Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

15 – Ach, ten Ron…

Tuto kapitolu věnuji našim pilným komentujícím Airiny, aMaja, Anfulka, Bacil, Elza, Grid, Hannellka, Heartles, Kitti, Larkinh, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, Nadin, POPO, Slimča, tobias, Vinka + bára a janpis

P.S: Niki drž se!

»•«

„Jsi jako hromádka neštěstí, Hermiono,“ posteskla si Molly Weasleyová, která však nevypadala o nic lépe, než její mladá chráněnka.

„Zkusila jsem snad naprosto všechno, Molly, ale vypadá to, že mě Ron od toho nešťastného plesu, kdy viděl, jak tančím v knihovně s Dracem, začal úplně ignorovat. Vážně už nevím, jak bych ho měla upoutat. Doufala jsem, že bude na Malfoye žárlit a bude se mi víc věnovat, ale namísto toho se stáhl.“ Hermiona si opřela bradu o složené ruce na stole v kuchyni své hostitelky a čekala, až paní domu oběma uvaří šálek čokolády a sedne si na dřevěnou židli naproti ní.

 „Ron je nemehlo, ale jedno vím, Hermiono. Má tě opravdu rád,“ řekla Molly upřímně.

„Já vím, ale ne tolik, aby mu to zabránilo chodit za jinou!“ oponovala popuzeně Hermiona a zhluboka se napila horké sladké čokolády. Až když se dívka podívala na dno svého hrnku, všimla si, že má Molly na svém kulatém obličeji hlubší vrásky než obvykle. Počkala, až i ona odloží svůj hrnek a v útěšném gestu překryla její sevřenou pěst svou dlaní. „Problémy s dvojčaty?“ ozvala se tiše, když se jí podařilo navázat s Molly oční kontakt.

„Fred a George, díky Merlinovi, už ze svých vylomenin vyrostli. I když u nich člověk nikdy neví, čeho se může dočkat, vzhledem k oboru jejich podnikání… V každém případě na ně zatím nikdo nepodal trestní oznámení a to mi ke spokojenosti bohatě stačí,“ oznámila paní Weasleyová a po tváři jí prolétl letmý úsměv.

Hermiona se zasmála. „Vzpomínáš, jak podstrčili Harryho bratranci očarovanou karamelu a on ji snědl a narostl mu obří jazyk?“

„Jistě a taky se pamatuji, jak jsi z nich coby prefektka byla nešťastná, když dělali pokusy na svých spolužácích,“ neodpustila si připomenout Molly a zatvářila se přísně.

„Jenže Dudley si to zasloužil. A kromě toho – jak jsi sama řekla, za prváky, na kterých své neetické experimenty prováděli, jsem měla zodpovědnost. Stejně je s podivem, že nikdo nepřišel k úhoně,“ přešel smích Hermionu, když si vzpomněla, jak několik dětí po krvácivých bonbonech ztratilo tolik krve, že kdyby nebyla po ruce madam Pomfreyová, jistě by se to neobešlo bez následků.

„Nikdo si nezaslouží, aby měl jazyk tak dlouhý, že si po něm šlape,“ usadila ji Molly, jejíž srdce novopečené ošetřovatelky toto nemohlo přijmout.

 „Prozradíš mi, co ti dělá starosti?“ pokusila se Hermiona změnit směr hovoru. Věděla, že pře na téma co si kdo zaslouží nebo nezaslouží, by neměla vítěze a dívka se nechtěla s Molly zbytečně hádat.

„Máme v práci několik pacientů, se kterými si lékouzelníci nevědí rady. Mají vysoké horečky a podivnou vyrážku. Ta se zhoršuje v boláky, vytéká z nich šedozelený hnis. Nejdřív jsme mysleli, že jsou to dračí spalničky, ale lék, který vyvinula slavná léčitelka Gunhilda z Gorsemooru nezabírá, takže nezbývá, než podávat pouze léky na snížení teploty a čekat, jestli se podaří v laboratoři analyzovat nemoc, způsobující virus,“ přiznala Molly smutně.

Dokážu si představit, jak je pro tebe těžké jen bezmocně přihlížet a nemít žádný lektvar nebo kouzlo, kterým bys pacientům ulevila,“ shrnula Hermiona účastně.

„Nejhorší na tom je, že dokud nebudou mít páni léčitelé na krku epidemii, tak se to budou snažit vyřešit sami a neobrátí se o pomoc k někomu mimo nemocnici Svatého Munga,“ pokračovala Molly nešťastně.

„A co kdyby ses na někoho obrátila ty? Pochopitelně neoficiálně,“ napadlo Hermionu.

„Už jsem myslela na Poppy se Severusem, oni jsou nepřekonatelný tým. Ta ženská je, co se týče diagnózy, jedinečná. A Severus, na základě jejich zjištění, dokáže uvařit odpovídající lektvar. Jenže kdyby se provalilo, že vynáším z nemocnice choulostivé informace, o vzorcích ani nemluvě, tak by mě jistojistě vyhodili, a to nechci,“ přiznala se zkroušeně Molly.

„Tak co tedy budeš dělat? Přeci nebudeš čekat, až někdo zemře?“ zeptala se Hermiona, která se vtažena do celé situace, začala cítit za Mollyiny pacienty spoluodpovědná.

„Opravdu nevím, drahá, ale zatím naštěstí žádný z našich pacientů nevypadá tak zle. Doufám, že jen zbytečně panikařím…“ povzdechla si Molly.

„Mohla bych některého z tvých pacientů vidět?“ zeptala se nesměle Hermiona. „Nějakou dobu už se věnuji studiu starých svitků a hledám v nich jednu báji. Neustále v nich narážím na nejrůznější dávno nepoužívaná zaříkání i s popisem chorob, pro které jsou určené. Třeba nejde o nic nového, jen se delší čas tato choroba nevyskytla.“

Molly se vážně zamyslela. „Jedné dívence tvého věku jsme podali Doušek živé smrti, aby nemusela zažívat bolesti, které jí hnisavé boláky způsobovaly…“ Když viděla, jak sebou Hermiona škubla, rychle pokračovala. „Mohla bys třeba předstírat, že jsi její přítelkyně a jdeš za ní na návštěvu.“

„Vyrazíme hned?“ zvedla se Hermiona nadšeně i přes pozdní hodinu k odchodu.

Molly měla sice určité pochybnosti, ale vzhledem k tomu, že pacientka byla od ostatního světa oddělena kouzelnou stěnou, která nepropouštěla žádné případné bakterie, nakonec souhlasila. Jakékoliv rozptýlení bude pro Hermionu v těchto těžkých dnech vítané a ona nebude na tento kříž tak sama. A jestli na něco Hermiona přijde, bude to vítaný bonus.

„Tak tedy jdeme!“ zavelela Molly Weasleyová bojovně a v kontrastu velmi jemně uchopila Hermionu za ruku. Vedla ji ke krbu, aby se obě mohly přemístit letaxovou sítí přímo do nemocnice Svatého Munga. Ještě než Molly vyslovila adresu místa, kam měly namířeno, krátce Hermionu objala a zašeptala jí do ucha: „Neboj se děvče! Myslím, že mám plán, jak Rona přivést k rozumu.“

»•«

Ručičky hodin v kanceláři ztichlé pily ukrajovaly první minuty nového dne. Harry se zavrtěl ve spánku. Stále si ještě rukou držel zápěstí v místě, kde ho Severus při odchodu pohladil. Na tváři mu přeběhl letmý úsměv.

Známá vůně lučních květin mu pošimrala nos. Bosé plosky chodidel se dotýkaly trávy s lehkostí, jako by jejich majitel snad ani nic nevážil. Ještě než si stačil vychutnat krásu tohoto místa, pocítil tíhu cizího pohledu na svých obnažených zádech. Lehce se usmál a otočil se na svého společníka. „Stephane!“ vykřikl mu radostně Harry v ústrety a rozběhl se jeho směrem, aby vběhl přímo do jeho rozevřené náruče. „Tolik jsi mi chyběl,“ drmolil Harry proti jeho hrudníku. „Bál jsem se, že se už neuvidíme!“

Severus zesílil stisk a Harry se k němu ještě víc přivinul.

„Stýskalo se ti?“ zeptal se po chvíli nejistým hlasem Harry, když se jeho společník neměl k řeči. „Stýskalo se ti tak strašně moc jako mě?“ doplnil teď již nervózním hlasem.

„Ty moje bláhové jehňátko,“ splynulo Severusovi z úst a pohladil Harryho po zádech. „Dnes se mi nerozplyneš?“ zeptal se s pobavením, když ucítil, jak se pod jeho prsty Harry tetelí.

„A mám?“ zeptal se Harry a i on sám věděl, že by ho k úniku z tohoto pohádkového místa a vřelé náruče jen tak někdo nevyrval.

„A chceš?“ vrátil mu Severus.

„Nechci,“ přiznal po chvíli váhání Harry, kterého takhle hra přestala bavit.

„Jsme na mém území. A ty jsi tu se mnou, protože tě tu chci mít,“ oplatil mu Severus jeho upřímnost.

Chci tě tu mít, opakoval si pro sebe Harry jako mantru a slastně přivřel víčka.

Severusovi lehce zaškubalo v koutku úst. Něco takového se může stát leda tak ve stavu extáze, napadlo ho, a plně si vychutnával fakt, že je někdo unešený jen z pocitu, že o něho stojí.

Než to však stačil nahlas nějak okomentovat, s úžasem sledoval, jak krajina kolem nich začala prudce vířit. Instinktivně sklonil hlavu a v ochranném gestu položil tvář na temeno hlavy svého společníka. Když se obraz ustálil, lehce se od pevně přimknutého těla odtáhl. Pozvedl Harrymu bradu a gestem mu naznačil, aby se rozhlédl.

Harry otevřel oči, a kdyby se pevně nedržel svého společníka, jistě by upadl.

„Jsi v pořádku?“ byla první Severusova otázka, když však na ní nedostal odpověď, pokračoval. „Podle tvé reakce soudím, že jsme tentokrát v jedné z tvých vzpomínek.“

Mlčení.

Severus si povzdychl.

Zaryté mlčení.

Severus prohrábl Harrymu vlasy a zvolna si jimi přejel po tváři.

Harry s povděkem přijal nabízenou oporu.

Severus čekal.

Minuty se vlekly a oni dál stáli v temnotě stísněného prostoru, kam se vešla pouze zkrácená postel a bedýnka sloužící jako noční stolek a zároveň úložný prostor na oblečení. Prostor byl naplněn nezaměnitelným pachem potu a čpějící moči.

„Tady jsem žil,“ ozval se po chvíli Harry stísněně, když pochopil, že ho ani nejvroucnější přání nemá sílu dostat z tohoto místa pryč.

Trpělivé mlčení.

Severus složil rozevřené dlaně na mladíkova drobná záda a zakryl jimi jejich převážnou část. Harry spokojeně vydechl, tolik potřeboval cítit, že ho někdo chrání.

Teprve teď byl schopen pokračovat. S jeho odhodlaným nadechnutím se na posteli objevila schoulená dětská postava, až po šošolku hlavy zahrabaná ve flekaté přikrývce neurčité barvy. „To jsem já,“ oznámil Harry bezbarvým hlasem.

Severus lehce posunul své ruce na mladíkových zádech v útěšném gestu a vytrhl ho tak z jeho vnitřního světa. Ze světa, ve kterém Harry křičel ze všech sil, jak moc tady a teď nechce být.

„Je to jeden z nejhorších dní mého života, už jsem na to dočista zapomněl… Bylo mi tak šest… sedm let…“

„Řekneš mi, kde to vlastně jsme?“ ozval se tiše Severus. „To nevypadá jako dětský pokoj.“

„Je to přístěnek pod schody,“ odvětil suše Harry, „a byl to můj… jak říkáš - dětský pokoj.“

Z lůžka se ozvala velmi slabá naříkavá prosba. „Pít, tetičko.“

„Z této noci si pamatuji jen to, jak mi bylo strašně zle a nikdo mi nepomohl… matně si vybavuji útržky jejich rozhovoru… přáli si mou smrt,“ šeptl Harry zničeně a vymanil se ze Severusova objetí. Jako magnetem přitahován vešel do sousední místnosti, odkud byly slyšet hlasy.

„Teti…“ Slabý hlásek z přístěnku byl přerušen ošklivým kašlem.

Harry zabodl nenávistný pohled do špičaté, přísně se tvářící ženy. „Moje teta,“ oznámil Severusovi zjevný fakt.

I když bylo jasné, že tenký naléhavý hlas nemohla žena přeslechnout, neochotně se šouravým krokem vydala ke dveřím přístěnku. Ve tváři odhodlaný výraz, jako když chcete sebrat pavouka, kterého se štítíte a vyhodit ho co nejrychleji ze svého dosahu. Ruka blížící se ke klice se viditelně třásla. Několik centimetrů od cíle však svou paži stáhla a pokřižovala se. „Pámbůh s námi a zlý pryč,“ zamumlala si pro sebe a rychle se vrátila do kuchyně.

 „Jak mu je?“ oslovil obtloustlý muž Petúnii, která vypadala, že se každým okamžikem zhroutí.

„Vernone! Vidíš sám, že nádobí ještě létá!“ Obořila se na něho žena a unaveně si promnula spánky. „Nebyla jsem tam… Vždyť vidíš, jaké nepřístojnosti dělá tady, nechci ani pomyslet, co se děje tam! Za žádnou cenu nevlezu do jámy lvové!“

„Co budeme dělat?“ zeptal se Vernon s notnou dávkou paniky v hlase.

„Pokus se chytit zbytek nožů, a zavři je v kredenci do šuplíku se zámkem!“ odpověděla žena.

Vernon se beze slova ohnal pánvičkou a srazil k zemi jeden z nožů, které se nebezpečně vznášely prostorem.

Z přístěnku se ozýval dávivý kašel a vrzání postele, jak sebou Harry zmítal.

Vernon se poplašeně podíval na svou ženu.

„Pojď spát. Snad bude v ložnici bezpečněji a do rána se nejspíš situace vyřeší sama.“ Petunie zatáhla Vernona za ruku, aby ho odvedla do ložnice. „Nic pro něho nemůžeme udělat. Dokážeš si představit, co by mohlo to monstrum předvést v lékařské ordinaci?“ Neurčitě rozhodila rukama směrem k obsahu kuchyňské linky, plující nerušeně vzduchem. „A to, že by ho lékař přišel vyšetřit sem, je také vyloučené.“

Vernon váhavě vstal.

„Chceš snad, aby na to někdo přišel? Chceš, aby nás pitvali za živa? Nebo si snad přeješ, aby tvého jediného syna strčili do klece a ukazovali ho po poutích jako nějakou zrůdu?“ roztřásla se Petunii brada.

„Dudley je přeci normální! A nevyskakuj na mě, to přes TEBE a TVOU rodinu mému synovi koluje v žilách i část zkažené krve!“ nenechal si nic líbit Vernon, ale navzdory svému siláckému projevu pokorně následoval svou ženu do horního patra.

„Podívej, oni se úplně obyčejně bojí,“ zašeptal Harry. „Až doteď jsem byl přesvědčený, že mě té noci nechali napospas osudu, protože mě nenávidí. Často mi říkali, že jsem zrůda. A vzhledem ke všem příšernostem, které jsem jim jako dítě způsoboval, se jim ani nedivím.“ Ukončil svůj monolog a do očí mu vhrkly slzy.

„Projevy divoké magie dokážou mudlům nahnat strach. Je ovšem scestné si jejich neadekvátní reakce klást za vinu. Byl jsi naprosto normální kouzelník a drobné nehody, jako je levitující nádobí, se nedospělým čarodějům běžně stávají,“ odfrkl si starší muž.

„Když myslíš,“ přitakal Harry.

„Jsem o tom skálopevně přesvědčen, “ trval na svém neochvějně Severus. „Jistě si vzpomínáš, jak otec v mé vzpomínce nesl magii mé matky a to byla dospělá čarodějka, která věděla, co dělá… Dokážeš si tedy domyslet, jak reagoval na dětské výbuchy náhodné magie.“

Harry se na něho vděčně usmál. Vědomí, že má spřízněnou duši, ho zaplavilo jako léčivý balzám, zacelující ty nejhorší jizvy. „Pojďme se porozhlédnout po domě,“ vyzval svého společníka.

Severus přikývl a mlčky se vydal za svým průvodcem.

„Tady je pokoj mého bratrance,“ ukázal Harry na jedny z dveří na chodbě prvního patra. Ty se potichounku jako na povel začaly otvírat. „Asi jde krást jídlo z ledničky,“ mávl Harry ledabyle rukou při pohledu na chlapce, který právě vyšel z pokoje.

„Pojďme za ním,“ navrhl Severus, jemuž v tloušťíkově napjatém postoji něco nehrálo.

„Jistě, jediné co mi v životě chybí, je vidět, jak se můj bratranec cpal, zatímco mi bylo zle,“ poznamenal Harry sarkasticky.

„Věřím, že je to pro tebe těžké, ale zrovna takovou měrou jsem přesvědčen, že tohle všechno, co se zde odehrává, má svůj smysl. Jsem tu s tebou.“ Objal Harryho a ten se do něho vděčně pověsil.

„Tak pojďme,“ ozval se Harry poté, co k nim dolehl skřípavý zvuk dveří přístěnku.

Schody, na nichž muži stáli, se rázem rozplynuly a oni se lehce snesli do malé místnůstky, jako by zde nikdy nebyl žádný strop.

Viděli, jak se Dudley naklání nad postelí, v ruce velký šálek kouřícího čaje. „Zapij tyhle prášky,“ promlouval k Harrymu, zatímco mu pomáhal se posadit. Hoch v posteli připomínal hadrovou panenku, bez sebemenší známky života. „Otevři ústa… tak je to správně,“ komentoval Dudley, sotva Harry učinil, oč ho žádal, „a teď spolknout…“ O každém z léků neopomněl nahlas informovat, na co je, a při které své fingované nemoci si ho ulil. „Snad už konečně ta antibiotika zaberou, tohle je třetí a mám už jen čtyři,“ povzdechl si chlapec. „Hlavně musíš vypít ten čaj. Maminka… někde jsem četl, že… ale to je jedno… prostě musíš hodně pít při tak vysoké horečce,“ mluvil dál Dudley, zatímco přidržoval zemdlenému chlapci hrnek u úst.

Harry překvapeně zamrkal. „Dudley mi pomáhá,“ konstatoval konsternovaně.

„Ano,“ přitakal Severus. „Svět není černobílý a kudlu do zad ti může vrazit i nejlepší přítel. A jak jsi sám viděl, i domnělý nepřítel je za určitých okolností schopen podat ti pomocnou ruku.“

Zatímco Severus mluvil, podlaha se zazelenala a během chvíle stáli společně na louce, na níž se před chvílí sešli.

„Je matoucí, že si nedokážu vybavit svůj dosavadní život. Jako kdyby bylo jedno velké nekonečné tady a teď,“ zamyslel se Harry. „I když někde hluboko v srdci cítím, že svým přátelům mohu důvěřovat.“

„Tak tenhle pocit neznám,“ ozval se po chvíli pochmurně Severus.

Oba muži se pohroužili do vlastního světa a snažili se najít střípky vlastní identity. Zanést svůj život na nějakou pomyslnou časovou osu. Avšak vzpomínky jsou tak pomíjivé… čas je tvaruje stejně nezadržitelně jako vítr zrnka písku v poušti do dun. Foukne vítr a je obraz k nepoznání jiný. Zdálo se, že jim nezbývá, než čekat do kterého útržku jejich vzpomínek budou zaneseni…

„O čem jsme mluvili těsně před tím, než jsem nás vtáhl do svého světa?“ zeptal se Harry a prolomil ticho, které mohlo trvat minuty právě tak jako hodiny.

„Nechal ses přesvědčovat, že tě chci mít v tom svém,“ zašeptal Severus Harrymu do ucha a horkým dechem polaskal jeho ušní boltec.  

Harry se zachvěl jako osika ve větru a podlomila se mu kolena. Severus si k sobě otočil Harryho zády. Zatlačil mu mírně na rameno a nechal ho sklouznout podél svého těla. Usadil se obkročmo za něho a nabídl mu svým tělem oporu. Ruce volně zkřížil na Harryho hrudníku.

Lehce se vyhrbil, aby vyrovnal jejich výšky a ústy se vrátil k Harryho ušnímu lalůčku. Polaskal ho špičkou jazyka, aby vzápětí dýchl na mokru stopu. „Stále o tom pochybuješ?“ zapředl Severus.

„Stephane…“ Harryho mozek se tavil na molekuly. Vyhoupl se na jeho stehno a natočil se ke svému partnerovi lehce bokem. Nabídl tak lepší přístup k místu, které si momentálně vyžadovalo pozornost.

Stejnou měrou, jakou jméno Stephan zpočátku v Severusovi vyvolávalo nevoli, v této blízké intimitě, vysloveno vášní zastřeným hlasem mladíka, který tak ochotně přijímá vše, co je ochoten mu nabídnout, rozpumpovalo krev v jeho žilách. Neubránil se pokušení lehce stisknout cíl svého zájmu zuby.

Harry se zajíkl.

Severus útěšně přitiskl rty na zarudlé místo a několik okamžiků tak spočinul.

„Chtěl bych, aby tahle chvíle nikdy neskončila,“ špitl Harry.

Severus se lehce usmál, opravdu jehňátko, pomyslel si a ústy se přesunul na hebkou citlivou kůži mladíkova krku. Na okamžik strnul. Přimhouřenými víčky si všiml, že v místě, kde je partnerův ušní lalůček vlhký, se vybarvuje jeho přirozená barva kůže. Nerozostřená holá realita. Asi jako když do zamrzlého okna uděláte malý průzor. Severus chtěl však vidět víc.

Mnohem víc.

Zatlačil na Harryho hrudník a překotil ho do trávy.

Mladík se zasmál, uchopil ho za lem hábitu a přitáhl na sebe. Nohy mu omotal kolem boků a hbitými prsty začal po hmatu rozepínat nekonečnou řadu knoflíčků. Tolik chtěl cítit jeho tělo proti svému, bez vrstev oblečení, které je oddělovaly. „Strašně studí,“ mumlal Harry a pokračoval ve svém snažení.

Severus musel zmobilizovat všechny své síly, aby mu nezačal pomáhat. Místo toho uchopil obě mladíkovi ruce a uvěznil mu je v trávě nad hlavou.

Zdálo se, že tato submisivní pozice Harrymu víc než vyhovovala.

Severus se opět lehce otřel tváří o jeho tvář. Jejich ústa se na malý okamžik dotkla v něžném polibku. Centimetr po centimetru vlhkými rty začal odhalovat zastřenou tvář.

Harry nespokojeně zakňučel: „Stephane, přestaň mě mučit!“

Severus přiblížil svá ústa jen palec od těch Harryho a ovanul je svým dechem.

„Stephane!“

Severusovi se rozbušilo srdce jako by mu chtělo vyskočit z hrudi a podle mladíkova přerývaného dechu bylo jasné, že na tom není o nic lépe. Překonal vzdálenost, která je dělila, a spojil jejich ústa v lehkém polibku. Ve chvíli, když na svých rtech ucítil vlhkost Harryho jazyka, se dále nedokázal ovládat a vyšel mu vstříc. Plán na to, jak postupně vlhkými polibky odhalit jeho tvář, odsunul na později. Jeho zájem se zúžil toliko na partnerovy rty. Líbal je, jako by to nebylo poprvé, ale naposled. Ještě než se odtáhl, aby Harrymu dopřál doušek čerstvého vzduchu, obkroužil ten malý zázrak přírody jazykem. Pečlivě vykreslil každý záhyb. Když se mu před očima obnažila červená, líbáním napuchlá pusa, plán na odhalení totožnosti svého zájmu upadl do zapomnění.

Harry vyprostil jednu ruku ze sevření a vztáhl ji k Severusově obličeji. Zatímco plochou dlaně hladil tvář, palcem se posunul k linii rtů a jemně je obkroužil. „Vidím tvá ústa,“ prohlásil fascinovaně.

Severus se znovu podíval na touhou naběhlé rty svého partnera… ano, jsou tak nevinné. Ani první jahoda, když dozraje na palouku a žadoní svou rudou barvou, aby si ji utrhl, nemohla být v tento moment sladší a lákavější. Cítil, že je správné, aby pro tuto chvíli tak důležitý kousek jeden druhého viděli oba. Nasál Harryho spodní ret, lehce stiskl zuby, odtáhl se a nechal je jimi protéct.

Mladík mu v odpověď zaryl prsty do zad a pevněji sevřel svalnatá stehna kolem jeho boků.

Severus se silou vůle přiměl, aby ani o píď nepohnul svou spodní částí těla. I když nepochyboval o tom, že nezaměnitelnou tvrdost v jeho kalhotách musí mladík cítit právě tak intenzivně, jako on vnímal tu jeho. Bál se však, aby se znovu vyplašeně nerozplynul.

Jako vážka jemně usedající na vodní hladinu aniž by ji rozvířila, mapoval Harry bříšky prstů Severusův obličej. 

V momentě, kdy putující prsty zajely ke kořeni nosu, uchopil Severus jeho ruku, políbil každý z prstů a opět ji uvěznil.

Lehce se dotkl mladíkova krku v místě, kde zpívala krev v rytmu života, přejel přes pevnou čelist, chvíli se věnoval svůdně pootevřeným rtům, obkroužil každou z nosních dírek, pohladil ladnou křivku nosu, zkopíroval klenutá obočí, palcem pozdravil zavřená oční víčka, než lehce odhrnul vlasy spadlé z čela. Vrátil se zpět ke rtům, které ho přímo vyzývaly k tomu, aby je spojil se svými v dech beroucím polibku.

„Stephane…“ vydechl Harry do jeho úst a přitlačil proti jeho tělu své bolestně vzrušené mužství.

„Šššš…“ zaševelil mu Severus do ucha a nasál značnou část Harryho ucha do úst, aby ji vášnivě polaskal. Lehce se nadzvedl na lokti, a volnou rukou přejel po klíční kosti. Dotkl se divoce poskakujícího ohryzku a otevřenou dlaní zvolna putoval přes hrudník směrem k napjatým břišním svalům...

„Harry! Harry!!! Jak se vypíná to příšerné zvonění? Jestli s tím něco hned neuděláš, tak mi praskne hlava!“

Harry vytřeštěně zíral do obličeje svého nejlepšího přítele a v duchu ho vraždil těmi nejbolestivějšími způsoby, co znal.

„Kámo, vypadáš pěkně přepadle, ale aby ne, když jsi usnul vsedě na tak nepohodlném kusu nábytku,“ poukázal Ron na Harryho zoufalý výraz.

Harry nevěřícně zamrkal na hodiny ukazující půl šesté.

„PŘEKVAPENÍ!“ zahlaholil Ron a usmál se od ucha k uchu.

„To byl Little Bighorn pro generála Custera jistě taky,“ utrousil frustrovaně Harry a chvatně zrušil ječící alarm.

»•«

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
15.09.2011 17:14:31: Rona by som zniesla zo sveta! Ani sa nedivím Harrymu smiley Ale veď čo, napokon, bol to len sen, my si...
24.08.2011 23:38:53: Tedy já tu chvili nejsem a ne ze jenom male přešvihnu kapitolku ale ještě Ron to pako to tak pokazí....
19.08.2011 20:43:47: Díky za krásnou kapitolku.smiley${1}
19.08.2011 16:16:13: smileysmileysmiley No co co! Náhodou, Ron přišel v pravou chvíli! smiley Aspoň se mají kluci ještě na co těš...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.