Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Niki.Moonlight

Niki.Moonlight - Záhadné iniciály - příspěvek k 75%

Hodina dějin čar a kouzel probíhala téměř jako obvykle. Už po patnácti minutách monotónní hlas profesora Binnse všechny studenty spolehlivě uspal. Tedy samozřejmě až na Hermionu, která si poctivě dělala poznámky. Na tom ovšem nebylo nic neobvyklého, neobvyklé ale rozhodně bylo to, že kromě Hermiony seděl v lavici téměř ve vzpřímené poloze i Harry Potter. Před sebou měl pergamen, do kterého cosi roztržitě čmáral, ale nepřítomný výraz v jeho očích napovídal, že se určitě nejedná o zápisky na téma Třetí stoletá válka mezi skřety a kouzelníky.

Hermiona na chvíli vzhlédla od svého pergamenu, a když zjistila, že Harry nepodřimuje, překvapeně zalapala po dechu. Ale v příštím okamžiku už zase sklonila hlavu a pilně psala.

 

Sotva zazvonilo, stařičký profesor s tichým povzdechem opustil učebnu a studenti rozespale mžourali kolem sebe. K Harryho smůle se Ron probral natolik rychle, aby si všiml počmáraného pergamenu.

 

„Harry? No, nekecej, že sis dělal zápisky z Binnsovy přednášky! Nejsi nemocný, nebo tak něco?“ vykřikl nevěřícně a než se Harry stihl vzpamatovat, chňapl po pergamenu.

 

„Neposlouchej ho, Harry, to je náhodou moc dobře, že konečně alespoň jeden z vás začal brát vyučování vážně,“ zamračila se na Rona Hermiona, která se k nim připojila.

 

„U Merlinových děravých fuseklí, co je to?“ vytřeštil Ron oči na pergamen, který se mu Harry marně pokoušel vyškubnout z ruky. „To ses pokoušel namalovat hada? No, kámo, nic ve zlém, ale i moje pětiletá sestřenka Mirabel by to zvládla líp,“ chechtal se Ron.

 

Hermiona zvědavě nakoukla Ronovi přes rameno a svraštila obočí. „Hmmm... to nevypadá jako had, Rone,“ poznamenala a ignorovala Harryho tiché zaúpění. „Spíš bych řekla, že to vypadá jako něčí iniciála.“

 

„Inic...co?“

 

Hermiona vyvrátila oči. „První písmeno nějakého jména, vážně Rone, někdy si říkám...“

 

Jakou lichotku mu chtěla sdělit, se už Ron nedozvěděl. Harry se konečně vzpamatoval, přiskočil k Ronovi a rázně mu vytrhl pergamen z ruky.

 

„Škaredě ses spletla,“ obrátil se na Hermionu, „náhodou to měl být vážně had, a chtěl jsem ho dát Hagridovi, když je teď tak smutný, že mu umřel jeho oblíbený mazlíček,“ vychrlil ze sebe.

 

„Harry? Hagridovi ale umřel pavouk, ne had,“ poznamenala Hermiona pochybovačným tónem.

 

„Jo, jo! Já vím, že to byl pavouk! Byl jsem na jeho pohřbu! Jenže... no... pavouky maluju ještě hůř než hady,“ zašklebil se Harry.

 

Hermiona, na které bylo vidět, že mu nevěří ani slovo, se na něj sladce usmála. „To je od tebe vážně moc pozorné, Harry. Hagrid z toho obrázku bude jistě nadšený. Už jsme u Hagrida stejně dlouho nebyli, půjdeme tam s tebou, viď Rone?“ drcla do zrzka, který byl po poznámce o pavoukovi trochu nesvůj.

 

„Co? Jo, jasně,“ přikývl Ron trochu roztržitě.

 

„Rozmyslel jsem si to,“ zavrtěl hlavou Harry. „Ron má pravdu, ten had se mi vážně nepovedl, něco takového Hagridovi nemůžu dát,“ prohlásil rezolutně a ledabyle zastrčil pergamen do kapsy. „A jdeme na oběd, už tak máme zpoždění, ať na nás něco zbyde!“ 

 

Ronovi se při zmínce o jídle rozzářil obličej a Hermiona kapitulovala.

 

Prozatím...

 

* * *

 

Během oběda to Hermiona už nevydržela a vyhrkla. „No tak, Harry, přiznej se! Kdo to je?“

 

„Co kto je?“ zahuhňal Ron s plnou pusou.

 

Hermiona byla tak zaujatá svými myšlenkami, že Rona ani nenapomenula, že nemá mluvit s plnou pusou. „Přece ta iniciála, Rone! Je jasné, že se Harry zamiloval do nějaké dívky, jejíž jméno začíná na S. Proč by jinak celou hodinu kreslil její iniciálu?“

 

Harrymu zaskočilo sousto a zakuckal se.

 

„Co? Takže on to nebyl had? Jde o nějakou holku? Tys nám lhal? A proč? Vždycky jsme si přece všechno říkali!“ prskal Ron rozčileně kolem sebe.

 

„Fuj, Ronalde,“ Hermiona mávla hůlkou a zakouzlila kolem Pulírexo. „Ty jsi vážně děsné čuně! Ale v jednom má pravdu,“ otočila se na dusícího se Harryho a dala mu herdu do zad. „Vždycky jsme si všechno říkali,“ dodala vyčkávavě. 

 

Harry popadl dech a zavrtěl hlavou. „Jsi vedle, jak ta jedle, ty šerloku. Jasně, že si říkáme skoro všechno, ale i kdyby to nebyl had, tak do některých věcí vám prostě nic není.“

 

„Jak to myslíš, že nám do toho nic není?“ naježil se Ron.

 

„Slečno Grangerová, pane Pottere?“ ozval se nad nimi přísný hlas profesorky McGonagallové. „Pokud se nemýlím, tak vám za chvíli začíná dvouhodinovka lektvarů!“ Profesorka pohlédla na Rona a o něco mírnějším tónem dodala. „Vy si můžete v klidu dojíst svůj oběd, pane Weasley, ale vás dva ať už tady nevidím!“ otočila se na Harryho a Hermionu.

 

Harry svou vedoucí koleje nikdy neviděl raději. Popadl svou tašku, kývl na Rona a spěšně s Hermionou vyběhli z Velké síně.

 

Ron si k sobě spokojeně přitáhl mísu se zapečenými bramborami, a v duchu si blahopřál, že ho na pokročilé lektvary Snape nepřijal.

 

* * *

 

Pokud hodina dějin čar a kouzel probíhala téměř jako obvykle, dvouhodinovka lektvarů se v tomto směru nijak nelišila. Snape byl protivný jako vždy, a Hermiona tak velmi brzy vytěsnila z hlavy myšlenky na Harryho tajemnou dívku a raději se soustředila na práci. Lektvar, který dnes připravovali, byl sice poměrně jednoduchý, ale nesprávný postup při přidávání přísad mohl vše pokazit. Sem tam po očku mrkla k vedlejšímu stolu a nesouhlasně sykla, když viděla, že tam Harry přidává čerstvé kopřivy místo sušených.

 

„Nějaký problém s dechem, slečno Grangerová?“ ozvalo se za ní sarkasticky.

 

„Ne, pane,“ pípla Hermiona a odstavila svůj kotlík z ohně, aby před tím, než do něj přidá rozdrcené hadí zuby, nechala lektvar prochladnout.

 

Snape jenom něco nesrozumitelně zamumlal a dál procházel učebnou. Sem tam utrousil nějakou poznámku, která se mírou jízlivosti lišila podle toho, z jaké koleje kdo pocházel. Velkým obloukem se vyhnul stolu, kde Pansy Parkinsonová zápolila s přísadami, zkontroloval obsah Dracova kotlíku a souhlasně přikývl.

 

Hermiona se zamračila, ale musela - byť neochotně - uznat, že Dracovu lektvaru se opravdu nedalo nic vytknout. Když se Snape zastavil u Harryho stolu, napětím zadržela dech. Očekávaná reakce přišla velmi brzy.

 

„Pane Pottere, vážně chcete tuto... nazelenalou břečku... vydávat za lektvar pro odstraňování bradavic?“ zahřměl Snape, když nakoukl do jeho kotlíku. „Zdá se, že to, že je postup napsaný na tabuli, některým jedincům nestačí,“ pokračoval sarkastickým tónem. „Možná by vám pomohlo, kdybyste si ten návod řekněme... tak padesátkrát opsal?“

 

Dokonce i Harry pochopil, že se ve skutečnosti nejedná o otázku a rozmrzele přikývl. „Ano, pane.“

 

„Výborně,“ ušklíbl se Snape. „Očekávám vás v sedm hodin.“

 

Hermiona si povzdechla a vyslala Harryho směrem soucitný pohled. Alespoň mu tentokrát nestrhl žádné body, pomyslela si. Vlastně, napadlo ji, mu už dlouho žádné body nestrhl. Než se nad tím stihla zamyslet, ukončil Snape hodinu. 

 

* * *

 

„Tak co? Jak to dnes šlo?“ zeptal se zvědavě Ron, který na ně čekal ve společenské místnosti a rozvaloval se na pohovce.

 

„Normálka,“ odpověděl stručně Harry. Svlékl si školní plášť, přehodil ho přes opěradlo, tašku hodil na zem a svalil se zničeně do křesla u krbu.

 

„To znamená, že Harry má opět školní trest,“ doplnila Hermiona, kdyby náhodou Ron nepochopil, co znamená normálka.

 

„Zatraceně!“ sykl Ron naštvaně. „Nechápu, proč si Harry něco takového nechá líbit!“

 

„Ale Harryho lektvar měl vážně zelenou barvu. Přitom tenhle lektvar patří k jedněm z nejjednodušších, jistě, jeho příprava je vážně trochu zdlouhavá, protože se před přidáním každé další přísady musí nechat zchladnout, ale stejně nechápu, jak...“

 

„Tady vůbec nejde o nějaký pitomý lektvar!“ zvedl Ron hlas. „Ten parchant by si stejně něco našel, i kdyby ho Harry udělal správně! Ten slizkej netopýr mě vážně už štve!“ 

 

„Netopýři nejsou slizcí, Rone....“

 

„Mluvím o Snapeovi, Hermiono! A přestaň mě už konečně pořád poučovat!“

 

„Profesor Snape dostal Merlinův řád za statečnost, Ronalde, takže tvé neustalé výpady jsou už poněkud směšné...“

 

„Kašlu na jeho řád! I kdyby jich měl deset! Nechápu, jak se k němu na ty jeho pitomý pokročilý lektvary mohlo přihlásit tolik lidí!“ 

 

„Možná ti uniklo, že nás zanedlouho čekají OVCE...“

 

„Kdyby se Harry nezbláznil a nechtěl tady zůstat jako učitel obrany, žádné OVCE by nepotřeboval! Vždyť, pro Merlina, porazil Voldemorta, ne? K tomu, aby ho přijali k bystrozorům, by úplně stačilo jeho jméno! Stejně... dokážeš si představit, že tady chce někdo dobrovolně zůstat? Já osobně se nemůžu dočkat, až odtud vypadnu...“

 

„Ne každý má na vzdělání stejný názor, jako ty, Ronalde...“  

 

Harry dál neposlouchal, jejich hádky už znal téměř nazpaměť a už dávno mu přestaly  připadat zábavné. Sáhl po časopisu o famfrpálu a nalistoval článek, který si včera nestihl přečíst. Po nějaké době mu přišlo divné, že je tam najednou podivné ticho. Zvedl hlavu a zjistil, že Hermiona s Ronem jsou oba skloněni nad stolem a o něčem se tiše dohadují.

 

„Mám to!“ vykřikl najednou Ron. „Susan! Určitě je to Susan z Mrzimoru! No víš, ta s těma velkejma... eh... no... očima,“ dodal rychle, když zahlédl Hermionin pohoršený výraz.

 

Hermiona se zamračila, vytáhla hůlku a zamumlala zvětšovací kouzlo. „To nebude Susan,“ prohodila zamyšleně, „protože Susan se jmenuje Bonesová.“

 

„No a?“ nechápal Ron.

 

„Není tu jen jedno S, jak jsem si myslela, ale dvě ozdobné S zapletené do sebe, tím pádem je ta tvá Susan... s velkejma očima... ze hry.“

 

Co to tam mele o dvou S? Harrymu zatrnulo a sáhl do kapsy. „Hermiono!“ vykřikl pobouřeně. „Tys mi ukradla ten pergamen!“

 

„Ale no tak, Harry,“ zašklebil se Ron, „jen jsme si ho na chvíli půjčili, když si nám nechtěl nic říct.“

 

„Už při obědě jsem vám řekl, že jsou věci, po kterých vám vůbec nic není,“ obořil se na ně Harry. Popadl pergamen a hodil ho vztekle do krbu.

 

„Možná na to jdeme úplně špatně,“ pronesl Ron nevzrušeně, jako by si nevšiml, že je Harry vzteky málem bez sebe. „Třeba vůbec nehledáme dívku, jejíž jméno začíná na písmeno S. Možná je to nějaká zdrobnělina, víš jako třeba Tonksová... jmenuje se přece Nymfadora a přitom jí naše mamka říká Doro... nebo moje sestřenka Mirabel, každý jí říká Belinko...“

 

„Páni, Rone, občas míváš skvělé nápady...“ pokývala Hermiona uznale hlavou. „To nám ovšem značně rozšiřuje možné kandidátky... hned zítra si opatřím seznam všech studentů a zaměstnanců Bradavic a vezmeme to vylučovací metodou.“

 

Harrymu se orosilo čelo. „Tak hele, vy dva...“ nadechl se.  

 

„Harry, za chvíli bude sedm, měl bys jít na ten trest ke Snapeovi. Jestli přijdeš pozdě, napaří ti další.“ přerušila ho Hermiona. „A vezmi si plášť, ve sklepení je chladno,“ dodala mateřským tónem, při kterém Harry musel potlačil chuť ji uškrtit. Pohlédl na hodiny, tiše zaklel a natáhl se pro svůj školní plášť.

 

„Doprovodím tě, kámo,“ nabídl se nečekaně ochotně zrzek a Harry jen rezignovaně mávl rukou.

 

* * *

 

„No tak, kámo,“ začal Ron, jakmile srovnal krok s Harrym a mířili oba směrem ke sklepení. „Chápu, že jsi nechtěl mluvit před Hermionou, ale teď jsme tu sami, tak mi to můžeš říct. Kdo to je?“

 

Harry si zničeně povzdechl. „Vy dva si prostě nedáte pokoj, co? Hermionu bych ještě pochopil, je to prostě jen zvědavá holka, ale ty?“

 

„Nechápu, proč s tím děláš takový cavyky,“ mračil se Ron. „Kdyby se mi líbila Susan Bonesová, klidně bych ti to řekl.“

 

„Kdyby se mi líbila Susan Bonesová, taky bych ti to klidně řekl,“ odsekl Harry a rázně zaklepal na dveře mistra lektvarů.  

 

Dveře se téměř okamžitě rozletěly a Snape upřel svůj podmračený pohled nejdřív na Harryho a pak lehce udiveně pohlédl na Rona.

 

„Ale? Pan Weasley? Jaká nečekaná návštěva! Pokud je vám líto, že jste nedostal žádný trest, mohu se za vás přimluvit u pana Filche. Jistě si pro vás najde nějakou specialitku.“ protáhl nebezpečným tónem.

 

„Ne, dík, to není třeba,“ vykoktal Ron. „Totiž, teda... chtěl jsem říct... já... jen jsem doprovodil Harryho...“

 

„Řekl bych, že pan Potter za svou neschopnost dostává tolik trestů, že cestu do sklepení by už našel i se zavázanýma očima,“ ušklíbl se Snape. „A jelikož se dnes dostavil pozdě, zítra si ho zopakuje.“

 

Ron už na nic nečekal, kývl na Harryho, že se uvidí později, a pelášil pryč.

 

* * *

 

„Můžete mi vysvětlit, proč jdete pozdě, pane Pottere?“ zeptal se mistr lektvarů, sotva zavřel dveře.

 

„Máme takový menší problém, Severusi,“ přistoupil k němu Harry a objal ho. Snape se sklonil a dlouze ho políbil.

 

„Menší problém?“ zeptal se Severus, když přerušil polibek. „Tady si zase někdo o hodině kreslil iniciály, že? No, řekl bych, že tento menší problém lehce napraví jedno menší Obliviate.“ zavrněl Harrymu do ucha.

 

Severusův sametový hlas Harrymu okamžitě rozechvěl všechny nervy v těle, ale přesto se pokusil udržet myšlenky u svých přátel. „No jo... co když to ale na nich nechá nějaké následky?“ namítl nešťastně.

 

„I kdyby mi trochu ujela ruka, nemyslím, si, že by to na intelektu pana Weasleyho zanechalo nějaké škody.“ pokrčil Severus rameny.

 

„Hej, to nebylo moc hezký! Ron je můj kamarád. A je to dobrý kamarád!“

 

„Já také nezpochybňuji jeho loajalitu, ale...“

 

„A co Hermiona?“ přerušil ho Harry. „Na ní to už možná nějaké následky zanechalo! Už si zase chce opatřit seznam všech studentů! Přece nemůže mít pokaždé naprosto stejně pitomý nápad!“

 

„Pokud máš námitky proti Obliviate, v tom případě ti nezbývá nic jiného, než si nabrnknout nějakou dívku s iniciálami SS. Což ti ovšem může malinko ztížit ten fakt, že tu žádná taková není.“

 

„Nechci si... nabrnknout... žádnou holku.“ zamumlal Harry a pevně se k Severusovi přitiskl. „Ale stejně se mi to s tím mazáním paměti nelíbí, tenhle měsíc je to už potřetí...“

 

„A je to snad má vina, že tvým přátelům musím neustále pozměňovat paměť? Já si při hodinách ničí iniciály nemaluji!“ brblal Severus.  

 

Vtom v krbu zapraskaly plameny a vzápětí zezelenaly. Harry se Severusem od sebe odskočili a Harry se posadil za stůl právě ve chvíli, kdy se v plamenech objevila hlava ředitele Brumbála.

 

„Zdravím, Severusi,“ začal zvesela a pak jeho pohled padl na Harryho, který seděl za stolem  a zamračeně opisoval postup pro přípravu lektvaru na odstraňování bradavic.

 

„Zase školní trest? Nejsi na toho chlapce moc přísný, Severusi?“ Než stačil mistr lektvarů jakkoli zareagovat, obrátil se ředitel na Harryho.

 

„Ahoj, Harry, co to bylo tentokrát?“ usmál se na něj.

 

 „Pokazil jsem lektvar na bradavice,“ vrátil mu Harry poněkud křečovitý úsměv, neboť se mu s boulí v kalhotách zrovna moc pohodlně nesedělo. 

 

Brumbál se otočil zpět na Snapea. „Co jsem to jen... á... už vím. Severusi, byl bys tak laskav a zastavil se u mě zítra ještě před snídaní? Potřeboval bych s tebou probrat několik organizačních záležitostí ohledně zasedání školní rady.“

 

„Jistě, Albusi,“ přikývl Severus.

 

„Jo a ještě něco, chlapci... zařídil jsem, aby zítra slečna Grangerová našla v tom seznamu pár jmen, které budou mít iniciály SS. Doufejme, že ji to na těch pár týdnů, co zbývají do konce školního roku zabaví... nepochybuji o tom, že jsi mimořádně zdatný kouzelník, Severusi, ale to mazání paměti musí vážně přestat.“

 

Plameny opět zapraskaly a než ředitelova hlava zmizela z krbu, stačil na Harryho ještě mrknout. V komnatách mistra lektvarů nastalo na několik okamžiků hrobové ticho.

 

„Eh... no nazdar!“ hlesl Harry po chvíli. „Jak dlouho to už ví?“

 

„Mě by spíš zajímalo, jak to ten starý papri... ehm, jak to ředitel zjistil,“ zavrčel Severus. Rozhlédl se po místnosti a zabodl pohled do obrazu, který před pěti měsíci dostal od Brumbála k narozeninám. Byla na něm nádherná, téměř pohádková krajina a v popředí seděl na stromě překrásně zbarvený Fénix, který měl momentálně poněkud provinilý výraz.

 

„Zatraceně!“ zaklel Severus. „Zatracenej dědek! Zatracenej obraz! Hodím ho krbu a uvidíme, jestli se mu podaří povstat z popela!“ zavrčel výhružně a přistoupil k obrazu. Fénix vyděšeně vypískl a přikrčil se stromu.

 

„Severusi,“ řekl Harry konejšivě a vstal od stolu. „Nestačilo by ho prostě pověsit někam jinam?“

 

„Dobře, hned zítra ho pověsím do laboratoře,“ ustoupil Severus naoko neochotně. Ani za nic by to nepřiznal, ale Fénixův zpěv, na který si za těch pár měsíců zvykl, by mu chyběl.

 

„A nemohl bys ho tam přestěhovat ještě dneska?“ objal ho Harry kolem pasu. Postavil se na špičky a smyslně mu zašeptal do ucha: „Už mi z trestu uplynulo víc než půl hodiny a ještě jsem si ho vůbec neužil...“

 

Poslední komentáře
03.05.2014 20:28:04: no, já myslím, že někdo s iniciálkou SS tu už pěkných pár let pobíhá. Sice jsem si musela počkat na ...
29.12.2012 19:11:55: Nádherná povídka smiley Brumbál mě ani nepřekvapil, ale všetečnou Hermionu bych asi uškrtila smiley Skvě...
16.10.2010 09:12:44: Falkira, Naruchanik, Symphony, děkuju za komentíky, nenapadlo mě, že ještě někdo po čase vykutá star...
11.10.2010 16:09:02: vzdušná a lehká věc s vtipnout pointou. Severus,že si oblíbil fénixův zpěv? :D
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.