Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Hajmi50 k 50%

Zápisník Salazara Zmijozela

Zamračený Mistr lektvarů s vlajícím pláštěm prolétl chodbou domu na Grimmauldově náměstí, a jen těsně minul Harryho, který právě vyšel z koupelny. Mladík před chvílí vstával a teď, už oblečený a plně probuzený, mířil po schodech dolů do kuchyně, připravit něco k snídani pro sebe a nerudného profesora. Už několik dní byli v domě jen oni dva.

Do konce prázdnin zbývaly dva týdny. Dursleyovi odjeli na dovolenou, aniž by se jakýmkoliv způsobem starali o to, co bude s jejich synovcem. Tvářili se, že prostě neexistuje, dům zamkli a byli pryč. Harry se najednou ocitl na ulici. Brumbál mu zařídil přesun do centra Fénixova řádu, protože obvyklý pobyt v Doupěti tentokrát nepřipadal v úvahu. Rodina Weasleyů odjela na návštěvu k Charleymu do Rumunska a Hermiona byla s rodiči ve Francii.

Harrymu na Grimmauldově náměstí měl dělat dozor a společnost jeho nejméně oblíbený profesor lektvarů Severus Snape. Harry pochopitelně nebyl touto společností nijak nadšený, zvlášť, když podle ředitelova doporučení měl opět začít s lekcemi nitrobrany. Ale ani Snape zrovna nezářil radostí. Rozhodně neměl v plánu strávit poslední dny prázdnin s tím Potterovic spratkem.  

Kupodivu vzájemné soužití probíhalo, dá se říci, poměrně klidně. Harry se bez řečí a ke Snapeovu překvapení dobrovolně ujal záležitostí kuchyně a vůbec se choval nějak víc dospěle.  Při lekcích se snažil a tentokrát dokázal klást rozumné otázky, pokud něčemu nerozuměl. Na druhou stranu profesor jaksi pozapomněl na svou jízlivost a nevraživost vůči Zlatému chlapci. Při pohledu na Harryho chystajícího snídani nebo myjícího nádobí klasickým mudlovským způsobem, si  lektvarista uvědomoval, že tohle skutečně není James a začínal Harryho vnímat jako samostatnou bytost. Byl překvapený, že se k němu mladík také choval slušně a bez obvyklého spodního nepřátelského tónu.

Snape si vzpomněl na jeden z rozhovorů, který měl před časem s Albusem Brumbálem poté, co se mu při hodině lektvarů podařilo mladíka vyprovokovat a následně mu ke spoustě stržených bodů ještě udělit trest.

Na jeho stížnosti o aroganci Zlatého chlapce a obhajobě oprávněnosti uděleného trestu mu starý kouzelník po chvilce řekl s pozorným a trochu zamyšleným pohledem, upřeným přes ta půlměsíčkovitá skla:

„Víš, Severusi, já si myslím, že se Harry chová ke každému jen tak, jak se on chová k němu. Přemýšlej o tom trochu, můj chlapče.“

Teď to vypadalo, že stařík měl zase jednou pravdu.  

--------------------------------------

Harry přikryl konvici s hotovou kávou, trochu si pomohl kouzlem, aby káva zůstala horká a nandal si na talířek míchaná vejce s opečenou slaninou. Snapeovu porci nechal na kamnech, aby zůstala teplá a sám se pustil do jídla. Právě dojídal, když se rozlétly dveře a do kuchyně svým rychlým krokem vešel Mistr lektvarů. Zastavil se u židle a položil ruku na její opěradlo. Dřív než ji vytáhl a posadil se, přelétl temnýma očima okolí a chvíli se zastavil u snídajícího chlapce.

„Dobré ráno, pane,“ popřál mu Harry a klidně spolknul poslední sousto. Teprve potom se zvednul, došel ke kamnům, nandal porci Snapeovi a donesl mu ji ke stolu. Pak se usadil zpátky za stůl a nalil si kávu. Pomalu upíjel a nepřestával sledovat zamračeného muže. Ten zjevně o něčem usilovně přemýšlel. Na pozdrav jen kývnul hlavou a teď byl v duchu někde úplně jinde. Nepřítomně sáhnul po vidličce a zabořil ji do vajec. S nabraným soustem se najednou zarazil na půli cesty k ústům, jakoby se divil, kde se tam jídlo vzalo.

„Nechte si chutnat, pane.“

„Děkuji, Pottere,“ odpověděl k Harryho překvapení. Rozhodně něco nebylo v pořádku. Harry ještě upil několik drobných doušků kávy a pak se zeptal.

„Děje se něco, pane?“

„Nic, co by se vás týkalo, nebo s čím byste mohl něco dělat, pokud náhodou nemáte někde schovaných pár šupin baziliška.“ odpověděl Snape mrzutým tónem.

„Potřebujete je do lektvaru, který vaříte, pane?“

„Ne, Pottere, chci si je dát do těch vajec,“ odsekl naštvaně profesor. „ Samozřejmě, že do lektvaru,“ pokračoval už klidněji Snape. „ Poppy očekává svou obvyklou dodávku lektvarů na ošetřovnu ještě před začátkem roku. A v Příčné už dost dlouho šupiny baziliška nemají. Moje vlastní zásoby došly a sova, kterou jsem dnes ráno vyslal do nemocnice St.Munga se vrátila s prázdnou. Prý sami nemají dostatečné zásoby.“

Rozčilení Mistra lektvarů bylo soudě dle obsáhlé stížnosti skutečně velké. Harry pomalu dopil, a s očima upřenýma do šálku, ho pomalu odložil. Pak oči zvednul a zadíval se na Snapea.

„Musí být ty šupiny nějakým způsobem upravené, nebo stačí v přírodním stavu?“ zeptal se Harry nakonec.

„Co je to za otázku? Samozřejmě, že stačí… “ lektvaristův hlas přešel od podrážděného vyštěknutí, přes ztišení až k naprostému tichu.  Temné oči se zabodly do Harryho tváře.

„Pottere…? Co jste tím... “  Najednou se Snapeovy oči rozšířily pochopením a mladík uslyšel, jak se muž ostře nadechnul.

„Nemáte chuť na malý výlet?“ zeptal se nevzrušeně Harry s jedním koutkem úst zkřiveným v ironickém úsměvu. 

„Myslíte tím… oh...“ Další zalapání po dechu.

„Návštěvu Tajemné komnaty?  Ano, pane, myslím přesně to.“

--------------------------------------------------------

Nechali na Grimmauldově náměstí zprávu kde jsou, a poté je Snape oba přemístil co nejblíže ochrannému pásmu Bradavic. Dokud se nedostali za bránu, držel lektvarista svojí hůlku v pohotovosti a donutil Harryho, aby ji měl připravenou taky.

„Pottere, nehodlám riskovat váš život a přijít tak o návštěvu komnaty,“ prohlásil chladně.

Mladík se vesele zasmál, protože v tónu Snapeova hlasu chyběla obvyklá dávka pohrdání a sarkasmu.

Dějí se zázraky. Snape žertuje. Nakonec bude docela prima, myslel si udiveně Harry.

Vysvětlil profesorovi, nač potřebují košťata a pak ho zavedl na dívčí záchodky, kde se ráda zdržovala Ufňukaná Uršula. Snape neřekl ani slovo, jen cítil zvláštní mrazení, když slyšel Harryho mluvit hadím jazykem při otevírání vchodu.

Teď stáli v podzemní chodbě před závalem. Snape si ho chvíli prohlížel a pak v něm kouzlem vytvořil úzký průchod. Harry, který jím prošel jako první, byl najednou stržený zpět profesorovou rukou na rameni.

„Jen klid, pane. To je jen svlečená kůže,“ vysvětlil chlapec a nechal konec své hůlky rozsvítit o hodně víc.

Je dlouhá víc než 20 stop, pomyslel si šokovaně Snape, když prošli kolem. Sledoval teď Pottera očima plnýma nevíry. Dřívější pohrdání začal nahrazovat respekt, když si uvědomil plný rozsah toho, co chlapec dokázal v pouhých dvanácti letech. Ten ještě otevřel další dveře a nakonec stáli na mramorové podlaze Tajemné komnaty.

Severus cítil pulsování magie, kterou byla komnata naplněna. Byla tak příjemná a něčím známá. Teprve za okamžik si uvědomil, že to je vlastně čistá zmijozelská magická síla a on byl pravý zmijozel. Cítil se tu příjemně, jakoby se ocitl ve známém chrámu.

Komnata byla ohromná. Po celé délce ji lemovaly sloupy zakončené hadími hlavami. Ze stěn vyzařovalo nazelenalé světlo a tak na vzdálené čelní stěně byla jasně vidět ohromná hlava jednoho ze zakladatelů Bradavic – Salazara Zmijozela.

„Profesore?“ vytrhl Snapea z omámení Potterův hlas. Otočil se na mladíka a uvědomil si, že na něj úplně zapomněl. Ten se na něj pobaveně usmíval – věděl dobře, jak komnata dokáže zapůsobit. On sám se tu sice necítil nepříjemně, ale ani jako v chrámu. Magii cítil, ale ne jako nepřátelskou. Asi díky svému spojení s Voldemortem. Prostě tu byla.

„Vaše šupiny leží tamhle,“ ukazoval mladík na mrtvé tělo baziliška, které leželo před Salazarovou hlavou. Snape jen přikývnul a oba vykročili tím směrem. Jak přicházeli blíž, začal mít lektvarista  trochu potíže s dechem, když viděl ohromné tělo a představil si, jak se musel Harry cítit v souboji s takovou obludou. Nechápal, jak mohl něco takového přežít. Jen díky mnoholeté praxi ve skrývání pocitů se dokázal ovládnout a nedat nic najevo.

„No, profesore, doufám, že tu je šupin dostatek. Rozhodně si vezměte, kolik potřebujete,“ smál se mladík, který přece jen malinko vycítil Snapeovo rozpoložení.

„Jak vidím, tělo je celé – včetně zubů,“ pronesl lektvarista a obcházel dál hlavu obludy.

„Jeden chybí, ten co zůstal v mojí paži. A také chybí oči, které vykloval Fawkes. Jinak máte pravdu, pane,“ řekl Harry trochu hořce a celá historie, která vlastně skončila právě na tomto místě, se mu znovu promítla v hlavě a před očima. Při vzpomínání nezaznamenal Snapeův ostrý nádech a zvláštní pohled, kterým ho muž přímo hypnotizoval.

„No vezměte si co chcete, profesore, a já se zatím podívám támhle,“ vytrhl se Harry ze vzpomínek a ukázal na Zmijozelova ústa. Nechal lektvaristu na místě, nasedl na koště a zmizel v zejícím otvoru. Byla tam chodba, ve které pravděpodobně bazilišek spával. Na jejím konci našel dveře, které se na povel pronesený hadím jazykem otevřely. 

Ocitl se v prostorné místnosti, napůl obývacím pokoji a laboratoři. Tohle musela být pravá Zmijozelova komnata a jeho pracovna. Magie ji uchovala dodnes ve stavu, v jakém ji původní majitel opustil. Svícny se rozsvítily jakmile mladík vkročil dovnitř, stejně jako se rozhořel oheň v krbu.

Harry pomalu vstoupil do komnaty a udiveně se rozhlížel. Procházel místností a očima zaznamenával všechno kolem. Pohodlnou postel v rohu, knihovnu vedle, truhlici se svitky, laboratorní pracovní stůl a spoustu pečlivě uchovávaných ingrediencí na policích nad ním. Na nejnižší polici hned při ruce leželo několik černých knížek se stříbrnými uzávěry. Harry jednu otevřel a zjistil, že se jedná o jakési deníky. Podle zběžného pohledu Harry usoudil, že si do nich Salazar zapisoval své pokusy a různé výsledky studií. Mladík si uvědomil, že tohle by měl vidět Snape. Otočil se a vykročil k východu. Procházel kolem stolu, když zahlédl podobnou knížku ležící na něm.

Tato byla ale o hodně přepychovější. Desky potažené jemným safiánem ve zmijozelské zelené barvě. Rohy okované stříbrem a uprostřed znak. Stříbrný had stočený do písmene S. Uvnitř prázdné listy ze smetanově zbarveného nejjemnějšího pergamenu.

„Pottere!“

Harry se zápisníkem v ruce vykročil zpět do chodby. Na jejím začátku stál profesor a díval se do tmavého tunelu. Harry bezmyšlenkovitě zastrčil zápisník do kapsy hábitu a mávnul na mistra lektvarů.

„Pojďte se podívat, profesore. To musíte vidět.“

Severus Snape byl jako u vytržení. Pečlivě všechno kolem prozkoumával a v komnatě by mohl zůstat snad rok. Jen zápisníky ho zklamaly. Byly psány hadím jazykem, ale zklamání pominulo, když zjistil, že Potter je dokáže číst.

Nakonec po několika hodinách a Harryho slibu, že se mohou kdykoliv vrátit zpět, se nechal přemluvit k odchodu.

Poté, co se vrátili na povrch, nechtěl o návratu na Grimmauldovo náměstí ani slyšet. Proč, když Bradavice jsou dobře chráněné a jeho laboratoř zde je rozhodně vybavenější, než ta v domě na náměstí?

Vlastně i pro Pottera to tu bude pohodlnější, nebude muset vařit a může místo toho překládat Salazarovy zápisníky. A aby to skutečně dělal, na to on už dohlédne. Tajemná komnata je také nadosah, tak proč čekat ještě dva týdny na návrat a nezůstat tu hned? Ano, zůstanou zde a Severus pošle skřítky, aby přenesli jejich věci sem do Bradavic.

Svá rozhodnutí začal hned plnit. Harry se hrozně divil, když mu ten protivný a odtažitý profesor oznámil, že bude bydlet do začátku školního roku u něj ve sklepení, protože on má za něho přece odpovědnost a chce ho tedy mít na očích. A mimo to alespoň mohou hned konzultovat Harryho překlady. To poslední prohlášení mladíkovi trochu vysvětlilo lektvaristovo nezvyklé jednání. Jen měl obavy, jak se budou snášet, když teď budou trávit ještě víc času pohromadě, než doposud.  

Bylo skutečně překvapivé, jak vše probíhalo – samozřejmě až na menší zádrhele – celkem klidně. Snape dal Harrymu k dispozici svojí pracovnu, kam mu dokonce umístil přeměněnou postel, protože on se stejně celé dny zdržoval v laboratoři. Pokud nebyl tam, trávili společný čas převážně v obývacím pokoji. Mluvili hlavně o překládaných denících. Občas se k jejich rozhovoru přidal i Brumbál, pokud zrovna byl v Bradavicích. Když zjistil, co se v jeho nepřítomnosti událo, projevil zájem navštívit Tajemnou komnatu také. Harry je tam oba vzal a přišlo mu divné a trochu směšné, že ředitel a profesor jsou odkázáni na jeho pomoc, jestliže chtějí komnatu navštívit.  

Během vzájemných hovorů, které teď spolu vedli, si Harry s překvapením uvědomil, jak se jejich vzájemný vztah změnil. Zvykl si na Snapeův suchý projev a logické myšlení. Začal obdivovat nejen jeho odvahu, ale i rozsáhlé znalosti z různých oborů. Teď už se nedivil, že mu studenti, včetně jeho, připadali jako smečka neandrtálců. Brilantnímu mozku, jaký měl Snape, se mohl rovnat málokdo. A Harry si uvědomil, že se během jejich rozhovorů a společných dní toho spoustu naučil i on sám.  

Z profesorova jednání se na druhou stranu naprosto vytratilo nepřátelství a touha chlapce provokovat a ponižovat. Během toho, jak postupně vycházely najevo informace o dosavadním Harryho životě, zejména o jeho dětství u příbuzných, si profesor uvědomil závažnou skutečnost. Chlapec byl inteligentní, a kdyby měl někoho dospělého, kdo by mu věnoval pozornost, byl by určitě výborný student. Pokud mu něco vysvětlil, obyčejně si mladík získanou informaci zapamatoval, a když ne, dokázal alespoň klást ty správné otázky. Snape si uvědomil, že Harry je povahou obětavý a skutečně přátelský a bez svých kamarádů se choval překvapivě klidně a příjemně, jakmile s ním Severus začal jednat bez předsudků. Dalo se říci, že uzavřeli beze slov jakési zvláštní příměří.  

Poslední den před začátkem školního roku se Harry stěhoval do Nebelvírské věže.

„Doufám, pane Pottere, že poslední týdny v mé společnosti vám nezpůsobily žádnou psychickou újmu a nastávající školní rok zvládnete včetně OVCí, které vás čekají.“

Harry si tento projev správně přeložil jako přání úspěchu a mile se na profesora zazubil:

„Budu se snažit, pane.“ A potom Snapeovi vyrazil dech, když pokračoval. „Bylo to tu docela prima a já… prostě vám děkuji.“

„Harry,“ považoval za nutné upozornit ho profesor. „Chápeš doufám, že bude lepší nemluvit s nikým – rozumíš – s nikým o Tajemné komnatě a denících. A navenek se raději chovat jako obvykle.“ Temné oči se vpily do údivem rozšířených zelených.

„Ano, chápu, profesore,“ vymáčkl ze sebe Harry a nakonec ze sebe dostal i to, co ho vlastně šokovalo: „Řekl jste mi jménem.“

Na to Snape neodpověděl, jen se usmál svým řídkým, ironií pokřiveným úsměvem, který zasáhl jen jeden koutek úzkých rtů.

---------------------------------------------------------------------

Dny zase dostaly svůj obvyklý řád. Spolužáci se vrátili a všude bylo spousta smíchu a povídání. Harry byl v prvních dnech trochu vykolejený, když zjistil, že ho vesměs všichni litují, jaké musel mít hrozné prázdniny ve společnosti Snapea, který se choval dle svého upozornění opět stejně hrozně, jako dřív. Jen občasný upřený pohled, ve kterém Harry neviděl tu bývalou spalující nenávist, mu dával na vědomí, že tento postoj je jen maska.

To a chování po čas udělených trestů. Ten první trest Harry dostal hned druhou hodinu pokročilých lektvarů, na které teď už chodil jen výběr studentů. Snape je upozornil, že nebude tolerovat jakékoliv nezodpovědné chování. Harry by přísahal, že jeho lektvar byl v pořádku, přesto vedle stojící profesor projevil nespokojenost.

„Doufal jsem, pane Pottere, že jste se přes prázdniny alespoň naučil číst, ale vy jste opět dokázal, že doufat u vás v jakýkoliv pokrok je marné.“ Stačilo jediné ledabylé mávnutí hůlkou a lektvar zmizel. Zmizela tak i jakákoliv možnost, aby někdo zjistil pravdu.

„Takže večer v osm si u mě v kabinetu zkusíte ten lektvar podruhé. A předem vás upozorňuji, že budete takto všechny vámi zpackané lektvary zkoušet znovu a znovu, dokud nebudu spokojený a to po celý školní rok. Obávám se, že letos se moc k famfrpálu nedostanete, pokud se vaše schopnosti v mých hodinách rapidně nezlepší. Je to jasné, pane Pottere?“

Harry se nezmohl než na přikývnutí a dvě slova. „Ano, pane.“ Nebyl si jistý, co má očekávat, dokud večer nevstoupil do kabinetu a nezavřel dveře. Snape je okamžitě mávnutím hůlky zamknul a zabezpečil proti odposlouchávání.

„Harry, je nutné, abys pokračoval v překladu těch deníků. Takže dostaneš kvůli alibi spoustu trestů. Brumbál navrhnul, abys měl některé z úkolů odpuštěné, ale já předpokládám, že je dokážeš přesto všechny napsat. Pomohu ti. Mimochodem, ten tvůj dnešní lektvar byl v pořádku.“

„Pokusím se, profesore,“ přikývl Harry a věnoval Snapeovi trochu spiklenecký úsměv.

Snape dodržel slovo. Harry dostal spoustu trestů, přesto měl všechny zadané eseje pokaždé napsané.  Trávil teď polovinu večerů v týdnu ve společnosti profesora lektvarů. Harry většinou překládal, ale jeden den v týdnu byl věnován nitrobraně, se kterou začali na Brumbálovo doporučení už o prázdninách. Díky změně v jejich vztazích dělal Harry velké pokroky. Snape byl schopný mu všechno vysvětlit bez urážek a mladík se naopak neváhal ptát bez obav z nadávek a zesměšňování. Dokázal už bezpečně uzavřít svou mysl a tak z velké části přestaly noční můry a Harry se po letech mohl pořádně vyspat. Díky tomu měl také víc energie a jeho magie zesílila.  

Na druhou stranu profesor lektvarů zjistil, že učení v klidu je efektivnější a uspokojivější, a také jako za odměnu mohl první číst poznámky zakladatele své koleje a znovu navštívit Tajemnou komnatu.

Uzavřené příměří bylo, jak se ukazovalo, prospěšné pro obě strany a Harry se ze sklepení a odpykávání trestů vracel do věže podivně spokojený a klidný. Ronovi a Hermioně to bylo divné, ale Harry jim řekl pravdu o lekcích nitrobrany i předstíraných trestech. O překládání a návštěvě komnaty ale mlčel. Jen se vymluvil na mimořádné lekce a doučování, kterému se věnuje za profesorovy pomoci na ředitelovo přání. Díky Snapeově pomoci s domácími úkoly se jeho prospěch skutečně zlepšil, což se ukázalo jako skutečně účinné při umlčení Hermioniny podezřívavosti. Ostatně měla sama dost práce s vlastním učením a dozorem nad Ronem. A protože se tento rok skutečně spolu dali dohromady, Harryho výmluvy procházely bez podezření.

---------------------------------------------------------

Teď se pomalu blížily vánoční svátky. Harry zůstával samozřejmě v Bradavicích. Letos, snad díky hrozící válce, rodiny chtěly být pohromadě více než v předchozích letech a proto tu zůstalo jen skutečně pár studentů. Na Štědrý den Harry při převlékání narazil v kufru na zeleno stříbrný zápisník, který tehdy přinesl ze Salazarovy komnaty a na který dávno zapomněl.

Hledal v kufru košili, kterou si loni koupil v Příčné ulici a doposud ji neměl na sobě. Byla kupodivu temně zelená, ale byl si vědom toho, že mu půjde k očím. Nevěděl proč, ale na dnešní večer měl nutkání obléknout si přesně tohle a školní uniformu pro tentokrát vynechat. Snad jen černé kalhoty by si mohl nechat…

Zápisník, který týdny zůstával zapomenutý na dně kufru, teď ležel na posteli. Zmijozelské barvy, pomyslel si mladík.

A najednou Harry věděl, co s ním.

Povedlo se mu přeměnit arch pergamenu na lesklý stříbrný papír. Kousek stužky, která mu zbyla po zabalení citrónového želé a bonboniéry, koupené v Medovém ráji, barevně změnil z rudé na zelenou a zápisník úhledně zabalil. Potom se rychle oblékl a spěchal na večeři do Velké síně.

Jako obyčejně o Vánocích byla Velká síň slavnostně vyzdobená a čtyři dlouhé kolejní stoly nahradil jeden kulatý. Měli u něj sedět učitelé, kteří zůstali v Bradavicích spolu se zbylými studenty. Která židle bude patřit Snapeovi, zjistil Harry podle jmenovek na stole. Svůj balíček položil přímo pod jmenovku, aby nedošlo k omylu. Byl zvědavý, jak se bude profesor tvářit, až ho rozbalí. Přemýšlel také, zda vůbec někdy dostal lektvarista dárek od někoho jiného, než od Brumbála. Ocenil někdo to, co pro všechny dělal a jak riskoval při svém špehování? Těžko.

Harry sám podle vlastních zkušeností věděl, jak dokonalou masku nepřístupnosti a chladu profesor nosí a kolik lidí se jí nakonec dalo zmást natolik, aby jí uvěřili. Zamyšlený vyšel ze sálu ven. Nechtěl, aby ho někdo spojoval s malým balíčkem pod Snapeovou jmenovkou.

K večeři se dostavil až po příchodu mistra lektvarů. Když si sedal na své místo naproti němu, zaznamenal jeho nepatrné překvapené zamračení při spatření dárku.

„Severusi, chlapče,“ promluvil Albus. „Musel jsi být skutečně hodný, když jsi dostal dárek jako první.“  Svou poznámkou vyvolal dvojí zajíknutí u žáků čtvrtého ročníku, kteří už seděli na svých místech. Nedokázali si dát dohromady slova „hodný a Snape“. Harry se jen usmál a s jiskřičkami veselí se podíval na lektvaristu. Kromě nich u stolu seděly ještě dvě dívky, třeťačky z Havraspárské koleje. Ty byly společností ředitele a profesora lektvarů doslova zmražené, aby nějak zareagovaly. Z učitelů tu ještě seděla profesorka Prýtová, madam Pomfreyová a Sibyla Trelawneyová s profesorkou McGonagallovou. 

Bylo docela legrační pozorovat Brumbálovu zvědavost a nepatrné vyvedení z míry profesora lektvarů, které prozrazovaly pouze trochu častější pohledy na záhadný balíček. Konečně večeře skončila a Brumbál mávnul hůlkou. Pod nejbližším stromem se objevila hromádka balíčků.

„Harry, buď tak hodný a ujmi se rozdělování,“ požádal Brumbál a rukou ukázal na hromádku.

„Bude mi potěšením, pane,“ odpověděl Harry a nadšeně se vrhnul do plnění úkolu. Za chvíli před každým ležela na stole malá hromádka a nakonec Harry vytáhl i své dárky. Citrónové želé pro Brumbála spolu s teplými ponožkami, bonboniéru a podlouhlou krabičku pro McGonagallovou.

„Veselé Vánoce, pane řediteli – paní profesorko,“ popřál jim s úsměvem.

„Děkuji, Harry. Oh, vidím, že jsi nezapomněl na náš rozhovor před lety u zrcadla. Skutečně velmi praktický dárek,“ poděkoval Brumbál a modré jiskřičky v očích ještě zhoustly.

Snapeovi se malinko rozšířily oči, když se k němu mladík otočil a podával mu podlouhlou krabičku, ve které byl nádherný psací brk, vyrobený z orlího pera, stejný, jako dostala McGonagallová.

„Veselé Vánoce, pane profesore,“ popřál Harry Mistru lektvarů, trochu klidnějším a hlubším tónem. Díval se mu do překvapené tváře, a když se střetli očima, trochu se nesměle usmál.

„Pottere,“ odpověděl překvapený muž a zmohl se jen na děkovné kývnutí hlavou. Pak přelétl pohledem náhle ztichlou společnost kolem stolu, čímž donutil studenty zavřít údivem otevřená ústa a své kolegy k malým úsměvům. Rozbalil krabičku, vyndal brk, prohlédl si ho a uznale pokývnul hlavou.

„Velmi kvalitní,“ ohodnotil dárek Snape a Harrymu malinko zrůžověly tváře. Ke zděšení studentů u stolu odpověděl klidným hlasem tomu postrachu celých Bradavic:

„Jako malá náhražka těch, které jste zničil při opravách mých esejí, pane.“

Snapeovi se v hloubce očí trochu zablesklo a pak sametovým hlasem táhnoucím se jako med vtip odrazil.

„V tom případě mně jich ještě pěknou hromádku dlužíte, Pottere.“

Albus Brumbál se neudržel a kratičce se nahlas zasmál. Věděl o tom, jak se změnil vzájemný vztah jeho dvou oblíbenců a měl z toho skutečnou radost.

„Severusi, chlapče, přestaň nás napínat a rozbal konečně ten tajemný dárek,“ pobídl lektvaristu a Harry se mimoděk napjal.

Snape pomalu rozvázal stužku a rozbalil papír. Tentokrát se neovládl, a když opatrně vyndal zelený zápisník, údiv na jeho tváři mohli vidět všichni kolem. Harry fascinovaně sledoval, jak se Snapeovy štíhlé prsty citlivě dotýkají útlé knížky, jak jemně otvírá desky a lehce hladí pergamen uvnitř. Nevěděl, proč ho napadlo, že by chtěl ten dotek cítit na své kůži. Najednou si při pohledu na lektvaristovu tvář bez masky uvědomil, že Snape sice není krásný, ale bez věčně zamračeného pohledu vypadá docela zajímavě.

Merline, na co to vůbec myslím - uvědomil si mladík trochu zděšeně. Vždyť je to Snape. Už asi rok o sobě věděl, že je možná gay a pomalu se s tím smířil, ale že by ho mohl přitahovat zrovna nejneoblíbenější profesor lektvarů? To není možné. A přesto cítil střídavě mrazení a horko, když se na něj díval.

Snape si bez dechu prohlížel zápisník. Prsty ho hladil a cítil, jak mu na pažích naskakuje husí kůže. Byl si vědom nepatrného magického náboje, který zmizel, jakmile vzal knížku do ruky. Kdo mu mohl dát něco tak nádherného? Rozhlédl se kolem. Brumbál? Ne – ten vypadal příliš překvapeně. Dokonce i teď, když si zápisník půjčil na prohlédnutí. Z žen nepřicházela v úvahu ani jedna. Možná to poslal někdo ze Zmijozelu? Snad Malfoy?  Ne, nemožné -  ten by si takovou vzácnost ponechal. Tak kdo? U stolu zbýval jen Potter, ale to je nemyslitelné. Temné oči se pátravě zadívaly na chlapce. A najednou ho udeřilo do očí, jak to mladíkovi sluší. Skutečně, Potter vyrostl v atraktivního mladého muže. Trochu se červená – jak rozkošné... A ty svěží rty…

Bože, na co to myslí. Vždyť je to jeho student. Jeho žáci byli vždycky tabu. Nikdy nepocítil chuť některého z nich stisknout v náručí a vzít si jeho ústa… použít všechno - zuby, jazyk dokud by se v tom horkém polibku neutopil… Merline dost!... och ne, vždyť je vzrušený. Může si jen gratulovat, že sedí a hábit dokáže všechno skrýt.

Od té chvíle, kdykoliv se profesor lektvarů podíval na Harryho Pottera, v hlubině jeho temných očí probleskl utajovaný, pečlivě ovládaný oheň.

A v zelených očích se při pohledu na Snapea v rozšířených panenkách dal číst zmatek, údiv a nesmělý obdiv. 

--------------------------------------------------------

Vánoce byly pryč, zmizel i starý rok a byl tu nový. Harryho a Snapea to táhlo k sobě stále stejnou měrou – no, možná trochu větší. Společné večery při překladech Salazarových deníků byly zatěžkávací zkouškou jejich ovládání a nervů. Zatím se žádný z nich neprozradil, jen někdy do sebe zaklesnuté pohledy byly trochu delší a častější. Oba při nich většinou ztráceli řeč. Ale ani jeden z nich by se těchto chvil za žádnou cenu nevzdal.

Snape o tom podivném vztahu dlouho přemýšlel. Měl podezření, že snad tajemný zelený zápisník mohl být příčinou toho stavu. Ale když si sáhnul hlouběji do svědomí, musel přiznat sám sobě, že ho Potter přitahuje nejméně poslední dva roky. Jenže své pocity zatlačil velmi hluboko až na samé dno srdce.

Harry si lámal hlavu také. Nakonec došel k názoru, že nechtěná úcta a respekt, který už dlouho ke Snapeovi cítil, zesílily a nepozorovaně se změnily na obdiv a přitažlivost. Určitě k tomu také přispělo vzájemné bližší poznání a chápání.

Pomalu se blížil Valentinský svátek. Harry se rozhodl dát profesorovi jako dárek přeložený poslední sešit ze Zmijozelových deníků. Vzal si jeden do věže a potají na něm pracoval. Dva dny před Valentinem seděl opět u Snapea v pracovně a překládal. Snape stál za ním a nakukoval mu přes rameno.

„Pozor, tady jsi ve větě musel vynechat nějaké slovo, takhle to nedává smysl. Musíš být už unavený, měl bys toho nechat. Vidíš, tady!“ ukazoval Severus a natáhl ruku, aby Harrymu ukázal přesné místo v textu. V ten samý okamžik mladík překvapený Snapeovou poznámkou ohledně únavy zvedl hlavu, aby se podíval na profesora.

Snapeova ruka a Harryho hlava se srazily a Severus měl najednou zapletené prsty do Harryho kštice. Oba ztuhli a několik vteřin se žádný z nich nepohnul. Jen vnímali pocity z toho doteku. Nakonec lektvarista sebral veškeré sebeovládání a ruku odtáhl. Neodolal - při tom pohybu pročísl prsty a dlaní pohladil mladíkovy vlasy. Zůstal stát za chlapcovou židlí a čekal.

Harry si dobře uvědomoval každou podrobnost Snapeova pohybu. Nevydržel to napětí a vstal. Otočil se k lektvaristovi tváří a díval se na něj široce rozevřenýma očima, ze kterých křičely všechny zmatené pocity, které v tuto chvíli cítil. Údiv, touha, nevíra, obdiv, stud, rozpaky a láska.  Nevěděl, jak dlouho tam bez pohybu stál a sledoval, jak oheň v temných očích doutná a začíná se rozhořívat. Nakonec sálal takovou intenzitou, že Harry ten žár nemohl vydržet a v rozpacích sklopil oči. Severus hltal očima mladíkův zjevný zmatek. Ten pohled ho rozpaloval, až posléze oheň v něm spálil všechna předsevzetí, všechny zábrany a zanechal jen syrovou touhu.

Harry ucítil Snapeovu ruku na rameni a pod bradou dotyk prstů, kterými mu zvedal hlavu. Když se konečně odvážil stočit oči k tváři nad sebou, utopil se v hořící temnotě. Najednou se ocitl v objetí silných paží a na svých rtech cítil Snapeova pevná ústa. Polibek trval jen chvíli a pak ho muž přerušil. Trochu se odtáhl a s obavami se podíval Harrymu do tváře. Čekal, že uvidí hněv, odpor, ale místo toho uslyšel zklamaný, tichý vzlyk, který ho přiměl znovu přitisknout rty na ta lákavá ústa, tentokrát něžně a pomalu. Pak najednou Severus ucítil, jak se mladíkovy ruce pohnuly, ale místo toho, aby ho odstrčily, se mu ovinuly kolem pasu a pevně ho sevřely. Srdce se mu rozbušilo a najednou nemohl dýchat. Přerušil polibek, ale Harryho nepustil. Naopak. Přitáhl ho k sobě ještě pevněji a přitiskl si jeho hlavu na prsa. Stáli tak dlouho. A oba si nepřáli nic jiného, než tak zůstat navěky.

„Harry?“ promluvil chraplavě Severus. „Budeš se muset vrátit do věže. Jsi v pořádku?“ řekl a podržel si mladíka na délku paží před sebou. Zkoumavě se na něj díval.

„Nechci,“ uslyšel odpověď.

„To nejde. Tohle se nesmí opakovat,“ prohlásil lektvarista, kterému se vrátila rozvaha a zodpovědnost. Ucítil, jak sebou mladík trhnul, jakoby ho udeřil a začal se odtahovat. Ale Snape mu to nehodlal dovolit. Udržel ho v sevření napjatých paží.

„Harry, slyšíš? Podívej se na mě. Tohle nesmíme. Jsi můj student a já tvůj profesor.“ Pokoušel se o vysvětlení, ale chlapec zůstával ztuhlý. „Merline, kdybys byl starší…“ procedil nakonec zoufale Snape. Harry zvedl hlavu, jeho tělo se pohnulo. Podíval se na staršího muže a řekl.

„Znamená to, že nemůžeme jen proto?“ ptal se s nadějí. „Za pár měsíců přestanu být vaším studentem a hned potom budu i plnoletý.“ Díval se zoufale do Severusovy tváře a čekal na odpověď. Když uviděl trochu křivý úsměv, rozzářily se mu oči nadějí.

„Pak musíme čekat,“ zašeptal mu hebký hlas do ucha. Harry radostně muže krátce a pevně objal a pak hned poslušně couvnul.

--------------------------------------------------------

Harry dokončoval překlad posledního z deníků, když najednou ztuhnul.

….Dnes jsem dostal od své snoubenky krásný zápisník zdobený stříbrným hadem. Přiznala se, že ho očarovala kouzlem věčné lásky. Je li darován, spojí magicky navěky dárce s obdarovaným. Elena, mé srdce – dodnes si neuvědomuje, že žádná kouzla mě k ní nemohou připoutat pevněji, než moje láska…

Harry vyskočil a jen se štěstím to stihnul do koupelny. Skončil roztřesený, skloněný nad umyvadlem a snad jen křečovité sevření jeho okraje ho chránilo před pádem. Kouzlo… hučelo mu v hlavě… očaroval jsem Severuse… nic z toho není pravda… Merline, co mám dělat?

Bude mu to muset říci. Oh, bože, možná to bude znamenat návrat k nepřátelskému chování. Jenže ono to může být ještě horší, protože tentokrát má Snape ke své nenávisti i důvod. Měl pocit, že by snad raději zemřel, než se vracel k dřívějšímu chování.

Celý den nemohl polknout ani sousto a jen s ním každou chvíli lomcovala zimnice.  Vnímal Severusovy starostlivé pohledy a utíkal před nimi, jak mohl. Toužil co nejvíc oddálit tu chvíli, kdy v těch očích místo obav o něj zahoří nenávist a vztek.

Večer se vlekl do sklepení jak na popravu. Za celý den už byl zoufalstvím tak ubitý, že se ocitl v jakémsi transu.  Jen povinnost jednat s tím koho miluje, čestně, ho držela v pohybu. Snape se zhrozil, jak vypadá a srdce se mu sevřelo bolestí. Harry se asi rozmyslel a teď neví, jak se z nechtěného vztahu vykroutit.

„Harry, co se děje?“ zeptal se s hraným klidem. Chlapec k němu jen zvednul zoufalé oči a podal mu sešit s překladem rozevřený na poslední nedokončené stránce. Severus si ho vzal, ale chvilku váhal, než začal číst. Díval se na mladíka opřeného o zeď, smrtelně bledého a s očima zkalenýma bolestí. Pak rychle přelétl text a potom podruhé. Merline - chlapec si myslí, že ho očaroval. Takže ten zápisník mu nakonec skutečně daroval Harry. Zaslechl tiché „promiň “ a uviděl skloněnou hlavu.

„Harry, já nejsem očarovaný. Slyšíš, nejsem.“

„Ale ten deník… vzal jsem ho v té komnatě… patřil Salazarovi…“

„Já vím, cítil jsem tu magii, když jsem se ho dotknul. Byla velmi slabá, Brumbál si ten večer zápisník také prohlížel. Později jsme spolu o něm mluvili a Albus ho trochu testoval. Magie byla už po tolika letech skoro pryč.  Albus mi řekl, že nemohla způsobit nic víc, než podpořit uvědomění citů, které jsme už v sobě stejně měli. Udělat je natolik jasnými, abychom si je už nezapírali.  Přemýšlel jsem o tom a vím, že to je pravda. Táhlo mě to k tobě už hodně dlouho před těmi Vánoci.“  

Během Severusovy řeči se mladík opřený o zeď po ní svezl na zem, kde se schoulil do klubíčka a rozvzlykal. Lektvarista se k němu spustil na kolena a přitáhl si ho do náruče. Nechal ho vyplakat a jen ho hladil rukou po zádech. Trvalo dost dlouho, než se Harry uklidnil. Když nakonec zvednul hlavu, zelené oči mu svítily prolitými slzami, ale i nadějí.

„Takže je to všechno pravda?“ dožadoval se ujištění. „Máš mě skutečně rád?“

Severus neodpověděl. Místo toho mladíka zvednul na nohy, přitáhl do náruče a vášnivě políbil.

„Máte dojem, že tohle je magie, pane Pottere?“ zeptal se po chvíli, když dovolil Harrymu, aby se nadechl.

Ten jen zavrtěl hlavou a šťastně se usmál.

                                                                       KONEC

                                        

 

 

Poslední komentáře
16.04.2012 23:18:13: Áááááááách! smiley${1}smiley${1}smiley${1} To byla taková krása!!! Děkuji! smiley${1}smiley${1}smiley${1}
04.03.2010 00:06:08: Nádherný příběh! Jemný a přitom silně nabitý emocemi a city. Díky.
11.01.2010 21:53:46: To je nádhera. Takhle krásný příběh se Severusem zatím podle mě nikdo nenapsal. Je to fakt krásné :)...
11.12.2009 09:24:56: První pokus? Tak tomu teda nevěřímsmiley${1} a pokračování by to rozhodně chtělo smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.