Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 11 - 20

11 - Setkání

Tato kapitola je pro naše komentující: Airiny, Anfulka, Anneanne, Bacil, Bara1982, BeaX, Beruska, Elza, Gia86, Gigi, Grid, Isabel, Midnighttess, Michangela, MIREK, Miriabar, Nade, Nadin, POPO, Salazaret, Saskya, Slimča, soraki, Symphony, tobias41, Vinka a pro všechny kdož trpělivě (i netrpělivě) vyhlížel novou kapitolu.

Pravdou ale zůstává, že jedenáctá kapitola, se tu mohla objevit jen díky pilné práci Niki... děkuji Ti za trpělivost a neskonalou velkorysost...  Sall

 

»•«

Lucius dojídal oběd v nevalné mudlovské restauraci a přemýšlel o možnostech dalšího postupu. Od té doby co od sebe odehnal Draca, se pokoušel kontaktovat některé ze svých bývalých přátel, ale překvapivě byl ve svém snažení neúspěšný. Dokonce i Evan Rosier opustil svou rezidenci a sovy, které mu posílal, se vracely po několika dnech zpět s nepořízenou.

 

Zamával na číšníka, letmo se podíval na účet a podal mu jednu z mudlovských bankovek. „V pořádku,“ pokynul gestem muži, když viděl, že sahá do peněženky, aby mu vrátil drobné. Jen podle hloubky úklony usoudil, jak moc muže přeplatil.

 

Zvedl se, oblékl si dlouhý plášť a beze slova vyšel na ulici.

 

Sotva zašel za roh, uslyšel za sebou chvatné kroky a zrychlený dech. Prudce se otočil, aby stanul tváří v tvář onomu číšníkovi z restaurace, kterou právě opustil.

 

„Dej mi svou šrajtofli!“ přikázal muž a Lucius ucítil, jak se mu chlad oceli přitiskl na žebra.

 

V Luciusovi se zlomily všechny nahromaděné frustrace za několik dní. Než stačil muž mrknout, byl hrubě přitlačen ke zdi a na spánek mu mířila hůlka, kterou vysoký blondýn briskně vytáhl ze své vycházkové hole. Už měl na jazyku smrtelnou kletbu, když si uvědomil, že si nemůže dovolit na sebe upoutat pozornost bystrozorů, a tak v poslední moment nechal splynout ze rtů: „Deferzo!“ Muž se okamžitě zmenšil na velikost dospělého chrousta a Lucius téměř ležérně udělal jeden ladný krok směrem ke zdi, aby tak umlčel nepříjemně pisklavý zvuk, který se ozýval z chodníku pod ním.

 

Znechuceně si otřel znečištěnou podrážku o obrubník.

 

Ještě než stačil vykročit, stalo se naráz několik věcí. Ucítil, jak se magie v jeho těle bolestivě rozepjala a za doprovodu kovového zvuku, připomínajícího západku zámku, mu ztěžkla kapsa, jako by mu do ní někdo přičaroval nějaké závaží.

 

Na čele mu vyskočil studený pot. Sáhl do kapsy a opatrně se přenášedla dotkl. Když ucítil známé trhnutí, vyzval v duchu Merlina, aby to byl ten, koho už se několik dní snažil zkontaktovat.  

 

»•«

 

„Jak vzácná návštěva,“ rozplýval se Tod Verklärung při pohledu na pobledlého Luciuse a netrpělivě se zavrtěl na svém bizarním trůně.

 

„Mohl bych vědět, kdo jste a proč tu jsem?“ ozval se Lucius se stoickým klidem ve snaze využít tuto situaci ve svůj prospěch.

 

„Neurážej prosím mou inteligenci, Luciusi. Oba víme, jaké jsi v posledních dnech vynaložil úsilí k tomu, abys mě našel, a i kdyby tomu tak nebylo, nemůžeš popřít fakt, že ses mého přenášedla dotknul naprosto svobodně,“ usmál se Tod.

 

„Jistěže, ale to, že jsem přijal vaše pozvání, nic nemění na faktu, že jsme nebyli oficiálně představeni,“ prohlásil Lucius upjatě.

 

„Už chápu, proč si tě Tom tak oblíbil,“ zasmál se dutě Tod. „Připustil jsi, abys byl přenesen neznámo kam, Merlin ví kým, s nejistou vyhlídkou co tě tam čeká, a jediné co tě zajímá, je etiketa. Jak fascinující.“

 

„Dobré způsoby. To je něco, co vám nikdo nemůže vzít. Kromě toho, rád bych se o vás dozvěděl víc. Abych mohl zvážit své možnosti a rozhodnout, zda se přidat na vaši stranu,“ trval dál na svém Lucius.

 

„Oba víme, že nejde o volbu strany, tu sis zvolil již dávno, Luciusi. Nicméně tě můžu ubezpečit, že se musíš rozhodnout, jestli jít se mnou nebo ne, protože v této válce nemůže nikdo zůstat mimo,“ konstatoval Tod.

 

Lucius na sucho polkl.

 

„A vzhledem k tomu, jaká pověst tvé jméno a jméno tvého syna provází, jsem doufal, že se našeho tažení, které očistí kouzelnickou rasu od vší naplaveniny a špíny, která nás oslabuje, oba rádi zúčastníte. Tys mé očekávání již naplnil a návštěvu Draca očekávám v blízké budoucnosti,“ uzavřel Tod.

 

„A co z toho budu mít?“ zeptal se Lucius věcně a dal si záležet na tom, aby zdůraznil fakt, že Tod může počítat pouze s ním.

 

Po těchto slovech se albín drsně zasmál. Lucius ještě nikdy neviděl, že by se něčí obličej tak rychle proměnil z přátelského úsměvu do nebezpečně zkřivené grimasy. „Získáš právo na přežití.“ prohlásil ledově.

 

„Kdybyste mě chtěl zabít, už bych byl mrtvý,“ zariskoval Lucius. „Je evidentní, že mě na něco potřebujete…“

 

„Vycházíš z mylného předpokladu, Luciusi. Ujišťuji tě, že nehodlám udělat stejnou chybu jako Tom Raddle. Mezi námi je podstatný rozdíl. On se snažil dosáhnout svého cíle tím, že kolem sebe shromáždil armádu kouzelníků, aby z nich mohl vysávat jejich magii. Oslaboval je a tím oslaboval i sám sebe. Ke konci do svých řad přijal kdejakého hrdlořeza, kterému vůbec nešlo o naši věc.“

 

„A vy jste přišel na to, jak to udělat lépe?“ vstoupil mu do jeho monologu Lucius.

 

„Nikdy už mě nepřerušuj,“ zasyčel nebezpečně Tod. Ale po chvíli vyrovnaným hlasem pokračoval. „Já jsem silný a chci mít kolem sebe jen několik velmi mocných kouzelníků, které si vycvičím tak aby byli schopni bojovat proti celé armádě bystrozorů, nebo jiných zoufalců, kteří by se nám pokusili zkřížit cestu. Naše síla nebude v množství, ale v potenciálu. Od tebe potřebuji toliko rozhodnutí – jestli se toho chceš zúčastnit, nebo raději zvolíš smrt. Protože pokud nebudeš bojovat s námi, je pro mne vzhledem ke tvým schopnostem prozřetelnější tě na místě zabít. Bezesporu jsi inteligentní muž, Luciusi, takže si jistě uvědomuješ, že nemám na vybranou. A i když musím přiznat, že bych velmi nerad plýtval čistou krví, která koluje ve tvých žilách, tak jiné východisko z této situace nevidím.“    

 

Lucius nervózně polknul a sáhnul na hůlku ukrytou ve své vycházkové holi. Prudce ji vytasil a namířil nepřirozeně bledému muži do tváře.

 

„Budeme bojovat?“ rozjařil se albín. „Už dlouho jsem se s nikým neutkal.“

 

Luciuse tato reakce natolik rozhodila, že jeho ruka s hůlkou zakolísala. Aby zakryl své zaváhání, zaječel: „Braňte se!“

 

„Bude mi ctí. Čekám, až zaútočíš. Jak už jsem řekl, vím, že jsi mimořádně silný kouzelník, jsem tudíž zvědav, co mi předvedeš,“ nepřestával se usmívat Tod.

Lucius ustoupil o několik kroků a vypálil první kletbu, která mu přišla na mysl: „Assa in tuo suco.“ Viděl, jak z hůlky vyšlehl oranžový paprsek a zamířil jeho protivníkovi přímo na prsa. Když byla kletba zhruba na půl cesty ke svému cíli, narazila do neviditelné bariéry a neškodně po ní sklouzla na zem. Lucius pozvedl hůlku, aby vyslal tutéž kletbu. Bohužel se stejným efektem. Lucius naštvaně vykřikl: „Diffindo!“  Muž se ani nepohnul a v poklidu čekal, až Luciusovo kouzlo narazí do jeho ochranného štítu, aby se opět neškodně svezlo na zem. Lucius ztratil nervy. „Expulso!“ zařval a dal do té kletby veškerou sílu, kterou vládl. Když se konečně albín proti němu pohnul, Lucius se neubránil vítěznému úsměvu, ale ten ho přešel v okamžiku, kdy Tod jediným plynulým pohybem zabalil jeho nebezpečnou kletbu do svého ochranného štítu a s tichým puf ji nechal zmizet.   

 

„Pokud mohu mít prosbu, Luciusi, mohl bys používat kouzla, která nezpůsobí výbuch? Nerad bych, aby na nás spadl strop. Vybudování tohoto místa mi dalo poměrně dost práce a opravdu bych to nechtěl dělat znovu. Navíc mám zvláštní, snad trochu sentimentální vztah ke svým bývalým přátelům…“ Tod neurčitě mávnul rukou, ale Lucius se tím nenechal rozptýlit a dál mu hleděl přímo do rudých očí. „Co kdybys rovnou přešel na nějakou zakázanou kletbu, nechci, abyste ses zbytečně vyčerpal, před tím než přistoupíš na…“

 

 „Avada kedavra,“ zařval frustrovaně Lucius a z jeho hůlky vyšlehlo jasně zelené světlo. Lucius s hrůzou sledoval, jak kletba náhle zpomalila, zvolna změnila směr, až se nakonec otočila o sto osmdesát stupňů. Dokázal se jí vyhnout jen proto, že se k němu blížila tak nezvykle pomalu.

 

Lucius sklonil hůlku, poklekl na jedno koleno a s respektem se zadíval na muže, který se nad ním tyčil. „Bude mi ctí, bojovat po vašem boku za naši věc!“ pronesl slavnostně.

 

„I pro mě je potěšením přivítat tě do našich řad,“ zapředl Tod. „Nicméně, nemůžu přehlédnout fakt, že jsi na mě tak nevybíravým způsobem útočil. Jsem nyní tvůj duchovní Otec a ať je mi to sebevíc líto, jsem nucen tě potrestat,“ pokračoval Tod a v jeho očích se zrcadlil smutek. „Způsob trestu si vyber sám, můj synu. To ti dá šanci přemýšlet nad tím, jak moc velká je tvá vina, a jistě si snáze zapamatuješ, jaké mohou být důsledky tvého počínání.“ Když viděl, že se Lucius nemá k rozhodnutí, vytáhl hůlku, bolestně se usmál a nadzvedl mu bradu. „Nuže,“ vyzval ho mírným hlasem. „Nechceš mě přeci donutit, abych na tobě postupně vyzkoušel všechny ty ošklivé kletby, které jsi na mě seslal. Že ne, můj synu?“  

 

Lucius nervózně polkl. Vypadá to, že bude opravdu lepší, když si nějaký trest zvolí sám, možná by z toho mohl vyváznout poměrně lacino. Začal se probírat relativně neškodnými kletbami. Najednou ucítil na pažích a trupu nesnesitelnou bolest, kterou mu způsobilo neverbální bezhůlkové Sectumsempra.  

 

 „Propásl jsi svou šanci, Luciusi. Je mi líto, co jsi mě donutil ti způsobit, ale věř, že je to pro tvé dobro. Tvé rány mě bolí, můj synu, a tvá muka se stávají i mými.“ Tod se s bolestně zkřivenou grimasou díval, jak se Lucius svíjí v agónii u jeho nohou a teprve když se z jeho úst začala linout slova omluvy, k němu přistoupil. Skrz potrhané oblečení přitlačil dlaně na krvácející rány a tiše šeptal inkantace, které je zvolna zacelovaly. Téměř láskyplně se věnoval každému z jeho poranění, až do té doby, dokud nepřestaly krvácet. Když se zdála jeho kůže bez poskvrnky, mlčky od něho odstoupil.  

„Můj pane…“ bázlivě se na něho podíval Lucius.

„Otče.“ Opravil ho Tod sladkým hlasem, ze kterého přebíhal mráz po zádech. „Dnešního dne jsem tě přijal mezi své duchovní děti. Budu ti poskytovat svou ochranu a budu tě učit, Luciusi. Jsem připraven tě naučit všemu, co jsem ti při našem malém souboji předvedl. Pod mým vedením máš šanci stát se neporazitelným a podílet se svou mocí na zušlechtění kouzelnického světa,“ chrlil své teze na roztřeseného Luciuse.

 

„Otče.“

 

Tod vypadal potěšeně a opět se na něho vlídně podíval. „Mám s tebou velké plány, můj milý. Tvá moc je již nyní obrovská a ještě poroste.“

 

„Poroste…“ opakoval Lucius napůl toužebně, napůl nevěřícně.

 

„Věřil jsem, že jsi jeden z těch, co mají ten dar to dokázat a je mi ctí, že jsem ti to umožnil.“

 

„Obávám se, že vám nerozumím… Otče,“ podíval se na něho Lucius zmateně.

 

„Uvalil jsem ta tebe a tvého syna speciální kletbu, kterou jsem sám vyvinul. Navázala se na temnou stránku tvé magie a s každým zlým kouzlem, nebo jen pouhou nenávistnou myšlenkou jí bude dávat sílu. Tvou silnou stránkou je temná magie hluboce skrytá někde uvnitř tebe a od teď bude živena tvými skutky, Luciusi.“

 

Lucius si vybavil slova kletby, která mu byla před nějakým časem doručena. Ve světle nových informací se mu nejevila až tak hrůzná, jako když ho tehdy zasáhla. Je dokonce pravděpodobné, že by z toho mohl mnohé vytěžit. Ještě jednou si ona zlověstná slova v duchu zopakoval. Neživíš-li zlo, které v tobě dřímá, zahubí tě, neb ty jsi samo zlo. Nejspíš účinky kletby aktivoval, když zabil toho mudlu. Ale co bude dál? Skutečně ta kletba člověka zahubí, pokud ji nebude přiživovat? Jeho nejistota se mu musela odrazit ve tváři.

 

„Pochybuješ snad o sobě, synu? Tato kletba tě buď udělá silným, nebo tě zničí. Jak už jsem řekl, tato válka potřebuje jen mocné bojovníky, chceš snad být mnohokrát mocnější, Luciusi?“ zeptal se ho Tod s planoucím pohledem.

 

„Jsem pevně rozhodnut pro to udělat vše, co je v mých silách,“ ubezpečil ho Lucius a zachvátila ho panika. O sobě nepochyboval ani na okamžik, ale co Draco? Co když se mu v záchvatu vzteku podaří nedopatřením aktivovat kletbu, která se naváže na jeho temnou stránku? Merlin ví, že je v Dracovi hodně zloby, ale je jí tolik, aby dokázal vraždit, nebo mučit jen proto, aby sám přežil? Jednoznačně ne! Draco je sice do jisté míry po něm, ale má v sobě i velkou dávku mírnosti po své matce.

 

 „Myslíš na svého syna? Pochybuješ snad o něm? Já věřím, že i jemu se jednoho dne podaří získat možnost znásobit své magické schopnosti. Právě nyní je v Bradavicích a těší se ze společnosti slečny Grangerové a tvého někdejšího zrádného přítele. Ale jakmile se kletba zaktivuje, přivolám si ho k sobě tak jako tebe a on nám pak jistě dodá velmi zajímavé informace.“

 

Když viděl, jak se Luciusovi zalesklo v očích, pobaveně pokračoval. „Zajímalo by mě, jestli v tuto chvíli víc nenávidíš Severuse, za to, co udělal, nebo tu mudlovskou šmejdku.“

 

„Zabiju je oba,“ ubezpečil ho Lucius temně a cítil, jak se v něm pohnula magie, téměř jako by zavrněla blahem. Vypadá to, že se opravdu živí jeho zlobou, chvíli si hrál s myšlenkou, jakým způsobem ty dva sprovodí ze světa a užíval si pocit, který mu přinášelo rozpínání magie, posilované jen jeho představami. Do reality ho vrátila otázka, jak tohle u Merlina Otec ví?

 

„Mám takovou důmyslnou mapu,“ odpověděl na nevyřčené Tod. „Kdysi byla vlastnictvím Toma Raddla. Návod na její zhotovení získal od svého služebníka, ale neměl dost síly na to, aby ji aktivoval. Trochu jsem si s ní pohrál, takže teď už neukazuje pouze prostory bradavického hradu, ale můžu s její pomocí vidět kterékoliv místo na zemi. Chceš se podívat, co právě teď dělá tvůj syn?“   

 

Lucius se neubránil sotva znatelnému přikývnutí.

 

Tod zvolna došel ke svému křeslu, usadil se a vzápětí se před ním objevil kulatý stolek a na něm rozložený zažloutlý pergamen. Ve chvíli kdy se Lucius přiblížil, se na něm objevila mapa Anglie. Tod na mapu poklepal hůlkou a Lucius užasle sledoval, jak se na jejím povrchu začaly objevovat body se jmény měst, vesnic, až po tu nejmenší a nejzapadlejší obec v Anglii, která měla jen několik desítek obyvatel. Tod poklepal znovu a zřetelně při tom vyslovil Dracovo jméno. Na území, které neslo jméno Bradavice, se ukázal červený bod a u něho popiska Draco Malfoy. Tod na ni přiložil hůlku a přikázal: „Ukaž!“. Na pergamenu se objevila zdánlivě liduprázdná místnost, které vévodily jen regály plné knih, ale když se obraz přesunul do rohu místnosti, bylo jasné, že za velkou otevřenou knihou se krčí dva lidé a o něčem se domlouvají.

 

Lucius vztekle sledoval, jak Draco něco vypráví té malé šmejdce a ona mu odpovídá. Sice nic neslyšel, ale i to co viděl, mu naprosto stačilo k tomu, aby jeho magie dostala další životadárný příděl. Jeho syn byl namáčknutý na tu couru tak těsně, že to snad ani víc nešlo a díval se na ni způsobem, který neměl daleko k obdivu. Ona mu oplácela stejnou mincí, souhlasně při tom pokyvovala hlavou a jemně se na něho usmívala. Tod zrušil obraz ve chvíli, kdy Hermiona uvolněně položila ruku na Dracovo stehno.

 

„Jednoho dne nám tvůj syn přinese spoustu zajímavých informací, jak z dění uvnitř Bradavic, tak přímo o samotném Harry Potterovi. Nicméně doufám, že se mu podaří udržet nervy na uzdě tak dlouho, jak to půjde. Bude z něho dokonalý špeh, nemyslíš? Viděl jsi, jak se na něho ta malá dívá. A při tom toho ta mrňavá bestie o Potterovi tolik ví. Nebude dlouho trvat a zamiluje se do tvého syna až po uši a vyklopí mu všechna svá sladká tajemství. A my se pak dozvíme o všech slabinách našeho slavného zachránce kouzelnického světa,“ uplivl si Tod.

 

Luciuse obešla hrůza.

 

„Měl bych ti za tvůj kousek poděkovat, neumíš si představit, jak moc jsi naší věci pomohl tím, že ses se synem rozešel ve zlém. V tu chvíli mu nezbylo jiné útočiště než Bradavice. Mám ho přesně tam, kde jsem ho chtěl od začátku mít,“ rozplýval se Tod.

 

Luciusova hrůza se proměnila v paniku a horečně přemýšlel, jak Draca varovat. Avšak při pohledu na plánek, který ležel před ním na stole, se mu to zdálo zhola nemožné. Nepochyboval o tom, že s touhle špehovací hračkou má její majitel docela obstojný přehled o všem a o všech. Vzhledem k tomu, že neexistuje způsob jak varovat Draca, aniž by se to Otec nedozvěděl, bude se k němu muset přiblížit s Todovým požehnáním. Odkašlal si a soustředil svou veškerou energii na to, aby jeho hlas zněl vyrovnaně.

 

„Mohl bych svého syna navštívit. Myslím, že pro mě nebude těžké získat si jeho důvěru zpátky a pokusit se z něj vytáhnout vše, co se dozví a neprodleně vás o všem informovat,“ navrhl s nadějí.

 

„Zatím nenastal čas. Ale necháme si to jako záložní plán, pro případ, že by se Dracovi nepodařilo využít můj dar. Stejně musíme počkat, až si plně získá důvěru té malé. Tvá přítomnost by mohla naše plány pokazit.“ odbyl ho netrpělivě Tod.

 

„Ale Otče, nač čekat? Chtěl bych vám být užitečný hned,“ zatvářil se servilně Lucius a doufal, že se mu taktika podlézání vyplatí, tak jako se mu to vyplácelo u Temného pána.

 

„Věř, že si cením tvé iniciativy, ale už jsem se rozhodl. Nicméně kdyby se cokoliv změnilo, dám ti vědět.“ Tod se na něho ještě lehce usmál, vtiskl mu do dlaně cosi hrubého a studeného a ruku mu pevně zavřel v pěst. „Z bezpečnostních důvodů ti neprozradím souřadnice tohoto místa. Pokud s tebou budu potřebovat mluvit, zavolám si tě pomocí tohoto přenášedla. Stejným způsobem se ke mně dostaneš v případě, že bys potřeboval kontaktovat ty mě, pochopitelně pouze za předpokladu, že zařízení dostane momentální povolení.“

 

Lucius rozevřel dlaň, aby si přenášedlo prohlédl a když zjistil, že v ruce svírá krční obratel, měl co dělat, aby zachoval nicneříkající výraz.

 

„Je to dárek od někoho, kdo se neosvědčil,“ potvrdil jeho nejčernější vize Tod a rukou mu naznačil, že slyšení je u konce.

 

Lucius pevně stiskl přenášedlo a přál si odtud co nejrychleji zmizet. Když ucítil trhnutí kdesi za pupíkem, bylo mu v té chvíli absolutně jedno, kam ho ta proklatá relikvie přenese. K jeho milému překvapení se objevil v posledním bytě, který si zvolil jako své útočiště. Jeho první kroky vedly k baru, kde měl lahev Martini a aniž by se obtěžoval použít sklenku, zavdal si řádně rovnou z lahve.

 

»•«

 

Známá vůně, i známé šimrání trávy na nechráněných lýtkách. Harry se Severusem ani nemuseli otevírat oči, aby věděli, kde jsou.

 

Harryho ale právě teď netrápila otázka kde je, ale proč tam je. Už se přece se svou odlišnou sexuální orientací smířil. Přijal fakt, že být jiný neznamená být horší, tak proč je znovu ve svém podivném snu?

 

Sotva tu myšlenku stačil dokončit, přistoupil přízračný muž těsně k němu a Harry jen silou vůle odolal touze se k němu přivinout a ztratit se v jeho objetí. Prudce vydechl a překvapeně si uvědomil, že zároveň s vydechnutím ze sebe vyloudil sípavý zvuk. Je snad možné, že by zde dokázal mluvit? Když to zkoušel při minulých setkáních, nevydal ze sebe ani hlásku. Na jednu stranu se mu možnost promluvit si s neznámým zdála lákavá, ale co mu má pro Merlina říct? Nechtěl, aby ten muž věděl kdo je. Tady snad poprvé dostal možnost být sám sebou. Zde nebyl žádný hrdina, ani koule na noze svých příbuzných, byl jen… prostě jen člověk. A byl by rád, kdyby to tak i zůstalo. Ale co když se mu bude chtít neznámý představit? Co mu řekne?

 

„Někdy mlčením můžete říct víc než tisíci slovy,“ vpadl mu do jeho úvah Severus.

 

„Já… jen jsem nevěděl, co mám říct,“ přiznal Harry a připadal si jako ten největší hlupák na světě. Tolik toužil vědět, kdo je ten neznámý, ale vzhledem k tomu, že se před chvílí rozhodl neprozradit svou identitu, tak se ho prostě zeptat nemohl.  Měl pocit, že je na tom muži něco důvěrně známého, ale nedokázal identifikovat co. Nabral nosem jeho pach a přitahován jako magnetem k němu přistoupil ještě blíž. Vztáhl ruku, položil ji v uvolněném gestu na mužův hrudník a vnímal jeho pravidelný tlukot srdce. 

 

„Také by mne zajímalo, s kým mám tu čest. Ale dohodneme se, že to prozatím není důležité,“ protáhl muž sametovým hlasem.

 

Harry se zachvěl, už pouhá přítomnost jeho společníka způsobila, že měl nohy jako z rosolu a teď, když se k tomu přidal i jeho hlas, vytratily se mu všechny myšlenky do nenávratna. Uvědomil si, že bez ohledu na to, kdo to je, po něm až bolestivě touží. Pokusil se přivolat svou ztracenou sebekontrolu, když ho něco upoutalo. Byla to maličkost, ale neskládá se celý náš život z pouhých maličkostí?

 

„Nezdá se vám toto místo podivné svou neměnností?“ zeptal se zkusmo.

 

„Ano, stejné tvary mraků, motýl letící ve stejný okamžik týmž směrem jako minule a tak jako předtím…“

 

„Máte tušení, kde jsme?“ špitl Harry.

 

„Vím, kde jsme,“ odvětil strnule Severus. „Poblíž tohoto místa nás často přemístila má matka. Někdy, když byl slunečný den, jsme se spolu jen tak položili do trávy a sledovali, jak po nebi plují obláčky.“ Na chvíli se odmlčel a ukázal kamsi za Harryho záda. „Tam v tom lese jsme měli malý domek.“

 

Harry tím směrem pohlédl a v tu chvíli z lesa vystoupily dvě postavy. Polekaně se podíval zpět na svého společníka a zjistil, že i on jejich přítomnost zaznamenal. Otočil se v jeho náručí tak, aby měl na příchozí dobrý výhled. Přitiskl se zády k jeho tělu, obtočil si jeho ruce těsně kolem svého těla, překryl je svými a čekal, co se bude dít dál.

 

Příchozí šli mlčky, žena středního věku měla položenou ruku kolem ramen sotva sedmiletého černovlasého chlapce s nápadně velkým nosem. Přesto to vypadalo, že ji dítě i přes svou drobnou postavu musí podpírat, aby byla schopná jít vzpřímeně.

 

„Dobrý den,“ promluvil Harry k příchozím. Ti však nedali nijak najevo, že by si jejich přítomnosti všimli. Když Harry ucítil, jak se kolem něho ruce jeho společníka bolestivě sevřely, obrátil se na něj s němou žádostí o vysvětlení.

 

„Nevidí nás, protože tenkrát jsme tu nebyli…“

 

„Nerozumím,“ ozval se zmateně Harry. Teprve teď si uvědomil absenci svého oděvu, ale byly tu mnohem závažnější problémy k řešení. „Jak to myslíte, tenkrát? Vy snad víte, kdo to je?“

 

„Ano, vím,“ řekl zamyšleně Severus, „to dítě jsem já a ta žena je má matka.“

 

Mezitím došla dvojice nerušeně až k nim. Žena se položila do trávy a nepřítomně se dívala na nebe. Chlapec se posadil na paty k její hlavě, něžně ji hladil po tváři a šeptal jí slova útěchy. Když si Harry všiml, že má žena na obličeji ošklivý monokl, a že chlapec s bolestivým výrazem ve tváři drží druhou ruku v nepřirozené pozici, přejel mu v neblahé předtuše mráz po zádech.

 

„Nikdy už nedovolím, aby ti znovu ublížil!“ vykřikl náhle chlapec a políbil matku na čelo. Ta se nadzvedla se na loktech a vážně se mu zahleděla do očí. Chlapci se zatřásla ramena a po tváři se mu rozeběhly slzy. „Zabiju ho! Až budu dost silný na to, abych to dokázal, tak ho zabiju,“ pronesl odhodlaně.

 

„To nesmíš říkat!“ okřikla ho zděšeně matka. „Hned mi pověz, že to tak nemyslíš!“

 

„Myslím to přesně tak, jak jsem to řekl, nenávidím ho, za to co ti dělá,“ pronesl chlapec vážně a jeho dětský obličeji při těch slovech ztvrdl.

 

„Víš moc dobře, že stačí jedno, dvě kouzla a budu opět v pořádku, ale když mu v návalu zlosti ublížíš ty, tak to už nikdo nedokáže vrátit,“ snažila se o smířlivý tón žena. „Slib mi, že mu neublížíš!“ vzlykla. „Prosím, slib mi to!“ Apelovala na něho znovu naléhavě.

 

Po chvíli sveřepého mlčení se chlapec sotva slyšitelně ozval: „Slibuji, že mu nebudu usilovat o život.“

 

Jestli si chlapcova matka uvědomila, že tento příslib v sobě zahrnoval jen tolik, že svému otci nepůjde po krku a nikoliv slib, že mu pomůže v případě nějaké nebezpečné situace, do kterých se díky svému nezřízenému pití dostával velmi často, zůstalo Harrymu utajené.

 

Matka se na malého plačícího chlapce vděčně usmála, otřela mu ušmudlaným kapesníkem mokrou tvář a objala ho. „Prosím neplač, trhá mi srdce, když vidím, jak se trápíš,“ zašeptala mu do ucha.

 

„Nebudu,“ slíbil hoch mdle.

 

V Severusovi se při pohledu na scénu před nimi rozběsnil uragán pocitů. Náhle si uvědomil, že tohle je den, kdy naposledy plakal. Jako dítě si myslel, že nesmí. Nechtěl, aby se jeho maminka trápila, tak se naučil své city v sobě pohřbít, ale ty se najednou draly na povrch.

 

Harry vnímal každou z jeho myšlenek a měl chuť na Severusovu matku zaječet: A kde jinde může dítě plakat, než v náručí své mámy? Řekni KDE!

 

Postavy se náhle rozplynuly.

 

Harry se obrátil čelem ke svému společníkovi, který se již nějakou chvíli nehýbal. Dokonce se zdálo, že zapomněl i dýchat.

 

„Každý má právo vyplakat své trápení, a kde jinde to má udělat než u někoho, kdo je mu nejbližší?“

 

„Měl jste šťastné dětství?“ zeptal se ho Severus tázavě, a když viděl, že se jeho společník nemá k odpovědi, svou otázku přeformuloval. „Měl jste se u koho vyplakat?“

 

„Nevzpomínám si, že bych někoho takového měl,“ přiznal po chvíli Harry.

 

Oba se ponořili do tísnivého ticha.

 

„Jestli vás trápí svědomí kvůli tomu, co jste jako dítě řekl, tak věřte, že nemusí. Byl jste malý a bránil svou maminku,“ osmělil se po chvíli Harry.

 

Prudké nadechnutí.

 

„Nevěřím tomu, že jste ho chtěl opravdu zabít,“ pokračoval dál Harry.

 

Odfrknutí.

 

„Nezabil jste ho, že ne?“ zeptal se Harry, hlas zabarvený mírnou panikou.

 

„Myslím, že ne,“ řekl po chvíli dutě Severus. A kdybych přiznal, že jsem ho později nezabil jen díky svému slibu z dětství, opovrhoval by mnou? Pomyslel si.

 

„Neopovrhoval bych vámi, jediné, co cítím, je lítost. Nikdo si nezaslouží nést tak velký kříž. Věřím, že by vám jeho vražda ublížila víc, než si uvědomujete, a už vůbec nechci pomyslet na to, jak těžké by pro vás bylo snést pohled své matky, až by zjistila, co jste provedl.“

 

„Víte, na co myslím?“ ozval se Severus.

 

„Divné, že?“ přitakal Harry.

 

„Ne, jen to potvrzuje mou domněnku ohledně toho, kde jsme.“

 

„A kde tedy jsme?“ zeptal Harry a rozhlédl se kolem sebe, jako by snad očekával, že se poblíž objeví nápis hlásající název místa, kde se právě nalézají.

 

„Mám dojem, že v mé mysli…“ začal Severus.

 

„Páni,“ přerušil ho Harry, „pardon, pokračujte…“ vyzval ho.

 

„Nevím, jak se to stalo, ale nejspíš máme propojené vědomí a právě jsme navštívili jednu z mých vzpomínek,“ dokončil myšlenku Severus.

 

„Aha,“ zhodnotil Harry. „Teď když víme kde, zbývá zjistit proč. Ale není to jediné proč, které mě zajímá. Je tu třeba otázka, proč jsem nahý a vy oblečený,“ poukázal Harry.

 

„Jistě, jedno z mnoha proč.“ Severusova ústa se lehce zvlnila v zdrženlivém úsměvu, nezdálo se, že by Harryho nahota jakkoli iritovala.

 

„Vypadá to, že máte nějaké vysvětlení. Vy jste už o tom přemýšlel?“ zeptal se opatrně Harry.

 

„Jistě… vy snad ne?“

 

„Eh… myslel jsem, že mi máte… tedy… že já mám pochopit to, že mě přitahujete,“ dostal ze sebe Harry a zrudnul tak, že znachověla i zelená aura, obklopující jeho tělo.

 

Severus na okamžik ztuhl. „Mladý muži, nebude to náhodou tím, že když jste v mém vědomí, tak vypadáte podle mých představ?“ přiznal neochotně a potichu ještě dodal: „Kromě toho vážně pochybuji o míře své přitažlivosti…“

 

„Nejde o to, jak vypadáte…“ vpadl mu do jeho úvah Harry, když si uvědomil, co řekl. „Tedy je možné, že kdybych vás znal, přitahoval byste mě. To nedokážu posoudit. Jde o to, že jste muž.“ A jeho barva nabrala na intenzitě.

 

„To nepochybně jsem. Ale můžu vás ubezpečit, že se o mně dá říct mnoho věcí, ale výraz přitažlivý mezi ně rozhodně nepatří. Má kamarádka v dětství mi říkala Stephanoaetus coronatus.“ Když viděl, že jeho společník tápe, dodal: „Orel korunkatý.“

 

„Orel je přece ušlechtilý pták. Je tak majestátní, tak hrdý, krouží si vysoko nad oblaky nikým nespatřen a přitom vidí i ten nepatrný pohyb na zemi,“ řekl Harry vážně.

 

„A víš, co dělá orel s čerstvě narozenými jehňátky?“ otázal se Severus a sjel pohledem po Harryho odhalené pokožce.

 

„Nebojím se tě. Nevím, proč mě chceš varovat sám před sebou, ale tak nějak cítím, že mi neublížíš,“ přistoupil Harry na jeho tykání.

 

„Jehňátko,“ splynulo Severusovi ze rtů, přitáhl si mladíka do náruče a pevně ho objal.

 

„Může se nad ním neslyšně vznášet a v případě nebezpečí se nad něho snést a svými mohutnými křídly ho ochránit,“ vydechl mu Harry proti hrudníku.

 

„Unést,“ odporoval Severus.

 

„Odnést do bezpečí,“ nesouhlasil Harry.

 

„Rozsápat svými drápy,“ namítl Severus.

 

„Pořád se nebojím,“ šeptl Harry. „Neřekl jsi, co bys mi mohl udělat svým mocným zobákem.“ Když se mu nedostalo odpovědi, vytáhl se na špičky a otřel lehce své rty o jeho.

 

„Jehňátko!“ neubránil se úsměvu Severus. „Co jen si s tebou počnu.“

 

„O něčem bych věděl,“ zaculil se Harry.

 

„Čím to, že to nechci slyšet…“ povzdechl si Severus.

 

„Třeba proto, abys nemusel náhodou odložit jednu, dvě ze svých vrstev oblečení?“ zeptal se Harry sugestivně.

 

„Před chvílí jsem vysvětlil, co si o nedostatku tvého oděvu myslím, nicméně jsem přesvědčený, že by tě jen moje přání, byť sebesilnější, nedokázalo zbavit šatů, kdybys ty sám v hloubi srdce nechtěl totéž. Na začátku našeho setkání jsi myslel na to, jak moc dychtíš po tom, abych viděl jen tvé člověčenství. Nenapadlo tě, že jsi nahý proto, abys ukázal, že se toužíš odevzdat takový, jaký jsi? Oprostit se tak od všeho, co se nabaluje na tvou podstatu? A že já jsem oblečený, protože nechci, abys viděl moje zjizvené tělo? Nedokážu si představit, že odhalím byť jedinou ze svých jizev. Vždyť každá z nich je důkazem po boji. Po vítězném boji. Já jsem zabiják, nemůžu ochránit jehňátko. To je prostě vyloučené. Ale jestli ti tvá nahota vadí, zkus si přát být zahalený.“

 

„Bál jsem se, že jsem ti odporný,“ ozval se Harry po chvíli ublíženě.

 

„Mám dojem, že jsem před chvílí řekl, že přesně takhle tě chci. Rád se dotýkám tvého těla,“ rozptýlil jeho obavy Severus a útěšně mladíka pohladil po zádech. „Mohl bys to prosím jen zkusit? Chtěl bych si něco ověřit,“ požádal mírně Severus. „Já také něco zkusím.“

 

„Já se trochu obléknu, když se ty trochu svlékneš,“ smlouval Harry.

 

Severus nikdy neměl rád vydírání a tato prostá věta mu opět bolestně připomněla scénu na louce. Bouře citů, kterou se mu podařilo před chvílí úspěšně zažehnat, se vrátila ještě s větší silou. Slunce nad nimi ztratilo na své intenzitě a krajina kolem nich se zahalila bílým hávem sněhové pokrývky. Harry k němu zvedl hlavu. Na obličeji mu přistála sněhová vločka, roztála, a mokrou cestičkou stekla na bradu a skápla na hrudník. Severus mu ji otřel palcem, jako když matka utírá slzu dítěti. I na jeho tváři se najednou začaly objevovat mokré cestičky.

 

Harry se na něho podíval a otřel jednu mokru stopu ve stejném gestu, jako to před chvílí udělal jeho společník. „Je přirozené plakat, když jsi smutný, stejně tak jako je v naprostém pořádku se smát, když jsi veselý. A kde jinde bys měl dát průchod svým citům než tady – ve svém vědomí.“

 

„Děkuji,“ řekl po chvíli Severus prostě. Harry ho v odpověď jen pevněji přivinul do své náruče.

 

„Zima je tak očišťující,“ ozval se po chvíli zamyšleně Severus. „Mráz dokáže spálit a očistit od hnilobné zhouby, bílá záplava vše překryje, zahalí. I ty nejostřejší hrany dokáže přikrýt svou panenskou čistotou. Když jsem byl malý, představoval jsem si, že sněhové vločky jsou slzy smutné víly.“

„Je tvoje víla už dlouho smutná?“ zeptal se Harry a pohladil ho po tváři. „Stephane, můžu udělat něco, aby netesknila?“

Severus po tom nečekaném oslovení na okamžik strnul. Merline, co má to Stephane znamenat? Je ten mladík tak neschopný zapamatovat si zcela jednoduché Stephanoaetus coronatus, nebo se jen pokouší být familiérní? Ale nakonec to nechal být.

 

„Jen tu buď se mnou. Nic víc nepotřebuji,“ zašeptal mu do ucha.

 

Dlouhou dobu tam spolu jen tak stáli a vzájemně se drželi. A i když si Harry z celého srdce přál, aby víla jeho společníka nebyla smutná, dál se na jejich hlavy snášel bělostný sníh.

»•«

 

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
28.05.2012 00:53:31: Nádherné stretnutie Harryho a Severusa. Ale z Luciusa a jeho duchovného otca ma mrazí.
07.06.2011 23:59:10: Tak jsem to nevydržela a ještě jednu kapitolku smlsla. Teda, končí to tak romanticky... hezoučké, he...
19.03.2011 18:30:12: Lucius mě mate. Na jednu stranu má strach, že Draco nedokáže aktivovat to kouzlo "zla" a na druhou s...
18.03.2011 18:37:24: smiley${1} .............................................. a zase musím čekat...............smiley${1}
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.