Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Niki.Moonlight

Niki.Moonlight - Hora a Mohamed

Tak tady je ten slibovaný dárek - v podobě jednorázové povídky od Niki.  Kdybyste měli pocit, že to musí být nějaký omyl, že je Niki přeci beta a strážný anděl těchto stránek tak se nemýlíte, jde skutečně o jednu a tutéž osobu, jen na svá bedra vzala další roli. Nicméně stále platí… nepučím, nedám, jen se s ní chlubím…

 

»•«

Harry se krátce po půlnoci probudil a rozespale zašmátral rukou po druhé půlce postele.

 

„No to snad...“ posadil se, nasadil si brýle a nevěřícně zíral na prázdné místo vedle sebe. Položil dlaň na vytlačený důlek v posteli a uklidnilo ho, že byl ještě trochu teplý.

 

Natáhl na sebe starý župan po Siriusovi a seběhl dolů po schodech. Snažil se nedělat moc velký hluk, aby neprobudil obraz paní Blackové. Nestál o to poslouchat její vřeštění a nadávky.

 

Nejdříve nahlédl do knihovny a když zjistil, že je prázdná, otočil se a zamířil do kuchyně.

 

„Severusi?“ zašeptal zkusmo. Kuchyň byla také prázdná.

 

Vyšel na chodbu a všiml si proužku světla, vycházejícího zpod dveří pokoje, ve kterém minulý rok Severus zařídil malou laboratoř, aby pro zraněné členy Řádu byly po ruce nejzákladnější lektvary a balzámy. 

 

„On teď vaří lektvary?“ Zavrtěl pobaveně hlavou a s úsměvem otevřel dveře.

 

Sotva vkročil dovnitř, úsměv mu okamžitě z tváře zmizel. Z poliček zmizela většina přísad a Severus, oblečený ve svém cestovním hábitu, stál u stolu a rovnal do kufru s magicky zvětšeným prostorem lahvičky s lektvary.

 

„Severusi? Co to děláš?“ zeptal se Harry nejistě.  

 

„Řekl bych, že je to evidentní. Válka skončila a tato laboratoř pozbyla svého významu. Vše, co by se dalo ještě použít, beru zpátky do Bradavic.“

 

„Do Bradavic? Teď?“ hlesl Harry. „Ty... ty odcházíš?“

 

„Pane Pottere, vaše schopnost logické dedukce mě nikdy nepřestane udivovat,“ odpověděl suše Snape, aniž by se k němu obtěžoval otočit.

 

„Pane Pottere?“ naježil se Harry. „Takže teď už jsem zase Potter? Ještě včera....“

 

„Včera to bylo něco jiného. My jediní jsme včera nešli bujaře oslavovat s ostatními do Prasinek a také jsme oba potřebovali jisté... řekněme určité uvolnění z euforie, že tahle zatracená válka konečně skončila.“

 

„Uvolnění?“ zalapal Harry po dechu. „Nevěřím ti! Říkej si co chceš, ale včera mi to připadalo trochu víc než jen... uvolnění. I když, euforie to byla, to přiznávám. To, co se včera stalo... nechci aby to takhle skončilo. Nechci, abys odešel.“ dodal naléhavě.

 

„Život není to, co chceme, ale to, co máme, pane Pottere.“ odtušil Severus chladně.

 

„Severusi, neodcházej, prosím.“

Snape se konečně otočil a jeho sebeovládání na chvíli vzalo za své, když spatřil tu ohavnost, co měl Harry na sobě.

 

„Pottere, jestli si vážně myslíte, že bych zůstal v tomhle prokletém domě déle, než je nutné, jste větší blázen, než za jakého jsem vás dodneška považoval.“

 

„Dobře, dobře!“ vykřikl Harry. „Nemusíme přece zůstávat tady! Taky to tady nesnáším! Můžu koupit jiný dům!“

 

„Vaše investice do nemovitostí je opravdu to poslední, co mě zajímá, pane Pottere.“ odpověděl Severus odměřeně.

 

„Přestaň mi, sakra, říkat Pottere!“ vypěnil Harry, naprosto zmatený Severusovým chováním. Nevěděl, co vlastně očekával že se „ráno po té“ stane, ale takhle si to rozhodně nepředstavoval.

 

Snape zaklapl víko kufru a bez jediného slova rozloučení zamířil ke krbu.

 

„Severusi!“ vykřikl Harry, ale jeho výkřik pohltily zelené plameny, které vyšlehly z krbu.

 

 * * *

 

Harry byl tak rozčilený, že si vůbec neuvědomil, že má na sobě pouze župan a přemístil se rovnou k Děravému kotli.

 

Vešel dovnitř a rozhlédl se pátravým zrakem po místnosti. „Neville?“ oslovil Longbottoma, který mu přišel jako jediný alespoň částečně střízlivý.

 

„Ha-Harry? To jsi ty? Co... co to máš na sobě? To je vážně župan?“ třeštil na něj Neville alkoholem zarudlé oči a snažil se zaostřit.

 

„Co? Jo, župan. Neville, neviděl jsi Hermionu?“

 

„Her-miona odešla asi po dvou hodinách, Harry. Říkala, že jí není dobře,“ škytl Neville.  

 

„A nevíš kam šla?“

 

Neville násilím odtrhl zrak od puntíků na jeho županu a zavrtěl hlavou. „Ne-e, ale Ron ji šel doprovodit, takže...“

 

Harry ho ani nenechal domluvit. Vyběhl ven a zanechal tam ubohého Nevilla Longbottoma přemýšlet o tom, jestli opravdu před chvílí viděl zachránce kouzelnického světa v puntíkatém fialovém županu, nebo by měl definitivně přestat s pitím. Nejraději navždy.

 

Harry pohlédl na svůj poněkud odrbaný župan a zaváhal, jestli se nemá raději vrátit na Grimmauldovo náměstí převléknout, ale pak nad tím mávl rukou. Přemístil se do Doupěte a vtrhnul bez zaklepání do Ronova pokoje.

 

„Eh... no páni!... totiž... omlouvám se... já...“ začal Harry a hlavou mu proletěla zcela nepatřičná myšlenka, že Hermiona vůbec nevypadá na to, že by jí bylo špatně.  

 

„Harry?!?“ vyjekl Ron a hrábl po přikrývce, aby se zakryl. Hermiona však byla o něco rychlejší a bleskurychle si ji přitáhla až k bradě. Ron vzal zavděk alespoň polštářem a přitiskl si ho k tělu jako štít.

 

„Pro Merlina, Harry! Co se stalo? A co to máš na sobě? To je vážně župan?“ vyvalil oči Ron, úplně rudý v obličeji.

 

„Co? Jo, župan.“ odpověděl Harry s pocitem nepříjemného deja vu. „No, já jsem se tě vlastně chtěl jen zeptat, jestli nevíš, kde je Hermiona...“ soukal ze sebe rozpačitě, „ale když už jsem vás stejně vyrušil... Rone promiň, ale já si opravdu nutně potřebuju promluvit s Hermionou...“ dořekl Harry zcela pragmaticky.

 

„Kdybys nebyl můj nejlepší kamarád, tak bych tě fakt zabil,“ zasténal Ron a zabořil obličej do polštáře.

 

„Harry, počkej na mě na chodbě, něco na sebe hodím a hned přijdu,“ ozval se z pod přikrývky Hermionin přidušený hlas.

 

„Jo, jasně... díky... a Rone, ještě jednou se moc omlouvám...“

 

„Ježkovy oči, Harry, jdi už!“ zaúpěl Ron.

 

„Hermiono, vážně mě to mrzí, ale já jsem úplně zoufalý,“ vyhrkl Harry, sotva se Hermiona objevila ve dveřích.

 

„Pojď, půjdeme dolů do kuchyně. Uvařím ti čaj a všechno mi to povíš. Neboj, nikdo jiný tu není, dvojčata i Ginny oslavují s ostatními v Prasinkách a Molly s Arturem zůstali u Billa v nemocnici. Chtějí být u toho, až se probere.“ vysvětlovala Hermiona cestou po schodech.

 

„Tak spusť,“ vyzvala ho, sotva se posadili a položila před něj šálek čaje.

 

Harry jí všechno dopodrobna vylíčil.

 

Hermiona nakrčila čelo. „Harry, nemůžeš se divit, že profesor Snape odmítl zůstat na Grimmauldově náměstí, víš přece jak nesnášel Siriuse a ten dům by mu ho denně připomínal. A že odmítl, abys pro vás dva koupil dům? Proboha, Harry, Severus je velice hrdý muž, jak tě vůbec mohlo napadnout mu něco takového navrhnout? Vždyť by si musel připadat jak vydržovaná, eh, vlastně vydržovaný... no prostě... copak ty bys podobnou nabídku přijal?“

 

„Takhle jsem o tom nepřemýšlel. Jen jsem nechtěl, aby odešel,“ přiznal Harry. „Tak co mám dělat? zeptal se nešťastně.

 

„Hmm, tak mě napadá, znáš to úsloví - Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi?“   

 

„Eh?“

 

Hermiona si povzdechla. „Harry, proč prostě nepožádáš Brumbála, jestli bys nemohl učit v Bradavicích?“

 

„Hermiono, já tě miluju! Jsi naprosto úžasná, víš to?“ vykřikl Harry nadšeně a objal kamarádku kolem krku.  

 

„Díky, taky tě mám ráda.“ usmála se na něj.  

 

„Počkej... ty nejsi vůbec překvapená? Že já... no, že já a Severus....“

 

„Ne, nejsem slepá, Harry. Všimla jsem si, jak se na něj poslední rok díváš.“

 

Harryho napadlo, jestli to nebyla jemná výtka, že on sám si nikdy nevšiml, že vztah mezi jeho dvěma nejlepšími kamarády už dávno není pouze kamarádský. Potlačil lehký pocit viny a vrátil se ke svému problému.

 

„Myslíš, že Brumbál bude teď v Bradavicích?“

 

„A kde jinde by byl? Už mu dávno není sto, odcházel ještě před námi.“

 

Hermiona mu vtiskla na čelo mateřský polibek a než Harry zmizel, ještě ho stihla upozornit, aby se před přemístěním do Bradavic převlékl do něčeho slušného. Aby to nechal na méně nekřesťanskou hodinu, mu už říct nestihla.

 

* * *

 

Brumbála probudilo vytrvalé bušení na dveře. Zakouzlil tempus a s povzdechem se vyhrabal z postele. Když Harry uviděl jeho blankytně modrý saténový župan, posetý žlutými vesele blikajícími hvězdičkami, napadlo ho, jestli náhodou Nevillovi nezpůsobil šok. Uklidňoval se tím, že ty puntíky na jeho županu alespoň neblikaly...

 

„Harry? Co tě ke mně přivádí ve čtyři ráno? No, nestůj mezi dveřmi, pojď dál, chlapče.“

 

„Děkuji, pane řediteli. Omlouvám se, že ruším, ale je to vážně důležité,“ pronesl Harry.

 

Brumbál potlačil zívnutí a pokynul rukou k pohodlnému křeslu. „Posaď se, Harry. Dáš si čaj?“ nečekal, až kývne, mávl hůlkou a vzápětí už naléval do šálků horký vonící čaj. „Tak povídej, co bys potřeboval, chlapče?“ vyzval Harryho a posadil se naproti němu do křesla.

 

„No totiž... chtěl jsem vás požádat...“ Harry najednou nevěděl jak dál.

 

„Ano, Harry?“ usmál se na něj Brumbál povzbudivě.

 

„Chtěl jsem se zeptat, jestli by jste mě tady nezaměstnal jako učitele...“

 

„Harry, chtěl jsi přeci být bystrozorem, pokud se nepletu,“ pohlédl na něj udiveně Brumbál a na čele se mu udělala přemýšlivá vráska.

 

„No, ano, kdysi jsem chtěl, to je pravda, ale... k bystrozorům se teď stejně hlásí skoro polovina ročníku a já...“ Harry ztichl a upřel na Brumbála prosebný pohled.  

„Hmm, pokud vše půjde dobře, vyučování začne za necelé dva měsíce a místo učitele obrany je stále volné. Jestli si opravdu tolik přeješ tady učit, nevidím v tom až takový problém. OVCE jsi úspěšně složil a nová školní rada jistě nebude nic namítat proti tomu, aby v Bradavicích obranu proti černé magii učil přemožitel Voldemorta.“    

 

V Harrym hrklo. Učit obranu by se mu sice líbilo, moc by se mu to líbilo, ale přišel sem, aby Severuse získal, ne aby ho naštval tím, že mu přebere místo, po kterém tak dlouho toužil.

 

„Pane řediteli, já si hrozně vážím vaší vstřícnosti, ale nemohl bych dostat nějaký jiný předmět? Severus... totiž... profesor Snape...“

 

Brumbál nedal ani mrknutím oka najevo, že si jeho přeřeknutí všiml. Usmál se a lehce si odkašlal.

 

„Harry, Severus to místo ve skutečnosti nikdy nechtěl. Dostal za úkol od Voldemorta to místo získat. Proto jsme každý rok sehráli před školní radou – kde byl mimochodem i Lucius – scénku,  že o něj žádá a já ho pokaždé s lítostí odmítl. Vážně sis myslel, že by dobrovolně opustil lektvary?“

 

Harry si oddechl a šťastně se na stařičkého ředitele usmál. 

 

* * *

 

„Merline,“ povzdechl si Severus, když skončila poslední porada před zahájením školy, na které byly představeny dvě nové posily učitelského sboru. „Jako by nestačilo, že budu mít to potěšení, zde denně vídat Longbottoma.“ Kráčel zadumaně do sklepení a když za sebou zaslechl tiché kroky, prudce se otočil.

 

„Nevzpomínám si, že bych vás pozval na návštěvu, pane kolego.“ zamračil se.

 

„Ale já jdu do svého pokoje,“ pokrčil Harry s předstíranou lhostejností rameny a ignoroval sarkasmus, který čišel z těch dvou posledních slov.

 

„Odkdy jsou komnaty učitele obrany proti černé magii ve sklepení?“

 

„Požádal jsem Albuse, jestli bych nemohl mít pokoj hned vedle. Chtěl jsem být blízko tebe a pak to taky bude výhodné... kdybychom někdy v budoucnosti chtěli naše komnaty propojit...“

 

Harry přistoupil těsně k Severusovi a objal ho. „Severusi, nemusíš mi říkat, že mě máš rád, ale přestaň předstírat, že o mě nestojíš. A taky už nechci nic slyšet o zatraceném Zachránci světa a Smrtijedovi, tahle ubohá výmluva teď, když jsi dostal Merlinův řád, také neobstojí....“

 

„Pottere, už jste někdy přemýšlel o tom, co by na to řekli vaši přátelé???“

 

„Jo... tedy ne.“

 

Severus vyvrátil oči vzhůru.

 

„No vlastně... Hermiona už to ví a Ron... ten si prostě bude muset zvyknout.“

 

„Harry, mám to chápat tak, že jsme si jednou poskytli vzájemné... ehm...  potěšení a už na mně zůstaneš přilepenej?

 

„Přesně tak, nepočítej s tím, že se mě někdy zbavíš,“ usmíval se blaženě Harry.

 

Severus se sklonil, jemně mu skousl ušní lalůček a zašeptal mu do ucha: „Být tebou, něco podobného bych raději neříkal. Uvědomuješ si doufám, že žít s Mistrem lektvarů může být poněkud nebezpečné?“

 

„Hmm, já to risknu...“

 

Poslední komentáře
15.04.2018 14:31:55: Perfektní.smiley${1}
03.05.2014 20:05:26: dobrý! Já jsem spokojená. i takové náznaky úplně stačí. moc dobrá povídka. Díksmiley${1}smiley${1}
09.10.2010 09:41:08: ta poviedka je super skoda ze nema pokracovanie.chcela by som vediet ako sa to bude dalej vyvijat...
18.08.2010 12:56:20: krásná kapitola a děkuji za věnování
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.