Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 21 - 33

27 - Omámený

Děkujeme za komentáře k předešlé kapitole: Airiny, aMaja, Anfulka, Bacil, Belldandy, Daniela, Elza, Grid, Kitti, Midnighttess, Mononoke, Nade, Oronis, POPO, raven9, sisi/ctenar, Slimča, Vinka. Vaše - Sall, janpis a Bára.

Niki, doufám, že jsi v pořádku... Ich...L

»•«

„Severusi,“ Harry chňapal rukama ve vzduchu, jakoby měl šanci Severuse zachytit.

Zvuk přemístění mu vybuchl v hlavě, mísil se Severusovými slovy odmítnutí a postupně zaplavoval, jako zhoubný jed, celý jeho organizmus.

„Severusi!!!“ v tom jediném slově se odrážela veškerá beznaděj, kterou Harry ve svém opuštění cítil.

Stavidla slz povolila a on se rozplakal. V hlavě jedinou myšlenku Proč! Proč!! PROČ!!!?? Co jsem udělal špatně!? To mě opravdu tak strašně nenávidíš? Byly tvé dotyky a polibky jen hrané? Ukázal jsi mi kousek ráje, který bychom mohli sdílet jen proto, abys se mnou mohl mrštit z té závratné výšky na zem?

NE! Takhle zlý přeci nikdo nemůže být! okřiklo Harryho jeho lepší já.

Nechal tě svíjet se pod svými dotyky, zatímco… nadhodil druhý hlásek.

Jsem si jistý, že cítil stejné potěšení, jako dal okusit mně!

Samozřejmě, a proto ses ho nesměl dotknout? A jak mi tedy vysvětlíš, že si nenechal sundat ani košili…

Nepřemýšlel jsem…

Ty vůbec málo přemýšlíš, že? posmívalo se mu jeho horší já.

Přeci to nemohl hrát! Byl vzrušený…

A co?

Cítil jsem, jak moc mě chce… oponovala jeho lepší stránka.

Fyziologická potřeba! Co tam máš dál?!

„NIC!“ zavyl Harry na prázdnou ložnici. „Nemám NIC a nikdy jsem NIC neměl!“ zajel rukou pod peřinu, do míst, kde ještě před chvílí leželo Severusovo tělo. Chladnoucí důlek byl jediným důkazem jeho přítomnosti.

Harryho zaplavila vlna zoufalství.

Bolest vybuchovala v každé buňce jeho těla.

Srdce vynechalo dva údery.

Pokožku zalil studený pot.

Harry se roztřásl. Nikdo by neměl umírat sám... prolétlo mu hlavou, než přistál obličejem v měkkém polštáři a najednou si přál být v nemocničním křídle. I starostlivá péče madam Pomfreyové, Molly nebo Dobbyho, mu zpětně nepřišla obtěžující.

„Dobby…“ vydechl Harry jméno skřítčího přítele.

»•«

„Rychle to snězte, za chvíli začíná schůze Řádu...“ popoháněla je Molly, zatímco nalévala polévku.

„Proč jsi nás všechny svolala domů?“ ptal se Bill, když si přebíral svůj talíř.

„Musíme se nejdřív poradit jako rodina, kde a jak budeme Harryho hledat!“ vysvětila netrpělivě pro ni tak nad slunce jasnou věc.

„Stále musíme brát v úvahu možnost, že se Harry přemístil z našeho domu sám…“ rozhlédl se kolem stolu Arthur Weasley.

„Harry několikrát mluvil o bytě na nějakém mudlovském sídlišti...“ zamyslela se Hermiona. „Ale nikdy nás tam s Ronem nevzal...“ obrátila se na přítele s otázkou v očích.

Na bílý ubrus s plácnutím dopadl knedlíček, který putoval vzduchem k jeho talíři. „Jen jsem ztratil soustředění...“ vysvětlil a bezradně se usmál. „O čem jsi to mluvila?“ zeptal se a nechal pokrm, aby pokračoval ve své pouti.

„Musíš pořád myslet na jídlo?“ obořila se na něho Hermiona. „Harry je nezvěstný a ty tu klidně...“ rozbrečela se.

„Mám zdravou chuť k jídlu a tím, že budu trpět hlady, Harrymu nepomůžu.“ Vylovil kouzlem jeden z jejich knedlíčků, nechal ho přeletět stůl a s mohutným žbluňknutím spadnout do talíře, až mu polévka šplíchla na hábit.

„Mluvila jsem o Harryho úkrytu!“ zavrčela na něho a ostentativně sledovala rozrůstající se mastný flek na jeho šatech.

„Myslíš, že je na pile?“ pokračoval Ron v jídle.

„Na jaké pile?“ ozvalo se kolem stolu překvapeně.

„To by bylo na dlouho... mám se tam podívat hned, nebo to počká až po večeři?“ lačně se podíval na kuchyňský pult, kde byl položený pekáč s kachničkou a mísa s nočky.

„Hned!“ rozkázala Molly.

Hermiona automaticky vstala.

„Ty tady zůstaneš, drahoušku!“ zastavila ji Molly rázně. „Jsi čerstvě po nemoci!“

Hermiona se svezla zpět na židli a omluvně se podívala na Rona.

„Na co ještě čekáš, tvá lebka už je v naprostém pořádku!“ obořila se Molly na Rona, když se neměl okamžitě k odchodu. „Už takhle to máš u mě nahnutý…“

„Stejně tě obdivuju, brácho!“ poplácal George bodře Rona po zádech.

„Jasně, máš náš neutuchající respekt!“ podpořil ho Fred. Natáhl se přes své dvojče, aby uštědřil Ronovi několik úderů do zad.

Ron se omluvně podíval po matce. „Chtěl jsem ti to říct dřív, ale bál jsem se, že bys zuřila,“ sklonil hlavu.

„No, tos měl tedy správný odhad!“ odsekla Molly naštvaně. „Copak nestačí, že Charlie každý den riskuje život?! Tos nemohl jít ve šlépějích svého otce...?“

„Myslíš jeho posedlost mudlovskými vynálezy?“ zeptal se nechápavě Ron.

„Ne!“ praštila Molly do stolu pěstí, až nadskočily talíře s polévkou. „Pochopitelně jsem měla na mysli jeho místo na ministerstvu!“

„Po té patálii na odboru záhad si nejsem jistý, jestli by mě do budovy ministerstva vůbec vpustili, natož aby mě tam zaměstnali…“ přiznal Ron a mohutně usrkl horký silný vývar. „Výborný…“ pochválil a dál seděl.

„Měl být pro Harryho,“ Molly se dnes po několikáté rozplakala. „BĚŽ UŽ!“

Ron se neochotně zvedl.

„Budeme všichni v Bradavicích,“ instruovala ho ještě Molly před odchodem.

„Schůze Řádu, vzpomínáš?!!!“ dodala, když k ní Ron vyslal nechápavý pohled.

„V případě, že Harryho najdeš, tak ho za námi doprovoď,“ dodala Hermiona.

„Vím, co mám dělat, nejsem malý,“ uraženě odsekl Ron. Udělal dva kroky ke dveřím, a potom se zdráhavě ohlédl. „Mám ho dopravit na ošetřovnu nebo do ředitelny?“

„Podle toho, v jakém bude stavu!“ ztrácela trpělivost Hermiona.

»•«

„Pan Harry mě volal?“ vypísklo nadšeně ušaté stvoření.

„Přišel jsi, Dobby,“ Harry se namáhavě otočil na záda.

Skřítek se vyškrábal k němu na postel.

Harry se na něho bolestivě usmál.

Dobby opsal rukou křivky jeho těla choulícího se pod dekou. „Pan Harry by měl být v nemocnici svatého Munga nebo v Bradavicích na ošetřovně,“ konstatoval po chvíli.

Harry si povzdechl. „Nechci do Bradavic…“ odmítl a při představě, že by na ošetřovnu vstoupil Severus a předstíral, že se mezi nimi nic nestalo, se mu ještě přitížilo. Bolest v hrudi byla tak silná, jako kdyby mu někdo rval srdce z těla.

„Dobby má skřítčí lék, pane,“ luskl prsty a v napřažené dlani se mu zaleskl zlatavý flakónek.

»•«

„Pan Potter tady není!“ sdělil Kárl Ronovi, ještě než stačil otevřít ústa na pozdrav.

Hnal jsem se sem naprosto zbytečně, pomyslel si Ron „Pane,“ oslovil předáka udýchaně, když došel tak blízko, aby na něho nemusel křičet, „nezmínil před vámi pan Potter někdy svou adresu?“

„Ne! A i kdyby, tak vám ji neřeknu,“ obrátil se k němu zády a šel po své práci.

No, když nic, tak jsem se při nejmenším ujistil, že má Harry spolehlivé zaměstnance, kteří na potkání nevytrubují jeho adresy. Cesta se rázem nezdála tak zbytečná. I když...

„Pane?“ dohnal Kárla. „Nepohybovali se tu dnes nějací podivní lidé?“

„Jak moc podivní? Specifikujte, prosím, co si pod tím slovem představujete…“ Kárl sjel pohledem po jeho huňatém kožichu ze sobí kůže sahajícím až na paty a vrátil se na ušanku, pečlivě zavázanou na mašličku pod bradou.

Ron se nepohodlně ošil.

„Několik dní tady krom stálých zákazníků nikdo nebyl,“ vysvobodil ho Kárl.

„Děkuji… a kdyby…“

„Řeknu mu, že jste ho tady hledal!“ nenechal ho domluvit Kárl. „Měl byste jít, pane, tady už nemáte co dělat.“

Ron se kolem sebe rozhlédl a uvědomil si, že v zamyšlení došel až na dvůr, kde pracovali dělníci.

Pod tíhou jejich pátravých pohledů spěšně vycouval.

»•«

Tady v té to už musí být… vytahoval vztekle jednu knihu za druhou z regálu své knihovny a ze všech sil se snažil ignorovat stupňující se bolest u srdce. Prudké bodnutí ho donutilo upustit tlustý svazek. Bichle dopadla na podlahu.

Ztěžka dýchal a čekal, až největší bolest ustoupí. Zatím vždy ustoupila…

Sehnul se pro knihu a zkontroloval, jestli není porušená vazba. Sfoukl zbytky prachu, které nespadly při nárazu na kamennou podlahu, a znaveně usedl do křesla. Hodil si nohy na taburet a začal v ní listovat. Mávl rukou směrem k bohatě zdobené konvici a ta mu nalila do hrnečku téže barvy černou tekutinu.

Dobrý čaj a ušlechtilá literatura, co víc bych si mohl přát v obyčejný den, jako je tento! Severus se sám sebe snažil přesvědčit, že se dnes celý den nehnul z bytu a vůbec nehledá způsob, jakým by přerušil spojení s Harrym.

Uchopil dvěma prsty šálek a labužnicky vdechoval vůni čaje. Možná kapku smetany… zastavil hrnek těsně u úst.

Po chvíli vyrovnal na podnos s čajem konývku s hustou smetanou a štíhlou průhlednou skleničku s bělostnými krystalky. Odšrouboval víčko a trhavými pohyby nechal, aby pravidelná zrnka zčeřila hladinu. Přidal pár kapek smetany a užasle sledoval, jak čaj mění barvu… šedá začala zvolna přecházet v temně zelenou a zesvětlala... Severus zatřásl hlavou. Barva se vrátila do původní černé se žlutavým ostrůvkem. Šťouchl do smetany lžičkou a ta se začala roztahovat do širokého úsměvu. Trocha tekutiny se přeskupila a vytvořila dvě šibalská očka. Severus opět zatřásl hlavou a úsměv z jeho nápoje zmizel.

Den jako každý jiný, zopakoval si v duchu a usrkl.

„SŮL!“ vztekle mrštil hrnkem o protější zeď.

A od kdy si solím čaj!? Zauvažoval.

Nikdo si nesolí čaj… došlo mu s hrůzou. Na protější zdi pomalu nabírala skvrna obrysy lidské tváře. Ale moc dobře víš, že já mám rád čaj s mlékem a špetkou cukru… cukru… cukru… rozpoznal známý hlas.

Ne! Neznám nikoho, kdo takto kazí tento vznešený nápoj!!! vybuchl.

Jasně zelené oči žhnuly ze stěny. Opravdu ne, Severusi? Dotíral si ho dál laškovně Harryho hlas.

Plameny v krbu se rozzářily. „Omlouvám se, že ruším Severusi, za deset minut začíná schůze Řádu. Tvá účast je nutná,“ rozhlédla se po místnosti. „S kým jsi to mluvil?“ prohlížela si ho podezíravě.

„Jsem tu sám, s kým bych asi tak podle tebe mluvil!“ odbyl ji, zatímco nespouštěl oči ze zdi, na které byla nehybná skvrna od čaje. Otřel si hřbetem ruky zpocené čelo.

„Jsi v pořádku Severusi?“ ujišťovala se Minerva a napůl se vysoukala z krbu.

„Jen jsem unavený, nic víc…“ gestem jí naznačil, aby odešla.

Minerva se neochotně stáhla. „Pošlu ti sem Poppy…“ navrhla.

„Ne! Je mi dobře, jen ji nech tam, kde je. Ve škole plné kouzelníků s rozbouřenými hormony, co nedokážou plně ovládat své schopnosti, by se neměla ošetřovatelka rozptylovat malichernostmi,“ odmítl, zatímco po očku nepřestával sledovat zeď.

„Opravdu jsi v pořádku?“ pátravě si ho prohlížela Minerva a přešla poznámku o Severusově bezvýznamnosti.

„Jak jsem řekl!“ obořil se na ni Severus.

Minerva jen protočila očima a zmizela.

Sprchu… potřebuji nutně sprchu… konstatoval a naposledy vystřelil pátravým pohledem na černý flek na zdi.

»•«

Moody mu před očima významně zakouzlil „Tempus“. Severus tuto netaktnost nonšalantně přešel a usadil se na poslední volnou židli.

„Máme tedy dva problémy,“ zahájil Kingsley Pastorek. „Včera v podvečer byla napadena mudlovská vesnice Pinxton a ráno jsme dostali zprávu, že pan Harry Potter a“ podíval se na Mistra lektvarů, „Severus Snape jsou nezvěstní.“

„Zeptej se ho rovnou, co dělal celý den?“ šeptal Moody svému šéfovi tak nahlas, aby ho slyšeli všichni přítomní.

„Chcete snad naznačit…“ naježil se. Nemůžu jim říct, co jsem dělal uplynulých dvanáct hodin… uvědomil si s hrůzou Severus. V žádném případě nepřipustím, aby někdy vyšla na světlo světa má potupa! Prostě to vyženeš z hlavy! Rozhodl se. A co si nepamatuješ, to se nestalo! Utvrzoval se. Byl to naprosto běžný den! opakoval si v duchu. Nic zvláštního se nestalo… tedy až na to, že jsi ho celý prospal!

SÁM!

„Vezmeme to postupně, mám totiž podezření, že spolu všechny případy souvisejí…“ oponoval rozpačitě Pastorek.

„Co jsi dělal včera večer?“ vypálil otázku Moody a propaloval Severuse nenávistným pohledem.

„Dokončil jsem lektvar, který během noci zachránil desítky kouzelníků!“ vracel mu neochvějně zpět.

„Jistě, kouzelníků… jak frustrující, když jsou naši lidé nemocní...“ ušklíbl se Moody. „A jak snadno se dá tato zlost vybít na mudlovské vesnici...“

Severus se vymrštil ze židle. „Jestli jsem z něčeho obviněn, tak to udělej podle protokolu!“ vyzval ho bojovně.

„Pánové…“ vmísila se do hovoru Minerva. „Nechtěli byste nám nejprve říct, co se, pro Merlina, stalo? A jen tak mimochodem, za Severuse se zaručuji svým čestným slovem.“

„Chcete nám namluvit, že jste s ním celý večer klábosila u čaje a sušenek?“ odfrkl si Moody.

„Ne, ale jeho převážnou část! A Poppy vám jistě potvrdí…“ podívala se omluvně na Severuse, „že mu jeho zdravotní stav neumožňoval vzdálit se ze sklepení.“

Místností to zašumělo. Oči všech spočinuly právě na něm.

Severus je chvíli jednoho po druhém odstřeloval svým pohledem, když se jednotlivé tváře začaly slévat ve změť barev a posléze i nesrozumitelných zvuků.

Zavrávoral.

Zalapání po dechu přítomných ho vrátilo do reality.

Severus si všiml, že nejstarostlivější výraz ze všech se zračil ve tváři Lupina. Jeho už tak bledá tvář, poznamenaná blížícím se úplňkem, zešedla. Oči potemněly. Ramena se zakulatila, jakoby nesla o několik křížků více, než tomu ve skutečnosti bylo.

Pod tíhou Severusova pohledu se nikdo neodvážil jeho slabost komentovat.

Úkosem se podíval zpět na Lupina. Blíží se úplněk a on se bojí, že mu nebudu schopen uvařit jeho speciální lektvar, došlo Severusovi. Nesnesl bych být na někom do takovéto míry závislý, blesklo mu hlavou. Merline!!! Zaúpěl v duchu, když si uvědomil, že je na to momentálně ještě hůř než opovrhovaný vlk. Přeruším to zhoubné spojení s Potterem, i kdyby mě to mělo stát život!!! Rozhodl se pevně.

Nahmatal za sebou židli, přesunul si ji před sebe a obkročmo se na ni posadil. Ruce si složil na opěradlo a zapřel o ně bradu. Závrať zvolna odeznívala.

„Pinxton je vesnice s pohnutou minulostí,“ ujal se slova šéf bystrozorů. „Kdysi v ní žila kouzelnická komunita. Naši lidé se však od ostatního světa neizolovali tak, jako je tomu dnes. Chodili do sousedních vsí na trhy, tancovačky, nebo jen tak na návštěvu…“

„A jak dokázali utajit své schopnosti?“ užasla Molly.

„Bylo přísně zakázáno stavět ve vsi nová obydlí, a tak zamezili přistěhovalcům, aby se zde usadili... krom toho vesnici obestírala báje, která naháněla mudlům strach do té míry, že nikdo z nich ve skutečnosti netoužil po tom ve Snodeswicu žít, natož vychovávat své děti.“

„Chtěl jste říct v Pinxtonu,“ opravila ho Molly.

„Snodeswic je její původní název,“ osvětlil Pošuk a dál nepokrytě sledoval kouzelným okem každý Snapeův pohyb.

„Ano,“ potvrdil Pastorek. „Nevíme přesně, co se tehdy stalo, ale domníváme se, že mudlové záviděli kouzelníkům jejich pole, na kterých sklízeli mnohem větší úrodu než oni a ještě k tomu se jim z neznámých důvodů vyhýbali škůdci. Takže z už tak enormního výnosu neměli téměř žádné ztráty. I déšť přišel vždy v tu správnou chvíli a navzdory tomu, že byla jejich vlastní políčka sužována suchem, ta ve Snodeswicu byla vždy vlahá…“

„Takže ve chvíli, kdy chamtivost zvítězila nad strachem, se mudlové rozhodli, že si toto neobyčejné území zaberou pro sebe…“ zadumala se Molly.

„Předpokládáme, že to mělo nějaký spouštěcí mechanizmus, ale vzhledem k tomu, že je to víc jak tisíc let a nedochovaly se žádné písemné záznamy, můžeme se pouze dohadovat. Snad nějaká epidemie, neúroda, válka… nebo shoda více faktorů…“

„V každém případě si za svůj úděl mohli tehdejší obyvatelé do jisté míry sami…“ nadhodil Fred. „Mohli se úplně izolovat a nechlubit se mudlům svými úspěchy, kterých dosáhli kouzly!“ doplnil George Weasley.

„Máte naprostou pravdu, pánové,“ přikývl Pastorek, „přesně tak to vidělo ministerstvo kouzel a rozhodlo se, že vesnici bude chránit před fanatickými kouzelníky, kteří by si mohli celou historii vyložit po svém a zatoužit po odplatě.“

Moody zavrčel a jeho pohled, kterým lustroval Snapea, ještě zintenzivněl.

„Jeden z mých předchůdců se před lety spojil se starostou obce,“ pokračoval Pastorek, který dělal, že počínání svého podřízeného nevidí, „a poskytl mu spojení k nám na ministerstvo. S tím, že byla oprášena zapomenutá legenda a starosta měl oznámit přítomnost čehokoliv nadpřirozeného.“

„Mohou mudlové cítit magii?“ ptala se Molly.

„Ano, vycítí ji a mají z ní strach, tak jako ze všeho neznámého, ale tady nešlo jen o pocity,“ vysvětli ochotně Arthur.

„Záblesky kleteb…“ došlo Hermioně.

 „Přesně tak! Včera večer spustil starosta alarm poté, co viděl barevné záblesky v sousedově stodole. Nejdříve si myslel, že hoří seno, ale paprsky, které probleskovaly trámy, neměly odpovídající barvu. Na nic nečekal a spustil alarm,“ přisvědčil Pastorek.

„Co jste našli, když jste dorazili na místo?“ zeptal se Arthur stísněně.

Pastorkovi se promítl obrázek apokalypsy.

Pach smrti byl omračující. Na trámech visela za nohy přivázaná lidská těla. Muži, ženy, děti… všichni měli svázané ruce, v ústech roubík, aby nemohli křičet. Z hrudníku jim trčel šikmo zabodnutý ocelový hrot směřující k zemi, po jehož drážkách skapávala krev do lavóru pod nimi. Podle hladiny krve se dalo určit, kolik života v obětech ještě zbývá… Nádoby mnohých byly plné, pohled vyhaslý, studený, vlasy zšedivělé hrůzou vzbuzovaly dojem, že jde o mnohem starší lidi, než jakými byli ještě před několika hodinami. Zdánlivě smířená nehybnost těl, odevzdaných do náruče smrti, byla v naprostém kontrastu s bolestně zkřivenou tváří, která vydávala jasné svědectví o tom, v jakých mukách opouštěli tento svět… Kingsley se zachvěl hrůzou, když si uvědomil, že byli nuceni nejen projít peklem vlastního umírání. Ta stvůra, co tohle měla na svědomí, je donutila, aby přihlíželi utrpění svých blízkých.

Objevili jsme pět mrtvých a dvanáct těžce zraněných. Jeden z nich se nedočkal příjezdu mudlovského lékaře.

„Merline!“ vydechla šokovaně Molly a stiskla Arthurovi křečovitě ruku. „Nemyslíte si snad, že by s tím měl Harry něco společného?!“ rozohnila se.

Celá Weasleyovic rodina, včetně Hermiony, se semkla v tiché podpoře Mollyiných slov.

„Je možné, že tam byl…“ připustil váhavě Kingsley. „S tím masakrem ho pochopitelně nespojujeme, ale na druhé straně vesnice se po našem příchodu někdo přemístil. Na místě jsme našli stopy magie, ale nedokázali jsme identifikovat magický podpis uprchlíka.“

„Ha! A na to, že to mohl být Harry, jste přišli jak?“ zatvářila se skepticky Hermiona.

 „Mohl se ho někdo pokusit na to místo vylákat…“ vychutnával si Moody své obvinění a podíval se na Severuse i svým zdravým okem.

„Krom toho, Harry vládne dostatečnou magickou mocí na to, aby dokonale zamaskoval svou přítomnost,“ doplnil Pastorek.

„Ta teorie je poněkud přitažená za vlasy, pánové…“ vložil se do hovoru Albus. „Jsem si téměř jistý, že tyto dva případy nelze spojovat,“ usmál se lišáčky.

„Dva?“ poukázala Molly.

„Pokud mě nešálí smysly, Severus se, jak vidno, našel,“ zablýsklo se Brumbálovi v očích.

„Už jsem si myslela, že se tady neukážeš,“ přivítala, Albuse Minerva.

„Věř drahá, že bych si toto setkání nenechal za žádnou cenu ujít,“ kývnutím hlavy pozdravil Albus přítomné, „ale napadlo mne nejdříve se poptat po Harrym zde, v Bradavicích. Je to paradoxní, ale teď mám mnohem větší možnosti, co se týče pohybu uvnitř hradu. Mohu hovořit s portréty v soukromých komnatách, či pracovnách…“ mrknul na Severuse.

Tíha jeho slov dosedla na Severusova ramena jako olověné závaží. Zatracená Gundhilda z Gorsemooru! Nadával v duchu užvaněné čarodějnici. Zatracený Brumbál!  Vztek se stupňoval. Proklatý Harry Potter!!! Podvědomě vyhledal Harryho portrét. Vážně se tvářící brýlatý kouzelník ho svým klidem popuzoval k nepříčetnosti. Vzteky viděl rudě.

„Merline!“ pročíslo vzduch dvojhlasné vyjeknutí. Molly právě zjistila, kam směřuje Severusův pohled a Draco si uvědomil, kdo zapříčinil Harryho zmizení.

„Klid, není důvod k panice…“ začala chlácholivě Minerva.

„Tento obraz byl vytvořen čistými city. I když je v budoucnu ta možnost, že část Harryho duše oživne jeho portrét, tak k tomu, díky Merlinu, zatím nedošlo. Opravdu není důvod k obavám!“ bouřil Brumbál ze svého rámu.

Čisté city! odfrkl si Severus. Černá magie! Ano, pomocí ní mně obloudil! Harryho ústa se začala roztahovat v nehezkém úsměvu, kterému chyběly rty. Tvář ztrácela barvu a pod bujnou kšticí neposlušných černých vlasů prosvítala bělostná lysina.

Severus zalapal po dechu.

Harry se začal smát a s každým Severusovým nádechem jeho obličej nabíral zřetelnější podobnost s cynickou maskou lorda Voldemorta.

Severusovu mysl obestřely mrákoty.

Jako první se k němu přihnal Draco, jediný pohled na Severusovy rozšířené zorničky mu napověděl, s čím se tady potýká. „Pracoval na léku proti dračím spalničkám několik dní beze spánku!“ lhal Draco, zatímco ho vedl ke dveřím.

~~~

Sotva za nimi zaklaply dveře laboratoře, popadl Severus nic netušícího Draca za přední část hábitu. „Musíme okamžitě jednat! Temný Pán se vtělil do Harryho Pottera…“ šeptl zdrceně.

Draco ho odmanévroval ke křeslu a nešetrně ho tam vmáčkl. Vylovil z galerie flakónek s modrým obsahem a zhruba jednu čtvrtinu odlil do sklenice s čistou vodou. „Vypij to!“

Severus bez zaváhání uposlechl.

„Nezbláznil ses??!“ ječela na Draca ze svého obrazu Gundhilda z Gorsemooru.

„Má abstinenční příznaky…“ s úzkostí se díval na obličej svého kmotra, jehož výraz se začal projasňovat.

„Poznáváš mě?“ ujišťoval se Draco po chvíli.

Severus se zkroutil do klubíčka, hlavu zabořil do černé látky mezi koleny.

„Severusi! Musíš se mnou mluvit!“ naléhal na něho Draco.

Odmítavé cuknutí rameny.

„Severusi…“ Draco se zoufale podíval na Gundhildu.

„Severusi Snapee! Okamžitě se přestaň chovat jako pštros!“ zahřímala ze svého portrétu.

„Potřebuji vědět, co jsi provedl s Harrym...“ Draco si sedl na opěradlo křesla.

Zastřené zaskučení.

„Kde je Harry?“ ptal se v panické hrůze Draco.

Zatvrzelé mlčení.

„Tohle nikam nevede! Ptáš se absolutně nemožně, Draco! Musíš zjistit, jak se cítí!!!“ A podle toho poznáš, jak je na tom Harry, domyslel si Draco.

„Severusi, nemusíš se na mě dívat…“ začal Draco mírným hlasem.

„Myslím, že jsem Harryho ještě nezabil…“ ozval se slabý hlas ze záplavy černé.

„Věřím tomu, že bys něčeho takového nebyl schopen… měl jsi halucinace,“ Draco mu položil ruku kolem ramen.

Severus se začal kolíbat. „Nedokážu rozlišit bludy od skutečnosti...“ zašeptal nevěřícně rozpraskanými rty.

„To je při detoxikaci obvyklý stav… máš i nějaké fyzické projevy?“ ptal se Draco.

„Sucho v ústech, studený pot, křeče ve střevech, bolestné bodání u srdce…“ začal výčet svých potíží Severus.

Draco nadzvedl Severusovi hlavu a vážně se mu podíval do očí. „Jestliže na Harryho zesláblý organizmus přenášíš své potíže, může na tom být zle. Vím, že jsi ho unesl, nebudu pátrat po důvodech, ale musím se k němu ihned dostat!“ snažil se nepanikařit, ale situace se zdála být kritická.

„Tys unesl Harryho Pottera, a přitom sis myslel, že je to ten hadí ksicht?“ snažila se pochopit situaci Gundhilda. „Předpokládala jsem, že ho při nejbližší příležitosti ušoustáš samou láskou k smrti a ne, že ho zabiješ, coby nenáviděného padoucha!“ pošklebovala se mu.

Draco zrudl až po konečky vlasů.

Vlna vzteku, která po jejích neomalených slovech v Severusovi explodovala, byla tak zničující, že ho naprosto paralyzovala.

Nastalo trapné ticho, přerušované pouze omluvami rozpačité Gundhildy z Gorsemooru.

Dlouho potlačované emoce mu vířily hlavou. Namířil na obraz hůlku a nekompromisně vykřikl: „Avada kedavra!“ Paprsek zeleného světla však zasáhl pouze prázdný rám.

Slyšel, jak Draco poplašeně ustupuje směrem ke dveřím.

Tímto brutálním útokem se Severusovi neskutečně ulevilo. Dokonce se mu zdálo, že má po, Merlin ví, kolika dnech čistou hlavu. Jak přišla ta čarodějnice na to, co cítím k Harrymu? Přemýšlel horečně. Před očima se mu začala přehrávat scéna...

„Riskuješ život kvůli němu? Jak zmijozelské…“ posmívala se Gundhilda.

„Harry je v bezvědomí a já cítím, jak se jeho stav každou hodinou zhoršuje, když nic neudělám, zcela jistě zemře!“

„A ty nasazuješ na záchranu jeho života ten svůj? Proč?“ pokračovala čarodějnice nesmlouvavě.

„Protože ho miluju!“

Merline, musel jsem být mimo delší dobu, než si kdo vůbec uvědomuje! Něco takového bych přeci nikdy nemohl vyslovit nahlas! „Abych pravdu řekl, právě teď nedokážu říct, co se stalo doopravdy a co byla jen fantazie vyvolaná absencí povzbuzujícího lektvaru,“ povzdechl si Severus.

„Není to tvá chyba,“ ubezpečoval ho Draco a obezřetně se k němu přibližoval.

„Se svým svědomím se vypořádám sám!“ namítl příkře, „ale i tak děkuji za péči,“ dodal tiše a ponořil se do vlastních úvah.

„Přestaň se laskavě litovat a vyklop už konečně, kde je Harry Potter!“ přikázala nedočkavě Gundhilda, která se vynořila ve svém rámu, jakoby se nic nestalo.

Severus došel překvapivě lehce ke stolu, načmáral na něho několik čísel a podal papírek zpět Dracovi. Čarodějnici nevěnoval jediný pohled.

„Souřadnice?“ ověřoval si Draco. „Vím, že se necítíš dobře, ale nepůjdeš raději se mnou…“ ani nemusel dodávat, že ho nechce nechat samotného v laboratoři plné omamných látek.

„Dokážu se ovládat!“ vybuchl Severus.

„Běž Draco, já tady zůstanu…“ gestem naznačila směr ke dveřím.

„Poslední, co bych právě teď potřeboval, je pečovatelka!“ běsnil dál Severus.

Accio květ raflézie,“ prohodil ledabyle Draco.

„To snad nebude nutné!“ urazil se Severus.

„Omlouvám se, jen se ti to celé pokouším usnadnit,“ vysvětil Draco a nechal veškeré zásoby zhoubné přísady zmizet. Otevřel galerii a zbylé lahvičky si začal ukládat do skrytého prostoru v hábitu.

Cítil, jak se Severus napjal, jeho chování však nekomentoval.

„A co když bude Severusovi zle? Neměl by pozvolna snižovat dávku? Přeci jenom už není nejmladší…“

„Myslím, že by to už Severus neměl nikdy brát! Zkusím jeho mysl ošidit…“

„Já jsem tady a příčetný…“ přerušil jejich dialog Severus.

„Chceš povzbuzující lektvar podávat v malých dávkách Harrymu?“ vydechla ohromeně čarodějnice. „Geniální!“

„Takový jsem já,“ rozzářil se i přes svou únavu Draco.

„To nepřipustím!“ zamítl rázně Severus a chytil se se zkřivenou tváří za srdce.

„A co když není závislý na tom modrém patoku, mohl by to být stejně dobře také vliv Fenylethylaminu,“ nadhodila Gundhilda. A v pudu sebezáchovy raději pro Syndrom zlomeného srdce použila jeho latinskou formulku.

Její pokus o diskrétnost se evidentně minul účinkem.

Draco opustil laboratoř těsně předtím, než začal Mistr lektvarů bezhlavě metat na obraz vše, co mu přišlo pod ruku. Alespoň Severuse ta babizna zaměstná a on nebude myslet na to, jak si vyrobit nějakou substituci za ten pitomý povzbuzující lektvar, snažil se vidět v příšerném portrétu nějaká pozitiva.

»•«

Zvuk, který signalizoval přítomnost dalšího kouzelníka, vrhl podřimujícího Harryho do reality.

„Venku je pan Draco Malfoy,“ informoval Dobby o oktávu vyšším tónem, než bylo běžné.

Harry mávnutím hůlky zrušil ochrany. „Přivedeš ho, prosím?“ požádal skřítka.

Dobby neochotně seskočil z postele.

„Draco je přítel. Říkal jsi přeci, že je hodný po matce, ale uvažuje jako jeho otec,“ připomněl Dobbymu jeho slova.

„Pan Potter by neměl být tak důvěřivý... ale kdyby se pan Malfoy pokusil ublížit panu Potterovi, tak ho Dobby zastaví,“ zahrozil skřítek bojovně pěstí.

 

~~~

„Harry…“ pozdravil o chvíli později Draco ležícího chlapce.

Dobby se vyškrábal na postel a usadil se v bezprostřední blízkosti Harryho, ve tváři neúprosný výraz.

„Nečekal jsem tě tady,“ Harry se zapřel o lokty. „Poslal tě Ron?“ hádal.

„Přinesl jsem ti něco, co ti uleví,“ nalil na lžičku modrou tekutinu a vložil ji Harrymu do otevřených úst.

„Přišel jsi mě dorazit na Severusův rozkaz?“ ptal se hořce Harry, i přesto, že cítil okamžitou úlevu.

„Dorazit? Děláš si srandu? Severus málem zemřel, když na sobě zkoušel neotestovaný lektvar!“ Draco si sedl unaveně do nohou postele.

„Pan Draco nemluví pravdu,“ ozval se Dobby. „Pan Snape byl opravdu chvíli mrtvý, ale madam Pomfreyová ho nenechala odejít.“ Dobby se rozběhl hlavou proti zdi.

„Nenech ho, aby si ublížil,“ křikl Harry na Draca a dral se neohrabaně z postele.

„Dobby je špatný skřítek!“ bušil v pravidelném rytmu hlavou o zeď.

„Zastav ho,“ vřeštěl Harry.

Oba by potřebovali svěrací kazajku, prolétlo Dracovi hlavou... no, možná by nebyla marná i pro Severuse... pevně rukama obemknul zmítající se tělo ušatého stvoření a zvedl ho do výšky.

Pod jeho vahou spadl pozadu do postele.

Náhle se Dracovi vrátily dávno ztracené vzpomínky.

„Dobby, je možné, že jsi mě někdy choval, když jsem byl malý?“ zeptal se a stále svíral skřítka ve své náruči.

„Pan Draco, byl rozkošný malý kouzelník,“ zatřásl ušima dojatě Dobby.

„A vyprávěl jsi mi pohádky..“ pokračoval zasněně Draco.

“Pan Draco měl moc rád pohádky,“ přisvědčil Dobby.

„Mohl bys mi nějakou povědět?“ Draco se vyškrábal na volnou polovinu postele a pohodlně se uvelebil.

Dobby se posadil do volného prostoru mezi nimi, pohledem si vyžádal Harryho souhlas.

 

„Mohl bys, prosím, vyprávět tu o fénixovi, draku, želvě a tygru? Nemůžu si pomoct, ale musím na ni stále myslet,“ požádal Harry.

 

Skřítek nadšeně přikývl a tichým tenkým hláskem začal vyprávět:

 

„Znamení zlá, když svedou tě z cest,

na ruce temné znamení, kolem srdce z ledu pěst.

Když soumrak má moc i nad tvým stínem,

spravedlnosti se propadáš, jež zve se osudu mlýnem.

 

Když zlé myšlenky jak had i tvým snům daly tvar,

kamenný chlad klid tvé duši vzal.

Jen nebeská záře tě může na správnou cestu vrátit,

tvůj osud temný nenadále zvrátit.

 

To fénix z popela vstává,

znamení svým zpěvem dává.

Volá své mocné druhy,

by vyléčili světa chmury.

 

Přichází zelený drak,

síly a nezlomnosti znak.

Po něm tygr běloskvoucí,

symbol odhodlání a vytrvalosti nehynoucí.

Nakonec želva tajemná,

jejíž moudrost a rozvaha je nezměrná.

Fénix je láska – souznění,

spojení, které žádná síla světa nezmění.

 

Když fénixova křídla nad hlavou ti zašustí,

a celou svou nemocnou duši všanc mu přepustíš,

pak důvěru tvou druhou šancí ti vrátí,

slzami svými, jež tvé rány skrápí.

Zlověstný had z mysli tvé se vytratí,

srdce se vyprostí z ledových opratí.

Nekonečná záře v temnotách tě oslní,

v duši tvé klid a mír se rozvlní.

 

Když fénix, drak, tygr a želva stejné přání vyjeví,

jejich společná touha nejmocnější síly probudí.

V ten ráz temnota světlem se stává,

zlu se v ten moment dechu nedostává.

Však pouze Merlin může to rozhodnutí vznést,

zda budeš smět dál strasti světa nést.“

 

Dracovi se kutálela po tváři slza.

„Dobby je špatný skřítek…“ začalo stvoření vyvádět a vyskočilo na křivé nožky. „Dobby rozplakal kouze…“

Draco ho opět sevřel v náručí. „Jsem ten nejšťastnější kouzelník na světě!“ Dobby, ty máš ten klíč!“ vydechl.

„Dobby nemá žádný klíč, Dobby jen vypráví pohádky,“ vyvracel mu zmateně skřítek.

»•«

Pokračování zde

Poslední komentáře
05.02.2016 14:40:17: Severusova "konývka" se smetanou mě zaujala smiley. Jakoby byla autorka z Moravy a to je sympatické ...
18.03.2012 21:28:33: Páni, to je také skvelé! Moodyho by som ale najradšej nakopala! To kde chodí na tie konšpiračné teór...
02.03.2012 21:27:31: Nex – to mě mrzí,smiley doufám, že tě příběh opět chytne... POPO – jsi prostě dobrá!!!smiley sisi/...
02.03.2012 17:36:01: Stále tenhle příběh čtu, i když přesnější by bylo říct pročítám. Z nějakého důvodu mě tu totiž nebav...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.