Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 21 - 33

24 - Stříbrný tygr

Děkuji všem čtenářům a betám Janpis a Báře za trpělivost...  tato kapitola patří tak jako obvykle našim komentujícím: Airiny, aMaja, Anfulka, Anneanne, Atet, Bacil, Elza, Enedaka, Eset, Gleti, Janpis, Kitti, Midnighttess, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, nadin, Nex, POPO, raven9, sisi/ctenar, Slimča, Vinka, Yurd.

Brzy se uzdrav Niki... jsem v duchu s tebou...

»•«

„Vítej příteli,“ hlaholil Tod v ústrety Luciusovi, sotva vstoupil do jeho ponurého podzemního království.

Lucius k němu přistoupil váhavým krokem. „Otče,“ sklonil hlavu, na paměti heslo: „Mrtvý svědek, dobrý svědek.“

„Proč tak zkroušeně? Dnes budeme slavit!“ skřehotal Tod radostně.

„Otče?“ nadzvedl Lucius obočí.

Před albínem se objevil důvěrně známý kulatý stolek, na něhož rozmáchlým gestem hodil nové číslo Denního věštce. „Náš plán vychází! Jsou první mrtví a kouzelnickou společnost zachvacuje panika!“ zasmál se afektovaně.

„Gratuluji, Otče. Bylo mi ctí účastnit se tvého plánu!“ nasucho polknul a pokusil se vyloudit úsměv. Měl strach. Strach o svůj život. Měl strach o život svého jediného syna. Odehnal jsem ho snad od sebe naprosto zbytečně? Chtěl jsem zachránit alespoň jeho, ale neuvrhl jsem ho tím do ještě většího nebezpečí? Tyto otázky si kladl za bezesných nocí od chvíle, kdy si uvědomil, že v jejich rodokmenu jsou bílá místa. Určitě je má a Dracova krev tak neposkvrněná, jak mi otec vštěpoval? Je možné, že se do našeho rodu dostal mudlovský šmejd? Proč by jinak vzniky ty mezery v naší linii? Nebo snad mám mezi předky někoho bez kouzelnických schopností? Luciusovy obavy se musely zrcadlit i v jeho tváři.

 „Řekl jsem, že budeme slavit!“ Luciusovi se nečekaně objevil v ruce stříbrný pohár a Tod mu tím svým do něho teatrálně v přípitku uhodil.

Lucius pozvedl svůj kalich a hledal vhodná slova, kterými by dal najevo očekávané ovace, ale nějak ze sebe projev radosti ne a ne vydolovat. Tušil, že ho buď zabije Tod jako nepohodlného svědka, nebo ho časem dostihne nemoc, kterou pomohl rozšířit.

„Nemusíš se obávat, ten požár nikdo neuhasí!“ pronesl Tod potěšeně v reakci na nedostatek nadšení svého společníka, evidentně spokojený ve svém monologu.

Jako by snad bylo něco takového od začátku možné, pomyslel si Lucius a upil ze svého poháru. Vzdorovat infekci, po které se sesypal odolný organizmus horského obra, se zdálo naprosto nemožné. Při minulém setkání se sice albínovi chlubil, že tvora zabil pouhými třemi zakázanými kletbami, ale pravdou bylo, že by pošel i bez jeho zásahu, ale to si uvědomil až později. Ještě, když kouzlem vykopával jeho hrob, se cítil jako neohrožený zabiják obrů. Lucius se ztratil ve svých vzpomínkách. Udělal vše, co mu bylo nakázáno, ale tváří v tvář následkům pochopil, proč musel podniknout cestu do Rumunských hor.

Aby Tod umocnil svá slova, zapálil přímo na svém stole hrůznou pochodeň ve tvaru pařátu.

„Když jsem byl dítě, dávala mi chůva pít krev obra. Věřila, že mě posílí...“ plynul Todovi ze rtů ortel, „jenže potom jsem dostal obyčejnou rýmu, má chůva mi v dobré víře dala vypít krev a mně bylo během chvíle mnohem hůř. Tehdy jsem si prvně uvědomil, že tato kouzelná tekutina nepomáhá v pravém slova smyslu, ale jen znásobuje stávající stav. Když jsi zdravý, tak se po ní cítíš ještě silnější, ale pokud jsi jen trochu nemocný, skolí tě!“

Luciusovi se sevřelo srdce. Právě porozuměl na první pohled bláznivému rozkazu. Chápal, proč musel předat infekci obrovi, počkat až se u něho projeví příznaky, odebrat mu několik vzorků krve a ještě než se tekutina srazí, aplikovat ji drakům z rezervace. Infekce se takto posílena stala nebezpečnější, než jakákoliv smrtelná kletba, kterou si dokázal představit. Není proti ní žádné obrany! Jen čistá krev mohla kouzelníka ochránit! Ale je možné, že existuje nějaký rod, do kterého se za staletí nevloudil ani jeden nečistý kouzelník, nebo, nedej Merlin, rovnou mudla, když i Malfoyové měli, a jistě ne bez důvodu, vymazaná některá jména v rodokmenu?

Z Todova výrazu čišelo maximální uspokojení. S lehkým úsměvem usrkával ze svého poháru, jeho postoj vyjadřoval jediné – pán světa.

Luciuse zachvátila panika. Proč jen někdo něco nedělá! Copak nemají u svatého Munga odborníky na kouzelnické nemoci?! A co dělají laboranti, krom toho, že si v baňkách tajně pálí kořalku?! Co dělá, pro Merlina, Severus?!!! rozhorlil se Lucius v duchu. Musí přeci existovat někdo, kdo tuto zrůdnost zastaví… Pohlédl Todovi do tváře.

Zář plamenů podtrhovala bledost albínovy kůže a zrcadlila se v už tak nebezpečně krhavém pohledu.

Lucius se zachvěl. Je jediný, kdo má tu moc tuto stvůru zastavit. Jen on zná princip, jakým se zrodila nákaza a na základě toho by se dala vytvořit protilátka. Lucius se upnul na tuto spásnou myšlenku a napřáhl svůj pohár k přípitku.

„Tak se mi líbíš, synu,“ pochválil ho Tod. „Pro dnešek máš volno. Jdi, odpočiň si, epidemie dračích spalniček odvede všechnu práci za nás!“ vtiskl mu do ruky přenášedlo.

Lucius toporně kývnul a odešel do prostor vyhrazených k přemístění. V pravé ruce křečovitě svíral přenášedlo, které dostal od Toda. Předmět, který ho mohl odnést …Merlin ví kam. V levé ruce držel svou životní pojistku. V hlavě si osnoval plán. Použije přidělené přenášedlo a během cesty v meziprostoru aktivuje to své, rychle pošle vzkaz a bude pomocí albínova přenášedla pokračovat v původním směru. A to, ať ho cesta dovede, kam chce... Přeci jenom platilo a stále platí rčení: „Mrtvý svědek, dobrý svědek.“ Lucius byl připraven na vše...

»•«

Severus otevřel s námahou oko a přes obličej mu přelétl stín bolesti. Beze slova ukázal na galerii nad umyvadlem. Draco mu okamžitě podal již důvěrně známou kulatou baňku s modrým obsahem. „Dnes je to ale poslední!“ procedil varovným tónem a odvrátil od něho oči.

„Ti mladí jsou stále drzejší, Severusi! Jak si můžeš něco takového nechat líbit?“ prskala jednooká čarodějnice ze svého obrazu. „A navíc jsem přesvědčená, že se obecně účinky květu raflézie přeceňují!“

„Prosím?! Můžeš mi vysvětlit, proč do sebe liješ v takovém množství látku, na kterou vzniká závislost? Nepochybně si neuvědomuješ skutečnost, že když překročíš určitou hranici, není cesty zpět!!“ vychrlil ze sebe Draco řečnickou otázku. Pár vět, na které jeho rozum odmítal slyšet odpověď, avšak srdce bilo na poplach. Severus hraje vabank!

„Jsem si jistý, že jsme na toto téma již hovořili, pane Malfoyi,“ odvětil úsečně, „absolutně odmítám dohadovat se s vámi o účincích lektvaru, který jsem připravoval mnoho let předtím, než jste přišel na svět, mladý muži.“ Unaveně si promnul obličej a pak smířlivě pokračoval. „Vím, že se o mě bojíš, Draco, ale věř, že skutečně neužívám ani o kapku víc, než je za daných okolností nezbytně nutné.“ Vrátil mu prázdné laboratorní sklo.

„Neodpověděl jsi mi na otázku, jestli je ta věc návyková?“ nedal se odbýt Draco. „Jen mě, pro Merlina, ujisti o tom, že ten lektvar obsahuje i látku, která zabraňuje vytvoření závislosti!“ úpěnlivě dokončil Draco.

Gundhilda z Gorsemooru se sípavě nadechla s úmyslem spustit svou tirádu.

„Dost už o tom!“ utnul nekompromisně jejich rozhovor Severus. „Oba!!!“ zpražil vítězně se usmívající čarodějnici.

Draco věděl, že tuto bitvu prohrál. Bez dalších komentářů šel přidat několik kapek do rozpracovaného lektvaru.

Gundhilda se k nim ostentativně otočila zády, dávajíc tak najevo svou nevoli.

»•«

Lucius tvrdě dopadl na promrzlou půdu na dohled od Bradavického hradu. Vteřinu dvě ležel bez hnutí a pokoušel se vytlačit z mysli nezaměnitelné křupnutí kosti levé ruky, které následovalo po jeho přistání. Výroba přenášedel nikdy nebyla jeho silnou stránkou a změnit jím směr letu bylo obzvláště obtížné.

Nesmíš ztrácet čas! Povzbuzoval sám sebe.

Zatímco se zvedal, vytáhl neporaněnou rukou hůlku a frustrovaně vykřikl: Expecto patronum!“ doufal, že je jeho nový patron natolik silný, aby zvládl doručit krátký vzkaz.

Z konce hůlky vyletěl stříbřitý obláček, zformoval se do podoby mohutného tygra a pohlédl svému pánu do očí.

»•«

Draco přidal kapátkem do lektvaru pět kapek dračí krve, a spokojeně sledoval nyní již podstatně klidnější reakci. „Mám přidat další, nebo až za chvíli?“ žádal si svolení k dalšímu kroku. V duchu doufal, že když dá najevo určitou dávku pokory, uklidní tak rozjitřenou atmosféru.

Severus nabízený smír pochopil, nemínil však obrat v chování svého kmotřence nijak komentovat. Namáhavě vstal, aby vyhodnotil situaci. Když se však těsně před jeho obličejem za doprovodu ohlušující detonace objevil monstrózní stříbrný. tygr, spadl zpět do svého křesla.

Tygr se pátravě rozhlédl po místnosti, na okamžik spočinul pohledem na zkoprnělém Dracovi, nedůvěřivě si prohlédl Gundhildu z Gorsemooru a zaměřil, s otázkou v očích, pozornost na Snapea.

„Oba jsou prověření,“ odtušil Severus patronovu nejistotu.

Tygr pokýval hlavou a pronesl nezvykle hlubokým, zjevně změněným hlasem: „Dračími spalničkami byl nakažen nejprve obr, po něm drak. Odpovědi nalezneš v Rumunsku! Hodně štěstí, příteli!“ než se definitivně rozplynul, pohlédl letmo na Draca a sotva patrně kývnul hlavou.

„Severusi, ty víš, čí to byl patron?“ zeptal se zmateně Draco. „Vyzařovalo z něho cosi důvěrně známého, ale přesto...“ potřásl hlavou.

V odpověď se mu dostalo pouze zamítavé zavrtění hlavou.

„Ty víš, kdo to byl!“ obvinil Severuse nesmyslně Draco.

Severus si s povzdechem, doprovázen párem rozzlobených šedých očí, došel pro další várku povzbuzujícího lektvaru. Na ex do sebe obrátil další dávku, opláchl si obličej studenou vodou. Při letmém pohledu do zrcadla strnul. Ne, že by si myslel, že by na něho byl někdy příjemný pohled, ale bledá tvář se strhanými rysy, s obrovskými kruhy pod očima, jejichž zorničky byly natolik rozšířené, že nebylo vidět bělmo, naháněla hrůzu.

„Přemýšlíš, jestli jsi omylem nevylil lektvar, který z tebe udělá krasavce?“ ptala se jedovatě Gundhilda.

„Chceš snad naznačit, že bych ho potřeboval?“ vracel jí bez zaváhání. Opřel se o okraj umyvadla. Harry! zvolal těsně u tunelu, který vedl do Nebelvírova vědomí. Zvláštní, pomyslel si. Ještě nedávno se mu zdálo být toto spojení pevné, téměř nezničitelné a nyní ho vnímá jako něco křehkého, o co se bojí. Harry! zvýšil intenzitu hlasu.

Nic. Pouze všeříkající ticho, takové, které provází hluboké bezvědomí. Moc času nezbývá, uvědomil si s hrůzou a bryskně se vrátil do reality.

Přistoupil k bojovně vypadajícímu mladíkovi a pokusil se o smířlivý tón. „Draco, nemyslíš, že v tuto chvíli není důležité, kdo zprávu poslal, ale jaké možnosti nám svým sdělením poskytl?“

„Mohl to být ot...“

„Nevím, kdo to byl a popravě to ani vědět nechci!“ přerušil jeho úvahu Severus. „Jediné, co je pro tuto chvíli podstatné, je udržet náš zdroj v bezpečí, a to uděláme tak, že po jeho identitě nebudeme pátrat,“ úpěnlivě se zadíval na Draca a doufal, že pochopí nevyřčené. „My se teď musíme zaměřit jen na to, co máme vykonat.“

„Dobrá... ale stejně by bylo hezké kdyby...“

„Rozumím ti, Draco, ale nerad bych, aby sis dělal marné naděje,“ oba muži setrvali několik okamžiků v příjemném mlčení, každý ponořený do svých myšlenek, ze kterých je vytrhlo až hýkání jednooké čarodějnice.

„Jistě! Jistě! Jistě! Použijeme katalyzátor!“ smála se hystericky Gundhilda z Gorsemooru ve svém obrazu, „přidáme do lektvaru krev obra! Jak je možné, že VÁS tahle možnost nenapadla???! Měli jste to udělat hned!“

Severus se pobouřeně napřímil. „Drahá, oba dobře víme, že krev obra má moc znásobit účinky každého lektvaru, a to si u tohoto, už tak nestabilního léku, dost dobře nemůžeme dovolit! I to je jeden z důvodů, proč se začala tato tekutina nahrazovat podobnou, nicméně o poznání bezpečnější krví testrála.“

„Ten, kdo tohle vymyslel, musel být génius! Dostal nás do slepé uličky,“ konstatoval fascinovaně Draco. „ K uvaření lektvaru je potřeba dvou složek, které vedle sebe nikdy nemůžou fungovat! I kdyby se nám to nějakým zázrakem podařilo a nevybuchli jsme i s celým hradem, pak je víc než pravděpodobné, že by kombinace byla pro lidský organizmus smrtelná...“

Severus si založil ruce v jeho typickém gestu a po chvíli přemýšlení si vyměnili s Gundhildou z Gorsemooru spiklenecký pohled.

»•«

Okamžitě poté, co Lucius vyslal svého patrona se zprávou, odhodil přenášedlo, které ho odklonilo z původní trasy a aktivoval přenášedlo od Toda Verklärunga, aby pokračoval ve směru, o kterém netušil, kam ho dovede. Cesta se zdála být nekonečná a bolest, kterou mu způsobovalo zranění, jeho utrpení ještě prohlubovalo.

Po dalších několika minutách se přistihl při myšlence, že je mu jedno, kde z koridoru vypadne, ale hlavně, ať je to už za ním.

Dopad byl tentokrát mnohem hladší.

Otevřel oči. Byl obklopen temnotou, cítil chlad a plesnivou vlhkost. Snažil se zaostřit, aby zjistil, kde to vlastně je. V nastalém tichu zněl jeho přerývaný dech jako uragán.

„Máš zpoždění…“ rozezněl se prostorem v ozvěně Todův nezaměnitelný hlas.

Lucius se podíval směrem, odkud tušil zdroj zvuku. Křídově bledý obličej svítil ve tmě jako posmrtná maska. „Byl jsem napaden,“ odvětil pohotově a horečně přemýšlel, jak vysvětlí použití kouzla „Expecto patronum“.

„Napaden? Kým?“ vyštěkl Tod nedůvěřivě a pomalým krokem se k němu nebezpečně přibližoval.

„Nevím, kdo má tu moc vytáhnout kouzelníka během přemístění,  snad bystrozoři v civilu... trvalo to jen krátce a byl tam zmatek... zlomili mi ruku...“ Lucius se odmlčel. „Byli tam mozkomorové! Jen díky nim jsem vyvázl.“

Tod ho bezcitně chytil za paži, kterou měl Lucius těsně přimknutou k hrudníku a zdravou rukou si ji chránil.

Bolest byla nesnesitelná.

Trýznivý sten se odrazil od zdí v hrůzné ozvěně a podtrhoval už tak bezútěšnou atmosféru.

„Tvou hůlku!“ nařídil Tod.

Lucius uposlechl.

Prior incantato,“ pronesl Tod klidným hlasem. I přesto, že má tato kletba obvykle moc vyvolat pouze jedno jediné kouzlo, začala se nad magickým předmětem vznášet v rychlém sledu jejich jména. Nejprve vylétl nápis naposled použitého Expecto patronum, po něm Assa in tuo succo, Bombarda, Lumus, Carpe Retractum a další buď útočná, nebo naprosto běžná kouzla používaná v kouzelnických domácnostech.

Lucius děkoval Merlinovi, že si přenášedlo, které ke svému zastíracímu manévru použil, připravil před dlouhou dobou. Doufal jen, že tolik kleteb nedokáže vyvolat ani albín se svou enormní magickou silou. Pevně semknul víčka, aby si přichystal představy, které Todovi nastrčí při prvním náznaku mentálního útoku.

Minuta...

Dvě...

Když se očekávaný útok nedostavil, překvapeně zamrkal a zahleděl se do Todova povýšeného výrazu.

„Mám i tak dost svých nočních můr a poslední, po čem toužím, je brát na sebe i ty tvé,“ vysvětlil lapidárně. „I když by mě občas zajímalo, co přede mnou skrýváš, ale bojím se toho, že bys mě pak přestal bavit, Luciusi,“ zamyslel se Tod. „Jsi tak zvláštní, jiný, než všichni ostatní... Jen se nemůžu rozhodnout, jestli je to dobře nebo špatně!“

„Otče?“

„Dnes poprvé jsem měl pocit, jako bych ti nemohl důvěřovat. Jako bys měl nějaký svůj skrytý plán... jistě, tvé sebeovládání je stále dokonalé, ale tak nějak...“ Tod se k němu naklonil, „nevím, jak to říct, ale tak nějak jinak zaváníš… cítím z tebe strach!“

„Máš pravdu, Otče, skutečně mám obavy!“ Lucius se rozhodl jednat podle hesla: „Nejlepší lež je poloviční pravda.“ „Nedávno jsem zjistil, že jsou v mém rodokmenu bílá místa...“

„Bojíš se nemoci, kterou jsi pomohl rozšířit? Uklidní tě můj slib, že ti pomohu v případě, že se nakazíš?“ usmál se na něho vlídně Tod.

„Pomůžeš?“ chytal se Lucius naděje na existenci vysněného léku.

„Pomohl bych ti zbavit se bolesti a ukrátil bych ti agónii umírání,“ vysvětlil Tod smířlivě, jako by byla vražda ten nejmilosrdnější čin, jakého je schopen.

„Děkuji, Otče,“ zmohl se po chvíli Lucius na odpověď.

»•«

„Draco, mohl bys, prosím, zajít za Hagridem a požádat ho o několik zkumavek krve?“ promluvil Severus o poznání živějším tónem. „Předpokládám, že transfuzní kouzlo pro tebe není neznámé.“ Aniž čekal na odpověď, došel překvapivě pružným krokem ke skříni s pomůckami.

Mladší kouzelník ho se smíšenými pocity následoval.

„Když řekneš, že je to pro Harryho, tak ti vycedí bez zaváhání i několik litrů,“ snažil se uklidnit jeho obavy Severus a manévroval ho k východu.

Sotva se za mladíkem zaklaply dveře, vytáhl hůlku, pečlivě je zamkl a zabezpečil heslem. Vrátil se ke skříni s pomůckami a ze spodního regálu vyndal zaprášenou baňku s rudou tekutinou s nápisem „obr horský – krev“.

„Nemyslíš, že si ten hoch zaslouží více tvé upřímnosti?“ vyjela na něho Gundhilda. „Poslal jsi ho pryč právě takovým způsobem, jakým to učinil jeho otec. Jak mu asi bude, až se vrátí a zjistí...“

„Že jsem i s laboratoří vyletěl do povětří?“ propaloval Severus společnici pohledem.

„Neviděla bych to tak černě, víš přeci, že mínus a mínus bývá v mnoha případech...“

„Plus,“ doplnil ji Severus klidně. „Jistě, že jsem si této skutečnosti vědom. Když už jsme u tohoto tématu, již mnohokrát jsem se tě chtěl zeptat, jestli právě tato poučka byla ta poslední, na kterou jsi myslela při vaření svého osudového díla?“ přes tvář mu přelétl vítězný úsměv.

„Pokud neumíš číst, drahý Severusi,“ odpovídala úsečně Gundhilda a hákovitým prstem ukázala na drobnou cedulku připevněnou na masivním rámu obrazu, „pak je mi ctí připomenout ti fakt, že jsem zemřela v roce 1639. A pokud ani počty nejsou tvá silná stránka, napovím ti, že tomu bude bezmála čtyři sta let,“ z každého jejího slova odkapával jed. „Předpokládáš snad, že si po tak dlouhé době budu pamatovat kdejakou pitominu?“

Severus mlčky odebral z kotlíku zhruba dva decilitry vzpouzejícího se lektvaru a přendal do menší nádoby.

„Budeš tu krev ředit?“ ptala se s profesionálním zájmem čarodějnice.

„Ne!“

„Já si to vážně nepamatuji, Severusi,“ povzdechla si Gundhilda. „Než jsi mě našel v té místnosti plné haraburdí povalovat se na jednom z regálů, neměla jsem s kým promluvit. Pcha, prý komnata nejvyšší potřeby! Co já vím, tak mě nikdo nepotřeboval několik set let! Nemám jiný portrét, a chodit i do ostatních portrétů zde v Bradavicích mi bylo umožněno až ve chvíli, když jsi mě poprvé umístil na zeď. Většinu času jsem se bavila tím, že jsem si vymýšlela historky. Za ta léta nedokážu rozlišit pravdu od fikce,“ povzdechla si čarodějka.

„Krev obra nemá význam ředit. Funguje jako katalyzátor. Jedna kapka má tytéž účinky jako celý džber,“ vysvětlil s nenadálou trpělivostí Severus a nabral krev z lahvičky do kapátka. „Nicméně to neznamená, že s ní budu plýtvat,“ dodal, když slyšel, jak se Gundhilda nadechuje, v předzvěsti další otázky.

 „A nemohl bys...“ začala nejistě Gundhilda.

„Nějak celý experiment zabezpečit?“ doplnil její úvahu Severus. „Jistěže mohl, ale nemám dost času a energie na to, abych vykouzlil kolem kotlíku dostatečně silný štít.“

„Riskuješ život kvůli němu? Jak zmijozelské…“ posmívala se Gundhilda.

„Harry je v bezvědomí a já cítím, jak se jeho stav každou hodinou zhoršuje, když nic neudělám, zcela jistě zemře!“ rozhorlil se Severus.

„A ty nasazuješ na záchranu jeho života ten svůj? Proč?“ pokračovala čarodějnice nesmlouvavě.

„Protože ho miluju!“ vyhrkl Severus bez rozmyslu.

„Cože ho? Jak jsem bez této informace mohla žít, Severusi?!“ Gundhilda se na chvíli odmlčela. „I když já nejsem tak úplně živá. Zajímavé, láska mě vůbec nenapadla… Je snadné na ni zapomenout. Nemyslíš?“ Počkala, až se k ní Severus obrátí a bude jí věnovat plnou pozornost. „Máš svůj portrét?“ vypálila nečekaně a zdánlivě tak změnila téma hovoru. Oba však věděli, kam svou otázkou míří. Jsou tvé city opětované, Severusi? V případě, že Harry přežije, pověsil by si tvůj portrét ve své blízkosti? Dalo se číst mezi řádky.

„Ne! A pokud mě omluvíš, opravdu spěchám!“ odsekl Severus, obrátil se k ní zády a křečovitě sevřel prsty desku stolu.

»•«

„Luciusi, opravdu se mi nelíbíš,“ pohlížel mu zblízka do tváře Tod a jakoby mimochodem mu neverbálním kouzlem scelil zlomenou kost. „Lepší?“

„Ano, Otče.“

 „Co si trochu povyrazit ve tvém oblíbeném stylu?“

„Otče?“

Tod mu nabídl rámě a Lucius se do něho zavěsil.

Oba muži se přemístili.

»•«

Minerva seděla za stolem své kanceláře a poslouchala štěbetání obrazů. Doba, kdy jí přišly jejich řeči k nesnesení, byla v nedohlednu.  A to i přesto, že uplynulo jen pár hodin od chvíle, kdy si sjednala před obrazy bývalých ředitelů respekt a následně se s nimi dokázala smířit. Dokonce se přistihla při tom, jak se jejich více či méně přátelským potyčkám usmívá.

„Vypadáš spokojeněji, než si tě za posledních sedmdesát let pamatuji,“ pochválil Minervu Brumbál ze svého rámu.

„Také se tak cítím,“ odvětila mu Minerva a vyslala na něho hřejivý úsměv. Varhánky kolem očí se jí prohloubily.

„Už chápeš, proč jsem tak rád zůstával s portréty bývalých ředitelů o samotě?“ Brumbálovi se zalesklo v oku.

Ten starý ješita! Pomyslela si Minerva. Stále ještě potřebuje, abych ho ujišťovala o štěstí, které mi přináší jeho přítomnost. „Až na jeden portrét,“ prohlásila nekompromisně.

Dotčené ticho.

Minerva se neubránila smíchu a bez dalšího vysvětlování ukázala na obraz, jehož podobizna byla ponořena do podivné mlhy. „Nevím, kdo to je a co od něho můžu očekávat. Navíc se nehýbe, ani nemluví...“ zadumaně k němu přistoupila.

„Drahá, myslím, že se prozatím budeš muset spokojit s fakty, které máš,“ vrátil se Brumbálovi jeho vlídný úsměv.

„A to?“ ptala se Minerva v naději, že se tentokrát dozví víc než jen jméno jeho tvůrce.

„Fakt, že by Harry nevykouzlil nic nebezpečného, ani záludného. Nemá to prostě ve své povaze,“ prokoukl její malou lest. „Neboj se, myslím, že se i toto tajemství brzy odhalí. Tedy alespoň já v to pevně doufám,“ zasnil se bývalý ředitel.

Minervě přelétl po páteři mrazivý záchvěv očekávání. Umínila si, že bude obraz raději  sledovat. Byla si jistá, že by Harry nikdy nevykouzlil záměrně nic, co by mohlo ohrozit ji samotnou nebo dokonce celou školu, ale vědomí jeho magické síly a rošťáren, kterých se v této škole navyváděl, jí na klidu nepřidalo. Ba právě naopak.

»•«

„Kde to jsme?“ byla první Luciusova otázka, sotva hladce přistáli na pevné zemi.

„Toto je Pinxton,“ ukázal na vesnici před nimi. „Jsme na východní hranici anglického hrabství Derbyshire,“ upřesnil. „V anglosaských dobách tu byla malá kouzelnická komunita, která se živila převážně obděláváním půdy. Ovšem v té době se jmenovala Snodeswic. Později si na toto území kladl nárok William Peveril, jemuž patřila všechna okolní panství. Byl to zřejmě on, kdo kouzelníky vyhnal a vesnici přejmenoval na Pinxton.“

„Pomsta?“ odtušil Lucius.

„Přepíšeme jméno na mapě zpět na Snodeswic,“ kývl souhlasně Tod.

Oba muži se nad tou představou usmáli.

„Ale žádné zakázané kletby, chci si to užít bez vyrušování rudých bystrozorských kabátců,“ instruoval ho cestou k vesnici Tod.

Ve chvíli, kdy se Lucius odvrátil, vybavila se mu opět ona bílá místa v rodokmenu, která mu nedala spát. NE! Okřikl se. Mudlovský šmejd zůstane mudlovským šmejdem, i kdyby ho náhodou porodila čistokrevná čarodějnice!

„Já ze severu a ty z jihu,“ navrhl posunky Tod.

Ale co bys udělal, kdybys narazil na někoho, kdo bude podobný tvému synovi? Ublížil bys někomu, kdo by mohl být členem tvého rodu? Zabil bys ho?? Sprovodil bys ze světa vlastní krev jen proto, že není čistá? A když jsme u té absolutní neposkvrněnosti – zabiješ sám sebe? Pokoušelo ho svědomí.

»•«

„Bojíš se, že by si tvůj portrét nikdo nepověsil na zeď?“ tnula do živého čarodějka.

Severus nechal frustrovaně dopadnout krůpěj rubínové tekutiny do nestabilního lektvaru.

Otázka čarodějnice ho drásala zevnitř. Hlavou mu prolítla myšlenka, jestli je bolestivější mít rozervanou duši, nebo být rozerván na kousky fyzicky. A má vůbec nějakou? Dokázal by tím černým a zkaženým, co v něm bezesporu je, oživit svůj portrét? A to bez ohledu na to, jestli by o něj měl někdo zájem nebo ne?

Teď to přijde! Napřed rána, pak chvíle bolesti a...

NIC!!!

Severus zalapal po dechu, o kterém ani nevěděl, kdy začal zadržovat.

Fascinovaně hleděl na poklidnou hladinu lektvaru.

„Hotovo!“ zhodnotila lakonicky Gundhilda z Gorsemooru.

Severus se dopotácel do křesla a zhroutil se do něho v okamžiku, kdy se ozvalo lomcování dveřmi. „Moment!“ dal si chvíli na vzpamatování.

Ztěžka vstal. Došel k umyvadlu. Opláchl si obličej a chvějící se rukou se natáhl po spásném lektvaru. Modré odlesky mu vrhaly do tváře ještě nezdravější barvu. Vypadáš jako chodící mrtvola!

Dost! Nařídil sám sobě. Lektvar už je hotový, nebudeš potřebovat berličku! pomyslel si vztekle a hodil flakon na zem.

Namířil hůlkou na dveře.

Zapřel všechny své zbývající síly na odemknutí zámku.

Ve chvíli, kdy uslyšel cvaknutí západky, pomyslel na heslo.

Draco se vřítil do laboratoře, aby viděl na smrt bledého Mistra lektvarů, jak se bezvládně hroutí k zemi.

»•«

Pokračování zde

Poslední komentáře
18.03.2012 00:45:38: Doháňam resty smiley Kapitola krásna! Tvoje písanie a opisy a proste všetko sú absolútne famózne! Obča...
12.02.2012 20:43:11: nadin – vidím tě...smiley na poslední chvíli jsi to stihla, takže to áčko mažu.smiley Ptáš se jako bys z...
12.02.2012 16:45:17: Kapitolka sa nesie v znamení krvi, Odpadnem? Nie! Odpadol Severus a iste nie po pohľade na trošku kr...
12.02.2012 16:18:51: Anneanne – Jako by se mohl někdo nudit se Severusem...smileysmileysmiley Hajmi – odpovědi ohledně Gun...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.