Tajuplné stránky jednoho zahradníka

Kapitoly 01 - 10

5 - Pod rouchem noci

S láskou napsáno, obetováno a doplněno ilustracemi pro: Airiny, Anfulka, ASISI, assez, bacil, Elis, Elza, Gigi, Hajmi, Isabel, larkinh, Michangela, Miriabar, Mononoke, Nade, nadin, Popo, Profesor, Slimča, soraki, Symphony, tobias, Vendy, Vinka, Zulík.  $ Přejeme pěkné počtení...

 

»•«

 

Otcova tichá slova se Draca dotkla více, než mu bylo příjemné. Že by Luciusovi na něm přeci jen záleželo? Ta myšlenka ho hřála u srdce a on si uvědomil, že se na svého otce usmívá. Po dlouhé době se cítil spokojeně.

 

Ještě dlouho setrvávali v příjemném mlčení a snad poprvé v životě se těšili ze vzájemné přítomnosti. Jejich rodinnou chvilku vyrušil přílet černého ptáka, který přistál za oknem. Svým ostrým zobákem prudce zaklepal na sklo a dožadoval se vstupu, aby mohl předat vzkaz, upevněný na noze.

 

Draco se s obavami podíval na svého otce. Ten ho v povzbuzení poplácal po noze a šel otevřít okno.

 

Aniž by přísně vypadajícího ptáka odměnil, či mu věnoval sebemenší pozornost, odvázal z jeho šupinaté nohy pomocí kouzla vzkaz a odlevitoval ho na stůl. Až když na kousek pergamenu použil všechna diagnostická kouzla, která mu přišla na mysl, pomalu k němu přistoupil. Otevřel jej a nahlas četl:

 

Vážený Luciusi,

 

dovoluji si Tě a Tvého syna pozvat na partičku karet, budu Vás očekávat dnes večer v 18 hodin na mém panství.

 

Evan Rosier

 

»•«

 

Jak jsem si jenom mohl myslet, že mě Ron s Hermionou pochopí, když nerozumím ani sám sobě, nadával si v duchu Harry. Rázoval chodbami bradavického hradu, nevnímal, kudy jde, ale vypadal natolik rozzlobeně, že mu uhýbala z cesty nejen brnění, ale vycházela mu vstříc i jindy tak tvrdošíjně se pohybující, proměnlivá schodiště.

 

Na hranicích pozemku na nic nečekal a přemístil se přímo do svého bytu. Rozhlédl se po prostě vybaveném pokoji a teprve, když nenašel známky narušení svého soukromí, se uvolnil.

 

Věděl, že i kdyby ho chtěli jeho přátelé najít, aby se ho Hermiona snažila dál analyzovat a Ron urážet, že neuspějí. Po skončení války si vybral z banky část peněz po rodičích a koupil si tenhle malý byt uprostřed mudlovského sídliště na předměstí Londýna. Dokonalé místo pro někoho, kdo se potřeboval skrýt v anonymním davu. Zpočátku dbal na to, aby se jednou za čas přemístil poblíž domu a pozdravil případné sousedy, ale později zjistil, že to ve velkém městě funguje trochu jinak, než v Zobí ulici, kde vyrostl a každý o každém věděl naprosto všechno. Zpočátku ho absence zájmu ze strany sousedů nadchla, později byl z jejich lhostejnosti rozmrzelý a teď už to přijal jako fakt, se kterým nic neudělá a který mu ulehčí život.

 

 

Vešel do prostě zařízené kuchyně, postavil na kávu a čekal, než se mu začne vařit voda.

 

Přešel k oknu a zadíval se ven.  

 

Před domem si hrálo několik dětí na starých rozvrzaných prolézačkách a vypadalo to, že se dobře baví. Z této vzdálenosti nemohl slyšet, o čem si mezi sebou povídají, ale na pohled vypadaly spokojeně. Harry se postupně se ztratil ve vlastních vzpomínkách…

 

„Nepřeji si, abys lezl na tu samou prolézačku, na které jsem já,“ křičel naprosto nelogicky Dudley a cpal se na kovovou konstrukci ve tvaru zeměkoule, na které Harry už nějakou dobu nerušeně seděl.

 

Tmavovlasý hubený chlapec si jen rezignovaně povzdechl a se zadostiučiněním sledoval tlustého upoceného bratrance, jak se marně snaží dostat na vrchol konstrukce. Když se podívaná stala nudnou, slezl obratně jako veverka po druhé straně prolézačky dolů a pomalu odcházel k domovu. Beztak jde na poslední chvíli a nestál o zbytečný trest za to, že se zpozdil. Ušel však jen několik kroků, když ho zastavil Dudleyho vzteklý hlas:

 

„Řeknu na tebe matce, že jsi mi nepomohl a ona tě potrestá!“ vyhrožoval tlouštík, celý brunátný v obličeji.

 

To už bylo na Harryho moc. Cítil, jak jím lomcuje vztek. Zavřel oči a zkoušel se uklidnit. Věděl, jaké následky mohou mít záchvaty jeho vzteku. Když uslyšel srdceryvný jekot svého bratrance, rychle se podíval, aby se přesvědčil, co mu tentokrát způsobil.

 

Začal se nekontrolovatelně smát.

 

Dudley seděl na vršku prolézačky, oběma rukama se držel její konstrukce, třásl se jako osika, v očích smrt. „Dostaň mě dolů,“ zaškemral. Když si uvědomil, jak poraženecky zněl jeho hlas, dodal: „Tak bude to, ty zrůdo?“

 

„Ani jsem se tě nedotkl, chtěl jsi nahoru… teď chceš dolů. Příště si rozmysli, co si přeješ,“ houknul na něho Harry s úsměvem, vědom si toho, že právě v tomto okamžiku na něho bratranec nemůže.

 

„Přeji si, aby tě matka do konce prázdnin zamkla ve tvém pokoji o suchém chlebu a vodě,“ hřímal na něho Dudley, který dál seděl nehybně jak socha a bál se pohnout byť jen o milimetr.

 

Harry si uvědomoval, že je situace vážná. Tohle přání by se Dudleymu mohlo lehce vyplnit a také jistě vyplní, když něco neudělá. Ale co? Byly prázdniny a on ještě nemohl kouzlit mimo školu.

 

Mozek se mu rozeběhl na plné obrátky.

 

Dudley začal pofňukávat.

 

„Zkus udělat to, co jsi dělal, když jsi mě dostal nahoru,“ navrhnul Dudley zoufale a bylo vidět, že je ochoten zkusit i nenáviděnou magii, jen aby byl zpět na pevné zemi.

 

„Takhle to nefunguje,“ odsekl mu Harry a šoural se k bratranci. Je pravda, že mu Dudley ubližoval a žaloval na něj na každém kroku, ale v tuto chvíli mu bylo ustrašeného chlapce líto. Věděl, jaké to je být bezmocný a nechtěl ho v jeho situaci nechat samotného.

 

Byl ochotný zkusit cokoliv.

 

Pevně zavřel oči a myslel na to, jak si přeje, aby byl Dudley na zemi…

 

„Ty se nesnažíš,“ obvinil ho oplácaný chlapec.

 

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se zmateně Harry. „Jasně, že se snažím, jak nejvíc dokážu.“

 

„To tedy ne!“ prohlásil rezolutně Dudley, na chvíli se zapomněl držet a zašermoval rukama ve vzduchu. Rychle to však napravil a křečovitě se chytil kovové konstrukce. „Když děláš ty věci, tak vypadáš, jako bys měl vzteky vyletět z kůže,“ osvětlil zírajícímu Harrymu.

 

„Jistě, vztek!“ chytil se téměř za hlavu mladý kouzelník a snažil se do svého přání vložit hněv. Ale co když ho jeho magie pochopí jinak a on dostane svého bratrance místo na zem dva metry pod zem? Prudce otevřel oči. „Ale co když ti ublížím? Víš, že jsem to nikdy nedělal záměrně?“ zeptal se spíš sám sebe Harry.

 

„Tak tě moje matka zabije,“ pronesl naprosto vážně Dudley.

 

Harry cítil, jak v něm narůstá zlost, byl v naprosto nemožné situaci a zdálo se, že z ní není východisko. Zavřel opět oči. Přál si, aby mohl dostat bratrance dolů a pořádně s ním zatřást. Než stačil dokončit svou myšlenku, cítil, jak mu tvář ovanul Dudleyho dech. Otevřel oči a s údivem se díval do rozšířených zorniček svého bratrance, jehož tělo nekontrolovatelně vibrovalo.

 

Když se Dudley vzpamatoval, prudce od Harryho uskočil. „Tohle si vypiješ, řeknu to…“ začal svou obvyklou tirádu, byl však přerušen Harryho sebejistým hlasem.

 

 „Víš jistě, že to chceš udělat, Dudley?“ zeptal se zkoprněného chlapce. „Už vím, jak na to. Dokážu ti provést cokoliv a kdykoliv se mi zlíbí…“ Nechal viset svou hrozbu ve vzduchu a spoléhal se na bratrancovu představivost, co všechno by se mu mohlo stát v případě, že by na něj žaloval.

 

Když viděl v Dudleyho tváři pochopení a snad i záblesk strachu, spokojeně se usmál.

 

Tento úsměv zdobil jeho tvář i v současné chvíli…  Ze zasnění ho probralo až pískání konvice s vařící se vodou.

 

Slil si slabou kávu do velké sklenice a nalil si do ní řádně mléka. Odnesl si ji k posteli, s tím, že bude upíjet při čtení knihy, kterou měl, Merlin ví jak dlouho, rozečtenou a odešel se osprchovat.

 

»•«

 

„Musíme to udělat rychle a profesionálně. Máme jen jeden pokus, pánové,“ prohlásil sebejistě Evan Rosier ke svým dvěma společníkům.

 

„Avada kedavra?“ navrhl zkusmo nový člen vražedného týmu, Mark Frockerberg.

 

„No jistě, jen tak od boku na ně vrhneme zapovězenou kletbu. A abychom nevyšli ze cviku, tak ještě i na bandu bystrozorů, kteří se sem přemístí dřív, než stačíš zastrčit hůlku,“ protočil nesouhlasně oči Rosier.

 

„Tak co tedy, když chceme mít jistotu?“ zeptal se na rovinu Karl Travers.

 

„Jed,“ prohlásil Rosier a bez dalšího vysvětlování vytáhl z kapsy malou lahvičku nadepsanou nečitelným rukopisem. „Mám ho od samotného mistra ve svém oboru, tak si můžeme být jisti, že nezklame,“ zasmál se sebevědomě. „Marku, budeš se držet stranou a pomůžeš nám až s úklidem,“ sdělil zkoprněnému Frockerbergovi v jasném projevu nedůvěry. 

 

»•«

 

Harry už víc jak hodinu klouzal očima po téže stránce ve snaze donutit svou mysl, aby se soustředila na text, ale bezvýsledně. Káva na jeho nočním stolku už byla dávno zapomenuta a on se marně bránil spánku.

 

Cítil, jak se propadá hloub a hloub. Nechal knihu, aby mu volně spočinula na hrudníku a s úsměvem se odevzdal do náruče snění.

 

Procházel se nahý po sluncem zalité louce. Nechal sluneční paprsky, aby hýčkaly jeho snědou pokožku. Trhal květiny, které tam divoce rostly, do malého pugétu. Cítil se tak šťastný a svobodný, jako snad nikdy v životě. Připadal si lehoučký jako obláček a nebýt orosené trávy, která se mu otírala o lýtka, přísahal by, že se vznáší.

 

Chvíli si to nádherné místo užíval, když se rozhodl, že se vydá do vzdálenějšího kouta louky a usadí se do stínu stromu.

 

Opřel se zády o kmen košatého dubu, utrhl nejbližší stéblo trávy a vložil si ho do úst. Pozoroval hemžení mravenců, kteří měli cestičku jen kousek od místa, na kterém si hověl, když koutkem oka zahlédl postavu, která se k němu zvolna blížila z druhé strany planiny.

 

Po chvíli ho přemohla zvědavost a zvolna se vydal jejím směrem. Snažil se zaostřit na obličej neznámé siluety, ale byl nezřetelný. Po chvíli to vzdal a zaměřil se na postavu jako celek. Když si uvědomil, že figura je evidentně mužská, na chvíli se zarazil, protože si uvědomil, že je nahý. Když však viděl, že tato skutečnost jeho společníka neznepokojila, pokračoval jeho směrem.  

 

Srdce mu bušilo jako by mělo vyskočit z hrudi. Ještě tři kroky… ještě dva kroky… ještě jeden krok… chtěl se zeptat toho nádherného přízraku kdo je, ale také kde jsou a proč tam jsou, ale zjistil, že nedokáže mluvit.

 

Fascinovaně si prohlížel mužnou siluetu, kterou měl na dosah a bál se pohnout, aby mu ten přelud nezmizel. Opatrně k němu vztáhl ruku a jeho mozek se scukl do jediné myšlenky.

 

Přál si, aby ho ty silné paže sevřely v konejšivém objetí. A on by u něho odpočíval tak bezpečně a odevzdaně, jako by se vrátil do mateřského lůna.

 

Toužebně si přál být chlácholen a hlazen.

 

Přál si cítit se v bezpečí a milovaný…

 

Chvíli jen tak proti sobě stáli a ani jeden se nepohnul. Když to Harry nevydržel. Chopil mužovu ruku a ve všeříkajícím gestu si ji přiložil na místo, kde zuřivě tepalo jeho nejisté srdce.

 

Konečky prstů se dotkly jeho kůže, kolem nich zazářilo jasně zelené světlo a postupně obalilo každý milimetr pokožky, který si přitiskl na tu svou. Vypadalo to, jako by ta zvláštní zelená záře obalila mužovu ruku do jakési podivné imaginární rukavice.

 

Ve chvíli, kdy si pomyslel, že potřebuje víc dotyku, se postava před ním rozplynula.

 

Harry se s trhnutím probudil.  

 

Hlasitě zaúpěl. Co se to s ním probůh děje! Vždyť on si přál, aby ho objímal chlap!

 

Cítil, jak sebou jeho mužství nespokojeně trhlo. Zděšeně ze sebe strhnul deku ve snaze překontrolovat stav, jehož skutečnost si však velmi dobře uvědomoval.

 

Ne! Jeho by nikdy nemohlo vzrušovat pomyšlení na dotyky od jiného chlapa. Otřásl se.

 

Aniž by se podíval na důkaz svého těla, vstal a rychlým krokem došel do koupelny, kde na sebe bez zaváhání pustil proud ledové vody.

 

Po několika minutách strávených pod ledopádem, se konečně podíval dolů. Jeho mužství mu dál zuřivě čnělo proti obličeji.

 

„Sakra…“ zanadával a vzdal se snahy o zkrocení svého libida touto drastickou metodou. Aniž by se usušil ručníkem, či na sebe použil sušící kouzlo, hupnul opět do ještě vyhřáté postele.

 

Pocit hřejivého objetí z jeho snu se vrátil v plné síle.

 

V mysli se snažil ten pocit vytěsnit a nahradit vzpomínkou, jak ho objímá Ginny. Ano, Ginny, dívka, která do něho byla bezmezně zamilovaná a on se snažil její lásku a něžné doteky jen chabě vracet. Sice mezi nimi ve skutečnosti k ničemu vážnějšímu nedošlo, ale ve svých představách si to prožil nesčetněkrát.

 

Zajel rukou pod deku a naučenými pomalými pohyby se klouzavě posouval k vyvrcholení. Když už měl pocit, že jeho mysl exploduje blažeností, jen proto, aby se mohla po chvíli poskládat znovu do původní podoby, představa dívčina těla zmizela a byla nahrazena přízrakem z jeho snu. Aniž si to uvědomil, ještě než se znovu propadl do říše snů, blaženě zašeptal: „Severusi“. 

 

»•«

 

„Přinesla jsem Ronovi snídani,“ usmála se Hermiona na zmateně se tvářící paní  Weasleyovou, která jí vyšla naproti k brance jejich nevalně vyhlížejícího domku, jakmile zaslechla typický zvuk přemístění.

 „Pojď dál a posaď se.“ Zavedla dívku do kuchyně a postavila na čaj. „Řekni mi, Hermiono, kdys viděla Rona naposledy?“ otázala se se zjevnou nervozitou v hlase.

„Co je s ním? Je nemocný? Zraněný? Připletl se do něčeho s Harrym? Oni šli na průzkum našeho vyhrazeného území beze mě… “ Hermiona měla na krajíčku. „Naposledy jsem Rona viděla na poslední schůzce Řádu,“ prohlásila zamyšleně.  „Trochu jsme se nepohodli,“ dodala po chvíli sotva slyšitelně.

 

Molly si skleslou dívku pozorně prohlížela. Přemýšlela, jestli má Rona krýt, nebo říct pravdu. Nakonec se rozhodla, že nebude chodit kolem horké kaše a řekne všechno, co ví. „Ron včera večer odešel a ještě se nevrátil. Chodí takhle pryč už nějakou dobu a vždycky řekne, že bude spát u tebe doma.“

 

„Cože? Otec by ho přerazil…“ začala Hermiona. „U nás nikdy na noc nezůstal. Moji rodiče jsou příliš konzervativní,“ dodala a zčervenala jako růžička.

 

Molly se na Hermionu soucitně podívala a pohladila ji po ruce. „Myslíš si, že je možné, aby Ron chodil za jinou?“

 

„Nevím,“ odvětila jí Hermiona prostě.

 

„Jak nevíš? Takové věci přece ženská pozná. Choval se k tobě v poslední době jinak? Provinile, nebo naopak víc suverénně? Změnil svoje zvyky v posteli?“

 

Hermiona ještě víc zčervenala. „Mám pocit, že všechno z toho, co jste říkala. Kromě té postele. K tomu od té doby, co jsme ze školy, nebyla možnost,“ přiznala zahanbeně. Že by mu tolik chyběl sex, že si našel někoho jiného? Zahloubala se v duchu.

 

„To se budeš muset zeptat přímo jeho, drahoušku,“ odpověděla na její nevyřčenou otázku Molly.

 

„Jak jste věděla…“ zalapala po dechu dívka.

 

„Víš, když jsem byla tak stará jako jsi ty, řešila jsem tentýž problém…“

 

„Ale pan Weasley by vás nikdy nepodvedl, tím jsem si jistá,“ skočila jí Hermiona do řeči, „je na něm vidět, jak moc vás miluje. Vás a celou rodinu, on by nikdy…“

 

„Co má láska společného s věrností?“ zasmála se toku jejích myšlenek Molly.

 

„Vlastně… vlastně…Myslela jsem, že všechno,“ nadzvedla obočí Hermiona.

 

„Víš, já a Artur jsme měli domluvenou svatbu. Je pravda, že jsme se milovali dávno před tím, než nám naše rodiny oznámily, že naše životy spojily prakticky už po našem narození. Ale opravdu to byla šťastná náhoda, že jsme si padli do oka na škole. Přirozeně jsme věděli, že máme oba dohodnuté manželství, ale ani jeden z nás neznal detaily. Domluvili jsme se, že se proti tomu vzepřeme. Artur pozval moje rodiče k nim domů na odpolední čaj a oznámil jim, že miluje jejich dceru. Formálně požádal o zrušení závazku, který naše rodiče učinili, a požádal o mou ruku.“ Molly vypadala, že má na krajíčku. „Když už jsme oba čekali, že nás rodiče minimálně vydědí, všichni se začali smát. Byli jsme jediní, kdo nic netušil. Svatba byla ještě tentýž měsíc. Tolik o pohádkovém štěstí.“ Paní Weasleyová se na chvíli odmlčela. „Nedlouho po svatbě se začal Artur chovat divně. Večer se vytrácel a vracel se nad ránem s průhlednou historkou. Byla jsem nešťastná a jednoho dne ho sledovala.“ Promnula si obličej a bylo na ní vidět, že i po tolika letech je jí nepříjemné o tom mluvit.

 

„Když jsem rozrazila dveře bytu, o němž jsem byla přesvědčená, že se tam chodí můj muž pelešit, viděla jsem o moc víc, než bych si kdy přála vidět. Ta blonďatá coura seděla obkročmo na naprosto uříceném Arturovi a tvářila se nezúčastněně. Podle vybavení pokoje mi bylo jasné, že jde o mudlovskou prostitutku. Napadlo mě, že když se nechává rajtovat jako kůň, tak s ním jako s koněm budu jednat. Přeměnila jsem si hůlku na bič a milé dámě zmalovala zadek k nepoznání. Potom jsem jím spoutala Artura a odtáhla ho, tak jak byl, na chodbu, abych se s ním přemístila domů. Jasně jsem mu vysvětlila, že takhle skončí každý jeho zálet a že se ho nehodlám jen tak vzdát.“

 

„Vy jste o něho bojovala i přes to, co vám udělal?“ užasla Hermiona.

 

„Jistě, že jsem bojovala. Protože jsem věděla, že mě miluje a já jeho,“ stydlivě se na dívku usmála. „Muži někdy dělají nepochopitelné věci,“ dodala moudře a pokývala hlavou.

 

„A byl vám ještě někdy pan Weasley nevěrný?“ ptala se bez dechu Hermiona.

 

„Nebyl. Tedy myslím, že nebyl. Později mi vysvětlil, že si nebyl jistý, jestli ho opravdu miluji. Nějak si vzal do hlavy, že jsem o té tajné dohodě našich rodičů věděla a celé to na něho narafičila jen proto, aby se do mě zamiloval, ještě než potká nějakou jinou čarodějku, kterou by si možná vzal raději než mě v dohodnutém sňatku. Když jsem ho ujistila, že jsem také o ničem neměla ani tušení a že ho opravdově a z celého srdce miluji, uklidnil se,“ usmála se plaše Molly. „Ale nedělejme předčasné závěry, nemůžeme vědět, že si Ron někoho našel…“

 

„A co by jiného dělal po nocích mimo domov, zatímco tvrdí, že chodí za mnou?“ otázala se bojovně Hermiona.

 

Paní Weasleyová si povzdychla, „Miluješ ho Hermiono? Budeš o něho bojovat?“ zeptala se jí na rovinu.

 

»•«

 

„Vítejte,“ hlaholil Rosier družně a rázně nakopl domácího skřítka, který uváděl Malfoyovi, za to že ho neupozornil, než je vpustil do domu, tak jak mu nařídil.

Nechtěl jim dát otrávené pití hned. Když už přišli, tak si chtěl užít hru. Lucius byl vyhlášeným pokerovým hráčem a Rosier si byl jistý, že tomuto umění naučil i svého syna. Dnešní večer bude víc než zajímavý. V duchu si promnul ruce.

„Karla Traverse jistě znáte, pánové.“ Vysoký dobře stavěný se muž povstal a lehce oběma příchozím pokynul hlavou.

„Traversi,“ pokynul mu Lucius zpět.

 

Draco chtěl napodobit otcova příkladu, ale byla v něm tak malá dušička, že nevypustil ani hlásku. Na co si to tu k čertu hrajou? Nejraději by se sebral a šel pryč. Jenže otec mu vysvětlil, že mají jedinečnou příležitost zjistit, o co vlastně jde a zapojit se do této podivné hry tak, aby pravidla udávali oni.

 

Usedli za stůl a domácí skřítci kolem nich začali pobíhat. Jeden sotva funěl pod tíhou  podnosu se sklenkami s různobarevným obsahem, jiný nesl tác s hromadou nahrubo nakrájené šunky, další měl na svém podnosu úhledné kostičky nesčetných druhů sýra, poháry s rudými jahodami a kopečkem šlehačky a jiné a jiné lahůdky, aby nezabíraly místo na stole a aby hosté nemuseli odbíhat od hry, kdyby dostali na něco chuť nebo si chtěli svlažit hrdlo.

 

Draco se usadil na židli a sledoval, jak kolem nich skřítci v kruhu obcházejí a nabízejí jim občerstvení. Napadlo ho, že kolem nich krouží jako Země kolem Slunce a musel se tomu příměru zamračit. Věděl, že domácí skřítkové uctívají jen svého pána. Kolem nich krouží jen na jeho příkaz, ne proto, že by je ve skutečnosti uctívali.

 

Na chvíli ztratil koncentraci a nevšiml si, jakou kartu jeho otec odhodil. Naštěstí byla první hra jen zahřívací, aby se hráči oťukali, tak by beztak nebylo dobré vyhrát, uklidňoval sám sebe. Ale jeho otec už tak klidně nevypadal.

 

Lucius seděl vzpřímeně u stolu, v ruce držel ležérně své karty, bedlivě sledoval hru, když si všiml směru pohledu svého syna. Díval se na domácí skřítky, jak kolem nich pobíhali s naloženými tácy. Jsou jako smečka vlků, kroužící kolem své oběti, problesklo mu hlavou a musel se při té představě otřást. Věděl ze své vlastní zkušenosti, jak dokážou být tyto bytosti nemilosrdné. Když dostanou rozkaz od pána, konají, ať je jim přikázáno cokoliv. I on sám nejednou použil tyto služebníky k tomu, aby za něho udělali špinavou práci.

 

Karl Travers seděl u stolu a stěží se soustředil na hru. Sledoval, jak domácí skřítci chodí kolem něho s jeho oblíbenými lahůdkami. Ale bylo mu hloupé si pro některou z nich sáhnout, když se všichni u stolu chovali tak zdrženlivě, i přes to, že mu notnou dobu kručelo v žaludku. Zdálo se mu, že to skřítkové vědí a schválně ho se zlomyslným výrazem ve tváři pokoušejí. Zvlášť u toho, co nesl misku kaviáru a plátky citrónu, bylo nad vší pochybnost, že se mu posmíval. Kdyby kolem tančily spoře oděné dívky břišní tance, nemohlo by ho to vyvést z míry víc, než tyto orgie chutí a vůní.  

 

I přes to, jak byl Evan Rosier ponořen do hry, sledoval počínání svých domácích skřítků. Plnili svůj úkol znamenitě. Odváděli pozornost a byli připraveni na jeho pokyn přisypat do jím označených pohárů nenápadný prášek bez chuti a zápachu, který nadobro vyřeší jeho problém s Malfoyovými.

 

Po víc jak hodině hry se začal nudit, všichni hráli při zemi a on přestal mít zájem nadále tuto společenskou událost protahovat. Povytáhl si špičku bílého kapesníčku, který mu vykukoval ze slavnostního temně purpurového hábitu a lehce zakašlal. Dal tím znamení skřítkovi, který měl na starost lahvičku s jedem, aby konal. Ten pokračoval v kroužení kolem stolu jako by se nic nestalo, a když byl za Luciusovými zády, tak, aby ho neviděl ani Draco, který seděl naproti otci, vysypal polovinu obsahu malé lahvičky do jedné ze dvou sklenek, které mu na podnose zůstaly. Jistě ne náhodou tam bylo právě pití, kterému po tento večer oba Malfoyové dávali přednost. Pomalu opsal další kolečko a akci zopakoval i s druhou sklenkou. Když Rosier viděl, že je vše připraveno, uchopil od druhého ze skřítků vysokou štíhlou sklenici a povstal.

 

Počkal, až se jeho hosté ujmou sklenic, které jim byly nabídnuty. Když si byl jist, že má jejich plnou pozornost, pozvedl svou sklenici a téměř obřadně pronesl: „Připíjím na památku Temného pána. On již není mezi námi, ale jeho myšlenka žije dál. Budeme za ni bojovat do posledního dechu.“ Teatrálně si přiložil pravou ruku zaťatou v pěst na hrudník a přiblížil levou ruku se sklenkou k ústům, aby vyprázdnil její obsah.

 

Ostatní napodobili příkladu svého hostitele.

 

»•«

 

Pokračování ZDE

Poslední komentáře
07.06.2011 14:01:18: janpis - Oh..vskutku vydařené dílkosmiley${1}smiley${1}smiley${1}smiley${1} Děkujismiley${1}smiley${1}smiley${1}
06.06.2011 22:50:33: Děkuji za krásné počteníčko. Jsem zvědavá, kdy se doberu konce. Zatím je to vskutku vydařené dílko! ...
20.03.2011 23:11:18: nemůžu si pomost ale u jména Mark Frockerberg jsem si začala představovat Marka Zuckerberga. A předs...
06.02.2011 20:58:44: Škoda, že sa ten Rosier nejakou blbou náhodou neotrávil sám. Zaslúžil by si to. Luciusa by mi ľúto n...
 
Varování: povídky zde uveřejněné obsahují sexuální scény nepřístupné nezletilým. Aneb pokud vám není 18+, uvidíme se, až vám 18+ bude. Dále – komu nevyhovuje pár muž/muž, uvidíme se, až vám vyhovovat začne.