Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

12 - Ples

Tuto kapitolu věnujeme: Airiny, Alexanra, aMaja, Anfulka, Anneanne, Assez, Bacil, BeaX, Elza, Gleti, Hajmi, Isabel, Michangela, MIREK, Miriabar, Mononoke, Nade, nadin, Nex, Slimča, soraki, tobias41, Nixerwil, Vinka. Doufáme, že Vás potěší...

»•«

 

Hermiona seděla před zrcadlem ve svém pokoji v návštěvnické věži bradavického hradu. Mechanicky si kouzlem rovnala jednotlivé prameny hustých kaštanových vlasů. Už dávno na nich nebylo co žehlit, ale pokračovala dál, snad jen proto, aby nemusela přemýšlet. Aby necítila tu úzkost, která se jí v poslední době zdála všudypřítomná. Jen uchopit pramen, vyslovit formulku, uhladit, pustit. Další pramen, uchopit, formulka, uhladit, pustit…

 

„Nemyslíš, že už by to stačilo?“ oslovilo ji zrcadlo, které ani trochu netěšilo odrážet její zkroušený výraz. „Tvé vlasy jsou už dokonale hladké, zkus si je vyčesat… Ano, to je ono, máš krásnou šíji. Ještě by to chtělo nějaké náušnice. Nic výrazného, jen aby podtrhly jemnost tvých rysů… Trochu delší, zlato… Ano, jsi dokonalá. A teď už jdi, ať tam nepřijdeš pozdě,“ ukončilo zrcadlo.

 

Hermiona stála před kouzelným předmětem, a přemýšlela, jestli se opravdu usmívá, nebo jestli jí chtělo zrcadlo ukázat, jak by to vypadalo. Musela uznat, že jí to sluší. Temně modré úzké šaty jí dokonale padly a podtrhovaly její ženské tvary. Dívka v zrcadle se usmála zářivěji. Kouzlem vybělené zuby zasvítily. Ano, opravdu se usmívám, pomyslela si Hermiona.

 

„Bojíš se, že nepřijde?“ oslovilo ji opět zrcadlo.

 

„Nevím, zda se víc bojím toho, jestli nepřijde, nebo toho, že přijde,“ přiznala Hermiona váhavě.

 

„A miluješ ho?“ položilo zrcadlo zdánlivě jednoduchou otázku.

 

„Samozřejmě,“ odvětila Hermiona bez zaváhání. „Nedokážu si představit po svém boku nikoho jiného. Myslím, že se skvěle doplňujeme.“

 

„Doplňujete? A v čem se prolínáte?“

 

„Prosím?“ nechápala Hermiona.

 

„Je dobré, když se lidé navzájem doplňují jako skládačka, ale to pro vztah nestačí. Máte nějaké společné zájmy? O čem si večer povídat, když je venku bouřlivá noc a milování se vám přejedlo? Víš, jen tak si sednout u krbu s šálkem čaje a vychutnat si přítomnost jeden druhého, bez fyzického kontaktu. O čem byste si povídali?“

 

Hermiona otevřela ústa, s úmyslem zaplavit vlezlé zrcadlo tisíci témat, o kterých by si mohli s Ronem povídat. Chvíli je na sucho otevírala a zase zavírala, jak jí probleskávaly hlavou náměty na hovor a hned je odsouvala. Zrcadlo ukazovalo její šok. „My dva s Ronem tohle zvládneme,“ prohlásila rezolutně a její výraz se změnil na čisté odhodlání. „Najdeme hodně věcí, které budeme mít společné. Máme vzpomínky, zážitky. Vím, že Ron počítá s velkou rodinou. Spousty malých rezavých uličníků a malých slečen…“

 

„A víš určitě, že přesně tohle pro sebe chceš?“ vstoupilo jí do úvah zrcadlo. „Být doma uvázaná u plotny, tloustnout a svůj život žít jen prostřednictvím úspěchů anebo také neúspěchů svých dětí a muže?“

 

„Zmlkni!“ křikla na svůj vlastní obraz a zrcadlo osleplo. „Jistě, když ti nedovolím mluvit, tak se nebudeš ani dívat… jak dětinské,“ odfrkla si Hermiona a odkráčela do Velké síně.

 

»•«

Tod Verklärung zadumaně hleděl na kouzelnou mapu, na níž se mu zobrazovala tvář Harryho Pottera. Čím déle chování toho chlapce sledoval, tím méně mu rozuměl.

 

Chtěl se na nevyhnutelné setkání s ním dobře připravit a zpočátku byl přesvědčen, že mu očarovaná mapa dá odpovědi na všechny otázky. Jenže mít možnost sledovat něčí počínání ještě neznamená, že tomu člověku porozumíte. Místo toho, aby se dostával k odpovědím, stával se pro něj Harry Potter čím dál větší hádankou. Proč tráví tolik času o samotě? Dokonce to vypadá, jako by se před kouzelnickým světem skrýval. Stýká se se svými přáteli, jejichž význam tolikrát zdůrazňoval ve všech rozhovorech po té, co zabil Voldemorta? A pokud ano, kdy? Nejméně třikrát denně dal mapce příkaz, aby mu ukázala, co právě dělá Harry Potter, ale pokaždé byl sám.

 

Tod se zachmuřil. Jak se o něm má dozvědět jakékoliv podrobnosti? Vždyť ten kluk většinu času jen pasivně sedí ve svém mudlovském bytě a používá magii jen sporadicky! Žádné tréninky kouzelnických dovedností, prostě nic! Z čeho čerpá svou obrovskou sílu? Jak se mu mohlo podařit porazit někoho, kdo vládl nejen svou temnou mocí, ale i veškerou magií svých stoupenců? Jak je možné, že právě on? A když už dokázal, že na to má, proč se nepostavil ihned po svém vítězství do čela kouzelnického světa, ale udělal přesný opak toho, co od něho většina lidí očekávala, a stáhl se do ústraní? Co stáhl, vypadá to, že se úplně separoval od všeho, co mělo něco společného s kouzelnickým světem. Ještě donedávna trávil většinu času ve svém bytě čtením, nebo seděl u stolu v kuchyni a bezduše hleděl z okna. Ostatně, tak jako teď.

 

Proto Toda tak překvapilo, když ani ne před měsícem při namátkové kontrole zjistil, že se ten kluk ochomýtá v opuštěné mudlovské pile. Poté, co mu mapa ukázala bod s Potterovým jménem jen malý kousek od jeho úkrytu, zazmatkoval. Ještě ne! Ještě není připravený. Chce to udělat dokonale. Nedopustí se stejné chyby jako Voldemort! Ne, bude trpělivě čekat a pozorovat ho tak často, jak jen mu to čas dovolí. A teprve až odhalí všechny jeho slabiny, tak na něj zaútočí.

 

Jeden rychlý, radikální řez. Ano…

 

Myšlenkami se vrátil do reality. Pozorně sledoval, jak mladík odvazuje dopis, který mu právě přinesla sova. Takže přeci jen udržuje kontakt s kouzelnickým světem? Tod poklepal na mapku hůlkou, aby si přiblížil roličku pergamenu s pečetí bradavické školy. Ve chvíli, kdy to už vypadalo, že Potter dopis neotevře, se před ním rozvinul. A vzhledem k tomu, jak mladík pevně semknul víčka, a udělal rukama trhavý pohyb směrem k uším, Tod odhadoval, že odesílatel zakouzlil svou zprávu tak, aby se odříkala nahlas v případě, že nebude do určitého časového intervalu otevřena.

 

Tod se zlomyslně usmál, takže zachránce kouzelnického světa dostal něco, co připomíná Huláka? Proč jen ten zatracený krám nemůže přenášet i zvuk! Věděl, že nedokáže přesměrovat obraz tak rychle, aby zachytil obsah dopisu a tak si místo toho opět přiblížil tvář Harryho Pottera a díval se na jeho zdrcený výraz.

 

Tak takhle vypadá reakce chrabrého hrdiny kouzelnického světa, ušklíbl se Tod.

»•«

 

Harry křečovitě svíral roličku pergamenu s oficiální pečetí bradavické školy. Byl odhodlaný dopis neotevřít, když nebude vědět o, co jde, nemusí reagovat. Potíž byla, že věděl. Dnešní datum se mu vtisklo nesmazatelně do paměti. Dnes je v Bradavicích, ostatně jako každý rok, Vánoční ples. Ve chvíli kdy se rozhodl, že dopis opravdu neotevře a bude předstírat výpadek paměti, se mu rolička vysmekla z ruky. Pečeť nezadržitelně praskla a svitek se rozbalil ve výšce očí. Harry tiše zaúpěl a pevně stiskl víčka.

 

„Vážený pane Pottere,“ rozlehl se místností přísný hlas ředitelky školy. „Dovoluji si vám připomenout dnešní Vánoční ples. Vím, že nemáte rád publicitu, ale na akci budou vpuštěni jen vybraní reportéři a bohatě postačí, když každému z nich odpovíte na dvě tři otázky. Je to první velká akce, které se po skončení války zúčastníte, takže jejich přítomnost je nutná. Veřejnost si zaslouží vědět, že jste v pořádku,“ ukončila o poznání vlídněji.

 

„Harry, vím, jak moc se ti na Vánoční ples nechce, ale nemusíš zůstávat až do konce. Řekl bych, že dvě hodiny budou dostačující,“ ozval se smířlivě Brumbálův hlas.

 

„A v případě že nemáte společenský hábit, bude pro vás připraven v pokoji, který jste použil při své minulé návštěvě. Dobby vám jistě milerád pomůže se zavázáním motýlka,“ dodal hlas McGonagallové.

 

„Dobře, dobře! Přijdu,“ procedil Harry. Oči otevřel až v momentě, když slyšel jak pergamem dopadl na podlahu. Nechal ho ležet na zemi a šel se převléknout. Když si představil, jakou hrůzu by mu mohla McGonagallová přichystat, děkoval v duchu madame Malkinové za to, že ho přemluvila, aby si koupil nový společenský hábit. Kouzlem si uvázal motýlka, navlékl rukavice a přes ramena přehodil plášť. Vyhrnul si límec pláště a přemístil se k bariérám bradavického hradu.

 

»•«

 

Snape zuřivě míchal v kotlíku lektvar, jenž byl součástí procedury, která by podle jeho teorie mohla zcela vyléčit lykantropii a snažil se sám sebe přesvědčit, že dnes je úplně obyčejný den. Vůbec nic se neděje. Nic. Prostě obyčejný den. Když se za ním z krbu ozval hlas novopečené ředitelky, ztuhnul a strnule se otočil.

 

„Profesore Snape,“ oslovila ho formálně.

 

„Paní ředitelko,“ vrátil jí ledovým tónem.

 

„Jen jsem vám, pane kolego, chtěla připomenout, že vaše účast na dnešním plese je povinná,“ sdělila Minerva naprosto zbytečně.

 

Myslíš si snad, že trpím stařeckou demencí? Chtěl na ni zaječet, ale ovládl se a místo toho jen kývl hlavou. „Jistě.“

 

„To ráda slyším,“ usmála se na něho Minerva. „Mimochodem, Brumbál vám vzkazuje, že nemusíte setrvat po celou dobu trvání plesu. A že by pro vás možná bylo výhodné přijít ve stejnou dobu, jako mladý pan Potter. Jistě na sebe strhne pozornost přítomných novinářů, takže…“

 

„Jak jinak, náš zlatý chlapec se přišel koupat ve své slávě,“ přerušil ji kousavě.

 

„Víš moc dobře, Severusi…“

 

„Že je to nafoukaný spratek! To mi snad ani nemusíš připomínat.“

 

„Nehodlám se s tebou hádat,“ posteskla si Minerva. „Nezapomeň, že je to oficiální akce Bradavic a ty budeš reprezentovat školu, předpokládám, že víš, co to znamená…“

 

„Jsem si toho vědom,“ prásknul po ní pohledem a hnal se ke dveřím, vedoucím do jeho komnat.

 

Ještě než za sebou zavřel, zaslechl její pobavený hlas. „Pana Pottera očekáváme až za půl hodiny, nemusíš tak spěchat.“ Silou vůle se ovládl, aby na její hlavu v krbu nehodil nějakou ošklivou kletbu a prudce dveře zabouchl. Po chvíli je otevřel, jen aby jí věcně oznámil: „Ale než abych si vzal motýlka, to se raději oběsím.“

 

Minervino ‚Jak je libo‘, už dolehlo k zavřeným dveřím.

 

»•«

 

„Přidáte si, Rone?“ zeptala se manželka jeho kolegy, když viděla, jak rychle mladík vyprázdnil svůj talíř. „Tu omáčku vařila Katty sama. Trochu pozměnila starý rodinný recept. No trochu víc, ale ta změna byla evidentně k lepšímu,“ usmála se.

 

„Naše malá hospodyňka,“ poznamenal Bob pyšně a pohladil svou dcerku po tváři. „Nemůžu uvěřit tomu, jak rychle nám vyrostla,“ prohlásil zasněně.

 

„Tati!“ zpražila ho dívka pohledem. „Jsem jen o necelý rok mladší, než tady Ron…“

 

„Jestli hodláš opět začít s tím nesmyslem, že chceš pracovat v dračí rezervaci, tak na to zapomeň, mladá dámo,“ utnul ji nekompromisně její otec. „Napřed ukončíš základní kouzelnickou školu, a jestli budeš mít i potom chuť léčit draky, tak ti rád zaplatím to nejlepší lékouzelnické veterinární vzdělání, ale do té doby se k žádnému z našich svěřenců nepřiblížíš ani na deset metrů!“ zaburácel Bob.

 

Katty vstala od stolu, sklopila hlavu a zamrkala, jak se snažila rozehnat slzy. „Rone, zůstaneš dnes večer na partičku karet?“ zeptala se a v hlase zaznělo očekávání.

 

„Dnes ne,“ odpověděl Ron, jako by si neuvědomil prosebný pohled, který k němu dívenka vyslala. „V Bradavicích je dnes Vánoční ples a Hermiona na mě už jistě čeká. A mám pocit, že mě za tohle zpoždění moc nepochválí, jenže já si prostě nemůžu pomoct. Nikde se tak dobře nejí jako u vás,“ přiznal bezmocně.

 

Dívka k němu vzhlédla a její pohled se rozzářil. „A to jsi ještě neochutnal dezert. Udělala jsem ho speciálně na tvou počest. Našla jsem recept, ve kterém je všechno, co máš rád,“ pomalým krokem došla k očarované krabici, která udržovala potraviny čerstvé, vytáhla z ní obrovský talíř a na něm ten nejúžasnější dort, jaký kdy Ron viděl.

 

Zrzek zvedl ruce ve všeříkajícím gestu ‚Hermiona pochopí‘, kouzlem vyčistil talířek po předešlém chodu a zmenšil ho na dezertní. Dívka se na něho usmála, o kousek ho zvětšila a dolevitovala na něj řádný díl zákusku. Ron si labužnicky nabral, a když vkládal lžičku do úst, byl v sedmém nebi. „Šlehačka, karamel, zmrzlina, jahody, piškot… za tuhle kombinaci stojí za to zemřít!“ Jeho mozek se roztříštil v orgasmu požitku z té chuti.

 

»•«

 

Draco se otáčel před zrcadlem a kouzlem si měnil barvy a střih oblečení. Střízlivě elegantní hábit v barvě šedi s lehkým stříbřitým leskem změnil na nepokrytě honosný, temně zelený společenský, aby ho poté zavrhl pro modernější střih s velkými klopami a saténovým rolákem. Ten se mu ale zdál až moc žoviální, takže ho nahradil ho šarlatově červeným hábitem z těžkého sametu, aby se nakonec vrátil k neutrální klasické šedi, která mu nejlépe šla k očím. Kouzlem si na bělostnou košili uvázal stříbrného motýlka a spokojeně na sebe mrknul.

 

„Pěkné,“ pochválilo ho zrcadlo. „A hlavně praktické, ať tvá partnerka bude mít jakoukoliv barvu šatů, budete tvořit dokonale sladěný pár.“

 

„Proto to nedělám,“ utnul ho Draco. „Prostě se mi líbí neutrální barvy.“

 

„Jistě,“ odvětilo zrcadlo, jako by neznalo jeho vkus.

 

»•«

 

Severus rázoval chodbami bradavického hradu a snažil se nevnímat studenty, jejich rodiče, přizvané hosty, a hlavně novináře, kteří se zdáli být naprosto všude. Copak jim nikdo neřekl, že není slušné blýskat nic netušícímu člověku fotoaparátem do očí? Po jednom z nich se natáhl ještě před tím, než stihnul zmáčknout spoušť.

 

„To nemáte na práci nic jiného?“ zavrčel mu do obličeje. „Už jste si vyfotili pana Pottera ze všech stran, nebo se vám opěvovat našeho hrdinu už omrzelo?“ pokračoval Severus nebezpečně, avšak na novináře to k jeho nemilému překvapení nemělo požadovaný efekt.

 

Tedy po pravdě se stal pravý opak toho, co Severus očekával. Novinář se vítězně usmál. „Žárlíte snad na popularitu pana Pottera?“ vypálil na něho drze.

 

„Pochopitelně, že ne,“ utnul ho Severus a otočil se k odchodu.

 

„A jaký je váš vztah k panu Potterovi?“ hnal se za ním novinář, jako by byl k němu připoután neviditelnými provazy.

 

„Vůbec žádný,“ zařval už vzteky bez sebe Severus na novináře, který se teprve až v tento moment pod tíhou jeho pohledu přikrčil.   

 

Severus se otočil a přejel očima přihlížející dav. „Tady není nic k vidění,“ protáhl tak nezúčastněným hlasem, jak jen byl schopen. Mladší studenti se okamžitě rozprchli směrem k Velké síni. Zatracenej Potter, ulevil si v duchu Severus.

 

Provedl jsem něco?“ rozezněl se mu v hlavě známý hlas.

 

Severus se kolem sebe pátravě rozhlédl. Při klasickém nitrozpytu je zapotřebí oční kontakt a Potter přece není kdovíjak zkušený nitrozpytec, aby byl schopen proniknout do něčí mysli na dálku. Nikde ale toho holomka neviděl. „Pottere! Co zase děláte v mé hlavě? A kde vlastně jste?“

  

Nechci se hádat, pane, ale vypadá to, že tentokrát jste se naboural vy do mé mysli,“ konstatoval Harry beze stopy pobavení, „mohl byste prosím to spojení ukončit? Mám za chvíli pronést řeč a obávám se, že to nezvládnu, když mi budete hystericky ječet v hlavě.“

 

Já přeci… To vy jste s tímhle šílenstvím začal,“ obvinil ho nesmyslně Severus.

 

Eh… mohl bych se pokusit vás ze své hlavy vystrčit, jenže to vypadá, že jste zaplavil celé mé vědomí, mám pocit, jako by mi mozkem proudila rozzuřená ječící mlha.“

 

Severus svolal svou sebekontrolu. Vzápětí Harryho přímo ohlušil hrom, který vystřídal záblesk, jak Severus bojoval se svými emocemi.

 

Harry sebou prudce trhnul. „Tohle mi už prosím nedělejte, pane,“ ozval se, ale to už jeho mysl zaplavovaly proudy vody. „No to je vážně skvělé! A budete mi tady pršet dlouho?“ reptal nebelvír.  

 

Snažím se najít cestu ven! Ale je to těžké, když nevím, jak jsem se k vám dostal!“ vyštěkl Severus. Když už Harry ztrácel trpělivost, začal prudký liják pomalu ustávat. Dešťové kapky přestaly bičovat jeho vědomí a vystřídaly je bělostné vločky sněhu. Ve chvíli, když se první z bílých tanečnic dotkla vodní masy, která jí vyšla vstříc, celý výjev zamrzl. A zůstal jen pocit Severusovy klidné přítomnosti.

 

Je to podivně uklidňující mít vás tady. Ovšem pokud se právě nevztekáte,“ vydechl Harry.

 

Severus se ušklíbl. „Ta bouřka vám zřejmě udělala něco s mozkem,“ protáhl jedovatě.

 

Nejspíš ano, kdo by si totiž mohl lebedit v přítomnosti někoho, kdo mu neustále dává najevo, jaký je idiot,“ opáčil Harry nevzrušeně. Když se nedočkal žádné reakce, odvážil se zeptat: „Co budeme dělat?“

 

Musíme najít místo, kudy jsem se k vám dostal,“ pronesl Severus tónem, který měl vyhrazený pro obzvláště natvrdlé studenty. „Mohl byste prosím chvíli mlčet? Potřebuji se soustředit.“

 

Možná vás překvapím, ale nedokážu své myšlenkové pochody vypnout. Jak to mám podle vás udělat?“ 

 

Zkuste si představit čistý list papíru a zaměřte se jen na něj,“ instruoval ho Severus a začal propátrávat jeho mysl. Důvěrně ji znal z jejich společných lekcí nitrozpytu, ale ať pátral, jak pátral, nenalézal nic, co by nasvědčovalo o nějakém narušení. „Tohle bude na dlouho,“ povzdechl si a ponořil se hlouběji. Odsouval vzpomínky, které se mu stavěly do cesty, a umiňoval si, že si je nebude prohlížet, jen je odsunout a pokračovat v cestě, když narazil na jednu, která držela pevně na místě.

 

Musel zmobilizovat veškerou svou energii na to, aby ji odstrčil stranou. Ale sotva se mu to podařilo, hořce svého činu litoval. Do jeho vlastního vědomí nyní vedla taková díra, že to vypadalo, že jsou na této úrovni nějak spojení. Stáhl se na svou část a mentálně zakřičel na Harryho. „Byl byste tak laskav a pokusil se ten kráter zmenšit z vaší strany na nezbytné minimum? Já se pokusím o totéž z té své.“

 

Harrymu poskočilo srdce. Nezbytné minimum, opakoval si v duchu, nezbytné minimum. Nechce jejich spojení uzavřít úplně. Harry nevěděl proč, ale cítil se velmi šťastný. Jeho spokojené vydechnutí zavibrovalo celým tělem.  

 

Mohl byste prosím přestat plesat nad tím, že máte přístup k myšlenkám svého bývalého nenáviděného profesora a pokusil se soustředit na to, co máte dělat?“

 

Harry se chystal něco odseknout, když ucítil, jak mu někdo položil ruku na rameno.  Prudce se otočil, stála nad ním Minerva a s povzbudivým úsměvem pokynula k řečnickému pultu.

 

A je to tady! Mám pronést řeč!“ zvolal Harry zděšeně. „Co jim mám proboha říct?“

 

Přeci jak jste rád, že ten hadí ksicht - jak s oblibou titulujete Pána zla - je pryč a jak jste vděčný, že zvítězila strana světla s vámi v čele,“ řekl posměšně Severus.

 

Harry s tlumeným povzdechnutím došel k řečnickému pultu. „Hlavně teď buďte chvíli zticha,“ varoval Severuse. Poté vytáhl hůlku a použil Sonorus, aby ho slyšeli i ti vzadu.

 

„Ahoj všem. Jsem rád, že jsme se tu dnes sešli. Chtěl bych tuto příležitost využít k tomu, abych vám poděkoval jak za podporu, tak za aktivní účast na závěrečných bojích. Dokážu si představit, do jaké míry válka změnila vaše životy - i ten můj obrátila vzhůru nohama - proto doufám, že se nám všem podaří nalézt ztracenou rovnováhu a vykročit dál. Nemyslím si, že by někdo z nás mohl zapomenout, ale také není dobré neustále za sebou vláčet svou minulost jako kouli na noze.“ Harry ještě přidal několik povzbuzujících slov a vrátil se zpět k učitelskému stolu. Sotva usedl, obrátil veškerou pozornost na dění ve své mysli.

 

Hezká řeč,“ zhodnotil Severus. „Ale přestaňte se tak přiblble usmívat, lidé by si mohli myslet, že jste slaboduchý,“ zchladil Harryho nadšení Severusův hlas.

 

Jak to zvládnete ovládat své tělo, něco říkat k věci a myslet na úplně něco jiného?“ zeptal se Harry.

 

Vaše vyjadřování je jako obvykle hrozné, ale chápu, na co narážíte. Řekněme, že jsou to léta cviku a železné sebeovládání. Navíc většinou stačí, když nasadím svůj osvědčený výraz a všichni mi jdou z cesty. A na to, abych ho udržel, moc energie nepotřebuji,“ vysvětlil neochotně Severus. „A nyní, mohl byste se už prosím pokusit zúžit tu propast?“ zavrčel netrpělivě.

 

Harry soustředil všechny síly na uzavření trhliny. Přestal, jakmile ucítil prudkou bolest. „Co to zkusit udělat jen z vaší strany?“ navrhl nesměle.

 

„Nepřípustné!“ odmítl rázně Severus nahlas a několik studentů, postávajících před vstupem do Velké síně, se po něm ohlédlo. Toliko k jeho železnému sebeovládání.

 

Jen jsem chtěl pomoct,“ zahučel Harry dotčeně.

 

A jak byste mi asi chtěl pomoci tím, že budete šmejdit v mých vzpomínkách?“ ozval se posměšně Severus.

 

Harry šokovaně zalapal po dechu. „Nehodlal jsem nikde šmejdit! Věřte, že mám dostatek vlastních nočních můr!“ vyštěkl uraženě.

 

 O tom nepochybuji, nezapomínejte, že jste byl tak laskav a nechal jste mě při našich hodinách nitrobrany do mnohých nahlédnout,“ protáhl Severus.

 

To je vážně výborné! Klidně si vpadnete do mé hlavy jako by se nechumelilo a ještě se mě snažíte urazit!“ odfrknul si Harry.

 

Nechtěl jsem vás urazit, jen varovat. Tím, že jsem si vaše vzpomínky prohlédl, staly se i mými a myslím, že by vás nepotěšilo se nenadále ocitnout uprostřed některé z nich. Mohl byste prosím vstát a dojít do spojovací chodby vedoucí k mým komnatám? Obávám se, že ke zdárnému uzavření našeho spojení musíme být v tělesném kontaktu.“ 

 

Harry se zachvěl.

 

Nemusíte dávat tak okázale najevo svůj odpor, ujišťuji vás, že potřebuji stát jen tak blízko, abych vám viděl do očí, a pokusíme se… tu věc,“ Severus rozhodil neurčitě rukama, čímž si vysloužil další udivené pohledy, „uzavřít každý ze své strany.“

 

Harry kývl hlavou na členy učitelského sboru, usmál se na Nevilla, který si ho už delší dobu starostlivě prohlížel a vydal se do sklepení.

 

„No konečně! Kde jste byl tak dlouho?“ sykl na něho Snape, když procházel kolem jeho úkrytu.

 

„Děláte, jako bych se po sklepení procházel běžně!“

 

„A ne?“

 

„Ne!“

 

„Když to říkáte… ale dost o tom! Podívejte se mi do očí, abych viděl, jestli vám zákrok nezpůsobuje bolest. Slibuji, že přestanu při sebemenší známce. Na tři tu trhlinu začneme uzavírat!“ povzdechl si Severus, „kývněte na znamení, že jste rozuměl.“

 

Kývnutí.

 

„Jedna…“

 

„Pane! A co když to bude bolet vás? Můžete slíbit, že přestanete i v tom případě?“ zeptal se Harry v neblahé předtuše.

 

„Jsem na bolest zvyklý,“ odsekl Severus. Vtom ucítil, jak se do jeho vědomí vnesl cizí prvek. Poznal ho okamžitě. „Pane Pottere, mohl byste se vrátit? Nechcete navěky trčet v mé mysli, že?“ Severusův hlas zněl unaveně.

 

Harry uposlechl. „Promiňte, nevím, proč jsem to udělal,“ pokrčil zmateně rameny.

 

„Mám takové tušení, že tohle šílenství zastavím, jen když se vrhnu po hlavě z jedné z bradavických věží,“ prohlásil Severus rázně. Téměř okamžitě opět ucítil Harryho přítomnost ve své mysli.

 

„Už vám došlo, proč jste to udělal?“

 

„Vpadnu k vám, kdykoliv mám o vás starost?“ zeptal se Harry celkem zbytečně a vítězně se usmál. „To ale znamená, že jste se o mě taky obával! Proto jste ke mně vrazil, záleží vám na mně!“ vyhrkl bez rozmyslu.

 

„A vám zřejmě záleží na mně,“ poukázal Severus na nepřehlédnutelný fakt. „Měl jsem potyčku s jedním dotěrným novinářem a napadlo mě, jak se asi chovají k vám,“ přiznal neochotně.

 

Harry zrudnul.

 

Severus si povzdechl. „Po tom, co jsme spolu prožili, ani není divu. Společné zážitky lidi dokážou spojit.“

 

„Začneme už?“ prohlásil netrpělivě Harry a v jeho hlase nebylo ani trochu pověstné nebelvírské odvahy pokračovat v tolik vytouženém rozhovoru.

 

„Jistě,“ přitakal Severus. Zahleděl se mu do očí a shromáždil veškerou energii na uzavírání spojení mezi nimi. Bolelo to, nelidsky to bolelo, ale byl odhodlaný vydržet až do té doby, dokud nenalezne známky utrpení v Harryho pohledu. Přestal, jakmile se v nebelvírových očích objevila první známka bolesti.

 

„Neměl jste přestávat,“ vydechl Harry, ale bylo vidět, že ho bolest začíná přemáhat. „Jsem na bolest taky zvyklý,“ řekl vzdorovitě a jeho zelené studny byly plné slz.

 

Mistr lektvarů se mu zahleděl do očí a spatřil za nimi strach. Strach, že ho Severus opustí, že uzavřením jejich spojení ztratí něco neskutečně cenného.

 

Severus byl zmatený. Všechny představy, které si o povaze Harryho Pottera vytvořil, se bortily jako domeček karet. Kde je ten nafoukaný spratek, který si tak rád užívá slávu a obdiv? Stojí tu před ním jen vyděšený kluk, který je tak zoufale sám, že přijme za vděk i bizarním spojením s bývalým Smrtijedem. Najednou si uvědomil, že ani on o jedinečné spojení nechce přijít. Proto to tak bolelo, když se navzdory svému přesvědčení snažil učinit opak.

 

Čas, který strávili na opuštěné chodbě, se zdál nekonečný a oba cítili v duši tentýž pocit.

 

Smíření.

 

„Děkuji,“ řekl Severus nezvykle tiše. Když viděl Harryho udivený výraz, dodal, „za důvěru.“

 

„Myslíte, že to dělám já?“ otázal se Harry zmateně.

 

„Nemyslím, že byste dokázal propojit naši mysl takovýmto fatálním způsobem bez mé pomoci,“ přiznal po chvíli Severus.

 

„Co to všechno znamená, pane? Přiznám se, že tomu moc nerozumím,“ hlesl Harry.

 

„V tomto směru jsou mé pocity obdobné. Ale myslím, že bych tu jedno vysvětlení měl,“ odvětil Severus.

 

„Já si myslím, že to muselo vzniknout při poslední bitvě. Tedy nevím, co přesně se stalo, ale jisté je, že když se mohla nějak propojit vaše magie s mojí, tak se propojily i naše duše a vědomí,“ nabídl své vysvětlení Harry.

 

„Nicméně je dobré, že se k vám nedostanu, kdy chci, ale jen ve chvíli, když si myslím, že mne potřebujete. A naopak,“ řekl zamyšleně Severus.

 

„To proto jste řekl, že skočíte z věže? Byla to zkouška?“ zeptal se Harry v náhlém pochopení.

 

„Ano, a potvrdila mou domněnku. Kromě toho se celou dobu, co tady stojíme, pokouším k vám dostat. Ale vypadá to, jako by v našem spojení byla nějaká membrána, která mě nepustí dál, i když na ni zkouším tlačit veškerou silou, kterou vládnu,“ přiznal Severus.  

 

„Už se vám někdy stalo, že jste se do něčí hlavy nedostal? S vaší pověstí nitrozpytce se mi to zdá nepravděpodobné,“ podivil se Harry.

 

„Každá mysl je napadnutelná. Stačí si jen najít slabé místo. Ale vraťme se k našemu neobvyklému spojení. Na první pohled se zdá, že je to nejslabší bod ve vaší mysli, ale při bližším prozkoumání je jasné, že se oné noci před poslední bitvou mezi námi vytvořil nějaký neznámý druh magie. Velmi silné magie a troufnu si říct, že ji nedokáže nikdo zlomit. To s sebou naneštěstí přináší i fakt, že naše spojení nelze uzavřít, aniž by to u obou nenapáchalo nenapravitelné škody,“ podíval se na něho vážně Severus, jako by se obával jeho reakce.

 

„Takže to propojení pouze zmenšíme?“ zeptal se Harry.

 

„Raději bych to nezkoušel. Navíc se mi nějaké omezení jeví jako zbytečné, když nyní víme, že jeden druhému nemůžeme vstoupit do mysli, kdykoliv se nám zamane,“ vysvětloval trpělivě Severus.

 

„Takže vám tím nemůžu nijak ublížit?“ ujišťoval se Harry.

 

„Ty ses bál, že…“ začal zmateně Severus. „Jistěže mi nemůžete ublížit, pane Pottere. A to, že jste se o mě bál, jen dokazuje, že má mysl navzdory vašim nájezdům nebyla nikdy v nebezpečí. Což se nedá jednoznačně říct o té vaší. Nikdy vás nenapadlo, že bych vás mohl u sebe nějak paralyzovat, a vy byste se nemusel dostat zpět?“ zatvářil se vážně.

 

 „Děláte, jako byste si chtěl ve své mysli dobrovolně uvěznit Harryho Pottera,“ mrknul na něho Harry šibalsky.

 

„A vy se zase tváříte, jako bychom podobnou situaci už jednou nezažili,“ připomněl mu Severus se zdviženým obočím.

 

„Bylo to pro vás tak traumatizující? Pane, mrzí mě, že jste tím musel projít,“ řekl sklíčeně Harry. „To proto se hovoru na toto téma vyhýbáte?“

 

„Pane Pottere, copak vás nenapadlo, že to pro mě byl naopak příjemnější zážitek, než bych si kdy dovolil prožít i ve svých nejdivočejších snech?“

 

Nebelvír se po jeho slovech rozzářil jako vánoční stromeček. „I pro mě pane, to bylo něco… eh…“

 

„Jsem rád, že má přítomnost ve vaší mysli v den poslední bitvy nikterak neovlivnila vaši slovní zásobu,“ protáhl Severus sarkasticky. „Obávám se, že takovou zprávu bych nepřežil.“

 

„Hm, tak to vypadá, že je zase vše při starém,“ povzdechl si Harry a jeho rozzářený výraz zhasl.

 

„Měl bys být rád, Harry,“ pronesl Severus jemně a nadzvedl mu bradu, aby se mu podíval do očí.

 

„A vy jste? Neříkejte mi, že nic necítíte, když se dostanete do mé blízkosti… protože tomu bych nevěřil!“ útočil na něho Harry se slzami v očích.

 

„Jistěže cítím, ale věřte mi, že nic z toho, co se právě děje, lépe řečeno, co si myslíte, že se děje, není pravé. Jsou to jen… dozvuky. Asi jako když přeberete ohnivou whisky a druhý den vás…“ 

 

„Tak tohle tedy pro vás představuju! No, jsem rád, že jsme si to konečně vyjasnili,“ vyhrknul Harry, odstrčil ho od sebe a prchnul zpět do Velké síně.

 

»•«

 

Hermiona bloudila po chodbách hradu a snažila se vypadat jako někdo, kdo se jen tak prochází a v žádném případě nikoho nevyhlíží. Nemohla vydržet ve Velké síni ani minutu, vždycky tam jen nahlédla a tvářila se, jako kdyby tam vstoupila poprvé. Když v davu neviděla typicky rezavé vlasy svého přítele, zase se stáhla, aby svůj manévr po necelé půl hodině zopakovala.

 

Grangerová,“ oslovil ji Draco škrobeně. „Nechceš se raději posadit? Jestli na někoho čekáš, a budeš tady neustále pobíhat sem a tam, tak se akorát minete.“ Nečekal na její odpověď, uchopil ji za ruku a odvedl ke svému stolu.

 

„Neměl jsi před chvílí na sobě šedý hábit a stříbrného motýlka?“ zeptala se Hermiona poté, co se posadila a užasle hleděla na Dracův temně modrý hábit se shodně modrým motýlkem. Celý jeho oděv vypadal, jako by ho madame Malkinová ušila ze stejné látky jako její šaty.

 

„Myslíš si snad, že jsem natolik marnivý, abych se šel převléknout během plesu?“ zeptal se Draco dotčeně.

 

Hermiona jen pokrčila rameny a zadívala se toužebně ke dveřím.

 

„Nechceš si zatím zatančit?“ zeptal se Draco, když viděl bolest v dívčině tváři. „Přišla bys na jiné myšlenky,“ usmál se plavovlasý chlapec.

 

„Nedělej si o mě starosti,“ zavrtěla hlavou. „Myslím, že to tady už nevydržím ani minutu.“ Prudce vstala a šla ke dveřím, Draco za ní.

 

„Co mu mám vzkázat, až se tady ukáže?“ zeptal se zmijozel a ani nemusel říkat kdo.

 

„Budu v knihovně,“ odsekla Hermiona a byla ta tam.

 

Draco se chvíli topil v protichůdných pocitech. Chtěl jít za ní a strávit s ní večer tak, jako to dělali v poslední době, ale jako správný zmijozel věděl, že všechno je ve správném načasování. A tak se obrnil trpělivostí a čekal. Za necelou hodinu se rozrazily dveře a dovnitř vpadnul uřícený Ronald Weasley. Zmateně se rozhlédl, zamával na Nevilla, který seděl u profesorského stolu se zkroušeným ve tváři, a dál v davu hledal bujarou kštici své přítelkyně.

 

„Weasley,“ oslovil ho Draco a dal do svého hlasu veškerou trpělivost, kterou pro toho tupce měl. „Hermiona ti vzkazuje, že ji bolela hlava a nepřeje si, abys ji rušil. A jestli ti můžu radit, tak bych za ní dnes nechodil,“ dodal Draco temně.

 

Ron se téměř zhroutil na nejbližší židli. „Zdržel jsem se v rezervaci,“ zaúpěl nešťastně. „Nejdřív se trochu protáhla večeře a potom začala Iki strašně vyvádět a musel jsem se jí ukázat,“ vysvětloval Ron. „Je Hermiona hodně naštvaná?“

 

„Řekl bych, že ano. Takže tys dal přednost nějakému tupému zvířeti před svou dívkou? Na tvém místě bych si rychle opatřil nějakou smrtelně vážnou chorobu. Tohle vysvětlení ti neprojde!“ procedil Draco.

 

„Nikdy jsem Hermioně nelhal a ona jednou pochopí, že je to práce a že se jen snažím krocením draků vydělat na naši společnou budoucnost,“ prohlásil Ron pevně.

 

„Jistě, a teď pokud mě omluvíš… Nechceš si dát na můj účet u baru něco ostřejšího?“ Položil mu ruku kolem ramen a vedl ho do rohu místnosti. Nasměroval ho na barovou stoličku a dal potřebné instrukce obsluze.

 

»•«

 

„Našla jsi něco užitečného?“ oslovil dívku, sotva vešel do knihovny a než si k ní přisedl, otevřel si svou rozečtenou knihu. To, že Hermiona připravila na stůl nejen tu svou, ale i tu, co měl rozečtenou Draco, o mnohém vypovídalo. Počítala s ním. Dracovi se rozlil v těle neznámý pocit, rychle jej však zaplašil, když uviděl dívčin zmučený výraz.

 

„Neukázal se, co?“ zeptala se rezignovaně.

 

„Zatančíme si?“ navrhl Draco, mávl hůlkou a místností se rozezněla tichá podmanivá hudba.

 

Hermiona váhavě vstala a urovnala si záhyby na šatech.

 

„Vypadáš dnes dokonale,“ vydechl Draco a nemohl odtrhnout oči z dívčiny ladné siluety. Silou vůle se zaměřil na její hladké lesklé vlasy, svázané do složitého uzlu. Vytáhl jeden pramínek a nechal si jej protéct mezi prsty. Když viděl, že se Hermiona neodtáhla, namotal si uvolněný pramen na ukazováček a zašeptal jednoduché kouzlo. Vlasy zůstaly poslušně stočené do malé spirálky. Přistoupil blíž, uchopil ji něžně za levou ruku a pravou si ji k sobě přitiskl tak pevně, až dívka zalapala po dechu. Po pár krocích cítil, že mu Hermiona přenechala veškerou kontrolu nad tancem. Podivný pocit se vrátil, ale tentokrát mu zamířil přímo na srdce.

 

„Jsi dobrý přítel,“ ozvala se po nekonečné době Hermiona a upřela na něho uslzené oči.

 

Přítel není špatný, řekl si Draco a vykouzlil za dívčinými zády na dveře kouzlo proti vyrušení.

 

„Nikdy by mě nenapadlo, že právě ty…“ nedokončila větu a ani nemusela.

 

„Myslíš si, že nejsem člověk? Že nekrvácím, když mě bodnou do zad?“ zeptal se mírně a otřel si jejich spojené ruce o tvář.

 

„Mluvíš o otci? Draco, on je velmi zlý, buď rád že jsi z jeho dosahu, tady ti nemůže ublížit. Máš tu Brumbála a Severuse, oni nedovolí, aby ti znovu ublížil,“ usmála se Hermiona povzbudivě.

 

„A tebe?“ zeptal se Draco přiškrceně.

 

„A mě,“ přitakala dívka.

 

Podivný pocit znovu zaútočil. Draco překontroloval stabilitu kouzla proti vyrušení a plně se ponořil do tance. Netušil, jak dlouho se s Hermionou vlnili v rytmu hudby, když je vyrušil neurvalý útok na zabezpečené dveře. Aniž by o tom přemýšlel, učinil téměř současně dvě věci. Zrušil zabezpečení místnosti a naklonil se k dívčiným ústům. Ve chvíli, kdy mu vyšla vstříc a jejich rty se zlehka dotkly, slyšel za sebou, jak se dveře tiše zavřely.

 

„Ron!“ vyhrkla Hermiona, jako by se právě probrala z podivného transu. Vyděšeně na Draca upřela oči, vytrhla se mu z náruče a vyběhla za Ronem na chodbu.

 

»•«

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
08.06.2011 18:07:29: Hmm, velmi, velmi zajímavé!!! Draco je prostě Draco... A jak dlouho na sebe budou čekat ti dva???? ...
08.06.2011 18:07:18: Hmm, velmi, velmi zajímavé!!! Draco je prostě Draco... A jak dlouho na sebe budou čekat ti dva???? ...
26.03.2011 19:31:46: Porovnávať situáciu s dňom po (opici) je od Severusa tvrdé, ale na odplašenie účinné. Hermiona znov...
26.03.2011 16:27:15: Když se dali Harry se Severusem do řeči, doslova jsem si pochrochtávala blahem. Pravda, závěr jejich...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.