Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

14 - Mapa

Tuto kapitolu věnuji všem našim trpělivým čtenářům, kterým stálo za to počkat. Zvláštní poděkování patří novým betám janpis a Bára1982.

Niki, přeji ti, abys přestavbu zvládla ve zdraví a co největší pohodě… budeš mi chybět, vlastně už mi chybíš teď… blbá rekonstrukce…L Jako by někdo potřeboval hygienu, mít na čem vařit a teplo v bytě… no, dobrá asi tak trochu potřeboval... ale stejně – blbá rekonstrukce!L

»•«

„Písek, písek a zase písek!“ brblal si pro sebe Severus, zatímco připravoval suroviny na vaření lektvaru, který měl potenciál vyléčit lykantropii… tedy nebýt toho, že by Lupin jeho aplikaci pravděpodobně nepřežil. Ale co, do rakve by ho alespoň ukládali jako lidskou bytost, neubránil se lektvarista úšklebku. Nicméně mu jeho tiché pobavení nevydrželo dlouho. Za sice vyléčeného, avšak nepříliš živého vlkodlaka, by ho odborná veřejnost s největší pravděpodobností nepochválila. Bývalého vlkodlaka, opravil se po chvíli. Stejně by ho zajímalo, nakolik se vlčí naturel vtiskne do lidské duše. Byl si jistý, že je na dobré cestě k zamezení každoměsíční proměny, ale dokáže tím z Lupina vyrvat i jeho vnitřního vlka?  

Nahlas si povzdechl: „Jak jen tady mohl někdo žít?“ On sám se sem přestěhoval jen proto, že nedokázal ve své laboratoři simulovat prostředí, ve kterém byl původní lektvar vyroben, ale to ještě netušil, do čeho se to žene. Sice tyto prostory jako malý hoch poměrně často navštěvoval, ovšem situaci, kterou dítě vnímá jako vítané dobrodružství, bere dospělý přinejmenším úkorně.  Po několika dnech strávených v ústí chodby vedoucí do komplexu podzemních šachet, bez možnosti teplé sprchy, si připustil, že jeho mise bude náročnější, než si původně představoval. Zvlášť, když k tomu připočte fakt, že pro zachování předpokládané receptury je nucen si pro každou ingredienci dojít zvlášť, a to nejlépe na místo jejího růstu. Nehodlal riskovat, že přesazením rostlin do jiné půdy pozmění jejich účinnost, takže se kromě značného nepohodlí i dost naběhal.

Prohrábl si prsty vlasy a nahlas zaúpěl: „Zatracený písek!“ Měl ho úplně všude. Padal pomalu, ale jistě ze stropu, a byl všudypřítomný. Měl ho na chlebu s máslem, který si připravoval k snídani, ve vlasech, ve svém lektvaru, v ústech a Merlin nechtěj vědět, kam se ta malá zrnka horniny všude dostala…

Chyběly mu lístky podbělu, a ten nejkvalitnější rostl ze všech bylin, které do lektvaru potřeboval, nejdál. Vstal a rychlým krokem se vydal k místu nálezu. Naučeným pohybem přeměnil hábit na mudlovský oděv, ačkoli v těchto končinách mohl narazit leda tak na Pottera, jehož pila se nacházela, coby kamenem dohodil. Předpokládal, že trestanci, které zaměstnává, se nemohou samostatně potulovat po okolí… tedy pevně v to doufal. Změny na jeho zevnějšku byly přesto naprosto minimální, dlouhý černý vlněný mudlovský kabát neměl k jeho hábitu příliš daleko. Potter mu často říkal, že v oděvu s velkým stojacím límcem, který si přeměnil, vypadá jako Dracula.  

Od toho dne, kdy na Pottera na pile narazil, ho vídal každý den a on si zatím ani jednou neodpustil svou upíří poznámku. Ale to, že chodí do blízkosti pily, kterou mladík vlastní, byla čistě jen náhoda, nebo spíše nutné zlo. Nechtěl se vídat s Harrym…s Potterem - rychle se opravil. A už vůbec ne proto, že se o něho obává a chodí ho kontrolovat. Jak taková věc mohla toho nafoukance vůbec napadnout… Ale kdo chce kam…pokud si Potter usmyslel, že bude zaměstnávat bandu hrdlořezů, kteří jsou v mudlovském vězení a jako převýchovný program mají naordinovánu těžkou práci v lese, je to jeho věc. Jemu je to naprosto jedno. Severus se zastavil. „Kdo chce kam?“ Tohle jistojistě přejal od Pottera, začíná jím být ovlivněný víc, než si myslel, že je možné. Snad to nebude tím propojením mysli, že by se jeho mozkové buňky stěhovaly k Potterovi. V hlavě se mu vybavil vzorec systému spojených nádob a obrázek jejich propojeného vědomí. Ale ne, to už přeci ověřil! Harry nemá dál ani ten nejmenší talent pro vaření lektvarů a on se necítí ani o píď magicky silnější, než byl před jejich spojením. Když už jsme u té energie - sotva Severus dorazil na místo, ucítil závan známé magie.

Nikoho zatím neviděl, ale vzhledem k tomu, že čím více se přibližoval, tím méně o původci magie pochyboval, rozvinul svou vlastní magii, aby diagnostikoval kouzla, případně lokalizoval jejího strůjce.

„Přišel jste si pro další bylinky?“ hlaholil na něho Harry, sotva opustil bublinu, ve které se skrýval.

„Co tady, pro Merlina, zase provádíte?“ zeptal se Severus se zájmem a vstoupil za tenký závoj magie. Okamžitě zmizel. Harry viděl jen malý palouček momentálně pokrytý sněhem, zpoza něhož se linuly neurčité zvuky, které se překvapivě jevily jako spokojené.

„Pottere!“ vyjel na něho svým typicky přísným tónem, sotva vyšel z očarovaného prostoru se snítkou podbělových lístků v ruce. „To vás nenapadlo, jaký by to byl malér, kdyby sem přišel jeden z vašich dělníků? Moc bych se divil, kdyby se tu při vaší lehkomyslnosti netoulali v širokém okolí bez dozoru!“

„Ten kouzelný skleník pro mě vytvořil Neville,“ řekl Harry, jako by to vše vysvětlovalo. Poznámku o svých dělnících přešel úplně. Téma ‚vězni‘ se chystal otevřít později, bude lepší, když o novince, kterou má, promluví až v bezpečí své kanceláře, na jejíž stěny umístil kouzlo proti vyrušení. „Pěstuju si tam borůvky a lesní jahody. Přijde mi škoda, že si je nemůžu natrhat kdykoliv, a když jsem se Nevillovi zmínil, jak jsem jako dítě rád sbíral lesní plody, tak pro mě vytvořil tento ráj.“

„A to, že si pěstujete jahody a kdoví jaký plevel na stejném místě, kam si chodím sbírat bylinky do lektvaru, je dozajista náhoda, že?!“ protáhl Severus.

„Dozajista není,“ pitvořil se Harry, „ale nemusíte děkovat.“ Usmál se na Severuse a s notnou dávkou sebezapření spolkl svou oblíbenou poznámku o Draculovi. „Čaj?“ zeptal se ve chvíli, kdy tázaný otevíral ústa a vydal se do své kanceláře. Když slyšel, jak ho Severus několika rychlými kroky dohnal a připojil se k němu, spokojeně se usmál. Tedy, ne že by měl radost ze Severusovy… tedy Snapeovy každodenní návštěvy. „Neville mi přísahal, že magický skleník účinné látky bylinek nezmění, a i když mu v tomto důvěřuji, otestoval jsem si jeho kouzlo a myslím, že funguje přesně tak, jak mi ho popsal,“ promlouval Harry k Severusovi, a aniž by se na něho podíval, zvolna kráčel k pile.

„Nemůžu panu Longbottomovi upřít jistou dávku kreativity, avšak usnadnil mi to jen do té míry, že se nemusím hrabat ve sněhu a hledat pod ním torza zmrzlých bylinek.“ Když se přiblížili k pile, kde bylo nebezpečí, že by je zaslechli dělníci pracující na dvoře, oba zmlkli.

„Takže je necháte přejít mrazem? Abyste simuloval sběr v zimních měsících?“ zeptal se Harry se zájmem, sotva vešli do jeho kanceláře.

„Pochopitelně to bude nutné, ale to už je maličkost,“ odpověděl Severus a upřel podmračený pohled na červené otrhané křeslo, které pro něho Harry vytvořil při jeho druhé návštěvě a už ho zde ponechal. Když si do něho Severus prvně sedal, tak ho napadlo, že až nápadně připomíná jedno z těch, jež „zdobila“ kolejní místnosti bradavického hradu. I jeho kolej měla obdobná, tedy až na barvu čalounění, ve zmijozelu byla pochopitelně zelená se stříbrnou nitkou. Ale podle Harryho výrazu usoudil, že ho hoch nechce provokovat a nábytek vykouzlil podvědomě. Nicméně, on přeci nemá zapotřebí sedět v něčem, co vypadá jako výprodej vybavení nebelvíru. Už několikrát přemýšlel nad tím, že přemění čalounění z červené na zelenou, ale byl zde jako host… taková míra intervence byla nepřijatelná. Jeho trpělivost s tímto kusem nábytku ale právě přetekla. Vytáhl hůlku a na Harryho tázavý pohled změnil křeslo z křiklavě rudé na neutrální hnědou barvu.

Harry pokrčil rameny a posadil se na pohovku naproti němu. Oba mlčky čekali, až se začne vařit voda na čaj.

Po hlasitém klapnutí rychlovarné konvice se Harry zvedl a zalil v konvici několik sáčků ovocného čaje. Odnesl ji na stolek, který vymezoval prostor mezi muži, a vrátil se pro hrnky a talířek na sáčky od čaje.

Když Severus viděl opět tu samou zrůdnost, kterou vytahoval Harry z konvičky, jak se sáčky máchaly ve vroucí tekutině, zkřivil obličej ve špatně skrývaném odporu. „Mám dojem, že jste mi nabízel čaj?“ zeptal se úsečně a naznačil pohyb, jako že se chystá k odchodu.

Harry měl chuť na něho zakřičet: Tak si příště přines svůj, když ti tenhle nevoní, ale nakonec se ovládl a s úsměvem, jakého byl v tu chvíli schopen, mu odvětil. „Jiný tady nemám. Je mi líto. Až půjdu do města, tak nějaký pořídím. Nejsem tu zařízený na návštěvy.“

„Dobrá,“ přikývl Severus a najednou mu i ta příšernost, co Harry nazýval čajem, voněla o poznání lépe. Takže žádné návštěvy, prolétlo mu hlavou, ale hned se okřikl a zamračil se pochodu svých myšlenek. Co je mu do toho, jestli Harry Potter má nebo nemá ve své firmě nějaké návštěvy? I když, vzhledem k tomu, že zde tráví veškerý svůj volný čas, by se dalo předpokládat… dost! okřikl se. Je tu jen proto, že se náhodou potkali, když sbíral bylinky do lektvaru.

Myšlenky, které se Severusovi honily hlavou, se musely zrcadlit i v jeho tváři. Harry, který si jeho výraz špatně vyložil, rozhodně vstal ve snaze vyškubnout mu z rukou hrnek s čajem. Severus svůj hrnek však držel překvapivě silně a jejich přetahování skončilo vyšplíchnutím čaje.

„Vy jste vskutku nepřekonatelný hostitel!“ neodpustil si oprávněnou kritiku Severus. „Nejdřív mi uvaříte na zahřátí cosi, čemu říkáte čaj, a aby toho nebylo málo, tak mě s tím ještě celého zlijete,“ ukazoval dotčeně na sotva patrný flek.  

„Nemohli bychom se přestat hádat?“ promnul si unaveně oči Harry. Když viděl, že se Severus tváří dál odmítavě, leč nic nenamítá, pokračoval. „Ten skleník jsem nechal udělat jen proto, abyste měl důvod za mnou chodit a jestli mám kvůli vám koupit i skutečně dobrý čaj, tak je to opravdu to nejmenší, co můžu udělat,“ přiznal a sklopil oči.

„Zase jste nespal,“ poukázal Severus na očividný fakt, zatímco si sušil oděv a změnil tak téma hovoru, které mu bylo nepříjemné.

„Moc jsem toho nenaspal od té doby, co jsem koupil firmu. A po tom, co jsem se dnes náhodou dozvěděl od Kárla…“

„Jaké novinky vám přinesl váš bachař? Jestli mi hodláte sdělit, že vězni, které zde zaměstnáváte, nejsou ve skutečnosti taková neviňátka, za jaké jste je považoval, tak vás ujišťuji, že mne to ani v nejmenším nepřekvapuje,“ ušklíbl se Severus samolibě.

„Pochopitelně mi nemohl říct, za co jsou odsouzeni, ale padlo jméno věznice, ze které je sem vozí.“ Harry se na chvíli odmlčel. „Logicky jsem se domníval, že je to ta nejbližší, ale ona je to ta nejtěžší.“

Severus na něho zíral a pro jednou se přistihl, že ztratil schopnost mluvit.

„Kdybych to věděl, nikdy bych do takového podniku nešel,“ dodal rychle, když viděl, že se Severus tváří jako sopka těsně před výbuchem.

„Jste ten nejméně zodpovědný člověk, kterého jsem kdy potkal!“ zasyčel na něj Severus a naklonil se k němu přes stůl. „Můžete mi laskavě sdělit, proč tu ještě jsou? Proč jste je hned neposlal i s Kárlem do horoucích pekel, kam patří?“ Jedním plynulým pohybem odsunul stolek, který stál mezi nimi, bez ohledu na konvici s hrnky. Nádobí popadanému na zem ani jeden nevěnoval pozornost.

Harry si přitiskl ruce na spánky. „Vypadněte laskavě z mé hlavy, nemám zapotřebí, abyste ve chvíli, když útočíte na mé tělo, byl zároveň v mé mysli,“ zmohl se na protest.

Severus se z Harryho mysli stáhl a sklouzl vedle něj na sedačku.

Oba se pohroužili do mlčení.

„Křičel jste na mě,“ začal potichu Harry. Když se Severus nadechoval, zarazil ho zvednutou rukou. „Křičel jste na mě, a přitom se mi naboural do vědomí, znamená to, že jste měl o mě starost?“ zeptal se zmateně.

„Jistěže mám o vás starost! Nikdy vás ve vaší lehkomyslnosti nenapadlo, co by se stalo se mnou, kdybyste zemřel?“ vrátil Severus svůj hlas do normálu, ale Harryho přesto z jeho slov mrazilo.

„Tančil byste na oslavu rumbu?“ tipnul si.

„Vzhledem k našemu propojenému vědomí, leda tak v pekle,“ usadil ho Severus.

„Myslíte, že…“

„Je to jediný logický závěr,“ přisvědčil vážně Severus.

„Měl jsem na chvíli pocit, že si to hodláte vyzkoušet tady a teď…“ přiznal po chvíli Harry. „Vůbec se ve vás nevyznám,“ povzdechl si.

„Co vyzkoušet? Ubezdušit vás, nebo začít předvádět vámi zmiňovaný tanec?“ pousmál se tajemně Severus.

 „Co?“ Nadskočil Harry, „vy tančíte?“ vyhrkl bez rozmyslu a hlavou mu proběhly obrazy muže před sebou, vlnícího se v rytmu nejerotičtějšího tance, který znal a polilo ho horko. Mysli na něco jiného! Pro Merlina, mysli na něco jiného! Vždyť se ti může kdykoliv dostat do hlavy a kdyby tohle viděl, tak nás to zabije na místě oba. Já bych zemřel hanbou a jeho bych strhl s sebou… tedy pokud je taková věc vůbec možná. Budu to muset ještě prozkoumat, umínil si.

Pozvednuté obočí.

„Je to levná pracovní síla a opatření, která jsem učinil, jsou dostačující,“ vrátil se Harry k původnímu tématu.

„Opatření?“ uvelebil se pohodlněji Severus a čekal, až bude Harry pokračovat.

„Vytvořil jsem kolem pily několik pásem, a když je překročí tak se tady spustí alarm,“ shrnul to Harry do jedné věty.

„A?“

„A já zasáhnu,“ prohlásil Harry jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Tak teď jste mě tedy opravdu uklidnil,“ vydechl ironicky Severus. „Ale konec konců -  jste dospělý muž a je to vaše zodpovědnost,“ připustil nakonec neochotně.

Harry se na něho zazubil. „Ale já stejně nemám na výběr. Kdybych porušil smlouvu, tak bych jim musel zaplatit velké odstupné. A tolik, kolik požadují v případě nedodržení dohody, jsem si ještě zdaleka nevydělal. Vzhledem k tomu, že většina peněz po rodičích šla na koupi pily, si to prostě nemůžu dovolit.“

„Když si myslíte, že peníze vyváží lidský život,“ poznamenal Severus.

„Opatření, která jsem… Tak mě napadlo, že jste mi po celou dobu našeho hovoru nevpadl do vědomí,“ konstatoval Harry.

„Zřejmě ve skutečnosti věřím vašim opatřením víc, než jste si myslel. Kromě toho jste natolik magicky silný, že jsou v případě střetu s vámi ve větším nebezpečí oni, než vy, nemyslíte? Nemluvě o faktu, že i průměrný kouzelník by se o sebe dokázal postarat.“

Harry to nijak nekomentoval, mlčky vstal a došel pro smetáček a lopatku a začal uklízet střepy na podlaze. Toliko k magické síle a schopnosti ji využít v běžném životě. Severusova bolestného úšklebku si nemohl všimnout.

Když dokončil úklid, vrátil se k Severusovi na kanape. „A jak jste na tom s vaším lektvarem, který vaříte pro Lupina?“ zeptal se Harry tak jako včera, tak jako předevčírem a den před tím…

Severus se hluboce zamyslel. „Stále stejně, jsem jen krok od toho, abych našel správnou recepturu.“

„Krok… to zní dobře,“ usmál se spokojeně Harry.

„Zkouším to vařit stále dokola s tím, že třeba při jednom ze svých pokusů náhodou narazím na ingredienci, která tam chybí, ale dosud jsem na to nepřišel. Podle mé teorie je to jen stopové množství nějaké biologické látky, je dokonce možné, že se tam dostala jen čirou náhodou. Asi jako když se vám v čaji utopí moucha, vy ji sice vytáhnete, ale vzhledem k teplotě nápoje vám tam z ní zůstane slabý odvar.“

„Fuj!“ zhrozil se Harry. „Takže ten lék mohl vzniknout po nějaké podobné nehodě!“

Severus lehce přikývl.

„A co kdybych vám s vařením pomohl?“ napadlo Harryho a při té myšlence téměř nadskočil radostí. „Při vaší profesionalitě je nepravděpodobné, že se vám nějaká taková pohroma stane, kdežto u mě je téměř jisté, že něco zpackám a třeba se mi to podaří pokazit tím správným způsobem.“

Severus nadzvedl obočí. „Kde se ve vás vzal tak nenadálý zápal pro lektvary?“

„Rád bych pomohl Remusovi a…“ Harry na něho mrknul, „a taky mě láká šance rozluštit lektvarový rébus, který vám uniká.“

„Jste přijat,“ řekl suše Severus.

Vstal.

Počkal, až Harry učiní totéž a napřáhl k němu ruku, aby zpečetili dohodu.

Sotva se jejich paže dotkly, cítil Severus, jak se mu z místa spojení rozlévá do celého těla horko, nemohl si pomoci a pohladil palcem ruky Harryho zápěstí. Jakmile si uvědomil, že se mladík celý roztřásl, jejich spojení přerušil a beze slova se otočil k odchodu.

Když však ještě ve dveřích uslyšel, jak pohovka zaúpěla pod Harryho tělem, kterému se evidentně podlomila kolena, neubránil se spokojenému úsměvu.

»•«

Tod Verklärung seděl na svém bizarním trůnu, před sebou kulatý stolek, na němž ležel jeho nejspolehlivější služebník. Mapa, která byla schopna ukázat mu každé místo v Anglii, na něž si vzpomněl. Co každé MÍSTO, ukázala mu i každou LIDSKOU BYTOST.

Několikrát denně k ní usedal a díval se, co právě dělají jeho nepřátelé. Musel si však přiznat, že užitečnost mapy zjevně přecenil. Počáteční nadšení ze šmírování se časem proměnilo v neskonalou nudu a jediný přínos byl pouhý přehled v tom, kde se právě kdo nachází. A navíc měl tento kouzelný předmět své limity. Byl choulostivý na užití většího množství magie, takže si objekty svého pozorování musel pečlivě vybírat. Nejednou se mu stalo, že se mapa po desátém či dvanáctém příkazu prudce zahřála, rázem vybledla, nebo mu ukazovala jeho vlastní tvář. Vysvětloval si to svým neobvykle vysokým magickým potenciálem a po pečlivém zvážení se rozhodl, že na provádění plošných kontrol si bude brát k ruce magicky mnohem slabšího služebníka. S pocitem vlastního uspokojení si pomyslel, že Lucius Malfoy naprosto naplnil jeho očekávání. Byly chvíle, kdy mu jeho servilita lezla krkem, ale ovládat mapu se naučil velmi rychle. Je sice pravda, že se jeho magická síla den ode dne zvyšovala, jak jím darované kouzlo přiživoval, ale ještě dlouhou dobu bude jako nástroj k těmto účelům použitelný.

Vyslovoval jednotlivá jména a chvíli osoby na mapě sledoval. Když zjistil, že neprovádějí nic převratného, vyžádal si další jméno ze seznamu. Nejdřív dohlédl na to, co dělají jeho spojenci. Po konstatování faktu, že buď plní své úkoly, nebo se poflakují, začal monitorovat své potencionální protivníky.

„Draco Malfoy!“ Mapa mu nabídla pohled do knihovny. „Jsi tak nezdravě bledý, Draco. Takhle nějak si představuji svého syna,“ zašeptal Tod a lehce se dotkl chlapcovy tváře. „Škoda, že se zahazuješ s tou mudlovskou šmejdkou, velká škoda.“ Přejel nehtem po Hermionině obličeji s takovou razancí, jako by ji chtěl z mapy vymazat… A jak se k Dracovi vine! A nejhorší na těch záběrech bylo vidět, že je to mladému zmijozelovi víc než milé. Pod záminkou čtení z jedné knihy sedávali celé hodiny bok po boku a zírali do nějaké bichle. Vsadil by se, že kdyby si je za hodinu opět přál vidět, ukázala by mu mapa naprosto stejný obrázek. Jsou jako sousoší, nikdo z jeho sledovaných objektů snad nebyl nudnější. 

„Neville Longbottom.“ Todovi již důvěrně známý skleník, ve kterém obvykle mladík pracoval sám, měl dnes ještě jednoho hosta. Přiblížil si dvojici a sledoval, jak starší žena vyndává jakési titěrné sazeničky z dřevěné bedýnky a podává je urostlému mladíkovi, na kterém bylo vidět, že tráví na slunci hodně času. I přesto, že je zima a Neville tráví v zasněženém skleníku téměř veškerý volný čas, bylo na něm patrné letní opálení.

„Albus Brumbál.“ Mapa ukázala obraz. Bývalý ředitel, ten snad jediný zatím nebyl na stejném místě dvakrát. Ale co je to za nemožně oblečenou tlustou ženskou, se kterou se dnes baví? Proč ten krám nepřenáší i zvuk! Tohle sledování je k ničemu. Vypadá to, že se starý pán po smrti nudí, a tak bezcílně přechází z obrazu do obrazu a jen tak tlachá. A to měla tahle mapa takový potenciál! Jenže to by musely sledované objekty něco dělat! Cokoliv!

S povzdechem vyřkl poslední jméno: „Harry Potter!“ Malá místnost s pohovkou, jednoduchým konferenčním stolkem a ošoupaným hnědým ušákem. Potter obvykle sedával za psacím stolem a psal si pod sebe čísla. To už snad bylo zábavnější dívat se na Longbottoma, jak cosi přesazuje, nebo ryje ve skleníku. K jeho překvapení ale Harry seděl na pohovce a zíral do prázdna. Kdyby neměl ověřeno, že mapa ukazuje jen živé bytosti, myslel by si, že je s ním ámen. Zdálo se, že chlapec ani nemrkal a jediný důkaz jeho života byl drobný pohyb palce, kterým si přejížděl po vnitřní straně zápěstí druhé ruky. Když už si byl Tod jistý, že scéna nemůže být nudnější, zavřel Harry oči a prostě usnul.

To snad není možné! Rozběsnil se Tod. Očekával, že ho bude kouzelnický svět hledat a oni buď pracují, tlachají, tokají, nebo chrápou… Počkat, skoro zapomněl na posledního pracanta. Když zjistil, že je pokaždé zavřený ve své laboratoři a vaří lektvary, tak ho sledoval čím dál tím méně, až na něho dočista zapomněl. Naposledy kontroloval Severuse Snapea před několika dny. „Severus Snape,“ vyslovil zřetelně a málem povalil svůj trůn, jak rychle vyskočil na nohy. Mapa totiž hlásala, že se hledaná osoba nachází jen necelou míli od něho. V podstatě byl vzdušnou čarou stejně daleko, jako Harry Potter. Je možné, že o něm vědí a zaujímají pozice? Propátral okolí, ale po jiném kouzelníku ani památky. Vrátil se zpět k obrazu Harryho Pottera. Ten stále spal, dokonce se usmíval ze spaní.

Tod si znechuceně odfrkl a vrátil se zpět k Severusovi. „Přiblížit!“ přikázal mapě a sledoval, jak se muž v dlouhém vlněném kabátě škrábe do kopce a jak za sebou dovedně zametá stopy. „Přibliž!“ nařídil mapě téměř nepříčetně a ta mu ukázala detail Severusovy tváře. „Oddal!“ nařídil vzápětí a měl před sebou mapu Anglie.

Tod byl tak zaměstnaný zběsilým rozkazováním mapě a střídavým sledováním Snapea a Pottera, že si ani nepovšiml, jak se na kouzelném artefaktu objevilo v jeho blízkosti další jméno a v tuto chvíli není v jeskyni sám.

„Ukaž Severuse Snapea!“ Mapa mu ukázala jednu z neproniknutelných zorniček Mistra lektvarů. „Oddal!“ přikázal znovu mapě a ta mu nabídla pohled na planetu Zemi z vesmíru. To už bylo na Toda moc. „Ukaž celou postavu Severuse Snapea!“ zařval. Mapa mu nabídla pohled sledovaného objektu zezadu, krásně viděl, kam míří. Laboratoř! On si zařídil laboratoř téměř nad jeho hlavou! Zajímalo ho, jak s tím souvisí Harry Potter a jeho působení v blízké pile. „Ukaž Harryho Pottera!“ Nic, pořád spal. „Ukaž Severuse Snapea!“ To snad ne, on jde vařit lektvar!

Zahalená postava ve výklenku stěny se pohnula a z hábitu vykoukla pěstěná mužská ruka, jejíž lesklé nehty nesly zřetelné stopy francouzské manikúry. V bledých štíhlých prstech muž třímal hůlku. Udělal letmý pohyb směrem k místu, kde seděl Tod se svou mapou, na niž momentálně neurvale řval své příkazy. Aniž by se zahalená osoba ujistila, že vykonala, co chtěla, otočila se a chvatně odešla.

„Ukaž…“ řval Tod jako smyslů zbavený, avšak jedinou reakcí na jeho hněv byl tenký proužek dýmu, linoucí se z mapy. Pokusil se ji zavřít, aby zachránil, co se dá, ale v okamžiku, kdy vyslovil formulku uzavírající mapu, ta vzplála a než stihl cokoliv udělat pro její záchranu, zbyla mu na stolku jen hromádka popela.

„Příliš magie,“ zhodnotil po chvíli pro sebe tiše Tod a zklamaně nechal nepořádek ze svého stolu zmizet.

»•«

Poslední komentáře
28.05.2012 17:13:53: Ups, a je po voaierstve :D Keď si čítam Harryho so Severusom, zabúdam na ostatný príbeh. Akoby som ...
14.09.2011 22:46:59: Ahoooooj, konečne! Keby som vedela, že už píšeš, som tu dávno :( moja chyba :D Ale napravím to. Kap...
14.08.2011 14:57:56: Teda úchvatná kapitolka, už se těším na další. Hlavně ten Tod tedy surpvá kapitolka. Jen tak dál Sal...
12.08.2011 23:29:49: Larkinh – JJ, Tod je cvok... nadin55 – no popravdě, když jsem tě nezahlédla mezi komentujícími, t...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.