Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

17 – Gundhilda z Gorsemooru

Tato kapitola patří našim komentujícím čtenářům: Airiny, aMaja, bacil, Elza, Enedaka, Ft, Grid, Kitti, Larkinh, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nadin, Nixerwil, POPO, sisi/ctenar, Slimča, Tara, tobias41, Vinka. Děkujeme: Sall, Janpis, Bára1982 a Hannellka

Niki stýská se mi...

Mimochodem ta rekonstrukce je asi nakažlivá. U nás je taky na spadnutí. Naštěstí ne v takovém rozsahu. Eh… komu mám to nadělení poslat?

»•«

„Rone, jdi napřed do mé kanceláře. Musím něco zařídit. Zatím nám připrav něco k jídlu z toho, co najdeš v lednici,“ byla první věta, kterou Harry na zkroušeného zrzka ucedil od momentu, kdy se narychlo přemístili z dračí rezervace. Měl hlad a byl na Rona strašně naštvaný a to nebyla dobrá kombinace pro rozhovor, který je dva bezesporu čeká.

„Kárle!“ pozdravil Harry zvučně svého předáka, sotva se přiblížil na doslech. „Stalo se něco, zatímco jsem byl pryč?“ otázal se a prohlížel si jeho netypicky svěšená ramena a pobledlou tvář.

„Byl tu ten pán, pro kterého jste nechal zprávu. Pak jsem volal do stavební firmy, která dělá koupeny na klíč. Během hodiny přijel jejich zástupce a vyměřil vaši budoucí umývárnu,“ informoval předák věcně.

„Mám nějaký vzkaz?“ ptal se Harry a dál si Kárla starostlivě prohlížel.

„Ve skladišti vedle vaší kanceláře jsou vzorky dlaždic, nějaká madla, úchyty, háčky a jiný serepetičky. Máte si vybrat a co nejdříve zavolat na telefonní číslo, které u toho ten maník nechal,“ instruoval ho Kárl při chůzi.

„Vzkaz od pana Snapea?“ ptal se Harry s napětím v hlase.

„Ptal jsem se, jestli mám něco vyřídit a on řekl doslova: To nebude nutné.“ Kárl se na chvíli zamyslel, a potom se na Harryho vážně zadíval.

Mladík se zastavil uprostřed kroku a vrátil mu pohled se zdviženým obočím zpět.

„Pane Pottere, vím, že mi není nic do toho, s kým se stýkáte, ale…“ začal předák a sklopil zrak.

„Pokračujte, prosím,“ pobídl ho Harry a v duchu tipoval, jestli bude Kárl narážet na Severusův kabát, hodící se do historického filmu na postavu ztvárňující upíra na lovu, nebo na fakt, že se muž objevuje daleko od civilizace, aniž by použil jakýkoliv dopravní prostředek.

„Víte, já práci dozorce dělám hezkou řádku let a mýma rukama prošlo tolik násilníků, vrahů a maniaků, už to ani nepočítám. Jednotlivé tváře a osudy mi za ty roky splývají, ale jejich pohledy… o nich se mi někdy v noci zdává…“

„Co tím chcete říct?“ zeptal se Harry téměř bojovně v neblahé předtuše.

„Vím, že je to váš přítel,“ začal Kárl omluvně. „Ale on to tam má… Má v očích něco, co jsem viděl u lidí, kteří spáchali ta nejhorší zvěrstva. Nedokážu popsat ten pocit… Je to jako cejch, který vám vypálí sám ďábel. Oči jsou jako studny do hlubin duše a on mi dovolil do nich na okamžik nahlédnout,“ dokončil Kárl tiše a otřásl se.

„Díval jste se mu přímo do očí,“ odtušil Harry nahlas.

„Bylo to… jako by mě hypnotizoval, nedokázal jsem uhnout pohledem, i když to bylo velmi nepříjemné. Nikdy jsem nic podobného nezažil a od té chvíle mě strašně bolí hlava.“ Kárl si snad posté promasíroval spánky.

Legilimens, problesklo Harrymu s hrůzou v hlavě. Takže teď už Severus ví, jak jsem se nechal překvapit svými dělníky ve sprše. Pomalu si dával dohromady jedna a jedna.

 „Věřit na báchorky o čarodějích, tak bych si myslel, že mě uhranul, nebo tak něco. Nedokážu na jeho pohled zapomenout, a když připočtu ten zlověstný tón v hlase, se kterým na mě promluvil… Ještě teď se mi svírá žaludek,“ shrnul Kárl.

„Profesor Snape má opravdu ten nejhlubší pohled, který jsem kdy viděl a jeho hlas někdy vážně nahání husí kůži,“ přitakal Harry, ale jestli předák očekával, že jeho varování bude nějak komentovat, tak se nedočkal.

Kárl trhaně přikývl. Oba muži v tichém zadumání došli až ke skladu. Předák pomalu otevřel tak opatrně, jak jen dokázal, aby vrzající dveře nejitřily jeho bolavou hlavu.

Zlověstný tón v hlase, opakoval si pro sebe Harry. Zlobí se. Ne! Jestliže Snape neudržel svůj hlas natolik v klidu, že jeho náladu rozpoznal i naprosto cizí člověk, tak musí přímo zuřit! A fakt, že je předákovi po nitrozpytu zle, jen potvrzuje brutalitu, kterou použil při vpádu do jeho vzpomínek. Harry si nahlas povzdychl. Příští setkání se Severusem rozhodně nebude jednoduché.

„Každý vzorek má své číslo,“ ukázal Kárl na hromádku dlaždic různých velikostí a barev. „Na tento papír jen napíšete číslo dlažby a obkladu, který se vám zalíbí, ve vzorníku vyberete odstín malby, která přijde na strop a místa, která nebudou obložena.“ Sehnul se, vložil Harrymu do náruče tlustý sešit a na něj položil samostatný list papíru, na němž byla předtištěná tabulka. „Vzorník, podle kterého si vyberete doplňky, prý firma dodá až těsně před dokončením,“ dodal, když zaregistroval Harryho zničený pohled.

„Je mi naprosto jedno, jakou barvu bude mít moje koupelna. Buď něco vyberte vy, nebo ať tam dají to, co mají ve skladu! Nebo ještě lépe to, co je právě ve slevě.“ Harrymu ať teď došlo, že se předáka nezeptal, co nová koupelna bude stát. „Nechali tu nějaký rozpočet?“ zeptal se Kárla, když mu vracel vzorník rychlostí, s jakou se obvykle předává horký brambor.

„Přesnou cenu vám dají, až podle hodnoty materiálu, který vybereme,“ prohlásil předák, jako by stále doufal, že se Harry do procesu zapojí. „A za práci nebudou účtovat nic. Udělají to recipročně. Nedělají jen malé věci, ale staví i domy na klíč. Odebírají od nás pravidelně dřevo a vzhledem k tomu, že jim dokážeme dodat ručně upravené speciální prvky, které na stavbu potřebují, tak nám vyjdou vstříc.“

Harry nechápavě zamrkal.

„Oni vám postaví koupenu a my jim nebudeme účtovat zakázku, kterou pro ně právě děláme,“ vysvětloval předák trpělivě. „Tím, že jde o nefinanční transakci, která je čistě mezi vámi, tak i něco málo ušetříme na daních. Bude to výhodné pro obě strany. Říká se tomu bártr.“

„Aha, něco jako výměnný obchod,“ usmál se Harry. „To zní fajn.“

„Jistě,“ přitakal Kárl. „Tak a teď vybereme…“

„Řekl jsem, že je mi jedno, jakou barvu…“ začal Harry, avšak svou myšlenku nedokončil. „Kárle, kde vlastně bude ta koupelna? Říkal jste, že ji někdo vyměřil, ale dveře do mé kanceláře byly zamčené, počítal jsem s tím, že bude tam.“ Pohlédl Harry tázavě na Kárla.

Předák otočil list papíru s tabulkou, do níž měl Harry zapsat svou objednávku a na druhé straně byl obyčejnou tužkou od ruky nakreslen plánek. „Tato místnost se přepaží,“ naznačil rukou místo kde bude zhruba tak stát příčka, „a do vaší kanceláře se jen probourají dveře. Domluvil jsem s nimi, že to budou stavět odtud,“ opsal rukou skladiště, „teprve až to bude hotové, tak probourají dveře do vaší kanceláře a zazdí vchod z této místnosti.“

„Vidím, že to máte plně pod kontrolou. Skvělá práce, jen tak dál, Kárle!“ přikývl Harry a spěšně odešel.

»•«

„Měli jsme přeci jenom zůstat na jídlo u Boba, kámo,“ postěžoval si Ron, jakmile Harry vstoupil do kanceláře.

„Já nejsem ten, kdo tam odtud zdrhal jako malý kluk,“ vrátil mu nakvašeně Harry.

„A co bys na mém místě dělal, ty?“ obořil se na něho Ron již hlasitěji a díval se na oschlou patku chleba, načatý sýr a povadlé rajče, jako na úhlavní nepřátele.

„V první řadě bych se do takové šlamastiky vůbec nedostal,“ nedal se Harry. „Nic jiného jsi tam nenašel? Přísahal bych, že tam byl ještě kousek salámu,“ prohodil a otevřel lednici.

„Byl to jenom reflex, kámo! Já jí vážně nechtěl… však víš co,“ prohlásil Ron sklesle a zadíval se Harrymu přes rameno do prázdné ledničky.

„No to jsem zvědav, jak jí tohle budeš vysvětlovat, Rone. Než jsem odešel, líbali jste se takovým způsobem, jako bys ji chtěl každým okamžikem ohnout přes břevno.“ Harry se na chvíli odmlčel a hledal vhodná slova. „Rone, na té dívce je vidět, že je do tebe blázen a její táta tě bere jako součást rodiny…“

„Částečně máš jistě pravdu,“ ušklíbl se Ron. „Mám ale dojem, že ve mně vidí spíš syna. Až zjistí, že jsem se muchloval s jeho dcerou, tak mě naseká do krmné směsi a předhodí zvířatům v rezervaci,“ zaúpěl Ron nešťastně.

„A Hermiona mu bude ochotně asistovat,“ neodpustil si Harry a nechal zmizet nepoživatelné suroviny.

„Merline! Musím jí to říct. Tohle se musí dozvědět ode mě. Pochopí, že to byl jenom reflex…“

„Opovaž se!“ utnul ho Harry. „Jestli to byl vážně jen úlet, tak ji s tím nezatěžuj. Už takhle máte složité období. Jak si myslíš, že skousne tvou práci u draků, když k tomu ještě přidáš fakt, že ses muchloval s dcerou svého parťáka, která čistě náhodou v rezervaci žije, a vídáš ji tam každý den?“

„Asi máš pravdu, ještě si to nechám projít hlavou. Ale nechci jí lhát a raději ať se to dozví ode mě, než od někoho cizího,“ povzdychl si Ron a podíval se úkosem na hodiny. „Je půl dvanácté, máma jistě dodělává oběd a jak ji znám, určitě bude mít dvě tři porce navíc,“ zadumal se zrzek a zakručelo mu v žaludku.

»•«

„Harry! Jsem tak ráda, že tě vidím,“ hlaholila paní Weasleyová a okázale přehlédla vlastního syna, který vešel do kuchyně zároveň s ním. „Za malý okamžik podávám na stůl a bude pro mě příjemné mít po tak dlouhé době u oběda společnost.“ Vyčítavě se podívala na Rona. Ten jen sklopil oči, avšak veškerý komentář, který měl na jazyku, si raději nechal pro sebe.

„Měli jsme přeci jenom zůstat na jídlo u Boba, kámo,“ špitl již podruhé, sotva slyšitelně Harrymu, když se od nich paní domu odvrátila, aby se věnovala bublajícím rendlíkům a polohlasně si začala prozpěvovat důvěrně známou melodii.

„Co si to tam šeptáte, vy dva?“ obořila se na ně Molly, když levitovala polévku do oválné porcelánové nádoby, a poté ji odeslala doprostřed stolu. Před chlapci se objevily hluboké talíře, naběračka sama od sebe zajela do polévkové mísy a každému z nich nandala po okraj horké tekutiny, na jejíž hladině se pohupovaly kulaté knedlíčky.

„Proč mám jen tři knedlíčky a Harry šest?“ stěžoval si Ron pod fousy.

Paní Weasleyová dělala, že komentář svého syna přeslechla a Harry smlčel fakt, že jich má ve skutečnosti ve svém talíři sedm. Když však Ron několikrát silný vývar za doprovodu hlasitého srkání pochválil, Molly roztála. Zalovila naběračkou v míse a několik játrových knedlíčků mu přidala. Při dalším chodu, který si dala s nimi, už byla na Rona jako mílius.

„Co nového v práci?“ nadhodil Ron téma, o kterém věděl, že jeho matku rozhovoří a on si bude moci v klidu vychutnat své jídlo bez výslechu na téma, co celé dni dělá.

„Bojujeme s infekcí,“ posteskla si Molly a odstrčila svoji nedojedenou porci jídla. „V prvním a druhém stádiu to vypadá jako dračí spalničky, ale nezabírá na to lék vyvinutý Gunhildou z Gorsemooru. Ve třetím stádiu boláky prasknou a vytéká z nich šedozelený hnis. V dalším stádiu se přidávají dechové obtíže a selhávání životních funkcí. Některým našim pacientům kouzlem odčerpáváme vodu z plic i několikrát denně. Bez toho by se již dávno udusili,“ vylíčila Molly v kostce.

„A nemůžeš to chytit, když je ošetřuješ?“ zeptal se Ron ustrašeně a prohlížel si Molly, jako by očekával, že se jí na tváři každou chvíli objeví známky nemoci.

„Jsem profesionál,“ napřímila se Molly dotčeně. „Kromě toho máme prostředky, jak se ochránit. Hermiona ti to může potvrdit, na dnešek v noci byla se mnou a moc mi pomohla. V těchto dnech je potřeba každé pomocné ruky.“

„Tys vystavila Hermionu takovému nebezpečí?!“ vymrštil se Ron ze židle a propaloval Molly pohledem.

„Hermiona se sama nabídla. Říkala, že víc hlav víc ví a třeba přijde na to, jak těm nebožákům pomoci,“ pokrčila rameny Molly.

„Jak jsi mohla připustit…“ začal Ron, ale byl rázně přerušen.

 „Šla do toho rizika dobrovolně a nemusíš se zbytečně plašit, těch pár pupínků co se jí po návratu objevilo, je jen komáří štípnutí…“ nahodila Molly návnadu.

„Komáří štípnutí?“ opakoval po matce konsternovaně. „V lednu?“ přeskočil mu hlas.

„Neplaš se, kámo, mě taky něco pokousalo,“ podpořil Harry jeho matku a podrbal se na předloktí.

„Jistě! Tady řádí nějaká mutace dračích spalniček a vy dva máte úplně náhodou pupínky! Copak jsem jediný, kdo má zdravý rozum a vidí co se tu děje?“ vykřikl Ron frustrovaně.

„Zapomínáš na to, že já jsem se k nemocnici ani nepřiblížil a většinu času žiju v mudlovském světě. Kde bych asi tak chytil kouzelnickou nemoc, ty chytráku?“ Setřel ho Harry, nepříliš přesvědčivým hlasem.

V tom Ronovi zapadl poslední střípek do mozaiky. Jistě. Dračí spalničky… respektive, nějaká mutace dračích spalniček, opakoval si v duchu. Vzpomněl si, jak všichni tři, včetně Harryho, hladili Ikarose a snažil se vybavit, co mu říkala Katty o vyrážce, kterou u ní zpozorovala. „Musím za ní!“ vykřikl Ron a hnal se ke dveřím.

„Počkej! Hermiona je tady v domě!“ snažila se ho marně zastavit Molly. „To je ale potřeštěnec!“ posteskla si zoufale. „Doufám, že když nenajde Hermionu doma, tak se sem vrátí.“

„A opravdu se nemohla Hermiona nakazit?“ ptal se Harry a nepřestával se drbat.

„O Hermionu nemusíš mít obavy,“ odvětila Molly úsečně, „ale ty se mi nelíbíš. Mohla bych se ti na ty pupínky podívat?“

„To nebude nutné, paní Weasleyová,“ vyhrkl Harry, kterému cokoliv, co zavánělo lékařskou prohlídkou, spustilo obranný mechanizmus velící k rychlému ústupu. „Pozdravím se s Hermionou a půjdu, na odpoledne mám už něco domluveno.“

„Je v Ronově pokoji, byla po tom nočním maratonu unavená, tak jsem ji poslala, aby si odpočinula. Ale pospěš si, za chvíli se vrátí Ron a oni dva potřebují mít chvíli pro sebe,“ usmála se Molly vítězně. Všechno šlo podle plánu. Za chvíli se vrátí Ron a bude šílet strachy. Dojde mu, jak moc se bojí toho, že by mohl Hermionu ztratit a ona se přesvědčí, jak moc ji miluje. Vymyslela jsem scénář, jako v nějaké brakové kouzelnické knize, už schází jen nápoj lásky, nebo růže, po jejíž trnem píchnutí usne sličná slečna na sto let… „Tak už za ní běž, Harry,“ povzbuzovala chlapce, který na ni zíral jako na zjevení.

Tady se děje něco hodně divného, problesklo Harrymu hlavou a marně přemýšlel, čí výraz mu usmívající se Molly Weasleyová připomněla.

»•«

„Albusi, jestli si všechny ty životy chceš vzít na svědomí, je to tvoje věc, ale já jsem ti přišla oznámit, že můj pohár trpělivost právě přetekl!“ Ječela starší podsaditá čarodějnice s jedním okem v Brumbálově obraze i přesto, že byl jeho majitel neznámo kde.  

„Madam mohla byste prosím respektovat mou kancelář? Je dobrým zvykem, že se návštěva ohlásí předem a to i v případě, že do těchto prostor vstupuje přes něčí portrét,“ ozvala se ledově Minerva a napřímila se na své židli.

„Kde je?“ vyhrkla na ředitelku neznámá žena z portrétu Albuse Brumbála.

„Vidíte? Kdybyste byla řádně objednaná, jistě by k takovéto situaci nedošlo. A teď, pokud mě omluvíte…“ věnovala se dál čtení svitku s úředně vypadající pečetí.

„Vy ho kryjete!“ obvinila ji nesmyslně žena.

Tak tohle bylo na Minervu McGonagallovou moc. Aniž by zaváhala, vytáhla rázně hůlku a rozhodným hlasem pronesla: „Impedimenta portrait. Doufala, že se jí podaří kouzlem zmrazit nepříčetnou ženu na obraze alespoň do té doby, než přijde Brumbál a usměrní ji on.

Z obrazů na stěnách podřimujících ředitelů se ozvala směsice zvuků. Od překvapeného zalapání po dechu až po vyděšené zapištění. Všechny tyto zvuky však přehlušil hlasitý potlesk doprovázený hurónským smíchem Phinease Nigella Blacka.

Minerva překvapeně zamrkala.

Podařilo se jí obraz znehybnět na první pokus. Už delší dobu zvažovala použití nějaké kletby, ale až dnes se odhodlala k činu. Zhluboka se nadechla. Bylo jí, jakoby se právě zbavila obrovského balvanu na prsou, o kterém už ani nevěděla, že ho tam nosí. Proč jsou s těmi obrazy takové problémy!? Nejenže má ve své pracovně portréty bývalých ředitelů, kteří vždy vědí lépe, co by měla danou chvíli udělat a neopomenou jí to jízlivě sdělit, ale ještě si za nimi chodí návštěvy bez ohlášení. Minerva vstala a šla si vetřelkyni prohlédnout zblízka. Zajímalo ji, ze které části hradu  za Brumbálem přišla, ale ať si ji prohlížela, jak chtěla, nepřišla na to, kdo neznámá je. Nikdy by ji nenapadlo, že po tolika letech v Bradavicích narazí na portrét, který nebude znát. Nejspíš přišla z obrazu, který visí v soukromých komnatách některého z profesorů, usoudila nakonec a vrátila se k rozdělané práci.

»•«

Harry seděl ve své kanceláři za stolem a nepřítomně hleděl na nedotčený list papíru. Kdyby věděl, kde Severuse hledat, okamžitě by se za ním rozběhl. Nepochyboval o tom, že ho impulzivní muž za jeho neopatrnost nepochválí, ale chtěl mít rozhovor s právem naštvaným zmijozelem za sebou. Přizná, že udělal chybu, ukáže mu plány budoucí koupelny a ujistí ho, že se podobná nehoda v budoucnu již nebude opakovat. Vlastně se ve skutečnosti nic nestalo. Kárl zbytečně vyváděl. Tak ho viděli jeho dělníci nahého. No a co… oni se přece taky nesprchují jednotlivě. Znovu si vybavil pohled, kterým přejel předák po jeho těle.

Sakra!

Jestliže se Snape naboural do Kárlovy hlavy, tak viděl celou scénu jeho očima. Harry zrudl až po kořínky vlasů. To, že mu Snape vynadá za do nebe volající neopatrnost, je schopný přežít, ale jestli se ho bude snažit zesměšnit nějakým komentářem o jeho postavě, nedej Merlin poznámkou o jeho mužství, tak to tedy nepřežije. Doufal, že si Snape zachová dekorum a zdrží se komentáře na toto téma. Konec konců, byla tam hrozná zima.

Rozhovor, který Harryho čekal, se rázem jevil v daleko horších barvách.

Nezbývalo mu než  doufat, že na něho nebude Severus rozzlobený do té míry, aby zrušil jejich společnou práci na lektvaru pro Lupina. Kam ten svět spěje, pomyslel si Harry. Kdyby mu někdo před rokem řekl, že bude zkroušený jen z pouhé představy, že nebude připravovat lektvar pod dozorem Severuse Snapea, poslal by dotyčného na vyšetření ke svatému Mungovi. Že je ve skutečnosti daleko víc rozhozený z představy, jakým způsobem okomentuje zmijozel jeho nahotu, si raději nepřipustil.

Podíval se na rozdrásané předloktí a zaklel. Aby tak ještě z těch páchnoucích hadrů v koupelně chytil nějakou blechu. Bude muset Severuse požádat o lektvar na odhmyzení.

Harryho ponížení dosáhlo vrcholu.

»•«

„Rone! Rone! Ty ses vrátil! Já věděla, že se vrátíš…“ volala mu Katty v ústrety a vrhla se mu kolem krku.

„Mohla bys mě, prosím, pustit?“ zasípal přidušeně Ron a snažil se uvolnit dívčino sevření.

Dívka se však k němu nepřestávala vinout a zasypávat ho polibky.

„No no, to je lásky. To je lásky…“ ozval se za Ronovými zády Bobův hluboký hlas.

Katty Rona propustila, odstoupila od něho a pod tíhou otcova pohledu sklopila zrak.

Bob se na pár dlouze se zalíbením díval a poté k nim rozvážným krokem přistoupil. „Ronalde Weasley,“ oslovil ho téměř slavnostně, „uvědomuji si, že není v módě vrhat se bezhlavě do manželství při prvním signálu zamilovanosti. V žádném případě neočekávám, že mě tady a teď požádáš o ruku mé dcery. Ale chci, abys věděl, že tě už dávno beru jako svého syna. A až přijde ten pravý okamžik, já budu poslední, kdo vám bude bránit ve štěstí,“ dokončil a podivně zamrkal.

Kdyby se pod Ronem v ten moment otevřela zem a zaživa ho pohltila, děkoval by Merlinovi za milosrdenství, kterého se mu dostalo.

Jako v mrákotách cítil, jak ho Katty uchopila za ruku a špitla: „Děkuji, otče.“

Jsem v prdeli… jsem v totální prdeli… jestli mě neubezduší vlastní matka za vydatného skandování Hermiony, tak ze mě Bob udělá žrádlo pro draky. Co na mě ty ženské jenom vidí, povzdechl si nešťastně. O co je jeho konverzace jednoduší s Harrym! Merline, proč nejsem gay! Grrr… tato myšlenka ho naplno vrátila do reality.

DRACI! Připomněl si důvod své cesty.

„Katty, Bobe, nejspíš máme vážný problém,“ začal Ron váhavě a přemýšlel jak začít. „U svatého Munga…“

„Jsi nemocný? Vypadáš přepadle! Nemáš teplotu?“ nenechala ho domluvit dívka.

„Přestaň mi měřit puls, nebo co to vlastně děláš,“ vyškubl zápěstí z jejího sevření.

„Co kdybychom se na to posadili,“ navrhl Bob a šel napřed do domu.

Ron ho následoval, jako by šel na popraviště, po boku doširoka se usmívající Katty.

„Má matka pracuje u svatého Munga a právě mi řekla, že mají v nemocnici několik případů, které vypadají jako dračí spalničky,“ vysypal se sebe a zadíval se na dívku.

 „A tebe napadlo, že to má nějakou souvislost s tou vyrážkou u Iki, na kterou jsem tě dnes upozornila,“ doplnila ho Katty.

Ron beze slova přikývl.

Bob dlouze hvízdl.

Katty na něho zírala a zvolna ztrácela barvu. „Sice nejsem vystudovaná zvířecí lékouzelnice, ale… dojdu pro knihu, kde jsem to četla, abych byla přesná.“ Po chvíli se vrátila s bichlí, na jejímž přebalu byl zobrazen drak se zafačovaným křídlem. Aniž by hledala v obsahu, nalistovala hledaný oddíl.

Ron si nervózně poposedl.

„Nebudu ti to předčítat celé,“ ubezpečila ho dívka, nechci, abyste mi tady usnuli, usmála se na otce, který vypadal při pohledu na knihu stejně nadšený jako Ron.

„Hodná holčička. Stačí, když nám shrneš to podstatné,“ pohladil Bob Katty po tváři.

Katty se na chvíli zamyslela a snažila se najít slova, kterým oba porozumí. „Dračí spalničky původně pocházejí od draků. Proto ten název. Je to bakterie, která byla součástí vaginálního systému dračích samic. Pohlavním stykem se dostala do kouzelnické populace, avšak tělo kouzelníka na tuto, pro draka absolutně neškodnou bakterii, reaguje odlišně. Než byl vynalezen lék, tak na tuto nemoc zemřelo mnoho čarodějů. Ale má se za to, že postupem času bacil přežívající mimo tělo svého přirozeného hostitele ztratil svou sílu. Zmírnil se průběh a většina nakažených při dobré podpůrné léčbě přežila. Kolem roku 1500 Gundhilda z Gorsemooru vynalezla lék. Chuděrka byla na jedno oko slepá a měla hrozný hrb, ale ve svém oboru byla nepřekonatelná. Dokonce vynalezla vakcínu, která byla aplikována všem žijícím drakům, aby zničila přímý zdroj nákazy.“

„Merline!“ vykřikl Ron při představě počátku šíření oné choroby. „Ale teď se přenáší jinak než…“ Barva jeho obličeje plynule přešla ze světle zelené na sytě rudou.

Dívka se jeho nesmělosti zasmála. „Říkala jsem, že tělo kouzelníka reaguje naprosto odlišným způsobem. V naší populaci se šířila coby Kapénková infekce.“

„Tak tos' nám to tedy objasnila,“ poznamenal Bob.

„Kapénková infekce se mezi napadenými organismy šíří z infikovaného jedince do okolí za pomoci drobných jemných kapének slin, nosního sekretu či chrchlů. Kapénky jsou produkovány během kýchání, kašlání. Klidně to můžeš chytit během naprosto standardního rozhovoru. Každý si při řeči občas trochu prskne,“ pokrčila dívka rameny.

„Dobrá, známe historii, ale to ještě nevysvětluje, jak se mohla ta infekce vrátit v síle, jako při jejím prvním výskytu,“ ozval se po chvíli zmateně Ron. „Draci byli přece všichni zaléčeni… leda tak, že by nějaký unikl a…“

„Ne, Rone, domnívám se, že do naší rezervace někdo ten virus přinesl a draci se opět nakazili. Rozdíl je však v tom, že tato generace nebyla tímto virem vybavena při vylíhnutí, takže zareagovala odlišně od svých předchůdců…“

„Chceš mi naznačit, že nějaký prasák s Ikarosem…“ vyskočil Ron ze židle, až ji převrátil.

„Ne, to si nemyslím,“ zasmála se upřímně dívka. „ale jistotu nám dají až laboratorní testy.“

„Takže jak!?“ otázal se Bob a oba s Ronem na dívku upřeli úzkostný pohled. Každý z nich se tvářil dotčeně, jako by ho dívka podezřívala se zoofilie.

„Buď slinami, nebo přímým kontaktem,“ vysvětlila Katty.

„Specifikuj přímý kontakt,“ vyzval ji otec.

„Stačilo, aby někdo nakaženého draka pohladil a měl na ruce úplně nepatrnou oděrku,“ doplnila.

„Jdu odebrat nové vzorky a odešlu je na rozbor,“ navrhl Bob a vstal.

„Půjdeme s tebou, tati,“ řekla Katty, vzala Rona za ruku a vyvedla ho z domku.

Bob se vydal svižným krokem k nejbližšímu výběhu. Ron ho následoval s Katty po boku jako svázaný. Po několika minutách se jim muž ztratil za horizontem.

Dívka Rona zastavila a chlácholivě ho pohladila po tváři. „Nakazil se někdo blízký?“

„Moje snoubenka,“ splynulo Ronovi ze rtů dřív, než domyslel váhu svých slov.

„Bastarde!“ zaječela dívka a dala mu takovou facku, až se svalil na zem.

»•«

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
18.09.2011 09:39:02: Riaditeľka asi zmrazila na obraze objaviteľku lieku... Ron, ty si neskutočne v problémoch... to asi...
17.09.2011 21:26:30: smileysmileysmiley Sall, víš, kdo mě zatím baví úplně nejvíc? (I když, přirozeně, prahnu po scénách se Sev...
17.09.2011 13:48:34: Jejda, chtěla bych vidět Harryho jak vybírá dlaždičky, keramiku a doplňky... hihihi - Skvělá práce, ...
16.09.2011 21:18:16: Elza – Nejsem si jistá, jestli Ron tak úplně ví, co vlastně chce…smileysmiley děkuji za slova chvály... ...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.