Tajuplné stránky jednoho zahradníka

DRABBLE A JINÉ PERLY

Nemessis – LONELY SOUL - 100%

pokračování povídky »Plakat se má v dešti «

»«

„Nééé!!!“ Zoufalý výkřik protne jako blesk z čistého nebe tvou komnatu a odráží se od stěn zpět k tobě. Kamenná socha u krbu je jediným svědkem tvého utrpení. Srdce ti buší jako splašené; rozšířené zorničky plné děsu, ze slepených vlasů stéká po tváři studený pot. 

Prudce se posadíš na posteli a hlasitě vydechneš. Mlhotavé světlo jediné svíce ozařuje ponurou místnost jinak zahalenou do tmy. Černočerná tma, se dvěma stříbrnými odlesky; jako by se na tebe dívala. Jako by v té temnotě byly vidět jeho oči. Další děsivé probuzení, už ani nepočítáš kolikáté. Noční můra, kterou nedokáže zahnat žádný bezesný lektvar.

Mechanicky sáhneš po hůlce a vykouzlíš Tempus. Je přesně pět minut po jedné. Víš to, aniž by ses musela podívat, uděláš to jen ze zvyku. Dnes ale nemůžeš opět ulehnout a doufat, že noční děs se znovu nevrátí.

Dnes je ten den. Necháš časový údaj rozplynout v mlze. Kéž by to tak šlo i se vzpomínkami. Možná by to šlo, ale dobře víš, že vzpomínky jsou to jediné, co ti zbývá.

Krb už dávno vyhasl, žádné plameny, které by alespoň na okamžik zahnaly ten neustálý chlad, který se rozlévá uvnitř rozervané duše.

Vstaneš. Přes pyžamo přehodíš plášť. Pohled z okna ti prozradí, že prší. Ano, tak to má být, tak je to správně. Vždyť tenkrát také pršelo… Vyjdeš ze dveří a mechanicky kladeš jednu nohu před druhou. Tvé kroky nesoucí se osamělou chodbou jsou jediným zvukem v ztichlém a temném domě. Projdeš brankou a jdeš dál. Nohy tě samy nesou k tomu jedinému místu, kde teď musíš být.

Vycítilo snad nebe tvůj žal, že opět roní své slzy spolu s tvými? Nevzhlédneš. Ne, ještě ne. Nemusíš na kamenném náhrobku spočinout svým zrakem. Víš, že tam je, a tvé kroky tě tam neomylně vedou. Boty promočené deštěm, stejně jako tvé oblečení, nepříjemně studí, ale nevnímáš to. Už se blížíš, ještě jeden krok a staneš před chladným mramorem.

Beloved man, Friend, Hero… přejedeš prsty po slovech vytesaných do bíločerného kamene.

Klečíš na promoklé zemi a pláčeš.    

Na rameni ucítíš drobnou ruku. Matčin tichý hlas kvůli dešti skoro neslyšíš.

„Pojď, Ginny, pojď už domů. On ví, že jsi tu byla.“

»«

 

 

Poslední komentáře
22.11.2010 10:09:04: Pěkné, ale příště chci happyend, nebo bude velký Bara-bum!!!!smiley${1}smiley${1}
21.11.2010 15:08:06: Krásné, smutné. Moc se mi to líbí. bezvadně vykreslená atmosféra.smiley${1}smiley${1}smiley${1}
10.11.2010 22:41:22: Několikrát se musím zhluboka nadechnout, abych se nerozbrečela. smiley${1}
10.11.2010 00:00:44: smiley A ja som tak dúfala, že by pokračovanie mohlo mať happyendsmileyAle bolo to vážne nádherné!...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.