Tajuplné stránky jednoho zahradníka

POVÍDKY OD ČTENÁŘŮ

Gigi - Chyba - 100%

Harry se pomalu otočil na záda a snažil se ignorovat Snapeův uštěpačný hlas a Remusův soucitný pohled.

„Nikdy bych nevěřil, že budu rád za to, že ti nosím tvůj lektvar osobně, vlku. Tato podívaná bezpochyby stála za to.“

Harry zrudl, ale nic neřekl. Posledních několik měsíců se snažil vyvarovat jakémukoliv střetnutí se Snapem a nehodlal to pokazit. Hlavně kvůli tomu, že při jejich staronových hádkách začal pociťovat něco, co se mu vůbec nelíbilo.

„Nech toho, Severusi. Každý někdy udělá chybu.“ snažil se Lupin uklidnit Severuse a pomohl Harrymu na nohy.

„Potter by si měl hlavně uvědomit, že pokud udělá chybu on, tak už mu nikdo nepomůže.“

„Přestaňte s tím, Snape. Dejte Remusovi lektvar a můžete znovu odtáhnout ke všem démonům.“ Harry si v duchu okamžitě vynadal, že nedokázal držet jazyk za zuby.

„Nemluvte se mnou tímto tónem, Pottere.“

„Prostě jen dejte Remusovi lektvar a odejděte. Musíme ještě procvičit štítová kouzla.“

Remus si lektvar rychle převzal a očima prosil Severuse, ať v klidu odejde.

Snape se nadechoval k jistě peprné odpovědi, když znenadání zavřel ústa a rychle odkráčel.

Harry se zmateně podíval na Remuse než mu podle jeho temného pohledu došlo, o co jde.

„Povolal ho brzy.“

„Nemyslím, Harry, že by to byla naše starost. Přesto je to podle mého názoru dlouhá doba.“

„Ale vždyť je to kolik? Třináct dní? Pokud by ho povolával tolikrát, jak by zvládl…“

Remus se na něj chápavě podíval, ale smutně potřásl hlavou. „Hodiny? Učit prostě musel. Kdyby někdy chyběl, vyvolalo by to otázky.“

„Ale celé dny učit a někdy téměř přijít ze setkání na hodinu, to je nemožné.“

„Ty jsi také po svých snech chodil na vyučování.“

„Ano, ale byl jsem skoro nepoužitelný, zatímco on…“

„Už toho nech. Není to naše věc. Teď k tobě. Poslední dobou jsi nějaký roztěkaný. Tato lekce toho byla příkladem. Děje se něco?“

Harry se na místě ošil. „Já nevím, Remusi. Asi by ti to připadalo hloupé.“ Ale Lupin se jen trpělivě díval a čekal na odpověď.

„Víš, se Siriusem, když ještě žil, jsme v těch několika chvílích stihli nadhodit i téma holky a já jsem zmatený.“

„Co se děje, Harry?“

„Víš, já… Několikrát jsem se přistihl, jak si prohlížím kluky,“ vyhrkl rychle.

Několik okamžiků bylo úplné ticho.

„Proč si myslíš, že je to hloupé, Harry? Některé věci si prostě nevybíráme. A pokud projevuješ jistý zájem o stejné pohlaví, neměl bys toho nechat, než se ujistíš o své pravdě nebo o opaku.“

Harry se zajíkl. „Já jsem se asi bál. Víš, mudlové…“

Remus ho začal uklidňovat. „Ano, spousta mudlů je velice puritánská a netolerantní, ale náš svět je poněkud benevolentnější. Nedá se říci, že je to naprosto běžná věc, ale gayové nejsou diskriminováni. Mohou složit jakýkoliv manželský slib, mohou si osvojit dítě a mohou vést stejně plnohodnotný život jako heterosexuální páry.“

„Já si ale nejsem jistý.“

„Klid. Vím, že si nejsi jistý. Ale pokud se ti opravdu líbí muži, tak to na našem vztahu nic nezmění. Někteří kouzelníci pochopitelně mohou mít jen urážky nebo námitky, ale je to tvůj život.“

Harry pokýval hlavou a konečně se ten den uvolněně usmál.

 

***

 

„Okamžitě vypadněte, Pottere! Přestaňte se chovat jako imbecil a konečně poslechněte rozkazy. Nechte nás tu a zmizte. Běžte ke konci proti-přemisťovací bariéry.“

Chlapec se vyděšeně díval na mrtvá těla těch, kteří se ho snažili ochránit a na lidi, kteří zatím přežili a nyní se schovávali před útočícími Smrtijedy bez možnosti útěku.

Obětování. Problesklo Harrymu hlavou. Oni se pro něj chtějí více či méně dobrovolně obětovat.

„Nejsem členem Řádu. A jsem plnoletý. Nemusím ty rozkazy poslouchat.“ zašeptal. Rychle se přesunul k pobledlému Pastorkovi, který v ruce dřímal sametový vak a vytrhl mu jej. Jen doufal, že nová upravená přenášedla, která měla projít i bariérou, Brumbál očaroval opravdu dobře.

„Harry, ne!“ zakřičel Pastorek, ale hned se stáhl, aby se ochránil před letící kletbou.

Harry před sebe vyčaroval štít a běžel zpátky směrem k nepříteli a směrem k lidem, kteří se již vzdali naděje.

„Pottere, okamžitě se obraťte a utečte.“ křičel na něj téměř nepříčetný Snape.

Chlapec neposlouchal. Vnímal magii kolem sebe. Vnímal kouzla těch, kteří se zastavili a na dálku ho útočnými i obranými kouzly kryli, aby mohl svůj pokus dokončit. Doběhl k prvnímu muži, který byl schoulený u kořenů stromu a vtiskl mu jeden předmět z váčku do dlaně. Muž se v mžiku přenesl na bezpečné místo a Harry si úlevně povzdechl.

„Harry, ty pitomče, co to děláš?!“ dolehl k němu Ronův hlas. Chlapec neodpověděl a snažil se relativně bezpečně dostat k dalšímu ukrytému člověku. Jak členové Řádu postupně odbíhali za bariéru a přemisťovali se, obranných kouzel postupně ubývalo a počet zbývajících lidí také.

Postarší čarodějka se na chlapce nervózně dívala. Když spatřila, že se konečně otáčí i jejím směrem a vyhýbá se cestou většině kleteb, zazmatkovala. Co když se k ní nedostane?

„Ne,“ křičel Harry, „zůstaňte na místě.“ V příští vteřině ženu s nataženýma rukama zasáhla z boku kletba a odhodila ji pár metrů. Když se k ní chlapec konečně dostal, už nedýchala.

Harry zatnul ruku v pěst a rozhlédl se. Zbyla pouze jediná osoba na nejbližším místě k nepříteli, která jim před tím kryla ústup.

„Okamžitě vypadněte, Pottere. Nehrajte si na hrdinu. Sem byste se nestihl ani přiblížit.“

„Harry, vykašli se na něj! Pojď. Musíme jít!“ přemlouval ho Ronův hlas a Harry to chvilku vážně chtěl udělat, než se s neurčitým zavrčením vrhl vpřed a snažil se dostat k temné postavě.

„Pottere, okamžitě se přeneste pryč! Slyšíte? Přeneste se!“ Ve Snapeově hlase byl znát podtón jisté beznaděje, ale chlapec na to nebal. Proti kouzlům, která se na něj řítila, postavil štít a chtěl pokračovat, ale štít část kletby propustil.

Harry se svalil na zem a chytil se za zraněnou holeň. Nezřetelně vnímal další příkazy, které mu říkaly, aby okamžitě použil přenášedlo, ale on nemohl. S obtížemi se vyškrábal na nohy a dokulhal až k nepříčetnému Snapeovi.

„Pottere, vy idiote.“  Víc toho před přenesením říci nestihl.

 

V sídle Řádu po ošetření

Snape chytil Harryho za paži a smýkl s ním do jedné z mála v té chvíli nevyužívaných místností. „Já jim měl ušetřit práci a zabít vás sám! Co jste to prováděl, Pottere?!“

„Zachránil jsem vás, pane!“

„Kdo vás o to zatraceně žádal? Byla to chyba.“

Harry se vytrhl ze sevření a o krok ustoupil. „Nemohl jsem vás tam přeci jen tak nechat.“

Snapeovi se zablesklo v očích. „Nechte si svůj samaritánský komplex pro někoho, kdo o něj bude stát. Nejste člen Řádu, ale jste dospělý. Měl byste se podle toho začít chovat. Jak vás má Řád chránit, když se vám nedá věřit a vystavíte se takovému riziku? Jakmile jsem byl prozrazen tím parchantem, měli jste se všichni stáhnout.“

Ale odpovědi se nedočkal. „Proč jste to udělal?!“

Harry zvedl hlavu a zamrkal. Vypadalo to, že svádí zuřivý boj sám se sebou. Nakonec o krok přistoupil a přitiskl rty v krátkém polibku na ty druhé. Severus naprosto zkoprněl a s rozšířenýma očima sledoval, jak se od něj chlapec odtrhl a utekl dveřmi.

 

***

 

„Je to dusivý pocit, že ano?“ ozval se sametový hlas.

Harry sebou trhl a otočil se. „Tady nemáte co dělat, Snape. Tohle je soukromá pracovna.“

„Opět jste si musel hrát na hrdinu, ale tentokrát to nevyšlo.“

„Zmlkněte. Nevíte nic.“

 „Nic? Že jste se opět rozhodl pro někoho vrátit? To je nic?“

Harry zavřel oči a otočil se. „Prostě odejděte.“

„Vy neposloucháte mě, Pottere. Proč bych měl já vás?“ Severus se pomalu přesouval po místnosti.

„Nepotřebuji výsměch ani poučování. Udělal jsem to a oni stejně zemřeli. Co chcete ještě slyšet?“

„Přesný důvod, proč zemřeli.“

Harry se prudce otočil k pohybující se postavě a rychlými kroky se dostal až k ní. „Protože jsem idiot a byla to chyba! To chcete slyšet?“

„Ano. Konečně jste to pochopil.“

Harry se napřáhl, ale Severus jeho ruku zachytil. Chtěl ho pustit, ale Harry se začal cukat a ohánět druhou rukou.

„Jste neskutečný parchant. Hajzle! Byl jste tam. Co jsem měl dělat?!“

Severus se ho dál snažil zklidnit. „Tohle je válka. Všechny zachránit nelze. Měl jste je nechat umřít hned.“

„Ne!“ vřískl Harry.

Oba se ocitli v nemožné situaci. Jeden se chtěl prát, druhý chtěl v klidu odejít. V mžiku se z nich stal zuřivý chumel, kdy oba zápasili o nadvládu. Ani jeden ale nepostřehl chvíli, kdy se zuřivost pomalu začala měnit na vášeň a jejich rty se k sobě přisály.

Severus se trochu odtáhl.

„Nepokoušej se zmizet, Snape,“ zašeptal Harry, vpletl mu prsty do vlasů a přitáhl si ho zpátky k hlubokému polibku.

„Tohle mezi námi nic nemění, Pottere,“ zamručel Severus.

„Samozřejmě. Nemáme spolu nic společného.“

 

***

 

Harry svým přátelům nic neřekl, přestože na něj neustále doráželi kvůli jeho podivnému chování. Trvalo téměř pět týdnů výčitek, vzpomínání, popírání a potlačované touhy, než se Severusem znovu ocitl sám v prázdné místnosti na ústředí.

„Vedl jste si dobře, Pottere.“

„Dobře? Chceš se mi vysmívat? A nech toho vykání, Snape. Nejsme ve škole.“

Severus si odfrkl.

„Nedívej se na mě tak, Snape. Nebylo na tom nic správného.“

„Na smrtící kletbě nic správného není. Nicméně jste nyní plně pochopil. Teď už o vás nikdo strach mít nemusí.“

„A ty?“

Severus byl na odchodu, ale po té otázce se zmateně otočil. „Co tím myslíte?“

Harry k němu pomalu přistoupil. „Tehdy v lese jsi o mě strach mít musel. Jinak bys tak nereagoval. Už nemáš strach?“

„To není vaše věc, Pottere. Co cítím nebo necítím, není podstatné.“

„Mně na tom záleží,“ zašeptal mladý muž.

„Nic vám nedává takové právo,“ vyprskl Severus.

Harry se natáhl a nejistě mu přejel prsty po rtech. „Musíme se neustále hádat?“

„Zbývá nám snad něco jiného?“

Mladý muž na něj významně upřel své oči. Severus ho k sobě přitáhl a začal ho hladově líbat. Harry se brzy začal propracovávat vrstvami černého oblečení.

 

***

 

Harry poslal Rona a Hermionu do postelí již před několika hodinami. Týden ve škole a víkendy strávené na ústředí je všechny vyčerpávaly, ale jemu se ještě spát nechtělo. Seděl sám v kuchyni a vztekle hleděl do prázdného hrnku od kávy. Za posledních několik týdnů to nebyl jediný nový zlozvyk. Tím dalším byla setkání se Snapem.

Setkání. Docela vznešené označení pro to, že spolu spali každou chvilku, kdy se objevili na ústředí. Harryho na jednu stranu rozčilovalo, že mu i při sexu Severus stále vyká. Na druhou stranu lektvarista používal svůj hlas opravdu mistrovsky a neuvěřitelně tím svého milence vzrušoval.  Ale Harrymu to přestávalo stačit. Přistihl se při myšlence, že by se Severusem rád trávil víc času. Otřásl se. Nikdy si toho moc neřekli, ale nevyslovená dohoda zněla: jen sex a nic víc.

Potter třískl hrnkem o stůl a nasupeně se vydal na cestu do postele. Poplašeně vykřikl, když ho znenadání cizí ruka zatáhla do temného pokoje, a rychle vytáhl hůlku.

„Okamžitě to zandejte zpátky, Pottere.“

Mladý muž poslechl, nicméně se vytrhl a chtěl odejít, ale znovu ho popadly dvě neodbytné ruce.

„Pusť, Snape,“ sykl a cítil, jak se na něj zezadu přitlačilo druhé tělo.

„Je pozdě, Pottere. Zasloužíte si pořádný trest.“

Harry zavtěl hlavou. „Pusť. Nemám na tebe náladu.“

Severus neposlechl, rychle ho obrátil k sobě a přirazil ke zdi. Mladík se začal zmítat, ale proti silnějším pažím neměl šanci. Snažil se odvrátit. Snape ho za to potrestal kousancem do krku. Harry zděšeně pocítil své narůstající vzrušení. Vzmohl se jen na další zazmítání a jako náznak odporu Severuse při polibku kousl, ale toho to ještě víc rozvášnilo.

 

Po několika hodinách

Harry v naprosté tichosti sebral své oblečení a odcházel z pokoje Severuse, který pokojně spal na rozházené posteli. Naposledy se otočil.

„Proč to mezi námi musí být jen takové?!“ zašeptal a tiše za sebou zaklapl dveře.

 

***

 

„Co tím zatraceně myslíš?“ vyjekl.

„To, co jsem řekl, Pottere. Nechte moji osobu na pokoji.“

Harry se překvapeně stáhl. Na tváři se mu mihl ublížený výraz, než se tam usadila maska zuřivosti. Přiskočil k druhé postavě a udeřil ji do ramene.

„To byl celý tvůj plán? Trochu si se mnou pohrát a pak mě odkopnout?!“

Mladík se znovu rozmáchl, ale Severus jeho ránu snadno odklonil. „Přestaňte hysterčit, Pottere.“

„Ta první noc?“ zeptal se defensivně Harry.

„Ta noc byla chyba.“

„A ty další?“

„Ty byly ještě větší,“ vyštěkl Snape a práskl za sebou dveřmi.

 

***

 

Harry se zadíval na tabuli a začal bezmyšlenkovitě opisovat text. Jeho noční můry se zhoršily. Neustále slyšel Severusova slova a vídal tváře těch, kteří kvůli němu zemřeli. Celou svou bytostí se snažil utlumit své pocity a nepřemýšlet absolutně o ničem.

Přesto se mu do všech rovin vnímání rozlily vzpomínky na promilované noci. Nemohl strávit na ústředí ani minutu, aby mu to nepřipomínalo to, co ztratil. Chtěl vše zpátky ve stejné podobě. Už nechtěl něco víc. Chtěl jen znovu cítit ty silné paže na svém těle.

Znenadání se do jeho mysli vkrádaly útržky z rozhovorů členů Řádu. Voldemort byl kvůli Snapeově zradě čím dál tím rozzuřenější a chtěl vše ukončit. Vyburcoval své následovatele ke stále odvážnějším akcím a přesouval je směrem k Bradavicím. Nikdo nepochyboval, kde se povede poslední bitva.

Harry ani nepostřehl, když se u něj zastavila vysoká postava a čekala odpověď na svou otázku. Po chvíli vzhlédl a popleteně koukal do přísné tváře profesorky McGonagallové. Nevěděl ani neodpověděl. Jen se na ni dál díval a mlčel.

 

***

 

„Harry, náš drahý nepříteli, pojď, připoj se k nám,“ zasyčel Voldemort.

Harry věděl, že oproti nim nemá velkou šanci. Rychle se rozhlédl po zničených Prasinkách zaplněných bojujícími kouzelníky a hledal úkryt, ale zdemolované domy mu žádnou oporu nepřinesly. Zhluboka se nadechl a popošel směrem ke čtyřem temným postavám. Kolem něj problesklo několik kleteb. Bojující páry nepřestávaly ve své činnosti.

„Pověz, Harry, bojíš se smrti?“

„A ty?“ odvětil mladík.

Voldemort se zachechtal. „Měl bys konečně vyrůst, chlapče. Nemám se čeho bát. Nestojí tu nikdo, kdo by mě mohl ohrozit.“

Harry svěsil ramena a v myšlenkách si přehrál průběhy několika menších bitev se Smrtijedy, kterých se účastnil, a ze kterých se přes všechnu snahu vracel pokaždé jen s pomocí ostatních. Jak měl obstát proti Voldemortovi? Vybavil si tváře svých rodičů, Cedrika a dalších. „Odpusťte mi to, prosím. Byl jsem tak pošetilý,“ zašeptal a zavřel oči.

„Byla chyba sem chodit, Harry Pottere.“ Voldemort se napřáhl k poslední kletbě.

„Nic nebyla chyba,“ prořízl chladný hlas ryk bojiště.

Harry vzhlédl a zaregistroval Severuse, který právě přemohl svého protivníka. Vpíjel se do něj pohledem a hledal jakýsi náznak ujištění, že ta prostá věta neměla jen jeden smysl. Nakonec trhl hlavou a ve stejný okamžik s Voldemortem na sebe vyslali smrtící kletby.

 

***

 

Harry rozlepil oční víčka a opatrně mžoural do zešeřelé ošetřovny. Neměl nejmenší ponětí, jakým způsobem se sem dostal. Vnímal jen intenzivní bolest hrudníku a břicha. Trhl sebou, když zaznamenal přibližující se stín, ale jakmile mu na nos byly dány brýle a on zaostřil, uvolnil se.

„Proč se, Pottere, vždy nějakým záhadným způsobem dostanete do takové situace?“

„Co se stalo?“

Severus se plně narovnal. „Vypadá to, že vás navzdory čtvrtému ročníku chránila magie matky a přemohla smrtící kletbu. Vaše kletba zasáhla a zabila Temného pána.“

„Dobře. Teď odejděte,“ zachraptěl mladík a k jeho překvapení Severus doopravdy odešel.

 

***

 

Hermiona se nahnula nad ležící postavou a jemně natřepala splácnutý polštář.

„Děkuju,“ zašeptal Harry.

Ron si poposedl na posteli a rozbaloval další balení čokolády, aby nabídl, ale Harry i Hermiona odmítli.

„No tak, Harry. Pomfreyová ti čokoládu povolila.“

Mladík si povzdychl. „Nemám na ni chuť.“

Hermiona si ho zkoumavě přeměřila. „Nechceš nám konečně něco říct?“

Ron se na oba zmateně zadíval. „O čem to mluvíš?“

„Harry se trápí. Konkrétně se trápí kvůli někomu. Tak pověz, Harry, která v tom byla?“

„Přeci by nám Harry řekl, kdyby někoho měl. Nebo ne?“ obrátil se Ron na pacienta.

„Je to pravda. Někdo v tom byl,“ zašeptal.

Hermiona ho pohladila po ruce a šťouchla do Rona, aby zavřel pusu. „Řekni nám o tom něco.“

Harry se zadíval někam za jejich ramena. „Bylo to složité. Ne, to by byla lež. Bylo to mezi námi jednoduché a vášnivé, ale ta osoba mi jednou prostě řekla, ať ji nechám na pokoji a já nevím proč. Asi to byla doopravdy chyba. Víc o tom nechci mluvit.“

Ron otevřel pusu, ale Hermiona zavrtěla hlavou. „Možná by pomohlo, kdyby sis s ní promluvil.“

Harry se zavrtěl na místě. „Nemá to cenu. Za chvíli nás čekají závěrečné zkoušky a já hned odejdu. Nehodlám se tu potom další dva nebo tři měsíce zdržovat.“

Ronovi se rozzářil obličej, jako kdyby přišel na největší záhadu světa. „Takže je z nižšího ročníku.“

Pacient na lůžku neodpověděl. Nehodlal vyvracet kamarádův omyl.

 

***

 

Několik dní před zkouškami v Bradavicích se konaly veřejné pohřby padlých a všichni přeživší byli ministerstvem pozváni ještě na navazující ceremonii vyznamenávání válečných hrdinů.

Harry tiše trpěl na svém místě bolestí fyzickou i duševní. Hned v prvních sekundách se mu zhnusila všechna ta cingrlátka a rozmáchlé proslovy. Přetrpěl všechno to potupné vyzdvihování jeho osoby i následující ceremonii, ale na noční ples neměl sílu ani žaludek.

Nenápadně se vytratil a přesunul se k čerstvě zarovnaným hrobům. Postával před nimi a v tichosti vzdával čest těm, kteří se konce války nedožili. Jakmile si jeho oči dostatečně přivykly tmě, zaregistroval temnější obrys mezi mramorovými náhrobky, a vydal se za ním. Po pár krocích poznal, kdo měl stejný nápad.

Pomalu došel až k Severusovi Snapeovi a položil mu ruku na předloktí.

„Co tu děláte, Pottere? Neměl byste být v té přepychové místnosti, popíjet šampaňské a oslavovat?“

Harry zavrtěl hlavou, i když to nebylo vidět, stiskl ruku trochu víc a pustil ji. „Cítil bych se jaksi neuctivě. Oni si takové jednání nezaslouží,“ dořekl a mávl k řadám mramoru.

Severus ještě chvíli stál, než se otočil a pomalu odcházel.

„Chtěl bych si promluvit,“ začal najednou mladík a temný stín se zastavil.

„Proč jsi to ukončil a potom říkal to během poslední bitvy?“ zašeptal Harry.

„Zamyslel jste se nad námi někdy, Pottere?“

„Jak zamyslel?“

Severus si povzdechl a otočil se. „Jaký byl ten… vztah z různých hledisek. Byl jste a stále jste můj student a já profesor. Byl jste čerstvě plnoletý a já jsem mnoho let od vás. Oba milujeme Obranu proti černé magii, ale já nesnáším famfrpál a vy zase lektvary. Pokud nedostanu výpověď, hodlám ve škole zůstat. Vy máte budoucnost před sebou, můžete dělat, co chcete a cestovat po celém světě. Navíc jste Zlatý chlapec a já bývalý Smrtijed. Z určitého pohledu to nebyla jen chyba. Byla to přímo katastrofa. A netušených rozměrů k tomu, pokud by se to dostalo na veřejnost.“

Harrymu se zatočila hlava. Nikdy nad tím tak nepřemýšlel. Úplně viděl palcové titulky v novinách typu: Smrtijed má poměr se studentem. Přesto se mu tento přístup nelíbil. Tušil, že to Severus nechal zajít tak daleko, protože se nechal unést a odmítal se toho vzdát, ale Harry by toho druhého prostě jen neodkopl. Oba dva se tomu druhému dostali pod kůži. Možná nebylo vše ztraceno.

„Ale já už brzy studentem nebudu.“

Temná postava si odfrkla. „To nic nemění na ostatním. Navíc, co by tomu řekli vaši přátelé?“

„Možná mění. A pokud by mě zavrhli, tak to nejsou opravdoví přátelé.“

Harry se nadechl. „Nehodlám se nijak vzdalovat z Anglie a také nechci do bystrozorského kurzu. Myslel jsem, že mi výcvik pomůže v boji, ale po tom všem mám temných kouzelníků až nad hlavu. Rád bych si dal rok pauzu a popřemýšlel o tom, co doopravdy chci v životě dělat a podle toho si vybrat školu. A i když mám Bradavice rád, tak nehodlám učit Obranu, kterou bych ti tím pádem sebral a…“ zmateně ztichl. „Blábolím, že?“

Severus se obrátil k odchodu, ale ještě přes rameno řekl: „V červenci se lektvar blaženosti ve třídě dostane do čtvrtého stádia.“

 

***

 

Harry úspěšně složil závěrečné zkoušky a našel si byt na okraji Londýna. Hermioně se nelíbilo, že si dává od školy „pauzu“ celý rok, ale nakonec to začala brát jako fakt. Ron se u něj často zastavoval a snažil se mu zlepšit náladu, ale Harry byl celé měsíce jako na trní. Neustále myslel na Severusova slova a dokonce si kvůli němu koupil knihu o lektvarech.

Nadešel ten rozhodující den a mladík doufal, že šifru vyluštil správně a neudělal žádnou chybu. Zastavil se před učebnou lektvarů a snažil se zklidnit svůj dech. Naposledy se podíval do knihy. Ve čtvrtém stádiu se musí lektvar patnáctkrát zamíchat a vhodit do něj snítka Lermujce. Bylo přesně patnáctého července.

Harry se naklonil ke dveřím a zašeptal: „Lermujec.“ K jeho nesmírné úlevě se otevřely. Rychle vklouzl dovnitř a rozhlížel se po učebně osvětlené několika loučemi.

„Jak jsi to vyřešil, Harry?“

Mladík nervózně polkl a zvedl knihu lektvarů do úrovně očí.

Severus vyšel ze stínů a přišel až těsně k němu. „Zdá se, že jsi svoji Zlatonku dostihl.“

Harry se šťastně usmál.

V další chvíli se ocitli v náruči toho druhého a věnovali si vášnivý polibek.

 

Poslední komentáře
23.11.2010 14:59:06: Moc děkuji... smiley celá se pýřím... smiley už chápu proč autorky či překladatelky zbožňují komentáře.....
22.11.2010 23:31:16: Hezké. Severus se cukal, cukal, ale nevyklouzl. Mám ráda Harryho, který se nevzdává. smiley Díky!...
22.11.2010 10:17:42: Díky Merlinovi za umíněné nebelvíry, že? smiley${1}smiley${1}
21.11.2010 21:37:04: Skvělá povídka, Harry studuje lektvary a Severus se pasuje na zlatonku smiley To jsou ústupky hodné ob...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.