Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

19 – Čtvrtá dimenze

Tato kapitola je pro: Airinya, Maja, Anfulka, Bacil, Elza, Enedaka, Eset, Kat, Kitti, Midnighttess, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, Nadin, POPO, Sharlaid, Slimča, tobias41, Vinka.

Blbá rekonstrukce...

»•«

„Co se ti stalo?“ vrhla se Poppy na smrtelně bledého muže, sotva se objevil uprostřed ošetřovny bradavického hradu. Vědoma si kritičnosti situace, jednala rychle. Štíty hradu vpustí kouzelníka zvenčí pouze do jejího království, a to ještě za předpokladu, že má dotyčný smrt na jazyku.

Severus Snape s hrůzou zíral na své prázdné paže, ve kterých ještě před chvílí svíral Harryho.

„Jsi zraněný? Prokletý?“ sesílala na něho ošetřovatelka jedno diagnostické kouzlo za druhým a manévrovala jím k posteli.

„Nic mi není,“ odstrčil prudce ženu a rozběhl se ke krbu.

Ještě než vstoupil do zelených plamenů, otočil se na naprosto zmatenou ošetřovatelku: „Poppy, připrav se na pacienta v kritickém stavu. Neznámý druh infekce, vyrážka, vysoká horečka, blouzní,“ shrnul.

„Kdo?“ zeptala se žena s hrůzou v hlase.

„Pan Potter,“ neslo se letaxovou sítí v ozvěně.

»•«

Tak to byl přeci jen úplně obyčejný sen. Žádné schůzky přes propojené vědomí se ve skutečnosti nekonaly, problesklo Harrymu hlavou, když mu Severus zakryl rukou ústa a zabránil tak dalšímu polibku. Právě teď mě drží v náručí jen proto, že jsem se sesypal. Není v tom ani za nehet citu. Jen smysl pro povinnost, pomyslel si Harry hořce a rázem nemohl snést ten útrpný dotyk už ani vteřinu.

Musím co nejdál od něho. Po tom, co jsem udělal, se mu nedokážu podívat do očí, pomyslel si Harry. Pokusil se vymanit ze Severusova objetí. Nebyl si sice jistý, jestli ho udrží nohy, ale raději spadne na zem, než by dál snášel jeho soucit.

Zapřel všechnu svou zbývající fyzickou i mentální energii proti Severusovi. A v očekávání tvrdého pádu zatajil dech. Vtom ucítil škubnutí kdesi za pupíkem, následované nepříjemnými pocity provázející přemístění.

Ruce, které ho křečovitě svíraly, v ten moment zmizely spolu s tělem nabízejícím oporu. Prudké víření rázem ustalo, aby bylo vystřídáno bezbřehým klidem, vytouženou samotou a nekonečnou temnotou.

Opravdu jsi tohle chtěl?, ozval se Harrymu někde vzadu v hlavě hlásek, když si naplno uvědomil, že je sám.

„Nebudu nikomu na obtíž,“ usadil ho Harry.

Stará se o tebe, vždycky se o tebe staral…

„Nenávidí mě, vždycky mě nenáviděl a vždycky bude!“ zlomil se Harrymu hlas.

Musí tě nenávidět velmi vášnivě, soudě podle toho polibku, poškleboval se mu hlásek.

„Ne, to já jsem políbil jeho, on jednal čistě reflexivně,“ snažil se překřičet vlastní myšlenky.

Nechoď na mě s takovými nesmysly, já přece moc dobře vím, že jsi Ronovi nevěřil. Člověk odpoví na polibek, jen když pocítí touhu. Ron líbal Katty, protože chtěl. Viděl jsi snad, jak se na ni díval.

„Rezolutně trvám na reflexu!“

Tak proč měl přitom reflexu Severus přivřená víčka?, pokračoval dotěrný hlásek.

„Taky reflex! Jako když na tebe posvítí slunce. Zvedneš v ochraně ruku a zavřeš oči.“

Jaké by to asi bylo, být pro někoho sluncem, pokračoval hlásek.

„Anebo při kýchnutí,“ vyřkl Harry nahlas další variantu.

Jaké by to asi bylo, kdyby se o tebe někdo postaral v nemoci? Někdo blízký by ti uvařil čaj, dal ruku na čelo…

„Tak teď ses chytil! Nechtěl se o mě starat. Chystal se mě odnést do nemocnice!“ protestoval Harry a po tváři rozpálené horečkou mu stekla slza. „On mě nechce!“

Aha, takže za tebou chodil každý den na pilu jen proto, aby ti dal najevo, jak moc o tebe nemá zájem, ševelil poťouchle hlásek.

„Chodil tam trhat bylinky do lektvaru!“ pokračoval v tirádě Harry.

Hlásek se zahihňal.

„Říkal to!“ trval na svém Harry.

Pochopitelně, vyjma tvé pily bys široko daleko nenarazil na podběl, byť je to naprosto běžná rostlina.

„Dej mi pokoj!“

Co uděláš? Utečeš přede mnou jako před Severusem?!

„Já jsem neutekl!“

Ne? Mimochodem, tušíš, kde jsi?

„Ne. Ale je tu klid.“

A vůbec se neschováváš…

„Jsem nebelvír!“

Pravil chrabrý lev a zašil se, Merlin ví kam.

»•«

„Takže vy nám tady, Snape, tvrdíte, že jste zcela náhodou ztratil pana Pottera během přemístění z nespecifikovaného místa do nemocničního křídla,“ hřímal posměšně Moody.

„Přesně to se stalo,“ potvrdil Severus a založil si ruce ve známém gestu.

„A věříte, že vám na něco takového skočíme?“ rozhlédl se bystrozor po přítomných, své kouzelné oko však nespustil z Mistra lektvarů.

„Jsme tu proto, abychom co nejrychleji našli Harryho,“ ozvala se unaveně Minerva. „Na polemiky na téma, čí slovo je důvěryhodnější, nemáme čas, a abych se přiznala, tak já osobně ani náladu.“

„Vždycky Harryho nenáviděl a jen čekal na příležitost, aby se ho zbavil,“ dupl Moody vztekle dřevěnou nohou.

„Učil jsem Pottera po celou dobu jeho studia, máte snad pocit, že jsem za těch sedm let, co strávil v Bradavicích, neměl jedinou příležitost k tomu, abych se ho zbavil?“ usekával Severus nemilosrdná slova.  

„Alastore, myslím, že Severus tolikrát nasadil život při záchraně pana Pottera, že snad už ani vy sám nemůžete své teorii věřit,“ ozval se smířlivě Brumbál ze svého obrazu. Pohledem zachytil onyxově černé oči a vyslal k nim několik hřejivých jiskřiček. „Chlapče, nechtěl bys nám povědět, co se vlastně stalo? Řekl jsi nám, že se Harry nebyl schopný přemístit sám, ale nevíme, kde jste v dané chvíli byli, jak vaše činnost ovlivnila jeho stav a nakolik je jeho situace vážná.“  

„Je pro pátrání po panu Potterovi nezbytné vědět výchozí bod přemístění?“ otázal se Severus s nečitelným výrazem ve tváři.

„Standardně se vede pátrání po dvou liniích,“ ozval se zadumaně Kingsley Pastorek. „Ztratí-li se někdo při asistovaném přemístění, tak se v první řadě prověřují místa, kde by oběť nejpravděpodobněji hledala své útočiště. A v této fázi není nezbytné znát začátek cesty. Někdy se stává, že přemísťovaná osoba, buď vědomě, nebo nechtěně, změní cíl trasy a přistane naprosto bezpečně na jiném místě než její průvodce.“

„Říkal jsem, že pan Potter měl horečku a blouznil!“ rozkřikl se na něho Severus. „Je naprosto vyloučeno, že by se dokázal soustředit natolik, aby zvládl tak pokročilou magii,“ přešel k tónu, který obvykle užíval ve svých hodinách. „Jaká je druhá fáze pátrání?“ dokončil klidným hlasem, jeho napjatý postoj však svědčil o opaku.

„Propátrat čtvrtý prostor,“ pronesl vážně Brumbál a všichni v místnosti zamrzli uprostřed pohybu. „Tedy, pokud tady není někdo, kdo je schopný spojit se s ním jinou cestou,“ pronikavě se zadíval na Severuse.

„Momentálně není,“ pronesl Snape hlasem, při kterém tuhla krev v žilách. Kývl na Minervu, a když se mu dostalo svolení, přivolal si mapu, na kterou před časem zakreslovali úseky, ve kterých pátrali po nebezpečném albínovi. Beze slova zabodl prst do svého dílku v místě, kde byla jeho provizorní laboratoř.

„Není potřeba ke vstupu do jiné dimenze, aniž byste se přemísťoval v uzavřeném koridoru v rámci přemísťování, užít černou magii?“ špitla Nymfadora.

„A odkdy si s něčím takovým lámou bystrozoři hlavu?“ ucedil sarkasticky Severus. „Vzhledem k tomu, že nevěřím v nalezení pana Pottera na pevné zemi, je zde má další přítomnost již bezpředmětná.“ Takřka obřadně kývl na Brumbála a vstal.

„Severusi!“ zastavila ho Minerva.

„Ano?“

„Tato schůze byla svolána ještě předtím, než jsme se dozvěděli o zmizení pana Pottera,“ přistoupila k němu Minerva, „chápu, že cítíš zodpovědnost za to, co se stalo, ale obávám se, že jsi v současné chvíli důležitější jinde.“

„Nedokážu si představit naléhavější situaci. Takže pokud mě omluvíte!“ odbyl ženu Severus a pokračoval v chůzi.

Ředitelka přistoupila ke krbu, sklonila se a zvolala do zelených plamenů: „Pane Malfoyi, mohl byste se k nám na okamžik připojit?“

Tato slova donutila Snapea prudce zastavit.

Nebyl však jediný, kdo zareagoval na ředitelčinu prostou větu.

„Snad nemyslíte vážně, že vpustíte na schůzi Řádu syna Smrtijeda!“ vybuchl Moody a upřeně zíral na pobledlého chlapce vystupujícího z krbu.

„Jakým právem soudíte Draca za jednání jeho otce?!“ vyštěkl na něho Severus.

„Jablko nikdy nepadá daleko od stromu,“ odfrkl si Moody.

„Severusi, jsem šťasten, že jsi prost všech předsudků, co se týče podobností otců a synů,“ neodpustil si rýpnutí Brumbál.

Draco lehce kývl hlavou na pozdrav, vyhledal Severusův pohled a přistoupil k němu. „Byl za mnou Ronald Weasley,“ začal Draco. „Prý mají u svatého Munga infekci, se kterou si nevědí rady. Dokonce ti zajistil vzorky.“

„Jak závažná je nemoc, o které zde hovoříme?“ vmísil se do hovoru Kingsley Pastorek.

„Zatím nikdo nezemřel,“ odvětil lakonicky Draco.

„Je snad nemocný někdo z našich studentů? Nebo z personálu?“ zeptal se Severus netrpělivě.

„Ne, ale…“

„V tom případě je to mimo mou kompetenci. Nemám čas retušovat neschopnost laboratoře svatého Munga. Tentokrát si budou muset poradit sami!“ prohlásil rozhodně Severus.

„Jak typické. Opět se chystáte zachránit si vlastní krk,“ ozval se posměšně Moody. „Tisíce kouzelníků jsou v ohrožení a vy si jdete hrát do čtvrté dimenze na hrdinu! Bojíte se, že když nebudete předstírat hledání Harryho Pottera, budete obviněn z jeho vraždy? Ostatně, nestalo by se nic neočekávaného, konečně byste šel tam, kam patříte. Do Azkabanu, ke svým spolusmrtijedům.“

„Co se stalo s Potterem?“ upřel Draco pohled na staršího zmijozela a naprosto Moodyho ignoroval.

„Ztratil se při transportu do nemocničního křídla,“ odvětil věcně Severus a strnul. Je možné, že je Harry nakažený infekcí, o které je Draco přišel informovat? „Jaké jsou příznaky té nemoci?“ zeptal se bezbarvým hlasem.

„Pravděpodobně jde o dračí spalničky, které se znovu dostaly do styku se svým původním hostitelem…“  

„A jsou stejně smrtící jako při první epidemii,“ konstatoval Severus. Vytáhl bílý látkový kapesník a otřel si čelo.

„Zatím k tomu vše směřuje,“ potvrdil jeho domněnku Draco a ustaraně si Severuse prohlížel.

„Musím neprodleně kontaktovat Gundhildu z Gorsemooru. Draco, budeš tak laskav a doprovodíš mě do mé soukromé laboratoře?“ zeptal se svého kmotřence a rychlým krokem přešel ke dveřím ředitelny, aby si co nejdříve promluvil s obrazem ženy, která mu tolikrát pomohla.

„Obávám se, že to nebude možné,“ zastavil je Brumbál na prahu.

Severus se obrátil, založil ruce a se zdviženým obočím čekal na odpověď.

„Gundhilda z Gorsemooru měla… menší nehodu,“ prohlásil Brumbál zdráhavě a podíval se na Minervu.

Ředitelka však nehnula ani brvou.

„Vy jste něco provedla s portrétem slavné léčitelky, která vynalezla lektvar na dračí spalničky?!“ zahřímal Severus a počastoval ředitelku pohledem, při kterém by zamrzlo i samo peklo.

„Patrně ano,“ vracela mu pohled neochvějně zpět a ukázala na rám obrazu, z něhož shlížel Albus Brumbál a svým tělem zpola zakrýval nehybnou postavu jednooké čarodějky.

„Jaké zaklínadlo jste užila na můj soukromý majetek?“ zavrčel podrážděně Severus a v duchu se modlil, aby škody, které ředitelka způsobila, nebyly nenapravitelné.

Impedimenta portrait,“ připustila žena se vztyčenou hlavou.

„Být to za jiné situace, pak bych řekl - výborná volba, paní kolegyně!“ zasmál se pochmurně Severus. „Moody, máte šanci ukázat, že nezvládnete kolem sebe metat toliko zakázanými kletbami, ale ovládáte i užitečná kouzla!“ A za šokovaného ticha opustili s Dracem kancelář.

»•«

„Luciusi,“ oslovil vlídně Tod plavovlasého muže, jakmile se objevil ve dveřích sálu.

„Otče,“ vrátil mu oslovený servilně.

„Věděl jsem, že spojenectví s tebou je bezesporu výhodné, ale nikdy jsem nepředpokládal, do jaké míry budeš ku prospěchu našim cílům,“ pokračoval Tod.

„Mám pouze užitečné kontakty,“ odvětil odmítavě Lucius.

„To mi připomíná… odměnil jsi svého muže na odboru záhad štědře, že? Možná ho budeme v budoucnu ještě potřebovat,“ řekl Tod a naproti jeho bizarnímu trůnu se objevila prostá dřevěná židle.

„Jistěže,“ ujistil ho Lucius. Počkal na pokyn a nejistě se posadil.

„Zabil jsi toho obra, co měl za úkol nakazit horské draky, tak jak jsme se domluvili, ihned poté, co ses přesvědčil, že se nákaza rozšířila mezi kouzelnickou populaci?“ ověřoval si Tod.

„S největším potěšením. Mrtvý svědek je dobrý svědek. Sice to trvalo déle, než jsem předpokládal, ale za to potěšení to čekání stálo. Moje magie je tak silná, že zemřel po třetí smrtelné kletbě,“ pyšnil se Lucius. Když si však uvědomil, že jeho vlastní slova by mohla být pro něho ortel, zesinal.

„Myslíš na to samé, na co já?“ zeptal se po chvíli tísnivého ticha Tod.

 „Prosím?“ ozval se nesměle Lucius a poplašeně se kolem sebe rozhlédl, jako by vyhlížel svého vraha.

„Jak dlouho myslíš, že se jim ještě bude dařit epidemii dračích spalniček tajit?“

„I mně trvalo věčnost, než jsem narazil na zmínku o tomto onemocnění, a to jsem věděl, co hledám. U Munga mají velmi loajální zaměstnance. Nicméně jestli si přejete, aby se zpráva objevila v Denním věštci…“

„Ne! Zatím ještě ne! Chci, aby počet nakažených byl co nejvyšší. Panika je náš spojenec!“ zasmál se Tod.

„Smím se zeptat, proč právě tato choroba? Když jste poprvé mluvil o biologické zbrani, nechápal jsem, a abych pravdu řekl, příliš tomu nerozumím ani teď,“ podíval se na něho Lucius a v obavě se přikrčil.

„Dračími spalničkami může být nakažen pouze ten, kdo je ještě neprodělal. Kouzelník, který se s chorobou již setkal, je vůči ní imunní. Slabší průběh lze očekávat i u kouzelníka, jehož předci prodělali infekci a předali mu protilátky,“ vysvětlil trpělivě Tod. Luskl prsty a na stolku před nimi se objevila konvice se dvěma hrnky.

 „Znamená to tedy, že smrtelná bude pouze pro mudlovské šmejdy a jinou verbež, která se mezi nás vetřela postupným křížením,“ odtušil Lucius.

„Jistě, nač pátrat v něčím rodokmenu? Ten, komu předci zajistili dostatek protilátek, přežije. Co víc, po uzdravení bude silnější a odolnější než kdy dřív. Ozdravíme naši společnost jednou provždy a neukápne přitom ani kapka krve,“ potvrdil Tod.

„Geniální plán. Nemoc za nás odvede všechnu práci, bez sebemenšího rizika,“ vydechl Lucius.

Tod kouzlem nalil nazelenalou tekutinu do připravených hrnků a pokynul svému společníkovi.

„Zázvorový čaj,“ konstatoval Lucius vyrovnaně, jakmile lehce upil a vší silou se snažil zachovat neutrální výraz.

„Vím, jak si na něho potrpíš,“ usmál se na něho Tod a labužnicky se napil.

»•«

Ron seděl na rozviklané lavičce a okázale se nudil.

„Opravdu Harry neřekl, kam jde a za jak dlouho se vrátí?“ naléhal už po několikáté na Kárla.

„Nechcete tady nechat vzkaz? Pan Potter se s vámi jistě spojí, jakmile se vrátí,“ navrhl předák a s úsměvem na tváři mu podal blok a obyčejnou tužku.

Ještěže mi k loňským Vánocům daroval Harry mudlovské psací potřeby, napadlo Rona, než začal psát:

Harry, byl jsem v rezervaci a zjistil jsem, že je zdroj tam. Pokoušel jsem se kontaktovat Snapea, aby pomohl, ale není k dosažení. Pokud ho uvidíš, pošli ho okamžitě na hrad.

P.S: Iki je také nakažená, jestli se Ti udělá špatně, okamžitě jdi k mamce. Postará se o Tebe. Já jsem zatím v pořádku, Ron.

Ještě jednou si po sobě zprávu přečetl, a když se ujistil, že pro nezasvěceného člověka neobsahuje žádné indicie, na několikrát ji přehnul a se smíšenými pocity odevzdal předákovi. 

 „Mimochodem,“ zastavil ho ještě Kárl, než si uložil lístek do zadní kapsy pracovních kalhot. „Jak jste se k nám dostal? Nepamatuji si, že bych slyšel motor automobilu.“

„Parkuju se svým Fordem nedaleko odtud. Nechtěl jsem zajet až sem, bál jsem se, abych na té lesní cestě nevytloukl nové tlumiče,“ improvizoval Ron, využívaje veškerá moudra, která načerpal od svého otce a co nejrychleji odcházel po lesní cestě směrem, kterým byl jeho fiktivní automobil, aby se mohl nikým nepozorován přemístit.

»•«

„Tys neslyšel, že je Hermiona u nás? Můžeš mi laskavě vysvětlit, kdes ji, pro Merlina, hledal a co ti na tom trvalo tak dlouho?“ vyjela na něho Molly, jakmile se ukázal ve dveřích kuchyně.

„Jasně, že jsem tě slyšel, jinak bych tu nebyl. Nemyslíš?“

Ronalde Biliusi Weasleyi,“ zamračila se Molly na syna. „Jak se opovažuješ se mnou mluvit tímto tónem?!“

„Na tohle opravu nemám čas, kde je?“ zeptal se z poloviny schodiště.

„Ve tvém pokoji, kam myslíš…“

Víc už Ron neslyšel.

„Hermiono!“ vykřikl při pohledu na zuboženou dívku zachumlanou v peřinách.

„Přišel jsi,“ pípla a obličej se jí zkroutil bolestí.

„Co to máš na tváři?“ zeptal se Ron a s neskrývaným znechucením se díval na velký bolák.

„To mi vyskočilo před chvílí,“ zaúpěla Hermiona a snažila se zakrýt vřed rukou.

„Vypadá, jakoby měl každou chvíli explodovat,“ konstatoval Ron a než si sedl k dívce na postel, podal jí ze zásuvky čistý kapesník.

„Tak tohle jsem vážně potřebovala slyšet,“ dala se do pláče a přiložila si kapesník na bolák.

„Hlavně si to nerýpej, aby ti nezůstaly jizvy,“ prohlásil ustaraně Ron.

Hermiona ho probodla vzteklým pohledem, ale zdržela se komentáře.

Ron se k ní naklonil a neohrabaně ji poplácal po rameni.

Hermiona se nadzvedla na lokti a opřela si potem zborcené čelo o jeho hrudník.

Když se od něho odtahovala, Ron ji uchopil za bradu a zadíval se jí do očí. „Tys blinkala, že? Řeknu mamce, aby to tu pořádně vyčistila. Umí kouzla, která odstraní skvrny a zároveň místnost i krásně provoní,“ nabídl Ron.

Hermiona padla zničeně zpět na lůžko.

Ron ji starostlivě přikryl až po bradu. „Měla bys spát, vypadáš vážně hrozně,“ prohlásil a potichu se vytratil z pokoje.

»•«

„Molly, vypadají ty pupínky tak, jako u tvých pacientů?“ byla první otázka, kterou namířila Hermiona na Ronovu matku, když přišla po odchodu svého syna na výzvědy.

 „Hermiono, já jsem nikdy nepochybovala o tvé důkladnosti, ale nemyslíš, že tohle jsi trochu přehnala?“ spustila Molly.

Dívka na ni upřela bolestný, všeříkající pohled.

„To mi chceš vážně říct, že jsi doopravdy nemocná?“ zděsila se Molly.

Úpěnlivé přikývnutí.

„Naskákalo ti tohle nadělení během té chvíle, co jsme se neviděly, nebo už jsi měla nějaké pod oblečením?“ zjišťovala Molly a rychle se přeorientovala do role ošetřovatelky.

„První se mi objevil těsně před tím, než přišel Ron,“ odvětila dívka a do očí se jí nahrnuly slzy. „Měla jsem vzbudit jeho lítost, ale jediné, co jsem u něho vyvolala, bylo znechucení!“ zaúpěla a zahanbeně sklopila hlavu.

„Myslím, že vím, jak toho využít v náš prospěch,“ usmála se lišácky Molly.

„Pokud mi chceš navrhnout, abych předstírala vlastní smrt, tak na to rychle zapomeň!“ odfrkla si Hermiona při vzpomínce na to, jak dopadl její pokus o vyplavení Ronových citů.

„Anebo…“

„Nenakazím Rona jen proto, aby tu stonal se mnou!“ přerušila ji rázně Hermiona.

„No tak nic. Dojdu ti pro léky na zmírnění bolesti a třeba něco vymyslíme později,“ prohlásila Molly a s odhodlaným výrazem opustila pacientku.

Tímhle stylem se opravdu dostanu dřív do rakve než na rande, blesklo Hermioně hlavou.

»•«

Vyjít ven z kanceláře dalo Severusovi nemalé vnitřní přesvědčování. Tolik si přál Harryho najít v nekonečné temné pustině jako první, stisknout ho v náručí a zašeptat mu do ucha slova útěchy. Jak se asi teď cítí? Je zmatený, sám, ztracený v nicotě. Jenže, co když je Potter vážně nemocný a on by ztratil tolik času jeho hledáním, že by mu už nebylo pomoci? Severus si velmi dobře uvědomoval i fakta, která bystrozor neřekl. Nejsou jen dvě linie pátrání, ale tři. Nejprve si ověří, jestli je Harry vůbec naživu. Proč také zatěžovat kouzelnické úředníky pátráním po někom, kdo se rozštípl na milion kousků.

Vydrž Harry, najdeme tě, pronesl Severus ve své mysli poblíž spojení, které vedlo k nebelvírovi. Pokusy o to, nabourat se do jeho vědomí silou, už vzdal. Věděl, že pokud ho Harry nepustí k sobě buď dobrovolně, nebo se k němu nedostane v nestřežený okamžik, tak nemá šanci a jen by ho zbytečně vysiloval. Zkusmo lehce zatlačil na Harryho mysl. Odpor, který mu momentálně bránil v přístupu, Severuse uklidňoval. Harry je naživu. Nejen naživu, ale je natolik silný, aby dokázal zabránit jeho vniknutí. Otázkou je, proč mu v tom brání, když by poprvé mohl využít jejich spojení k tomu, aby mu pomohl.

Bezděky se dotkl rtů. Třeba se Harry při své nezkušenosti stydí za polibek, který mezi nimi proběhl, napadlo ho a zpomalil.

„Za chvíli tam budeme,“ slyšel před sebou Dracův hlas jako v mrákotách, zrychlil krok a slepě ho následoval.

I když ten polibek příliš nevypadal jako od cudného panice, pomyslel si Severus, když si vybavil vášeň, se kterou si ho mladík přitáhl blíž a jistotu, se kterou uchvátil jeho ústa. Zmijozel blaženě přivřel oči. Jaké by to bylo, kdyby Harrymu nezabránil v dalším polibku? Dokázal by se ovládnout, aby nezačal putovat rukama po jeho mladém pružném těle? Severusovi se jako na povel v hlavě vynořil obraz nahého Harryho v umývárně, který uloupil v předákově mysli. Ještě že se ten bastard neopovážil Harryho dotknout ani malíčkem. Přejela jím spalující vlna žárlivosti. Zachvěl se.

„Máš zimnici, Severusi? Hned jak sejdeme do laboratoře, dám ti něco na sražení horečky,“ zaslechl před sebou Dracova chlácholivá slova, která mu nedávala smysl. Proč by měl mít ksakru horečku, nikdy přeci není nemocný! A teď, když je Harry v ohrožení života, s tím rozhodně nehodlá začínat.

Zaklapnutí dveří. Ruce, které ho dostrkaly ke křeslu. Automaticky se posadil. Cítil, jak na něho Draco sesílá diagnostická kouzla. Měl z nich jiný pocit, než z těch, kterými ho běžně prohlížela Poppy, ale tento typ magie by poznal, i kdyby byl v bezvědomí. „Co si myslíš, že děláš?“ vyjel na Draca podrážděně.

„Severusi, můžeš mi co nejpřesněji popsat, jak se cítíš? Vypadáš jako bys měl vysokou horečku, jsi smrtelně bledý, potíš se, ale podle mého zjištění jsi naprosto v pořádku,“ prohlížel si ho s obavami Draco.

„Jen mě nech chvíli sedět,“ odbyl ho Severus a snažil se vybavit, která část těla ho nebolí. Opřel si hlavu a zavřel oči.

„Přemístím tě letaxovou sítí na ošetřovnu, madam Pomfreyová jistě…“

„Poppy mě dnes vyšetřovala a nic nenalezla,“ odbyl ho Severus.

„Ale tvůj stav…“

„Není tak vážný, aby mi zabránil dávat ti instrukce,“ ukončil debatu.

„Takže víš, co s tebou je?“ zeptal se Draco nadějně.

„Mám jisté tušení,“ kývl Severus a hořce se usmál. Jeho teorie právě vstoupila do praxe. Přestože Harrymu vykládal, že smrt jednoho z nich může přes propojené vědomí stáhnout toho druhého sebou, sám tomu až tak úplně nevěřil. A teď je to tady. Harry je nemocný a on vykazuje totožné symptomy.

„Draco, nad umyvadlem v galerii je kulatá baňka s modrým obsahem, mohl bys mi ji, prosím, podat? Je tam i univerzální lektvar proti bolesti, ten poznáš,“ ozval se přerývaným hlasem.

Co bude se mnou, když ve svém snažení selžu a Harry zemře? Ptal se Severus sám sebe. Recept na dračí spalničky mám, ale co když nepřijdu na správné dávkování lektvaru? Nebo ho bystrozoři nenajdou včas? Stáhne mě sebou Harry na druhý břeh, nebo se spojení samo přeruší stejně čistě a rychle jak bylo vytvořeno? Budu se cítit stejně jako předtím, než k našemu splynutí došlo, nebo mě ta ztráta vědomí úplnosti zničí? Ne k tomu nikdy nedojde! Nedopustím, aby Harry zemřel! Umínil si Severus a vypil nabízené lektvary.

Než dal Dracovi první pokyn, počkal, až se dostaví kýžená úleva a energie z povzbuzujícího lektvaru mu rozproudí krev v žilách. „Nanes, prosím, vzorky na laboratorní sklo a dej je pod mikroskop,“ instruoval ho Severus.

Prudce vstal, aby se podíval, co mají před sebou.

Zatočila se mu hlava takovým způsobem, že se zhroutil zpět do křesla.

„Ještě jeden povzbuzující lektvar,“ požádal Draca a ten mu bez zaváhání přinesl modrou baňku. Ještě než ji vypil, ho osvítilo poznání. Když se Harryho slabost přenáší na něho, pak by mu mohl stejnou cestou předat svou sílu. Respektive sílu, kterou načerpá z lektvaru.

Vypil druhou dávku.

Počkal, až se přestane houpat podlaha a došel umyvadlu. Naplnil si jej studenou vodou, zadržel dech a ponořil obličej pod hladinu. Když vzhlédl, uviděl Draca s ručníkem v ruce. Vděčně jej přijal a osušil se.

„Prozradíš mi, co se s tebou děje?“ ptal se ho blondýn.

„Už máš ty vzorky pod mikroskopem?“ odvětil unaveně Severus. Odteď bude užívat povzbuzující lektvar každých čtyřicet minut, musí se udržet za každou cenu v provozuschopném stavu.

Draco se dal beze slova do práce.

Severus opatrně zatlačil na Harryho vědomí. Odpor byl slabý, ale konstantní. Stále žije.

„Vím, že mi do toho nic není, já jen abych věděl, co mám dělat, kdyby se ti přitížilo,“ vysvětlil Draco a vložil vzorek pod mikroskop.

Severus vstal a beze slova přistoupil k přístroji. Podíval se dovnitř. Narovnal se a pronikavě si Draca přeměřil. „Kdo je dárcem této krve?“

Draco se podíval na popsanou ampulku a četl: „Ikaros, 10 let.“

„Jsi si jistý, že jde o lidskou krev?“ zeptal se Severus.

„Jsem si jistý, že o lidskou krev nejde. Ikaros je drak,“ vysvětlil Draco.

„Merline! V první fázi musíme zajistit vakcínu pro kouzelníky!“ ztratil trpělivost Severus.

„Přenesu se letaxovou sítí k Weasleyovým. Ron říkal, že u nich marodí Hermiona. Požádám Ronovu matku, aby jí nabrala krev. Je ošetřovatelka v nemocnici svatého Munga,“ navrhl Draco.

„Nemáme času nazbyt,“ odsouhlasil mu Severus. Vrátil se do křesla a zavřel oči. Zabouchnutí dveří své laboratoře už neslyšel.

»•«

POKRAČOVÁNÍ ZDE

Poslední komentáře
01.10.2011 15:00:33: Nádherná kapitolka, těším se na pokračování. Jen mi je líto Harryho a Severus. Myslím, že je nenechá...
30.09.2011 18:26:52: 1)No mňa z toho Harryho asi vystrie... vyriešil to naozaj úžasne! Očividne Potter s dračími kiahňami...
30.09.2011 16:19:55: POPO – Já nic...smileysmiley Nex – Ano, ano a mám pocit že ano...smiley Tobias – děkuji...smileysmiley...
29.09.2011 20:18:39: No Sall! Co nám to děláš? Tys někam zašantročila Harryho! smileysmiley A chudák Sev ho ani nemůže jít h...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.