Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Hajmi 50 - ČEKÁNÍ - příspěvek k 75%

Dlouhé, nekonečné hodiny mrazivého strachu. Srdce ztuhlé hrůzou chvílemi téměř nebije, nebo se naopak při sebemenším zachvění plamenů v krbu překotně rozeběhne. Myšlenky běží jak splašené, ale honí se stále dokola.

Žiješ, vrátíš se, nejsi zraněný?

Nedokážu myslet na nic jiného. Knížka v ruce je jen dekorace ve scéně. Moje role mně přikazuje zůstat klidnou, protože nemáš rád, když dám najevo své obavy a své zoufalství při tvém odchodu. Nesmíš se dozvědět, že moje duše umírá strachem pokaždé, když tě musím nechat jít. Stejně tak si nepřeješ bouřlivé vítání při svém návratu. Tvé poslání vyžaduje veškerou tvou pozornost a rozvahu, protože sebemenší chyba by tě mohla stát život. Nemohu tě tedy rozptylovat tím, co cítím já. Mým úkolem je poskytnout ti alespoň trochu síly, opory a jistoty, i když je to jen malé množství, které ti dokážu dát.

Proto tu teď sedím a předstírám čtení, i když už po dlouhou dobu jsem v knize neobrátila list. Místo toho hlídám plameny v krbu.

Konečně zezelenají a ty z nich vystoupíš.

Nepatrně se zapotácíš, což podvědomě zaregistruji, a zůstaneš stát u křesla. Vstanu, s hraným klidem položím knihu a udělám dva kroky k tobě. Mé oči horečně pátrají po jakékoliv známce zranění. V duchu si ulehčeně oddechnu, když nenajdou nic okamžitě viditelného. Pozvednu ruce, obejmu tě, celá se k tobě přitisknu a zůstanu tak nehybně stát.

Mám pocit, že objímám mramorovou sochu. Tvé tělo je naprosto chladné a ztuhlé. Na mé objetí nereaguješ. Chvíli čekám a pak se trochu odtáhnu. Zvednu hlavu a podívám se ti do tváře. Ostré nadechnutí mi uvázne v hrdle.

Merline, tvé oči!

Ten mrtvý pohled v nich. Zděšená se dívám na duši, která v nich zamrzla spolu s výkřikem čiré hrůzy. Na samém dně té temné, mrtvé hlubiny se krčí vědomí, které se zoufale snaží udržet poslední zbytky příčetnosti.

Dnes večer se na setkání Smrtijedů muselo stát něco strašného.

Násilím se vytrhnu z ustrnutí. Teď si nesmím dovolit přemýšlet nad tím, co se mohlo stát. Jsi tu ty, a potřebuješ mojí pomoc. Rychle přemýšlím, jak ti vrátit život. Vím, že ti nemohu dát žádný lektvar. Nejsem si jistá, jestli jsi podal Brumbálovi obvyklé hlášení. V tomto stavu asi ne. Albus by tě potom určitě v takovém stavu nenechal odejít samotného. Tvé vzpomínky tedy nesmí nic otupit. Budu ti muset pomoci bez okamžité úlevy, kterou lektvary představují.

„Pojď,“ říkám, a za ruku tě vedu do koupelny. Snad horká koupel s uklidňujícími bylinnými výtažky ti pomůže uvolnit tvou strnulost. Necháváš se odvést a kráčíš za mnou jako neživá loutka. Poslušně zůstaneš stát u vany, kterou naplním horkou vodou a naliju do ní bylinky. Rychle tě pomocí kouzla svléknu a pobídnu ke vstupu do vody. Jakmile se v koupeli opřeš, s hlavou položenou na okraji vany, projedu ti prsty vlasy a tiše tě upozorním.

„Jdu objednat horký čaj, zatím odpočívej. Hned se vrátím.“

Jen nepatrné přivření víček, dřív než je se slabým vydechnutím necháš klesnout úplně, mě ujistí, že jsi moje slova slyšel.

V obývacím pokoji rychle vhodím letaxový prášek do ohně a spojím se s Brumbálem. Vylíčím mu stav, ve kterém ses vrátil. Souhlasí, že hlášení můžeš podat až ráno. Ještě objednám u domácích skřítků čaj, a pak se vrátím k tobě.

Jediný pohled od dveří mě prozradí, že jsi zůstal bez pohybu. Přisednu si na okraj vany, do ruky vezmu houbu a začnu ti mýt ramena a záda. Dávám si záležet, aby každý pohyb byl pomalý a uklidňující. Teprve po chvíli houbu odložím a namydlenými dlaněmi ti začnu masírovat ramena a šíji. Svaly máš ztuhlé a trvá dost dlouho, než začnou povolovat. Podle tvého hlubšího pomalejšího dechu soudím, že moje snažení začíná působit. Nahnu se a lehounce tě políbím na tvář.

„Nezůstávej tu dlouho. Jdu pro čaj, budu v ložnici,“ podotknu lehce a rukou ti ještě při pohlazení sjedu přes rameno až na paži. Pak odejdu.

Konvice čaje na tácu s dvěma hrnky už čeká v obývacím pokoji. Na chvíli se zastavím a přemýšlím o tom, co se asi stalo. Tentokrát nebylo zraněno tělo, ale strašným způsobem tvé srdce a duše. Vím, že přes všechnu tvrdost a necitelnost, kterou ukazuješ světu, ve skutečnosti jsi opakem těchto vlastností. Máš v sobě ohromnou schopnost chápání, dokážeš být citlivý, něžný. Uvědomuji si, že o to víc tě ničí to, co musíš jako špeh dělat. Jen vědomí povinnosti a tvrdé odhodlání ji beze zbytku plnit, i za cenu nezměrného utrpení a ohrožení vlastního života, tě v takových chvílích drží na nohou. Přála bych si, abych ti dokázala pomoci ještě víc.

Potřesu hlavou, abych zahnala myšlenky a soustředila se teď jen na tebe. Vezmu tác a vrátím se do ložnice. Položím ho na stolek vedle postele a začnu jí odestýlat.

Dveře klapnou jen tichounce. Když se otočím, stojíš s ručníkem omotaným kolem boků mezi nimi.

„Pojď, vypij si čaj a lehni si,“ řeknu a než přejdeš pokoj, naliju ti šálek. Beze slov se posadíš do postele, záda podepřená polštáři a zadíváš se na hladinu v šálku.

„Napij se, zahřeje tě to.“

Teprve moje pobídka tě přiměje čaj vypít. Potom, co mi podáš prázdný šálek zpět, svezeš se trochu po polštářích dolů a zůstaneš ležet se zavřenýma očima. Mávnutí hůlkou zhasne svíčky a pokoj zůstane osvětlený jen plameny z krbu. Přejdu ke své půlce postele a lehnu si vedle tebe. Obejmu tě a nepouštím, i když podnikneš nepřesvědčivý pokus o vzepření.

„Šššš. Klid, chci tě jen držet,“ uklidňuji tě. Poddáš se, necháš se vtáhnout do náruče a položíš si hlavu na mé rameno. Za chvíli cítím tvou ruku, jak se mi ovine kolem pasu a ty se přitiskneš ještě větší silou. Začínáš se třást a tiskneš se ke mně stále víc a víc. Také tě pevně svírám a začnu tě líbat do vlasů. Tvá ruka mi pomalu trhaně bloudí po těle. Zvedneš se a poprvé dnes večer se na mě podíváš očima, které mě vidí. Trvá jen vteřinu, než se nade mnou skloníš a tvrdě si vezmeš má ústa. Ten polibek je jako zoufalý výkřik, který se konečně uvolnil a vytryskl na povrch. Tiskneš mě neuvěřitelnou silou k sobě, bolestivě mě líbáš a nenecháš mě nadechnout. Cítím na stehně přitisknuté tvé vzrušení. Tvůj zrychlený dech se mísí s náznaky sténání. Nakonec se vztyčíš, rukama mi pevně stiskneš ramena a jediným, rozhodným pohybem mě stáhneš pod sebe.

Vezmeš si mě tvrdě, bez přípravy, pronikneš do mě naráz a okamžitě začneš přirážet. Trochu to bolí, ale přesto se nebráním. Vím, že tvé jednání v tuto chvíli neřídí rozum. Je čistě pudové. To tvoje podvědomá touha po uvolnění tě žene dál, a každý tvůj výpad tě k němu přibližuje. Všechen prožitý strach, zoufalství a hrůza roztávají a odchází s každým pohybem a zasténáním. Ten tlak tě nakonec přinutí naposled tvrdě přirazit, silou se přitisknout a ztuhnout se zvrácenou hlavou, zaťatými zuby a tělem sevřeným v křeči uvolňujícího orgasmu. Potom křeč povolí a ty se na mě zhroutíš. Namáhavě lapáš po dechu. Rukama tě objímám a hladím tvá zpocená záda.

Teprve za delší dobu se tvůj dech zklidní. Odsuneš se vedle mě a vleže na zádech si přikryješ předloktím oči. Za hodně dlouhou dobu uslyším malý povzdech a jedno jediné slůvko vyřčené chraplavým hlasem.

„Promiň.“

Nic víc neřekneš, ale já vím, že se tak omlouváš za všechno, co se dnes večer stalo. Za můj strach při čekání, za bolestivé milování, které sobecky skončilo pouze tvým uvolněním, za modřiny, které zítra budu mít na ramenou, a spoustu dalších drobností…

Jediné slovo – a tolik znamená. Dáváš mi jím najevo nejen omluvu, ale i dík a také důvěru v pevnost našeho vztahu, která ti umožňuje nejen žádat, ale i přijmout ode mne pomoc. A víru, že se ti jí samozřejmě dostane, tak jako by tomu bylo, kdybych ji potřebovala já. 

„Šššš,“ řeknu jen. Nadzdvihnu se na loket, nakloním se, a protože nedosáhnu na ústa, políbím ti bradu. Potom se k tobě přivinu a položím si ruku na tvojí hruď. Únava dnešního večera si vybírá svou daň a ty usínáš. Dnes tě chci celou noc objímat a hlídat tvůj spánek. Nedovolím, aby tě trápily noční můry.

Ráno, když potom otevřu oči, první, co uvidím, je tvůj trochu pátravý pohled nade mnou. Díváš se na otisky svých prstů na mých ramenou, které už začínají modrat. Jemně je pohladíš špičkou prstu a pak mi dáš ten nejněžnější polibek, jako náplast. Díváš se mi do očí a já v tvém pohledu čtu ještě zbytky hrůzy ze včerejška, bolest a lítost, nekonečnou něhu a smutek. Zvednu ruku a položím ti ji na tvář. Celou mě zaplaví vlna lásky k tobě. Nechám ji zrcadlit v mých očích, které láskyplně kloužou po tvém obličeji skloněném nade mnou.

„Miluji tě.“ Je všechno co řeknu. Víc není třeba. V temné hlubině nade mnou zaplane světlo a koutek úst se stočí v malém smutně hořkém pousmání. Skloníš se, abys mi věnoval ještě jeden dlouhý něžný polibek.

Když se zvedneš, je chladná maska povinnosti na svém místě. Mávnutí hůlky a stojíš tu oblečený ve své obvyklé černé barvě. Teprve u dveří se zastavíš, na okamžik maska zmizí, když se na mě naposledy něžně zadíváš.

„Uvidíme se ve Velké síni při snídani,“ řekneš a odejdeš.

Ano, vím. Musíš Albusovi podat hlášení o včerejších událostech.

»«

Denní věštec, který už ležel na stole prostřeném k snídani, přinesl to ráno zprávu o vyvraždění celé mudlovské vesnice, včetně žen a dětí. Neopomněl do detailu popsat veškeré hrůznosti jejich smrti a přinést co nejvíc šokujících obrázků.

 

 

 

Poslední komentáře
16.04.2012 22:42:11: Ano, to byl přesně on... Mám husí kůži a je mi krásně smutno. Geniálně popsané. Přítomný čas tomu do...
04.04.2010 15:31:03: Krásný příběh. Trochu depresivní, ale krásný. A ten obrázek němu je bezva. Hermiona je velmi krásná ...
04.04.2010 15:17:28: Moc pěkné, opravdu. Takové tvrdé, beznadějné, ale přesto ne zcela. Líbí se mi, jak příběh plyne - po...
03.04.2010 22:24:10: Hajmi, to bylo moc pěkné, třebaže trochu drsnější. Máš neobyčejný dar vtáhnout čtenáře do děje... ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.