Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

7 - Bradavice

Tato kapitoly je již tradičně pro naše komentující: Airiny, Anfulka, anneanne, anneanne, ASISI, assez, bacil, Bara1982, BeaX, Elza, fallagela, Gia, Gigi..., grid, Hajmi, larkinh , Michangela, MIREK.., Miriabar, Nade, nadin, Popo, Salazaret, Saskya, Slimča, Symphony, tobias41, Vinka... Děkujeme za přízeň J

 

»•«

Sotva se Hermiona dotkla nohama pevné země, vytrhla se Ronovi z těsného sevření. „Dokážu se přemístit sama, tak nevím, na co si tady hraješ!“ vyjela na něho.

 

„Byla jsi unavená, tak jsem chtěl…“

 

„Já unavená? Mám dojem, že to nejsem já, kdo nespí každou noc ve své posteli a lítá si bůh ví kde.“

 

„Vysvětlím ti to…“ začal Ron, ale rozmyslel si to ve chvíli, když viděl, jak se k nim rychlým krokem blíží přes školní pozemky Neville. „Můžeme to nechat na později? Nechci se dohadovat před lidmi,“ podíval se směrem k přicházejícímu mladíkovi.

 

„Jak myslíš…“ utrousila zlověstně Hermiona a odvrátila se od něho.

 

„Neville, kde se tady bereš? A cos dělal celou tu dobu, co jsme se neviděli? Úplně ses nám ztratil. Když jsme tě byli navštívit s Ronem a Harrym u tvé babičky, tak nám jen řekla, že jsi šel najít svou vnitřní sílu a že se vrátíš, až nalezneš podstatu své duše,“ švitořila Hermiona přívětivěji, než bylo Ronovi milé.

 

Neville se zmateně díval z jednoho na druhého. „Vy jste se zase pohádali, že?“ tipnul si nakonec.

 

„Jak jsi to…“ zeptala se Hermiona.

 

„Hermiono,“ usmál se na ni Neville vlídně. „Děláš, jako bych vás dva neznal tak dlouho. Vždycky když se hádáte, tak Ron nasadí přesně tenhle výraz,“ ukázal prstem na zarytě se tvářícího přítele, „a ty,“ ukázal na Hermionu, „ se mnou flirtuješ.“

 

„No dovol,“ ohradila se Hermiona.

 

„Já ti to klidně dovolím, ale nejsem si jistý, jak moc z toho bude nadšený Ron.“ odvětil s úsměvem Neville.

 

„Změnil ses, Neville,“ prohlásila Hermiona užasle.

 

„Pojďme do hradu, mám vám co vyprávět a vy mně jistě také. Ale nejdřív půjdeme na večeři, už je nejvyšší čas. McGonagallová pro vás vyhradila salonek sousedící s Velkou síní, abyste nemuseli jíst se studenty. Očarovala sousedící zeď tak, aby bylo vidět do jídelny, ale z druhé strany to vypadá jako obyčejná stěna.“

 

„A proč se nemůžeme najíst normálně u stolu s nebelvírskými? Alespoň bych pozdravil sestru.“ zeptal se Ron zklamaně.

 

Neville se pobaveně zasmál. „Také jsem ze začátku tvrdil McGonagallové něco podobného, když mě poprvé posadila mezi profesory. Ale ve vřavě, kterou vzbudila moje přítomnost, jsem se najíst prostě nedokázal. Nejen, že se mnou chtěli všichni mluvit, ale každý druhý cítil neodolatelnou potřebu jít si na mě sáhnout… Bylo to stresující.“ Neville se ještě teď při té vzpomínce otřásl.

„Takže nám McGonagallová vykouzlila tu polopropustnou zeď, abychom se necítili tak sami?“ zeptala se Hermiona, když došli k zamaskovanému vstupu do salonku.

 

„Ale kdepak, nejste tady jediní, kdo vyvolává nevítanou pozornost,“ usmál se Neville a otevřel dveře do jejich soukromé jídelny.

 

„Malfoy!“ vykřikl Ron, když se k němu netypicky rozježený chlapec v mudlovském oblečení otočil čelem.

 

Weasley!“ vrátil mu Draco neochvějně.

 

„Jste jako malí. Chováte se, jako byste zapomněli, že je půl roku po válce,“ zhodnotil jejich chování Neville a Hermiona musela uznat, že má pravdu. Krom toho, vzhledem k tomu, že byl Malfoy přijat do Bradavic, to samo o sobě o něčem vypovídá, pomyslela si v duchu dívka.  

 

Pozorně se na Nevilla podívala. Až teď si všimla, jak neuvěřitelně vyrostl a zmužněl. I jeho hlas zněl tak nějak jinak… Zesílil, prohloubil se a celkově z něho sálal klid a vyrovnanost.

 

„Pojďme, než nám to vystydne. Dnes se najím s vámi,“ vyzval je Neville.

 

Hermiona užuž měla na jazyku jedovatou poznámku o skřítčí magii a o magii obecně, ale nakonec si ji nechala pro sebe. Uvědomila si, že je podrážděná z vyhlídky na nepříjemný rozhovor s Ronem a nehodlala si svou frustraci vylévat na někom dalším. Mlčky si nandala na talíř kuřecí stehno, naběračku vařených fazolek, na ně úhledně naskládala polovinu nakrájeného vajíčka, které ozdobila kouskem čerstvé petrželky a pustila se do jídla.

 

„Proč si tam to zelený dáváš, Hermiono, když to stejně nakonec necháš na talíři?“ ptal se Ron, jako by si neuvědomoval její napětí.

 

Ohromená dívka mu chtěla něco odseknout, než však stačila otevřít ústa, vmísil se do jejich hovoru Draco. „To asi proto, že ne každý se chová u stolu jako barbar, Weasley!“

 

Hermiona musela uznat, že trefil hřebíček na hlavičku.

 

»•«

 „„Musím vám něco ukázat,“ začal Neville nadšeně, sotva je uvedl do svého pokojíku ve věži pro hosty.

 

„Stejně je od McGonagallové milé, že mi povolila neomezený přístup do školní knihovny,“ řekla zamyšleně Hermiona a usadila se do malého křesílka ve skromně zařízené místnosti. „A ještě k tomu nám tady s Ronem nechala zařídit hostinské pokoje, kdybych se zdržela studováním knih pozdě do noci. Mimochodem, věděli jste o této části hradu? Mám pocit, že jsem tady nikdy nebyla.“

 

„Máme tady takový malý azyl,“ usmál se Ron, ale po Hermionině ledovém pohledu ho veškeré nadšení přešlo. „A ty jsi tu pod jakou záminkou?“ ušklíbl se Ron na svého kamaráda.

 

„Profesorka Prýtová mi nabídla, že mě vezme do učení, takže to vypadá, že si pobyt v Bradavicích o nějaký ten čas prodloužím. A co se týče těchto prostor, tak mi McGonagallová vysvětlila, že tato věž přibyla k hradu až po válce. Podle toho, co říkala, jsem pochopil, že jsou Bradavice schopné přizpůsobit se momentálním potřebám jejich obyvatel,“ odvětil Neville.

 

„Je docela možné, že v pokoji, který pro mě domácí skřítkové připravují, spala samotná královna,“ prohlásil zasněně Ron a posadil se vedle Hermiony.

 

Neville se zatvářil otráveně. „Celý mi to zkazíte,“ brblal. „Krom toho, co by v Bradavicích asi tak hledala mudlovská královna?“ zeptal se Neville, který měl poprvé možnost uplatnit střípek vědomostí, získané na hodinách, které se zabývaly Studiem mudlů.

 

 „Promiň, Neville. Chtěl jsi nám něco ukázat,“ vyzvala ho Hermiona.

 

Mladý muž se na ni usmál, vytáhl hůlku a zašeptal: „Expecto patronum,“ a na ten povel vylétla z jeho hůlky stříbrná želva. Obkroužila místnost, usadila se Ronovi na klín a zobákovitým nosem ho šťouchla do břicha.

 

„Tvůj Patron si mě oblíbil, Neville,“ zasmál se podivnému počínání stříbrného stvoření Ron.

 

„Asi chce, abys i ty vyvolal svého Patrona, Rone,“ usoudila Hermiona a sáhla po hůlce, aby k Nevillovu Patronovi přidala toho svého. Ale i přes to, že její vydra skotačivě poskakovala po místnosti, nevypadalo to, že by si jí želva vůbec všimla a dál žďuchala do Rona.

 

Když už začaly být rány bolestivé, vytáhl Ron hůlku a neochotně zašeptal: „Expecto patronum.“ Z hůlky vyletěl stříbrný proužek a začal se formovat. Ještě než nabral svou definitivní podobu, vyskočila Hermiona na nohy.

 

„Takže ty s tou saní,“ použila stejný výraz pro Ronovu společnici, jako dnes dopoledne paní Weasleyová, „trávíš tolik času, že už se ti mění Patron! Tak to je konec, Ronalde! Definitivní konec!“

 

„Tak ty už víš o Ikoušovi?“ zeptal se Ron, který zjevně nechápal vážnost situace.

 

Jeho bezelstná reakce Hermionu naprosto odzbrojila. „To jako že tě kouše?“ zeptala se konsternovaně a bylo vidět, že má na krajíčku.

 

„Jistě, že ne… jen mě vždycky celého oblízne,“ prohlásil Ron s neskrývanou hrdostí v hlase.

 

Chvíli to vypadalo, že Hermiona exploduje, ale potom sklopila hlavu a beze slova odešla. Zlověstné ticho, které po jejím odchodu zůstalo viset v místnosti, jim znělo v uších ještě hodně dlouho.

 

„To sis nemohl odpustit?“ zeptal se ho po chvíli Neville.

 

„O čem to tady u všech všudy mluvíš a proč se Hermiona tak naštvala? Ona přeci nemá nejmenší důvod proti Iki něco mít, nebo ano? Počkej, až se s ní setká zblízka, tak pochopí, proč mně tak učarovala… až uvidí, jak se její pokožka třpytí v měsíčním světle…“ zasnil se Ron, „tak se do ní taky zamiluje.“

 

„Měl bys mít jako Patrona vola, kamaráde a ne… Co to vlastně je? No to je jedno! Jdi si lehnout, myslím, že to pro dnešek stačilo.“ Když se Ron dál tvářil nechápavě, vystrčil ho Neville ze svého pokoje na chodbu. Zadíval se na svého Patrona, který seděl vedle Ronova podivného monstra a postesknul si. „Mám já tohle zapotřebí… Jo a Rone, neopovažuj se jít za Hermionou a dál ji trápit. Nech si svou Iki a ji nech na pokoji. Jasný?“ zeptal se zkoprněného zrzka výhružně.

 

Ron si povzdychl, „Charlie mě varoval, že bude takhle vyvádět, až se to dozví a radil mi, abych ji na to šetrně připravil.“

 

„Nepochybuji o tom, že ti tvůj velký bratr dal cenné rady, co se jednání s ženami týče, ale mě momentálně vůbec nezajímají,“ prohlásil naštvaně Neville a praštil čím dál tím zmatenějšímu Ronovi dveřmi před nosem.

 

Zatímco se Hermionina vydra rozplynula ve chvíli, kdy se dívka na kouzlo přestala soustředit, ještě když Neville uléhal do postele, ozařoval celou místnost jeho a Ronův Patron. Když Neville usínal, napadlo ho, že Ronovo monstrum vypadá tak trochu jako drak - no aby ne, když chodí se saní…

 

»•«

Po té, co Severus doprovodil Harryho na ošetřovnu, sestoupil do sklepení a snažil se ve své bohaté sbírce knih najít cokoliv, co by mu vysvětlilo, proč na něho Potter má tak neuvěřitelný vliv.

 

Když si po několika hodinách uvědomil, že vůbec nevnímá, co čte, vzdal svojí snahu, odložil starodávně vyhlížející knihu na stolek a šel do své soukromé laboratoře, aby se odreagoval při vaření.

 

Sáhl do zásuvky a vytáhl ohmataný pergamen, na kterém měl napsaný recept, podle kterého uvařil várku lektvaru, který posledně tak bouřlivě reagoval na Lupinovu krev. Ač ho vařil stále dokola, nepodařilo se mu zjistit, kde dělá chybu. Dokonce si udělal i chemický rozbor. Podle jeho názoru k vyváženosti oné substance chybí nějaká organická složka a taky by to chtělo lehce poupravit postup. Jenže, ať vyzkoušel jakoukoliv živočišnou přísadu, tak byla reakce naprosto shodná, mnohdy i daleko bouřlivější.

 

Zapálil si oheň pod kotlíkem a čekal, až začne vřít voda, aby do ní mohl dát všechny ingredience. Pro dnešek se rozhodl, že zkusí do lektvaru přidat mouchu. Ne její křidýlka, nebo nožičky, tak jak je to běžné u moderních postupů, ale celého nevypreparovaného živočicha. Napadlo ho totiž, že ona organická složka, kterou hledá, se mohla dostat do lektvaru čistě náhodou a může to být tudíž něco, co se běžně při vaření nepoužívá.

 

Ze zamyšlení ho vytrhlo zaklepání na dveře.

 

„Vstupte,“ vyzval mrzutě narušitele a neverbálním bezhůlkovým kouzlem vyvolal nad svou hlavou Tempus.

 

„Severusi, ty ještě vaříš?“ zeptal se Lupin, jako by právě nevstoupil do laboratoře a neměl před očima průzračné hodiny, které ukazovaly bezmála hodinu před půlnocí.

 

„Jak vidíš,“ odsekl mu Severus kysele.

 

Na Lupinovi bylo vidět, že si svou dobrou náladu nenechá ničím zkazit. „Donesl jsem ti čerstvé vzorky. Jak se ti daří s lektvarem, který mě vyléčí?“ hlaholil bezstarostně.

 

Severus měl sto chutí vykopnout ho z laboratoře. Jak to jen ti nebelvíři dělají, že mají pořád tak nesnesitelně dobrou náladu, povzdychl si.

 

„Říkal jsem ti už několikrát, že lektvar je pouze jedna část, která je potřeba, krom toho, kdyby bylo jeho uvaření tak jednoduché, už by to vymyslel někdo dávno přede mnou, nemyslíš Lupine? Je téměř nemožné uvařit něco, o čem nejsou žádné písemné záznamy. Ani studování starých legend nepřineslo nic, čeho bych se mohl chytit. Oni prostě šli a ulomili si první trochu rovnější větvičku, na kterou v lese narazili, nasbírali bylinky, o kterých byli přesvědčeni, že mají kouzelnou moc, naházeli je do kotlíku a vařili a míchali, dokud…“ v tom se zarazil a zíral na svá nožem uříznutá, dokonale opracovaná míchátka.

 

„Můžu ti nějak pomoct?“ zeptal se Remus, když si všiml bolestného úsměvu na Severusově tváři.

 

„Zůstaň tady a tohle naházej dovnitř, až se začne vařit voda, pak ztlum plamen. Kdybych se nevrátil zhruba do pěti minut, tak po té, co to začne bublat, tam vhoď ještě jednu mouchu z této krabičky,“ zatřásl Lupinovi malou plechovou nádobkou před obličejem a položil ji vedle úhledných hromádek s připravenými ingrediencemi. A než stihl Lupin adekvátně zareagovat, byl pryč.

 

Když se po nějaké době vrátil, našel Remuse, jak nepřítomně zírá na vodu v kotlíku, která se vařila tak zuřivě, až šplíchala ven.

 

„Přidals tam tu mouchu, jak jsem ti řekl?“ ujistil se Severus a ztlumil plamen.

 

Když se dočkal souhlasné odpovědi, vrazil překvapenému nebelvírovi do ruky jednu z větví a nakázal mu, aby lektvar zamíchal. Na Lupinovo nechápavě zvednuté obočí, mu řekl: „Jsem profesionál, míchal bych to podle určitých zákonitostí, chci vidět, jak by to provedl naprostý amatér.“

 

„Ale já přeci mám základní vzdělání v lektvarech. Copak si nepamatuješ, že jsme spolu chodili do třídy?“ namítl Lupin.

 

„Právě že se na to moc dobře pamatuju,“ ušklíbl se Severus, „ale zíráním na mě se ti to samo nezamíchá,“ pobídnul Remuse.

 

„Takže to mám zamíchat tak, jako když Molly míchá krupkovou polévku?“ ujistil se ještě Lupin.

 

„Ptáš se mě, jako bys věřil tomu, že dělám u Weasleyových ve volném čase pomocnou kuchařku,“ vyprsknul Severus.

 

„Když mluvíš o Molly… skoro jsem zapomněl, když jsi byl pryč, tak se tady stavěla madam Pomfreyová…“

 

„Jakou asociací jsi přešel od Molly Weasleyové k madam Pomfreyové?“ užasl Severus.

 

„Obě přeci pracují na ošetřovně,“ odvětil Lupin, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

 

„Co Poppy chtěla?“ vyštěkl na něho Snape a zbledl o několik odstínů, „To jsi mi to nemohl říct hned?“ Ještě než se za ním zabouchly dveře, křiknul na vykuleného Remuse: „Míchej.“

 

„Říkala, že jí dochází…“ křiknul na něho Lupin zpět, ale to už Severus neslyšel.

 

Když se blížil k ošetřovně, musel sám sobě nařídit, aby zpomalil, co by si ošetřovatelka pomyslela, kdyby tam vtrhnul celý udýchaný. Ještě by si myslela, že celou dobu běžel ve snaze co nejrychleji zjistit, jaké komplikace má její pacient. Pacient… Jak to jen ten Potter dělá, že se vždycky dostane do průšvihu?

 

Otevřel dveře a viděl madam Pomfreyovou jak se sklání nad lůžkem, v němž ležela postava zafačovaná od hlavy po špičky prstů na nohou. Severus cítil, jak se mu stahuje žaludek.

 

 „Co mu je?“ zeptal se ošetřovatelky, když se na něho otočila. „Byl jsem přesvědčen, že takovou patálii spraví jednoduché Brachium enmendo nebo Episkey.“

 

„Severusi, na zpackané Expertonum tohle v žádném případě nepomůže. Byl popálený po celém těle, tak jsem ho namazala mastí, kterou jsi nedávno vynalezl, a začalo se to pěkně hojit. Tys mi nepřinesl další várku?“ zeptala se lékouzelnice udiveně, když si všimla jeho prázdných rukou. „Nechala jsem ti vzkaz u Lupina!“ dál si ho zpytavě prohlížela Poppy.

 

„Je ti něco, Severusi? Nechceš se posadit?“ vyzvala ho.

 

„Samozřejmě, že se nechci posadit. To jen, že jsi Lupina zmátla a nejspíš si myslel, že se stalo něco s Potterem,“ improvizoval Snape.

 

„Můžeš Remuse uklidnit,“ usmála se na něho vlídně ošetřovatelka. „Panu Potterovi jsem spravila kotník a nařídila, aby zůstal přes noc na hradě. Musí si nohu ještě minimálně dva dny šetřit a doma se o něho nemá se kdo postarat.“ Na Severusovo tázavě zvednuté obočí dodala. „Je u něho Dobby.“

 

„Už jsem si myslel, že podporuješ studenty v jejich tajných schůzkách,“ obvinil Poppy Severus.

 

„Jestli narážíš na slečnu Ginny, tak je sice pravda, že by se o Harryho bezesporu postarala lépe, než domácí skřítek, ale pokud já vím, tak ti dva se rozešli krátce po skončení války, tak jsem ji ani nebudila. Copak nečteš noviny?“

 

„Jdu ti připravit novou dávku masti na popáleniny,“ ukončil jejich rozhovor Severus a odešel z ošetřovny.

 

Když se vrátil do laboratoře, našel Lupina, jak usilovně míchá lektvar konzistence roztavené lávy. Oheň pod kotlíkem hořel opět na plné pecky a Lupin celý zpocený sotva stíhal uhlídat, aby se mu ten marast nepřipálil. Severus k němu doběhl, vypnul plamen a odstavil kotlík stranou.

 

„Proč jsi zesílil plamen? Nebo to neztlumil, nebo neodstavil, když jsi viděl, že to tak zhoustlo?“ zeptal se ho zvědavě, beze stopy vzteku v hlase.

 

„Když jsi odcházel, tak jsi mi řekl, že se to má vařit a abych to míchal, tak jsem prostě… vařil a míchal,“ přiznal zahanbeně Lupin.

 

„V pořádku,“ uklidňoval ho naprosto netypicky Snape. „Netuším, jak se ti to podařilo, ale vůbec to nevypadá špatně. Necháme to vychladnout, já zatím udělám mast pro Poppy. Zhruba za dvě hodiny zkusíme, co to udělá s tvými novými vzorky. Doufám, že tentokrát není ve tvém spermatu ani kapka slin slečny Nymfadory?“ otázal se Severus bodře. Kdyby ho Lupin neznal, tak by se vsadil, že s ním žertuje. Docela by ho zajímalo, jestli ho tak potěšil dobře vypadající lektvar, nebo setkání s ošetřovatelkou.

 

»•«

Hermiona seděla ve svém oblíbeném křesle v rohu knihovny, na klíně rozloženou tlustou zažloutlou bichli a nepřítomně si v ní listovala. Ale ať dělala, co dělala, tak nemohla z hlavy vytěsnit představu Rona, jak ho kouří ta osoba, se kterou přišel do Děravého kotle. Prý, že ho celého oblízne… Vztekle zaklapla knihu. Odložila ji na stůl a snažila se silou vůle přijít na jiné myšlenky. Ne, ona nebude plakat! Vždyť kvůli tomu šla do knihovny a nezůstala ve svém pokoji, aby naprosto nedůstojně nebulela celou noc do polštáře. Ale čím víc se snažila myslet na něco jiného, tím její obrazy nevěrného Rona nabývaly na intenzitě.

 

„Stačilo!“ řekla si polohlasně.

 

„Už ji nebudeš potřebovat?“ zeptal se jí Draco a Hermiona si teprve teď všimla, že nad ní zmijozel stojí.

 

„Jasně, že ji ještě budu potřebovat!“ odsekla mu nepřítomně dívka. „Jo myslíš tu knihu… tak tu si klidně vezmi, ale nezakládej ji, ještě se k ní vrátím.“ odpověděla překotně a zrudla.

 

Draco se posadil do křesla proti ní a otočil si knihu k sobě. Hermiona chvíli zvažovala možnost, že ho pošle pryč, ale uvědomila si, že teď právě potřebuje společnost, i za tu cenu, že jí bude dělat společníka Malfoy… anebo právě proto, že je to Malfoy. On jí přeci vždycky hluboce opovrhoval, tak jejich případný hovor nebude nepříjemně osobní.

 

Vzala si ze stolu další knížku, pojednávající o starodávných mýtech a bájích a snažila se vnímat text. Vypadalo to, že si jí Draco vůbec nevšímá a hltá příběh ve své knize. Kupodivu ji přítomnost zmijozela uklidnila do takové míry, že se dokázala soustředit na to, co čte.

 

Po několika hodinách listování v knihách si opřela hlavu o křeslo a zavřela víčka, aby ulevila unaveným očím.

 

„Proč nejdeš spát do postele?“ oslovil ji po chvíli Draco.

 

„Nemůžu usnout,“ přiznala Hermiona.

 

„To vidím,“ protáhl sarkasticky zmijozel.

 

„Už jsi našel, co jsi hledal?“ nenechala si to líbit Hermiona.

 

„Ne… a nejsem si jistý, jestli mám šanci to někdy najít.“ odpověděl jí Draco úzkostně.

 

„A co vlastně hledáš? Četla jsem tady v knihovně ledacos. Třeba bych ti dokázala pomoct…“

 

„Aby ses nevytahovala, Grangerová,“ vyjel na ni Draco.

 

„Jen jsem chtěla pomoct,“ stáhla se uraženě Hermiona a znovu otevřela svou knihu.

 

Po chvíli ticha, které doprovázelo jen otáčení listů, se ozval Draco: „Dobrá, řeknu ti, co hledám, když mi povíš, co hledáš ty,“ smlouval.

 

„Souhlasím,“ řekla po chvíli váhání dívka. „Ale začni.“

 

„Ne, byl to můj nápad, tak začni ty.“ odbyl ji Draco.

 

Hermiona si unaveně povzdychla, sáhla do kabely, kterou měla položenou vedle sebe na podlaze, vyndala z ní útržky papíru, které používala jako záložky do knížek, dvě propisovačky a položila je na už tak přeplněný stůl.

 

„Napíšeme to na lístečky a vyměníme si je,“ navrhla Hermiona.

 

„No jistě, jako bych byl dnešní… já tam napíšu, co hledám, a ty tam napíšeš jen bla bla bla a budeš se smát, jak jsi mě doběhla.“

 

Hermiona se prvně ten den zasmála, bylo to tak uvolňující, že vůbec nedokázala přestat, ale její smích se brzy překlopil v hysterické hýkání. Zarazil ji až Dracův ledový pohled. „Jsem nebelvír, to já bych se měla bát toho, že oblafneš mě, nemyslíš?“ vysvětlila mu dívka.

 

„Možná,“ připustil Draco, ale dál nic nenamítal a začal psát. Hermiona napodobila jeho příkladu.

 

Když si vyměnili své lístečky, oba nadskočili v křesle.

 

Jako první zareagoval Draco a přidušeně konstatoval: „Ty chceš někomu ukrást duši!“

 

Hermiona se na něho nechápavě podívala a zeptala se ho: „Ty se chceš utkat s Merlinem!?“

 

Oba se začali smát.

 

„Jak už jsem řekla, jsem nebelvír. Ani ve snu by mě nenapadlo ukrást někomu duši. To je parketa vás zmijozelů,“ prohlásila Hermiona, ale kupodivu v jejím hlase nezněla zloba.

 

Draco si uvědomil, že se dlouho necítil tak uvolněně. Vděčně se na Hermionu podíval. „Jak jsi řekla, jsem zmijozel, tak proč si myslíš, že bych se chtěl nechat dobrovolně zabít, jako nějaký pitomý statečný nebelvír? To jsem mohl rovnou zůstat se svým otcem… Víš co, zapomeň na to,“ pokusil se změnit téma, když si uvědomil, že řekl příliš.

 

„Je to přeci tvůj otec, nepřipustil by, aby se ti něco stalo!“ nehodlala se nechat odbýt Hermiona.

 

„Je vidět, že jsi vyrostla u mudlů…“

 

„Výborně, jen si posluž, řekni to slovo, ať to máme za sebou…“ bojovně vztyčila hlavu.

 

„Uklidni se, Grangerová, jen jsem ti chtěl říct, že rozumíš vztahům v kouzelnických rodinách, asi jako jednorožec kapustě.“ utnul ji Draco.

 

„Nechtěl jsi říct jako koza petrželi?“ opravila ho Hermiona.

 

„Ne, ale sama vidíš, jaké jsou mezi námi rozdíly i v tak bezvýznamných detailech, natož v něčem důležitém.“ Když viděl, že k tomu nemá Hermiona co říct, pokračoval. „Jako dítěti mi… někdo vyprávěl, že když se podaří vyvolat Merlina, stane se něco zázračného. Dost možná je to jen pohádka. Ale hledám, jestli se nezakládá na nějakém reálném základě,“ přiznal nakonec.

 

„Tedy… asi mi neřekneš, co konkrétního by se mělo stát, že?“ nadhodila Hermiona.

 

„Ne a hlavně jsi na tahu. Proč zkoumáš, jak dostat z těla cizí duši?“ zeptal se Draco.

 

„Slyšela jsem podivný příběh a chtěla bych mu porozumět. Tedy mám už zhruba představu, co se stalo, ale ještě jsem nepřišla na to, jaké to bude mít na ty dva lidi následky,“ odpověděla vyhýbavě.

 

„Nemusíš mi vykládat detaily. Stačí, když víme, co hledáme,“ ujistil ji Draco.

 

Dál spolu už nepromluvili, jen jeden druhému dávali k nahlédnutí slibné názvy kapitol, aby pak odmítavě zavrtěli hlavami na znamení, že to není k ničemu.

 

»•«

 „Tady není veřejná noclehárna, Lupine,“ zatřásl jím nešetrně mistr lektvarů.

 

„Kolik je hodin?“ zeptal se rozespale Remus, „je čas na zkoušku lektvaru?“

 

„Předpokládal jsi snad, že tě budím jen proto, abych si s tebou popovídal?“ zeptal se ho jedovatě Severus.

 

„Taky by tě neubylo, kdybys byl milejší, Severusi…“ utrousil rozmrzele Lupin. „Ale raději to nebudeme riskovat, mám pocit, že takovou ztrátu bych neunesl.“ Lupin se zasmál a přísahal by, že se i na Severusově tváři mihl náznak úsměvu.

 

Oba muži beze slova přešli ke kotlíku a Snape nabral malý vzorek, který otřel o laboratorní sklíčko, na něj přikápl několik kapek Lupinovy krve. Když tuto podivnou směs vkládal pod mikroskop, Remus ani nedýchal. A když se jeho bývalý spolužák na výsledek dlouze díval, měl dojem, že každým okamžikem musí omdlít.

 

Když však Severus vzhlédl od mikroskopu, byla jeho tvář nečitelná jako obvykle. „Mohl by ses prosím nadechnout? Nehodlám Poppy vysvětlovat, že jsem tě nezardousil. Tomu, že by někdo zadržoval dech tak dlouho, dokud nevypustil duši, by asi neuvěřila.“

 

„Nikdy mě nenapadlo, že se tím svým sarkasmem vlastně bavíš?“ konstatoval ohromeně Lupin.

 

Severus se dutě zasmál. „Hlavně to nikomu neříkej, nerad bych přišel o svou pověst,“ nadzvedl pravé obočí, „a teď se podívej sám.“

 

Severus připravil Lupinovi nové sklíčko se vzorkem a ten netrpělivě přitiskl oko k okuláru mikroskopu. Reakce, kterou viděl, byla víc než bouřlivá, ale zdálo se, že trvá kratší čas než při poslední zkoušce. Když se podíval na Severusův výraz, tak nabyl dojmu, že lektvarista dospěl ke stejnému závěru.

 

„Připouštím, že je to jistý pokrok, ale stále se tato reakce neslučuje se životem,“ konstatoval Snape. To však nemohlo Lupinovi zkazit radost. A to, jak Severus ztuhnul, když ho minule objal, si uvědomil, až když mu opět visel kolem krku.

 

„Promiň, nemohl jsem si pomoct,“ brebentil Lupin stále dokola, ještě když ho Severus odmanévroval ke dveřím a vystrčil ho na chodbu.

 

„Bláznivý nebelvír,“ splynulo Severusovi ze rtů, když s úsměvem na tváři odcházel do svých komnat, které s laboratoří bezprostředně sousedily. Když mu však v hlavě vytanul obraz jistého zelenookého nebelvíra, jak se mu vrhá kolem krku, opět se zachmuřil.

»•«

 

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
27.05.2012 16:59:02: Bola by tu šanca, že Hermiona sa s Ronom rozíde a zostane s Dracom? Hodia sa k sebe oveľa viac ako s...
06.02.2011 23:18:54: Ha! Tak Ron ju predsa len nepodvádza, ten pako si našiel draka! Mňa trafí z neho. Dobre, ale aj tak ...
04.02.2011 19:28:56: MIREK – můžu ti slíbit, že se Ron na Draca se zalíbením v oku rozhodně nepodívá... Salazaret – dě...
03.02.2011 14:51:46: smileysmileysmiley ................................................ ať si Ron ponechá draka.....hlavně a...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.