, Severusi,“ opatrně usedla na okraj Snapeovy postele a položila dlaň na jeho ruku, v gestu útěchy.
Snape chvíli hleděl bez hnutí na dotýkající se ruce, obličej strnulý, bez výrazu. Poté svou dlaň prudce vytrhl, posadil se a odhodil přikrývku.
„Ne, nic takového!“ rozhodnost byla tentokrát tím dominantním, co znělo v jeho tónu.
Zběsile se rozhlédl, a když mu zrak padl na noční stolek, na kterém ležela jeho hůlka, bleskurychle vystřelil ruku a sevřel ji v prstech. V příštím okamžiku byl zahalen ve svém typickém černém hábitu.
„Řekni mi, co přesně se stalo,“ bezemočně pronesl, stále zírajíc na Potterovu bledou, neživou tvář. „Pamatuji se, že mě bodli do srdce a po noži sjela Avada. Víc nevím,“ blýskl očima; hypnotizoval Poppy svým černým pohledem a nemínil povolit.
Poppy si povzdechla a podrobně mu odvyprávěla vše, co věděli.
„Stříbrné světlo?“ podivil se.
Poté zamumlal inkantaci, a jako prve Albus, překvapeně zíral na lesklé, svítící stříbrné vlákno, vedoucí od Harryho ruky k jeho srdci. A pak to ucítil.
Vůně.
Tak známá, laskavá a nádherná. Ale byla slabá, tak slabá!
Zhluboka se nadechl, a teplo, které mu s tou esencí zaplavilo tělo, bylo jako milující náruč.
„Cítíš to?“ zašeptal téměř bojácně.
„Co mám cítit?“ nechápala lékouzelnice a zavětřila svým malým nosíkem do prostoru.
„Ta vůně! Je nádherná…“ okouzlený Severus nepřítomně, nevědomky vztáhl ruku a odsunul jemně kadeř spadající Harrymu na čelo.
„Já nic necítím, Severusi,“ nakrčila čelo a zkoumavě zhodnotila lektvaristův postoj a výraz. Nevěřícně sledovala to něžné gesto, tak nepasující k odměřenému a chladnému muži.
„Zkoušeli jste Legiliments?“ otázal se, stále s pozorností upřenou na Harryho tvář.
„Albus to zkoušel, ale nepodařilo se mu proniknout do Potterovy mysli. Jeho nitrobrana je velmi silná, i když je v bezvědomí,“ pokrčila rameny lékouzelnice.
„Jistě že ano, naučil jsem ho to,“ konstatoval a Poppy navzdory situaci zaslechla tu typickou arogantní sebejistotu.
Snape pomalu vstal a posadil se na Harryho lůžko. Projel jím podivný pocit ztráty a obav. Potter byl vždycky tak plný života, energie. Nyní tu leží jen nemohoucí schránka, tak nepodobná tomu vitálnímu muži, jež se dostal Severusovi pod kůži.
„Severusi, teď už to nemá cenu, on už ve své mysli není,“ naléhala Poppy, ale on ji už neslyšel.
Zavřel oči, vyčistil mysl a soustředil se.
„Legiliments!“
Jako by nasedl do tobogánu. Jeho mentální zhmotněné já se řítilo skrz labyrint duševního spojení. Z dřívějších tréninků věděl, jak silnou bariéru dokáže Potter vystavit ve své mysli. Ale nyní to bylo jiné. Žádná stěna, žádná zábrana. Najednou se tobogán zastavil a Severus byl vystřelen do vzduchoprázdna. Dopadl na šedou pustinu, absolutně bez života. Zmateně se rozhlížel a hledal jakoukoli myšlenku, vzpomínku, obraz; cokoli, co by mu naznačilo, že mysl není mrtvá. Marně.
Zděšený se rozběhl, šedá pustina pohlcovala zvuky jeho kroků a zároveň vydávala podivnou ozvěnu.
„Pottere?“ rozhlížel se na všechny strany. „No tak, sakra, Pottere! Koukej přestat blbnout! Tohle je moc, i na ten tvůj idiotský smysl pro humor!... Harry, prosím tě…?“ nejistota a strach znějící v tom oslovení otřásly pustinou.
A pak se Severus ocitl na zadku. Zmateně zamrkal; do něčeho jsi narazil, doručil mu mozek informaci. Vztáhl ruku před sebe a hned ucukl. Přímo před ním se tyčila neviditelná zrcadlová plocha, dokonale odrážející obraz okolní pustiny. Jakmile se jí dotkl, zavlnila se jako hladina vody, ale dál ho nepustila.
Tak přece! Severus potlačil chuť vydat vítězný výkřik. Potter není mrtvý! ...Zatím.
Postavil se, ruku na zrcadle. Opatrně ohmatával tu hladkou studenou plochu a hledal náznak spoje, dveří, skuliny; prostě cokoli, co by ho pustilo dovnitř.
„Tedy, Pottere, ne, že bych neocenil, co sis tu vyrobil, ale já vážně potřebuji vidět tvé vzpomínky. Tak se přestaň předvádět a pusť mě, sakra, dovnitř!“
Nic, stěna se lhostejně chvěla, neprostupná a chladná.
„Pottere, nechtěj mě naštvat! Koukej mi vyrobit dveře, nebo se opravdu začnu zlobit a budu tě sem chodit strašit... No tak, Harry, otevři!“
Nic, ani náznak, že by Potter cítil jeho přítomnost. Severus už byl zoufalý. A ke všemu se mu zdálo, že se stěna začíná jaksi stahovat do sebe, zmenšovala se, ustupovala a Severus si byl najednou jistý, že až zmizí, bude Potter opravdu mrtvý. To nehodlal připustit.
S nádechem se vynořil z jeho vědomí, námahou zrychleně dýchal.
Poppy stála nad ním a nesouhlasně se mračila.
„Severusi Snapee, tohle je nedůstojné, vkrádat se umírajícímu do hlavy. Měli bychom Harryho nechat odejít v pokoji.“
„On nezemře!“ vyštěkl na ni prudce. Zlověstný výraz jeho tváře zabránil lékouzelnici v dalších protestech.
Snape přiložil ruce k Harryho spánkům a znovu se ponořil do jeho mysli. Tentokrát už stěnu našel rychleji. Zase se o něco zmenšila.
„Harry, poslouchej mě. Přece mne znáš, víš, že ti neublížím. Víš, kdo jsem, no tak, pusť mě k sobě.“ Tichý, melodický baryton klouzal po hladké bariéře, jako by ji hladil. Snapeovy ruce laskaly Harryho spánky, přesvědčovaly, lákaly.
Stěna se zachvěla.
„To je ono, Harry, znáš mne, to jsem já, Severus, nemusíš mít strach, pomohu ti...“ najednou se hladká plocha prohnula, vypoulila, a jako hladová ústa, během okamžiku, imaginárního Severuse pohltila.

Chaos! Totální chaos, nepořádek, hluk. Severus se ocitl na místě připomínajícím bláznivý lunapark. Kakofonie zvuků, obrazů, emocí a barev na něj útočila s neodbytnou dotěrností.
Stáhl se a znovu vyčistil svou mysl. Představil si klidnou a tichou knihovnu. Každá vzpomínka, zvuk či myšlenka byla jednou knihou, brožurou či stránkou, úhledně zařazenou do police. Svou představu nekompromisně vypustil do chaosu. Zmatek se začal utišovat, získával řád.
„Pottere? Harry, jsi tu?“ na jeho otázku nepřišla žádná reakce.
Povzdechl si a zaměřil se na to, proč přišel. Vyhledal v imaginární knihovně poslední, nejnovější svazky. Byly až na konci police, v nejvyšší řadě. Přivolal si poslední Harryho slova a skutky.
Překvapeně sledoval, jak nad ním Potter klečí a urputně kroutí hlavou v odmítavém gestu. Ruku položenou na jeho hrudník, ve tváři soustředěný výraz, postupně se měnící na zběsilé odhodlání.
Potter přivolává minci, aktivuje ji. Poté znovu pokládá ruku na Severusův hrudník, na srdce, těsně u smrtícího nože. Jeho oči, zelené, topící se v slzách, jako mech na jehož povrchu ulpěly kapky deště, naplněné emocemi, pevně vnořené do jeho vlastního černého pohledu, zastřeného smrtelnou agonií.
„Auxiliu mea vitae contra mortem,” vyslovily Potterovy rty. Jeho oči se rozšířily prudkou bolestí, jak stříbrné světlo spojilo jejich těla... silná vůně... a potom už jen tma.
„Co jsi to udělal, Harry?” šeptal Snape zmateně. Zacouval k lesklé bariéře; bez odporu ho pustila ven.
V další vteřině už byl zase ve svém těle.
Zjistil, že má ruce pevně přitisknuté na Potterovu hlavu a svým čelem se opírá o jeho.
Narovnal se a jeho pohled byl zajat blankytnými duhovkami.
„Albusi, rád tě vidím,” pozdravil ředitele.
„Já tebe také, Severusi, jsem opravdu šťastný, že jsi v pořádku. Zjistil jsi něco?” zvědavost a starost se prolínaly jedna přes druhou.
„Říká vám něco kouzlo s inkantací Auxiliu mea vitae contra mortem?”
Poppy jen zavrtěla hlavou. Brumbál se zamračil a v duchu probíral své vzpomínky.
„Ne, je mi líto. Ačkoli překlad je jasný, netuším, jak má to kouzlo fungovat a kde k němu Harry přišel.”
Snape se postavil a začal přecházet v uličce mezi lůžky.
„Něco mi to připomíná... já vím, že už jsem to někde viděl, jen nevím kde...“ mumlal si pro sebe, hlavu sklopenou, hlubokou vrásku soustředění mezi očima.
Najednou se zarazil namístě, prudce zvedl hlavu.
„Musím něco zkontrolovat,“ oznámil a řítil se ke dveřím.
„Nenechte ho umřít, rozumíte? Udržte ho naživu, dokud se nevrátím!“ houkl naléhavě v chůzi a už rozrážel dveře.
„Severusi Snapee! Nesmíš se ještě tak namáhat, měl bys odpočívat!“ Poppyina slova však už zastihla zavírající se dveře.

8.    Já idiot!

 

Snape se řítil hradem do svých komnat. Potřeboval přemýšlet a k tomu musel mít klid. Byla už noc, takže hrad, ponořen do ticha, vydával jen ojedinělé zvuky sesychajícího se dřeva, sem tam průvan zacinkal v brnění a postavy na obrazech občas hlasitě zachrápaly.
Tiše jako duch proplouval chodbami zahloubán v myšlenkách, když jeho citlivý sluch zachytil... zasténání?!
Ty mrňavé potvory! Už jsou zase po večerce mimo svou kolej! Ale tentokrát těm nedisciplinovaným příšerkám napaří trest, až zčernají! Tichounce se blížil k výklenku, který zčásti kryla socha Bublaje Udatného. Vzdechy a šepot nabíraly na hlasitosti.
„Harry... ano... ach...“ neslo se šerem a Severus strnul v půli kroku.
Harry?! Zatmělo se mu před očima. Ten parchant se tu s někým sešel? Zatím co on, Severus, se ze všech sil snaží přivést ho zpět k životu? Vzápětí mu naskočilo myšlení a jeho majitel téměř zasténal sám nad sebou a svými myšlenkovými pochody. To zelenooké mámení mu vážně už leze na mozek! Nasadil svou typickou masku, pozvedl koutek v ironickém úšklebku a vstoupil na scénu.

„No jestlipak to není slečna Harriet Springerová a pan Norbert Millton, zářné hvězdy pátého ročníku?“ Jeho studený hlas s příslibem bolestivé smrti projel nešťastnými studenty jako ledová sprcha. Odskočili od sebe a vyděšeně koukali na obávaného profesora. Vyděšené pohledy se však mísily se zmatkem a posléze i s nevírou, když zaregistrovali nový Mistrův účes. Ačkoli měli tendenci konsternovaně zírat na nezvyklý profesorův zjev, jeho slova je vrátila promptně zpět, do kruté reality.
„Předpokládám, že se vyskytla situace nejvyšší nouze, a vy dva, jste šli sehnat pomoc. Protože jinak si skutečně nedovedu vysvětlit, jak by se přihodilo, že jste na chodbě po večerce. Rozhodně odmítám, byť i jen na malou chvíli, připustit, že by studenti pátého ročníku byli tak dementní, a sešli se zde pouze za účelem sladkého tokání!“ Vychutnával si ty blednoucí obličeje a pak sjel pohledem na jejich ruce. Dlaň v dlani. Ani v této situaci se nepustili. Chlapec dokonce konejšivě hladil palcem prsty své přítelkyně. A Severusovi najednou proběhla hlavou vzpomínka. Dotek ruky na jeho tváři, propletení prstů a pocit vřelého tepla, rozbušení srdce, když mu Potter stiskl ruku. Zakabonil se.
„Koukejte mi zmizet z očí a nepokoušejte se tohle někdy zopakovat,“ zavrčel na ně.
Dvojice na sebe zmateně pohlédla a pak, s poněkud nechápavým výrazem, obrátila své zraky zpět na Snapea. To jako že vyváznou bez trestu a strhnutí bodů a se všemi končetinami?!
„Ještě tři vteřiny na mne tak slabomyslně zírejte, a ujišťuji vás, že po zbytek vašich životů budete proklínat chvíli, kdy vás napadlo porušit zákaz vycházení po večerce,“ oznámil jim tichým sametovým hlasem.
Konečně jim došlo, že se stal zázrak a oni, pokud okamžitě zmizí, z toho vyjdou bez trestu. V další vteřině byl Severus na chodbě sám. Povzdechl si a mumlaje si pro sebe něco o pitomých děckách a splašených hormonech, zamířil ke svým komnatám.

Bum! Místností, kde jediným zvukem byl praskající oheň a dech hluboce zamyšleného člověka, zazněl hluk jako výstřel z děla. Knihy vytažené z knihovny, v různém stupni otevřenosti, navršené na sebe do chaotického komínku, podlehly zemské přitažlivosti a zřítily se ze stolu na zem.
Snape však nehnul ani brvou a dál pátravě přejížděl unavenýma očima po své obrovské knihovně.
Mimoděk se zastavoval na názvech a listoval v paměti, zda by ta či ona kniha, nemohla obsahovat kýženou informaci. A ačkoli se plně soustředil na prohlídku toho nekonečného množství v kůži vázaných hřbetů, část mysli stávkovala a k Severusově znechucení probírala jeho pocity.

Ano, připustil si otráveně. I on má pocity. Ke svému údivu zjistil, že jich má více, než by kdy řekl, a rozhodně více, než by mu bylo milé.
Potter! Za všechen jeho zmatek může ten děsivý Nebelvír s mechovýma očima a úsměvem od ucha k uchu. Jen si vzpomněl na jeho pronikavý pohled, okamžitě se přidala i vzpomínka na dotek a jeho žaludek udělal kotrmelec. Proč ho, k čertu, musí tělesně přitahovat zrovna on? Severus už se nepokoušel nalhávat si, že je to jen jeho dlouhou abstinencí. Chemie jejich těl byla nepopiratelná. Jenže… musí ho takhle přitahovat zrovna jeho bývalý student?
„Za co?“ přidušeně zasténal. V tichu místnosti i tenhle zvuk zněl nepřirozeně hlasitě. Snape sám na sebe znechuceně zavrčel. Prostě ho dá dohromady, pokud Potter bude chtít, tak si jednou spolu užijí a bude to. Až vypustí tu přemíru sexuální energie, přitažlivost sama zmizí a on bude mít zase svůj klid bez rušivých elementů, a hlavně, v duchu vyprskl, bez pocitů!
Vzadu v lebce mu však urputný hlásek neodbytně ječel. Ječel na něj, že nejvíc ze všeho by právě teď chtěl sevřít Pottera v náručí. Že ho chce slyšet dýchat, vidět oheň života v té nádherné zelené a cítit teplo jeho dlaně na své tváři. Že tohle všechno nemá se sexem ani zbla společného… ten uječený hlásek tvrdošíjně ignoroval.

xxxx

„Albusi, myslíš, že Severus něco najde?“ nervózně přecházející Poppy zamyšleně pozorovala Harryho bledou tvář.
„Pokud má někdo šanci uspět, je to Severus,“ pokýval Brumbál a přejel lékouzelnici pohledem.
„Mám pocit, že mi tu něco uniká,“ zamumlala a na povytažené Brumbálovo obočí reagovala rozhozením rukou. „Severus se chová divně! Vždycky se o Harryho postaral, ale tohle...“ odmlčela se, hledaje slova, „prostě mi to k němu nesedí. Měl o něj opravdu starost a strach. Nepřipouští možnost, že by Harry mohl zemřít. A ten pohled, kterým se na něj díval... Nějak mi připadá, že se tu děje něco, čemu nerozumím,“ zakončila svou chaotickou řeč a podezřívavě zabodla zrak do Brumbálovy tváře.
„Ty něco víš!“ obvinila ho zdrcujícím tónem, když zaznamenala potutelný úsměv v modrých očích.
„Ale no tak, Poppy, ty sis vážně za ty roky ničeho nevšimla?“
Zmatená žena jen zavrtěla hlavou.
„Nebylo ti nápadné, že se jeden na druhého, jakoby mimochodem, ptají, že se Severus může přetrhnout, jen aby uvařil pro pana Pottera léčivé lektvary. Sice u toho nadává a brblá, ale kdykoli jsme mu navrhli, aby nechal Harryho lékouzelníkům u Munga, striktně to odmítl? Že jeden z druhého nemohou spustit oči, ačkoli si toho nejsou vědomi?“ Šibalské ohníčky v očích teď sálaly naplno.
„Ty myslíš...“ Poppy rozšířenýma očima sledovala přikývnutí ředitele. Zalapání po dechu a grimasa absolutního překvapení vyjádřily její pocity.
„U všech plicníků, tohle by mne nenapadlo ani v nejdivočejších snech!“
„Já vím, taky jsem byl překvapený, když mi to došlo. Oni o tom podle mne nevědí.“ Brumbál zamyšleně urovnal pokrývku na Harryho těle.
„Doufám, že se podaří pana Pottera zachránit. Nejen kvůli němu,“ Poppy si přisedla z druhé strany lůžka, „jestli je to tak, jak naznačuješ, pak by jeho smrt Severuse zničila.“
„Já vím, drahá přítelkyně. Doufejme, že nad nimi Merlin bude držet ochrannou ruku.“

Mírného zavlnění vzduchu si ani jeden z nich nevšiml. Láska odstoupila od Harryho lůžka a zadumaně se usmála; prošla zdí zkontrolovat, co dělá její druhý svěřenec.

xxxx


Sem tam, sem tam. Tikání hodin, nyní odbíjejících pátou ranní, doprovázelo Severusovy kroky rázující podél jeho knihovny.
Sem tam. Začínal být zoufalý.
Ta inkantace! Byl si jist, že už ji někde viděl. Ale jak má, proboha, najít mezi tolika knihami tu správnou? Pracovna byla jak po výbuchu. Všude po nábytku i zemi se válely knihy, zbyla mu jen ta malá ulička, ve které se procházel. V policích jich přesto zůstala více jak polovina. Sem tam…
S posledním úderem hodin jeho tělo ztuhlo v náhlém poznání.
Tolika knihami?
„Já idiot!“ To zvolání, a hlavně tón kterým se Mistr počastoval, absolutně protiřečilo jeho obvyklému náhledu na svou osobu.
Vzápětí bouchly dveře jeho bytu; chodbou se rozlehly spěšné tiché kroky.

Vtrhl do knihovny jako velká splašená vrána. Naštěstí bylo brzké ráno a místnost zela prázdnotou.
Automaticky zamířil do oddělení s omezeným přístupem. Svazky, které zde byly skladovány, jistila mocná kouzla a zábrany. Jen několik zaměstnanců vědělo, že se za skříněmi s chráněnými knihami nacházela ještě jedna, pečlivě skrytá, sekce. K té měl přístup jen ředitel a on. Ne, že by měl nějaké privilegium mezi zdejšími profesory. To, že k těmto vzácným svazkům mohl, mělo jediný důvod - většina z nich mu patřila. Některé byly dědictvím po jeho předcích. Snapeové měli vždy sklon zajímat se o černou, či zakázanou magii. Některé získal během své dráhy smrtijeda. Zbytek byl vlastnictvím Brumbála nebo školy.
To, že na tyto knihy nepomyslel hned, mělo svůj důvod. Nešly přivolat jednoduchým vyhledávacím kouzlem, a bylo zapotřebí několika hesel, aby je bylo možno vyndat z police a otevřít. Jenže… tady měl co dělat s Potterem, Grangerovou a tím zrzavým tupcem s přemírou štěstí.

Je možné, aby se Potter dostal přes tak silná bezpečnostní opatření? Zeptal se Severus sám sebe a zároveň si hned odpověděl – ano, nepochybně. Sice netušil jak, ale během školních let se Potter, a ti dva jeho nebelvírští ocáskové, vždycky nějak ocitli tam, kde neměli co pohledávat, kam se správně neměli vůbec dostat. Pokaždé věděli o věcech, které k jejich uším vůbec neměly dolehnout.
Některé z jejich dobrodružství Severus znal, protože mu je Potter v minulosti vyprávěl, během času, kdy se spolu skrývali před Voldemortem. Hlavní roli tu pokaždé hrál neviditelný plášť, jakýsi plánek Bradavic, neuvěřitelně všetečná a chytrá Grangerová, neuvěřitelně pitomý Weasley a Potterova intuitivní magie, o které ovšem tehdy neměl ani ponětí, a vůbec ji neovládal.

Severus neměl iluze, že by se ti tři nedostali k zakázaným knihám, pokud by o to velmi stáli.
Zamračeně pozoroval police. Ta inkantace byla dlouhá, vlastně to byla celá věta. Něco takového se v moderní magii už hodně dlouho nepoužívá. Muselo to být staré kouzlo, velmi staré.
Mávl hůlkou v složitém vzorci a zamumlal několik po sobě jdoucích hesel. Přední police se zachvěly a poslušně ustoupily do strany. Otevřel se mu pohled na vnitřní skříň s řadou polic, zdánlivě prázdných. Znovu mávl hůlkou. Pod neverbálním kouzlem se zavlnil vzduch; prostor se zaplnil knihami. Od podlahy až ke stropu zde byly vyrovnány grimoáry a lexikony. Severus se zachvěl, když ho zasáhla vlna syrové magie. Tyto knihy jí byly nasáklé, přímo vibrovaly prastarou mocí.
Přejížděl očima po názvech. Ztuhl a vzpomínka, jasná jako paprsek světla v naprosté tmě, mu zasáhla mysl:

# Byla noc. Bloumal po chodbách hradu v důsledku své nespavosti. Jeho citlivé uši zaznamenaly šramot, který připomínal tlumený hovor. Jako stín se plížil podél zdi, aby mohl načapat ty troufalce, kteří se po večerce odvážili utéct ze svých kolejí a rušit noční klid. Těšil se na uspokojující strhávání bodů. Do knihovny vklouzl potichu a s očekáváním. Jenže nikoho neviděl. Celý prostor zalévala tma a neozýval se ani nejmenší důkaz něčí přítomnosti. Prudce vykouzlil lumos. Švihl hůlkou a vyštěkl kouzlo rušící př
ípadné maskování. Nic. Knihovna byla prázdná.
Na stole se jedna p
řes druhou válely knihy, ale jinak nic nenasvědčovalo tomu, že zde probíhala studentská seance. Severus rozčarovaně sebral knihy a v úhledném komínku je položil na polici za sebou. Nesnášel nepořádek, který ty malé př
íšerky nechávaly na každém kroku.
Jeho o
či jen zběžně přelétly po názvech svazků. Možná by i zareagoval na nezvyklé názvy, ale právě v tu chvíli ho vyrušil Filch, který se přišel podívat, kdo to v knihovně svítí.#

Poznání jako tvrdá pěst dopadlo na jeho vnitřnosti. Nyní jasně před svým vnitřním zrakem viděl grimoár, který tehdy lhostejně odložil na polici.
Amenahzor magici - Sirt, hogin, marmni yev yerkir – CHERMAK
Byl to jeden z takzvaných dvojčat. Magie srdce, duše, těla a země. Dvě knihy popisující kouzla z hlediska černé a bílé magie. Knihy, ve kterých lze najít popis vytvoření a funkce viteálů!

Jak si tehdy mohl nevšimnout, že to byla jedna z přísně chráněných a zakázaných knih?!
Severus mávl hůlkou a po dalším odemčení chránících kouzel mu do náruče přistály oba svazky.
Na první pohled byly k nerozeznání. Opatrně je položil na stůl.
Chermak – bílá a Severy – černá. Knihy byly psány zvláštní směsicí s použitím latiny, arménštiny a dalších několika jazyků. Pár kouzel bylo dokonce zapsáno pouze runami, protože jejich symbolika a melodie při vyslovování prostě nešly přeložit.
Severus horečně listoval zažloutlými stránkami. Nechtěly se pohybovat rychleji. Jakoby magie, jíž slova obsahovala, byla živou bytostí, kterou právě někdo hrubě probudil z dlouhého spánku. Ačkoli byl tento díl označen jako bílá magie, nacházelo se zde obrovské množství nebezpečných a smrtících kouzel.
V dávné době se magie nerozdělovala podle barvy na dobrou a zlou - tedy bílou a černou. Toto označení směřovalo k tipu moci, která byla ke kouzlu využita. Bílá magie využívá moci srdce a duše. Černá spíše tělo a okolní prostředí, tedy zemi.
Jen málo kouzelníků si dnes dokázalo spojit dávné rozdělení magie s typem použitého kouzla.

Konečně Severus narazil slova, která hledal... Auxiliu mea vitae contra mortem...
Text byl latinsky, takže mu to usnadnilo čtení. Chvíli jen hltal informace. Po dočtení už jen lapal po dechu.
Proč?!
Proč by pro něj Potter dělal něco takového? Jediným vysvětlením bylo, že kouzlo špatně pochopil. Že si neuvědomil důsledky. Nemohl přece chtít, vědomě svou životní sílu darovat Severusovi! Idiotský statečný Nebelvír! Severus si zničeně přejel rukou po tváři. Co teď?
Kouzlo fungovalo na principu převzetí. Smrt za život... Byl to způsob, jak někoho vytrhnout z náruče jisté smrti, darováním své životní síly. Akt absolutní nesobeckosti.
A to bylo přesně to, co se stalo, uvědomil si šokovaný muž. Dar musel vycházet z čistého srdce bez postranních úmyslů, jinak by to nefungovalo.

Ale jak to, že Potter ještě žije? Dumal Severus. Ano, Poppy mu udržuje životní funkce uměle, ale on byl přece v jeho mysli, stále tu je, bojuje... a svůj boj prohrává, pochopil lektvarista při vzpomínce na zmenšování prostoru za zrcadlovou stěnou v Potterově mysli.
Ale něco muselo způsobit, že nezemřel v okamžiku, kdy se Severus probral!
Znovu se pozorně zadíval do grimoáru. Pod latinským textem byl text v runách. Severus nikdy nebyl odborníkem na vykládání jejich významu, ale nyní na to upnul celou svou pozornost.
Po chvíli se mu na tváři usídlil podivný výraz. Sám si neuvědomoval, že jeho rysy prokresluje bolest a rezignace.
Zavrtěl hlavou; znovu se zadíval na runy. Jestli to správně chápe, pak tu byla ještě možnost, jak zachránit Potterovi krk. Akorát u toho bude muset riskovat ten svůj.
Chce to? Ano, bezesporu a neochvějně ano.
I jeho samotného překvapilo, jako snadno by svůj život obětoval, aby se aspoň ještě jednou mohl zadívat do těch krásných smaragdových očí, naplněných energií a životem. Proč tomu tak je, odmítal rozebírat.
Vjel si rukou do vlasů a frustrovaně zasténal. Doufal jen, že jeho překlad je správný. Podle všeho, Potter ještě žil, protože tu nechával někoho, na kom mu velice záleželo. Někoho, koho miloval celou svou duší. A toto pouto lásky bylo tím posledním stéblem, které ho drželo nad propastí smrti.
Severus netušil, kdo je tím šťastným člověkem, kterého Harry tolik miluje.
Sveřepě si nevšímal podivné řezavé bolesti, která mu svírala místo pod hrudní kostí. Naprosto se odmítal zabývat pocity, které mu toto poznání vypalovalo do nitra, a tvrdě donutil svou mysl akceptovat, že je mu naprosto lhostejné, kdo je tou tolik milovanou osobou.
On má jen jeden úkol. Prostě pro Pottera dojde; vrátí ho mezi živé, i kdyby se o něj měl poprat se Zubatou. Pak ho nechá odejít ze svého života a nebude se ohlížet zpět.
Kývl, aby se v tom rozhodnutí utvrdil. Jo, dobrý plán. Tu protivnou, neodbytnou malou agonii, mučivě svírající jeho srdce prostě ignoroval.
Bez dalšího pohledu na magií vibrující runy knihu zavřel. Švihl hůlkou; vrátil oba grimoáry zpět, opět vše zabezpečil. Vůbec si nevšiml, že těsně před zavřením se runy mírně posunuly a odkryly novou řadu znaků, vyzařujících slabounkou stříbrnou záři.

XXXXX

Pokračování příště...

Poslední komentáře
20.12.2015 02:09:23: Sonka, Nissa - děkuji za komentář - povídka je dokončená - pokračování je v hlavní nabídce pod odkaz...
09.12.2015 18:07:20: Úžasná poviedka. Nemôžem sa dočkať pokračovania. smiley${1}
30.11.2015 20:04:05: Krásné, sladké, smutné... Pokračování, prosím.
19.11.2013 14:30:59: On vážne netuší, koho Harry miluje??? To je teliatko ten Severus. Harry za neho obetuje život a ani ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.