Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 21 - 33

33 - Společně…

Přeji Vám všem krásného APRÍLA! A hlavně se nenechte napálit nějakým nejapným žertem!!!

Vzhledem k tomu, že jsem si rozmyslela napsání epilogu a je 33 kapitola definitivní tečkou za naším příběhem, dovolím tedy si trochu statistiky. Podařilo se mi pod všemi jednotlivými díly nalézt 71 nicků a seřadila jsem je podle počtu okomentovaných kapitol. Někteří z vás během toho dlouhého času odpadli a jiní nasedli takříkajíc do rozjetého vlaku. Ať tak, či tak, byla a stále jsem vděčná, za každý komentář. Dávali jste mi chuť do práce a mnozí z vás jste byli i cenným zdrojem nových námětů (Chraň mě Merlin, jmenovat jistou konkrétní nakopávačku). Svými dotazy jste nejednou zapříčinili dopsání celých pasáží, které potřebovaly dovysvětlit, zpřesnit, rozvinout, (zničit jistý magický předmět, dopsat chybějící rozhovor…)  a tím jste se v podstatě stali spoluautory této povídky. Doufám, že vám Dech života, přinesl mnoho hezkých chvil.

A když už jsem v tom ohlížení a rozjímání, tak bych ráda poděkovala celému týmu. Betám: Niki, Janpis, Báře a ilustrátorce Hannellce. Vaše Sallome.

32x – Airiny, Bacil, Elza – jejich komentáře se objevily pod každou kapitolou

31x – Anfulka

30x  – Nade, Vinka

28x –  POPO

26x –  Grid, Slimča

25x –  Mononoke

24x – Miriabar

23x – aMaja, Nadin

22x – Michangela

21x – Tobias

18x –  Kitti, Midnighttess

13x – Gigi

12x –  Anneanne

11x –  Larkinh

10x –  Soraki

9x – Belldandy, Salazaret, Saskya

8x –  Hajmi, sisi/ctenar, Nex

7x – Symphony

6x –  BeaX, Gia, Gleti, MIREK, raven9

5x – Assez, Cim, Enedaka, Isabel, Eset, Zulík

4x – ASISI, Daniela, Vendy

3x – Elis, Erumoice, Profesor, Sharlaid, Mori

2x – Alexanra, Atet, Clowers.K, Luna, Cory, Nixerwil, Severina, Yurd

1x – Ailam, Beruska, Cety, Eliška, Fallagela, Ft, Heartles, K.Brauwn, Kat, La Gifle, Mamba, maybe.alive, Minimark, Netfale, Oronis, Sirina, T.,Tara.

 

»•«

TOD VERKLÄRUNG!!! výkřik obávaného jména proťal vědomí obou mužů jako zásah blesku.

Tvrdě dopadli na studenou zem. Pohlceni naprostou tmou a nepřirozeným tichem.

„Jsi v pořádku?“ hlesl Harry, hlas překypující panikou.

Snad... A ty? Odpověděl Severus v jeho vědomí.

Bojíš se, že tu nejsme sami… odtušil Harry. Mimochodem, máš nějakou představu, kde to, k čertu, jsme?

Podle vlhké zatuchlosti bych to tipoval na nějaký sklep, nebo podobnou skrýš v podzemí, odpověděl zamyšleně.

Jsme pohřbeni zaživa v kopce? vyjekl Harry a začal sebou mlátit, ve snaze se osvobodit od magického spoutání.

„Uklidni se!“ zpražil ho Severus nahlas. Čím víc budeš bojovat, tím hlouběji se nám pouta zaříznou! pokračoval ve vědomí.

Harryho dech byl mělký a příliš rychlý.

Nádech dva... tři, výdech dva... tři... instruoval ho Severus. „Poslední co potřebujeme je, aby ses zhyperventiloval“.

Dech se začal vyrovnávat.

Měl jsem za to, že jsi na podobné situace zvyklý! Ušklíbl se sarkasticky Severus.

Voldemort, se mě pokusil vždy zabít hned. Tedy zabít ne, ale musel jsem okamžitě jednat. Tato mezihra je děsivější než cokoliv jiného, přiznal Harry stísněně.

Verklärung  je trpělivější, evidentně má nějaký vlastní plán, nejspíš se stalo něco nepředvídaného a on nás musel unést dříve. Tím nám dal šanci se připravit. Prohlásil odhodlaně Severus.

Připravit??? Opakoval konsternovaně Harry.

Pamatuješ na pocit, který tě zaplavil na několik okamžiků, než jsi zabil Temného pána? Zeptal se Severus.

Než jsme zabili Voldemorta... opravil ho Harry. Jistě... zasnil se. Absolutní splynutí, cítil jsem smíření, ale nejen s tebou, ale i sám se sebou, propojení s celým vesmírem. Byl jsem jeho součástí...

Pokora… to je to slovo, které hledáš?

Naprosté odevzdání… vydechl Harry.

Domnívám se, že to byl onen spouštěcí mechanizmus, kdy se spojily naše magické schopnosti, a znásobila se síla tvé kletby. I přes bolest, kterou mu to způsobilo, nahmatal Harryho ruku. Jejich prsty se vzájemně propletly. Zkus nějaké jednoduché kouzlo, pokusím se k tobě připojit. „Je tu tma,“ nadhodil nahlas.

Jsi si jistý, že nás nikdo nesleduje? namítl Harry.

Právě to se snažím zjistit. Necítím stopy magie, ale vizuální kontrola je neméně důležitá. „Nikdy jsi nezkoušel, co to udělá, když zakouzlíš Lumos bez hůlky?“ přistoupil na hlasitý rozhovor Severus. Vyloučit se nedá na sto procent nikdy nic. Odpověděl na jeho tichý dotaz.

„Lumos,“ pronesl Harry soustředěně. Jeho kůže se zajiskřila.

„Představ si, že je tvé tělo hůlka...“ naváděl ho Severus.

Body na pokožce se rozrůstaly, až se slily. Odhalená Harryho kůže vyzařovala mdlým světlem. Mihotavá záře, jako dohořívající svíčka, která tuší, že nemá dost kyslíku na další nadechnutí, byla příliš slabá na to, aby něco viděli.

Severus vnikl do jeho vědomí a celé ho zaplnil svou přítomností. Lumos zašeptal v ozvěně. V hlavě jen jedinou myšlenku, udržet Harryho světlo. Dát mu dostatek síly na to, aby zářil jako maják v bouři.

Temnota podzemní jeskyně neochotně ustupovala stále sílícímu jasu.

Harry se instinktivně přesunul na Severusovu stranu mysli, prolnul se s ním a vyplnil každý kout. Nechtěl pátrat v jeho minulosti, vzpomínkách, jen si přál splynout s ním v absolutní harmonii. K jeho naprostému ohromení cítil, že je vítaný. Jeho neverbální Lumos bylo jako závan čerstvého vzduchu. Severusovo tělo se rozzářilo velkolepým světlem, právě tak jako jeho mysl. Dvě těla na sebe těsně přitisknutá plála jako dvě jasné hvězdy. Harry přestal vnímat, kde končí jeho vědomí a začíná to Severusovo. Světlo v místnosti explodovalo, oba zářili silou slunce. Pramen síly vyvěral z jejich srdcí a každým jejich tepem sílil, a sílil, jako požár rozdmýchávaný prudkým větrem. Vlna horké energie narazila do stěn a odrazila se od nich, aby se neškodně vrátila zpět ke svému zdroji a ještě ho posílila.

Emoce vybičované na maximum.

Severus se neochotně stáhl. Světlo zakolísalo a znatelně zesláblo. Ve chvíli, kdy se každý vrátil zpět do své mysli, zhaslo docela.

 „To byl mazec...“ zalapal po dechu Harry.

„Neuvěřitelné! Prosté Lumos jako ničivá zbraň! Každého krom nás dvou by to sežehlo na škvarek!“ přisvědčil Severus. „Mimochodem, viděl jsi někde východ?“

„Myslel jsem že, ho máš ve výhledu ty...“ ozval se zmateně Harry. „Takže je to vážně kobka!!!“ dech se opět zrychlil „Zkusíme zrušit pouta?!!“ vlna paniky byla tentokrát ještě intenzivnější.

„Neznáme formuli, kterou byla vytvořena,“ namítl Severus. „Raději bych se soustředil na to, jak k sobě přivolat pomoc a zbytečně neplýtval energií,“ posunul se nepatrný kousek stranou, jak jim to spoutání dovolilo a zvrátil hlavu dozadu. Harry přitiskl svou tvář na jeho. Dech se prodlužoval.

„Chceš vyvolat patrona a poslat ho se zprávou?“ Odtušil Harry.

„Je to naše šance. Když dokážeme společně vytvořit tak silné lumos, že ožehlo stěny této jeskyně, pak i tvůj patron, podpořený mou magií, bude monstrózní!“ prohlásil Severus sebejistě. „Ty vyvoláš ochránce a já do něho vložím zprávu. Společně ho nasměrujeme.“

„Víš...“ znervózněl Harry. „Mám se svým jelenem určité potíže...“ přiznal neochotně.

„Kdys zkoušel patronovo zaklínadlo naposledy?“ zeptal se bez okolků Severus.

Harry si povzdechl a snažil si vybavit svou nejšťastnější vzpomínku. Vyplouvaly v jeho vědomí jedna za druhou, ale všechny je odmítavě odsouval stranou. „Prosím!“ Neodháněj mě, chci tě, chci tě svlékat, chci tě líbat, chci tě vidět. Vím, že máš znamení a ty víš, že já to vím. Prosím, chci ho vidět, chci se ho dotýkat, a chci víc! Chci tě celého... vše, co k tobě patří. Dovol mi to, prosím!!!

V té chvíli ucítil, jak se k jeho vzpomínce připojil Severus. Harryho naléhavý hlas zněl stereo jako podivná echolálie v obou jejich myslích. Prostor se sjednotil na krátký okamžik, který se rovnal nekonečnu, v jednu jedinou dimenzi, ve které byli jen oni dva, ztraceni ve své společné vzpomínce. Bylo to jejich společné vědomí. Cítili, jak se vzpomínka doplňuje, zapadá do sebe jako zoubky zipu a tvoří jednu. Emoce se draly ven. Harryho zaplavila vlna euforie. Nechal vzpomínku, aby běžela dál.

Severus neřekl nic. Zvedl Harrymu bradu a zahleděl se mu do očí. Utopil se v zelených nekonečných hlubinách. Touha, kterou tam nalezl, byla nepřekonatelná. Jak jen se v tom přívalu citů mohl neztratit. Sklonil se a políbil ho. Jemně, něžně. Na jeden úder srdce zaváhal. Sotva znatelně kývnul na souhlas. Zavřel oči a se zatajeným dechem čekal. A Harry pokračoval.

„Znamení zla je mrtvé, právě tak jako on.“ Hladil Harry jeho poznamenané předloktí. „Prosím, nedopusť, aby nám ubližoval i poté, co jsme ho zlikvidovali...“

„Expecto patronum,“ zašeptali současně. Jejich hlasy zněly překvapivě jistě.

Nad jejich hlavami se vznášeli dva naprosto identičtí fénixové. Tančili milostný balet, hladili se křídly, otírali zobáky. Těsně přimknutí, začali sebou prostupovat, až splynuly v jeden celek. Výsledek byl impozantní. Obrovský, nádherný patron roztáhl křídla a obkroužil místnost. Jasným světem ozařoval nerovnosti na hrubě otesaných stěnách jeskyně.

Severus mu dal v rychlosti pokyny a vyslal ho pryč.

Oba setrvali v mysli toho druhého ve vzájemném splynutí. Skutečnost, že si vybrali stejnou vzpomínku, byla téměř neuvěřitelná, ovšem to, že stvořili společného patrona, že stvořili fénixe, je naprosto ohromilo. Pro tuto chvíli potřebovali jeden druhého, nejen ujištění, že tu jsou pro sebe, potřebovali se cítit. Vnímat se tak bytostně, jak jen dokázali. Zoufale i nadějně. Zběsile i útěšně. S jistotou i roztřeseně. Zrušit to nesmyslné ty... já... a zastřešit ho jedním velkým MY.

„Cítíš to?“ ozval se po chvíli Severus a zavětřil.

„Co mám cítit?“

„Ten zápach!“

„Ne!“ namáhal své čichové receptory Harry.

„Takhle přesně to zavání, když se pálí  Bortritická plíseň...“ vysvětlil Severus a dál nasával ono zvláštní aroma. „Myslím, že vím, kde jsme!“

„Snažíš se naši polohu určit podle výskytu houby? Jsme ve vlhkém prostředí, je pravděpodobné, že tady budou stovky druhů parazitů!“ zapochyboval Harry.

Bortritická plíseň je ušlechtilá a je velmi nepravděpodobné, že ji nalezneš jinde, než v sadech, kde napadá hrozny, obalí je a následně z nich vysává vodu.“ Vysvětlil trpělivě Severus.

„A jak by se asi dostala sem?“ odfrkl si Harry.

„Naočkoval jsem ji na stěny...“ rozhlížel se kolem sebe, jakoby mohl v neproniknutelné tmě něco zahlédnout. „Jestli se nepletu, tak jsme ve stejném dole, v jakém je má laboratoř.“

„Víme, kde jsme! Severusi, my máme víc štěstí než rozumu!!!“ radoval se Harry.

„Já o svém rozumu nepochybuji, takže mluv laskavě za sebe,“ ušklíbl se Severus, čímž vrátil Harryho zpět na zem.

„Podle absence té plísně poznáme, ve kterých místech je zamaskovaný vstup, potom nebude problém si prorazit cestu ven.“ Pokračoval nadšeně Harry, ignorujíc Severusovu poznámku.

„Jsme svázaní!“ podotkl suše zmijozel.

Harry se zapřel do magického spoutání.

„Jestli mě chceš těmi provazy rozříznout, tak klidně pokračuj!“ Severus cítil, jak krev zalila místa, kde se mu magické spoutání zařízlo do masa. „Zkus si představit, že se kletba láme,“ navedl ho bolestně.

Harry zoufale upnul myšlenky navrhovaným směrem.

Pouta povolila jen natolik, aby Severusovi přestala způsobovat bolest. „Pokračuj,“ povzbudil ho a připojil se k němu.

Magické spoutání zmizelo.

„Promiň... moc mě to mrzí, nemyslel jsem,“ Rychle se otočil, nechal své tělo prostoupit slabým Lumos. Uchopil opatrně Severusovy ruce a prohlížel si přes potrhané oblečení krvavé šrámy. „Je to jen povrchové zranění, ale musí to bolet jako ďas,“ zhodnotil.

Severus se zdržel komentáře, namáhavě vstal a začal obcházet stěny. Rukama systematicky zkoumal jejich nerovný povrch.

„Jak hluboko asi tak můžeme být?“ ptal se Harry hlasem plným optimismu.

„To poznáme, až vyjdeme na chodbu,“ zapřel se do falešného kamene.

Harry se postavil po jeho boku a zabral s ním. Oba tlačili jak fyzicky, tak magicky na překážku.

Pohnula se.

Harry se zajíkl radostí.

Kámen odskočil z cesty.

Protáhli se do úzké svažující se chodby. „Poznáváš to tu?“ zeptal se Harry, přestože si on sám uvědomoval bláhovost svého dotazu.

Severus ho vzal za ruku a vedl stále se snižující chodbou. Po dalších několika stech metrech končila závalem.

Harry si zklamaně povzdechl.

 „Nesmíme to vzdát při prvním neúspěchu!“ obořil se na něho Severus a vrátili se na začátek.

Harry zatlačil na kámen, který před chvíli se Severusem vytlačili a překvapivě lehce, ho zasunul na své místo.

„Dobrý nápad,“ pochválil ho Severus. „Musíme si dělat značky, abychom zbytečně nebloudili,“ prohlásil autoritativně.

Oba se mlčky vydali dál, zdánlivě nekonečnými tunely, které se křižovaly, rozbíhaly i sbíhaly ve spletitém, jen těžko pochopitelném systému, aby se po víc jak dvou hodinách vrátili na původní místo, a to chodbou, která tam předtím nebyla.

„Je to začarovaný labyrint!“ zaúpěl zdrceně Harry a sedl si na zem. „Tohle není mezihra! Touží po tom, abychom tady zešíleli, zemřeli hlady a vyčerpáním!“

„Každé bludiště má svůj východ,“ uklidňoval ho Severus.

„Ale tohle NE!“ vybuchl hystericky Harry.

Prudké reakce byl naštěstí Severus ušetřen příchodem patrona.

Chodba se rozzářila a on se vklínil mezi ně, obalil je zvláštním druhem magie, rozepjal křídla, masa horniny se přímo nad jejich hlavami rozestoupila a on je vynesl na světlo. Sotva se dotkli pevné země, otvor, kterým vylétli, se zacelil.

Zmateně přelétl záplavu známých tváří. Byla zde celá rodina Weasleyových, Hermiona, Draco, Neville, McGonagallová, Moody, Pastorek, madam Pomfreyová, profesorka Prýtová, profesorka Hoochová, která vypadala bez svého koštěte poněkud nepatřičně a další a další tváře, které Harry nepoznával, někteří měli bystrozorské uniformy, někteří školní hábity. Byly zde zastoupeny všechny koleje, ale Harry s pýchou musel konstatovat, že těch, se lvem na srdci, je většina.

„Harry,“ vrhla se na něho Molly. „Jsi v pořádku?“ vytáhla hůlku, aby mu ošetřila drobné škrábance.

„Jsem v pohodě,“ snažil se ji setřást. „Severus,“ ohlédl se na něho, aby s úlevou zjistil, že se mu se stejným zaujetím věnovala  Poppy.

„Jak dojemné setkání!!!“ rozčísl nepříjemný hlas radostnou atmosféru.

Kolem všech přítomných se vytvořila obrovská, jako dech slabá bublina, jejíž stěny se lehce chvěly. Tod stál v jejím středu u kraje nervózní Harry s tísnící se skupinou. Obstoupili ho v ochranném kruhu.

Napětí bylo téměř hmatatelné.

Jako první vytasil hůlku Moody, vyslal přímo proti Todovi zuřivě řezací kletbu s razancí mačety. Albín paprsek světla se bez námahy odrazil, aby plnou silou zasáhl Pošuka do hrudníku dřív, než se vůbec pokusil vykouzlit ochranný štít. Stejným způsobem vyřešil několik dalších pokusů o útok na něho. Moody se kácel se k zemi jako podťatý, hábit rozervaný. Z otevřeného hrudníku vylézala bělostná žebra.

Severus byl u něho jen o nepatrný zlomek vteřiny dřív než Poppy. Oba začali odříkávat zpěvným hlasem jakousi protikletbu.

Harry se modlil, aby nebylo pozdě.

Jejich hlasy zněly zoufaleji, než se Harry cítil. Obnažené srdce se ještě několikrát zatřepetalo, než vzdalo svůj marný boj.

„Néééééééééééé.........“ vrhl se Harry na šklebícího se Verklärunga s cílem uškrtit ho holýma rukama. „Chceš mě! Je nech odejít!“

„Dobrý nápad!“ zasmál se Tod, mávl hůlkou a odhodil ho stranou. Dalším pohybem chytil přihlížející do neviditelného lasa a vyhodil je ven z bubliny. Lucius Malfoy mu stál po boku. Byl bledý, skoro jako sám Tod, a lehce se mu chvěla ruka s hůlkou. Nepřítomně se díval do chumlu těl, který bolestivě dopadl za kmitající se hranici ochranného kouzla. „Luciusi, myslel jsem, že budeš jediný divák mého triumfu,“ zaskřehotal Tod  a hodil Harrymu k nohám dvě hůlky. Jedna byla jeho a ta druhá Severusova. „Vyber si!“ vyzval ho posměšně.

Harry je přivolal neverbálním bezhůlkovým kouzlem, vklouzly mu pohodlně do dlaně. Tu Severusovu si schoval do rukávu. Bál se, aby se nezničila o bariéru, která je oddělovala.

Zaútoč na něj! Hned!!! Rozezněl se mu v mysli Severusův rozrušený hlas.

„Mdloby na tebe!“ zahřímal Harry.

Tod téměř líně odhodil jeho kletbu stranou. „Nečekal jsem rovnocenného soupeře, ale těšil jsem se, že si zápas užiju. Zjevně jsem se v tobě mýlil! Ukončeme tuhle frašku, než se stane trapnou!“ napřáhl hůlku.

Avada Kedavra! Zavyl Severus.

„Avada Kedavra!“ prohlásil Tod zároveň s Harrym.

Jejich kletby do sebe s ohlušující detonací narazily.

Jsem tu s tebou... ujišťoval ho Severus a prostoupil jeho vědomí svou přítomností.

Neopouštěj mě... špitl Harry a prosákl do jeho vědomí. Cítil přesně ten moment, kdy se prolnuli v naprosté harmonii. Světlo z Harryho hůlky nabralo na intenzitě. Křečovitě ji svíral obličej stažený bolestí.

Tod mhouřil přecitlivělé oči před záplavou výbojů, které vybuchovaly v místě, kde spolu zápasily jejich kletby. Jeho tvář vyzařovala soustředěním. Svaly na rukách napjaté k prasknutí.

Nezvládnu to! Vzlykl Harry. Sprcha zelených jisker se pomalu, ale jistě, začala sunout k jeho hůlce.

Ještě chvíli! Vydrž! Potřebuji tě! Severus zapřel veškerou svou sílu do smrtelné kletby.

Jiskry byly sotva metr od Harryho hůlky. Tod se rozštěkal dávivým smíchem.

Stáhni se! Nařídil Harry Severusovi. Při všem co je mi svaté! Prosím stáhni se!!!

Ne! Jestli je tohle konec, tak pro nás oba!

Nepřipustím, abys zemřel kvůli mně! Snažil se ho vytlačit ze svého vědomí a sám se stáhnul.

Chci s tebou buď žít, nebo zemřít! Jiná varianta nepřipadá v úvahu... Miluju tě, Harry!!!

Nápor energie, který vystřelil z Harryho hůlky, byl zničující. Tod musel vynaložit veškerou moc na to, aby vrátil výboje alespoň na střed.

Taky tě miluju, Severusi... z Harryho hůlky vyšlehl další proud zeleného světla podpořil už tak silný proud magie. Gigantická síla do sebe narazila. Zelený gejzír vystřelil vzhůru. Vyletěl do závratné výšky, vymazal kouzelnou bariéru, protrhl mraky, s mohutným výbuchem kulminoval ve stratosféře, aby se za ohlušujícího rachotu řítil ničivou silou asteroidu, podpořeném zemskou gravitací na zemský povrch. Překonal rychlost zvuku. Sonický třesk přišel nečekaně. Bolest v uších byla ochromující. Kolem se rozlehl panický křik. Harry upnul oči k nebesům. Tod následoval jeho vyděšený pohled. Ani jeden však nedokázali přerušit proud magie. Zkáza se zdála být nevyhnutelná.

Začali od sebe krátkými, přesto velmi rychlými kroky ustupovat. Kletba se dál řítila k zemi, její hrot se zakulatil a rozžhavil do ruda, jako pěst spravedlnosti, zasazující tvrdý úder. Připravena jim dát lekci. Jestliže je stále platné: Kdo seje vítr, sklízí bouři, pak v tomto kontextu právě čelili tornádu.

Drž mě... byla Harryho vroucí myšlenka.

Nikdy tě nepustím! slíbil Severus.

Náraz, který otřásl zemí, byl tak silný, že všichni popadali. Proud magie se přerušil. Harry se vyškrábal na nohy a postavil se okraj obrovského kráteru totálně magicky vyčerpaný.

Tod se tyčil na druhé straně. Pozvedl hůlku namířil ji na odevzdaného Harryho... Slabý záblesk zeleného světla neměl dostatečnou sílu ani na to, aby překonal vzdálenost mezi nimi. Neškodně sjel do jícnu propasti.

Hleděli na sebe. Tod obdivně. Harry vztekle.

Cítil, jak mu důvěrně známá ruka pevně stiskla předloktí a odtáhla ho do bezpečí. Našel oporu v Severusově objetí. Byl unavený, k smrti unavený... Z letargie ho vytrhlo mocné praskání. Pohlédl směrem, ze kterého vycházel zvuk. Kráter se zvětšoval, nebyla to díra, ale příkop, ze kterého vycházel žár. Rýha pukající země se neustále prodlužovala. Okraje se od sebe nezadržitelně vzdalovaly. Vzniklý kráter nemilosrdně pohlcoval vše, co mu přišlo do cesty. Mizely v něm stromy, cesty, zvěř, která v hrůze prchala na všechny strany.

Jako v mrákotách sledovali, jak magma líně plní sopouch...

„Roztrhne to planetu!“ vyřkla jako první Hermiona společnou obavu.

„Musíme vyvolat patrona!“ Draco se podíval prosebně na svého otce, který opět neochvějně stál Todovi po boku.

Lucius sotva znatelně kývl.

„Severusi ten fénix byl tvůj, nebo Harryho?“ ptal se Draco s obavami. Mluvil střídavě oběma hlasy.

„Byl to NÁŠ PATRON,“ odvětil Severus prostě a vtáhl Harryho těsněji do náručí.

Fénix je láska – souznění, spojení, které žádná síla světa nezmění. Promítl si Draco v mysli rým z Dobbyho pohádky.

„Vím, že jste vyčerpaní, ale musíme to alespoň zkusit!!“ Dracův hlas zanikal ve stále pronikavějším praskání zemské kůry.

Severus omotal prsty kolem Harryho ruky, která držela hůlku, a pevně je přimknul ke dřevu. „Expecto patronum...“ zašeptali unisono. Harryho rty se hýbaly jen silou vůle, Severus na tom nebyl o nic lépe. Patron byl příliš slabý.

„Rone... Neville...“ vyzval je Draco.

„Expecto patronum!“ zvolali téměř současně. Drak a želva se povzbudivě postavili fénixovi po boku. Nedovolili mu pohasnout.

„Zabíjí ho to!“ vykřikla Hermiona zděšeně při pohledu na Harryho, kterému začala z nosu hrčet krev.

Vydrž, jsem tu s tebou! Zašeptal Severus v jeho vědomí. Stále jsem tu s tebou a vždy budu. Půjdu, kamkoliv půjdeš ty...

Patron získával zřetelnější obrysy.

Harry cítil, jak ho objímají další a další paže, Hermioniny vlasy ho lechtaly do tváře, slyšel, jak Molly tiše vzlyká, přivřenými víčky viděl, jak se proti světlu rýsuje špičatý klobouk Minervy McGonagallové. Za ní záplava rudých vlasů. Každý z nich teď držel Harryho v Severusově náručí v jasném gestu. JSME TU S TEBOU!!!

Fénix nabíral na síle a velikosti, když byl nejméně jednou tak mohutnější, než jeho druzi, roztáhl křídla a zaujal své místo na jižní straně oblohy. Želva namířila na sever a drak na východ.

Z Luciusovy tváře čišelo odhodlání. Vyhledal Dracův pohled. Lehce se usmál. Pozvedl hůlku nad hlavu. Jeho „Expecto patronum,“ znělo jako vítězná píseň. Stříbrný tygr zaujal své místo na západě.

Magická zvířata začala zvolna kroužit po nebi.

„Proč se nic neděje?" vyslovil Draco jako první své obavy.

„Vypadá to, jakoby na něco čekali,“ přidala se McGonagallová.

Draco si polohlasně přeříkal proroctví, které skřítek bláhově vydával za pohádku. „Čekají na mě!“ špitl rozechvěle. „V té původní verzi, kterou si pamatuji z dětství, byl ještě jeden rým. Spojovací prvek, který překlene dobro a zlo. Někdo, kdo okusil temnou stranu magie právě tak jako tu světlou a dokáže se dobře pohybovat v obou světech.“ Zadíval se prosebně na Hermionu. „Mohla bys mě nadnášecím kouzlem dostat do jejich středu?“

Nechápavě na něho pohlédla.

„Žlutý had dobro i zlo zná, pravou chvíli rozpozná. Na středu jeho místo jest, vytěsní-li z mysli své lest,“ deklamoval Draco.

„To neudělám!“ odmítla ho ostře Hermiona.

„Vím, že se o mě bojíš, ale já ti věřím,“ podíval se na ni zpříma Draco. „Jestli je to tak, jak si myslím, pak postačí, když mě dostaneš nahoru a o zbytek se postarají oni,“ podíval se do závratné výšky, kde kroužila čtveřice patronů.

Trhlina v zemském plášti se s ohlušujícím rachotem nezadržitelně zvětšovala. Hermiona těkala od Draca ke kráteru. „Proč zrovna já?!“ vytryskly jí slzy. Vytáhla hůlku. Nadnesla neochotně Draca několik metrů nad zem. Fénix, želva, drak a tygr mu vyšli vstříc, obklopili ho svými stříbrnými těly a vynesli vzhůru. Plavnými pohyby tančily kolem něho. Z jejich hrdel se linula melodie, která brala za srdce stejnou měrou, jakou naháněla strach. Těla patronů se začala zbarvovat. Fénix řeřavě rudý plál jasným světlem jako pochodeň. Želva uhlově černá byla jeho protipól. Drak zvláštně zelenou barvou připomínal mořskou hladinu a studená běloba tygra čerstvě padlý sníh.

Draco se zatajeným dechem nespouštěl oči z fénixe. Jejich pohledy se střetly. Cítil, jak jím prostopuje jeho zář. Uvolnil se a ponořil se do vlastního nitra. Dotkl se kletby, která jako ledová krusta obemykala jeho srdce.

„Mohu tě zachránit, zbavit tě té kletby, požádáš-li mě o to...“ promluvil k němu fénix.

„Jak je to lákavé, a jak by to bylo snadné... ale nejsem to já, kdo potřebuje vaši pomoc. Řekněte, co je má titěrná existence, ve srovnání s apokalypsou, které jsme právě svědky. Prosím, pomozte...“ vydechl Draco vroucně.

Fénix se vznesl nad jeho hlavu. Slza, která mu dopadla na tvář, mohla být právě tak i jeho vlastní. Otřel si ji prstem a s údivem pozoroval jak vlhké místo září rudou barvou fénixova plamene. Žár zachvátil celé jeho tělo. Moment, kdy praskla kletba, byl nepopsatelný. Cítil se svobodný. Zhluboka se nadechl. Že je zpět na zemi, si uvědomil až ve chvíli, kdy ho Hermiona uvěznila ve své náruči. Objímali se beze slov. Tato chvíle byla jejich.

Patron ohně se vrátil na své místo na jihu. Zrak, právě tak jako jeho druzi, upnutý k nebesům. Srdcervoucí píseň se nesla vzduchem, nabývala na objemu, až zaplavila prostor. Zpívali o statečnosti, obětavosti, štědrosti stejně zaníceně jako o lidské bídě, nenávisti, pýše, závisti. Žádali, jak jim jen síly stačili, o druhou šanci. O naději pro všechny živé tvory na této planetě, zatímco se nezadržitelně rozpadala.

A Merlin se ustrnul.

Oblaka se rozestoupila a z nich vyšlehl záblesk. Paprsek světla směřoval doprostřed kráteru a ten se začal uzavírat. O něco slabší světlo ho následovalo, ovinulo se kolem těla Verklärunga a připojilo se k silnějšímu proudu energie. Tod zoufale křičel. Marně se vzpíral síle, která ho táhla pod zem. Když si uvědomil, že je jeho boj marný, napřáhl hůlku a vyslal lano kletby směrem k Luciusovi. „Půjdeš se mnou, zrádce!!!“ zaječel nelítostně.

Malfoyovy boty se zaryly do čerstvé země. Kam oko dohlédlo, byla jen holá pláň, jeho kotvící kouzlo nenašlo pevný bod.  Rozhlédl se kolem sebe, ve snaze nalézt někoho, kdo by mu přispěchal na pomoc. Zoufale ryčící Draco na opačné straně propasti mu byl slabou útěchou. Byl však příliš daleko. Ve chvíli, kdy přepadl přes okraj, Tod uvolnil sevření a z posledních sil vyslal do prostoru sérii krátkých, o to však nebezpečnějších, jedovatě zelených záblesků.

Dracovo záchranné lano zachytilo Luciuse v poslední chvíli. Zapřel se nohama do žárem popraskané půdy na okraji kráteru. Převis, na kterém nevědomky stál, se však utrhl a on se řítil za otcem. Tentokrát to byla Hermiona, kdo zasáhl. Držela oba muže. Kouzlo se pod jejich vahou natahovalo a ztenčovalo. Za jejími zády se konečně objevily rudé bystrozorské kabáty. Bylo pozdě, jejich paprsky na Draca nedosáhly. Jediné, co mohli v tuto chvíli dělat, bylo zajištění zoufale plačící Hermiony. Bylo zřejmé, že to dlouho nevydrží.

„Pusť mě!“ rozkřikl se Lucius.

Draco měl pevně zatnuté zuby, vzdát se bylo to poslední, co měl v plánu.

Pozornost přítomných byla zafixována na jeho zoufalém boji do té míry, že si nevšimli momentu, kdy první z Todových kleteb našla svůj cíl. Neslyšně zajela do rudého kabátce. Mladý bystrozor byl okamžitě mrtvý. Další zelený záblesk s neodvratitelnou jistotou, plul prostorem. Pohyboval se nezvykle pomalu. Zdálo se, jakoby hledal konkrétní oběť.

Lucius vytáhl hůlku a jistým pohybem přeťal pletenec kouzla, na kterém visel. Draco vylétl z kráteru, smetl vyčerpanou Hermionu. Ta ho okamžitě vtáhla do náručí. Křečovitý stisk vypovídal o míře jejího strachu, kterým prošla.

„Ne, to ne, to nejde, takhle to přece nemůže skončit!!!“ křičel Draco a vymanil se z jejího objetí. Všechny snahy o záchranu otce byly zmařeny. Zklamal. Nakročil zpět, odhodlaný vrhnout se za ním. Hermiona ho strhla na zem. „To nesmíš! Miluju tě!!!“ vykřikla zoufale.

Draco se rozštěkal dávivým pláčem.

„Draco, prosím, nedovol, aby byla jeho oběť marná,“ apelovala na jeho zdravý rozum.

Za pomoci mnohých ochotných paží ho odtáhli do bezpečí.

Další z Todových kleteb dokončila svou vražednou misi.

V nastalém zmatku si nikdo nevšiml, jak se Severus skácel k zemi, Harryho tělo uvězněné pod svým. Černé zorničky se rozšířily překvapením.

Země se zachvěla.

Tělo se prohnulo v agónii. Ústa doširoka otevřená v němém výkřiku.

Kráter se uzavřel.

Srdce se zastavilo. Severus vydechl naposledy.

Do Harryho mysli se začal vkrádat ledový stín. Smrt není tak zlá, když ji sdílíte s milovaným člověkem… problesklo mu hlavou smířené poznání.

Z oblohy se snášely slzavé krůpěje deště.

»•«

Epilog ZDE

Poslední komentáře
09.04.2012 00:54:01: Jůůů, teda! Fantazie! Naprosto úžasné! Ale na delší komentář se nezmůžu, protože MUSÍM!!! na epilog,...
07.04.2012 21:53:08: Tak to byl teda konec, toto jsem vubec necekala, dostala jsi me smiley ale chtela bych ti podekovat z...
06.04.2012 21:43:58: Dávala jsem ho tam až někdy po tvých státnicích, to už to pěkně odsýpalo smiley${1}
05.04.2012 15:48:07: Arya – Hmmm... co na to říct... Tobias41 – v tom případě opravdu na epilog zapomeň… Jistě že jsem...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.