Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

6 - Třesk

Tuto kapitolu, tak jako vždy věnujeme: Airiny, Anfulka, ASISI, bacil, Bara1982, Elza, grid, Hajmi, Hannellka, Isabel, larkinh, Michangela, minimark, Miriabar, Mononoke, Nade, nadin, Popo, Salazaret, Saskya, Sirina, Slimča, soraki, tobias41, Vinka, Zulík. Doufáme, že se Vám bude líbit a opět nám zanecháte nějaký ten komentář...

»•«

Draco přibližoval pohár s neprotřepaným, ale pouze zamíchaným Martini, k ústům. Proč jenom ti domácí skřítci musí dělat všechno polovičatě? Miloval tu krémovou jemnost protřepaného nápoje, když se ledová tříšť smísí s Martini a dostane do nápoje zvláštní lehkost. Tento drink byl ovšem připraven velmi ledabyle. Vsadil by se, že ti malí mizerové Martini do sklenky jen nalili a přihodili kostky ledu. Téměř s nechutí se podíval na zpackaný nápoj, když ho na lehce rozechvělé hladině cosi zaujalo. Zaměřil se na několik sotva viditelných bublinek, které se v řetězci držely na sklence. Rozhoupal její obsah. Když bublinky zůstaly na místě jako přikované, věděl přesně, s čím má tu čest. Tohle byl jeden ze Severusových lektvarů, které vařil pro Temného pána. A jak vidno nejen pro něho. Přidával do něho speciální látku, která byla sice bez chuti a zápachu, ale v kombinaci s alkoholem tvořila tento zvláštní efekt. Snape se obával toho, aby proti němu, nedej Merlin, někdo nepoužil jeho vlastní výtvor.

 

Věděl to proto, že ho nejednou společně vařili poté, co Voldemort Snapeovi poručil, aby vychoval svého nástupce. A koho jiného než syna jednoho ze svých nejoddanějších služebníků? V duchu se musel ušklíbnout. Vzhledem ke schopnostem Crabbea a Goyla Snape moc na výběr neměl.

 

Napadlo ho, že by mohl předstírat kýchnutí, sáhnout si do kapsy pro kapesník, nahmatat svou hůlku a nechat jed prostě zmizet. Zvládl by se však potajmu zaměřit jen na svou sklenici, otcovu by na tu vzdálenost nepozorovaně zakouzlit nedokázal. Zamračil se. Ještě včera by otce nejspíš nechal ten zatracený jed vypít, ale teď, když k sobě začali nacházet cestu, si to nedokázal představit. Krom toho společně mají větší šanci se z téhle šlamastyky dostat.

 

Násilím se vrátil zpět do reality. Vytáhl kovové míchátko ze svého drinku a několikrát jím klepl o hranu sklenice. Pozvedl ji a dal tak jasně najevo, že i on hodlá pronést řeč.

 

Hrál o čas a doufal, že se mu do své řeči podaří vpašovat narážku, kterou pochopí jen jeho otec. Mozek mu vířil na plné obrátky a jako na běžícím pásu mu nabízel nejrůznější obrazy, když se mu jeden z nich rozvinul před očima v plné šíři.

 

Když byl ještě malý, měl jeho otec dva psy. Nebyli z jednoho vrhu, ale měli stejné rodiče, tak jeho otec očekával, že budou žít ve smíru. Jenže jeden na druhého tak nesnesitelně žárlili, až starší a silnější ze psů zabil toho mladšího. Luciuse to natolik rozzuřilo, že vyhnal Kalla z domu. Ten se ještě nějakou dobu potuloval po jejich panství, než dočista zdivočel a přidal se ke smečce toulavých psů, kteří žili ve zdejších lesích.

 

Odkašlal si. „I já připíjím na památku Temného pána. Připíjím i na jeho věrné služebníky, kteří jsou si navzájem jako bratři. Aby se doplňovali, tak jako den nemůže existovat bez noci. Aby jejich spolupráce byla tak přirozená, jako když po tuhé zimě nastupuje jaro. Aby léčili vzájemně své rány a nikdy si záměrně neškodili, aby si byli bratry, tak jako Kalle Aaronovi.“

 

 

Když zahlédl v otcových očích pochopení, chrstnul obsah své sklenky hostiteli do obličeje. Koutkem oka viděl, jak jeho otec vytahuje svou hůlku a zároveň s ním to samé učinil i Karl Travers. Lucius byl naštěstí o zlomek vteřiny rychlejší a podařilo se mu svého protivníka odzbrojit a znehybnět.

 

Oba se s napřaženými hůlkami obrátili na Evana Rosiera, který ležel na podlaze, držel se za obličej a naříkal. Otrávený nápoj mu zasáhl oči a bolestivě je poleptal.

 

Lucius ukázal směrem ke dveřím. Musí rychle zmizet. Jsou na cizím území a Merlin ví, kdo je do této akce zapleten a má do domu přístup, nebo dostal nějaké tajné znamení a je už na cestě. Nehledě na to, jaké asi mají rozkazy domácí skřítci, ohledně jejich likvidace, v případě, že by původní plán selhal.

 

Společně vyběhli před dům a odtud se přemístili přímo do svého hotelového pokoje. Aniž si řekli slovo, začali mávat hůlkami, sbalili si všechny osobní věci do kufrů s magicky zvětšeným obsahem a vydali se do recepce uhradit účet. I přes to, že byl jejich úkryt odhalen a minimálně část kouzelnického světa o nich věděla, nechtěli, aby po nich pátral i mudlovský svět.

 

»•«

 

„Budeš o něho bojovat, Hermiono?“ zeptala se již podruhé paní Weasleyová dívky, která vypadala duchem nepřítomná.

 

„Jistě, ale nedokážu si představit, že někam vtrhnu s bičem v ruce a zjednám si pořádek tímto způsobem,“ prohlásila nakonec Hermiona zdráhavě.

 

Paní Weasleyová se zasmála. „Jen to řekni na rovinu, nejsi z těch, kdo by dokázal vyčistit Augiášův chlív. Ale jsou i jiné způsoby, jak na sebe strhnout pozornost a věř, že k tomu není potřeba násilí.“

 

Hermiona se na Molly nechápavě podívala.

 

„My ženy máme přeci své zbraně, nemyslíš? I když v krajním případě…“ zatvářila se hrozivě. Svou myšlenku však nedokončila a ani nemusela.

 

„Máte na mysli něco konkrétního?“ zeptala se Hermiona.

 

„Kde jen začít, drahoušku… Nejsnazší bude, když tě vezmu do Příčné a rovnou to zrealizujeme, co říkáš?“

 

„A na co ještě čekáme?“ Beztak se tam chystám pro nějaké knihy, a ať má Molly jaké chce plány, tak to zvládneme při jednom, řekla si Hermiona v duchu.

 

Jenže to ještě netušila, co ji čeká za maraton.

 

Nejdřív zašly do obchodu madam Malkinové Hábity pro každou příležitost, kde si Hermiona vyzkoušela snad vše, co tam v její velikosti měli. Tedy zpočátku protestovala, že to musí být omyl, že tohle je nejméně o dvě čísla menší. Jenže když se pak na sebe podívala do zrcadla, musela uznat, že je to opravdu její velikost. I když některé modely vypadaly, jako když jsou přinejmenším nedodělané a ani v nejmenším nepřipomínaly ty, které vídala v Bradavicích při těch nejdivočejších školních akcích. I když jednou na školním plese hrála kapela Bludičky a jejich zpěvačka měla na sobě něco ještě odvážnějšího.

 

„Vážně si myslíte, že bych měla ukazovat na veřejnosti nohy?“ otázala se Hermiona nedůvěřivě, když si konečně vybrala ten nejtradičněji vypadající model z těch, do kterých ji paní Weasleyová přemlouvala.

 

Obě starší ženy se od srdce zasmály, „Drahoušku, tys vážně chodila celou dobu s hlavou zabořenou ve slovníku, že? Copak sis nikdy nevšimla, že kouzelnická móda je proti té mudlovské sto let za opicemi? To, co sis vybrala a považuješ za extravagantní výstřelek, bys nejspíš našla u mudlů v nějakém muzeu,“ řekla paní Weasleyová a pobaveně se podívala na madam Malkinovou.

 

„Molly, přeci víte, že musím změny zavádět pozvolna, abych své zákaznice neodradila. Nechápu, jak některé čarodějky můžou být tak konzervativní,“ povzdechla si madam Malkinová.

 

Hermiona se na sebe znovu podívala do zrcadla.

 

Musela sama uznat, že jí temně modré šaty slušely. Dokonale kopírovaly její oblé křivky a podtrhovaly tak ženské tvary. Výstřih byl sice o trochu hlubší, než v jejích nejdivočejších snech, ale cítila se v něm tak sexy. Zářivě se na sebe usmála. Sjela po celé své postavě a zarazila se u bot. Najednou se styděla za to, v jakých křundách až doteď chodila. Vytáhla hůlku a alespoň změnila jejich barvu.  

 

„Do obchodu s obuví pro nové botičky a kabelku půjdeme rovnou odsud,“ ujistila ji paní Weasleyová.

 

„Ale dá se v tak úzkých šatech vůbec chodit?“ zeptala se Hermiona nejistě.

 

„Mají skrytý rozparek, udělej pár kroků a uvidíš.“

 

„Jak to, že mi není vidět celá noha, když jsou ty šaty rozpárané až skoro k pasu?“ užasla Hermiona.

 

„Umístila jsem na ně speciální kouzlo,“ ozvala se majitelka obchodu pyšně. „Když uděláte delší krok, je vidět jen lehký obrys vaší nožky. Jen natolik, aby bylo vidět, jak máte krásně tvarované nohy, ale zase ne tak, aby to mohlo někoho pohoršit.“

 

Hermiona se spokojeně usmála a neochotně ze sebe nové šaty začala svlékat, aby je uložila do krabice. Dnes bohužel nebylo na podobné oblečení správné počasí. Oblékla se do svého hábitu, který se jí najednou zdál, ne o dvě, ale nejméně o pět čísel větší, poděkovala madam Malkinové, a unaveně se vydala za paní Weasleyovou, která vypadala nabitá energií, jako kdyby pro ni nakupování teprve začalo.

 

A taky teprve začalo.

 

Když po třech hodinách naprosto vyčerpaná Hermiona klopýtala za rozjařenou Molly do Děravého kotle, už si ani nepamatovala, jestli si začaly tykat při zkoušení bot, klobouku, nebo při vybírání nové kabelky. Byla si jistá jen tím, že když se dostaly ke spodnímu prádlu, tak už si povídaly jako dvě nejlepší přítelkyně a když byly u kadeřníka, už Molly přestala vnímat definitivně.

 

Našly si místo v téměř plné hospodě. Počkaly, až se jich ujme hospodský Tom a objednaly si polévku, hlavní chod i dezert. A rovnou se podělily i o účet. Věděly moc dobře, že s úrovní zdejší obsluhy by zde jinak strávily věčnost.

 

Do hospody neustále přicházeli a odcházeli lidé, a ani ti, co kolem nich seděli, se nechovali právě tiše. Hermiona byla za ten rámus paradoxně vděčná, už jen proto, že Molly vzdala snahu o rozhovor a věnovala se pouze svému zákusku. Zatímco se Molly bez přestání široce usmívala, propadala Hermiona do deprese. Je sice hezké mít takovou sexy výbavu, ale za žádnou cenu si nedovedla představit, že ji opravdu použije.

 

Snažila se rozptýlit tím, že sledovala kouzelníky, kteří vcházeli do lokálu. Muž ve velkém klobouku, oblečený jako kovboj ze starého západu. Dokonce měl v ruce kožený bič a při každém kroku mu na botách chřestily ostruhy. Musela se tomu obrázku usmát a pomyslela si v duchu, jestli si Molly vykouzlila také tak dlouhý bič. Takový, aby se s ním dal pobídnout kůň, když je na laně a nechce se mu cválat do kruhu, nebo jen takový malý jezdecký. Chvíli po podivném muži v kůži a šátkem na krku vstoupila dovnitř žena… mírně řečeno nedooblečená. Její oblá prsa jí div že nevyskočila z hlubokého výstřihu a sukýnku měla vpředu tak krátkou, že nemít na jejím konci bohatou krajku a na sobě efektní černé punčochy, tak by si Hermiona myslela, že na ni někdo použil řezné kouzlo a ona si toho chuděrka nevšimla. Jenže žena se tvářila, jako by jí patřil celý svět, a když se nenápadně rozhlédla po mužích ve svém okolí, tak minimálně pro ně byla momentálně středobodem vesmíru. Hermiona už chtěla strčit do Molly, která jí snad jako jediná nevěnovala pozornost, když se dveře znovu otevřely a dovnitř vstoupil…

 

... Ron.

 

Vypadal uštvaně a na sobě měl potrhané oblečení.

 

To bylo na Hermionu moc, praštila svou vidličkou o talířek s dezertem a hnala se k němu. Nejen, že se tahá s nějakou courou, ale ani nemá tolik slušnosti, aby se tím tajil. Klidně ji vezme na oběd, a kdo ví, kolik lidí je v Děravém kotli může společně vidět. Když si vzpomene, jaké si dělala starosti s tím, jestli nebude vypadat v nových šatech příliš vyzývavě. Nechtěla, aby byl její plán tak okatý, ale vedle této ženštiny by ve svých nových šatečkách vypadala jako učiněná jeptiška.

 

„Hermiono,“ vykřikl Ron jejím směrem, když ji viděl přicházet. „Co tady… Mami?“ V klidu došel až k paní Weasleyové. „Je skvělé, že tě vidím. Moody si mě k sobě zavolal a chtěl mi nacpat na průzkum našeho území jednoho ze svých bystrozorů. A jak jsme se tak bavili, napadlo, ho, že bychom měli svá území všichni prohledávat v jeden den a prý by bylo nejlepší začít hned odpoledne. Každému z jednotlivých skupin poslal sovu se zprávou.“ Podíval se udiveně z jedné ženy na druhou. „Vy jste ji nedostaly?“

 

„Ne.“ Zmohla se Hermiona na odpověď a rezignovaně usedla zpět za stůl. Dělat scény na veřejnosti byla ta poslední věc, co měla v úmyslu a jestli se bude Ron i přes situaci, do které se dostal, tvářit jako by nic, tak ona bude ta poslední, co ztropí skandál.

 

„Takže ve dvě u nás doma,“ podíval se Ron na konsternovanou Hermionu a zamířil ke dveřím. Ještě než je otevřel, obrátil se směrem do lokálu a zamával ke stolu kamsi za Hermionina záda. Když se dívka ohlédla, aby viděla, co na to ona dáma, se kterou Ron přišel, zjistila, že už se mezitím plně věnuje muži v koženém oblečení, který přišel těsně před ní.

 

Teď, když si odložil velký klobouk, bylo vidět jak je upachtěný. Dlouhé, potem promáčené vlasy mu ležely v umaštěných pramenech na ramenou a Hermiona měla i na tu dálku pocit, že cítí jeho pach. Dobře mu tak, jen ať mu za ni nasadí parohy… ještě k tomu s takovým… Když na to myslela, uvědomila si, že ani samotný Ron právě nevoněl.

 

Podívala se rozhodně na paní Weasleyovou a pevně prohlásila. „Kdybych si ty věci nenechala poslat rovnou z obchodu domů, tak bych je šla hned vrátit. A ke všemu jsem kvůli těm všem hadrům zapomněla jít do Krucánků a kaňourů.“

 

„Ale drahoušku, třeba to není tak, jak to vypadá.“ Snažila se ji uklidnit Molly. A po Hermionině nedůvěřivém pohledu dodala. „A kdyby náhodou ano a ty jsi neměla chuť se měřit s touhle…“ podívala se ostře na ženu, která otevřeně flirtovala s umaštěným individuem, „tak věř, že je na světě spousta chlapů, kteří jsou k mání.“ Povzbudivě na ni mrkla.  A v duchu si dodala, kupříkladu já mám několik volných synů a snacha jako jsi ty, by se mi moc líbila.

 

Nahlas však řekla. „Odpoledne se uvidíte s Ronem při pátrání, tak se třeba všechno vyjasní.“

 

Hermiona se na ni nedůvěřivě podívala a ostentativně odstrčila nedojedený zákusek.

 

Molly si její znechucené gesto špatně vyložila, hodila hlavou směrem k muži, jemuž se jeho společnice evidentně zamlouvala a prohlásila tak zřetelně, aby ji nemohl přeslechnout ani on a s ním i minimálně další polovina lokálu. „Ti lovci saní dokážou páchnout hůř než dračí lejno a jak je vidno, s čím kdo zachází, tím také schází.“

 

»•«

 „Jsi si jistý, že víš, co děláš?“ ujišťoval se Draco, sotva je jeho otec už po bůhví kolikáté přemístil se všemi jejich zmenšenými zavazadly. Teď je přesunul do jakési úzké setmělé uličky. Hodinky ukazovaly poledne, ale podle toho, jaká zde byla tma, nejspíš překonali několik časových pásem.

 

„Jistě. Nejdůležitější je, abychom byli z dohledu. Několikrát jsem tady byl a věř, že jsem v tomto městečku nikdy nenarazil na žádného kouzelníka. Takže jestli nebudeme v bezpečí tady, tak už nikde.“

 

Lucius se chystal k odchodu, ale Draco ho chytil za rameno a otočil si ho tváří k sobě „Otče! Chci, abys věděl, že jsem tě nezachránil proto, že bych souhlasil s tvou filosofií.“

 

„Malf...“

 

„Nech mě prosím domluvit,“ přerušil ho Draco, „Já nechci žít tvůj život, nechci se bát všeho a všech…“

 

„A co tvé prokletí?“ nenechal ho domluvit Lucius.

 

„… a hlavně se nechci bát sám sebe,“ pokračoval Draco.

 

Lucius na něho chvíli nechápavě zíral. „Žádný z Malfoyů by nikdy dobrovolně neukončil svůj život! My dva spolu…“

 

Draco se hořce zasmál. „Nehodlám se zabít jen proto, abych unikl smrti, otče. Půjdu do Bradavic. Bývalý ředitel nám při každé příležitosti zdůrazňoval, že je hrad vždy otevřený pro toho, kdo to potřebuje… Pojď se mnou.“

 

„Víš moc dobře, že pro mě není šance, jak z toho ven. Krom toho, jsem si jistý tím, že by mě nechali zavřít do Azkabanu, dřív než řekneš Phineas Nigellus Black,“ zasmál se Lucius. Na chvíli se odmlčel a potom vážně pokračoval. „Draco, filosofie naší rodiny… moje filosofie, zůstala nezměněná, a ty to víš. Zrovna tak jako víš, že za nabídnutou ochranu budeš muset zaplatit. Dost možná, že tě donutí, abys svou bezpečnost vykoupil mým životem… Jsi připraven zaplatit takovou cenu?“

 

 „Nejsem… Otče, ty víš, že jsem nikdy nikoho nezabil a ve skutečnosti jsem si ani ničí smrt nepřál. Ale vidím to jako jediné možné východisko. Pojď se mnou, prosím! Jsem si jistý, že ani život v Azkabanu by nemohl být tak hrozný, jako ten, který sis pro sebe momentálně vybral.“

 

„To nezní, jako by ses rozhodl teď, nemám pravdu?“ zeptal se Lucius nenuceně.

 

„Přemýšlel jsem o tom už nějaký čas,“ připustil Draco. „Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem s tebou proto, abych tě ochránil. Ale po našem posledním rozhovoru mi došlo, že tě nemůžu uchránit před tebou samým a že nechci, abys mě stáhnul s sebou…“

 

„A počítáš i s tím, že v případě, že nakonec přijmu pozvání od Otce, by ode mě mohl chtít za poskytnuté bezpečí tvou hlavu?“

 

Draco nevěděl, co má na tohle říct.

 

„Už jsem se bál, že nejsi v srdci pravý zmijozel,“ ušklíbl se Lucius. „My vždycky uděláme vše pro to, abychom přežili. Zvolil sis vítěznou stranu a je ti jedno, co to udělá se mnou.“

 

Když na to Draco neodpověděl a jen se zarytě díval do země, pokračoval. „Takže tímto se naše cesty rozcházejí?“

 

„Ano, otče.“

 

„Můžeš mě ještě naposledy obejmout?“ zeptal se Lucius nezvykle krotce.

 

Draco k němu nakročil, ale v tom se mu v hlavě rozezněly varovné sirény. Jeho otec ho nikdy neobjímal a to, že k sobě v poslední době začali nacházet cestu, ještě neznamená, že by měl důvod s tím začínat právě v této chvíli. Spíš čekal, že bude Lucius běsnit, že ho napadne, že ho bude nutit, aby ho následoval. Na tuto reakci nebyl absolutně připravený. Pozorně se podíval na Luciusův napnutý postoj. Vypadal spíš jako šelma připravená skočit na svou oběť, než jako otec, který se loučí se synem. Zaměřil se na jeho pravou ruku, kterou měl podivně strnulou podél těla. I přes temnotu uličky, která je obklopovala, viděl, jak se mu v sevřené pěsti zaleskla čepel dýky.

 

Draco na nic nečekal a přemístil se.

 

»•«

 „Neměly jsme přeci jenom požádat o asistenci nějakého bystrozora?“ ptala se Molly už podruhé Minervy, když na svém území narazily na polorozpadlý opuštěný evidentně mudlovský dům. „Zajímalo by mě, kdo si dobrovolně postavil svůj domov tady. Nejbližší civilizace je odtud kilometry daleko a vede sem jen primitivní cestička, aby si mohli přivézt zásoby na kárce.“

 

„Stejně nechápu, proč prohledáváme celé území,“ povzdechla si Minerva. „Proč napřed nevytipují podezřelé objekty? A po jejich vyloučení teprve udělat takhle monstrózní akci. Tady není cítit žádná magie, natož černá. Rozlož prosím mapu a podíváme se kudy dál.“

 

„Takže… jdeme na jih… naše území končí tady… a tady máme kousek společné hranice s Harrym, Hermionou a Ronem, a větší část se Severusem. Ze západu je napsaná skupina bystrozorů, na východě jakbysmet, a na severu je Moody,“ zhodnotila situaci Molly. „Zvolily jsme si opravdu velké území.“

 

„Tak co kdybychom vynechaly tento opuštěný lom? Stejně to vypadá, že hlavní vstupy má na své straně hranice Severus a nějaký ten vchod nejspíš i naše trio s Harrym v čele. Krom toho, jak znám Severuse a jeho vášeň k prostorům tohoto typu, tak to tam proleze nejmíň dvakrát,“ navrhla Minerva.

 

„Jistě, i tak toho máme víc než dost,“ souhlasila Molly.

 

„A jak jsi spokojená s prací v nemocnici? Slyšela jsem na tebe samou chválu,“ nadhodila Minerva a dál hledala známky nedávno použité magie v jejich okolí. Při hovoru rozhodila rukama, aby tak zamaskovala mávnutí hůlkou pro případ, že by je sledoval někdo nepovolaný.  

 

„Ale včera tam byla docela mela. Přijel tam pán a přivezl manželku ve velmi vážném stavu. Domáhal se, že musí být ihned ošetřena a že si na ni počká a odvede domů. Vypadal docela neústupně a nedokázal pochopit, že sice umíme ledacos, ale zázraky na počkání nesvedeme. Když si pořád mlel svou, tak jsem mu řekla, že tak rychle, jak si představuje, by jeho ženu nevyléčil ani Hippokrates. Ten chlap vystřelil jako by dostal ránu od třaskavého skvorejše a rovnou k řediteli… Z doslechu vím, že na něho ječel, že prý má v nemocnici lékouzelníka, nějakého Hippokratése, a ten tvrdí, že jeho ženu nedokáže vyléčit do večera, a že on to tak nenechá a jestli prý ředitel tomu Hippokratésovi nedomluví, tak že si bude stěžovat na ministerstvu kouzel…“

 

„A co na to chudák ředitel?“ ptala se účastně Minerva.

 

„Coby, řekl mu, že zmíněný Hippokrates je už přes dva tisíce let po smrti. A ten pán odešel s tím, že takový bordel jen tak nenechá. Že mu bude usilovat o místo, když si až po dvou tisících letech všiml, že mu zemřel lékouzelník. Ale jinak jsem tam strašně spokojená. Jen mě překvapilo, jak složitě všechno dělají. Jsou tak zkostnatělí, používají stále stejná kouzla, jako když byla nemocnice svatého Munga postavena,“ posteskla si Molly. „Já jsem některá léčebná kouzla propojila s desinfekčními a anestetickými, takže i větší tržnou ránu vyléčím jedním mávnutím hůlky a pronesením zaříkadla… a oni… jsou to prostě muži…“

 

Minerva se souhlasně zasmála. „Vždyť víš, jaké mám peklo s těmi svými obrazy. Když tak o tom mluvíš, tak mi došlo, že brblají jenom muži. Bývalé ředitelky - tedy ne, že by jich bylo nějak moc - většinou mlčí anebo se mě snaží sporadicky povzbudit.“

 

„A kdy se tam chystáš udělat pořádek?“ otázala se jí Molly na rovinu.

 

„A kdy ty řekneš svému nadřízenému, že je zkostnatělý kouzelník a že léčí jako by ho učil medicínu sám Merlin? Tedy ne tak skvěle, ale používá tak zastaralé postupy?“ vrátila jí Minerva zpět.

 

„Nejsem blázen. Dokážu si představit, jak se pak rozkřikne, že u svatého Munga praktikuje Merlin a budeme tam mít polovinu kouzelnického světa… jako by nestačilo, že tam máme Hippokrata?“

 

Obě ženy se rozesmály.

 

Po chvíli se Minerva usouženě ozvala. „Tebe můžou leda tak vyhodit a ty hrdě odejdeš středem, jenže když je naštvu já…“

 

„Jak říkáš, tak je prostě vyhodíš!“

 

„Cože?“

 

„Prostě je čapneš za rám a vyhodíš je z okna…“

 

Minerva chvíli vypadala, že o tom vážně přemýšlí. „Myslíš, že by tam těch obrazů bylo tolik, kdyby nebyly nějak zabezpečené? Ale už mě napadlo, vyčarovat před ně nějakou oponu…“

 

„Neprůhlednou. Černou,“ dodala Molly.

 

„A umístit na ni kouzlo proti vyrušení,“ neodpustila si Minerva.

 

Obě ženy se úlevně zasmály a zbytek území prohledávaly za příjemného mlčení.

 

»•«

 „Harry, mohl bys říct Ronovi, aby trochu zpomalil? Nemám tak dlouhé nohy jako on,“ prskala Hermiona.

 

„Mohli byste si své spory řešit laskavě sami? Jako bych neměl svých starostí dost,“ ztratil s nimi trpělivost Harry.

 

„Mohli byste oba mlčet a soustředit se na práci,“ uťal je oba Ron. „Kvůli vašim dohadům nakonec zabloudíme. Takže, jdeme na sever. Tam máme společnou hranici s mou matkou a profesorkou McGonagallovou, z východu se Snapem a ze západu s Lupinem a Tonksovou.“

 

„Jsem utahaná, chodíme tady sem a tam, a zatím jsme nenarazili na jedinou stopu magie. Podle plánu nám zbývá už jen opuštěná mudlovská pila a ten rozsáhlý lom, který na naše území zasahuje jen z malé části. Co kdybychom vynechali ten lom? Jak znám McGonagallovou, tak tam provede důkladnou razii, o Snapeovi vůbec nemluvě,“ navrhla Hermiona.

 

Chtěla si s Ronem promluvit, ale kdykoliv se k němu přiblížila, tak zabodl prst do mapy a něco jí důležitě vysvětloval, nebo ji poslal prověřit nejbližší roklinu. Po několika hodinách ji jeho podivná hra přestala bavit, a buď ho ignorovala, nebo na něho mluvila přes Harryho.

 

Teď se dostali do fáze, kdy téměř nikdo nemluvil s nikým. Unaveně si povzdechla.

 

„Tak dobrá,“ souhlasil Ron, jako by si až v tento okamžik všiml stále houstnoucího napětí. „Ještě prohledáme společně pilu a já tě doprovodím do Bradavic. Harry prohlédne ten kousek lomu sám. Nepředpokládám, že by ti tam hrozilo nějaké nebezpečí, kámo. Maximálně tam narazíš na Snapea.“ Na chvíli se zarazil. „Tak nezapomeň, že pokud budeš vysílat nějakou kletbu, tak se snaž, aby byla…“

 

„Hlavně nesmí zapomenout, že je v lomu a mohl by se na něho zřítit strop,“ přerušila ho kousavě Hermiona.

 

„Anebo tak…“ přitakal neochotně Ron.

 

Nakonec společně letmo prohlédli malou fabričku na zpracování dřeva. Ještě dříve, než Ron uchopil Hermionu za ruku, aby se společně přemístili na pozemky bradavického hradu, se rádoby nenápadně přitočil k Harrymu a zašeptal mu rozjařeně do ucha: „Musím ti někoho představit.“

 

Než se přemístili, zahlédl Harry Hermionin ublížený výraz. Když však zmizeli, Harrymu se neuvěřitelně ulevilo. Jejich roztržky ho unavovaly čím dál tím víc.

 

»•«

Severus propátrával své přidělené území. Věděl přesně, na co se má zaměřit. Na tomto teritoriu měli malou chatku. Byla to skrýš, kterou používali s matkou, když se jeho otec opil a byl agresivní. Jeho matka ji postavila, aby měla kam uniknout a ochránit tak sebe a svého syna před otcovou nepříčetností. Vždycky když se opil, tak se vyvíjela situace podle stejného scénáře…

 

„Je napuštěná voda ve vaně?“ houknul už od dveří Tobias Snape.

 

„Jistě, udržuji ji v teplotě, jakou máš rád, a ohřívací kouzlo je i na tvé večeři…“

 

„Víš, jak nesnáším, když používáš v mém domě magii!“ vyjel Tobias na Eileen.

 

„Ale jak to mám podle tebe zařídit, když nevím, kdy se vrátíš domů?“

 

„Kdy si zapamatuješ, že jsem pánem tohoto domu a můžu si chodit, kam chci a vracet se kdykoliv se mi zachce!“ burácel Tobias. „Ty jsi kvůli svému postižení zavřená celý den doma, tak by tě snad nezabilo udělat pro mě těch pár maličkostí!“ Svlékl se a vrazil do koupelny.

 

„Neboj, dnes to bude dobré, ve vaně se vždycky uklidní,“ přistoupila Eileen ke krčícímu se Severusovi.

 

„Ta voda je horká,“ dolehlo k nim z koupelny. „Snad nepočítáš s tím, že si nechám líbit takové zacházení? To mám z toho, že jsem si vzal čarodějnici, beztak jsi mě uhranula…“

 

Eileen už na víc nečekala, popadla Severuse do náručí a přemístila je na jejich tajné místo.

 

Severusův život nemůže být tak dlouhý, aby dokázal vytěsnit ze svých vzpomínek, jak jeho matka pokaždé usedavě plakala. Položil si její hlavu do klína a hladil ji, dokud neusnula vyčerpáním. Potom se vždy vydával na průzkum okolí.

 

Nejraději měl opuštěný mudlovský lom a taky chodil tajně koukat na dělníky na pilu.

 

Násilím se vytrhl ze starých vzpomínek, které i po těch letech bolely a zadíval se do mapy. Pilu má na starosti Potter a jeho banda, takže tam raději nepůjde, ale podstatný kus lomu má na starosti on.

 

V klidu došel až k jednomu vstupu do podzemí a pátral po náznaku nějaké magie. Když nic nenašel, vstoupil s tichým zašeptáním Lumos do podzemí.

 

Vzduch byl cítit vlhkostí a plísní. Na prvním rozcestí si udělal značku, aby věděl kudy se vrátit. Moc dobře si pamatoval, že v těchto místech člověk lehce zabloudí. Pokračoval hlouběji, systematicky pročesával temné studené chodby a každých pár metrů si zaznamenával svůj postup do mapy.

 

V tom před sebou uslyšel přerývaný dech.

 

Neverbálně provedl Nox a přitiskl se zády na stěnu, když uslyšel známý hlas.

 

„Profesore, hlavně nedělejte žádný hlouposti…“

 

„Pottere?“ vyštěknul téměř úlevně Severus.

 

„Ano?“

 

„Co tady u všech všudy děláte? Proč sedíte na zemi a... tady máte kapesník.“

 

„Obávám se, že jsem se tak trochu ztratil,“ přiznal Harry zdráhavě.

 

„Co znamená, když se někdo tak trochu ztratí?“ neodpustil si rýpnutí Snape.

 

Když se místo odpovědi dočkal jen odfrknutí, pokračoval. „A jak jste vůbec věděl, že jsem to já? Jsem si jistý, že jsem si dával velký pozor, abych šel tiše, a už vzhledem k vašemu rozpoložení je mi záhadou, že jste na mě nezačal bezhlavě vrhat kletby.“

 

„Aby se na nás zřítil strop a pohřbilo nás to tu zaživa?“ ušklíbl se Harry.

 

„Jistě… to vím já, ale kdo by takovou dávku prozřetelnosti čekal od vás,“ nemohl si Severus odpustit další jedovatou poznámku.

 

„Musíte mě neustále urážet?“ ozval se dotčeně Harry.

 

Severus se dutě zasmál. „No… vlastně jsem vás právě pochválil.“

 

„Ano?“ Harryho nadšení bylo z jeho hlasu znát a i když mu Severus přes neproniknutelnou tmu neviděl do tváře, bylo mu jasné, že se široce usmívá. „A já jsem si zase o vás myslel, že když prozkoumáváte neznámé území, tak nenosíte svou magii před sebou rozvinutou na míle daleko?“ zeptal se Potter téměř rozjařeně a vyzval Severuse, aby si k němu přisedl.

 

Ten se vedle něho téměř zhroutil. „Chcete mi říct, že jste ucítil mou magii? To je přeci nemožné. Poznal bych… A jak to, že jsem necítil vaši magii?“ pokračoval podezřívavě.

 

„Byl to jen zlomek vteřiny. Když jsem ji zaznamenal, tak jsem tu svou okamžitě stáhl, nechtěl jsem vás…“ Harry už skoro použil slovo vystrašit, ale včas se zarazil.

 

„Nesnažte se šetřit moje city, bylo by fatální, kdybychom se tady střetli. Ten, kdo toto místo dal na starost několika lidem, musel být totální idiot!“ poznamenal lakonicky Severus. „Ale o to teď nejde, pořád jste mi neodpověděl na moji otázku. Jak jste poznal, že jsem to já? Cítil jste magii, to chápu, ale nerozumím tomu, jak jste poznal, že je to moje magie?“

 

Harry místo vysvětlení vyslal svou magii směrem k Severusovi. Ve chvíli, kdy se Harryho moc přiblížila k té Severusově, ucítili oba, jak je zvolna zalévají neznámé pocity.

 

Jako první se vzpamatoval Severus a stáhl svou magii co nejtěsněji do sebe a vykouzlil kolem sebe bariéru, za kterou se skryl.

 

Když si byl jistý, že je v bezpečí, cítil, jak se Harryho mysl nabourává do té jeho. To už na něho bylo trochu moc.

 

„Okamžitě s tím přestaňte!“ vyštěkl na zmateně se tvářícího Harryho.

 

„S čím?“

 

„S čím asi? S nabouráváním do mé mysli… nebo snad se mnou provádíte ještě něco dalšího, o čem bych měl vědět?“ poznamenal sarkasticky Snape.

 

„Ale já neumím nitrobranu, to přeci víte lépe než já…“ začal Harry.

 

„Jak vidno, obranu sice neovládáte, ale útočíte více než znamenitě…“ protáhl Snape.

 

„Neútočil jsem na vás!“ bránil se Harry zmateně.

 

„A co to tedy bylo jiného? Lámal jste moje ochrany! Jak si to mám vysvětlit jinak než jako útok?“

 

„Já… nevím…“

 

„Jako bych něco takového neočekával… můžete mi tedy laskavě sdělit, co přesně jste udělal?“ Po Harryho rozpačitém mlčení svou otázku upřesnil. „Na co jste pro Merlina myslel, Pottere?“

 

„Vy věříte, že jsem něčeho takového schopen?“ vracel mu Harry jeho útoky.

 

Severus si unaveně promnul oči, z toho dívání se do tmy a neustálé snahy zaostřit, i když věděl, že je to absolutně k ničemu, ho začala bolet hlava. „O to teď nejde, mohl byste mi laskavě odpovědět na mou otázku? Na-co-jste-my-s-lel?“ přeslabikoval mu svůj dotaz.

 

„Na vás,“ odvětil prostě Harry.

 

„Výborně, takže jste násilník a ještě k tomu lhář,“ vyštěkl Severus a prudce vstal. „Že se s vámi vůbec zdržuju.“ Otočil se a odcházel.

 

Neušel však ani několik kroků, když se v jeho hlavě rozezněl Harryho zoufalý výkřik. Nenechávejte mě tady samotného. Nevím kudy ven a mám něco s nohou.

 

Otočil se a štěkl na Harryho, „Co se vám stalo s nohou?“

 

„Jak to víte?“ podivil se Harry, a když se nedočkal odpovědi, pokračoval. „Asi jsem si podvrknul kotník,“ přiznal zdráhavě.

 

„Prostě jsem to sly... víte co, teď to nebudeme řešit. Dostanu vás odsud. Poppy se na váš podvrknutý kotník podívá. Podejte mi ruku.“ I když byl Severus po zkušenosti z minula připraven na to, co se stane, stejně sebou cuknul.

 

„Já to ale vážně nedělám schválně,“ snažil se Severuse uklidnit Harry.

 

„O to je celá situace vážnější,“ povzdechl si Severus a podepřel zraněného muže tak, aby se ani milimetr jeho kůže nemohl dotknout té Harryho.

 

„To mě rovnou můžete před sebou levitovat jako balík,“ procedil Harry.

 

„Samozřejmě jsem vzal v potaz i tuto možnost. Ale jistě i vy při své lehkovážnosti uznáte, že musím mít svou hůlku k dispozici pro případ, že by nás někdo napadl. Což se mi asi těžko podaří, když mi budete mou práci ztěžovat nejen tím, že vás musím vláčet, ale i svým tlacháním,“ setřel ho Severus a ani sám sobě by za žádnou cenu nepřipustil, jak mu dělá Harryho blízkost dobře.

 

A jak se zdálo, ani Harry neprotestoval proti jeho tak těsné společnosti.

 

»•«

 

 

 

 

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
06.06.2011 23:23:45: Tak místo, abych šla spát, dřepím tady a nemůžu se odtrhnoout od děje. Jsem moc zvědavá, jak se to b...
06.02.2011 22:50:12: Hm, takže ako, jed. Otázkou ostáva, prečo sa tí pakovia chceli Malfoyovcov zbaviť??? smiley Z toho som...
29.01.2011 20:00:30: Dobrý nápad - to s rozpoznáním jedu. No a smiley - ti dva (Harry a Severus) se mi líbí, i když najít k...
28.01.2011 21:52:47: Když Draco poznal v nápoji jed, byla sem celkem ráda, že zachránil i Luciuse, když se poslední dobou...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.