Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

13 - Pasti, pasti, pastičky…

Tuto kapitolu již tradičně věnujeme našim komentujícím: Airiny, Alexanra, aMaja, Anfulka, Anneanne, Bacil, Elza, Gia86, Gleti, Grid, Kitti, Larkinh, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, Nadin, Salazaret, Slimča, soraki, tobias41, Vinka...

»•«

Harry stál u okna své kanceláře a hrdě si prohlížel své nové království. I přes velkou únavu byl na sebe pyšný, od jeho rozhodnutí koupit pilu neuplynul ještě ani měsíc a nyní už byla skoro čtrnáct dní v plném provozu. Papírování proběhlo kupodivu neobvykle rychle a první zakázky na sebe taky nenechaly dlouho čekat, Ron měl pravdu, nedaleké městečko Harryho během pár dnů doslova zavalilo objednávkami. Vlastně vše vycházelo až neuvěřitelné hladce, dokonce ani nemusel shánět dělníky. Stařičký mudla, od kterého pilu i s přilehlým pozemkem koupil, mu dal skvělý tip. Harry s tím, že by to šlo až tak rychle, vůbec nepočítal a měl co dělat, aby před příchodem dělníků stihl zchátralou budovu dát kouzly do pořádku. Na vybavení kanceláře mu už nezbyl čas, takže tu měl jen to nejnutnější, ale přesto se zde cítil dobře.        

„Pane Pottere, jedna z firem, která si měla včera převzít hotovou zakázku, nepřijela. Neměli bychom jim účtovat nějaké penále? To dřevo nám tady zabírá místo. Kdyby to udělal každý, tak se tady zavalíme a budeme muset zastavit výrobu,“ ozval se za Harryho zády předákův hlas a vytrhl ho ze zamyšlení.

„Kárle, víte moc dobře, že nerad na někoho tlačím,“ povzdechl si Harry. „Ale až si u mě budou objednávat další fůru, tak se zmíním, aby si to příště vyzvedli včas.“

 „A nemohl byste jim zavolat, ať si laskavě pospíší?“ nedal se odbýt předák.

„Ne, nemohl,“ utnul rázně jejich rozhovor Harry.

„Dobrá, vy jste tu šéf,“ pokrčil předák rameny. „Ještě jedna věc… Chtěl jsem se vás už několikrát zeptat, na tu noční směnu, kterou najímáte, když máme moc práce. Je neuvěřitelné, co toho stihnou za tak krátkou dobu a je po nich vždycky tak uklizeno. Nikde žádný piliny, jen latě a úhledně naskládaný prkna.“

„Na co konkrétně narážíte?“ zeptal se Harry a doufal, že mu z hlasu nezazněla nervozita. Několikrát se totiž vrátil v noci na pilu a pomocí kouzel dodělal za dělníky zakázku, která hořela.

„No… jako předák bych asi měl poznat všechny chlapy, co tady pracujou,“ namítl Kárl vcelku logicky. „A pak, odvádějí skvělou práci, možná by nebylo špatný získat takové fachmany na stálo. Je fajn, že zaskočí kdykoliv nestíháme, ale tempem jakým se zvyšuje výroba, je brzy budeme potřebovat noc co noc a jestli jim to takhle vyhovuje, mohli by chodit na stálou noční,“ uvažoval předák.

Harrymu se při představě, že bude muset každou noc dodělávat práci, kterou jeho dělníci nestihli, zatmělo před očima. „Až bude situace aktuální, tak s nimi o tom zkusím promluvit,“ slíbil nakonec neurčitě.

„Děkuji, pane, víc jsem ani neočekával,“ kývl hlavou předák a otočil se k odchodu. „Mrzí mě, že tu moji muži nemůžou zůstat ani o chvíli déle, ale vždyť víte. Předpisy jsou předpisy a já jsem zodpovědný za to, že se vrátí včas.“

„Jsem si toho plně vědom, a teď… pokud byste se k nim mohl vrátit…“ pobídl Harry Kárla k odchodu. Nerad bych je honil po zdejších lesích, dodal si pro sebe.

Nalil vodu do konvice, otevřel sklenici s mletou zrnkovou kávou a zabořil do ní nos. Cítil, jak se mu její aroma rozlévá po těle a povzbuzuje únavou otupělý mozek. 

„Měl byste se trochu vyspat,“ zhodnotil ještě předák jeho počínání, než za sebou zavřel dveře.

To vím i bez tebe, vzdychnul si pro sebe Harry a slil si dvojitého turka. Unaveně si promnul obličej a usadil se v rohu kanceláře. Když se mu začaly zavírat oči, podvědomě si pod sebou neverbálním kouzlem přeměnil houpací křeslo na pohovku a ponořil se do říše snů.

~

Bosýma nohama zvolna kráčel po známé louce a při čekání na svého přízračného společníka se lehce usmíval. Došel až pod vzrostlý strom a posadil se do jeho stínu. Utrhl si stéblo trávy a vložil si jej do úst.

Po chvíli se začal nudit.

Nebavilo ho ani pozorování mravenců, kteří přenášeli své kukly zdánlivě odnikud nikam, ani zkoumání mraků, jež si majestátně pluly oblohou. Zvláštní, nikdy si nevšiml, že by každý mrak vypadal jako určitý tvor.

Když ucítil na rameni ruku, málem vykřikl radostí.

~

„Pane Pottere! Jen jsem vám chtěl říct, že je poledne. Měl byte jít s námi, za celých čtrnáct dní jsem vás ještě neviděl jíst.“ Muž se na chvíli zarazil a ukázal na pohovku. „A kde se tady vzalo tohle?“

Sakra, zaklel v duchu Harry, asi jsem vážně přetažený, když dělám tak pitomý chyby. „Přivezl jsem to v noci, asi jste si toho nevšiml,“ improvizoval a unaveně se protáhl. „Oběd bude fajn,“ připustil nakonec a rychle se sbíral z lůžka.

Předák se ještě chvíli díval nedůvěřivě na pohovku, zakroutil hlavou a než opustil kancelář, prohodil přes rameno: „Čekáme v autě.“

»•«

Jak jen to ten Lupin pro Merlina míchal? Brblal si pro sebe Severus a snažil se na otevřeném ohni nesystematicky mísit přísady v lektvaru ve své improvizované laboratoři v ústí jedné z desítek štol. Svou špičkově zařízenou laboratoř opustil po té, co jeho snažení nevedlo k žádným výsledkům.

Když přemýšlel, kde by si měl zařídit své nové působiště, okamžitě ho napadla štola opuštěného lomu. Znal to tam poměrně dobře, jako dítě si tam často hrál. Jak se agresivita jeho otce postupně zvyšovala, nacházeli před ním útočiště v malém domku na okraji lesa čím dál častěji. Pokaždé, když matka nakonec vyčerpáním usnula, vyplížil se tiše z jejich domečku, aby mohl prolézat šachy lomu nebo pozorovat dělníky na pile. Severus při té vzpomínce potřásl hlavou. Ti mudlové a jejich absence kouzel! Bylo až groteskní, jak se hodiny lopotili s něčím, co by pomocí několika kouzel měl hotové během chvilky i zcela průměrný kouzelník. Překvapilo ho, když zjistil, že je pila opět v provozu, ty vzdálené kakofonní zvuky, které do štoly doléhaly, mu přinášely tolik vzpomínek. Jeho dětství se sice nedalo považovat za ideální, ale všechno bylo tak nějak jednodušší…         

Severus pohlédl do kotlíku a nahlas zaúpěl. Na chvíli se zamyslel a už zase míchá lektvar naučeným pohybem! Nechal obsah kotlíku zmizet s tím, že začne znovu, ale potom si to rozmyslel. Vytáhl hůlku, přeměnil svůj hábit na mudlovský dlouhý černý kabát a vykročil směrem k pile.

Přicházel ve chvíli, když se otevřený nákladní automobil s dělníky usazenými na korbě rozjížděl po lesní cestě pryč.

Počkal, až se vůz ztratí za zatáčkou, vystoupil ze svého úkrytu a rázným krokem šel obhlídnout své dávné teritorium.

Nejdřív obešel objekt zvenčí a potom si kouzlem odemkl dveře hlavní budovy. Nakoukl do šaten, vzal za kliku kanceláře a zjistil, že je zamčená i ta. Někdo důkladný, pomyslel si. Tak se tady přeci jen něco změnilo. Vytáhl hůlku a zašeptal jednoduché Alohomora. A nic. Zkusil ještě několik složitějších odemykacích kouzel a opět se nic nestalo.

Když si uvědomil, že jsou dveře zajištěné mimořádně silným kouzlem, zpozorněl. S touto variantou rozhodně nepočítal. Zalovil ve své paměti, a když si nevybavil, že by Potterova skupina nahlásila na svém území podezřelou magickou činnost, dveře nekompromisně vyrazil i s futry. Počkal, až si sedne prach a s napřaženou hůlkou vstoupil dovnitř.

Místnost byla sice prázdná, ale stopy magie tu byly téměř hmatatelné. Nejvíce jí vyzařovala pohovka v rohu místnosti. Zaměřil se na ni a pokusil se přečíst magický podpis toho, kdo ji přeměnil. O tom, že byla přeměněná, a to poměrně nedávno ani na chvíli nezapochyboval.

Nic.

Někdo velice pečlivě zakryl svůj magický podpis, to bylo ovšem podezřelé. Zvlášť když přihlédne k faktu, že jsou v hlubokém lese na území mudlů, kde by se žádný kouzelník střetu s dalším kouzelníkem nenadál.

Severus několika jistými pohyby opravil dveře a dalším mávnutím hůlky uklidil nepořádek na podlaze. Trochu ho zneklidnil fakt, že kouzlo na dveřích i přes jeho drastický zásah zůstalo neporušené a on se tak ocitl v místnosti zabezpečené kouzlem, které nedokázal zlomit. Přemýšlel, jestli má dveře znovu vyrazit a odejít, ale zvědavost a touha zjistit, komu to tu patří, byly silnější. Uvědomoval si, že je na území zatraceně silného kouzelníka, takže se rozhodl využít momentu překvapení. Uvalil na sebe maskovací kouzlo, postavil se za dveře a čekal.

»•«

 „Budeme vás muset brát na jídlo častěji,“ hlaholil Kárl, když se blížili k pile. „Je ostuda, aby majitel dřevařské firmy jedl jako vrabec,“ plácl Harryho bodře předák po zádech.

„A pil jako slečinka,“ doplnil ho kdosi z dělníků se smíchem.

Harry se modlil, aby už byli na místě, kombinace neuvěřitelného množství jídla a mudlovského piva, kterým mastný oběd zalévali, mu evidentně neudělala dobře. Jediné, po čem teď opravdu toužil, byla samota a dva prsty v krku, aby uvolnil narůstající tlak v žaludku, kterému jízda na korbě náklaďáku taky dvakrát moc nepomohla.

„Tak teď už víte, co znamená být dřevorubec,“ poplácal ho znovu Kárl po zádech a Harryho napadlo, že jestli to udělá ještě jednou, tak ty prsty ani nebude potřebovat. Naštěstí už byli na místě.

Počkal, až všichni seskočí z korby a začal se pomalu sbírat, když ucítil, že se k němu někdo připojil. Kárl se vyhoupl zpět a nabízel mu ruku. Spiklenecky na něho mrkl. „Myslím, že jste si dnešním dnem u chlapů polepšil nejméně o dvě příčky,“ šeptl mu do ucha.

„Tím, že jsem jedl jako vrabec a pil jako slečinka?“ zaúpěl Harry bezmocně.

„Ne! Tím, že jste to ustál jako chlap,“ řekl předák vážně.  

„Prostě jsem se cestou nepoblil,“ upřesnil to Harry. „Ale bylo to jen tak-tak.“

„Už je to lepší?“

„Teď když stojíme, tak mám pocit, že to i zvládnu,“ Harry se na chvíli zamyslel, „tedy aspoň doufám, nedokážu si představit, že seskočím,“ zabědoval.

„Poslal jsem chlapy za barák, abych vám pomohl dolů,“ nabídl se Kárl. Aniž čekal na Harryho reakci, seskočil z korby, pokynul mu, aby k němu došel, popadl ho do náruče jako by nic nevážil a opatrně ho postavil na zem. Harrymu bylo tak zle, že se odvážil jen malinko kývnout hlavou na znamení díků.

»•«

Po nekonečně dlouhém čekání a bezvýsledné prohlídce kanceláře, konečně Severus uslyšel přijíždět nákladní auto s dělníky. Stále skrytý maskovacím kouzlem pozoroval muže, jak jeden po druhém vyskakují z korby, a pátral po jakékoli známce magie. Když už to vypadalo, že všichni odešli kamsi za budovu, ten nejstatnější z nich se vrátil. Severus nechápal, jak je možné, že se někdo takových proporcí dokázal tak lehce vyhoupnout na korbu. Ovšem nákladní vůz si o tom myslel své. Ladnost neladnost, auto pod jeho vahou zaúpělo a korba poklesla o dobrých patnáct čísel. Vazoun došel do rohu nákladového prostoru, a na okamžik se nad někým sklonil. Po chvíli se však narovnal, seskočil dolů a napřáhl ruku. V rohu se neochotně vztyčila postava.  

Potter!?

Chlapec nejistým krokem došel k hromotlukovi. Ten se k němu natáhl, uchopil ho do náruče a snesl dolů. Opatrně ho postavil na zem, jako by se bál, že mu svýma mohutnýma rukama ublíží.

Severus si znechuceně odfrkl. Nebyl si jistý, jestli se víc zlobí na toho chlapa, nebo na Pottera, že se nechá obskakovat jako nějaká slečinka. Ale definitivně nejvíc se zlobil na sebe. Proč by mu to vlastně mělo vadit? Odvrátil se od okna, zrušil své maskovací kouzlo a přešel k pohovce. Pohodlně se usadil a čekal, až k němu Potter dorazí.

Harry kouzlem odemkl dveře a vrávoravě došel ke dřezu. Roztočil kohoutek naplno a bez zaváhání strčil hlavu pod proud studené vody.  

V tom ve své mysli ucítil cizí přítomnost. Vymrštil se a ošklivě si poranil hlavu o vodovodní kohoutek. Cítil, jak mu po zádech společně s proudem studené vody stéká i pramínek horké krve.

Harrymu se zatočila hlava a musel si dřepnout na bobek, aby to ustál. To už mu však někdo pomáhal na nohy a odmanévroval ho k pohovce. Nebelvír se stočil do klubíčka a hlasitě zaúpěl. Vnímal chladný dotek diagnostického kouzla, který vzápětí vystřídalo sušící kouzlo a hojící Voluma tesamentum. A tichý smích. Zdá se mu to, nebo má opravdu Kárl stejně sametový hlas jako…Ale počkat, Kárl přeci není kouzelník, nebo ano?

Prudce otevřel oči.

„Nemáte zač,“ protáhl Severus. A pobaveně sledoval Harryho výraz, do kterého se zvolna vkrádalo pochopení.

Ve chvíli, kdy začal vypadat jako rozumná bytost, se zakabonil. „Vy jste se smál!“ obvinil ho nesmyslně.

„Překvapilo vás to víc, než fakt, že jste mě našel ve své zamčené kanceláři?“ usadil Snape věci na správné místo.

Harry opět zaúpěl, ale nijak to nekomentoval.

Severus si k němu přisedl, a aniž by si to uvědomil, položil mu v konejšivém gestu ruku na rameno. Ve chvíli, kdy se ji pokusil stáhnout, byly jeho prsty uvězněny a přikotveny na místě. Lehce se na mladíka usmál. Ten se trochu povytáhl, zvrátil hlavu a opřel si tvář o jeho stehno.

„Je mi úplně jedno, jak jste se sem dostal, a proč jste zase vpadl do mé mysli, jediná myšlenka, kterou tam mám, je beztak přání sejít rychlou smrtí,“ přiznal Harry a pevně semknul víčka, aby se nemusel dívat na Severusův pohrdavý výraz. Když místo očekávané reakce ucítil, jak se mužovy prsty lehce pohnuly, téměř jako by ho chtěl pohladit a na poslední chvíli si to rozmyslel, otevřel jedno oko a zadíval se mu do tváře. Byla nečitelná jako vždy, ale ani náznak po opovržení, se kterým ještě před okamžikem počítal. „Vy se mi nebudete smát?“ zeptal se zmateně Harry.

„A měl bych?“ nadzvedl Severus obočí.

„Zasloužil bych si to, a taky bych věděl, že je všechno v pořádku. Tahle přívětivá tvář Severuse Snapea mě trochu děsí,“ přiznal Harry.

„Nemůžu se vám smát, smál bych se i sám sobě,“ řekl zamyšleně Severus. „I když musím přiznat, že vaše zkouška mužnosti, jak bych to nazval, je v porovnání s tím, čím jsem prošel já, slabý odvar.“

„Může být něco horšího, než půlka kachny s Merlin ví kolika nokama a minimálně cisterna piva?“ pronesl Harry zmučeně.

„Vím z vlastní zkušenosti, co je člověk schopen udělat, když touží být přijat… Vy jste si jen zmrzačil na chvíli tělo, já jsem si dobrovolně zmrzačil duši,“ řekl Severus temně.

„Dokážu si to představit!“ zastavil ho prudce Harry a zaplašil představy, které mu začaly okamžitě nabízet obrazy toho, co asi musel Snape všechno udělat, aby přesvědčil Voldemorta o své loajalitě. Když si však uvědomil prudkost své reakce, dodal smířlivěji. „Nechci znát podrobnosti.“

„Nemínil jsem vám je vykládat,“ ujistil ho Snape.

„To je dobře. Nerad bych totiž litoval, že jsem vám zachránil život,“ šeptl Harry a v koutku oka se mu zaleskla slza.

„Nikdo vašeho ušlechtilého činu nemůže litovat víc než já sám,“ odpověděl právě tak tiše Severus.

„To proto, že jsem to byl já?“ zeptal se Harry a slza se mu rozeběhla po tváři.

Severus se na dlouhou dobu odmlčel. „Nejdřív jsem si myslel, že je to kvůli vám, ale vcelku nedávno mi došlo, že jsem ve svých plánech nikdy nehleděl dál než k poslední bitvě.“

„Taky jsem nevěřil, že přežiju. Myslel jsem si, že zemřeme oba, já i Voldemort. Alespoň tak jsem pochopil tu věštbu… Ani jeden nemůže zůstat naživu, pokud žije ten druhý…“

„Byla to jedna z možností… Ale jsem přesvědčen, že všichni věřili tomu, že přežijete,“ pokračoval Severus v krouživých pohybech palcem na Harryho rameni.

„A vy?“ zeptal se Harry sugestivně.

„Kladete mi příliš těžké otázky, Harry,“ Severus se zadíval z okna. „Řekněte mi, jak jste dokázal, že na vás nikdo nepoznal, že jste v podstatě smířený se smrtí? Chodil jste po hradě a vypadal tak bezstarostně, až mě to vytáčelo. Jako byste si ani na chvíli nepřipouštěl, že…“

„Věděl jsem, že jsem jen nástroj, určený k tomu, abych ho zabil. Byl jsem přesvědčený, že to je mé poslání a až ho naplním…“

„Jak jinak…“ pronesl Severus dutě. To, že zaťal prsty do Harryho ramene, si uvědomil, až když mladík bolestivě syknul.

„Ale bez vás bych to nikdy nedokázal, víte to, že?“ zeptal se Harry a lehce se nadzvedl. Jen tak, nakolik mu to jeho točící se hlava dovolila. „Nebyl jsem tak silný, abych ho dokázal sám zabít. A vy to víte!“

„Rozhodně jste silnější, než si uvědomujete. Nerad to přiznávám, ale stejně byste na to později přišel sám …“ Severus si nervózně odkašlal, „do vaší kanceláře jsem se dostal až v momentě, kdy jsem vyrazil dveře ze zdi. Mimochodem, očekával jste tady nějaký útok? Vaše zabezpečení, včetně toho, jak pečlivě jste zakryl svůj magický podpis, by se dalo označit jako vysoce nadstandardní,“ ušklíbl se Severus.

„Bylo to obyčejné kouzlo, udělal jsem ho ve spěchu a bez hůlky,“ mávl Harry odmítavě rukou. „A nepamatuju si, že bych se pokoušel cokoliv zakrýt…“

Toliko o jeho skromnosti, pomyslel si v duchu Severus, ale nahlas řekl. „Docela by mě zajímalo, jak by to vypadalo, kdybyste ty dveře zabezpečil pomocí hůlky.“

„Třeba by byl výsledek naprosto stejný,“ pokrčil Harry nevzrušeně rameny.

„Nenapadlo vás někdy otestovat vlastní možnosti? Zjistit jaké máte hranice?“ užasl Severus.

„A na co?“ vyjel na něho Harry. „To co jsem potřeboval, jsem vždycky zvládl a poslední, co bych si přál, je to, aby se mě lidi začali bát.“ Ruka na jeho rameni se mu opět zaťala bolestivě do masa.  

 „A proč jste ze své kanceláře udělal pevnost? Nebo se nemám raději ptát?“ pronesl trpce Severus. „Stáhl jste se do mudlovského světa, ale při tom používáte kouzla. Po tom, co jste zažil, bych pochopil vaše znechucení naším světem. Ale to, že stále používáte svou magii, tuto hypotézu vyvrací…“

„Nepohrdám kouzelnickým světem, jen jsem chtěl počkat, až to celé běsnění kolem mé osoby utichne. Ale nedokážu nic nedělat, to je celé,“ přerušil jeho úvahy Harry a po chvíli váhání neochotně pokračoval. „No… a když to musíte vědět… ti muži, co jsem najal, mají všichni do jednoho… jak bych tak řekl… poněkud pohnutou minulost,“ vysoukal ze sebe a odvrátil tvář.

„Co si představujete pod termínem – poněkud pohnutá minulost?“ zamračil se Severus.

„Jsou to trestanci a můj předák je jejich bachař. Vozí je sem přímo z věznice,“ přiznal Harry a se zatajeným dechem čekal na reakci.

Snape na něho zíral.

To je snad poprvé, kdy vidím Severuse Snapea zbaveného schopnosti promluvit, ušklíbl se Harry v duchu. „Je to laciná pracovní síla,“ vysvětlil, když si tu chvíli dostatečně vychutnal.

„Vy snad opravdu chcete zemřít?“ vyhrkl Severus. „Jak můžete takhle strašně riskovat svůj život!“

„Předpokládám, že to nejsou žádní těžcí zločinci, jinak by neměli povoleno jezdit do hospody na jídlo. A pak,“ pokrčil Harry rameny, „svůj úkol už jsem splnil. Moje smrt by už nikoho neohrozila.“

 

Nejbolestivější je, když vám někdo nastaví zrcadlo. V ten moment Severusovi přišlo pošetilé, že se kdy zaobíral podobnou myšlenkou.

„Věř mi, že je vždycky pro co žít. Kdybys na tomhle světě neměl žádný úkol, tak bys zemřel v tu noc s Voldemortem.“ Severus mechanicky zopakoval Brumbálova slova, která mu ze svého obrazu opakoval častěji, než mu bylo milé.

„A vy se mnou,“ dodal Harry.

„Jak říkáte,“ přitakal Severus nepřítomně.

„Proč se nemůžu zbavit dojmu, že tomu, co jste mi právě řekl, ve skutečnosti vůbec nevěříte?“ poznamenal Harry skepticky. 

Fakt, že se Severus zdržel komentáře, byl pro Harryho dostatečně vypovídající.

Oba se ponořili do svých vlastních myšlenek. Harrymu se únavou opět začaly zavírat oči. Těsně před tím než usnul, cítil jak se Severusova ruka vymanila z té jeho a odhrnula mu vlasy z tváře. Harrymu ještě prolétla hlavou myšlenka, že to vypadalo jako malé pohlazení…  

»•«

 „Rone, řekneš mi konečně, co tě trápí?“ vyzval ho jeho kolega Bob, když procházeli mezi jednotlivými výběhy v dračí rezervaci.

„Nechce se mi o tom mluvit,“ řekl schlíple rezavý chlapec a nakopl kámen, který se mu připletl do cesty.

„Víš,“ zastavil se Bob a úkosem se na Rona podíval. „Teď už nejde jen o tebe, vážně se obávám o Iki.“

„Jak obáváš? Víš moc dobře, že ji za žádných okolností neopustím, tak si laskavě nech podobné narážky! Rozhodl jsem se, že si práci tady udržím, ať si o tom Hermiona myslí co chce,“ utnul jeho obavy Ron.

„Nepohodl ses s Hermionou? Myslel jsem si to. Ale o tom teď nemluvím, tvé nálady se přenášejí na Iki. Obávám se, že by mohla z toho trápení i onemocnět a jsem přesvědčený, že to bys nechtěl.“  

„Když za ní nebudu chodit, dokud se nesrovnám, tak bude vyvádět. Jistě si pamatuješ, že když jsem posledně onemocněl, a několik dní za ní nešel, jaký to byl mazec. Tak co mám podle tebe dělat?“ rozhodil Ron bezradně rukama.

„No co asi?“ podíval se na něho Bob, jako by mu v tu chvíli narostly dvě hlavy. „Prostě jdi za Hermionou a zeptej se jí, co k tobě cítí! Tenhle stav nejde protahovat do nekonečna.“

Mluví jako Sírius, pomyslel si Ron nešťastně, ale když mu došlo, že to byla vlastně jeho slova, která mrtvému muži vložil do úst, zachmuřil se a nahlas jen řekl: „Já prostě nemůžu.“

Bob pomalu pokračoval v jejich obchůzce a Ron se loudavým krokem vydal za ním. „Řekneš mi už konečně, co se mezi vámi stalo? Někdy pomůže i to, když to jen vyslovíš nahlas.“

Ron ho několika rychlými kroky dohnal. „Možná máš pravdu,“ kývl Ron. Na chvíli se odmlčel, aby si urovnal myšlenky, které mu vířily hlavou. „Přišel jsem pozdě na Vánoční ples a našel jsem Hermionu jak v knihovně tančí s Dracem Malfoyem…“

„Žárlíš?“ zhodnotil Bob.

Ron opět nakopl kámen, který se mu připletl pod nohy. „Ne, já totiž nevěřím, že mezi nimi něco je. Myslím si, že to bylo jen dobře sehrané divadlo, které mělo způsobit právě to, abych žárlil,“ upustil páru Ron.

„Jak jsi přišel k tak komplikovanému závěru?“ užasl Bob.

„No… hned mi to nedošlo a nejdřív jsem opravdu žárlil, jenže pak jsem si vzpomněl, jak na mě byl Malfoy… řekl bych přímo nemalfoyovsky milý. Snažil se mě tak okatě udržet dál od Hermiony, že mi to nedalo a začal ji hledat po celém hradě. No vážně, ten blonďatý zmetek byl jen takhle malý kousek od toho, aby mi řekl něco ve smyslu, abych ji hlavně nehledal v knihovně,“ odfrkl si Ron a strčil Bobovi před obličej ruku s palcem a ukazováčkem rozevřeným sotva na dva centimetry. „Ale já nejsem dnešní! Šel jsem rovnou tam.“ Myšlenku na to, že než mu situace došla, si stihnul dát u baru pěkných pár panáků, rychle zaplašil a pokračoval. „A představ si, že dveře byly zapečetěné kouzlem. A když jsem se konečně dostal dovnitř, drželi se ti dva v objetí a teprve když se ujistili, že mám dobrý výhled, tak se demonstrativně políbili,“ ušklíbl se Ron.  

„Demonstrativně?“ zeptal se pochybovačně Bob.

 „Jistě! Nahraný polibek já poznám na míle daleko,“ prohlásil Ron sebevědomě. „Kromě toho dobře vím, co si Hermiona o Malfoyovi myslí. I to, co on cítí k ní,“ shrnul. „Ti dva spolu? Vyloučené!“

„Ale proč by Hermiona něco takového dělala?“ neodpustil si otázku Bob.

„Přijít na tuhle odpověď mi dalo nejvíc práce,“ přiznal Ron. „A přitom vysvětlení na mě celou dobu přímo křičelo. Chce mi ukázat, že kdyby chtěla, najde si někoho lepšího. A kdo jiný než ten uhlazený Malfoy je pravý opak někoho jako jsem já? Chce, abych se vzdal své práce, ale nechce mi to říct na rovinu. Je to jen hra! Ale já jsem ji prokoukl!“ uzavřel Ron naštvaně.

„Aha…“ podíval se na něho užasle Bob, „a co hodláš dělat?“

„Mám dvě možnosti, ještě zvažuju postup,“ přiznal Ron zamyšleně.

„A to?“ povzbudil ho Bob.

„Jedna z možností je, že jí na rovinu řeknu, co si o tom divadýlku myslím. Je tady ovšem nebezpečí, že to popře, a aby mi ukázala, že to myslí vážně, tak si opravdu najde někoho, kdo by mi ji mohl přebrat…“    

„A to Draco Malfoy nemůže?“ přerušil ho Bob.

„Absurdní! Ona a on? Nikdy!“ odfrkl si podrážděně Ron.

„A druhá možnost?“ zeptal se Bob, třebaže se obával, že ji snad ani slyšet nechce.

„Budu dělat mrtvýho trpaslíka. Budu předstírat, že jsem nic neviděl a počkám, až se Hermioně uklidní hormony. Vím, že mě miluje a já miluju ji. Nechci ji vydráždit víc než je nutné. Prostě ji nechám, aby si zvykla na novou situaci,“ pokrčil rameny Ron.

„To vypadá, že ses o svém postupu právě rozhodl,“ zhodnotil Bob. 

„Ano, jsem rozhodnutý. Budu s Hermionou mluvit, jako by se nic nestalo a nenápadně sem tam nadhodím, jak je Iki úžasná a jak je pro ni důležitý čas, který s ní trávím. Budu hrát na její lidskou stránku. Merline, vždyť mluvíme o dívce, která byla ochotná pohnout zemí v boji za práva domácích skřítků! Tak proč by se nedokázala smířit s tím, že jsem našel svůj smysl života v práci s kouzelnými bytostmi?“

»•«

Hermiona seděla v pokoji bradavického hradu, který jí před časem přidělila nová ředitelka, a v hlavě se jí rodil smělý plán. Plán na to, jak získat zpět Ronovu pozornost.

Neustále si v hlavě přehrávala scénu z Vánočního plesu odehrávající se v knihovně. To jakým způsobem se na ní Ron podíval, když je našel s Dracem v objetí při tanci, jí dávalo naději, že u něho má ještě šanci.

V první chvíli za ním vyběhla na chodbu, ale když si uvědomila, jaký má tahle situace potenciál, vrátila se za Dracem zpět do knihovny. Nechá hezky Rona vydusit ve vlastní šťávě, třeba se bude užírat žárlivostí a pochopí, že je ta jediná, po které opravdu touží!

Ano.

Tohle konečně vypadá jako plán. Udělá vše, co je v jejích silách, aby dala Ronovi důvod proč o ni bojovat. Konec konců, muži jsou dobyvatelé a tím, že se mu vydala, tak pochopitelně ztratil zájem. Ale když uvidí, že se kolem ní motají i jiní muži, opět jeho zájem vzbudí. A konec konců Dracovu přítomnost v poslední době shledala jako překvapivě příjemnou a když to udělá dobře, tak získá kromě své ztracené lásky i přítele, se kterým toho má společného víc, než by si kdy myslela.   

Jediné co ji na tom mátlo, byl fakt, že na okamžik opravdu toužila po tom, aby ji Draco políbil. Ne jen ten lehký dotek rtů, který mezi nimi proběhl, ale opravdový žhavý polibek.

Dost! Okřikla se. Ron! Pro něho to přeci dělá, jen proto, aby žárlil! Rozhodně to nedělá proto, aby zjistila, jestli Draco líbá se stejnou náruživostí, jako tančí… To rozhodně ne!

»•«

Draco ležel ve svém pokoji, zíral do stropu, na bledé tváři spokojený úsměv, který vypadal, že mu už zůstane napořád. Spokojenost vyzařovala z každého jeho póru.

Políbila mě! Ona mě políbila, jen jsem se k ní naklonil a ona mi automaticky vyšla vstříc! Udělala to. Překročila onu pomyslnou bariéru! Políbila mě!

Sice musel použít malé lsti, aby ji dostal z dosahu jejího nemožného přítele… Bývalého přítele, opravil se. Ale vyplatilo se to.

Pravda byl to riskantní tah, a když viděl Hermionu, jak se rozběhla za Weasleym na chodbu, myslel si, že to bylo nešťastné rozhodnutí, ale když se po chvíli vrátila, na tváři lehký úsměv a zeptala se ho, jestli budou pokračovat ve čtení, pochopil, že tuhle bitvu vyhrál.

Nemohlo mu ujít jak je Hermiona rozrušená, ale ustála to a zůstala s ním.

Dracův úsměv se rozšířil.

Přejel si palcem přes spodní ret, přivřel oči a přehrával si jejich letmé spojení rtů ve své mysli, dokud neusnul…

»•«

Holenkové moji, mám pro vás dvě zprávy a jak už to tak bývá jedna je dobrá a ta druhá špatná… Nebudu dlouho chodit kolem horké kaše a vybalím to na Vás rovnou…  Pozastavuji povídku Dech života, ale budu pokračovat ve psaní po státnicích. Zjistila jsem, že se nedokážu soustředit na příběh a zároveň se plně věnovat studiu. Je mi líto, že jsem nucena vyprávění pozastavit v této fázi, ale mám náš příběh natolik ráda, že nechci svou nesoustředěností na děj promarnit jeho potenciál. Jen pro ty, kterým se v hlavě vynořily mnohé nedopsané povídky, malé uklidnění. Tuto povídku jsem začala psát ještě před tím, než jsem se pustila do překladu Stromu poznání a vrátila jsem se k ní po téměř dvouleté přestávce. Nevím, jestli Vás právě tato slova uklidnila, ale chtěla jsem jimi říct jen toliko: „Nejsem zvyklá utíkat od započatého díla. Tohle je opravdu jen nutná pauza a vrátím se k Vám, jakmile se budu cítit připravená pokračovat.“

Tímto se s Vámi loučím za celý tým a na shledanou po státnicích.

Vaše Sallome

»•«

Pokračování ZDE :)

 

Poslední komentáře
06.08.2011 22:22:37: Tak šup, šup, šup...smiley Kde to vázne? Mám dočteno a pokračování nikde!? Honem, nebo zase zapomenu ...
10.07.2011 01:12:51: Výborně a po dovolené...
10.07.2011 00:00:58: Hojky, jen jsem se tu zastavila a nakoukla smiley a chci se zeptat, kdy budeš mít na nás čas a držím p...
24.06.2011 20:52:10: prosím prosím nemuč nás my chceme další díl smiley nemohu bez pořádného čtení dlouho vydržet...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.